Otázka: Světové vztahy a organizace, diplomacie, napětí ve světě

Předmět: Společenské vědy, Sociologie, Politologie

Přidal(a):  Leah123

Mezinárodní vztahy, diplomacie, ohniska napětí ve světě a mezinárodní organizace

• Nejčastěji spojen s politickými vztahy, ale i ekonomické, vojenské, kulturní a právní vztahy
• jsou vědní politologickou disciplínou, která zkoumá společenské jevy
• na mezinárodní úrovni
• Zabývají se vývojem a strukturou mezinárodních společenství, subjekty mezinárodních vztahů, faktory ovlivňující jejich chování a jeho modely
• Ministerstvo zahraničních věcí, prezident (je nezávislý, nemusí se nikomu zodpovídat; může ale být obžalován senátem za vlastizradu)
• V zahraničí zastupují ambasády
• Velvyslanci – diplomatická imunita, jmenuje je a přijímá prezident
• ČR – OSN, NATO, EU, Mezinárodní měnový fond, mezinárodní červený kříž
• smlouvy a dohody upravují vztahy mezi státy a vytváří základ mezinárodní spolupráce
• platí, dokud to vyhovuje všem stranám, které je podepsaly
• (deklarace X smlouva) -> deklarace = morální slib a závazek, právem nevymahatelný; smlouva = právně vymahatelná dohoda (vymahatelné mezinárodními soudy)

Vztahy (historie)

• Kořeny v st. Řecku – Sokratés – každý z nás má právo vybrat si zemi, kde chce žít, tam musí respektovat zákony
• Aristoteles – 3 vrstvy, má vládnout střední vrstva, chudí poslouchají a bohatí naslouchají
• Středověk – Machiavelli, vladař – platit lidi, tak dobře, aby konali dobro pro všechny
• Pravomoce panovníků – do 19. století, s kým budou válčit a s kým uzavřou smlouvu
• Po 19. století změna, nejvíce umírá přece civilní obyvatelstvo, vztahy by měly být pod veřejnou kontrolou parlamentu, = demokratičnost zahraniční politiky, ww2 – appeasement
• 1948 Francie, Mezinárodní vztahy – 4. větev politologie

Subjekty mezinárodních vztahů

• Suverénní státy – uznáván a respektován ostatními státy, jako suverénní stát má právo uzavírat mezinárodní smlouvy či diplomatické vztahy
  • Stát je svrchovaný, má moc nad svým územím a obyvatelstvem
• Velmoce – znaky: rozloha, strategická surovina = přírodní bohatství, počet obyvatel, ekonomická síla, vojenská síla
• Mezinárodní organizace – je jich velké množství, společná definice neexistuje,

Formy mezinárodních vztahů

• Mezinárodní smlouvy, dohody a deklarace
• Jsou vymahatelné
• Bilaterální smlouva – smlouva mezi státy
• Multilaterální smlouva – tři a více států
• Deklarace (nejsou soudně vymahatelné), morální závazek = slibem neurazíš
• Všeobecná deklarace práv v OSN

Mezinárodní organizace

Dělení mezinárodních organizací

• Podle typu členství
  • Mezinárodní vládní organizace – o členství státu rozhoduje vláda/parlament, EU = Evropská unie, NATO, OSN
  • Mezinárodní nevládní organizace – Mezinárodní fotbalový klub, ekologické org.
  • Hybridní organizace – červený kříž, neziskovky

• Podle rozsahu členství
  • Limitované mezinárodní organizace – regionální omezení
  • Ekonomický limit – G7
  • Politický limit – NATO
  • Nelimitované mezinárodní organizace = univerzální
  • Členství nemá žádné omezení, OSN

• Podle cílů a polí působnosti
  • Všeobecné mezinárodní organizace
  • Není omezeno, co se bude řešit, volné podmínky, co se řeší
  • Evropská unie, OSN
  • Specializované národní organizace – vybrali si oblast, ve které působí
  • Mezinárodní vojenské organizace, OPEK. NATO,EURATOM
• Podle druhů vztahů mezi členy
  • Organizace s cílem vytvořit konflikt mezi členy a nečleny – Trojspolek a Trojdohoda, Varšavská smlouva, OSA – Berlín, Řím, Tokyo
  • Organizace orientované na snížení a prevenci konfliktu – OSN, NATO
  • Organizace orientované na spolupráci – visegrádská čtyřka (V4

Světové organizace

• ČR – nyní v cca 60 mezinárodních organizacích

OSN

• Největší univerzální vládní organizace
• Sídlo v New Yorku, 1945, založeno po sn, po ww2 v san franciscu
• Cíle: předejít dalšímu válečnému konfliktu (světový mír), ochrana lidských práv
• Základní dokument Charta OSN
• Cílů OSN k rozvojovým zemím (Fairtrade, politické cíle)
• Jak se stát členem: suverénní stát, členství musí být schváleno na základě doporučení Rady bezpečnosti, na vyloučení RB – Valné shromáždění, musí podepsat Chartu OSN

Tři největší orgány OSN

• Valné shromáždění
  • Schází se v sídle OSN a 2x do roka, nejvyšší představitelé
  • Jarní a podzimní zasedání
  • Určuje se rozpočet
  • Jeden stát = jeden hlas
  • V čele stojí předseda
• Rada bezpečnosti OSN
  • Největší výkonný orgán
  • Zasedání všech členských zemí
  • 5 zemí je stálých – jsou historicky dané Ruská federace, USA, Velká Británie, Francie, Čína
  • Výsadní právo veta
  • 10 členů – nestálí členové, volí se na dva roky, volí je Valné shromáždění, z nich je předseda zvolen
  • Závazná rozhodnutí = rezoluce, jsou číslovány a mohou být OSN vynucovány
• Generální tajemník
  • Volen Valným shromážděním na 5 let
  • Současný António Guterres

Soudní moc OSN

• Mezinárodní soudní dvůr
  • Nachází se v Haagu
  • Tvoří 15 soudců, funkční období je devět let
  • Navrhování Radou bezpečnosti, voleni Valným shromážděním
• Mezinárodní soudní tribunál
  • Řeší válečné zločiny
  • Rozhodnutí jsou závazná
  • Spojena s Norimberským tribunálem po druhé světové válce
  • Činy jsou nepromlčitelné

Pod OSN spadá mnoho dalších organizací:

• UNESCO
• • mezinárodní organizace spadající pod OSN
  • stará se o vědu výchovu a kulturu
  • u nás: Praha, Český Krumlov, …
  • cílem je odstranění především analfabetismu (negramotnost)
  • sídlí v Paříži
• UNICEF
• • sídlo v New Yorku
  • vzniká jako reakce na hladomor po druhé světové válce
  • „adopce na dálku“ -> základní podmínkou je, že se s dítětem nikdy nesetkáme
  • hlavně finanční pomoc dětem
• FAO
• • organizace pro výživu a zemědělství
  • sídlo v Římě
  • zajištění potravy a vody
• FAIR TRADE
• • -> peníze jdou přímo malému zemědělci, který produkt vytváří
• WHO
• • světová zdravotnická organizace
  • Ženeva
  • hlavním cílem je zabránit šíření epidemií -> očkování, prevence, …
• Mezinárodní měnový fond
• • Washington D.C.
  • cílem podporovat stabilitu kurzů jednotlivých členských států
  • ČR už je čistým plátcem -> z rozvojových zemí jsme se dostali do zemí bohatých
• MOP
• • mezinárodní organizace práce
  • otázky zaměstnávání žen, těhotných žen, dětskou prací

NATO

• vojensko-bezpečnostní aliance
• Evropsko-americká aliance
• (pro Nový Zéland, Asii je ASUO)
• sídlo v Bruselu
• v čele generální tajemník
• duben 1949 na základě Washingtonské smlouvy
• pakt obranný
• funguje i jako ochrana proti válce mezi vyhrocenými státy
• mnohé články (5 – napaden jeden členský stát, ostatní jdou na pomoc)
• v čele Severoatlantická rada
• nejvyšší orgán
• každý členský stát má zástupce
• rozhodnutí musí být přijato jednohlasně
• každý člen má právo veta
• v minulosti v čele Petr Pavel

Rada Evropy

• nemá s EU nic společného
• vznik 1949
• sídlo ve Štrasburku
• lidská práva, demokracie, soud pro lidská práva
• mezinárodní organizace

OECD

• organizace pro hospodářskou spolupráci
• vznik 1961
• sídlo Paříž
• řeší všechny ekonomické otázky -> stabilizace trhů. zastavit růst nezaměstnanosti

OPEC

• země vyvážející ropu
• Blízký východ
• 12 členů
• sídlo ve Vídni
• Katar, Emiráty, Alžírsko
• ropa moc levná -> omezení těžby
• důležitý partner USA – embargo na ropu z Ruska

Mezinárodní červený kříž

• humanitární hnutí
• vznik 1863
• sídlo Ženeva

NAFTA

• Kanada, USA, Mexiko
• zóna volného obchodu
• 1964
• reakce na rostoucí a politický vliv EU

Nástroje mezinárodních vztahů

• Unediace- odklon od tr.řízení, 3. strana nestranná, nyní Izrael/Hamás, 3. str neřeší konflikt an blocke
• Negociace – vyjednávání
• Adjudikace- nabytí státní suverenity rozhodnutí mz.soudu, např. odtrhnutí Kosova
• Embargo – uvalit na stát, porušují mezinárodní smlouvy, např. Zákaz dovozu
• Jeden z ekonomických a politických nástrojů
• Bojkot — bojkot Kuby, přerušení vztahů a členství v mezinárodních organizací, muslimské země bojkot coca coly
• Sankce – politické, hospodářské, írák bez léků- trpí civil
• Blokáda– uzavření 2. stupně- musí schválit rada bezp., pacifistická= mírová(blok jen kubánských lodí) a válečná- omezení obch.styků, informacím-KLDR, všechny lodě, co obchodují s Kubou pryč politicko-diplomatická- běloruští politice teď nikam nezváni
• Další silové nátlaky, když demokratické selžou
• Vojenské cvičení poblíž hranic státu- Rusko
• Letadla náhodou přeletí hranice
• Cílené bombardování

Stupně války

• Agrese – všechno, co je neslučitelné s Chartou OSN
• Stupeň agresí
  • 1. Anexe – jakékoliv válečné počínání, násilné připojení státu k jinému státu-krym
  • 2. Okupace – protektorát Čechy a Morava
  • 3. Válka – násilně přemoct jiný stát, stát ztrácí svou svrchovanost a bojuje o svojí existenci
• Válka by měla mít určitá pravidla:
  1. Vyhlásit válku
  2. Vydána deklarace agresora, světu oznamuje, že začala válka
• Průběh války – přijaty Ženevské konvence– válka veřejně vyhlášena
• Pravidla, podle kterých by měli válčící strany bojovat
• Váleční zajatci – neměli by být mučeni a tíráni, měli by mít základní práva
• Civilní obyvatelstvo – nemělo by být používáno jako štít, nemělo by se útočit na budovy označené červeným křížem
• Zákaz používání zbraní chemických, biologických, jaderných a zakázány pokusy s jadernými zbraněmi
• Ukončení války:
  • Kapitulace – jednotky poražené země složí zbraně, nejvyšší hlava strany státu podepisují kapitulace, D
  • Podrobení – je jasné, kdo je vítězem, vítězná str co nadiktuje, co chce
  • Uzavření příměří – válčící strany se dostanou do situace, kdy jsou strany vyrovnané, Korea 37. rovnoběžka
  • Mírové smlouvy – mírová smlouva, kde jsou dohodnuty všechny podrobnosti, dohodnutí míru není kapitulace, dlouhodobější, nejefektivnější, kdo se jak stáhne, výška reparací

Islámský stát

• Původ je v Iráku a Sýrii
• Nebyl uznán žádným jiným státem
• Chalifát – nárokuje si všechny muslimi na světě
• Začali vybírat daně, měli soudy, náboženskou policii (Hisba)
• Podle práva Šariba = islámské právo
• Zločiny, kterých se dopouštěl:
• Teror, prostředkem k vládnutí, pronásledování a terorizování obyvatel, vraždění
• Ničení památek, bourání, rabování
• Odvlečení mladých dívek a žen do otroctví
• Militarizace dětí
• Teroristické útoky v Evropě
• V roce 2014 Barack Obama se postavil na stranu Iránu
• 2015 Rusko, které podporovalo Turecko
• Také i Somálsko pirátství, taiwan- čína, kašmír, irsko, Španělsko, jugoslávie

Ukrajinská válka

• Rusko nesmířeno s tím, že Ukrajina získala svobodu
• Rusko-ukrajinské vztahy napjaté již od 20. století
• Oranžová revoluce – samostatnost Ukrajiny
• Krymská krize
• Dvě samostatné republiky
• EU přijímá sankce – zákaz dovozu potravin, zákaz vstup ruských představitelů do EU

Uzavírání mezinárodních smluv

• Vytypuje se oblast, ve které by měli oba státy zájem uzavřít
• Vyjednávání – sejdou se odborníci na danou tematiku
• Odborná stanoviska
• Provizorní přijetí – přizváni i politici, provizorní uzavření, proč a co do smlouvy dali
• Politici smlouvu podepíšou

Ratifikace – dlouhý proces, podepsán politiky a specialisty

• Schválení parlamentu a prezidenta
• Datum nabytí platnosti, od kdy platí + datum účinnosti
• Za jakých podmínek se může měnit atd…

Článek Světové vztahy a organizace, diplomacie, napětí ve světě se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Problémy současného světa

Předmět: Společenské vědy, Sociologie

Přidal(a):  Leah123

Současný globální svět

• Dnes není 1 společný nepřítel – jako za válečných období
• Globalizace – léta, největší rozmach, v ČR až devadesátky
• = sbližování, propojování světa ve všech oblastech, počalo to ekonomikou, politikou, kulturou, vědou, rozvoj dopravy – dnes je vše propojené
• Negativně ovlivňuje samostatnost zemí – nemoci covid, terorismus, migrace, masová nadprodukce – likvidace tradičních odvětví

Globální problémy:

• Dochází fosilní paliva – ropa, uhlí, menší se zásoby, hledají se alternativní možnosti
• Znečištění všech složek prostředí – voda, půda, vzduch
• Vymírání rostlinných a živočišných druhů – změnění postavení ZOO zahrad, červená
• kniha ohrožených živočišných druhů a rostlinných druhů,
• Nedostatek pitné vody a potravin
• Šíření infekčních chorob – španělská chřipka, prasečí chřipka, COVID-19
• Problémy s odpadem
• Nerovnoměrná hustota osídlení
• Globální oteplování

Ekologie

• = Věda zabývající se organismy navzájem a organismy a prostředím se nazývá
• 5 milníků:

1) Počátek lidské historie

• člověk je zcela závislý na přírodě, lidí je málo, žijí dost daleko od sebe, zásahy do přírody jsou zanedbatelné, opravdu malé, příroda si se zásahy dokáže poradit

2) První velká dělba práce

• zemědělství a pastevectví, přizpůsobují si přírodu, domestikace zvířat, nedovolit přírodě, aby se nedostala do 1. Stavu, cílená změna prostředí, pořád je lidí málo, jsou to lokální zásahy, lidé jsou stále závislí na přírodě

3) Vznik států

• lidí je více, budují si umělé prostředí, ohraničené, města, silnice, kanalizace, začíná se hovořit o dominanci člověka nad přírodou, zásahy jsou rozsáhlejší a trvalejší, vznikají první velké celky

4) Průmyslová revoluce

• velké negativní dopady na přírodu, devastace přírody, lidí je hodně, příroda ztrácí schopnost se obnovovat, velké období rozmachu strojírenství, urbanizace

5) Vědecko-technická revoluce

• zneužívání přírody, poprvé (60. Léta) si lidstvo uvědomilo, že dál už to nejde, musíme s tím něco udělat, příroda není vůbec schopná se obnovovat, v 60 a 70 letech vznikají první koncepce na ochranu životního prostředí, u nás první organizace Brontosaurus, světově nejstarší Green peace, ekologie se dostala do politiky na přelomu století – nejčastěji v názvu Zelení …,
• celosvětové téma

Kultura

• Kultura je opak přírody
• Vše, do čeho zasáhl člověk
• Kultura je proces, jev a stav
• Proces – definice dialektického vztahu mezi vývojem kultury
• Jev – kultura v daném okamžiku, směry, co je nového
• Stav – určuje vztah mezi člověkem a společností

Funkce

• humanizační neboli civilizační – společenského člověka
• Poznávací funkce – zprostředkovává nové informace, výchovná, normativní
• Rekreační – na pobavení,
• Kumulativní, socializační

Druhy

• Materiální – škola, byty
• Duchovní – vědecký, idea, symboly, instituce, divadelní hry
• Normativní – filozofie, náboženství, právo, kniha, hudba, ideologie (f, n, p)
• Masová kultura – vzniká za dvou podmínek
  • Sílící urbanizace – vznik měst
  • Industrializace – masová výroba
•  19. století
• Tendenční kultura – úkolem je
• Subkultura – neformální sociální kultura

Masmédia

• Hromadné sdělovací prostředky
• Předávání informací najednou velkým skupinám
• Masmédia tištěná, televize, rádio, internet
• Tvůrci masmédií stanovují své normy
• Norma = odvozujeme normální to, co prezentují je obvyklé, nejčastější, říkají nám co je dobré, co je špatné

Média

• Veřejnoprávní– tištěná, i letáky, periodický tisk- dělíme dle obsahu: národní, mezinárodní, regionální-prh12, odborné- seriózní X bulvární
• Audiovizuální– elektronická, film- bratři Lumiérovi, rozhlas- signál, TV
• Multimédia– prostředky digitální komunikace, velké množství obsahu, online (může se reagovat TV) a off-line (wikipedie) sdílení, sociální sítě, původní úloha šíření Info – dnes zábava

Terorismus

• =předem připravené, promyšlené vyhrožování, použití násilí, obvykle proti civilním osobám za účelem dosažení politických či náboženských cílů
• Destabilizace států, oslabován demokracie a práv občanů, spojeno s černou barvou
• Mezinárodní právo – patří do válečných zločinů
• Zrodil se v Rusku, 1875- nihilismus – všechno odmítá, např. autority
• Teroristická skupina v Rusku – inteligence, která páchali činy proti carovi
• Srbsko – atentát na Ferdinanda d`Este, černá ruka, ustašovci
• Irák, ETA – baskická teroristická skupina

Druhy:

• Státní terorismus – vládnoucí skupina využije všech možností k tomu, aby získala moc, likvidace své oponenty
• Mezinárodní terorismus – separatistický terorismus – určitá touha se odtrhnout od země a vytvořit si svou vlastní
  • Dělí se na Mezistátní – Rusko a Ukrajina, vstoupíme na urč. území státu, neohlášeně
  • Koloniální terorismus – VB a Indie, Ghándí – nikdy nepoužil boj
• Mezikulturní terorismus – na základě sociálních a kulturních a náboženských rozdílů v zemi

Motivy

• Náboženský motiv – Islámský stát
• Nábožensko-nacionalistický motiv – z náboženské netolerance a národní nenávisti
• Politický motiv – nedemokratickou cestou chcete změnit politický systém, vyvraždění inteligence, Kambodža. Rudý kmér
• Kriminální motiv – jde o peníze – Hamás rukojmí, Stockholmský syndrom
• Psychologický motiv – sociální a psychické poruchy, soc. deviace

Článek Problémy současného světa (sociologie) se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Člověk v procesu učení

Předmět: Společenské vědy, Psychologie

Přidal(a): Kryštof

Obsah otázky:

• Zrání a učení
• Psychické procesy poznávací: čití, počitek, vnímání, vjem, představa, p. paměti, p. fantazie (snění, tvůrčí, rekonstr.), typy představivosti (zrakový, sluchový, pohybový)
• Myšlení – řeč, myšlenkové postupy (analýza, syntéza….), formy myšlení (pojem, soud, úsudek)
• Pozornost – druhy pozornosti (úmyslná, neúmyslná), zvláštnosti pozornosti (intenzita, rozsah, stálost, rozdělování, přenášení); roztržitost
• Paměť – fáze; druhy (úmyslná, neúmyslná, logická, mechanická, krátkodobá, dlouhodobá); typy (názorný, slovně logický citový)
• Učení
• Aktivačně-motivační vlastnosti motivační: motiv (impuls, incentiv), potřeby – dělení, pud, zájem (druhy, vlastnosti, záliba), aspirace – životní plány, zvyky – zlozvyky)
• Vůle, volní vlastnosti, pojetí vůle ve filozofii (Nietzsche, Schopenhauer)

Zrání a učení

Zrání:

• ovlivňuje předpoklady k rozvoji určitých psychických vlastností či k nějaké důležité změně
• je podmínkou dosažení stavu vnitřní připravenosti k rozvoji jednotlivých psychických vlastností
• je určitým časovým programem pro psychický a tělesný rozvoj jedince
• určitý stupeň zralosti je nezbytný pro vývoj nějaké vlastnosti, tzn. pro efektivní učení
• proces zrání je dán geneticky, má trvalý a neměnný charakter
• vztahuje se k funkční způsobilosti nervových vláken a je chápáno jako jejich opouzdřování, které zdokonaluje vedení nervových vzruchů

Učení:

• urychluje proces zrání, ale může se uskutečnit až na určité úrovni zralosti nervové soustavy, až na určitém stupni vývoje se dítě učí vstávat, stát, chodit; nemohou být cvičením navozeny dříve, protože nervové struktury nejsou zralé
• proces, kdy se realizuje rozvoj určitých psychických procesů
• probíhá většinou v interakci se sociálním prostředím, které působí na jedince podněty
• je výsledkem zkušenosti, a to individuální nebo zprostředkované výsledky učení nemají trvalý charakter, jsou ovlivňovány novými zkušenostmi, př. jedinec se adaptuje v novém prostředí

Psychické procesy poznávací

Čití, počitek, vnímání, vjem, představa, paměť, fantazie, typy představivosti (zrakový, sluchový, pohybový)

Poznání je vytváření informací o vnějším a vnitřním prostředí ve vědomí člověka, tam; se vytvářejí obrazy odráženého světa, jednotlivé procesy jsou v psychice vzájemně propojeny, procesy poznávací (kognitivní) se dělí: smyslové a rozumové

Smyslové:

Čití = proces, kdy dochází k prvnímu spojení organismu a prostředí, přímým působením podnětů na smyslové orgány (receptory) poznáváme jednotlivé vlastnosti předmětů a jevů, na základě činnosti analyzátorů poznáváme např. vůni, chuť

• Počitek je výsledný efekt analyzátoru, jde o odraz jednotlivých vlastností těch předmětů a jevů, které momentálně působí na receptory člověka. Počitek nezažíváme jednotlivě (izolovaně), ale jen v kombinaci s jinými počitky.
• Druhy počitků: zrakové (barva), sluchové (tóny), čichové (vůně, zápachy), tepelné (chlad, horko), chuťové (slaný, sladký), tlakové (ostrý, tupý), bolesti (palčivá)
• Práh počitku: absolutní – nejmenší velikost podnětu, která vyvolává počitek (tikot hodinek), rozdílový – nejmenší rozdíl podnětů téhož druhu (laici – odborníci)

Vnímání = poznávání předmětů jako celku, které působí přímo na smysly člověka, vnímáním uspokojuje člověk potřebu orientace v prostředí

• Vnímáme: tvar (objekt je malý, velký, plochý, trojrozměrný), prostor (vlevo, vpravo, nahoře), vzdálenost (daleko, blízko), pohyb (objekt se přibližuje, stojí), čas (od 8 let, zkušenost)
• Vjem je výsledkem vnímání. Je odrazem souhrnu vlastností těch předmětů a jevů, které momentálně působí na naše analyzátory. Ve vjemech se předměty a jevy odrážejí jako celky (na vytváření se podílí více smyslů, dominující postavení má vnímání zrakové).
• Výběrovost vnímání: figura, pozadí, smyslové klamy – vznikají doplňováním toho, co už víme, vznikají působením citů.
• Podprahové vjemy: Některé krátkodobé zrakové či sluchové podměty mohou být pod hranicí našeho rozlišení, např. rychle se střídající obrázky či zvuky, které nejsme schopni si v daném momentu uvědomit.
• Pozorování – plánovité a cílevědomé vnímání.

Představivost = (imaginace) je schopnost vytvářet představy, je to proces vytváření si obrazu (představy) objektu, který právě nevnímáme

• Představa je odraz předmětu a jevu, který v daném okamžiku nevnímáme, ale dříve jsme ho mohli vnímat. Může se názorností přiblížit původním vjemům, bývají méně úplné a přesné. Vzpomínková představa (paměti) – to, co jsme již v minulosti vnímali, fantazijní představa – to, co jsme nikdy nevnímali.
• Druhy představ rozlišujeme podle druhu analyzátorů a podle forem vnímání: zrakové, sluchové, pohybové, čichové.
• Fyziologický základ představ: představa zkoušky – bušení srdce.
• Fantazie je psychický proces, který nám umožňuje představovat si takové předměty a jevy, které jsme v dané podobě nikdy nevnímali (čert, tornádo, džungle).
• Druhy fantazijních představ: rekonstruující – četba knihy, představujeme si prostředí, krajinu, osoby, konstruující – tvořivá, sami něco vymýšlíme (píseň), bdělé snění – vytváření představ o vlastní budoucnosti halucinace – přeludy, neskutečné představy (při horečce – vnímány jako vjemy, hlasy mrtvých)
• Typy představivosti: zrakový (vizuální) – tváře, vzhled předmětů, oblečení, sluchový (auditivní) – melodie, zvuk hlasu, pohybový (motorický) – chůze člověka, žáci – co si sami zapsali, smíšený typ – většina lidí

Myšlení

Řeč, myšlenkové postupy (analýza, syntéza…), formy myšlení (pojem, soud, úsudek)

K orientaci člověka ve světě slouží nejen smyslové orgány. Smyslové poznání je základem, z něhož vychází další poznání. Poznání nám umožňuje teprve myšlení.

Správné poznání věcí a jevů předpokládá poznání vzájemných souvislostí (květina – zvadlá, hlína – suchá). Myšlení nám umožňuje zprostředkované poznání (návštěva – kouří se z komína = jsou doma). K poznání docházíme tím, že poznatky zobecňujeme (člověk má srdce).

Úloha myšlení v poznávacím procesu:

• zprostředkování poznání
• poznávání souvislostí, vztahů
• zobecňující poznávání

Myšlení = nejvyšší forma poznávání, proces vědomého odrazu skutečnosti v souvislosti. Je to zobecněné a zprostředkované poznání předmětů a jevů na základě pochopení jejich vzájemných zákonitých souvislostí. Oblast toho, o čem přemýšlíme, je širší, než oblast toho, co vnímáme.

Vlastnosti myšlení – hloubka, šířka, přesnost, pružnost, kritičnost, tvořivost

Myšlení a řeč – myšlení se uskutečňuje a jeho výsledky se vyjadřují pomocí řeči.

Řeč je schopnost člověka vyjádřit obsah vědomí, je to nástroj myšlení a forma dorozumívání se (světelné signály). Nástrojem řeči je jazyk.

• Druhy řeči: vnitřní – pro sebe, vnější – pomocí slov (mluvená, psaná)
• Jiné dělení řeči: mimická, gestikulační, zvuková – (prostá, modulovaná, artikulovaná – verbální), psaná
• Vývoj řeči: fylogeneticky – primitivní zvukového výrazu – artikulovaná řeč, fyziologicky – v procesu sociální nápodoby rodičů dítětem, spojování vnímaných jevů a předmětů se zvukem

Myšlenkové postupy – základní myšlenkové operace jsou:

• analýza – členění celku na části, vyčleňování jednotlivých stránek (vlastností) předmětů a jevů skutečnosti (třídění kostek)
• syntéza – myšlenkové sjednocování, spojování jednotlivých částí (spojení tříd v jednu)
• srovnávání – zjišťujeme podobnost a odlišnost mezi více předměty a jevy
• abstrakce – vyčleňujeme podstatné vlastnosti předmětů, nevšímáme si ostatních, nepodstatných a docházíme k podstatnému znaku
• konkretizace – opak abstrakce, hledání jedinečných vlastností předmětu
• zobecňování – zjišťování a spojování společných vlastností jednotlivých předmětů, určování společných zákonitostí určité skupiny (pojem ovoce – plody, které se dají jíst)
• indukce – vyvozování obecného tvrzení z jednotlivých případů (Fe, Cu, Ag – vodivé, kovy jsou vodivé)
• dedukce – aplikace obecného poznatku na jednotlivé případy (opak indukce)
• analogie – vyvozování obecného poznatku o předmětu na základě jeho podobnosti s jinými předměty

Formy myšlení = rozumíme tím slovní podobu, do které člověk zachycuje výsledky svého myšlení:

• pojem – základní forma myšlení, je to slovní vyjádření obecných a podstatných znaků nějakého předmětu nebo jevu
• soud – vyjádření vztahu mezi dvěma pojmy (velryba není ryba), soudy obyčejně něco tvrdíme nebo popíráme (stůl, dřevo – stůl je ze dřeva)
• úsudek – vyjádření vztahu mezi dvěma nebo více soudy, premisa je soud, ze kterého vycházíme, závěr je vyvozený soud např. premisa: jablko obsahuje vitamíny a stůl je ze dřeva, premisa: hruška obsahuje vitamíny a dřevo hoří, úsudek: ovoce obsahuje vitamíny a dřevěný stůl může hořet

Pozornost

Druhy pozornosti (úmyslná, neúmyslná), zvláštnosti pozornosti (intenzita, rozsah, stálost, rozdělování, přenášení); roztržitost

Pozornost = psychický stav člověka, který se vyznačuje zaměřeností a soustředěností vědomí.

• Zaměřenost vědomí: člověk ve svém vědomí neodráží všechny podněty zvnějšku, vybírá si. Předměty pozornosti se dostávají do centra vědomí a odráží se přesněji, úplněji – přednáška, bolest, obsah vzpomínek).
• Soustředěnost vědomí: rozumíme tím stupeň aktivity naší psychické činnosti, je to intenzita pozornosti, tj. do jaké míry se soustředíme.

Podmínky pozornosti

• Vnější podmínky: silné a velké podněty, neočekávané, nové a neobvyklé – budí snáze pozornost
• Vnitřní podmínky: stav bdělosti, únavy a ospalosti. Větší pozornost – jsme-li upozornění na podněty, chyby.

Druhy pozornosti

• neúmyslná (mimovolní): vzbuzují ji zvláštnosti působících podnětů
  • síla (hrom), velikost (hrad), nevšednost, nápadnost (móda), kontrast (malá žena + velký muž), neočekávanost (výkřik v tichu noci), změna (střídání barevných světel v reklamě), zajímavost (napínavý děj), pestrost (květinová zahrada)
• úmyslná (záměrná): člověk ji vzbuzuje a udržuje svým volním úsilím, je to proces vědomého soustředění na určitý proces

Vlastnosti a zvláštnosti pozornosti

• intenzita – úplné soustředění (čteme a nevnímáme okolí), úplná rozptýlenost (čteme, ale nevnímáme čtené), stálost – délka soustředěnosti
• rozdělování – schopnost věnovat pozornost dvěma předmětům
• rozsah – je dán počtem předmětů, které pozornost obsáhne
• přenášení – přenášet pozornost z jednoho předmětu na druhý

Roztržitost je neschopnost soustředit se na to, co je v dané chvíli potřebné. Vzniká, když je člověk soustředěn na jiný předmět nebo není schopen se soustředit.

Roztěkanost je nezvládnutí snahy sledovat více předmětů najednou a nejsme schopni se soustředit ani na jeden z nich.

Paměť

Fáze; druhy (úmyslná, neúmyslná, logická, mechanická, krátkodobá, dlouhodobá); typy (názorný, slovně logický, citový)

Paměť = psychický proces, který odráží minulé prožívání a chování v našem vědomí, soubor psychických procesů a vlastností umožňující osvojení zkušeností – jejich zapamatování, uchování a vybavení

Fáze paměti

• Zapamatování (vštípení) – vytvoření stop a dočasných spojů v mozkové kůře, nutnost porozumět látce, chápat její smysl, poznat souvislosti a vztahy
• Pamatování (uchování v paměti) – zahrnuje čas, který uplyne od zapamatování do vybavení, pro tuto etapu je typický proces zapomínání, neboť vlivem nových zážitků stopy v mozkové kůře slábnou a spoje mezi nimi vyhasínají.
• Vybavování – dochází k aktivizaci minulé zkušenosti, vybavený zážitek není přesnou kopií původního, probíhá jako reprodukce (znovuvybavení vnímaného) nebo znovuvybavení (objekt je vnímán jako známý, nemohu-li si vybavit, sáhnu po učebnici).

Podmínky zapamatování: jasné vytyčení úlohy něco si zapamatovat, lépe si zapamatováváme v činnosti, volba správného postupu zapamatování, logické pamatování je účinnější než mechanické, motivace, povaha studijního materiálu a jeho rozsah, opakování a správné časové rozložení

Zapomínání je ztráta, nedostupnost dříve poznaných informací, nejsme schopni vybavit si zážitky či záměrně naučené informace. Dochází k vymizení nebo překrytí určité pamětní stopy. Nejvíce se zapomíná bezprostředně po naučení. Při zapomínání nedochází k oživování informace nebo vytěsňujeme nepříjemné prožitky.

Základní druhy paměti rozdělujeme podle toho, jak se uskutečňuje zapamatování a vybavování

• neúmyslná – bezděčná, spontánní, pamatujeme si to, co jsme si nechtěli pamatovat
• úmyslná – záměrná, cíl (naučit se báseň)
• mechanická – osvojení pouhým opakováním, rychlejší zapomínání
• logická – pochopení vzájemných souvislostí
• bezprostřední – krátkodobá
• dlouhodobá

Typy paměti vydělujeme podle toho, jak rychle a lehce si zapamatujeme

• názorná – uplatňuje se v 1. signální soustavě (pomocí obrázků a schémat – představy)
• slovně-logická – uplatňuje se ve 2. signální soustavě (klíčová slova)
• citová – lehčí a rychlejší zapamatování, zapamatování si silně zabarvených zážitků

Vlastnosti paměti: rychlost vštípení, stálost zapamatovaného, přesnost, pohotovost

Učení

• Širší pojem = každé obohacování individuální zkušenosti jednotlivce, které ovlivňuje jeho chování. Vše, co si člověk osvojuje od narození a co vyvolává trvalejší změny chování. Jak u živočichů, tak u člověka.
• Užší pojem = záměrné a systematické získávání vědomostí, dovedností, návyků, forem chování a osobních vlastností. Jen u člověka.

Fáze učení

• Motivační = člověk se ocitne před problémem a uvědomuje si vnitřní (vnější) pohnutky, které jej aktivizují k řešení. Je-li motivace slabá, má člověk tendenci se problému vyhnout. Čím je motivace silnější, tím je aktivita větší.
• Poznávací = začínáme pronikat do problému, uplatňujeme minulou zkušenost, získáváme další informace, prověřujeme různé hypotézy řešení.
• Výkonová = člověk pochopil a vyřešil úkol, osvojil si určitý obsah a zařadil do poznatkové soustavy.
• Kontrolní = prověřujeme správnost řešení úkolu.

Křivka učení = podoba mírně nakloněného S. Na začátku jsou výsledky pomalé, pak prudce stoupají, v závěru jsou přírůstky pomalé.

Délka učení = čím je učení delší, tím se schopnost práce mozku snižuje. Potřebnost přestávek, čím je delší odpočinek, tím je lepší vybavování. Délka učení je individuální.

Formy učení:

• osvojování vědomostí = učení se poznatkům
• intelektové učení = osvojování metod řešení problémů
• senzomotorické učení = osvojujeme si různé návyky a zručnosti (psaní na stroji, hra na klavír, žongléři: vizuální + motorické učení)
• sociální učení – učíme se žít mezi lidmi, osvojujeme si formy společenského chování (zdravit) a typické lidské vlastnosti (volní, charakterové)

Druhy učení

• mechanické = soustavné opakování téhož obsahu
• logické = probíhá na základě pochopení vztahů uvnitř daných obsahů

Co ovlivňuje učení

• Činitelé související s jedincem
  • tělesný stav (únava, hlad, nemoc) a psychický stav (nálada)
  • vlastnosti (lenost, vytrvalost), paměť, pozornost
  • motivace, aktivita, zájem
• Činitelé související se situací
  • mikroklima (teplo, osvětlení, hluk)
  • denní režim
  • organizace činnosti (systém, pořádek ve věcech)
  • rodina, škola, vrstevníci, citové klima
  • širší společenské okolí
• Činitelé související s učebním materiálem
  • vztah k učební látce (kladný, záporný)
  • struktura (souvislý text)
  • Rozsah, opakování
  • metodické vedení učitele
  • zvláštnosti učebního materiálu

Opakování je jednou ze základních podmínek osvojení látky. Čím je častější, tím více si pamatujeme. Při opakování je důležité soustředění a rozložení v čase. Druhy opakování: orientační, doplňující, systemizující.

Zapomínání – probíhá během bdění rychleji než během spánku.

Metody učení

• pochopení
• vybrání a uspořádání nejdůležitějších poznatků (vypsat)
• konkrétní příklady
• doplníme si chybějící vědomosti a dovednosti z jiných předmětů
• vysvětlení (při nejasnosti)
• rozsáhlý celek – pozornost na střední části, protože ubývá motivace
• samostatné vyjádření obsahu (schéma, nakreslení)
• opakování

Chyby – souvisí s procesem osvojování vědomostí a dovedností. Chyba není projevem neschopnosti

Aktivačně-motivační vlastnosti motivační

• Motiv (impuls, incentiv), potřeby – dělení, pud, zájem (druhy, vlastnosti, záliba), aspirace – životní plány, zvyky – zlozvyky)

Motivace (lat. movere = hýbat) je aktivita člověka, vyvolaná motivem a končící realizací (uspokojením) motivu. Pod tímto pojmem chápeme uvědomované i neuvědomované psychické faktory, na jejichž základě se uskutečňuje naše chtění a jednání. Motivované chování často provázejí silné emoce.

• Motiv je vnitřní hybnou silou jednání a chování člověka. Je to vše, co podnítí člověka k tělesné nebo fyzické aktivitě a udržuje ho v ní – je to dynamizující činitel.
• Impulz = vychází z nitra člověka (nesledovat televizi, uspokojit potřebu hladu), incentiv – vychází z okolního prostředí člověka (podněty, stimuly – úkoly, které má člověk plnit – uvědomění si hrozícího trestu)

Potřeba je motivační silou, je to nedostatek či nadbytek něčeho. Charakterizuje ji celkové napětí se záporným emocionálním zabarvením a příprava na činnost, pokud je uspokojena – mizí. Stav nedostatku z pocitu prázdnoty, něco člověku chybí (hlad = potřeba nasycení). Stav přebytku vychází z pocitu napětí, přetlaku (přebytek energie).

Druhy potřeb:

• biologické (fyziologické) = prvotní, jsou vrozené (potřeba vody, kyslíku, potravy)
• psychické (psychosociální) = druhotné, odvozené, vznikají s rozvojem lidské psychiky (potřeba bezpečí, štěstí)
• kulturní – vznikají ve vztahu člověk a kultura (potřeba vzdělávat se, učit se, sportovat)

Dělení potřeb:

• primární potřeby: potřeba kyslíku, potřeba potravy, potřeba spánku, sexuální potřeba
• sekundární potřeby: potřeba jistoty a bezpečí, potřeba podnětů, změny a činnosti (malé dítě – stále změna), potřeba sociálního styku, porozumění, vzájemné pomoci (kamarádi), potřeba výkonu a společenského uznání (dobrý výsledek – snaha vyniknout ještě více), potřeba poznávat (zájmy), potřeba estetická, potřeba uskutečňovat v životě určitý záměr nebo cíl

Pud je vrozená hnací síla k činnosti, je to komplex chování organismu, které se dědí a nutí ho nějak jednat. Vztah mezi potřebami a pudy není jednoznačně vyřešen.

Základní pudy:

• pud hladu, pud žízně, pud bolesti
• pud sebezáchovy
• pohlavní pud – zachování rodu

Síla pudu je rozmanitá, např. mateřský pud – od nuly až k opičí lásce.

Zájem je trvalé úsilí člověka zabývat se předměty (činnostmi), které ho upoutávají z poznávací nebo citové stránky. Jsou spojeny s vykonáváním určitých činností, podporují rozvoj osobnosti, vedou ke zdokonalování vědomostí. Jeho funkcí je plnit úlohu určitého uvolnění, relaxace. Vyznačuje se výběrovým vztahem k předmětu. Je to velmi silný aktivační činitel.

Zájem se projevuje:

• úsilím o aktivní střetávání s předmětem zájmu
• úsilím o dokonalejší poznání, ovládání předmětu zájmu
• kladným citovým zabarvením

Druhy zájmů:

• materiální = usilují o uspokojování materiálních potřeb, často zavrženíhodné (chamtivost)
• společenské = snaha prospět
• duchovní = touha poznat oblasti přírodního a společenského života

Druhy zájmů podle úrovně:

• aktivní – činorodé, člověk sám tvoří
• pasivní – pouze vnímá předměty svého zájmu (sportovní fandovství)

Vlastnosti zájmů:

• šířka – mnohostrannost, pestrost (opak – nedostatek zájmů)
• hloubka – určuje míru úsilí, které mu člověk věnuje
• stálost – jak dlouho má člověk zájem

Záliba je vyhraněný, často ústřední zájem.

Sklony nazýváme zaměření člověka k vykonávání určitých činností. Obvykle se vyvíjí ze zájmů, neztotožňují se s nimi.

Aspirace (ambice) charakterizujeme jako směřování k určitým hodnotám, které jsou ztělesněny ve vytýčených cílech a plánech. Souvisí s realizací dílčích záměrů (dobře vystudovat školu). Pro osobnost je charakteristická přiměřenost x nepřiměřenost ambicí.

Cíl je uvědomovaný směr aktivity. Cíle jsou různé – něco koupit, napsat atd.

• krátkodobé
• dlouhodobé (naučit se cizí jazyk)

Životní plány představují systém cílů, kterých chce člověk v budoucnosti dosáhnout, odrážejí chápání smyslu života.

Zvyky jsou tendence za určitých okolností, v určité situaci nebo v určitém čase vykonávat nějakou činnost. Pokládají se za neuvědomované aktivační činitele. Tvoří „druhou přirozenost člověka“ – dobře zakořeněné naučené způsoby chování. Jsou-li dobře upevněné, stávají se vlastnostmi (zvyk udržovat pořádek – vlastnost pořádkumilovnost).

Vůle, volní vlastnosti, pojetí vůle ve filozofii

(Nietzsche, Schopenhauer)

Vůle je psychický proces, kterým člověk řídí svoji činnost zaměřenou na dosažení vědomě vytyčených cílů a jímž překonává překážky. Je vlastní jen člověku, uvědomujeme si cíl činnosti, volíme si způsob a prostředky dosažení cíle. Člověk musí využít poznávací a citové procesy, z nichž může čerpat informace a energii. Souhrnně označuje pojem vůle soubor volních procesů a volních vlastností. Vůli tedy můžeme chápat jako proces nebo jako komplex vlastností osobnosti.

Rozdíl mezi impulzivním a volním jednáním

• impulzivní jednání: impulz – čin, akce
• volní jednání: impulz – rozvažování o cílech a prostředcích – čin, akce

Fáze volního jednání

• Přípravná fáze – vznikají a začínají vznikat motivy jako hnací síly aktivity a dochází k předběžnému vytýčení cíle. Uvědomění si požadavku zvenčí a poznání vnitřního motivu.
• Rozhodovací fáze – proces volby cíle, rozhodování a boj motivů. Z více možných cílů nebo způsobů dochází k vybírání jednoho cíle nebo způsobu. Motivy mohou být kladné nebo záporné. Rozhodování bývá složité, často zdlouhavé, může být i impulzivní (zkratové), pod vlivem citových důvodů můžeme realizovat neuvážené nápady. Závisí na více činitelích – morálka, zájem, zkušenost.
• Realizace rozhodnutí – spojeno s kratším nebo delším časovým úsekem. V této době překonáváme očekávané (neočekávané) překážka – únava, změna bydliště.

Volní procesy při zakončení činnosti – kontrola výsledků.

Volní procesy a řeč – vnější a vnitřní řečí člověk dává sám sobě příkazy, vybízí se ke zdolání překážek.

Vlastnosti vůle

• cílevědomost – své jednání podřizujeme přesně stanovenému cíli
• zásadovost – v jednání se přidržujeme pevných zásad
• vytrvalost – neustupujeme před překážkami a neúspěchy
• rozhodnost a ráznost – po rozumné úvaze se rozhodneme a uskutečníme svůj cíl (asertivita – schopnost sebeprosazení se), odvaha, risk
• samostatnost – nepřijímat cizí volní rozhodnutí
• pružnost – korekce volního jednání v měnícím se prostředí
• iniciativa – neodkládat záměrnou činnost a nečekat, až nám někdo poradí, jak jednat
• sebeovládání – vyžaduje umění ovládat své nálady, přemáhat strach, únavu
• stálost, odolnost
• sebevláda, sebekázeň – regulace vlastní aktivity

Friedrich Nietzsche

• Vůle k moci, nadčlověk: Lidstvo učinilo boha nadčlověkem, samo se stalo slabým, nepatrným. Bůh musí zemřít, aby žil nadčlověk. Vůlí k moci překoná nadčlověk dosavadního člověka.

Arthur Schopenhauer

• Svět jako vůle a představa, Svět jako vůle = zvnějšku se podstatě věcí přiblížit nelze. Výsledkem jsou vždy pouhé obrazy a jména. Jediné místo, jež nám umožňuje vstoupit do nitra světa, je v nás samých. Když spíme, jsme mrtví, ale vůle nás udržuje naživu.

Článek Člověk v procesu učení – maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Obyvatelstvo a sídla světa

Předmět: Filozofie, Společenské vědy

Přidal(a): L.

FILOSOFIE MODERNY -> od poloviny 19.století – dodnes

• Posledním klasickým filosofem byl Georg Wilhelm Friedrich Hegel

Typické znaky filosofie v 19. století

• Pluralismus – už neexistuje jediná ,,vládnoucí‘‘ filosofická škola –> nyní obrovské množství názorů, směrů – nenajdeme zde nějakou jednotící filosofickou školu –> řada filosofů odmítala vytvořit nějakou školu
• Příklon k iracionálně antropologickému proudu – člověk a jeho starosti
  • Svět se zrychluje a modernizuje – filosofové se na to snaží reagovat –> řeší otázky smyslu existence (co nás tíží, proč máme úzkosti a deprese): existencialismus
• Filosofie už není královnou věd – dáno vědeckým pokrokem (vědy se specializují – postupem času se od filosofie odlučuje psychologie, která dřív byla součástí filosofie, vznik dalších samostatných věd)

Kolébka filosofie: Německo a Francie

SCIENTISTICKY ORIENTOVANÉ SMĚRY

POZITIVISMUS

• Vychází z programu pozitivní filosofie
  • Program spočívá v tom, že se přeměněná filosofie (která se řídí vědeckým poznáním) má stát nástrojem společenské reorganizace (přeměny společnosti)
  • Jde o to, jak lépe dosáhnout lepší budoucnosti pro lidstvo
  • Přírodní vědy (ne humanitní) jsou nositeli pokroku
• Představitel: G. MASARYK
• Pozitivismus je antimetafyzický a antimaterialistický směr (vyčleňuje se metafyzice a tradiční filosofii, které nejsou podložené na vědeckých základech)
  • Vědecké poznání se má podle pozitivistů rozšířit do všech věd –> redukce filosofického poznání na oblast gnoseologie
  • Podle pozitivistů se máme zabývat skutečným, zbavit filosofie metafyziky (která je nesmyslná)
  • Nelze dojít k absolutnímu poznání – můžeme se k pravdě jen přibližovat a zkoumat jen vztahy, ne podstaty
• Zakladatel pozitivismu a sociologie: August COMTE

* další sociologové: Max WEBER, Karl MARX

AUGUSTE COMTE (1798-1857)

• ,,Filosofii je třeba změnit dříve něž svět.‘‘
• Francouzský filosof a sociolog
• Původní označení pro sociologii – sociální fyzika (chtěl použít přírodní vědy na studium společnosti)
• Sociologie = věda o společnosti
  • Rozdělení sociologie
    • Sociální statika – řeší podmínky, existenci a řád společnosti (př. řeším rodinu v roce 2024)
    • Sociální dynamika – řeší vývoj společnosti (př. srovnávám rodiny v 19. a 20. století)

• Dílo: Kurz pozitivní filosofie
  • Podle A. Comta lidstvo prochází 3 zákony o vývoji lidstva – Zákon 3 stádií:
    • 1. stádium – teologické (primitivní)  – v tomhle stádiu člověk podléhá mýtům, hledá absolutní poznání u Boha, z hlediska poznání a vývoje člověka se jedná o ,,dětský věk‘‘
    • 2. stádium ­– metafyzické (abstraktní) – v tomhle stádiu už člověk nepodléhá mýtům, ale filosofuje, konstruuje různé teorie – ,,mladistvý věk‘‘
    • 3. stádium – vědecké (pozitivní) – nejvyšší stádium; základem toho, jak si člověk vysvětluje svět je vědecké poznání – ,,mužný věk‘‘; uvědomuje si, že není možné dosáhnout absolutního poznání –> člověk by se měl ale snažit o co nejpřesnější poznatky

• • Největším nedostatkem podle něj je, že máme rozdílné názory –> je potřeba sjednotit
  • Varoval před revolucemi – jsou nebezpečné (př. VFR), protože nabourávají řád, harmonii společnosti –> hrozí, že se kvůli revoluci společnosti rozštěpí víc než předtím
  • Byl proti náboženství, ale propagoval náboženství humanity (předmětem úcty není Bůh, ale lidstvo)

MARXISMUS

KARL MARX (1818-1883)

• ,,Filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.‘‘
• Německý filosof historik, ekonom, právník, sociolog
• Pocházel z rodiny rabína (žid), jenž konvertoval ke křesťanství
• Stal se novinářem – analyzoval moderní průmyslovou (,,buržoazní‘‘) společnost –> kritizoval ji ve svých článcích –> vedlo to k cenzurským zásahům –> musel se uchýlit do exilu ve Francii a Belgii
• Se svým přítelem a zároveň mecenášem, Friedrichem ENGELSEM vypracoval základy teorie komunismu – Komunistický manifest
• Byl ovlivněn NKF, klasickou ekonomií, utopickým realismem

• MARXOVA FILOSOFIE
  • Dílo: Kapitál
  • s Hegelem sdílel toto: historie je proces, dějinný optimismus – svět se vyvíjí k lepšímu, změna přináší pokrok, historie má smysl a cíl

 Dialektický materialismus

• • prvotní je hmota nad duševnem – tvrdil, že změna v materiálních podmínkách vede ke změně myšlení, resp. duchovno a myšlení jsou závislé na hmotných podmínkách –> změna společnosti může podle něj proměnit následně i myšlení člověka
  • prohlašuje, že konečný stav bez konfliktů (k němuž se dospívá na konci procesu, není blažeností ducha (jež se navrací sám k sobě – Hegel), ale dokonalou společností, kde každý harmonicky pracuje pro dobro většího celku
  • Hegel: idealistické pojetí dějin, základ: duch
  • Marx: materialistické pojetí dějin, základ: hmota

Historický materialismus

• • Hnacími silami veškerého vývoje ve společnosti jsou ekonomické podmínky a třídní boj –> způsob, jak lidé produkují a distribuují věci, určuje, jaká společnost bude a jak se bude vyvíjet. Třídní boj, konflikt mezi lidmi (dělníky – pracující a kapitalisty – ti jenž vlastní výrobní prostředky) hraje klíčovou roli ve změnách lidstva –> lidé se snaží změnit podmínky, ve kterém žijí –> revoluce
  • Hlavní hybná síla dějin je nenávist společenských tříd

• NÁBOŽENTSVÍ
  • Marx jako materialista nevěřil v ducha a duši, jako ateista potvrzoval názory L. Feuerbacha, že Bůh je jen lidskou projekce ­– protože se v tomto světě lidi cítí bezmocní, vytvořili Boha, aby jim pomáhal
  • Náboženství považoval za opium lidstva, které přináší pouze iluzi štěstí –> zabraňuje to pokroku (lidé místo toho, aby své řešili problémy, spoléhají se na Boha – nedochází ke třídnickým bojům – žádné revoluce)

• Marxovo pojetí dějin
  • Dějiny jsou dějinami třídních bojů – otroci bojují proti otrokářům, poddaní proti feudálům, dělníci proti kapitalistům –> dějiny vykořisťování

SMĚRY V OPOZICI KE SCIENTISMU

VOLUNTARISMUS

ARTHUR SCHOPENHAUER (1778-1860)

• Německý filosof pesimismu a voluntarismu
• Syn gdaňského velkoobchodníka –> díky tomu cestuje a poznává svět
• díky svému otci, který mu zajistil zázemí, se mohl plně věnovat filosofii
• Osobnost: samotář, mizantrop (člověk, který se straní lidí), pesimista
• Chorobný vztah z pronásledování
• Složitý vztah k ženám
• Považoval se za neuznalého filosofa
• Anti-hegelovský – stavil se proti Hegelovi, odpor k filosofii ducha
• Po revolučním roce 1848 – moment, kdy Schopenhauer dosáhne uznání – intelektuálové se přiklání k jeho filosofii pesimismu

SCHOPENHAUEROVA FILOSOFIE

• Ovlivnil jej Immanuel Kant, Platón, indické směry – hinduismus, buddhismus, které mají negativistický pohled na svět (svět není slast, ale strast)
• Dílo: Svět jako vůle a představa (1818)
  • Úvodní věta v této knize, která shrnuje to poznání: ,,Svět je moje představa…‘‘

• VOLUNTARISMUS
  • Voluntarismus je přesvědčen, že základním hybatelem není duch (HEGEL), práce či hmota (MARX), ale vůle
    • Vůle je nevyčerpatelná, nelze se jí zbavit (jedině sebevraždou – to ale není cesta), dělá si s námi, co chce – pokud ji nezvládneme, stáváme se jejím otrokem; tlačí nás, abychom chtěli stále více
  • Svět není sebepoznáním ducha, ale sebepoznáním vůle
  • Svět ,,věcí o sobě‘‘(nám nedosažitelný) = objektizovaná vůle – vůle si člověkem dělá, co chce
  • Svět ,,věcí pro nás‘‘= moje představa na svět (tlačena a dána vůlí)
  • vůle je čistě daná na subjektu –> introspektivní pohled na svět (máme se zamyslet nad světem a nad sebou)

• dílo: Etika pesimismu
  • Optimismus = zvrácený způsob uvažování
  • Člověk = ubohý egoista, kterému záleží na sobě a sobeckém uspokojení, není rozumný
  • život je marnost nad marností – Jak ale z toho ven?
    • Cesta, jak zmírnit tlak vůle, stres
      • Estetická cesta: stát se umělcem, nechat život plout
      • Asketická cesta: odříkavý způsob života (tzn. že se člověk zřekne všech požitků radosti života)
      • Filosofická cesta: stát se filosofem (který má povědomí o všem)

FILOSOFIE ŽIVOTA

FRIEDRICH NIETZSCHE (1844-1900)

• Německý filosofující básník
• Lze ho zařadit mezi nejvlivnější osobnosti v 19. století – vedle Karla Marxe a Sigmunda Freuda
• Přezdíván jako filosof s kladivem –> symbolicky rozbíjí veškeré tradice, přehodnocujeme veškeré hodnoty
• Představitel filosofie života
• Vyrůstal v protestantské rodině, původně se měl stát farářem
• Otec a bratr zemřeli –> žije v čistě ženské domácnosti – měl problematický vztah se svou matkou a sestrou –> vymezuje se vůči ženám
• Láska k psychoanalytičce ruského původu – Lou Andreas – Salomé
• Profesor filologie (věda zkoumající jazyk) na univerzitě v Basileji
• Ze zdravotních důvodů opouští univerzitu, cestuje po Evropě a píše velká filosofická díla – díla píše i ve svém špatném zdravotním stavu
• 1889 – ozdravný pobyt v Turíně –> tam dochází k nervovému zhroucení –> po zbytek života nemocný
  • Strážkyně jeho odkazu se stává jeho sestra – vydala jeho díla, založila archív
• Inspirátor nacismu – Hitler: ,,Člověk musí tohoto velkého a znamenitého muže milovat, znát ho dobře tak jako já.‘‘
• Miloval hudbu Richarda Wagnera – bez hudby by byl život prázdný

NIETZSCHEOVA FILOSOFIE

• Kritizuje dosavadní tradice myšlení (pilíře, na kterých stojí naše dosavadní myšlení) – kritizuje Sokrata a Platóna (který místo toho, aby se zaměřil na tento svět, tak si vytváří nadpozemský svět –> křesťanství) – církev utlumovala vůli k moci lidí (tím pádem i jejich žití) – metafyzické spekulace jsou ideologií, která slouží, aby slabí jedinci či skupiny, aby ovládali zdravé a silné
• 3 období:
  • 1) Schopenhauerský vliv ­–> Voluntarismus Nietzscheho
    • Schopenhauer: vůli nedává žádný směr
    • Nietzsche: vůli dává jasný směr – vůle k moci (ovládat nebo být ovládán)
    • Díla:
      • Zrození tragédie z ducha hudby,
      • Nečasové úvahy – v ní najdeme esej: O užitku a škodlivosti historie pro život –> kritizuje zde akademický pohled historiků (kteří píšou jen o nějakých faktách) –> historie by nám měla dávat ponaučení, nejen fakta

• • 2) Pozitivistické období
    • vůle k moci je vztažena k vědě
    • zamiluje se do vědeckého poznání – propracovává koncept vůle k moci
    • díla: Lidské, příliš lidské, Radostná věda

• • 3) Zarathustrovské období
    • Zpracovává svůj vlastní, originální koncept
    • Díla:
      • Tak pravil Zarathustra aneb Kniha pro všechny a pro nikoho
      • Mimo dobro a zlo – řeší tam morálku
      • Antikrist
      • Genealogie

> Zrozená tragédie z ducha hudby – Svět je tvořen ze dvou principů (vlivů)

• Apollinský princip – Nietzsche ho propojuje s výtvarným uměním, princip míru a řádu, klidový, rozumový, intelektuálový, mravně čistý –> převažuje-li apollinský – život je nudný
• Dionýský princip – Nietzsche ho propojuje s hudbou (živelná), princip zničení, vášnivý, nespoutaný, smyslný

* Jediný národ, který dokázal ty principy držet v rovnováze byli Řekové (Řekové to dokázali v divadle – tragédiích, antických dramatech)

> Idea věčného návratu

• Útočí na myšlenku osvícenství – myšlenku pokroku
• mám žít tady a teď, nedoufat v ráj po smrti, protože se život bude opakovat –> život není jen dobrý, musíme žít i s tím špatným, co nám přinese
• Křesťanská morálka dělá z člověka slabocha (člověk totiž jedná podle předem daných schémat – musí se ale sám rozhodovat), též odsoudil platónskou víru v nějaký lepší, skutečnější svět – odsoudil tím veškerou metafyziku, která popírá život – lidé místo toho, žili tady a teď (užívali si ho), tak jen čekají a přežívají

> Rozměry vůle k moci (máme dvojí morálku)

• Morálka pánů (silných) – vlastnosti: neohroženost, zdraví a hrdost–> tato morálka vede k budování vůle k moci; že máme žít nebezpečně
• Morálka otroků (slabých) – vlastnosti: slabost, utrpení, pokora; původci: křesťanství, Sokrates, Platón

* Nietzsche se pozitivně vyjadřuje ke kosmologickému období – hlavně Hérakleita

> Současnost –> nihilismus

• Tvrdí, že lidé ve společnosti vědeckého pokroku, jsou slabší než kdy předtím
• Život bez hodnot, upadá doba a kultura –> lidé netouží po životě, ale nebytí (ač odstřihli Boha, touží po tom, aby rychle zemřeli a přišel další svět, který je spasí) –> ,,Bůh je mrtev.‘‘

,,Bůh je mrtev.‘‘

• • Znamená to, že Boží moudrost již nepomáhá –> křesťanství a obecně náboženství obecně ztratily svou sílu a vliv moderní společnosti –> tím vyjadřuje názor, že lidstvo se stalo nezávislejším na náboženství a musí hledat způsoby, jak najít smysl a hodnoty ve světě bez náboženského vedení.

• • Ač jsem odstřihli Boha, ale stále žijeme v jeho stínu (nemůžeme se vymanit z té otrocké morálky)
  • Jak se dostat z nihilismu? Přehodnotit dosud zažité hodnoty, tradice – cesta přehodnocování je panská morálka, která vede k vybudování nadčlověka.

,,Člověk je něco něco, co má být překonáno.‘‘

• • V díle Tak pravil Zarathustra tvrdí, že člověk by měl usilovat o překonání svých omezení, konvenčních a morálních hodnot a předsudků, aby dosáhl vyššího stupně existence a vědomí –> vrací se k původní morálce

 ,,Člověk je provaz mezi zvířetem a nadčlověkem – provaz nad propastí.‘‘

• Proměny ducha (velbloud –> lev –> dítě)
  • Velbloud – symbolizuje tradiční hodnoty
  • Lev – symbolizuje vymanění se z tradice –> svoboda
  • Dítě – symbolizuje nadčlověka (naturalistická, původní morálka)

PRE-EXISTENCIALISMUS

SOREN KIERKEGAARD (1813-1855)

• Dánský myslitel, předchůdce existencialismu, křesťanský filosof
• Křehké zdraví, stal se terčem bulvárů kvůli jeho kritikám
• Osobní život – ,,peklo‘‘– zemřeli mu ti nejbližší (sourozenci, matka) a vychovává ho otec
  • Tvrdí, že neštěstí je způsobeno tím, že jeho otec proklel Boha
  • Podivná výchova otce –> nechodil ven, zůstával doma –> melancholie, rozvoj představivosti
• Kritizoval Hegela, moderní společnost, církev a teology
  • Není to tak, že by kritizoval náboženství jako takové, ale spíš jako instituci a vyznavače náboženství
    • Kladl důraz na to, že skutečná víra je spočívá ve vnitřním požitku
  • Předchůdce existencialismu – otázku bytí prokládá s existencí člověka
    • Být = existovat – chci, můžu, trpím, miluji…
    • Člověk je něco, co se stává, uskutečňuje, naplňuje – není zrozen hotový
  • Hybná síla našeho jednání je náš vnitřní pocit – úzkost, strádání
  • Psal pod pseudonymy

KIERKEGAARDOVA FILOSOFIE

• 2 základní témata:
  • Existenciální analýza lidského života – co znamená být, existovat
  • Analýza pojmu Boha
• Rozlišuje 3 stádia existence / individuálního života / cesta k cíli

• • estetické stádium (nejnižší)
    • stádium založené na okamžiku
    • orientuje se na přítomnost a smysly
    • je to život bez cíle, kdy člověk naplňuje své vášně–> člověk naplňuje vášně, a pak další a další… –> výsledkem je ale nudný život a nenaplněná touha (která je nekonečná)
    • ztělesněním tohoto stádia Don Juan – vášeň

• • etické stádium
    • v tomhle stádiu hledá člověk sám sebe ve vztahu k okolí
    • nežiji již okamžikem, ale povinností
    • orientuje se na rozum (řeším, co je správné/nesprávné)
    • ztělesněním je úředník (byrokrat) – povinnost

• • náboženské (religiózní) stádium
    • lidskost vs božství
    • Víra jako taková není něco, co lze objektivně dokázat –> můžeme ji poznat jedině ,,skokem víry‘‘ mimo racionálno, mimo objektivitu, do nejistoty
    • Ztělesněním je Abraham (muž víry) – víra
    • Tohle stádium není pro každého
    • Pokud neuspěji ve třetí stádiu, čeká mě život jako permanentní strast a úzkost, větší utrpení

* Kierkegaardův Bůh – Bůh strachu

• Spisy: Současnost
  • Současnost = doba zoufalství
  • V moderní společnosti se stává člověk publikem neboli veřejností
    • Hlavním znakem publika je nezávazné (bezduché) tlachání, univerzace hodnot (každý přemýšlí stejně)
    • Vše bezprostřední zaniká pod nadvládou srozumitelnosti
    • všichni si myslí totéž, a souhlasí s něčím, k čemu nemají vnitřní vztah

PRAGMATISMUS

• Filosofický směr vznikl na přelomu 19. a 20. století
• Z řeckého slova pragma = čin, jednání
• Upřednostňuje užitek, zisk, výsledek a úspěch nad ostatními hodnotami
• Přiznává rozmanitost pravd, kde pravdou je to, ,,co nejlépe pracuje pro nás, to co vyhovuje životu
• Každé přesvědčení slouží jako návod k činnosti
• Pojetí pravdy: pokud mi umožňuje dosáhnout cíle –> je to pravda; pokud ne –> je to nepravda
• Zakladatel pragmatismu: William JAMES – vycházel z myšlenek S. PEIRCE (uvedl slovo pragmatismus do filosofie)
  • Zdůrazňuje subjektivní užitečnost jako pravdivostního kritéria

,,Co je pro mne užitečné, je pravdivé.‘‘

* Analogie ,,ztracený člověk v lese‘‘

• • Člověk je ztracen v lese a stojí před dilematem – v dáli vidí světlo – má zůstat nebo jít za ním? –> pragmatická cesta, která nás má dostat ven + podle W. Jamese je důležité věřit v to, že nás ta cesta vyvede ven (pokud věří, ten cíl se stává pravdou)

• John DEWEY – zakladatel pragmatické pedagogiky –> učení se skrz řešení problémů (praxe, aktivita) na úkor biflování
  • Dítě představuje v pedagogice ,,slunce‘‘, okolo kterého se má soustřeďovat pedagogický proces, učitel je pouze průvodcem
  • Základní požadavky na učení:
    • výchova má pocházet ze zájmu dítěte a jeho praktické zkušenosti
    • výchova čerpá podněty a prostředky jak výchovné, tak i učební ze společenství
    • demokratická výchova vede ke zlepšení životní, duchovní a hmotné úrovně

• V Evropě měl filosofickou odezvu především v Anglii
• Ovlivnil Karla Čapka

FILOSOFIE VĚDY

• Vývoj vztahu mezi filosofií a vědou (názory)
  • 1. Filosofie je služkou vědy
  • 2. Filosofie předpokládá výsledky věd a zpracovává je v syntézu
  • 3. Filosofie a věda jsou autonomní
  • -> 4. pohled na filosofii – filosofie a věda se navzájem doplňují (filosofie nutí vědy kriticky zkoumat své postupy, hledat k nim alternativu

* Heisenberg – princip neurčitosti

A. Einstein – teorie relativity

NOVOPOZITIVISMUS

• Redukuje filosofii na pečlivou analýzu jazyka
• Výpověď o realitě by se měla co nejvíce podobat realitě
• Cílem novopozitivismu je odstranit nejasnosti a nesrozumitelnost jazyka

LUDWIG WITTGENSTEIN

• Dílo: Traktát – ,,O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.‘‘
  • Některé otázky jsou mimo dosah jazyka a nemohou být smysluplně diskutovány nebo vyjádřeny slovy, protože je jazyk omezený

• Formou novopozitivismu je LOGICKÝ POZITIVISMUS
  • Vídeňský kroužek: Rudolf Carnap
  • Cíl logického pozitivismu: převést a redukovat vědecké pojmy a výroky na empirické
  • Využívala se metoda VERIFIKACE (=ověření)
    • Experimentální verifikace ­– na základě experimentu ověřím pravdivost
    • Logická verifikace – použiji logiku, abych ověřil pravdivost

• V opozici k logickému pozitivismu je KRITICKÝ RACIONALISMUS

KARL RAIMUND POPPER

• Filosof vědy, matematiky, fyziky
• Ovlivněn K. Marxem, S. Freudem
• Zlom myšlení nastal ve chvíli, kdy se účastnil přednášky Einsteina (teorie relativity)
• Cílem je dokázat nesprávnost druhých, ale i svých názorů –> bavit se se svými oponenty, hledat informaci, která vyvrátí mé přesvědčení –> metoda FALZIFIKACE (zjišťování (ne)pravdivosti výroku/domněnky)
• Věda je podle kritických racionalistů evoluční proces v překonávání –> tím naše poznání roste a vyvíjí se

Problém –> Hypotéza –> Dedukce –> Test

THOMAS KUHN

• Dílo: struktura vědeckých revolucí
• Klíčové slovo: paradigma

* anomálie = porušení přirozeného stavu, něco, co jde proti doposud stanovenému zákonu

Paradigma = je pravidlo, ze kterého vše vychází

Vědecká revoluce = tradiční úsilí vědy si je předchůdcem vlastní změny

Na jakém příkladu prezentuje Kuhn svou teorii? – objevení kyslíku

Článek Filosofie moderny – od 19. století dodnes se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Psychické zdraví a nemoci

Předmět: Společenské vědy, Psychologie

Přidal(a): Medovník

Psychopatologie = oblast psychologie zabývající se psychickými poruchami a obtížemi, zaměřuje se na činitele, které tyto poruchy vyvolávají a metody, které je odstraňují

DUŠEVNÍ PORUCHY

= změna některých psychických jevů, která se projevuje v chování a prožívání jedince a způsobuje mu problémy v sociální komunikaci a interakci

Příčiny vzniku duševních chorob

• dědičné – zvýšený předpoklad duševní poruchy
  • dědičné vady / zatížení
  • poškození plodu v těhotenství
  • poškození při porodu
• organické – poškození mozku a dalších nervů během života následkem infekční choroby nebo fyzickým poškozením
• chemické – způsobeny chem. látkami – léky, psychoaktivní látky
• sociální– nepříznivé sociální prostředí, způsobeny vnějším působením

Neurózy

• funkční nervová porucha bez onemocnění mozku
• často přechodný charakter
• např. neurastenie (chronický únavový syndrom) nebo fobie (silný iracionální strach)

Psychózy

• vážné neuropsychické poruchy narušující osobnost člověka
• schizofrenie (rozdvojení osobnosti, narušení schopnosti vnímat, co je reálné) nebo bipolární porucha (střídání manických a depresivních stavů)

KLASIFIKACE DUŠEVNÍCH NEMOCÍ

Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (DSM)

• klasifikační schéma, kde jsou poruchy rozděleny do kategorií

ÚZSKOSTNÉ PORUCHY

• = poruchy, pro které je charakteristická úzkost
• panická porucha = bezpříčinný nával úzkosti
• fobie = silný iracionální strach
• obsedantně-kompulzivní porucha = neovlad. myšlení na opakování určité činnosti

SOMATOFORMNÍ PORUCHY

• = poruchy typické poruchou tělesných funkcí, jež mají psychickou podstatu
• hypochondrie = člověk se abnormálně zabývá svým zdravím, strach z nemoci

DISOCIATIVNÍ PORUCHY

• = přechodné změny vědomí a narušení vnímání vlastní identity
• vícečetná osobnost = dva či více osobnostních systémů

PORUCHY NÁLAD

• = chorobné změny nálad
• deprese = pocit smutku, zoufalství, méněcennosti
• manie = abnormálně veselá nálada
• bipolární afektivní porucha = střídání manie a deprese

SCHIZOFRENIE A SCHIZOFRENNÍ PORUCHY

• = ztráta kontaktu s realitou, porucha vnímání, stihomam, halucinace

PORUCHY OSOBNOSTI

• = dlouhodobé nevyléčitelné a sociálně nežádoucí chování
• histrionská porucha osobnosti = trvalá potřeba pozornosti

PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY

• = strach z tloušťky, abnormální pozornost k tělu jedince
• mentální anorexie = hladovění za účelem ztráty hmotnosti
• mentální bulimie = záchvaty přejídání a následné zvracení

STRES

• = stav těle. a psychického přetížení vznikající dlouhodobým působením silného podnětu
• stresor = stresový činitel, negativní životní faktory

DRUHY STRESORŮ

Podle druhu vzniku:

• biologické = v těhotenství, hormonální výkyvy
• fyzikální = hluk, příliš vysoká teplota, otřesy
• psychické = životní události (smrt blízkého, frustrace, maturita)
• sociální faktory = problémy v mezilidských vztazích

Podle délky:

• krátkodobé = nepříjemná situace
• dlouhodobé = úmrtí v rodině

KDE STRES PŮSOBÍ

• myšlení = negativní myšlení, overthink
• emoce = špatná soustředěnost, pokud dlouhodobě – deprese
• chování = plačtivost, vzteklost
• tělesná oblast = zrychlení dechu, nechuť k jídlu

ŘEŠENÍ ZÁTĚŽOVÝCH SITUACÍ

• adaptivní = konstruktivní chování, přijetí situace
  • techniky zvládání stresu
    • relaxace = uvolnění napětí
    • meditace = hluboké zamyšlení
    • imaginace = soustředění se na představu uklidňující atmosféry
• maladaptivní = destruktivní chování (agresivita, návykové látky)

OBRANNÉ MECHANISMY PODLE SIGMUNDA FREUDA

= převážně nevědomé mechanismy, které pomáhají jedinci překonat nepříjemnou situaci

• vytěsnění = vytlačení bolestných podnětů a vzpomínek do nevědomí
• racionalizace = rozumové ospravedlnění chování
• projekce = připisování vlastních motivů, vlastností atd. někomu jinému, případně také přičítání viny za vlastní neúspěch někomu jinému
• regrese = chování nepřiměřené věku
• kompenzace = snaha vyvážit neúspěch v jedné oblasti úspěchem v oblasti jiné
• somatizace = útěk do nemoci

PSYCHOHYGIENA

• = soubor pravidel, které slouží k udržení či znovuzískání duševní rovnováhy
• Duševní zdraví = stav duševní pohody, kdy všechny duševní pochody probíhají nejlepším možným způsobem a díky tomu jedinec může správně vnímat vnější skutečnosti, přiměřeně reagovat na podněty, řešit úkoly a sebezdokonalovat se.

VÝZNAM DUŠEVNÍ HYGIENY

• prevence somatických a psychických nemocí
• lepší pracovní výkonnost
• fungující sociální vztahy
• subjektivní spokojenost

Článek Psychické zdraví a nemoci – maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Sexuologie

Předmět: Společenské vědy

Přidal(a): Michaela

Obsah:

• Člověk X zvíře – sexualita jako zvláštní biologická potřeba
• Chápání sexuality – sexualita v lidském životě
• Freud – psychoanalytický pohled na sexualitu
• Komponenty sexuální motivace – identifikace, orientace, emoce a chování
• Manželství – završení citového života
• Problematika nevěry
• Globální problémy (prostituce, nemoci, dysfunkce, sexuální delikvence
• promiskuita)
• Ipsace
• Antikoncepce
• Problematika homosexuality

Základní popis

• multidisciplinární věda – zasahuje do více vědních oborů (biologie, sociologie, psychologie…)
• sexualita=biologická potřeba

Člověk  X  zvíře

• zvíře – programová fáze (pudy-zajištění potomstva, instinkty); sezónnost (ví, kdy zplodit mládě, aby přežilo); jde pouze o akt, ne o potěšení
• člověk – neumí od přírody kopulovat, musí to okoukat; rozmnožovací pud vyhasl; zvláštní biologická potřeba (absence sexu neublíží tělu, ale může duši)

Chápání sexuality

• ženy – erotické (citovost, touha po vztahu)
  • hormony – estrogen, progesteron
  • 30 let- největší sex. aktivita
  • 50 let – přechod (menopauza) – mění se psychika ženy, ztráta možnosti otěhotnět, chuť stále je
  • selektivní – pečlivě vybírají partnera (omezený počet vajíček)
• muži – sexuální (chtějí pouze sex)
  • hormon – testosteron
  • 18 let – největší sex. aktivita
  • 40-50 let – druhá míza
  • nejsou selektivní (velké množství spermií)

Sexuální ontogeneze

• asexuální období – do 12 let, hranice je puberta, nezájem o sex. aktivitu, opačná pohlaví se nepřitahují, sex. aktivita vnímána negativně
• sexuální období – jde o vytvoření páru, ne vždy monogamní
• láska
  • mateřská – bezpodmínečná
  • otcovská – milují nás, KDYŽ…
• role – dětské hry
  • dívky – pečovatelská
  • chlapci – bojovnost

Puberta

• uvědomování svého a opačného pohlaví
• trvá 3-4 roky
• velmi složité období – psychické a fyzické změny
• rodič – bez zájmu = bez lásky, musí zakazovat

Adolescence

• první sexuální zkušenosti
• není dobré, když se první sex. partner stává i životním

Freud

• ID – nevědomí, zde jsou sexuální pudy (neustále uvolňovány- sny)
• libido – touha po sexu, zdroj v nevědomí nebo v těle
• vývoj libida – stádia
  • orální – (0 – 1 rok) strkání věcí do pusy, sací reflex
  • anální – (1 – 2 roky) ovládání vyměšování
  • falické – (3 – 5 let) důležitost genitálií, oidipovský (elektřin) komplex
  • stádium latence – (6 – 12 let) vytěsnění sexuálních přání
  • genitální – období puberty a adolescence

Komponenty sexuální motivace

• identifikace
  • uvědomění svého pohlaví
  • transsexualita – „chyba“, tělem muž duší žena a naopak
  • žena je dobývána a muž dobývá
  • žena nemá lovit
• orientace
  • odkud přijímáme sex. signály
  • trvalé zaměření k mužům/ženám nebo k oběma
    • heterosexualita
    • homosexualita – pseudohomosexualita – jemnější rysy chlapa
    • bisexualita – pouze teoretické, o jedno pohlaví máme větší zájem
  • emoce
    • city, sympatie, antipatie
    • vzrušení – žena – lubrikace, muž – erekce (více sexuální)
    • erotogenní zóny – pohl. orgány, prsa, ústa
    • erotogenní smysly – hmat, zrak, čich (partner nám má vonět)
    • orgasmus – prožitková fáze, muž – ejakulace (souvisí s oplodněním),nemůže míc orgasmů rychle za sebou, žena – vnitřní(vagína) a vnější (klitoris)
  • chování
    • selektivnost – ženy jsou, muži ne
    • veverky – promiskuitní

Manželství

• završení citového života (může mít i jiný záměr – peníze)
• právní akt (oddací list)
• založení rodiny – rodina = žena, muž, děti

Plánované rodičovství

• dříve hodně dětí (pracovní pomoc), dnes méně – 1-2 (stojí hodně peněz)
• pozitivní – snaha o početí
• negativní – zabránění početí (antikoncepce)

Nevěra

• mimomanželský poměr (mimo dlouhodobý vztah)
• několik typů
  • solitérní – jednorázovka
  • erotické dobrodružství – dlouhodobý poměr mimo vztah
  • bigamie – 2 paralelní vztahy
  • héterická – návštěva „bordelů“
  • milenecká – vede k rozpadu vztahu
  • virtuální – bez přímého sex. kontaktu (kibersex)
  • flirt – spíše příslib bez skutečného provedení nevěry

Globální problémy

Sexuální delikvence – prostituce

• poskytování sex. služeb za peníze
• typy
  • pouliční (nucená) – z finančních důvodů
  • pohostinná – primitivní kmeny, typ pohoštění (Eskymáci, odmítnutí znamená urážku)
  • chrámová – náboženský rituál (doba starého Řecka)
• v ČR nejvíce rozšířena v pohraničí – Dubí
• gigolo – mužský prostitut, dražší než ženy
• dětská prostituce – velké organizované skupiny

Sexuálně přenosné nemoci

• AIDS
• kapavka – hnisavý zánět, léčí se antibiotiky (původce-bakterie), může způsobit neplodnost
• muňky – filcky, svědí
• syfilis – stádium – vyrážka, 2. vředy, 3. napadá centrální nervový systém – neléčitelné; na 1. a 2. zabírají antibiotika
• chlamydie – původce – bakterie, může způsobit neplodnost, výtoky, bolest při močení
• HPV – několik typů, některé způsobují rakovinu děložního čípku, možnost očkování

AIDS

• syndrom získaného selhání imunity
• virus HIV
• 1981 – přenos viru z opic na člověku (při rituálu pozřena krev opic)
• souvisí se stylem života
• více rozšířen mezi homosexuály, narkomany (sdílení injekčních stříkaček)
• doba zjištění- 6 – 12 týdnů
• ČR – velmoc ve vývoji léků, vakcína, TRUVADA – látky posilující imunitní systém → tlumí, oddalují propuknutí AIDS
• přenos – krví, spermatem, poševním sekretem
• projevy – bolest hlavy, snížená hmotnost, teplota, kašel, střevní potíže → oslabená imunita
• nejvíce rozšířeno v Africe – postupné šíření do celého světa

Sexuální dysfunkce

• ženy
  • anorgasmie – porucha orgasmu (problém v psychice)
  • frigidita – nezájem o sex
  • vaginismus – stažení svalů pánevního dna, nemožnost proniknout do pochvy
• muži
  • porucha erekce – souvisí s oplozením
  • předčasná ejakulace
  • zpětná ejakulace – sperma nevychází z těla
  • impotence – sex. nemožnost

Sexuální aberace, typologie

• deviace – odchylka
• aberace – bez příznaků
• vrozené, více u mužů, nejde to léčit, pouze potlačit
• TYPOLOGIE
  • specialismus
    • ekutér – odposlouchávání, ženy – fanynky
    • eponger (eponžér) – houbičkář, namočení houbičky do cizích exkrementů/moči
  • podle objektu
    • zoofilie – o: zvíře
    • pedofilie – o: dítě s nerozvinutými druhotnými pohlavními znaky
    • fetišismus – o: cokoliv (nejčastěji použité spodní prádlo, punčochy)
    • gerontofilie – o: staří lidé; dnes už běžné (Karel Gott, Janda)
    • nekrofilie – o: mrtvola
    • statuofilie – např. sochy
  • podle aktivity
    • exhibicionismus – muži v kabátech, jsou plaší, chtějí na sebe strhnout pozornost
    • voyer (voajér) – rád kouká, nic nám to neudělá, ale je to nepříjemný pocit
    • tušér – dotýkání
    • frotér – otírání se o lidi (v autobusech)
    • sadismus – způsobování bolesti jinému během sexu
    • masochismus – jedinec, který má rád, když se mu ubližuje během sexu
    • patologická sex. aktivita – vynucený sex, znásilnění

Promiskuita

• sexuální nestálost, časté střídání sex. partnerů
• negativní vliv na manželství → vyšší rozvodovost, přenos pohl. nemocí
• veverky

Ipsace

• sebeuspokojování, masturbace
• muži – plnohodnotná náhrada sexu
• ženy – neplnohodnotná náhrada sexu – chybí cit (není erotická)
• dříve považována za úchylku
• nejedná se o deviaci, ani úchylku

Antikoncepce

• typy
  • biologická- přerušovaná soulož, plodné a neplodné dny → nespolehlivé
  • bariérová – mechanická zábrana; kondom (jediný zabrání přenosu pohl. nemocí), ženský pesar, nitroděložní tělísko
  • hormonální – ovlivňování hladiny ženských hormonů (zásah do organismu); denní tablety, injekce, náplasti, podkožní tělísko, postinor – po styku, zabrání početí
  • chemická – látky se spermicidními účinky → nespolehlivé
• sterilizace – zbavení schopnosti plození, často nezvratné
• interrupce – přerušení těhotenství (etické problémy – souvisí s náboženstvím)

Problematika homosexuality

• předsudky
• registrované partnerství – ne všude povoleno
• adopce???

Článek Sexuologie – maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Péče o seniory

Předmět: Sociální péče

Přidal(a): Mia

Podotázky (obsah)

• Demografie
• Pojmy: senior, stáří, stárnutí, znaky stáří, nemoci ve stáří, vědy o stáří
• Rizikové situace ve stáří
• Vyrovnání se se stářím
• Potřeby seniorů a jejich uspokojování
• Násilí na seniorech (druhy, prevence, pomoc)
• Současné trendy

Demografie

• Demografie se zabývá studiem populace a její struktury
• Za spoluzakladatele oboru je považován John Graunt, který se zabýval především úmrtností a objevil nerovnoměrnost mezi počtem narozených chlapců a děvčat).

Mimo jiné řeší:

• Věk
• Pohlaví
• Zaměstnanost
• Porodnost
• úmrtnost,
• Nemocnost
• Potratovost
• Sňatečnost
• Rozvodovost

V souvislosti se seniory je klíčovým faktorem stárnutí populace.

Důsledky demografických změn zahrnují:

• Stárnutí populace: Větší podíl starších lidí v populaci díky delší délce života a nižší porodnosti = tzv. demografické stárnutí
• Věk a počet seniorů: Podíl osob ve věku 65+ je stále rostoucí (v ČR kolem 20 %).
• Prognózy: Očekává se, že do roku 2050 bude podíl seniorů ve světě růst až o 50%, což klade nároky na sociální a zdravotní péči.

Pojmy

Senior, stáří, stárnutí, znaky stáří, nemoci ve stáří, vědy o stáří

• Senior:
  • Osoba, která dosáhla určitého věku, často 65 let a více.
  • Z lékařského hlediska
    • 75+
  • Z demografického hlediska
    • Osoba odcházející do důchodu 65+
  • Z biologického hlediska
    • Biologické stárnutí – to probíhá mezi 60–75 lety

• Stáří:
  • Poslední etapa stárnutí-Fáze života spojená s biologickými, psychickými a sociálními změnami.
  • Ranné stáří: 60-74
  • Vlastní stáří: 75-89
  • Dlouhověkost: 90+

• Stárnutí:
  • Přirozený proces stárnutí organismu + proces postupných změn v organismu, který vede k zhoršení funkce tělesných systémů.
  • Je to individuální proces a závisí na genetice, životním stylu, psychika (stres v životě), nemoci, stavba těla apod (někdo vypadá mladší a někdo naopak ještě starší)

• Znaky stáří:
  • Zpomalení metabolických procesů, zhoršení pohyblivosti, změny kůže (vrásky), ztráta sluchu a zraku, zhoršení paměti, únava, skleróza, vypadávání vlasů, šedivění vlasů,
  • Časté bývají i změny po osobnostní stránce, kdy se naše povahové rysy ještě zesílí (úzkostliví lidé bývají ještě úzkostlivější)

• Nemoci ve stáří:
  • Vysoký výskyt chronických nemocí (hypertenze, diabetes, osteoporóza), neurodegenerativní onemocnění (Alzheimerova nemoc, Parkinsonova nemoc), kardiovaskulární onemocnění.
  • Cukrovka (diabetes mellitus)
    • Typ 2 diabetes je nejčastější u seniorů, kdy tělo neprodukuje dostatek inzulínu nebo ho nevyužívá efektivně. Může vést k poškození cév, nervů, očí a ledvin.
    • Příznaky: Zvýšená žízeň, časté močení, únava, zhoršené hojení ran.
  • Alzheimerova nemoc
    • Nejčastější forma demence. Projevuje se postupným zhoršováním paměti, orientace a schopnosti vykonávat každodenní činnosti.
    • Příznaky: Ztráta paměti, zmatenost, problémy s komunikací.
  • Parkinsonova nemoc
    • Neurologické onemocnění, které způsobuje třes, ztuhlost svalů a problémy s koordinací pohybů.
    • Příznaky: Třes rukou, rigidita, pomalost pohybu, poruchy chůze.
  • Cévní mozková příhoda (mrtvice)
    • Narušení přívodu krve do mozku, které může způsobit trvalé poškození mozkových funkcí.
    • Příznaky: Ztráta řeči, slabost jedné strany těla, ztráta rovnováhy.
• Vědy o stáří:
  • GERONTOLOGIE (věda o stáří, popisuje nám stáří) a
  • GERIATRIE (lékařská specializace zaměřená na jejich nemocí).
• Biologické, sociální a kalendářní stáří:
  • Biologické stáří se týká fyzických změn v těle, které přicházejí s věkem.
  • Sociální stáří se vztahuje k sociálním rolím, aktivitám a postavení člověka ve společnosti ve stáří.
  • Kalendářní stáří je věk člověka podle data narození, který měří čas, který uplynul od jeho narození.
• Ageismus:
  • Diskriminace na základě věku, kdy jsou senioři považováni za méně schopné, produktivní nebo hodnotné. Tento postoj vede k sociální izolaci, nedostatku pracovních příležitostí nebo znevýhodnění v péči.

Rizikové situace ve stáří

Fyzická zranitelnost:

• S věkem dochází k poklesu svalové síly a koordinace, což zvyšuje riziko pádů, častá bývá kumulace (nahromadění) více onemocnění naráz, osoba je závislejší na druhých, na rodině, někdy může poškodit rodinné vztahy (stres, velká zátěž pro rodinu).

Mentální zdraví:

• Senioři jsou vystaveni většímu riziku depresí, úzkostí nebo demencí.

Sociální izolace:

• Ztráta partnera(ovdovění), zhoršení mobility a úbytek přátel vedou k osamělosti a zhoršení psychického stavu.

Finanční nejistota:

• Mnozí senioři žijí z důchodu, což může být nižší než jejich předchozí příjmy, což vede k chudobě, ovdovění vede k ztrátě příjmů.

Vyrovnání se se stářím

Aktivní strategie

• Mnoho seniorů se rozhodne zůstat fyzicky a mentálně aktivní, aby se vyrovnali s tím, co stáří přináší. To může zahrnovat:
  • Fyzickou aktivitu (procházky, cvičení, tanec),
  • Mentální stimulaci (čtení, učení se novým věcem, hraní her),
  • Společenské aktivity (dobrovolnická činnost, návštěvy přátel, zapojení do komunitních aktivit).
  • Aktivní chuť do života – tzv. šťastný důchodce
  • Dobré vztahy s rodinou, uvědomování si mezí a možností
  • Smířenost se smrtí
  • Přizpůsobení se

Závislost:

• Pasivita, závislost na druhých, nulové ambice
• Odpovědnost přenechává na druhých
• Nevyhledává společnost
• Manželé často nechávají rozhodovat manželky

Obrana:

• Přehnaná aktivita
• Emočně se kontrolují
• Jednají pedantsky, puntičkářsky

Hostilita:

• Hostilita vůči stárnutí nebo vůči okolí může vzniknout, když senioři cítí frustraci nebo nespravedlnost. Mohou se cítit ignorováni, podceňováni nebo zbyteční.
• Projevy: Vztek, negativismus, odmítání pomoci, arogance vůči mladší generaci nebo společnosti.
• Nepřátelství vůči druhým
• Obviňování druhých
• Agresivita, podezíravost, stížnosti

Sebenávist:

• někteří senioři mohou mít vůči svému stáří. Mohou se cítit zklamaní nebo nešťastní, že nejsou schopní vykonávat věci, které dříve zvládali, nebo že nejsou „užiteční“.
• Projevy: Deprese, pocity zbytečnosti, odmítání stárnutí, pocity úzkosti a smutku.
• Nadměrně kritičtí vůči vlastní osobě
• Agresivita vůči sobě
• 6ádná přání do budoucna
• Smrt je pro ně vysvobozením
• Cítí se zbyteční

Zásada 5P:

• Perspektivita – orientování se do budoucnosti
• Pružnost -přizpůsobování se
• Prozíravost – organizování dle svých možností
• Porozumění – tolerance, pochopení pro druhé
• Potěšení – udržet si zdroje radosti a naplnění

Psychologický přístup:

• Důležité je přijetí stáří jako přirozené fáze života. Senioři by měli najít nové životní role (např. péče o vnoučata, dobrovolnictví) a udržet si aktivní sociální a mentální život.

Kvalita života:

• Podporovat seniory ve smysluplných aktivitách, které jim dávají pocit hodnoty a naplnění (např. koníčky, cvičení, kreativní činnosti).

Podpora rodiny a komunity:

• Včasná intervence a podpora v přechodných obdobích (např. po odchodu do důchodu nebo ztrátě partnera).

Potřeby seniorů a jejich uspokojování

Fyziologické potřeby (nejzákladnější potřeby pro přežití)

• Tato úroveň zahrnuje základní potřeby nezbytné pro přežití, jako je jídlo, pití, spánek, a zdraví.
• Příklad pro seniory:
• • Výživa: Zajištění kvalitní stravy, která pokrývá jejich potřeby na živiny a vitamíny.
  • Spánek: Adekvátní doba na odpočinek a kvalitní spánek, což je u starších osob často problém, kvůli bolesti nebo nespavosti.
  • Zdraví: Přístup k lékařské péči a léčbě nemocí (např. péče o chronické onemocnění jako diabetes nebo hypertenze).
  • Hygiena: Potřeba umývání, pravidelných koupelí, udržování osobní čistoty.

Potřeba bezpečí a jistoty

• Senioři mají silnou potřebu cítit se bezpečně a jistě, což zahrnuje nejen fyzickou bezpečnost, ale i finanční jistotu a stabilitu.
• Příklad pro seniory:
• • Bezpečné prostředí: Žít v prostředí, které je fyzicky bezpečné (např. bez překážek, které by mohly způsobit pád) a chráněné před násilím nebo zneužíváním.
  • Finanční stabilita: Důchod nebo úspory, které jim umožní pokrýt základní životní náklady bez obavy z finančních problémů.
  • Zdravotní pojištění: Pokrytí nákladů na zdravotní péči, aby si mohli dovolit lékařské ošetření a potřebné léky.

Sociální potřeby (potřeba lásky, přátelství a sounáležitosti)

• Senioři, stejně jako ostatní lidé, potřebují emocionální podporu, lásku, přátelské vztahy a pocit sounáležitosti.
• Příklad pro seniory:
• • Rodinné vztahy: Blízký kontakt s rodinou a přáteli, pravidelné návštěvy nebo telefonáty, které jim poskytují emocionální podporu.
  • Společenské aktivity: Zapojení do komunitních aktivit nebo klubů pro seniory, což může pomoci udržet jejich sociální kontakty a zamezit izolaci.
  • Podpora od pečovatelů: Senioři, kteří jsou odkázáni na péči, mohou potřebovat pocit lásky a podpory od pečovatelů, což je pro ně klíčové pro duševní pohodu.

Potřeba úcty (sebeúcta a úcta od ostatních)

• Senioři touží po respektu, uznání a pocitu důstojnosti. Chtějí být vnímáni jako hodnotní členové společnosti.
• Příklad pro seniory:
• • Důstojné stáří: Uznání jejich zkušeností a moudrosti, ať už v rodině, v komunitě nebo na pracovišti, pokud jsou stále aktivní.
  • Uznání přínosu: Uznání jejich role v rodině (např. prarodiče) nebo ve společnosti (dobrovolníci, mentoři).
  • Respekt od ostatních: Senioři chtějí být respektováni a neignorováni, například při rozhodování o své péči nebo zdravotním stavu.

Potřeba seberealizace (sebeúcty a osobního růstu)

• Tato nejvyšší úroveň se týká touhy seniorů realizovat svůj plný potenciál a mít smysl pro účel v životě.
• Příklad pro seniory:
• • Osobní růst: Učení se novým věcem, jako je studium cizího jazyka, psaní knihy nebo rozvoj uměleckých dovedností.
  • Seberealizace: Senioři mohou chtít zanechat odkaz nebo přispět k lepšímu světu prostřednictvím dobrovolnické práce nebo mentorování mladších generací.
  • Smysluplná aktivita: Zapojení do aktivit, které jim dávají pocit smyslu, jako je péče o zvířata, zahradničení, nebo podíl na charitativních projektech.

Násilí na seniorech (druhy, prevence, pomoc)

• Poslední dobou čím dál častější, zejména bývají agresoři děti, vnuci nebo pečovatelé v ústavních zařízeních

Druhy násilí:

• Fyzické, psychické (obvykle ponižování), finanční zneužívání (neoprávněné využívání majetku seniora – často spojeno s vydíráním) a zanedbávání péče.

Znaky DN:

• Dehydratace, podvýživa, proleženiny, špatná hygiena, modřiny, neobvyklá bankovní činnost, užívání financí seniora, úzkost, deprese, třes apod.

Prevence násilí:

• Výchova a osvěta, školení pečovatelů, pravidelné kontroly v domácnostech a pečovatelských zařízeních, udržování soc. kontaktů se seniorem, nechat si posílat důchod na účet, nepodepisovat nesrozumitelné dokumenty.

Pomoc obětem:

• Poskytování psychologické a právní pomoci, možnost kontaktovat krizové linky, zapojení sociálních pracovníků a policie, bílý kruh bezpečí.
• Oběti jsou chráněny naší Ústavou, Listinou zákl. práv a svob. A dalšími – především by mělo být na agresora podáno trestní oznámení.

Současné trendy

Domácí péče:

• Růst poptávky po domácí péči, kde senior zůstává ve svém domácím prostředí a dostává potřebnou pomoc.

Technologie pro seniory:

• Využití technologií pro monitorování zdraví (např. nositelné zařízení pro sledování zdravotních parametrů), komunikace (videohovory), a mobilní aplikace zaměřené na pomoc při orientaci.

Podpora aktivního stáří:

• Programy zaměřené na podporu fyzické aktivity, duševního zdraví a celoživotního vzdělávání.

Péče o duševní zdraví:

• Zvýšený důraz na prevenci a léčbu psychických problémů u seniorů, včetně demence a depresí.

Článek Péče o seniory – sociální péče se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Totalitarismus, autoritarismus

Předmět: Společenské vědy, Politologie

Přidal(a): Laura Morales

Struktura

• Totalitarismus
  • Původ a charakteristika totalitarismu (Giovanni Amendola)
  • Definice podle Zdeňka Nešpora ze Sociologické encyklopedie
  • Definice podle Hannah Arendt
  • Rysy podle Friedricha
  • Rysy na příkladu nacistického Německa
  • Kategorie totalitarismu podle Merkela
• Autoritarismus
  • Charakteristika autoritarismu
  • Rysy podle Juana Linze
  • 7 typů autoritativních režimů podle Linze, příklad byrokraticko-militárního autoritativního režimu
• Shrnutí
  • Podobnosti a rozdíly mezi totalitarismem a autoritarismem

TOTALITARISMUS

Definice a původ

• Z latinského totus – celý.
• Giovanni Amendola v roce 1923 poprvé použil pojem totalitarismus jako popis fašistické Itálie za vlády Mussoliniho: „Systém, jenž násilným podřizováním obcí usiluje o absolutní a nekontrolovanou moc.“
• Zdeněk Nešpor, Sociologická encyklopedie: „Princip politické moci, která si vynucuje neomezené disponování jí podřízenými osobami. Vyznačuje se politickou a ekonomickou diktaturou ve všech sférách společenského života.“
• Hannah Arendt (židovka, spisovatelka, filosofka) napsala několik knih (Původ totalitarismu), ve kterých popisuje totalitu na základě vlastních zkušeností. Hlavní odlišností její teorie je, že s totalitou jde ruku v ruce teror a banalita zla.

Hlavní rysy podle Friedricha

1. Systém má legitimitu postavenou na oficiální ideologii, kterou přijímají všichni ve společnosti.
2. Systém je ovládán jedinou hierarchicky organizovanou masovou politickou stranou s jediným vůdcem v čele; státní byrokracie je straně podřízena nebo je s ní propojena.
3. Vládnoucí strana je jediná, kdo kontroluje ozbrojenou moc (armádu).
4. Vládnoucí strana kompletně kontroluje prostředky masové komunikace.
5. (Tajná) policie zajišťuje fyzickou a psychologickou kontrolu společnosti; k tomu využívá teroristické postupy.
6. Přidáno později Brzezinskym: centrální řízení a kontrola ekonomiky.

Charakteristiky totalitarismu na příkladu nacistického Německa

• Oficiální ideologie (přijímána a akceptována všemi členy společnosti)
  • Nacionalismus spojený s rasismem a antisemitismem, myšlenka nadřazenosti árijské rasy a potřeby „čisté“ národní komunity. Jinak represe.
• Jediná masová politická strana (většinou s jediným vůdcem v čele)
  • Německá nacistická strana (NSDAP) s jediným vůdcem v čele (Adolf Hitler). Ostatní politické strany byly zakázány.
• Kontrola všech prostředků ozbrojené moci (armády)(stranou nebo byrokracií)
  • Systematicky podřízeno vůdci strany Hitlera, aby mohl klíčově ovlivňovat vojenské rozhodnutí.
• Úplná kontrola prostředků masové komunikace (stranou nebo byrokracií)
  • Propaganda byla klíčová pro nacistický režim. Média byla přísně kontrolována a sloužila k manipulaci veřejného mínění. Cenzura.
• Systém fyzické a psychologické kontroly společnosti (prostřednictvím složek, jež jednají teroristickými způsoby)
  • Gestapo (tajná policie) známá svou brutalitou, vytvářela informátorské (udavačské) sítě.
• Centrální řízení a kontrola ekonomiky (později dodáno)
  • Model plánované ekonomiky, důraz na podporu válečného průmyslu.

Kategorie totalitarismu podle Merkela

1. Komunistický totalitní režim: Sovětský svaz.
2. Fašistický totalitní režim: Nacistické Německo.
3. Teokratický totalitní režim: Talibánská éra v Afghánistánu.

Totalitní režim je výrazně popsán také v literárních dílech.

• Nejznámějším je například „1984“ od George Orwella, který zachycuje všechny různé extrémy totalitních principů.

Seznam totalitních států

• Dříve: Sovětský svaz (1930-91), nacistické Německo (1933-45), Brazílie (1937-45).
• Nyní: Severní Korea (od 1948), Kuba (od 1959), Saúdská Arábie (od 1932).

AUTORITARISMUS

Definice

• Autoritativní režim stojí na pomezí demokracie a totality.
• Hlavní znaky podle filosofa Juana Linze:
  • Omezená pluralita: Režim toleruje řadu organizací, které mohou mít přesah do politiky, ale musí podporovat stávající režim.
  • Nemá jasně označenou ideologii.
  • Jeden vůdce.
  • Není intenzivně politicky mobilizována: Pokud se nejedná o určité etapy vývoje, pouze málo. Režim je spíše pasivní – depolitizace.

Typy autoritativních režimů podle Linze

• Byrokraticko-militaristické autoritativní režimy:
  • Nejčastější typ autoritářského režimu.
  • Důraz na militární složku státu.
  • Úzké propojení mezi byrokracií a armádou → vysoké funkce zastávají vojenští vůdci.
  • Nemá oficiální ideologii a často ani vládnoucí stranu.
  • Příklad: Španělský režim Francesca Franka (1939–1975), kdy každých 5 let byla ve státě zvolena nová vláda, nicméně vždy ji předsedal právě Franko. „Soft monarchismus“ → formální republika, ale Frankovo postavení bylo podobné králi.
• Organicko-etatistické autoritativní režimy
• Modernizační autoritativní režimy

SHRNUTÍ + ROZDÍLY

Podobnosti

• V obou režimech vládne jedna politická strana, která má vůdce.
• Vypořádávají se s politickými protivníky prostřednictvím násilí.
• Hlavním cílem těchto stran je udržet se u moci co nejdéle.
• Potlačení opozice.
• Omezení politických práv občanů (zasahovat, nesouhlasit).

Rozdíly

• V autoritativních režimech chybí snaha o totální ovládnutí společnosti.
• Autoritarismus je uprostřed mezi demokracií a totalitarismem.
• Totalitarismus má vládnoucí ideologii, autoritarismus žádnou nemá.
• Totalita vyžaduje vysokou politickou mobilizaci (propaganda), autorita pouze nízkou (nemusí projevovat oddanost režimu).

Pojmy

• Hierarchie: Všemu nadřazený právě jeden prvek, člověk.
• Represe: Potlačení, a to i násilím.
• Byrokracie: Vláda úředníků, bezduše dodržují předpisy.
• Depolitizace: Společnost se politikou nezabývá (to je i cílem), řeší ji pouze ten ve vládě.

Článek Totalitarismus a autoritarismus se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Téma: Problematika záměrného sebepoškozování ve společnosti

Předmět: Společenské vědy, Psychologie

Přidal(a): anonymous

Obsah

Úvod

• Teoretická část
• • Terminologie
  • Kdo se sebepoškozuje?
    • Hraniční typ emočně nestabilní osobnosti
    • Alexithymie
    • Věk
    • Pohlaví
  • Metody sebepoškozování
    • Fyzické sebepoškozování
    • Mentální sebepoškozování
  • Vyhledání pomoci
    • Jak můžu podat pomocnou ruku?
    • Jak můžu pomoct sobě?
  • Řeč, která prozradí více než slova
    • Když mluví gesta
    • Umění
• Praktická část
• • Skutečný příběh
  • Dotazníkové šetření
    • Dotazník v českém jazyce
    • Dotazník v anglickém jazyce
• Závěr
• Seznam použité literatury

Úvod

Sebepoškozování může být podobně jako zneužívání návykových látek způsobem zvládání zátěže nebo únikem od kruté, bolestivé reality a mělo by být chápáno jako důkaz hluboké duševní nepohody, jenž vyžaduje pozornost širší veřejnosti. Když slyšíme pojem „sebepoškozování“, mnozí z nás si představí akt, kdy si jedinec fyzicky ubližuje, jenže jizvy, které si způsobí, nemusí být nutně viditelné, poněvadž záměrné sebepoškozování není pouze formou fyzického, ale taktéž psychického sebetrýznění.

Odpověď na otázku, proč jsem si jako téma pro svou seminární práci vybrala zrovna sebepoškozování, je poměrně prostá – sama jsem se ve svém okolí setkala se sebepoškozujícím jedincem. Tato dívka je mi velmi blízká, a když jsem si plně uvědomila závažnost problému, s nímž se potýká, nabyla jsem odhodlání dozvědět se o problematice sebepoškozování co nejvíce, abych byla s to pochopit její nitro a myšlenkové pochody a mohla jí nabídnout všechnu pomoc, která je v mých silách. Chci, aby má seminární práce byla této milující, laskavé dívce a jiným lidem, kteří bojují s jakoukoli formou sebepoškozování, důkazem, že na nich záleží, na nic nejsou sami a že jsou viděni a slyšeni.

Cílem této seminární práce je rozšíření povědomí o závažnosti problematiky sebepoškozování, neboť toto téma je společností stále tabuizováno a lidé si mnohdy neuvědomují fatálnost následků, informovat čtenáře o podstatě poskytnutí či vyhledání pomoci a rovněž se sama dozvědět nové informace.

Tato seminární práce je dělena do dvou částí, a to teoretické a praktické. V teoretické části se zaměřuji na vytvoření přehledného teoretického rámce zkoumané problematiky a zabývám se poskytnutím pomoci těm, kteří ji potřebují. V praktické části pak krátce představuji příběh výše zmíněné dívky a analyzuji výsledky dvou dotazníků, jednoho v českém a druhého v anglickém jazyce.

1        Teoretická část

1.1            Terminologie

V první řadě je nutné pozorněji se zaměřit na to, co pojem „sebepoškozování“ ve skutečnosti znamená, abychom jej byli schopni plně pochopit. Podle Mental Health Foundation (2006) je sebepoškozování chápáno jako jakýkoli druh aktu, jímž si jedinec ubližuje, obvykle za účelem vyrovnat se s myšlenkami či pocity, které mu způsobují trápení. Ačkoli se nejčastěji vyskytuje formou řezání, pálení nebo pravidelného předávkování, je jím prakticky jakékoli chování, které způsobuje újmu či zranění, přičemž na míře jeho rizikovosti nezáleží.

Terminologie, používající se v souvislosti se záměrným sebepoškozováním, je velice rozmanitá, a proto je časté, že pracovníci z různých profesních odvětví někdy používají různé termíny k popisu stejného konceptu. Mnohdy dokonce dochází k zaměňování pojmů a jejich špatnému užívání, což bohužel může vyústit v problémy v podobě zkreslených výsledků ve statistických průzkumech a nejasnost a zmatenost v problematice sebepoškozujícího chování mezi širokou veřejností. Na první pohled se nemusí zdát míra fatálnosti následků, které tyto nejasnosti mohou způsobit, příliš markantní, faktem však je, že může dojít k prohloubení mylných chápání a zejména odmítání sebepoškozujících jedinců ve společnosti.

The Guideline Development Group (National Collaborating Centre for Mental Health, 2004) vedla o terminologii mnoho diskusí, v nichž se mimo jiné řešila i sporná otázka ohledně užívání slov „záměrné“ či „úmyslné“ („deliberate“ či „intentional“) v souvislosti s problematikou sebepoškozování – v některých případech si totiž jedinci ubližují při disociativních stavech, při nichž si nejsou vědomi svých činů, a tudíž jejich sebepoškozující akt nemůže být považován za záměrný. S touto myšlenkou přišli někteří autoři již dříve – Farber a Pembroke. Pembroke roku 1994 označil termín záměrného sebepoškozování za sporný, poněvadž implikuje promyšlenost, přičemž poukázal na již zmíněný fakt sebepoškozování při disociativních stavech (Kriegelová, 2008). Nicméně Armando Favazza (Simeon, Favazza, 2001) nesouhlasí a opírá se o fakt, že jedinci skutečně mohou mít v průběhu sebepoškozujícího aktu narušené vnímání, a dokonce si jej nemusí ani pamatovat, ovšem záměr ublížit si bývá před aktem zpravidla vědomý. Ze svých informačních materiálů vyškrtl užívání přívlastku „záměrné“ National Health Service ve Velké Británii, avšak mnozí autoři užívání termínu záměrné sebepoškozování nadále schvalují a podporují, a dokonce ani Světová zdravotnická organizace od jeho používání ve svých metodických materiálech neupustila (Kriegelová, 2008).

Jak uvádí Marie Kriegelová (2008), pro správnou definici záměrného sebepoškozování je potřeba vymezit tento pojem v souvislosti s dalším sebepoškozujícím chováním. Záměrné sebepoškozování („Deliberate Self-Harm“ nebo také „Self-Harm“) je kategorizováno jako druh sebepoškozujícího chování („Self-Destructive Behaviour“) a je velmi důležité, aby se odlišovalo od rizikového chování („Risk-Taking Behaviour“) a suicidálního jednání („Suicidal Behaviour“), jež do sebe zahrnuje spektrum chování od pokusu o sebevraždu a přípravy na ni, až po samotnou sebevraždu (Moutier, 2021).

Při studiu problematiky záměrného sebepoškozování se můžeme setkat s následujícími pojmy: „Self-harm“, „Deliberate self-harm“, „Intentional self-harm“, „Parasuicide“, „Attempted suicide“, „Non-fatal suicidal behaviour“ a „Self-inflicted violence“. The Guideline Development Group všechny kategorizuje jako synonyma pro záměrné sebepoškozování a jako podtypy uvádí „Self-poisoning“, „Self-injury“ a „Self-mutilation“ (National Collaborating Centre for Mental Health, 2004). Nicméně spousta odborníků termíny „Parasuicide“, „Attempted suicide“ a „Non-fatal suicidal behaviour“ nezařazuje do sebepoškozujícího chování, nýbrž suicidálního jednání.

Podle rozdělení způsobů záměrného sebepoškozování, které zpracovala Jan Suttonová, jsou dva z podtypů charakterizovány následovně (Kriegelová, 2008):

„Self-poisoning“ (sebetrávení, předávkování) – záměr je nejasný a poškození nezmírnitelné; jedná se o předávkování se předepsanými či nepředepsanými léky

„Self-injury“ (sebezraňování) – záměr je jasný a poškození okamžité; jedná se o řezání, pálení, propichování kůže, vytrhávání vlasů, sebebití, sebekousání atd.

Třetí podtyp („Self-mutilation“) charakterizoval např. Platt et al. (Kriegelová, 2008) jako „akt s non-fatálním výstupem, ve kterém jedinec záměrně iniciuje chování, které bez intervence další osoby vede k sebepoškození, nebo zneužije větší množství určité substance s cílem změnit svůj fyzický stav vytouženým způsobem“.

V současné literatuře se klade významný důraz na přesnost definice záměrného sebepoškozování a vymezení jeho nejčastějších podob. Přestože i nadále dochází k zaměňování pojmů a tím ke zmatkům v odborných pracích a výzkumech, zdá se, že se většina odborníků konečně v terminologii začíná shodovat.

1.2            Kdo se sebepoškozuje?

V široké veřejnosti stále převládá hluboce zakořeněné přesvědčení, že se sebepoškozují pouze mladí lidé, a to z touhy po pozornosti. Tato domněnka však byla již dávno vyvrácena – neexistuje nic jako „typický mladý člověk, jenž se sebepoškozuje“, poněvadž záměrné sebepoškozování nadále zůstává něčím, co může postihnout kohokoli z nás.

Každý člověk má jiný způsob, jak se vypořádává s problémy, jež jej sužují – někteří se svěří přátelům a rodině, zatímco jiní se uzavřou do sebe. Potlačujeme-li své emoce a skrýváme se ve svém nitru, namísto abychom mluvili o našem vzteku, žalu a bolesti, nátlak na naši duši i tělo, jemuž se snažíme odolávat, se stane neúnosným. V tuto chvíli se někteří lidé uchýlí k jedinému východisku, které jim z jejich pohledu zbývá – otočí svou bolest a vztek proti sobě samým a využijí své tělo jako způsob, jak vyjádřit myšlenky a pocity, které nemohou či se obávají říct nahlas. Je těžké zapomenout bolest, mnohem těžší však je pamatovat si šťastné chvíle, poněvadž nemáme žádnou jizvu, která by nám je připomínala, což může být pro ty, kteří se sebepoškozují, nesmírně složité a mít fatální následky. Občas jim totiž nic nedává smysl a celý jejich svět se rozpadá, a když si uvědomí, že není v jejich silách to zastavit či změnit, uchýlí se k nejsnadnějšímu řešení, které jim přináší úlevu, a zamotají se do začarovaného kruhu bolesti a trápení ještě více.

Cyklus záměrného sebepoškozování, který ve své knize představila Mental Health Foundation[1], nám krásně ukazuje, že jedinci, kteří se sebepoškozují, tak nečiní rádi, ačkoli si to mnozí lidé mohou myslet. Dočasná úleva, kterou jedinci pocítí, když si ublíží, jim přinese chvilkový záblesk naděje, brzy nato se však dostaví zármutek a emocionální trápení, které přeroste v emocionální přetížení, nato nastává panika a opětovné sebepoškození. Je potřeba poskytnout pomoc co nejdříve, poněvadž čím déle tento cyklus trvá, tím beznadějněji se jedinec cítí a tím složitější je z něj uniknout.

Všichni jsme individuálními osobnostmi a je proto důležité pamatovat na to, že každý prožíváme a cítíme jiným způsobem a v jiné míře. Příčina sebepoškozování jednoho člověka proto může být naprostou maličkostí pro druhého, a přesto by ničí pocity či myšlenky v žádném případě neměly být zlehčovány – pokud se někdo trápí natolik, až si jakkoli ublíží, měla by mu být co nejdříve poskytnuta pomoc. O způsobech, jak vyhledat pomoc či pomoci někomu jinému, se ještě zmiňuji v textu níže.

Důvodů, proč si jedinec začne ubližovat, může být spousta a je takřka nemožné vyjmenovat je všechny. Někteří vidí sebepoškozování jako snahu komunikovat s ostatními, jiní touží pocítit úlevu v obtížné situaci či emočním stavu, a dokonce se mohou najít i tací, kteří jen chtějí, aby si jich okolí všimlo. Ať už však za sebepoškozováním stojí cokoli, účel je ve valné většině případů stejný – touha najít někoho, kdo v tom bude s vámi. Volání o pomoc je to i v případě, že od sebe dotyčný odhání ty, kteří by mu ji mohli poskytnout, nebo se své jizvy aktivně pokouší skrývat.

National Health Service ve Velké Británii poskytuje hodnocení faktorů zranitelnosti (Kriegelová, 2008):

Dlouhodobé faktory – zneužívání v dětství, týrání, náhlá ztráta milující osoby, duševní onemocnění, charakter

Krátkodobé faktory – momentální problémy ve vztahu s blízkou osobou, nedostatek podpory, problémy v práci či škole, zdravotní problémy, užívání návykových látek

Precipitující faktory – jsou přítomné několik dní před sebepoškozením a jedná se o úmrtí blízké osoby, finanční potíže, období volna a státních svátků

Někteří lidé jsou k sebepoškozování náchylnější než jiní ať už kvůli tomu, čím si prošli, prostředí, v němž žijí, a lidem, se kterými se stýkají, anebo z důvodu duševní poruchy. Nejčastějšími duševními poruchami, které byly diagnostikovány u jedinců, kteří se záměrně poškozují, jsou hraniční typ emočně nestabilní osobnosti, posttraumatická stresová porucha a porucha kontroly impulzů v rámci jiných návykových a impulzivních poruch (Kriegelová, 2008).

1.2.1       Hraniční typ emočně nestabilní osobnosti

Marie Kriegelová charakterizuje výše zmíněný hraniční typ emočně nestabilní osobnosti následovně: „Hraniční typ emočně nestabilní osobnosti, často obecně nazýván hraniční porucha osobnosti, je charakterizován emoční nestálostí, narušenými představami o sobě a svých preferencích, intenzivními a nestálými vztahy, strachem z odmítnutí, pocity prázdnoty a sebepoškozujícím chováním.“ (Kriegelová, 2008)

Kriegelová, citující Kreismana a Strause, také uvádí, že hraniční jedinci mají velké problémy s interpersonálními vztahy. Je pro ně složité udržet si odstup od ostatních, a to zejména těch, na nichž jim záleží nejvíce, což vede k jejich zmítání se v extrémech – v jednu chvíli od sebe daného člověka odstrkují a snaží se udržovat si odstup a v té druhé se k němu naopak snaží těsně přilnout; někdy druhého zahrnují láskou a upřímným vděkem, jindy k němu chovají hlubokou iracionální nenávist; touží po intimitě, ale mají z ní strach…

V kontextu se sebepoškozujícím chováním se hraniční jedinci vyznačují záměrným sebepoškozováním, suicidálním chováním, rizikovým chování a setrváváním v násilném vztahu. Někteří autoři chápou záměrné sebepoškozování u hraničních jedinců jako snahu upoutat na sebe pozornost či manipulaci druhými, jiní však tvrdí, že se jedná o metodu, kterou se jedinci snaží sami sebe ochránit tak, že od sebe budou ostatní udržovat v dostatečné vzdálenosti.

1.2.2       Alexithymie

Za psychickou poruchu spojovanou se sebepoškozováním lze označit i alexithymii, která se vyznačuje neschopností identifikovat, vyjádřit a popsat své pocity (Merriam-Webster). Metaanalýza založená na pětadvaceti výzkumech potvrdila úzký vztah mezi záměrným sebepoškozováním a alexithymií se střední velikostí účinku (g = 0.57, 95 % CI 0.46-0.69). „Velikost účinku vztahu byla signifikantně větší u vzorků dospívajících ve srovnání se vzorky dospělých a u žen ve srovnání se vzorky mužů.“ (Norman et al., 2020) Ze studie vyplývá, že alexithymie má úzce spjatou souvislost s modelem sebepoškozování, ve kterém si jedinci ubližují za účelem regulace emocionálního požitku, kterému špatně rozumí.

1.2.3       Věk

V podvědomí široké veřejnosti stále převládá přesvědčení, že záměrné sebepoškozování je výhradním problémem adolescentů. Adolescence sice stále zůstává obdobím, kdy je míra sebepoškozování nejvyšší, nicméně studie dokazují, že si člověk může začít ubližovat kdykoli, nehledě na jeho věk. Dle psychiatričky MUDr. Andrey Wolné se sebepoškozování zpravidla nejčastěji vyskytuje ve věkové kategorii od deseti do třiceti let, přičemž osobně se s největším zastoupením sebepoškozujících jedinců setkává ve věkové kategorii od čtrnácti do osmnácti let. To je v souladu s fakty, jež ve své knize uvádí Krieglová, která také zmiňuje, že se počátek problému „stále posouvá k nižší věkové hranici“ (Kriegelová, 2008). Důvodem, proč se se záměrným sebepoškozováním nejčastěji setkáváme v adolescenci, je častá obtíž adekvátně regulovat silné emoce.

Kriegelová, shrnující výzkumy Arnoldové, uvádí, že 44 % sebepoškozujících jedinců začalo v období adolescence, 30 % před dvanáctým rokem života (nejnižší věková hranice byla 6 let) a 26 % až v dospělosti. Suttonová, kterou Kriegelová taktéž cituje, se s výsledky Arnoldové víceméně shoduje, tvrdí však také, že až u 6 % jedinců došlo k první epizodě již před dovršením pěti let. Ačkoli se ve starší dospělosti sebepoškozování vyskytuje v mnohem menší míře než v adolescenci, důsledky jsou mnohdy fatálnější – až u každého pátého jedince dochází k sebevraždě. (Kriegelová, 2008)

Výzkum z roku 2002 přišel s výsledky, které nám říkají, že se sebepoškozuje mezi 4,6 % a 6,6 % celkové populace Velké Británie. Ve školním průzkumu téhož roku se k sebepoškozování přiznalo 13 % studentů ve věku patnácti a šestnácti let, přičemž 7 % z nich tak učinilo předchozího roku. Ve výzkumu zahrnujícím 12 529 dětí a mladých lidí ve věku od pěti do patnácti let bylo zjištěno, že 1,3 % z nich se sebepoškozovalo či se o akt pokusilo. Naproti tomu 5 % z celkového množství sebepoškozujících jedinců ve Velké Británii spadá na jedince ve věkové kategorii nad pětašedesát let. (National Collaborating Centre for Mental Health, 2004)

Výzkumy pro prevalenci záměrného sebepoškozování jsou nesmírně nezbytnou součástí pro řešení problematiky, je však důležité pamatovat na to, že spousta případů povšimnutí unikne, a proto by se na výsledky výzkumů mělo nahlížet pouze jako na přibližné a minimální možné hodnoty.

1.2.4       Pohlaví

Při řešení otázky genderových rozdílů záměrného sebepoškozování se studie shodují v jednom – výskyt je u žen i mužů téměř rovnoměrně rozložen. Záznamy ambulantních ošetření a hospitalizací sice uvádí, že se ženy sebepoškozují častěji, nicméně jsou také často zkresleny faktem, že právě ženy se častěji odhodlají vyhledat pomoc i pro mírné formy záměrného sebepoškozování. Genderovým rozdílem může také být skutečnost, že muži agresi spíše externalizují, zatímco ženy ji v sobě potlačují a obrací proti sobě. Muži také mnohem častěji zneužívají návykové látky a alkohol. (Kriegelová, 2008)

Co se týče závažnosti sebepoškození, muži se častěji uchylují k fatálnějším způsobům, které vyžadují zásah lékaře, naproti tomu ženy si ubližují spíše povrchově bez nutnosti lékařského ošetření. (Kriegelová, 2008)

1.3     Metody sebepoškozování

Jak jsem již zmínila v kapitole „Terminologie“, sebepoškozování je chápáno jako jakýkoli druh aktu, kdy si jedinec ubližuje. Ačkoli je prakticky nemožné vyjmenovat všechny techniky, pokusím se některé z nich shrnout do krátkého seznamu, který, ač není úplný, nám pomůže pochopit, co všechno se dá do sebepoškozujícího chování zahrnout.

1.3.1       Fyzické sebepoškozování

Valná většina lidí si pod pojmem sebepoškozování představí akt, kdy si jedinec fyzicky ubližuje, a opomene skutečnost, že záměrné sebepoškozování zahrnuje i psychické trýznění sebe sama. Nicméně ani povědomí o metodách fyzického sebepoškozování, které je považováno za to „klasické“, není v široké veřejnosti dostatečně rozšířeno a spousta z nich povšimnutí uniká.

Mezi možné způsoby sebepoškozujícího chování může patřit: řezání se, hladovění či přejídání se, zarývání nehtů do kůže, sebetlučení, škrábání či propichování kůže, vpravování předmětů pod kůži (jehel, trnů), kousání se (do tváří, kůže, okusování nehtů), nadměrné cvičení až do úplného vyčerpání, trhání řas či vlasů, pálení kůže, upírání spánku, zabraňování zacelení rány, opařování se (sprcha vařící vodou), obsesivní mytí (až do krvácení), předávkování, odříznutí si části těla atd.

1.3.2       Mentální sebepoškozování

Podle psychiatričky MUDr. Andrey Wolné se mentálního nebo také psychického sebepoškozování dopouští každý z nás. Člověka ovlivňuje a determinuje prostředí, v němž žije, a velký vliv má jeho charakter, který formují situace, jimiž si prošel v raném dětství. Mentální sebepoškozování nejčastěji vychází z raných traumat a ve většině případů si neuvědomujeme, že se jej dopouštíme. Může se jednat o podceňování se, kdy jedinec vše dopředu vzdává a označuje se za neschopného, upírání si věcí či aktivit, které člověka dělají šťastným, odhánění milovaných osob, autoakuzace a sociální izolace, které zároveň mohou být jedním z příznaků deprese. Na rozhraní psychického a fyzického sebepoškozování se nachází poruchy příjmu potravy a závislosti. Je to právě mentální sebepoškozování, co vede k suicidálnímu pokusu.

Mentální sebepoškozování je stejně jako to fyzické způsobem volání o pomoc, bohužel se však na jedinci nedá poznat, a dokonce ani on sám si ve valné většině případů neuvědomuje, že si ubližuje, a potřebuje, aby mu někdo pomohl na problém ukázat.

1.4     Vyhledání pomoci

Pro sebepoškozující jedince je bolest, kterou si způsobují, často tím jediným, co jim dává smysl, a je pro ně nesmírně obtížné s ní skoncovat. V této kapitole se pokusím shrnout možnosti, které by mohly vést k záchraně někoho vám blízkého či vás samotných.

1.4.1       Jak můžu podat pomocnou ruku?

Tato otázka teď pravděpodobně pálí na jazyku většinu z nás a odpověď na ni je vlastně poměrně prostá – buďme tématu otevření. Nejčastějším důvodem, proč se člověk se sebepoškozováním nesvěří, je strach ze zklamání druhých a odsouzení okolím. Sebepoškozující jedinci mívají pocity méněcennosti a trpí utkvělými představami, že jsou na vše sami – aby se tací lidé byli s to otevřít s něčím tak bolestivým a niterným, jako je záměrné sebepoškozování, je nezbytně nutné získat si jejich důvěru. Chceme-li, aby nás k sobě pustili a my tu pro ně tak mohli být, je potřeba ukončit tabuizování tohoto tématu ve společnosti a přestat jej brát na lehkou váhu.

Prvním krokem na cestě k uzdravení je konverzace s blízkou osobou a pokud vytoužené ovoce nepřinese přátelský rozhovor, měla by na řadu přijít okamžitá návštěva psychologa. Mnozí lidé se domnívají, že je u sebepoškozujících jedinců jediným řešením psycholog, nicméně občas to jediné, co člověk potřebuje, je pouze dobrý přítel.

Abychom co nejefektivněji pomohli, měli bychom se řídit radami, které představuje Royal College of Psychiatrists (2020):

Měli bychom – brát sebepoškozování vážně a přistupovat k němu s klidem, pozorně a klidně naslouchat, nesoudit, pomoct danému člověku najít copingové strategie a ujistit se, jestli o tom můžeme mluvit s jeho přáteli/rodinou

Měli bychom se vyvarovat – silným a negativním reakcím, užívání přívlastků „manipulativní“ a „toužící po pozornosti“, vzteku a soustředění se na sebepoškozování jako takové namísto příčin (já bych ještě dodala znehodnocování a podceňování pocitů daného člověka kvůli tomu, že „lidé na tom jsou i hůře“)

1.4.2       Jak můžu pomoct sobě?

„Měl/a bych to někomu říct?“ Jedná se o jednu z nejčastějších otázek, kterou si sebepoškozující jedinci kladou, a odpověď na ni je prostá: „Ano. Tisíckrát ano.“ Komunikace je základem řešení problému a ačkoli není jednoduché se odhodlat mluvit o sebepoškozování a důvodech, které za tím stojí, jedná se o zásadní krok k uzdravení. Člověk by neměl mít strach požádat o pomoc, kdykoli potřebuje, a mluvení o svých pocitech neznačí slabost, naopak svěřit se se sebepoškozováním vyžaduje kuráž a sílu. Ne vždy je jednoduché popsat, co se nám odehrává v nitru, a proto je běžné, že člověk při vyjadřování svých emocí může působit chaoticky, nemělo by nás to však odradit – když nedokážeme najít vhodné slovo, jež by naše trápení vystihlo, nezdráhejme se popisovat, jak jen dokážeme.

Je třeba pamatovat na to, že naslouchat může naprosto kdokoli. Mluvit o natolik závažném problému a niterných pocitech dokáže být velmi složité, a proto je důležité, aby se člověk svěřil někomu, s kým se cítí komfortně a komu bezmezně důvěřuje. Může jít o přátele, partnera, rodinu, učitele, psychologa či psychiatra, někoho, kdo se s tím taktéž potýká, nebo lze vyhledat pomoc anonymně na internetu. Možnostem, komu své nitro otevřít, se meze nekladou a je nesmírně důležité, aby o tom někdo věděl a člověk na to nebyl sám. Někdy se může stát, že se po vyhledání pomoci cítíte mnohem hůře, ale je důležité myslet na to, že se jedná o naprosto normální reakci a věřte, že z dlouhodobého hlediska vám bude lépe.

Mental Health Foundation (2006) představila techniky, které mohou rozptýlit, cítí-li člověk nutkavou touhu si ublížit, a já bych zde některé z nich ráda zmínila:

Sepište myšlenky a pocity, které vás znepokojují, a případně papír roztrhejte (způsob zbavení se těchto ošklivých myšlenek). Udeřte nebo se vykřičte do polštáře (způsob, jak bezbolestně ventilovat svůj vztek a frustraci). Projděte se (čerstvý vzduch a pobyt na veřejném místě mohou redukovat vaše nutkání si ublížit). Ventilujte své emoce hlasitými zvuky, jako je zpěv nebo hra na hudební nástroj. Meditujte, kontrolujte svůj dech. Uchylte se ke kreativnímu tvoření. Povídejte si s někým, koho máte rádi.

V souvislosti se sebepoškozováním byl vytvořen takzvaně „The Butterfly Project“ (v doslovném překladu „Motýlí projekt“) a je určen těm, kteří jsou připraveni si přestat ubližovat a potřebují motivaci a podporu tak učinit. (Elysium Healthcare) Myšlenka je jednoduchá – nakreslíte si motýla tam, kde si ubližujete, a pokud kresba vybledne, aniž by došlo k sebepoškození, znamená to, že jste jej udrželi naživu a on tak mohl odletět. Pokud si však ublížíte, motýla musíte umýt a začít od začátku. Projekt je založen na radosti z úspěchu, která sebepoškozujícím jedincům dodá motivaci a posílí vůli, a myšlence, že člověk po malých krůčcích dokáže dojít k vytouženému cíli.

Pravidla jsou jednoduchá:

• Cítíte-li nutkání si ublížit, nakreslete si na dané místo motýla.
• Pojmenujte jej po milující osobě, nebo někom, kdo si přeje, aby vám bylo lépe.
• Vašim cílem je udržet motýla naživu – nechte jej vyblednout přirozeně!
• Pokud si ublížíte, než motýl z vašeho těla zmizí, zemře. Pokud ne, přežije.
• Motýla vám může nakreslit i někdo jiný. O toho se dobře starejte, poněvadž je výjimečný.

1.5            Řeč, která prozradí více než slova

Ačkoli je sebepoškozování zoufalým pokusem volání o pomoc, pro ty, kteří si jakýmkoli způsobem ubližují, je typické skrývání svého trápení a neschopnost o záchranu požádat přímo. Každý z nás může mít ve svém okolí někoho, kdo se sebepoškozuje, a ani o tom nemusíme vědět; často se koneckonců jedná o ty, u nichž bychom to čekali nejméně. Jak ale poznat, komu nabídnout pomocnou ruku? V tuto chvíli je třeba naučit se číst mezi řádky, protože pokud nám o svém problému neřeknou sami, mohou nám o něm povyprávět jejich gesta a činy.

1.5.1       Když mluví gesta

Typickým vzorcem chování pro sebepoškozující jedince je zatajování problému a lhaní o psychické pohodě. Slova však nejsou našim jediným prostředkem pro sdělování informací, a proto ve chvíli, kdy nám lžou lidská ústa, je na čase začít poslouchat jejich gesta. Neverbální komunikace dokáže o člověku prozradit ledacos a pokud se naučíme všímat si detailů v lidském chování, i o těch nejzkušenějších lhářích nám řekne špetku pravdy. V identifikaci sebepoškozujících jedinců má znalost řeči těla významnou roli a je třeba pochopit alespoň její základy, které nám mohou ukázat na ty, kterým je nutné podat pomocnou ruku.

Joe Navarro, bývalý agent FBI, své znalosti neverbální komunikace zdokonaloval celých pětadvacet let. O výsledky, které nasbíral v terénu za své působení u bezpečnostních složek a které nemůže přinést žádný vědecký výzkum, se po odchodu do penze podělil s ostatními prostřednictvím knihy „Tajemství řeči těla“, ze které jsem pro tuto seminární práci vybrala několik gest, jež lidem mohou být nápomocna k rozpoznání sebepoškozujících jedinců. Je však důležité mít na paměti, že každý jsme individuální osobnost, a umění řeči těla spočívá i ve schopnosti brát v potaz charakter daného člověka, jeho zdravotní stav a situaci, v níž se nachází. Je proto nutné umět s níže zmíněnými poznatky zacházet a nevyvozovat zbytečně unáhlené závěry.

Prohrabávání vlasů slouží jak u žen, tak u mužů ke zmírnění stresu. Jsme-li zneklidnění, frustrovaní či rozrušení, podvědomě si prohrabáváme vlasy (nebo si je nadzvedáváme z krku), abychom si provětrali hlavu a dotykem stimulovali nervy v kůži. (Navarro, 2019) Pokud se konverzace stočí k tématu záměrného sebepoškozování a člověk, který doposud vyzařoval klidem, si začne opakovaně pohrávat s vlasy, pravděpodobně jej zachvátila úzkost či obavy a bylo by proto rozumné si jej začít více všímat.

Občas se nám může stát, že hlavou přitakáme v rozporu se slovy, např. na otázku odpovíme „ne“, ale přikývneme. Tento pohyb je často nepatrný, prozrazuje nám však, že to, co daný člověk říká, nemusí být tak úplně pravda. (Navarro, 2019)

Říká se, že oči jsou branami do naší duše, a v neverbální komunikaci skutečně hrají významnou roli a pokud je člověk pozorný, může z nich mnoho vyčíst. Zúžené zorničky signalizují negativní pocity a sdělují nám, že se právě přihodilo něco nepříjemného. Zúžení očních důlků vlivem stažení svalů ukazuje, že člověk cítí obavy, strach nebo pochybnosti, a chvění pod očima prozradí znepokojení či úzkost, neboť drobné svaly pod očima jsou velice citlivé na stres. (Navarro, 2019) Objeví-li se tyto podvědomé reakce u někoho, kdo byl náhle vtažen do konverzace o sebepoškozování, může to znamenat probuzení nepříjemných pocitů a vzpomínek a tím i zvýšené napětí a stres – v tuto chvíli by bylo vhodné dávat na danou osobu pozor. Časté může být i rychlé těkání očima či intenzivní mrkání.

Člověk, který se „pokradmu dotýká nosu a jemně si jej tře ukazováčkem“ se s největší pravděpodobností snaží skrýt napětí a ujistit ostatní, že je vše v pořádku. Podobně je to se zadržováním dechu, které je součástí reakcí útěk, útok a ustrnutí – pokud někdo náhle zadrží dech (někdy až do bodu, kdy se zapomíná nadechnout) ve chvíli, kdy mu byla položena otázka ohledně sebepoškozování, nejspíše zažívá úzkost a zvažuje svou odpověď. (Navarro, 2019)

Nedílnou součástí přetvářky jsou předstírané úsměvy. Jak je ale rozpoznat od upřímných? Podle Navarra „se do hraného úsměvu zpravidla zapojuje pouze jedna strana tváře, případně se stává, že rty při tomto úsměvu směřují k uším, nikoli k očím.“  Je ale třeba si uvědomit, že lidé, kteří jsou ve lhaní zběhlí, ve většině případů zvládají upřímné úsměvy spolehlivě napodobit. (Navarro, 2019)

Některé jedince spolehlivě prozradí poklesnutí brady – v takovém případě se dotyčný cítí ohrožený nebo myslí na něco bolestivého či negativního. Pokud je pro člověka probírané téma bolestivou záležitostí nebo ví něco, co si nepřeje prozradit, může se stát, že bradu natočí k rameni jako to dělávají děti a ve tváři se mu usadí plachý výraz. S tímto chováním se nejčastěji setkáme, když jedinec odpovídá na otázku. (Navarro, 2019)

Velice častým gestem, kterého se podvědomě dopouštíme, cítíme-li se ohrožení a rozrušení, je zakrývání hrdelní jamky nebo hraní si s náhrdelníkem či límečkem košile. Mozek nás instinktivně nutí zakrýt si jedno z nejcitlivějších míst na těle a tím prozrazuje, že se něco děje, a zároveň nám pomáhá zmírnit náhlý příval stresu. Někteří lidé si však s náhrdelníkem pohrávají, pokud jsou znudění, a proto je nutné všímat si zejména odchylek od jedincova běžného chování. Znepokojení a strach taktéž signalizuje náhlé poskočení ohryzku, který je neobyčejně citlivý na emoční stresory a prozrazuje, že daný člověk pravděpodobně zaslechl něco, co jej vykolejilo – u sebepoškozujících jedinců se může jednat například o stočení konverzace na téma sebepoškozujícího chování. (Navarro, 2019)

Ačkoli si to mnohdy neuvědomujeme, i ruce o nás mohou prozradit nepředstavitelné věci. Bylo prokázáno, že lidé, kteří náhle začnou lhát, výrazně méně gestikulují rukama a do gest, která použijí, dají méně důrazu než obvykle. (Navarro, 2019) Troufám si tvrdit, že je gestikulace často podceňována, a tudíž nám může posloužit jako jeden z nejspolehlivějších ukazatelů, že někdo lže.

1.5.2       Umění

Je obecně známým faktem, že umění je pro mnohé prostředkem pro vyjádření emocí a sdělení toho, co slovy nedokážou. Pro některé znamená skvělý způsob zábavy a odreagování, jiným je definicí krásy a někomu odráží jeho duši. Výskyt psychických poruch je u umělců, a obzvlášť těch úspěšných, poměrně častý a v jejich tvorbě mnohdy můžeme vidět zřetelný odraz trápení, která je sužují. Například malba Výkřik (Edvard Munch) byla pro autora prostředkem pro pochopení jeho emocí a symbolizuje temná období jeho života, kdy se vypořádával s psychickými poruchami, traumatem a jinými emocionálními trápeními jako ztrátou, samotou a strachem (Beams, 2019), a jeden z nejznámějších malířů Vincent van Gogh, jehož incident s uříznutím levého ucha je považován za sebepoškozující chování, stále toužil malovat, i když pociťoval „málo až žádnou naději“. (Van Gogh Museum, Amsterdam)

Ve spoustě případech si můžeme prvotních náznaků jak duševních poruch a každodenních strastí, tak samotného sebepoškozování povšimnout v uměleckém působení daného člověka. Častým vodítkem může být jedincova přehnaná snaha skrývat svou tvorbu před okolním světem, což může značit strach z toho, že by okolí mohlo v jeho duši odhalit něco, co si přeje, aby zůstalo utajeno. V případě, že vám tento člověk dovolí nahlédnout do své tvorby, kterou obyčejně nikomu neukazuje, říká tím, že vám důvěřuje, a může, ale nemusí se jednat o volání o pomoc. Je ale třeba mít na paměti, že mnozí lidé mají o svých uměleckých schopnostech nízké mínění nebo netouží po pozornosti, takže toto chování nemusí nutně znamenat přítomnost sebepoškozujícího jednání či duševní poruchy.

2        Praktická část

2.1            Skutečný příběh

Jak jsem již zmínila v úvodu, osobně znám dívku, o níž vím, že se se záměrným sebepoškozováním potýká. Když jsem poprvé uviděla její rány a zasáhlo mne bolestivé uvědomění, nabyla jsem odhodláním, že udělám vše pro to, aby byla šťastná. Byla to právě touha jí pomoci, která rozhodla o výběru tématu mé seminární práce. Ráda bych zde stručně představila její pocity, trápení jedné úžasné dívky s překrásnou duší, která v jistém období svého života neviděla nic než temné stíny. Pro zachování anonymity jí říkejme Margaret.

Margaret mne poprosila, abych byla opatrná a nenapsala nic, co by čtenáře mohlo zavést k její identitě, a proto jsem se rozhodla pojmout její příběh poněkud jiným způsobem. Tato krátká kapitolka se nezabývá jejím sebepoškozováním jako takovým a je pouhým nástinem jejích niterných pocitů a emocí. Vysvětlila mi, že je pro ni nesmírně důležité, aby lidé pochopili zmatek, který se jí odehrává v mysli, a protože mu nedokáže dát strukturu ona, pokusím se tak učinit já.

Jak jsem pochopila, Margaret si dlouhou dobu nedokázala přiznat, že to, čeho se dopouští, je záměrné sebepoškozování. Její epizody byly v samých počátcích mírné a dle jejích slov ji rány nebolely a pouze ji fascinovalo, s jakou lehkostí se jí malé ranky zacelovaly a hojily. Já se nicméně domnívám, že její mysl – za účelem malou dívku ochránit – jen bolest vytěsnila a ona si ji z toho důvodu pouze nepamatuje. Tvrdila, že to přece nebylo sebepoškozování, protože si jako malá dívenka určitě nechtěla ublížit, a nevěřila mi, dokud jsem ji nenechala přečíst si jednu z kapitol, kde Marie Kriegelová představuje metody záměrného sebepoškozování.

Margaret mi vysvětlila, že jediné, co si z období od svých jedenácti do čtrnácti let pamatuje, je způsob, jakým si ublížila (povrchové zasouvání předmětu pod kůži, škrábání rukou a kousání se do tváří), a stres, od kterého si tím ulevovala. Na sebevraždu pomyslela pouze párkrát a vždy ji vnímala spíš jako východisko v budoucnosti, než že by se o ni v tu dobu chtěla pokusit.

Ačkoli má své emoce v samých počátcích v mlze, to, co cítila a na co myslela, když se poprvé řízla, si pamatuje, jako by to bylo včera. Zezačátku ji do toho nutila nenávist – nenáviděla, jak ji chlapci a muži vnímali a jakými pohledy ji sledovali, když dovršila patnácti let, a (ačkoli dnes přiznává, že byly tyto myšlenky pošetilé a naivní) doufala, že když bude její tělo poseté ranami, muže to znechutí a oni s tím přestanou. Na otázku, zda to pomohlo, se však jen smutně pousmála a zakroutila hlavou.

Řezání bylo v Margaretině případě přechodnou záležitostí a jakmile přerušila kontakt s mužem, který s ní manipuloval a psychicky jí ubližoval, přestala s tím, nicméně dva roky nato přišla o blízkou osobu a opět pocítila nutkání se ke starému zvyku vrátit. Pocity, které v tu chvíli cítila, přirovnala k nočním můrám: „Je to jako když trpíš nočními můrami – jsi strašně unavená, ale i tak se mermomocí snažíš neusnout, protože víš, že když upadneš do říše snů, zase se probudíš s křikem. S mým malým problémem to ale nakonec dopadlo úplně stejně… Ať jsem se snažila sebevíc, nakonec jsem stejně usnula.“

Před tím, než si znovu ublížila, se ale se svým problémem poprvé odhodlala někomu svěřit. Jak mi vysvětlila, měla strach, že pokud by do začarovaného cyklu znovu upadla, už by se z něj nedokázala vymanit, a doufala, že když o tom někdo bude vědět, pomůže jí, pokud se její strachy stanou skutečností. Margaret se mi přiznala, že jediné, po čem tehdy toužila, byl opravdový přítel, a proto se nakonec dokázala otevřít, a to tomu jedinému, komu bezmezně důvěřovala. Také mi řekla, že i přesto, jak slabá se v tu chvíli cítila a jak moc ji bolelo vidět mu v očích lítost a zoufalství, byla na sebe pyšná, že o svém problému dokázala promluvit. Jenže i přesto, že se o svých pocitech pokoušela mluvit, pár měsíců na to si opět ublížila.

Dnes je Margaret téměř osmnáctiletou dívkou, která nadále bojuje se záměrným sebepoškozováním. Ačkoli má před sebou dlouhou, trnitou cestu, v tuto chvíli, kdy tu sedím u počítače, jsou to dva týdny, co si zvládla neublížit. Na mou otázku, co jí pomáhá vydržet, řekla jediné: „Motýli a lidé.“

Margaretin příběh je jasným důkazem, že i lidé, do kterých byste to nikdy neřekli, se mohou potýkat se strašlivými problémy, na něž by neměli být sami. Co tuto dívku každým dnem zachraňuje, je právě vědomí, že má ve svém životě milující přátele, kteří jí jsou oporou, a že má naději na lepší zítřek. Ačkoli by se mnou nesouhlasila, je neobyčejně silnou mladou dámou, která by se za svá trápení neměla stydět.

2.2            Dotazníkové šetření

V rámci praktické části své seminární práce jsem vytvořila dva dotazníky, jeden v českém a druhý v anglickém jazyce, za účelem porovnat přístup a pohled na problematiku záměrného sebepoškozování mezi českou národností a národnostmi jinými. Oba dotazníky obsahovaly devatenáct totožných otázek, anglický pak navíc ještě jednu ohledně národnosti respondenta.

2.2.1       Dotazník v českém jazyce

První dotazník jsem rozeslala všem studentům i zaměstnancům Gymnázia Jaroslava Žáka, načež mi svou odpověď v časovém rozmezí od 5.  prosince 2022 do 14. prosince 2022 poskytlo 101 respondentů, z toho 66 žen a 35 mužů v zastoupení všech věkových kategorií vyjma dětí mladších jedenácti let. Nejpočetnější skupinou pak byli mladiství ve věku 14 až 18 let.

Kolik vám bylo let, když jste poprvé slyšeli o sebepoškozování? – Pětapadesát respondentů jako svou odpověď uvedlo věkové rozmezí 11 až 15 let, třináct pak označilo možnost „více než 19 let“ a pět uvedlo 16-18 let. Co mne však zaskočilo, bylo procentuálně vysoké zastoupení lidí, kteří uvedli, že o sebepoškozování poprvé slyšeli, když jim bylo méně než 11 let – jedná se o 28 respondentů, což činí 27,7 % z celkového počtu.

Kde o sebepoškozování slýcháte? – Podle výsledků průzkumu lidé o problematice nejčastěji slýchají na internetu (78,2 % responzí), nejméně pak v rodinném kruhu (11,9 %). Mile mě překvapilo, že 59 respondentů (58,4 %) o sebepoškozování slýchá ve škole, poněvadž jsem přesvědčena, že je neobyčejně důležité, aby tato problematika nebyla ve školním prostředí v žádném případě tabuizována.

Slyšeli jste někdy o mentálním/psychickém sebepoškozování? – Jak jsem již zmínila v teoretické části, jsem si vědoma skutečnosti, že většina lidí nemá o existenci mentálního sebepoškozování ani ponětí – koneckonců ani já, než jsem se o problematiku sebepoškozování začala více zajímat, jsem si příliš neuvědomovala, jak závažným problémem tento způsob může být –, a proto jsem se nemohla dočkat, až si přečtu statistiku odpovědí u této otázky. Možnost „Ano, vím, o co se jedná“ uvedlo 49 respondentů (48,5 %), což mě, upřímně, udivilo. Osmatřicet respondentů (37,6 %) označilo odpověď „Ano, ale nejsem si jistý/á, o co se jedná“ a čtrnáct (13,9 %) se nechalo slyšet, že o mentálním sebepoškozování nikdy neslyšelo.

Myslíte si, že je sebepoškozování fenoménem dnešní doby? – S poměrně kontroverzním tvrzením souhlasilo 51 respondentů (50,5 %), nesouhlasilo 44 respondentů (43,6 %) a 6 jedinců se rozhodlo vyjádřit svůj názor v otevřené odpovědi. Některé responze pak vypadaly následovně: „Může to tak vypadat, ale mám pocit, že v minulosti se o tom, stejně jako o spoustě dalších věcí, jen nemluvilo“ „existovalo i dříve, mění se forma, způsob, vliv mají i sociální sítě“ „Bylo a vždycky bude, dnes jsme jenom díky internetu informovanější.“

Domníváte se, že se o problematice sebepoškozování mluví dostatečně? – Pětaosmdesát respondentů s tvrzením nesouhlasí, zatímco jedenáct se domnívá, že se o problematice mluví dostatečně, a čtyři lidé pak vyjádřili svůj názor v otevřené odpovědi. Jeden z respondentů napsal např.: „Nevím, diskuze může na problém upozornit, ale pro některé může být i „návodem“. Podle mě je důležitější nejprve si všímat a pak mluvit cíleně.“

Co si myslíte o lidech, kteří sebepoškozováním trpí? – V tomto případě se jednalo o otevřenou otázku, kterou dotyčný mohl přeskočit, necítil-li se na její zodpovězení. Otázku vyplnilo 30 respondentů, což činí 29,7 % z celkového počtu všech responzí. Odpovědi jsou velice rozmanité, ve spoustě z nich se však objevují podobné myšlenky, a proto je poměrně jednoduché je rozřadit do třech následujících skupin. Spousta lidí vyjádřila lítost a uvedla, že by měla být sebepoškozujícím jedincům nezbytně poskytnuta pomoc a že by na ně nemělo být nahlíženo jako na slabé či nemocné; jiní tvrdí, že jsou sebepoškozující jedinci „psychicky narušení“ a že je ubližování si hloupé a zbytečné, a našli se i tací, kteří svůj názor vyjádřili poněkud hrubším způsobem a napsali, že „se jim to hnusí“.

Tato otevřená otázka mi dokázala, že skutečně nezáleží na tom, jak je člověk starý, poněvadž v téměř každé věkové kategorii se objevili lidé, kteří jsou schopni se do sebepoškozujících jedinců vcítit, a stejně tak i ti, kteří mi – ať svými hrubými slovy nebo tvrzeními jako „Sebepoškozováním lidi netrpí, je to jejich vlastní hloupé rozhodnutí, nic na světě není tak hrozné, aby se člověk musel sebepoškozovat. Je to úplně zbytečné“ – dokázali, že mentalitu sebepoškozujících jedinců nedokážou pochopit. První, početnější skupina lidí pro mne znamená naději, že se vnímání jedinců, kteří si záměrně ubližují, ve společnosti každým dnem zlepšuje, a ta druhá mě jen utvrdila v přesvědčení, že bychom neměli polevovat ve snaze vzdělávat širokou veřejnost o této problematice.

Jakožto někdo, jehož blízká přítelkyně si v jisté fázi svého života ubližovala, jsem pročítala odpovědi s jistou nervozitou a jsem upřímně ráda, že můžu říct, že se našlo nespočet překrásných odpovědí, které mi byly s to vyhrknout slzy do očí. Například nevinná odpověď jedné dívky (14-18 let), jež uvedla, že „jim chybí kamarádi, kterým by se mohli svěřit“, nebo slova respondentky ze stejné věkové kategorie: „Nemají se komu svěřit. Myslí si, že jsou na vše sami, utíkají před problémy a takovým osvobozením je pro ně smrt. Lidé by jim měli více naslouchat, ať už se řežou, pálí či něco jiného. Člověk je živá bytost mající city, tak by se měla tato vlastnost využívat všude.“

Znáte osobně někoho, kdo se sebepoškozuje? – Až 62 respondentů uvedlo, že znají někoho, kdo se sebepoškozuje či v minulosti tak učinil, což činí 61,4 %. Je to až děsivě vysoké číslo, které je jasným důkazem, že je sebepoškozování ve společnosti velmi rozšířeným negativním jevem, jímž bychom se měli zabývat.

Jak jste reagovali, když jste se o tom dozvěděli? – Promluvit si se sebepoškozujícím jedincem se pokusilo 47 respondentů, 11 dotazovaných problém neřešilo, 4 o tom řekli kamarádovi, 3 učiteli a pouze 2 rodičům. Jeden z respondentů uvedl: „Pokusil jsem jim pomoc podle situace. Někde jsem s nimi mluvil, někdy jsem jim rozvíjel iluze, a jindy je to mimo mě a požádám o pomoc jinde.“ Jsem přesvědčena, že jestli by měl existovat nějaký doporučený přístup, kterého bychom se měli držet, ten jeho bych s čistým svědomím dávala příkladem.

Přemýšleli jste někdy nad sebevraždou? – Nad sebevraždou nikdy nepřemýšlelo 47 respondentů. Z čeho mne však mrazí, jsou zbylá čísla, která říkají, že 42 respondentů na sebevraždu někdy pomyslelo, 8 o ní často přemýšlí a jedna dívka se o ni pokusila. Čistě teoreticky pak nad sebevraždou uvažovali 3 lidé.

Máte se sebepoškozováním vlastní zkušenost? – Vlastní zkušenost se sebepoškozováním nemá 71 respondentů, 14 z nich o tom však přemýšlelo. V jisté fázi svého života si ubližovalo 26 respondentů a 9 se s tím potýká v současné době.

Kolik vám bylo let, když jste si poprvé ublížili? – Odpovědi těch, kteří mají se sebepoškozováním vlastní zkušenost, nám říkají, že 48,6 % z nich mělo svou první epizodu, když jim bylo 14-18 let, 34,3 % začalo v 11-13 letech, 8,6 % si svou první epizodu nepamatuje a 8,6 %, což činí tři osoby, si poprvé ublížilo již před dovršením jedenácti let.

Kolik vám bylo let, když jste se sebepoškozováním přestali? – Patnáct respondentů přestalo ve věku 14-18 let, 6 ve věku 11-13 let, 5 z nich si to nepamatuje a 9 si ubližuje v současné době.

Z jakého důvodu jste si ubližovali/ubližujete? – Jak již bylo zmíněno v teoretické části seminární práce, důvodů, které zapříčiní výskyt sebepoškozujícího chování, může být nespočet, a jen ojediněle je příčinou pouze jeden faktor – to mi dotazníkové šetření potvrdilo, poněvadž valná většina respondentů označila minimálně dvě z uvedených příčin a někteří případně dopsali svou. Největší procentuální zastoupení má v dotazníku stres (21 respondentů, což je 58,3 %), dále sebenenávist (18 respondentů), přehlušení psychické bolesti fyzickou (16 respondentů), problémy ve škole (13 respondentů), problémy v rodině (13 respondentů), deprese (13 respondentů), touha zemřít (8 respondentů), nezájem okolí (8 respondentů), touha něco pocítit (7 respondentů), zvědavost „zkusit něco nového“ (4 respondenti), šikana (4 respondenti), týrání (3 respondenti), snaha upoutat na sebe pozornost (2 respondenti), nespokojenost se svým tělem a sexuální narážky (v tomto případě spolužáci a strýc – 1 respondent).

Jakým způsobem jste si ubližovali/ubližujete? – Z odpovědí je patrné, že fyzické sebepoškozování (78 %) u dotazované skupiny lidí sice převládá, nicméně i mentální sebepoškozování má hojné procentuální zastoupení (22 %). Konkrétní odpovědi respondentů pak vypadaly následovně: sebeřezání (20 respondentů), hladovění či přejídání se (19 respondentů), zarývání nehtů do kůže (18 respondentů), úplná sociální izolace (10 respondentů), sebetlučení (10 respondentů), upírání si věcí či aktivit, které mě dělají šťastným/šťastnou (9 respondentů), škrábání či propichování kůže (9 respondentů), kousání se (8 respondentů), závislosti (7 respondentů), nadměrné cvičení až do úplného vyčerpání (5 respondentů), trhání řas či vlasů (3 respondenti), sebepálení (3 respondenti), kousání nehtů (1 respondent), upírání spánku či nadměrné spaní (1 respondent) a 1 respondent od sebe odhání ty, na kterých mu záleží nejvíce.

Svěřili jste se někdy s vašim sebepoškozováním někomu? Pokud ano, komu? – Říct si o pomoc dokáže být neobyčejně obtížné, a proto mě, bohužel, nepřekvapuje těch 14 respondentů, kteří se nikdy se svým sebepoškozováním nikomu nesvěřili, věřím však, že se jednou odhodlají vystoupit ze stínů a začnou o svém problému mluvit, myslím na ně a držím jim palce. Kamarádovi se svěřilo 15 respondentů, 5 svému partnerovi, 5 psychologovi či psychiatrovi, 3 jiným, kteří si taktéž ubližují, 2 učiteli, 2 rodině a jeden chlapec – což mne vehnalo slzy do očí – napsal: „Vlastně jenom teď tady.“

Toužíte vyhledat odbornou pomoc? – Až 20 respondentů odpovědělo, že ne, 8 by chtělo, ale má strach tak učinit, 6 ji již vyhledalo, žádný z respondentů, kteří si ubližují, se vyhledat odbornou pomoc aktivně nesnaží a jeden chlapec uvedl: „Snad ji nepotřebuji, asi jsem se psychicky zocelil.“

Chcete-li ještě něco sdělit, zde máte více prostoru se rozepsat. – Tento bod jsem do dotazníku dala čistě ze zvědavosti – mým cílem bylo podnítit respondenty k vyjádření jejich názoru na problematiku, čímž by mi poskytli poslední střípky a já si tak mohla dotvořit ucelený pohled na přístup studentů a zaměstnanců českého gymnázia k sebepoškozujícím jedincům a sebepoškozování jako takovému. Kromě vyjádření podpory při psaní mé seminární práce, která mi vykouzlila úsměv na tváři a za něž bych ráda poděkovala, mi respondenti v mnoha případech vyjádřili dík za to, že jsem se toto téma rozhodla otevřít, a tím mi dokázali, že je mezi námi mnoho lidí, které tato problematika zajímá a kteří jí přikládají na důležitosti. Ráda bych tu některá krásná slova zmínila, poněvadž se domnívám, že by mohla povzbudit každého, kdo se momentálně v začarovaném kruhu sebepoškozování nachází a trápí se, neboť má strach, že je na vše sám.

„V pomáhání člověku s tímto problémem je nejdůležitější diskrétnost. Nejhorší co můžete udělat je to slepičit kolem. Neopovrhujme těmito lidmi, nepokladejme to za slabost. Může se to stát každému. Pomáhejme jim, naslouchejme jim. A když na to nestačime… přivolejme odbornou pomoc.“ (muž, 14-18 let)

„Sama jsem se dřív se sebepoškozováním potýkala a vím, jaké to je, když se člověk cítí úplně bezmocný. Doufám, že se o tom ve společnosti začne více mluvit a že vymizí odsuzující předsudky, aby na tyhle hrůzy lidi nebyli sami.“ (žena, 14-18 let)

„Mám tě hrozně moc ráda a jsem nadšená, že sis vybrala tohle téma <3“ (žena, 14-18 let)

„Jsem rád že se o to někdo zajímá“ (muž, 11-13 let)

„Chtěla bych říci, že je úžasné dělat o tomto tématu práci. Myslím si, že by se o tom mělo více mluvit. Lidé by měli vědět jak pomoc dotyčné osobně, měli by umět rozeznat příznaky. Všem kteří se s tím potýkají přeji hodně sil <3 Tobě přeji úspěchy se seminární prací 🤍“ (žena, 14-18 let)

„Děkuju za otevření tohohle tématu. Hodně štěstí při psaní seminárky!“ (žena, 19-29 let)

2.2.2       Dotazník v anglickém jazyce

Druhý dotazník jsem rozeslala lidem z celého světa, načež mi svou odpověď v časovém rozmezí od 10. prosince 2022 do 3. února 2023 poskytlo 19 respondentů, z toho 13 žen, 5 mužů a jeden „agender“ ve věku od čtrnácti let. Nejpočetnější skupinou pak byli lidé ve věku 19 až 29 let.

Otázky byly pokládány v angličtině, pro účely své seminární práce je však budu společně s odpověďmi respondentů v této kapitole uvádět ve volném překladu.

Jaká je vaše národnost? – Kvůli rozmanitosti dotazované skupiny museli hned na začátku dotazníku respondenti vyplnit, z jaké země pocházejí, a výsledný seznam národností (v závorce počet respondentů) vypadá následovně: německá (4), americká (3), česká (2), švýcarská (2), polská (1), italská (1), peruánská (1), maďarská (1), slovenská (1), ruská (1), bulharská (1) a jedna respondentka si nepřála národnost uvádět. Z českých respondentů jeden žije přes třicet let ve Spojených státech a ten druhý, když dostal mezi oběma dotazníky na vybranou, se rozhodl pro tento, poněvadž dle jeho slov své pocity dokáže upřímněji a snadněji vyjádřit, má-li možnost se schovat za angličtinu.

Kolik vám bylo let, když jste poprvé slyšeli o sebepoškozování? – Stejně jako v českém dotazníku nejvíce respondentů (8) uvedlo věkové rozmezí 11-15 let, dále 5 respondentů označilo možnost „více než 19 let“, 4 respondenti „méně než 11 let“ a 2 respondenti o sebepoškozování poprvé slyšeli ve věku od 16 do 18 let.

Kde o sebepoškozování slýcháte? – Odpovědi byly v porovnání s českým dotazníkem velmi podobné, neboť v obou případech respondenti uvedli, že o sebepoškozování nejčastěji slýchají na internetu (63,2 %) a mezi přáteli (42,1 %) a nejméně pak v rodinném kruhu (5,3 %).

Slyšeli jste někdy o mentálním/psychickém sebepoškozování? – Podobné překvapení jako v českém dotazníku na mě u odpovědí na tuto otázku čekalo i zde. Deset respondentů, což činí celých 52,6 % z celkového počtu responzí, přiznalo, že o mentálním sebepoškozováním slyšelo a ví, co to znamená, 6 lidí o něm nikdy neslyšelo a 3 si nejsou jistí, oč se jedná.

Myslíte si, že je sebepoškozování fenoménem dnešní doby? – I zde mezi respondenty převažují ti, kteří se domnívají, že je sebepoškozování fenoménem dnešní doby, a jejich procentuální zastoupení činí 63,2 %. Jedna respondentka (Polka, 19-29 let) vyjádřila svůj názor a zkušenost následovně: „Mám pocit, že obzvlášť kolem roku 2010 došlo k prudkému nárůstu sebepoškozování kvůli jeho intenzivnímu a škodlivému vyobrazení v médiích.“ Další respondent (Američan, 19-29 let) pak uvedl: „Myslím si, že se forma sebepoškozování mění v průběhu generací.“

Domníváte se, že se o problematice sebepoškozování mluví dostatečně? – Nesouhlasí 15 respondentů, 3 se pak domnívají, že ano. Jedna dívka (Němka, 14-18 let) zastává názor, že je problematika dostatečně diskutována na sociálních sítích, avšak ve škole by se jí mělo začít věnovat více pozornosti.

Co si myslíte o lidech, kteří sebepoškozováním trpí? – Otázku vyplnilo 16 respondentů, což činí 84,2 % z celkového počtu všech responzí. Na rozdíl od odpovědí v českém dotazníku se zde neobjevila jediná, která by vyjadřovala negativní či nenávistný postoj k sebepoškozujícím jedincům, což mne zahřálo u srdce. Mou domněnkou je, že je český národ uzavřenější a náchylnější k předsudkům než národy jiné a možná to je příčinou výše zmíněného rozdílu mezi výsledky dotazníků, nicméně stoprocentně jistá si být nemohu, protože to taktéž může být způsobeno skupinou lidí, ke kterým se můj dotazník dostal.

Oproti českým respondentům se odpovědi v anglickém dotazníku taktéž vyznačují větší barvitostí a promyšleností. Některé responze byly poměrně prosté a vyjadřovaly soucit či lítost: „Ne negativně, většinou se soucitem.“ (Maďarka, 19-29 let) Nebo: „Je mi líto, že mají problémy a že je sebepoškozování jedinou cestou, jak je vyřešit.“ (Ruska, 14-18 let) Spousta respondentů se však rozepsala a dokázala mi na problematiku poskytnout nejrůznější pohledy a názory, které by mohly pomoct pochopit, s jakými pocity a myšlenkami se sebepoškozující jedinci mohou potýkat, a proto jsem vybrala čtyři respondenty, jejichž myšlenky bych zde ráda představila.

„Jsou to lidé, kteří hluboce bojují s vlastním obrazem, obvykle depresí a celkově duševním zdravím. Jsou to lidé, kteří trpí ve svém nitru a potřebují navenek ukázat, jak se cítí uvnitř. Potřebují pomoc a podporu. Vím to, protože jsem se sebepoškozovala spoustu let. Od mých dvanácti let – teď je mi jednadvacet.“ (Američanka, 19-29 let)

„Myslím si, že se nemají dostatečně rádi a svůj vztek obrací proti sobě. Možná respektují lidi kolem sebe tak moc, že na ně nedokážou být agresivní, takže je nahrazují svými vlastními těly.“ (Čech, 30-39 let)

„Museli si v minulosti zažít trauma a z nějakého důvodu se za to viní, nebo se nějakým způsobem snaží uniknout svému vlastnímu tělu.“ (Němka, více než 50 let)

„Soucítím s nimi, protože to jsou obvykle lidé, kteří nikdy nebyli naučeni vhodnému východisku pro své intenzivní emoce.“ (Polka, 19-29 let)

Znáte osobně někoho, kdo se sebepoškozuje? – Stejně jako v českém dotazníku i zde více než polovina respondentů uvedla, že osobně zná někoho, kdo se sebepoškozuje, a to konkrétně jedenáct z nich. Sedm lidí pak nikoho nezná a jeden nemá sebemenší ponětí.

Jak jste reagovali, když jste se o tom dozvěděli? – Šest respondentů se pokusilo s dotyčným promluvit, pět o tom řeklo svému kamarádovi (z čehož jeden takovému, který byl danému člověku bližší než on sám), jeden rodinnému příslušníkovi, jeden neudělal nic a jeden o tom řekl lékaři. Oproti českému dotazníku, kde spousta lidí problém neřešila, se zde v téže skupině objevuje pouze jediný člověk, což, dle mého názoru, poukazuje na uzavřenost českého národa a jeho nezvyk řešit natolik niterné a bolestivé záležitosti.

Přemýšleli jste někdy nad sebevraždou? – Nad sebevraždou nikdy nepřemýšlelo 10 respondentů, zato sedm ano a z toho jedna dívka (Peruánka, 14-18 let) uvedla, že nad ní přemýšlí často. Dva lidé pak nad sebevraždou uvažovali pouze teoreticky, aby pochopili ty, kteří se o ni pokusili.

Máte se sebepoškozováním vlastní zkušenost? – Se sebepoškozováním nemá zkušenost 11 lidí, ale jeden respondent o tom uvažoval, zato 3 lidé si v jisté fázi svého života ubližovali a 4 se s tím nadále potýkají.

Kolik vám bylo let, když jste si poprvé ublížili? – Tři lidé si poprvé ublížili v rozmezí 14 až 18 let, dva mezi 11. a 13. rokem života, jeden respondent mezi 19 a 30 lety a objevila se i odpověď, kdy dané osobě bylo při první epizodě více než 30 let.

Kolik vám bylo let, když jste se sebepoškozováním přestali? – Tři respondenti, kteří si v současné době již neubližují, označili jako odpověď věkové rozmezí 14-18 let, 19-30 let a více než 30 let. Čtyři lidé se sebepoškozováním bohužel stále bojují.

Z jakého důvodu jste si ubližovali/ubližujete? – Na rozdíl od českého dotazníku, kde měl největší procentuální zastoupení stres, je zde nejčastější příčinou sebepoškozování deprese (4 respondenti, což činí 57,1 %). Dále sebenenávist (3 respondenti), přehlušení psychické bolesti fyzickou (3 respondenti), problémy ve škole (3 respondenti), stres (3 respondenti), touha zemřít (2 respondenti), šikana (2 respondenti), nezájem okolí (2 respondenti), touha něco pocítit (2 respondenti), problémy v rodině (2 respondenti).

Jakým způsobem jste si ubližovali/ubližujete? – I zde převládá fyzické sebepoškozování (75,9 %) nad mentálním (24,1 %) a jejich procentuální poměr vychází téměř totožně jako v českém dotazníku. Konkrétní odpovědi respondentů pak vypadaly následovně: sebeřezání (5 respondentů), hladovění či přejídání se (5 respondentů), závislosti (3 respondenti), úplná sociální izolace (3 respondenti), škrábání či propichování kůže (3 respondenti), zarývání nehtů do kůže (3 respondenti), trhání řas či vlasů (2 respondenti), sebepálení (2 respondenti), nadměrné cvičení až do úplného vyčerpání (1 respondent), kousání se (1 respondent) a jeden respondent od sebe odhání ty, na kterých mu záleží nejvíce.

Svěřili jste se někdy s vašim sebepoškozováním někomu? Pokud ano, komu? – I v tomto případě mají lidé největší důvěru ke svým přátelům, poněvadž 4 respondenti uvedli, že se svěřili právě svému kamarádovi. Psychologovi či psychiatrovi se svěřili 3 lidé, partnerovi jeden člověk, rodinnému příslušníkovi taktéž jeden člověk a jeden respondent o svém problému nikomu neřekl. Tato otázka je jasným důkazem, že by se o sebepoškozování mělo začít mnohem více mluvit v rodinném kruhu, poněvadž analýza výsledků v obou dotaznících ukazuje, jak málo jedinců se svěřilo rodině, což může pramenit z nedostatku důvěry či strachu o problému mluvit.

Toužíte vyhledat odbornou pomoc? – Počet respondentů se rovnoměrně rozložil po dvou mezi tři následující možnosti – „Ne“, „Chtěl/a bych, ale mám strach tak učinit“ a „Ano, aktivně se o to snažím“. Pouze jediný člověk odbornou pomoc již vyhledal.

Chcete-li ještě něco sdělit, zde máte více prostoru se rozepsat. – Možnost vzkázat něco na závěr využilo 7 respondentů a já si opět dovolím tu některá slova zmínit, protože mám-li možnost dodat naději komukoli, kdo ji potřebuje, jsem připravená tak učinit.

„Zůstaňte na pozoru. Občas jsou to lidé, u kterých to čekáte nejméně.“ (Němka, 19-29 let)

„Sebepoškozování je obrovským problémem ve společnosti a nemluví se o tom dostatečně. O psychickém zdraví se nemluví dostatečně. Pracovávala jsem v psychiatrické léčebně a dovol mi říct, že celý systém je podělanej. Musíme v této zemi revolucionizovat péči o duševní zdraví. Jak to udělat? Nejsem si jistá. Ale vím, že to potřebujeme.“ (Američanka, 19-29 let)

„Naše tělo nám bylo darováno, takže bychom se k němu měli chovat právě tak, jak se chováme ke každému jinému daru.“ (Čech, 30-39 let)

„Život je příliš krátký na to strávit další den ve válce s vlastním já. Jsi svá největší zbraň, jsi svá největší síla. Jsi milován a jsi dost. Připomeň si, život jde překrásně dál a já půjdu také.“ (žena, 19-29 let)

Jedna respondentka (Italka, 19-29 let) uvedla: „Mám pocit, že se rozpláču, pokud se rozepíšu. Takže raději ne.“ Chtěla bych říct, že i tento přístup je naprosto v pořádku a pokud o svých problémech nedokážete mluvit či je vám to nepříjemné, do ničeho se nenuťte a v žádném případě byste se za to neměli nenávidět. Dejte tomu čas a vyhledejte pomoc, až na to budete připraveni.

V dotazníku se objevila i odpověď v italštině, která zní následovně: „Vorrei che finisse tutto.“ V doslovném překladu to pak znamená „kéž by to všechno skončilo“ a myslím si, že tato slova jedné respondentky dokážou vyjádřit zoufalství a trápení, jimiž si lidé, kteří si záměrně ubližují, prochází, mnohem lépe a barvitěji, než by to dokázal jakýkoli odborník.

Závěr

Ve své seminární práci jsem se pokusila nahlédnout na problematiku sebepoškozování ve společnosti. V teoretické části jsem se zaměřila na vytvoření přehledného teoretického rámce zkoumané problematiky, což jsem dokázala, a domnívám se, že praktická část fakta, o kterých se v teorii píše, potvrdila a rozvinula.

Praktická část je rozdělena do dvou kapitol. V první kapitole jsem se pokusila nastínit příběh adolescentní dívky, která se potýká se záměrným sebepoškozováním, čímž jsem umožnila nahlédnout do jejího nitra, což, jak se domnívám, pomohlo pochopit, s jakými pocity a myšlenkami sebepoškozující jedinci bojují, a zároveň jsem této dívce dokázala, že nemusí mít strach o svých trápeních mluvit, poněvadž je viděna a slyšena. Druhá kapitola byla zaměřena na dotazníkové šetření, kdy jsem se pokusila porovnat postoj ke zkoumané problematice mezi dvěma dotazovanými skupinami, a to cizinci všech věkových kategorií a studenty a zaměstnanci českého gymnázia. Rozdíly v odpovědích na otázky byly z valné většiny nepatrné, přesto se však objevily významné odlišnosti, které dokazují, že má český národ k problematice mnohem skeptičtější postoj a přistupuje k ní uzavřenějším způsobem než národy jiné.

Na závěr bych ráda řekla, že pro mě bylo napsání této seminární práce velmi přínosné, neboť prohloubilo mé znalosti o problematice záměrného sebepoškozování, které budu moct využít v praktickém životě, bude-li to nutné. Pokud si ubližujete nebo znáte někoho, kdo se s tímto problémem potýká, nebojte se požádat o pomoc. Neznačí to slabost, naopak tím prokážete svou odvahu a odhodlanost.

Seznam použité literatury

• BEAMS, Sophia. The Scream: A Deeper Analysis of Edvard Munch’s Anxiety-Wrought Piece. Everything Art [online]. 2019 [cit. 2022-12-30]. Dostupné z: https://medium.com/everything-art/the-scream-a-deeper-analysis-of-edvard-munchs-anxiety-wrought-piece-c36d9bbbb4cd
• KRIEGELOVÁ, Marie. Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci. Praha: Grada, 2008. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-2333-4.
• MERRIAM-WEBSTER. (n.d.). Alexithymia. In: Merriam-Webster.com medical dictionary [online]. [cit. 2022-12-28]. Dostupné z: https://www.merriam-webster.com/medical/alexithymia
• MOUTIER, Christine. Suicidal Behavior. In: MSD Manual Professional Edition [online]. 2021 [cit. 2022-11-18]. Dostupné z: https://www.msdmanuals.com/professional/psychiatric-disorders/suicidal-behavior-and-self-injury/suicidal-behavior
• NATIONAL COLLABORATING CENTRE FOR MENTAL HEALTH. Self-Harm: The Short-Term Physical and Psychological Management and Secondary Prevention of Self-Harm in Primary and Secondary Care [online]. British Psychological Society (UK), 2004 [cit. 2022-11-19]. ISBN 1-85433-409-3. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/books/NBK56385/
• NAVARRO, Joe. Tajemství řeči těla: gesta, která prozradí více než slova. Přeložil Lenka VLČKOVÁ. Praha: Grada, 2019. ISBN 978-80-271-2477-0.
• NORMAN, Hilary, Andrea OSKIS, Lisa MARZANO a Mark COULSON. The relationship between self-harm and alexithymia: A systematic review and meta-analysis. Scandinavian journal of psychology [online]. 24 July 2020, 2020 [cit. 2022-12-28]. Dostupné z: doi:10.1111/sjop.12668
• Phoenix House adopts the Butterfly Project. Elysium Healthcare [online]. [cit. 2023-01-21]. Dostupné z: https://www.elysiumhealthcare.co.uk/butterflyproject/
• RICHARDSON, Celia. The truth about self-harm: for young people and their friends and families [online]. Mental Health Foundation, 2006 [cit. 2022-11-18]. ISBN 978-1-903645-99-4. Dostupné z: https://www.mentalhealth.org.uk/sites/default/files/2022-07/MHF-The-truth-about-self-harm-guide.pdf
• ROYAL COLLEGE OF PSYCHIATRISTS. Self-harm and suicide in adults: Final report of the Patient Safety Group [online]. London: Royal College of Psychiatrists, 2020 [cit. 2023-01-01]. Dostupné z: https://www.rcpsych.ac.uk/docs/default-source/improving-care/better-mh-policy/college-reports/college-report-cr229-self-harm-and-suicide.pdf?sfvrsn=b6fdf395_10
• SIMEON, D. G.; FAVAZZA, A. R. (2001): Self-injurious behaviors: Phenomenology and assessment. In SIMEON, D. G.; HOLLANDER, E. Self-injurious behaviors: Assessment and treatment. Washington, D.C.: American Psychiatric Publishing, Inc.
• Vincent’s Illness and the Healing Power of Art: About Van Gogh’s psychiatric disorder. Van Gogh Museum [online]. Amsterdam [cit. 2022-12-30]. Dostupné z: https://www.vangoghmuseum.nl/en/art-and-stories/stories/vincents-illness-and-the-healing-power-of-art

Přílohy

Příloha č. 1 – Tabulky s výsledky české verze dotazníku

1. Jaké je vaše pohlaví?

2. Váš věk?

3. Kolik vám bylo let, když jste poprvé slyšeli o sebepoškozování?

4. Kde o sebepoškozování slýcháte?

5. Slyšeli jste někdy o mentálním/psychickém sebepoškozování?

6. Myslíte si, že je sebepoškozování fenoménem dnešní doby?

7. Domníváte se, že se o problematice sebepoškozování mluví dostatečně?

8. Co si myslíte o lidech, kteří sebepoškozováním trpí?

9. Znáte osobně někoho, kdo se sebepoškozuje?

10. Jak jste reagovali, když jste se o tom dozvěděli?

11. Přemýšleli jste někdy nad sebevraždou?

12. Máte se sebepoškozováním vlastní zkušenost?

13. Kolik vám bylo let, když jste si poprvé ublížili?

14. Kolik vám bylo let, když jste se sebepoškozováním přestali?

15. Z jakého důvodu jste si ubližovali/ubližujete?

16. Jakým způsobem jste si ubližovali/ubližujete?

17. Svěřili jste se někdy s vašim sebepoškozováním někomu? Pokud ano, komu?

18. Toužíte vyhledat odbornou pomoc?

19. Chcete-li ještě něco sdělit, zde máte více prostoru se rozepsat.

Příloha č. 2 – Tabulky s výsledky anglické verze dotazníku

1. What is your gender?

2. What is your nationality?

3. How old are you?

4. How old were you when you first learned of the concept of self-harm?

5. Where do you usually hear about self-harm?

6. Have you ever heard of mental self-harm?

7. Do you think people self-harm more nowadays compared to the previous era?

8. Do you think the issue of self-harm is talked about enough?

9. What do you think about people who self-harm?

10. Do you personally know anyone who self-harms?

11. How did you react when you found out?

12. Have you ever thought about suicide?

13. Do you have a personal experience with self-harm?

14. How old were you when you first self-harmed?

15. How old were you when you stopped self-harming?

16. What was/is the reason for your self-harm?

17. What was/is your method of self-harm?

18. Have you confided your self-harm to anyone? If so, to whom?

19. Do you want to seek out professional help?

20. If there is anything more you would like to say, feel free to do it now.

Příloha č. 3 – Cyklus záměrného sebepoškozování

• https://www.mentalhealth.org.uk/sites/default/files/2022-07/MHF-The-truth-about-self-harm-guide.pdf

Článek Problematika sebepoškozování – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Struktura osobnosti

Předmět: Společenské vědy

Přidal(a): _mad_scientist_

Pojem osobnost

• Nositel lidské psychiky
• Celek duševního života
• Souhrn vlastností, procesů, stavů, návyků, postojů apod., které tvoří celistvou strukturu a dynamiku, individualitu konkrétního člověka
• Každá osobnost má své jedinečné psychické, biologické a sociální vlastnosti

Determinanty lidské psychiky

• Osobnost se utváří v průběhu celého života
• Jedinec je tedy jak produktem, tak i spolutvůrcem
• Osobnost je formována:
• Vnitřními činiteli (geny)
• Vnějšími činiteli – prostředí (přírodní a společenské)
• Vlastní aktivitou

Psychická struktura osobnosti (psychické vlastnosti)

• Promítá se v ní jednota prožívání a chování
• Je relativně stálá
• Známe-li strukturu osobnosti jedince, můžeme vyvozovat, co pravděpodobně udělá v tu či onu chvíli, jak zareaguje

Složky struktury osobnosti

• Schopnosti
• Temperament
• Rysy
• Charakter

Typ osobnosti – pozorovaná konstelace vlastností a rysů osobnosti, které spolu souvisejí – vyjadřuje podstatnou, ne však vyčerpávající charakteristiku osobnosti

Schopnosti

• Vlastnosti osobnosti, které jsou předpokladem pro dosahování vysokého výkonu v určitém oboru, oblasti
• Jsou ukazatelem toho, jaký rozdíl bude v kvalitě, rychlosti a snadnosti osvojení si určitého výkonu u různých lidí za stejných vnějších podmínek
• Předpoklad rozvoje schopnosti – vloha (vrozená genetická dispozice)
• Vloha naznačuje jak možnosti, tak i meze dalšího vývoje
• Stupně rozvoje schopností:
• Nadání (nadprůměrné výkony)
• Talent (vysoce nadprůměrný souhrn schopností)
• Genialita (mimořádně rozvinutý talent)

Dělení schopností

• Primární – podmiňují rozvoj dalších schopností (vnímání, myšlení, …)
• Sekundární – všechny ostatní, vzniklé na základě primárních

Druhy schopností

• Verbální (chápání vztahů mezi slovy)
• Numerické (operace s číselnými symboly)
• Paměťové
• Percepční pohotovost (schopnost rychlého postřehu)
• Prostorová představivost (orientace v prostoru, vizualizace – schopnost představit si vzájemné vztahy předmětů v určitých polohách)
• Psychomotorické (schopnost koordinovat dva a více současných pohybů)
• Umělecké (literární, hudební, výtvarné, …)
• Inteligence
• Kreativita (tvořivost)

Inteligence

• Obecný základ všech schopností
• Soubor schopností sloužící k poznávání a řešení problémů
• Schopnost učit se a využívat naučené
• Nejdůležitější součásti inteligence – přizpůsobivost, učenlivost, schopnost zobecňovat, samostatně myslet, chápat, abstrahovat, schopnost verbálního vyjadřování

Znaky inteligentního chování

• Dobrá orientace a dobré myšlení, tj. soudnost, pohotové a přesné vyjadřování
• Přesné vnímání a dobrá paměť (pohotové vybavování informací z paměti)
• Schopnost koncentrace na objekt činnosti s pružným a správným myšlením

Druhy inteligence

• Fluidní – vrozená, nezávislá na dřívějším učení, během lidského života se již nevyvíjí
• Krystalická – založená na zkušenostech, vědomostech získaných učením a na schopnostech je využívat

Měření inteligence

• Pomocí tzv. testů inteligence
• První test sestavil roku 1905 fr. psycholog Alfred Binet
• Inteligenční kvocient (IQ) zavedl William L. Stern
• IQ se vypočítá podle vzorce

                        mentální věk

IQ = ———————— x 100

                        chronologický věk

Škály IQ

• 140 a víc                     vysoce nadprůměrná
• 120-139                      nadprůměrná
• 110-119                      mírný nadprůměr
• 90-109                        průměrné IQ
• 80-89                          lehký podprůměr
• 70-79                          lehká debilita
• pod 69                         imbecilita až idiocie

Využití měření IQ

• Při zjišťování školní zralosti
• Intelektová porucha – např. demence – nevratné zhoršování intelektových schopností

ALE!

• Vysoké skóre v IQ testu není zárukou dobrého školního prospěchu či úspěšného uplatnění v zaměstnání apod.

Předpoklady inteligence

• 75% geny
• 25% výchova a vzdělání

Emoční inteligence

• Schopnost vcítění (empatie)
• Orientace v emocích druhých
• Schopnost porozumění
• Znalost vlastních emocí
• Zvládání vlastních emocí
• Schopnost sám sebe motivovat

Sociální inteligence

• Schopnost orientovat se v sociálních vztazích a situacích
• Schopnost dosahovat dobrých mezilidských vztahů

Kreativita (tvořivost)

• Z lat. creo = tvořím
• Zvláštní soubor schopností, které umožňují tvůrčí činnost, jejímž výsledkem je něco nového, originálního, popř. tvůrčí řešení problémů

Rysy tvořivé osobnosti

• Má tvořivé a flexibilní myšlení
• Je intuitivní a empatická, psychicky náladová, má zájem o lidské jednání
• Je otevřená, vnímavá, má v oblibě nové přístupy
• Není svázána přesností a pečlivostí
• Je ráda nezávislá (autonomní)
• Má sklon k netypičnosti

Vztah mezi inteligencí a tvořivostí

• Všichni vysoce tvořiví lidé bývají vysoce inteligentní
• Ne všichni inteligentní lidé jsou tvořiví

Rysy osobnosti

• Psychické vlastnosti
• Projevují se určitým způsobem jednání, chování a prožívání
• Relativně stálé
• Příznačné pro určitého člověka

Bipolární škály (mají dva protilehlé póly)

• Extrovert
• • Zaměřený na vnější svět, společenský, přístupný, otevřený, aktivní, snadno přizpůsobivý, zbrklý, povrchní, známé označuje jako přátele
• Introvert
• • Zaměřený do svého nitra, plachý, nejistý, málo průbojný, intenzivní vnitřní život, hluboké city
• Stabilita (yrovnanost) x labilita (nevyrovnanost)
• Dominance (potřeba vést, mít převahu) x submise (podřizování se, potřeba být veden)
• Optimismus x pesimismus
• Aktivita x pasivita
• Egocentrismus x altruismus
• Maskulinita x feminita
• Afiliance (potřeba lásky) x hostilita (nepřátelskost vůči sobě i jiným)

Temperament

• Soubor vrozených vlastností
• Vztahují se k citovému reagování
• Určují intenzitu prožívání dané situace i projevy chování (někdo reaguje na stejnou situaci klidně, jiný bouřlivě, …)
• Temperament je ovlivňován od narození (porod), výchovou, sociálním prostředím

Kontrola projevů svého temperamentu

• Nácvik stresových situací
• Nácvik asertivity
• …

Typologické koncepce

• Hippokrates (5. stol. př. n. l.)
• Galenos (2. stol. př. n. l.)
• Temperamentum = smícháno v určitém poměru (4 tělní tekutiny)
• Sanguis = krev
• Phlegma = hlen, sliz
• Cholé = žluč
• Melaina cholé = černá žluč
• Současná věda vysvětluje rozdíly v temperamentu vlastnostmi nervových procesů (I. P. Pavlov – teorie o vyšší nervové činnosti – síla, vyrovnanost, pohyblivost)

Temperamentové skupiny

• Sangvinik – veselý, optimistický, snadno přizpůsobivý, pohotový, nekonfliktní, společenský, čilý, citově nestálý, vlezlý, žoviální
• Flegmatik – klidný, někdy až lhostejný, apatický, pomalý, rozvážný, snášenlivý, přátelský, pasivní, málo iniciativní, spolehlivý
• Cholerik – vzteklý, často podrážděný až agresivní, prosazuje se v kolektivu, má výraznou mimiku, rychle pracuje, vznětlivý
• Melancholik – převládá u něj ponurá, smutná nálada, je pomalý, svědomitý, zodpovědný, důkladný, jeho city jsou hluboké a trvalé, často bojácný, vážný

Hans J. Eysenck (1916-1997)

• britský psycholog něm. původu
• spojil temperamentové skupiny s několika rysy osobnosti – introverzí x extraverzí a s labilitou x stabilitou

Charakter

• Psychické vlastnosti, které souvisí s morálkou osobnosti a které se projevují v mravní stránce chování a jednání
• Umožňuje řídit jednání člověka podle všeobecně přijímaných společenských norem
• Formuje se především působením výchovy
• Je ovlivněn vlastním sebehodnocením a temperamentem
• Projevuje se zejména ve čtyřech oblastech:
  • ve vztahu k ostatním lidem, hodnotám společnosti
  • ve vztahu k životnímu prostředí
  • ve vztahu k práci, k plnění povinností
  • ve vztahu k sobě

Charakterní člověk – pro každého něco jiného – ten, kdo nikdy nemění názor, ten, kdo umí  přiznat, že se mýlil, ten, kdo umí přiznat prohru, ten, kdo nikdy nelže, nepodvádí, …

S charakterem souvisí pojem svědomí – systém morální kontroly a seberegulace; jakýsi vnitřní hlas, který jedinci říká, co je správné a co špatné.

Svědomí přináší člověku uspokojení, pokud jednal v souladu s morálními zásadami, nebo mu působí výčitky, pokud tyto zásady porušil.

Článek Struktura osobnosti – maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.