Otázka: České umění 19. století
Předmět: Dějiny umění
Přidal(a): eem.h
Národní divadlo
Národní divadlo v Praze patří mezi nejznámější divadla v České Republice. Novorenesanční budova divadla Josefa Zítka je jednou z nejvýznamnějších staveb v zemi jak z hlediska obecně národněkulturního, historického, tak i z hlediska čistě architektonického.
Návrhy
O výstavbě kamenného divadla začali čeští vlastenci uvažovat už v roce 1844 na svých poradách v Praze. Počátek stavby byl realizován nejprve žádostí o „privilej na vystavění, zařízení, vydržování a řízení“ samostatného českého divadla, kterou stavovskému výboru českého sněmu 29.ledna 1845 předložil František Palacký. Privilej byla udělena už v dubnu 1845. Ale až za šest let – v dubnu 1851 – vydal mezitím ustavený Sbor pro zřízení českého národního divadla v Praze první veřejné provolání k zahájení sbírek. Národní sbírka ale nebyla hlavním zdrojem financování stavby Národního divadla, dostatek prostředků poskytl stát, výstavu zahájení výstavby navštívil také císař František Josef I. a při té příležitosti věnoval svůj první osobní příspěvek ve výši 5 tisíc zlatých a později věnoval dalších 13 tisíc. Přispeli i Zemský výbor království Českého, kníže Lobkovitz, hraběcé rodina Chotkova, hraběcí rodina Kolowratova, rodiny Schwarzenberků, Kinských, Čermínů, Nosticů, Harrachové.
Prozatimní divadlo
Dřevořezba z roku 1881. Vedle novostavby Národního divadla stojí dosud nepřipojené Prozatímní divadlo. Polákův dům je ještě v původní podobě. V roce 1853 byl zakoupen pozemek a zahájena stavba Prozatimního divadla, které bylo otevřeno po devíti letech roku 1862. Po otevření Národního divadla byly obě budovy spojeny v jednu.
Stavba a výzdoba
Stavba Národního divadla trvala úměrně dlouho k monumentálnosti budovy i k obtížím, jež způsobovaly zvýšené náklady na ni v průběhu stavby. Projekt Zítkův prováděl stavitel František Havel. Sochaři Uzel a Wildt. Budování bylo z domácích materiálů a domácími silami. Postup stavby měl hlavní etapy: 16. května 1868 byl položen za velikých slavností základní kámen, 1869 byla zřízena stavební kancelář u Žofína, 1870 byla stavba v úrovni Ferdinandovy třídy.
Roku 1865 skupina kolem Sladkovského, Tyrše, Nerudy a Hálka vyzvala architekta Josefa Zítka, aby vypracoval návrh Národního divadla. Ten pak zvítězil v dodatečném konkurzu.
16.května 1868 byl v Prozatímním divadle slavnostně položen základní kámen, premiérou Smetanovy Libuše.
Do konce roku 1868 byly vystavěny základy a roku 1877 byla postavena střecha. V roce 1873 současně probíhaly soutěže na výzdobu budovy, jejichž scénář vypracovala zvláštní komise pod vedením Sladkovského: témata byla jednak v duchu novorenesanční koncepce budovy klasická, jednak se inspirovala dobovým nadšením pro slovanskou mytologii a pro děje Rukopisů – obě tyto koncepce, vycházející z mánesovské malby a spojené se soudobou romantickou krajinomalbou (také navazující tematicky na české dějiny), daly ideový základ výtvarnému projevu, který se dnes označuje jako umění generace Národního divadla. Na výtvarné výzdobě divadla se podíleli zejména
Bohuslav Schnirch, Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Josef Václav Myslbek, Václav Brožík a Julius Mařák.
12.srpna 1881 došlo k požáru, který zničil měděnou kupoli, hledišetě, oponu od Františka Ženíška i jeviště divadla. Požár byl pochopen jako „celonárodní katastrofa“ a vyvolal obrovské odhodlání pro nové sbírky. Budovu po požáru dokončil prof. arch. Josef Schulz. Obnovené divadlo bylo otevřeno 18.listopadu 1883 opět představením Smetanovy Libuše.
Popis
Divadlo je 26 m vysoké.Velice dobrá akustika a slyšitelnost i v nejsvrchnějších patrech. Nad hledištěm visí dvě tuny těžký lustr o šířce 3 metry a délce 5,5 metrů, který má 260 lampiček. Opravuje se v půdním prostoru, kam se dle potřeby vysune. Mezi jevištěm a hledištěm jsou 3 opony. Železná opona pro případ požáru, druhá opona namalována Vojtěchem Hynaisem oslavuje obětavost českého národa při budování Národního divadla a třetí opona je červená, sametová a roztahuje se ručně. Nad oponami lze spatřit nápis „Národ sobě“, který vystihuje spolu s Hynaisovou oponou občany, kteří darovali peníze na výstavbu budovy. Nad oponou se také nachází plastická Štyrchova figurální sbírka. V divadle se nachází i varhany. Ve foyeru na prvním balkóně se nacházejí malby Mikoláše Alše a Františka Ženíška. Ve foyeru i v jiných prostorách divadla jsou též busty osobností, které se mimořádně zasloužily o divadlo. Jsou zde i 3 nástropní malby. Jedna zobrazuje zlatý věk, druhá úpadek a třetí znovuvzkříšení.
ROKOKO
Rokoko je umělecký sloh, který představoval další vývoj baroka v letech 1735 až 1770/1790. Zatímco ve Francii má rokoko charakter samostatného slohu, následujícího po období výrazného klasicismu, v prostředí střední Evropy, kde plynule navazuje na baroko, je chápaní rokoka jako samostatného slohu sporné. Vhodnější je používat pro střední Evropu termín pozdní baroko.
Rokoko se představuje především jako dekorativní styl: stěny a klenby světských i sakrálních staveb jsou pokryty lehkými, elegantními ornamenty, rokajemi, ve štuku a zlatě, ve formě fresek a motivů popínavých rostlin.
Jednou z mála rokokových stavebních památek na území Českých zemí je zámek Nové Hrady u Skutče.
Architektura:
- I. Dientzerhofer – Kostel sv. Kateřiny na Novém Městě pražském; Piccolominiho palác Na Příkopě 10 – byl jednou z posledních jeho staveb, jediná palácová stavba, kterou navrhoval; Dům U dvou hrdliček – barokní přestavba domu pro královského tesařského mistra Josefa Lefflera
A.Lurago – ve funkci dvorního stavitele realizoval přestavbu Pražského hradu podle plánů Nicolo Pacassiho; Palác Kinských
- Jäger – autorem zámku Nové Hrady nebo přestavby zámku Kostelec nad Černými lesy, k jeho dílům patří některé malostranské domy, např. Grömlingovský palácc na Malostranském náměstí nebo Turbovský palác
- J. Wirch – navrhl jeden z nejkrásnějších rokokových zámků v Bečvárech
Sochařství:
- F. Platzer – na pozvání císařovny Marie Terezie vytvořil tři sochy pro vídeňský Schönbrunn a byl jmenován dvorním sochařem
- J. Prachner – umělecká dílna vedle Platzera, pracoval zde i jeho syn Petr Prachner
– Platzerův donnerovský klasicismus se projevuje v rokokově erotické hravosti, která uzavírá předchozí barokní braunovskou expresivní plastiku střední Evropy 18. století
Malířství:
- Grund – základ jeho díla tvoří malé kabinetní obrázky, nejčastěji žánrové, ale i krajinné či s biblickými náměty; maloval jarmarční scény, cikánské tábory, přístavy, mořské bouře (Na pobřeží, Mořská bouře…)
- X. Palko – Apoteźa sv. Mikuláše v Praze, maloval v konventu a prelatuře Zbraslavského kláštera
- L. Kracker – malíř fresek, závěsných a oltářních obrazů (Strop lodi kostela sv. Mikuláše)
Oltářní obrazy:
- P. Molitor
- J. Hirschley – květinové zátiší
- A. Vocásek – zátiší typu trompe I´oeil
Fresky:
Siardus Nosecký – teologický sál kláštera na Strahově
Viktorin Ignác Raab – jezuitské koleje a kostely
František Julius Lux – kostel sv. Anny v Plzni, klášter v Chotěšově
Zlatnictví:
Vrcholným dílem zlatnické plastiky je stříbrný náhrobek sv. Jana Nepomuckého v chrámu Sv. Víta.
Užité umění:
Rokokový sloh se uplatnil v kostelních interiérech na zlacených oltářích (typ rámového oltáře s rokaji, z prvu kombinovanými s mřížkovým ornamentem) a ostatními mobiliáři kostelů (zejména jezuitských) a na zprohýbaném nábytku v zámcích a palácích.
KLASICISMUS
Klasicismus je umělecký směr, který se inspiruje hlavně starověkými vzory a zdůrazňuje střízlivý rozum, uměřenost a jasný, pravidelný řád.
Ve druhé polovině 19. století se klasicistní architektura stala slohem běžné městské výstavby a ve 20. století se několikrát vrátila jako výraz pevnosti a síly i jako sloh diktátorských a totalitních režimů. Pro toto období od poloviny 19. století se u nás obvykle používá název neoklasicismus, který ovšem v anglické a francouzské literatuře často znamená totéž co klasicismus.
Snaha o jasný, plastický, pevně ohraničený, jednoduchý tvar, harmonickou kompozici. Ideálem bylo obnovit velkolepou krásu klasického antického umění.
Architektura:
Jiří Fischer – empírový kostel sv. Kříže na Příkopech, bývalá celnice (Dům u Hybernů), autor urbanistických konceptů
Jindřich Hausknecht – Stavovské divadlo v Praze -1. klasicistická stavba v Čechách
Jindřich Koch – Chotkovy sady, Wimmerovy sady, Kanálka na Vinohradech, Cibulka
J. R. Chotek – založil anglický park s antickými drobnými chrámky ve Veltrusích, Zámek Kačina
Antonín Haffenecker – realizoval tereziánskou přestavbu Pražského hradu podle plánů Nicolo Pisassiho, Přeštice, Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Přešticích, Nostický palác v Praze
Malířství:
J. Bergler – malíř kreslíř a rytec, představitel akademismu, chrámové obrazy v Itálii (Fabriano, Marino), skicoval sochařské monumenty a maloval portréty, vytvořil 314 grafických listů, mědirytin, leptů a litografií, figurální kompozice, návrhy pomníků a náhrobků, příležitostné tisky jako novoročenky, titulní listy či obálky knih, viněty a vizitky
A. Machek – portrétista, malíř historických žánrů, pokusil se o historickou malbu (Oldřich a Božena) a od roku 1822 vydával ve své litografické dílně Dějiny české v obrázcích
Karel Postl – v krajinomalbě se zaměřil na panoramatické scenérie Prahy, které byly často vydávány v grafických albech, byl rovněž zručným portrétistou, podílel se také na tvorbě pohlednic pro některá lázeňská města
L. Kohl – začal s výukou kresby v Praze, kde ovlivnil novou mladou generaci malířů, Kohlovo tvůrčí období překlenuje dva zcela odlišné směry: doznívající barokně – rokokové vlivy, později se ve Vídni seznámil s klasicismem – svým klasicistním dílem vytvořil spoj mezi vídeňským a římským klasicismem v Čechách
F. Hořčička – portrétista (Václav Hynek, Josef Dobrovský)
F. Tkadlík – náboženské obrazy
A. Mánes – krajinář
Sochařství:
Václav Prachner – alegorická socha Vltavy na Mariánském náměstí, náhrobek pasovského biskupa Leopolda hraběte Thuna – Hohenštejna na Malostranském hřbitově
František Xaver Lederer – náhrobky na Olšanech, kašna na Uhelném trhu na Starém městě, 1797
Josef Malinský – věnoval se řezbě ze slonoviny, náhrobky na Olšanském hřbitově
ROMANTISMUS
Romantismus je umělecký a filozofický směr a životní postoj euroamerické kultury konce 18.století a začátku 19.století. Základními kameny romantismu jsou cit, individualita (a individuální prožitek) a duše(zejména trýzněná duše). Romantismus vznikl jako reakce na monopol rozumu ve filozofii osvícenství, strohost antikou inspirovaného klasicismu. Podněty hledal v minulosti a v exotických zemích.
Proti osvícenskému rozumu staví romantismus často iracionální cit, proti touze znát a poznat touhu prožít a zakusit, proti známému a jasnému mystérium a tajemství, proti racionalitě fantazii. Osvícenský optimismus pokroku vystřídalo zoufalství bezmoci a odhodlání k (rovněž marné) oběti.
Termín romantismus byl odvozen od slova román, tedy od označení literárního žánru, který v 18. století začal hojně obsahovat i psychologické či mystické prvky.
Architektura:
Je zásadně ovlivněna nostalgickým zaměřením tohoto období na minulost. Architekti se při svém dílu inspirovali stavbami jiných historických epoch nebo jiných kultur. Romantická architektura jako svébytný styl prakticky neexistuje, konkrétní podoba je pak dána slohem, ze kterého stavba vychází. Nejčastějším slohem, který býval nejdříve a nejvíce napodobován byla gotika, takovéto stavby či stavební úpravy označujeme jako novogotické.
Jiří Fischer – navrhoval první novogotickou architekturu v Praze a přestavil místodržitelský letohrádek v Královské oboře
F. Schmoranz – Žleby
Bernhard Grueber – Orlík
G.Wingelmüller – Lednice
Josef Kranner – navrhl novogotický pomník císaře Františka I.
Sochařství:
Josef Max – v roce 1830 si v Praze založil sochařskou dílnu; jezdecká socha císaře Františka I.
Václav Levý – zakladatel „moderního“ českého sochařství a učitel sochaře Josefa Myslbeka, jeho díle se snoubí raně romantické a vlastenecky orientované skalní plastiky (Klácelka, Blaník) s monumentálními a poetickými plastikami (Adam a Eva), které překračují dobový akademismus a kladou později rozvíjené základy českého národního sochařství.
Malířství:
Antonín Mánes – položil základy české realistické krajinomalby, nesvázané akademickým rukopisem; jeho přínosem byla živá barevnost a snaha vystihnout atmosféru, cyklus 12 obrazů Český rok
Josef Mánes – je považován za zakládající osobnost českého výtvarnictví a největšího mistra české malby a krajinářství (Milenci – Červené paraplíčko, Řípský kraj, Příjezd hosta, Josefína)
Josef Matěj Navrátil – výzdoba poštovního muzea a zámky v Liběchově, Ploskovicích, Zákupech, vynikající krajinář, ale nejvíce se zapsal svými zátišími a figurálními malbami a jejich skicami, v jeho obrazech dochází k míšení nejrůznějších stylů, ve skicách se dostává až na pokraj impresionismu, vyzdobil 20 pokojů historickými a žánrovými obrazy, ornamenty, alegoriemi
František Xaver Tkadlík – malíř, grafik a pedagog, člen zakladatelské generace českého umění 19. století a od roku 1836 první český ředitel Akademie výtvarných umění v Praze (Madona s přeslicí, Madona adorující dítě, Svatý Václav, Ludmila při mši) a vynikl také jako portrétista, portrétoval Josefa Dobrovského a Františka Palackého
Sklářství:
Nejvýznamější obor biedumeierovského řemesla v Čechách tvořilo sklářství. Po skončení napoleonských válek obnovili čeští skláři figurální řezbu (alegorické výjevy, veduty, portréty) na skle, jež dosáhla vrcholu v druhé čtvrtině 19. století.
F. Egermann – byl sklářský odborník a zdatný obchodník v Novém Boru, vynálezce nových druhů skla exportovaného do mnoha zemí světa, experimentovat, vynalezl sklo achátové i mramorové, polodrahokamové, vysoké smalty barevných lazur, červené ryté sklo pod svým jménem vyvážel i do zahraničí
Jiří Buquoye – hrabě vlastnící sklárny na Novohradsku, vyráběly černé neprůhledné sklo od roku 1817 a červený hyalit zdobený brusem, ornamentální řezbou, zlatem malovaným ornamentem
D. Biemann – řezby, Nový Svět v Krkonoších
A. H. Pfeifer – řezby, Karlovy Vary
J. F. Hoffmann – řezby, Karlovy Vary
REALISMUS
Pojem „realismus“ měl v polovině 19. století zesměšňující obsah. Znamenal „ošklivou malbu“ a „barbarský způsob malby“.
1) Objektivnost – Objektivní přístup ke skutečnosti na rozdíl od subjektivního příštupu romantismu.
2) Kult věci – Materiální fakt, místo romantické imaginace. Gustav Courbet zavrhl samo slovo „imaginace“, protože podle jeho názoru je malířství konkrétní umění, které může zobrazovat jen skutečné, existující věci (abstraktní, neviditelné a neexistující předměty do malířství nepatří).
3) Přítomnost – Oproti romantikům, kteří unikali do minulosti nebo vzdálených exotických krajů. Literatura a malířství se snažily podat bezprostřední výraz přírody a současného života.
4) Věda – Oproti romantikům, kteří vší umeleckou tvorbou směřovali k poezii a hudbě.
5) Pokrok – Ve vědě, technice a společenském vývoji. Romantici nevěřili, byli pesimisti.
6) Materialismus – nahradil náboženský cit romantiků.
V Praze a v ostatních českých a moravských městech nastala v 2. polovině 19. století velká stavební aktivita, jak si ji vyžádalo oživení národního a společenského života.
V realistickém období pokračoval v arichitektuře historismus, novogotiku vystřídala novorenesance.
Ignác Vojtěch Ultmann – první český novorenesanční architekt, stavěl farní kostel sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně a navrhoval budovu České spořitelny na Národní třídě
– vliv vídeňské architektury se projevil v jeho návrzích paláce Lažanských a Šebkova paláce v Praze
Josef Hlávka – navrhl pražskou porodnici v novogotickém slohu
– působil ve Vídni jako stavební podnikatel (Opera), věnoval se i mecenášství
Mezi nejváznamější české sochaře patří:
Antonín Wildt – pomník purkmistra Kopeckého, Plzeň
Ludvík Šimek – realistický pomník J. Jungmanna, Praha
– socha Bruncvíka (Rolanda), u Karlova mostu
– výzdoba Prašné brány, Rudolfina
Tomáš Seidan – pomník J. F. Smetany, Plzeň
– náhrobek B. Němcové, Vyšehrad
– portréty historických osobností Mozarta na Bertramce a Petra Velikého v K. Varech
Josef Václav Myslbek – dvě linie – romanticko-historická (Sousoší pro Palackého most, Praha)
– realistická (Socha Oddanosti)
Do malířství realismu se řadí:
Soběslav Pinkas – jeho první realistický obraz je Hrající si děti na Kampě
– maloval obrazy realismu milletovského (Pasačka z Marlotte, Rybářské děvče) nebo courbetovského (Drvoštěp a smrt, Sedlák pracující na poli)
Karel Purkyně – významný portrétista (Podobizna kováře Jecha, zátiší Sova sněžná)
Jaroslav Čermák – autorem heroických a romantických historických obrazů s náměty z jihoslovanských tradic (Zajaté Černohorky, Raněný Černohorec, Únos odalisky), historických obrazů (Husité bránící průsmyk, Po bitvě na Bílé Hoře) a venkovských námětů (Marina z Roscoffu, Život na pobřeží Roscoffu), maloval zátiší (Zátiší s rybami), podobizny
Hugo Uhlík – specializoval se na pohledy na české hrady (Karlštejn, Bezděs, Orlík)
Julius Mařák – jako jediný krajinář se zúčastnil výzdoby Národního divadla v Praze
Adolf Kosárek – hlavním motivem jeho tvorby, která vznikla v období pouze šesti let, byla česká krajina (Bouře na horách , Selská svatba, Horská krajina )
Quido Mánes – maloval historické a bitevní scény, studoval lidové typy pro galerii slovanských krojů, jeho hlavním oborem se stala naturalistická malba žánrových scén s postavami z městského i vesnického života (Spící ponocný, Selské děvče před zrcadlem, Děvčátko s krůtami)
Viktor Barvitius – představitel moderního realismu (Břetislav a Jitka ,Čtvrtek ve Stromovce, Slavnost ve Hvězdě )
Porcelán – ve výrobě porcelánu proslula v 50. letech porcelánka v Klášterci nad Ohří svými servisy (bohatě zlacené rokajovým ornamentem).
Sklo – české sklo se v 50. letech vyrábělo ve stylu biedermeieru a druhého rokoka, mělo zajištěný dobrý odbyt. Od 70. let se prosadilo sklo novorenesanční různých odstínů zelené barvy.
IMPRESIONISMUS
Impresionismus je umělecký směr, který vznikl koncem 19.století. Byl reakcí na ateliérovou malbu. Jeho cílem je plenérová malba. Snaží se zachytit neopakovatelné chvíle, okamžik duševního rozpoložení, správné světlo a stíny. Hlavními tématy je příroda, krajina a společenský život. Impresioničtí malíři tvořili bez myšlení jen pomocí očí a ruky (tvary se vytvářejí až v hlavě, díky myšlenkám, představám, zkušenostem – proto se snažili malovat jen to, co doopravdy viděli).
František Kupka
Antonín Slavíček
Antonín Hudeček
Václav Radimský
Soběslav Pinkas
Karel Purkyně
K českým sochařům patří především Rodinův žák Josef Mařatka, Bohumil Kafka a Otakar Španiel.
POSTIMPRESIONISMUS
Postimpresionismus není směr, ale jsou to různé umělecké projevy na přelomu 19. a 20. století. Zrakový dojem nebyl tak důležitý jako u impresionismu, důraz byl kladen na metodu. V Čechách rozvinuli toto malířství mladí studenti pražské Akademie. Pod názvem Osma vystavovali od roku 1907.
Emil Filla
Otakar Kubín
Bohumil Kubišta
Antonín Procházka
SECESE
Za hlavní znaky secesního slohu se považuje ornamentálnost, plošnost a záliba v neobyčejných barvách a estetickém využití rozličných materiálů.
Nástup secese začíná v 90. letech generací, do které spadá Jan Preisler a Antonín Slavíček.
Největším naším architektem byl Jan Kotěra, žák O. Wagnera. Za první secesní stavbu je považován jeho dům na Václavském náměstí. Dalšími architekty byli například Josef Fanta (Hlavní nádraží, Praha), Antonín Balšánek (Obecní dům), Friedrich Ohmann (kavárna Corso, Hybernská ulice), Alois Dryák a Bedřich Bendelmayer (hotel Evropa, Václavské náměstí).
Z českých umělců dosáhl světové proslulosti Alfons Mucha. Tvořil pro slavnou herečku S. Bernhardovou a její divadlo.
K nejhodnotnějším projevům českého secesního symbolismu patří Bohumil Kafka (Hasnoucí hvězdy, 1906). Nejznámější realizací se stal po jeho smrti pomník Jana Žižky, který je největší jezdeckou sochou na světě.
Použitá literatura, zdroje:
Dějiny výtvarné kultury 2, 3 (B. Mráz)
Dějiny umění 8, 9, 10 (J. Pijoan)
Dějiny umění v Československu (J. Pavel)
Umění nové doby (R. Huyghe)
Wikipedie
