Doba alžbětinská – seminární práce

dějepis

 

Otázka: Doba alžbětinská

Předmět: Dějepis

Přidal(a): Gregoris

 

 

Jedná se o období vlády Alžběty I. v Anglii a Irsku.

 

Alžběta I.

Rodina

Narodila se 7. září 1533. Jejím otcem byl Jindřich VIII. a její matkou byla jeho druhá manželka Anna Boleynová. Ještě před jejím narozením založil Jindřich VIII. novou církev anglikánskou, aby se mohl rozvést se svou původní manželkou Kateřinou Aragonskou. S tou měl Alžbětinu nevlastní sestru Marii I., která vládla před Alžbětou. Annu Boleynovou ale nakonec Jindřich nechal popravit a vzal si Janu Seymourovou. Ta mu konečně dala syna Eduarda VI., který brzy zemřel.

 

Vláda

Za vlády Alžběty I. se z vůdců parlamentu se stále častěji stávali příslušníci královské rady. A tak parlament získal exekutivní roli.

 

Náboženství

Není známo, jaký byl její osobní názor na náboženství. Měla k tomu pragmatický přístup. Alžběta měla problém s uzákoněním jejího nároku na anglický trůn. Po nějakou dobu byla i podle protestanského práva označena jako nelegitimní potomek. Podle katolických zákonů potom už nebyla legitimizována. To bylo velkým zdrojem nejistoty, protože zahraniční země zaujímaly nepřátelský postoj. Právo na anglický trůn si také nárokoval vdovec po Marii I., španělský král Filip II. Avšak to, že se rozešla s Římem, ji podle ní učinilo právoplatnou nástupkyní trůnu. Stále tu však bylo nebezpečí, že bude vyhlášena křížová výprava proti Anglii. Díky tomu byl protestantismus přijat základem k dalšímu rozvoji Anglikánské církve. Měl v sobě ale některé prvky katolicismu. Radikální puritánský pohled se odmítnul.

Zástupci parlamentu začali pracovat v roce 1559 na zákonech podle, kterých by byl vrchním představitelem církve anglický panovník. Tyto zákony se zakládaly na reformách, které byly započaty za vlády Eduarda VI. Dolní sněmovna tyto zákony velice podporovala. Hlavně biskupové ze Sněmovny lordů proti nim ale vytvořili opozici. Štěstí však bylo, když se Alžbětě I. podařilo využít to, že někteří církevní hodnostáři včetně arcibiskupa canterburského zrovna nebyli přítomni, a prosadila své záměry. Tento nový zákon se přijal 8. května 1559.

Když se stala vrchním hodnostářem Anglikánské církve, museli jí všichni veřejní činitelé přísahat věrnost. Kdyby tak neučinili, mohla by je Alžběta zbavit funkce. Alžběta nechala opakovat perzekuci z doby vlády její starší sestry Marie, a tak zrušila zákony, které se týkaly kacířství. Dále se přijal zákon o náboženské jednotě. Všichni občané tak byli povinni navštěvovat anglikánské bohoslužby a používat Knihu společných modliteb (Book of Common Prayer) revidovanou v roce 1552.

 

Otázka sňatku

Od té doby, co nastoupila na trůn, se mluvilo o jejím sňatku. Avšak ona se nikdy neprovdala a není jisté z jakého důvodu. Podpora její vlády ze strany muže nebyla potřebná. Zároveň by tím také riskovala, že bude ztracena kontrola nebo ovlivňování politiky ze zahraničí. Její sňatek by ale mohl přinést potřebného následníka trůnu. Je možné, že věděla, že je neplodná.

 

Zahraniční politika

Alžběta I. skončila snažení o získání francouzských držav.

V politice vůči Skotsku usilovala o to, aby Francouzi odešli z této země. Domnívala se totiž, že Anglii chce napadnout Francie a že se chystá na její místo jmenovat skotskou královnu Marii Stuartovnu. Na radu královské rady poslala na pomoc skotským protestantským vzbouřencům vojsko. Ačkoli to nemělo přesvědčivý efekt, přivedlo to uzavření mírové smlouvy z Edinburghu. Tak byla tato francouzská hrozba ze severu odstraněna. To proběhlo za nepřítomnosti Marie v zemi. Když přijela a chtěla se ujmout moci, byla v zemi ustálená protestantská církev. Rada, která zemi řídila, sestávala z protestantsky zaměřených šlechticů, jež podporovala Alžběta. Marie zavrhla podepsání mírové dohody.

Když byl její manžel Jindřich Stuart zavražděn jeho odpůrci a ona se vdala za jejich vůdce Jamese Hepburna, dala tím důvod k podezření, že se na vraždě sama podílela. Nakonec odpůrci Marii porazili a ona byla nucena uniknout do Anglie. Alžběta ji však uvěznila, protože nechtěla její prospěch. To se stalo výmluvou pro vypuknutí několika vzpour na severu země. Alžbětiným hlavním špehem Francisem Walsinghamem byly podány dopisy, které napsala Marie vzbouřencům. Královská rada tak měla důkaz a na základě toho přesvědčila Alžbětu, aby nechala Marii soudit za zradu. Marii tedy odsoudili a popravili.

Další vojenskou výpravu uspořádala na podporu protestantských nizozemských vzbouřenců proti vládě španělského krále Filipa II. Filip II. ale utvořil v roce 1584 alianci s katolickou ligou. Tím se zvětšil španělský vliv v Nizozemsku. Vzniklo tak nebezpečí, že Španělé zaútočí na Anglii. Anglie zareagovala sepsáním mírové dohody z Nonsuchu. V ní slíbila, že v případě potřeby poskytne Nizozemsku vojenskou pomoc. Tím začala anglo-španělská válka, kterou zakončilo až uzavření mírové dohody v Londýně v roce 1604.

Španělsko vyslalo roku 1588 velkou válečnou námořní flotilu Armadu proti Anglii. Ta měla pomoci vévodu z Parmy, který podporoval španělskou invazi v jihovýchodní Anglii. V bitvě u Gravelines však tato flotila utrpěla velké ztráty kvůli útoku anglických zápalných lodí, nešťastným náhodám a špatnému odhadu situace. Španělsko tak přivítalo jen zbytky původní velké flotily. V Anglii však nebylo jisté, jak velké ztráty Španělům způsobili, a tak se připravovali na další útok. Když se žádného dalšího útoku nedočkala, začala Anglie oslavovat porážku španělského vojska. Avšak to ještě neznamenalo konec války se Španělskem. Nizozemsko bylo totiž nadále ovládáno Španělskem, takže stále hrozila španělská invaze.

Ve Francii se stal králem protestant Jindřich IV., a tak mu Alžběta poslala vojenskou posilu, protože mu chtěla pomoci stabilizovat jeho postavení. Katolická liga a Filip II. se proti tomu bouřili, a proto nastaly obavy, že Španělé ovládnou francouzské přístavy. Avšak vojenské tažení se stalo bezvýsledným. Alžbětiny instrukce neposlouchal lord Willoughby, který se s 4000 vojáky potuloval v severní oblasti Francie. Podobné to bylo i s vojskem v Bretani, které vedl John Nerreys. Alžběta tak ztrácela kontrolu nad vojenskými vůdci v zahraničí.

Mimo Anglie Alžběta vládla ještě Irsku, kde však byli hlavně obyvatelé s katolickou vírou. Ti se však snažili využít každou možnost, aby se mohli spiknout s jejími nepřáteli. To Alžběta řešila tak, že svým dvořanům dávala darem půdu v Irsku. Tím se snažila omezit vypuknutí vzpour, které by podporovali Španělé. Když potlačovala vzpoury, volila způsob taktiky spálené země a nechala zabíjet tamější obyvatele (i děti a ženy). Zabilo se asi 30 000 Irů, když se snažila potlačit vzpouru v roce 1582. Když v Irsku vznikla, vleká vzpoura, kterou vedl Hugh O’Neil podporovaný ze Španělska, vyslala Alžběta vojenské tažení pod velením Roberta Devereuxe, 2. hraběte z Essexu, kterého si oblíbila. Tomu se však vzpouru nepodařilo dostatečně porazit, a tak se bez dovolení vrátil zpět. Nahradil ho Charles Blount, který vzbouřence porazil až za 3 roky.

 

Charakteristika doby

Když Alžběta nastoupila na trůn, byl stát zruinovaný a v zemi řádila inflace. V Anglii se příslušníci navzájem popravovali i bez jasných důkazů, až dostali nechvalnou pověst i v zahraničí. V té době si držela důvěru tak, že prodávala pozemky a budovala obchodní monopoly. A tak nakonec Anglie dostala výbornou finanční pověst.

Období vlády Alžběty I. se nazývá „zlatý věk Anglie“, protože Anglie dosáhla největšího rozkvětu.  V této době se posílil anglický absolutismus a z Anglie se začala stávat světová mocnost. Převládala stabilita a mír. V Anglii se rozvíjelo svobodné podnikání a obchod. Stále však zemědělství zůstávalo důležitým zdrojem obživy. Angličané byli upjatí k venkovu, a tak jejich obce často měli podobu tržišť a pevností. Díky Alžbětě se také Anglie zbavila španělského vlivu. I kultura zažívala svůj rozkvět a renesance dosáhla svého vrcholu. Rozvíjela se divadla, která měla uměleckou i politickou roli. Proslavily se divadelní hry Wiliama Shakespeara, ve kterých se zrcadlí problémy té doby. Další osobností se stal sir Walter Raleigh, který byl mořeplavcem a spisovatelem a psal hlavně úvahy o státě. Architektura nacházela inspiraci ve francouzském klasicismu, který se projevoval hlavně na anglickém venkově. Na výtvarné umění zase působilo nizozemské malířství (realismus). Obsahovalo i prvky symboličnosti a mytologičnosti.

 

Zdroje:

  • Alžběta I. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2018-05-02]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Alžběta_I.
  • Alžběta I. Tudorovna. IReferáty.cz [online]. Praha: GigaNet, 2011, 21.5.2011 [cit. 2018-05-02]. Dostupné z: http://ireferaty.cz/100/5886/Alzbeta-I-Tudorovna
  • JOHNSON, Paul. Dějiny anglického národa. Voznice: Leda, 2012. ISBN 978-80-7335-309-4.
  • LIŠKA, Vladimír. Skandály a aféry velkých panovníků. Praha: Malý princ, 2013. ISBN 978-80-87754-15-3.
  • SOCHROVÁ, Marie. Dějepis I. v kostce: [pravěk, starověk, středověk] : pro střední školy. Praha: Fragment, 2008. Maturita v kostce. ISBN 978-80-253-0605-5.
💾 Stáhnout materiál   ✖ Nahlásit chybu
error: Stahujte 15 000 materiálů v naší online akademii 🎓.