Otázka: Anglie a Skotsko v 16.století
Předmět: Dějepis
Přidal(a): Michaela Havelková
Biskupské gymnázium, Barvičova 85, 602 00 Brno
Předmět: Historický seminář
Jméno a příjmení: Michaela Havelková
Anotace
Práce se zabývá rozborem situace v Anglii a Skotsku za vlády Alžběty I. a Marie Stuartovny, životem obou královen a nastíněním vzájemných vztahů, které mezi nimi panovaly.
Úvod
Prostřednictvím své seminární práce bych Vás chtěla seznámit s politickou situací v Anglii v době, v níž vládla královna Alžběta I. z rodu Tudorovců, rovněž tak se skotskou královnou Marií z rodu Stuartů, neboť mne tohle téma velmi zajímá a odehrály se zde historické události, které měly obrovský význam pro tehdejší velmoc, co se rozvoje či společenských poměrů týče. V neposlední řadě se budu zabývat vzájemnými vztahy mezi oběma královnami, které, jak jistě každý ví, byly poněkud vyostřené a dle mého názoru by bylo záhodno jim věnovat více pozornosti.
Politická situace v Anglii
Ze vzniku veškerých nepokojů, které se v Anglii objevovaly od počátku 16.století, můžeme vinit již Jindřicha VIII.(1) Postavil si proti sobě papeže Klimenta VII., když na něj naléhal, aby anuloval manželství s jeho ženou Kateřinou Aragonskou, se kterou měl dceru Marii Tudorovnu. Jindřich se však nevzdává, zaútočil na duchovní moc papeže a nechává schválit zákon o svrchovanosti a nově dosazený arcibiskup Thomas Cranmer(2) vyhověl žádosti anglického krále. Později si Jindřich tajně bere Annu Boleynovou, protestantku, s níž má dceru Alžbětu. Přestože nebyl protestantem, rozkol s papežem vedl k odklonu Anglie od katolicismu. Právě tento spor byl příčinou náboženských a politických otřesů, které zasáhly celou zemi a které vedly k anglické reformaci. Prvním Jindřichovým nástupcem se stal jeho prvorozený syn Eduard VI., kterému bylo při nástupu na trůn pouhých deset let.
Marie I. Tudorovna na trůně
V roce 1553 Eduard umírá na tuberkulózu a k moci se díky příznivcům v Londýně dostává jeho nevlastní sestra Marie I. Tudorovna, přísná katolička. Královna si svým netolerantním přístupem k protestantům získala přízvisko “krvavá”, neboť vyznavače této víry nechala mučit a zabíjet. Velmi se obávala nástupu na trůn její nevlastní sestry protestantsky orientované Alžběty, která byla jediný další možný nástupce. Proto se rozhodla hledat manžela, aby si zajistila případné potomky a zabránila tak Alžbětě dostat se k moci. Provdala se za španělského prince a později krále Filipa II., pro kterého měl sňatek pouze politický význam a v Anglii se setkal s velkým odporem. Potomků se však nedočkali. Filip přesvědčuje Marii, aby Francii vyhlásila válku a ve spojenectví se Španělskem s ní vstoupili do boje. Anglické panovnici se návrh nezamlouval, jelikož s Francií obchodovali a také spravovali nevelké území přístav Calais.
Válka se pro tuto državu Anglie stala osudnou a ovládá ji Francie. Přestože se Marie provdala za španělského panovníka, neměla žádný podíl na obchodní výměně s Amerikou. Španělé si velmi hlídali tento obchod a podoporovat nelegální obchod si královna nemohla dovolit. Proto hledala jiné cesty, jak zachránit ekonomiku. Snažila se uplatňovat vyvážený přístup ke státním financím mezi moderním stylem s velkými výdaji a středověkým přístupem výběru daní. V roce 1558 vláda publikovala Knihu daní, soupis cla a daní pro dovoz zboží. Během její vlády se objevily dvě falešná těhotenství, jiný nástupce na trůn než Alžběta však nebyl.
Alžběta I. Tudorovna
Pátá a poslední panovnice z rodu Tudorovců usedla na trůn po smrti své nevlastní sestry, která ji během své vlády rok věznila v londýnském Toweru, což bylo pro Alžbětu velmi traumatizující období, neboť nevěděla, jaké s ní má sestra záměry. Marie se stále snažila najít důvod k usvědčení z podpory protestantského povstání a následné zavraždění, ale neúspěšně. Alžběta se stala anglickou královnou. Zprvu byla opatrná a nerozhodná, dokázala si však sestavit schopnou královskou radu, na kterou se v mnoha ohledech spoléhala. Jejím prvním velkým rozhodnutím bylo upevnění anglikánské církve, přičemž se dočkala protestů od katolíků, kteří ji považovali za kacířku. Roku 1559 začal parlament pracovat na zákonech založených na reformách započatých v době vlády Eduarda VI. s anglickým panovníkem, jako vrchním představitelem církve. Své zákony Alžběta díky nepřítomnosti několika církevních hodnostářů, kteří by jistě nesouhlasili, prosadila a nový zákon o svrchovanosti byl přijat ještě téhož roku.
Královna usilovala o mír, blahobyt a toleranci, starala se o stabilitu země s čím také souvisí její odpor k válkám, kterým se vyhýbala, jen jak to bylo možné. Byla to velmi chytrá a vzdělaná žena, ovládala několik jazyků a výborně se vyznala v diplomatických jednáních. Velice také pečovala o sebe sama, je známo, že jedla pouze vyváženou stravu a měla ráda pohyb, především jízdu na koni. Odhaduje se, že za svůj život oblékla více než 2000 různých šatů. Z obavy možného napadnutí ze strany Španělů, jediných velkých nepřátel, si královna udržovala přízeň anglických pirátů, byli to zejména piráti Walter Raleigh a Francis Drake, kteří napadali a okrádali španělské lodě převážející zlato.
Panenská královna
“V tomto okamžiku mají nejvíce nápadníků na světě dvě mladé ženy: Alžběta Anglická a Marie Skotská. Každý, kdo má v Evropě právo na korunu a nemá manželku, vysílá teď své námluvčí, Habsburk a Bourbon, Filip II. ze Španělska a jeho syn Don Carlos, velkovévoda rakouský, králové švédský a dánský, starci i chlapci, muži i jinoši; už dlouho nebyl politický sňatkový trh tak bohatě obeslán. Neboť sňatek s kněžnou znamená stále ještě pro panovníka nejpohodlnější způsob, jak rozšířit svou moc.”[1]
Ze všech stran se na královnu hrnuly nabídky k sňatku, které do jedné odmítla. Odmítla dokonce i nabídku svého kamaráda z dětství, dlouholetého milence, Roberta Dudleyho, se kterým udržovala důvěrný vztah.
Je možné, že příčinou jejího postoje k manželství je vzpomínka z dětství, které z části prožila u Kateřiny Parrové, poslední manželky Alžbětina otce, a jejího nového manžela Thomase Seymoura. Po smrti Jindřicha se ujali třináctileté dívenky a vzali si ji na opatrování do svého sídla. Thomas si Alžbětu velmi oblíbil, což Kateřina z počátku s úsměvem přehlížela, později ale začala žárlit a tehdy patnáctiletou Alžbětu poslala pryč. Prožila zde emocionální krizi, která ji zřejmě poznamenala na celý život. Po smrti Kateřiny se Thomas opovážil požádat Alžbětu o ruku, ta však odmítla už jen z toho důvodu, že to pro jejího bratra Eduarda představovalo nebezpečí převzetí moci Seymourem, proto ho obvinili ze zrady a nechali popravit. Jistě se také na Alžbětě podepsal fakt, že její matka byla svým mužem, Alžbětiným otcem, popravena. Ne jen ona, ale i jeho první žena.(3)
S postupem času se i veřejnost dozvěděla o jejím vztahu s Roberten Dudleym, kterému udělila titul hrabě z Leicesteru. Mezi lidmi se šuškalo, že jde Robertovi pouze o trůn. Královninu přízeň ale neztratil a i nadále se stýkali. Hrabě z Leicesteru se později dokonce smířil i s faktem, že se nikdy nestane jejím mužem. Alžběta byla pevně rozhodnuta nikdy se neprovdat a udržet si tak pověst “panenské královny”. Přišly však chvíle, kdy se jí zastesklo po manželovi či dítěti. Zejména v momentě, když se dozvěděla o narození Jakuba V. Skotského, syna Marie Stuartovny. Ani tento okamžik jí nezabránil se i nadále vídat s Dudleym. Zanedlouho ale vyšlo najevo, že se tajně oženil a královna byla natolik znechucena, že Leicestera poslala do domácího vězení, načež našla zalíbení v mladém vévodovi z Alenconu. Vypadalo to, že se královna vzdá svého rozhodnutí nikdy se nevdat. Anglie ovšem z potencionálního budoucího krále nebyla příliš nadšená a tak se stalo, že byl Alencon odmítnut. Po nějaké době královna Leicesterovi odpustila. Ten získal zpět svou oblíbenost. Roku 1588 však onemocněl a ve věku pětapadesáti let zemřel. To znamenalo pro královnu neobyčejnou ztrátu a právě tehdy si začala uvědomovat své stárnutí. Sama si stárnutí nechtěla připustit a bála se jej. Nechávala se tudíž obklopovat mladými lidmi, převážně muži. Ti jí skládali komplimenty, které, ač byla královna přesvědčena o jejich nepravosti, ji činily šťastnou.
Marie I. Stuartovna
Roku 1542 se narodila budoucí skotská královna, neboť byla jedinou dcerou svého otce a zdědila království již šestý den svého života, kdy její otec zemřel. Jindřich VIII. zde viděl příležitost sňatku pro jeho syna Eduarda a tím získat nadvládu nad Skotskem. Chtěl Marii vychovávat v Anglii v protestantské víře, proti čemuž ale byla její matka Marie de Guise. Více se přikláněla k francouzské nabídce uzavření sňatku. Byla vychovávána ve Francii, kterou si velmi zamilovala. Provdala se za Františka II. a po smrti jeho otce Jindřicha II. se stali králem a královnou Francie. Po smrti svého manžela se vrací zpět do Skotska. Do Francie už se už nikdy nevrátila. V té době zemřela anglická královna Marie Tudorovna, po níž na trůn usedla Alžběta I., kterou ale Marie Stuartovna neuznala za právoplatnou anglickou královnu a sama se tak začala titulovat.
Skotsko proti Anglii
S Alžbětou se dostávali do střetu mimo jiné především kvůli rozdílnému náboženskému vyznání. Pro mnohé však byla Alžběta pouhým levobočkem svého otce Jindřicha VIII., který tuto prekérní situaci zavinil při označení svého druhého manželství s Annou Boleynovou za neplatné. Po smrti Marie Tudorovny francouzský král Jindřich II. přikázal svému synovi a jeho manželce, aby do svého znaku , kromě skotského a francouzského, přidali také znak anglický. Poslední rána byla zasazena právě tehdy, když se Marie vracela zpět do Skotska a královna Alžběta ji odmítla vydat průvodní list, pokud nepodepíše edinburghskou smlouvu, kterou se vzdává nároků na anglickou korunu dokud Alžběta a její případní potomci budou naživu. Marie odmítla a do Skotska se vydává i bez něj. To, že nebyla zadržena žádnou z anglických lodí, můžeme přičíst Alžbětině nerozhodnosti, která nevydala příslušný rozkaz a Marie tedy šťastně doplula do svého království. Ve Skotsku byla také snaha přinutit Marii, aby přijala protestantství. Katolická výchova rodiny de Guisů jí v tom ale zabránila a její soukromé mše vzbuzovali značnou nelibost, zvlášť u protestantského kněze Johna Knoxe(4), který Marii přímo nenáviděl. Dále také pokračovala jednání o dalším možném Mariině sňatku. V úvahu stále přicházel Don Carlos, ale také rakouský a švédský nápadník. Z Anglie přišlo upozornění, že pokud si Marie vezme rakouského nebo španělského dědice trůnu, Alžběta nikdy neuzná Mariino právo na anglický trůn. Ze Skotska tedy obratem šla odpověď, ať Alžběta určí vhodného muže pro Marii Stuartovnu. Po dlouhém váhání, k překvapení všech navrhla Roberta Dudleyho, hraběte z Leicesteru, který byl považován za jejího milence a možná i budoucího manžela. Po záhadné smrti Robertovy manželky Amy Robsartové však svatba nepřicházela v úvahu, protože bylo existovalo podezření, že Robert svoji ženu zavraždil, aby si mohl královnu vzít.
V roce 1565 se vdala za Jindřicha Stuarta, Lorda Darnleyho, s nímž měla syna Jakuba VI., později krále Anglie i Skotska. Po prvotním poblouznění vyšla najevo Jindřichova opravdová tvář zlého a arogantního muže. Marie se ale nechtěla dát rozvést, nýbrž byla zrovna těhotná a nepřála si, aby byl její syn levoboček. Darnley byl zavražděn. Zda měla královna s jeho smrtí něco společného se nezjistilo, exustují vůči ní jisté důkazy, které ale dnes čelí pochybnostem. Nicméně jeden z nich je skutečnost, že necelé tři měsíce po smrti Lorda si královna vzala za muže hraběte z Bothwellu, který byl podezřelý z vraždy jejího bývalého manžela.
Kazetové listy
Objevují se spekulace, že se Marie s Bothwellem stýkali ještě před Darnelyho smrtí. Nasvědčují tomu tzv. Kazetové listy, které údajně Bothwellovi psala a které byly nalezeny v jeho domě. Spiklencům sloužily jako prostředek k vydírání Marie, aby se vzdala nároku na trůn.
Královna vězněna
Protestantská šlechta byla pobouřena a uvěznila Marii na zámku v Lochlevenu u Markéty Douglasové. Spiklenci ji také donutili odstoupit z trůnu ve prospěch jejího nedospělého syna Jakuba, za něhož vládl jako regent jeho strýc a Mariin bratr Jakub z Moray. Marie se pokouší uprchnout a skrývá se na hradě Hamiltonů.
“Do týdne má Marie Stuartovna armádu šesti tisíc mužů. Zdá se, že se mračna ještě jednou rozptýlí, na chvíli zase vidí nad hlavou příznivé hvězdy. Dostavili se nejen Huntlyové a Setonové, její staří spojenci, do jejích služeb se postavil nejen rod Hamiltonů, ale kupodivu i velká část skotské šlechty, osm hrabat, devět biskupů, osmnáct lordůa více než sto baronů. Kupodivu, a přece nikoli kupodivu, neboť ve Skotsku nesmí nikdy nikdo být skutečně pánem, aniž by se šlechta proti němu nevzepřela. Morayova tvrdost lordy popudila: chtějí raději, třeba se stokrát provinila, zkroušenou královnu než tohoto regenta. I cizina okamžitě posiluje postavení osvobozené královny.”[2]
Mariina armáda se s vojskem jejího bratra střetla u Langsidu. Poté co její vojáci jako první zaútočili a Morayův protiútok byl tak zastrašující, že jako jediná možnost záchrany se nabízel útěk.
Poprava skotské královny
Marie utekla do Anglie s nadějí, že se od své příbuzné, Alžběty I., dočká pomoci. Opak je ale pravdou. Anglická královna ji nechala věznit, neboť Marie Stuartovna představovala obrovskou hrozbu a Alžběta by mohla přijít o trůn. Skotská královna ji žádala o setkání, to však Alžběta zarputile odmítala. Uvědomila si ale, že jen přeci jen lepší mít Marii na vlastní půdě, než aby vymýšlela spiklenecké plány mimo Anglii. Marie pobývala na svém vlastním dvoře, což ji ubíjelo ještě více než opravdové věznění. Stále se věnovala psaní tajných dopisů do katolických zemí, ve kterých je žádala o osvobození. Rádci Alžběty v Marii stále viděli nebezpečí a rozhodli se, že musí zemřít. Nechali, aby se k Marii dostal dopis od jejího katolického obdivovatele. Poté našeptali Babingtonovi, Mariinu stoupenci, plán na vraždu Alžběty. Babington souhlasil, čekali jen na souhlas skotské královny. Toho se jim dostalo a byla chycena v pasti a odsouzena k popravě. Neměla žádné obhájce, přítomni byli pouze žalobci. Alžběta však dlouho váhala, zda má vyslovit souhlas k její popravě, neboť si uvědomovala, že poprava pomazané královny bude nebezpečná a padne tím mýtus, že pomazaný panovník je právně nedotknutelný.(5) Královna ale rozsudek přesto podepsala. Mariin syn Jakub sice oficiálně protestoval proti popravě své matky, neoficiálně mu to však nikterak nevadilo. V té době již od Alžběty bral rentu a čekal, že po její smrti se stane jejím nástupcem. Tak se taky stalo. Velký sen jeho matky se tak naplnil a Stuartovci usedli na anglický trůn.
Anglo-španělská válka
V prosinci roku 1584 vytvořil Filip II. alianci s katolickou ligou(6), čímž zvýšil vliv Španělska v Nizozemsku a nebezpečí invaze Španělů do Anglie. Anglie reagovala uzavřením mírové dohody v Nonsuchu(7), čímž se zavázala pomoci Nizozemsku. Za příčiny můžeme dále považovat rozdílné náboženské vyznání obou panovníků. Tímto byla zahájena anglo-španělská válka.
Kapitán Drake, Alžbětin oblíbenec, se svým loďstvem vydrancoval Santo Domingo, Cartagenu a Svatého Augustina na Floridě. Filip II. plánoval invazi do Anglie, která byla ale kvůli vypálení jeho lodí přerušena.(8) Poprava Marie Stuartovny rozzlobila katolíky v Evropě a nárok Alžběty na anglický trůn (podle její poslední vůle) připadal na Filipa. Obdržel papežův souhlas se svržením Alžběty, která byla Piem V. exkomunikována, a jejím nahrazením kýmkoliv dle jeho volby. Jako odplatu za popravu Marie Filip vyhlásil záměr dobýt Anglii a na její trůn dosadit katolického panovníka. Sestavil flotilu asi 130 lodí a obsadil je 8000 vojáky a 18000 námořníky. Nicméně anglické vojsko španělskému způsobilo velké ztráty v bitvě u Gravelines a španělé byli nuceni plout kolem Skotska a Irska na sever, kde kvůli nepříznivému počasí utrpěli další ztráty. Porážka španělské Armady přinesla angličanům mnohé zkušenosti a pro protestanty bylo zničení Armady znakem, že je Bůh podporuje.
Závěr
Alžběta I. se stala obávanou a respektovanou panovnicí, která si v každé situaci dokázala zachovat chladnou hlavu. Stabilizovala anglikánskou církev jako základ národního uvědomění. Doba její vlády byla pojmenována “alžbětinská doba” někdy se také označuje pojmem “Zlatý věk Anglie”.
(1) Jindřich VIII. byl králem od r.1509 až do své smrti tj. r. 1547, je známý pro své politické spory s římskokatolickou církví a zajistil právní spojení Anglie a Walesu.
(2) Thomas Cranmer, arcibiskup canterburský a hlavní představitel reformace v Anglii, byl r. 1556 na příkaz královny Marie Tudorovny upálen.
(3) Jindřich VIII. velmi toužil po synovi, kterého mu ale ani jedna z popravených žen neporodila.
(4) John Knox byl skotský náboženský reformátor, r.1560 založil skotskou presbyteriánskou církev.
(5) Nebýt popravy Marie Stuartovny nikdy nemohl být popraven Karel I. a následně ani Ludvík XVI. a Marie Antoinetta
(6) Aliance francouzské katolické šlechty, usilující o potlačení či vyhlazení hugenotů.
(7) Královský palác Tudorovců
(8) Kapitán Drake spálil 37 španělských lodí v přístavu u Cádizu.
Zdroje
1) KOVÁŘ Martin. Alžbětinská Anglie. Stabilizace nového režimu (1561-1567). Historický obzor, 1999, 10(11/12), 250-256. ISSN 1210-6097
2) NEILLANDS Robin. Války růží. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 1994. Dále jen Neillands (1994). ISBN 80-206-0457-X. S. 11–30.
3) www.panovnici.cz/marie-stuartovna
4) http://royal-history.sweb.cz/m.html
5) ZWEIG Stefan. Marie Stuartovna, SNKLU, Praha, 1966
[1] ZWEIG Stefan. Marie Stuartovna, SNKLU, Praha, 1966, s. 67
[2] ZWEIG Stefan. Marie Stuartovna, SNKLU, Praha, 1966, s. 206
