Druhá světová válka – vzpomínky pamětníků z místa mého bydliště

Proč je zakázané kopírování? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu

dějiny

 

   Otázka: 2 světová válka – vzpomínky pamětníků

   Předmět: Dějepis

   Přidal(a): veronika

 

 

 

 

Jméno: Veronika Maršálková

Jako osmnáctiletá dívka se k tomuto tématu nemohu vyjádřit, tak jak bych chtěla, tím myslím z vlastní zkušenosti. Ale nelituji toho, jsem ráda, že je tento úsek života za námi.  A myslím, že všichni, co ještě žijí nebo si ho nějakým způsobem pamatují, na něj vzpomínají jako na léta, která se už nikdy nevrátí…

Znám ale lidi, kteří tuto dobu zažili, a dokonce se se mnou o své vzpomínky podělili. Pokaždé, když se dostalo na povrch toto téma, seděla jsem na posteli, ani jsem nedutala a poslouchala. Otázky byly vždy až po skončení vyprávění, které pokaždé bylo zvláštní, naplněné hustou atmosférou a poté trvalo dlouho, než jsem tyto zážitky a informace zpracovala, tak abych je pochopila a dokázala si je uchovat v paměti. Byla to moje prababička a můj pradědeček. Byly to věci, o kterých se mluvit dlouho nesmělo.

Jejich povídání se lišilo od toho, co se píše v novinách, nebo vypraví v televizi či ve škole. Myslím, že vztahy Čechů a Němců byly úplně jiné ve městech a malých vesnicích. Ve velkých městech to bylo složitější a těžší. Velké bombardování, docházelo zde ke konfliktům Čechů a Němců. Češi si hlídali a bránili svá území, povyšovali se, i když se německé rodiny chovali slušně, ničím neprovokovali, ani se nepovyšovali  a Češi k tomu přistoupili tak, že do mnohých restaurací měli němci zakázáno chodit nebo je tam odmítali obsloužit, zesměšňovali je a napadli na ulicích, přitom to byli pouze obyčejné německé rodiny, lidé , kteří za nic nemohli a nikomu neubližovali ani ublížit nechtěli . Ale na vesnicích nebo v malých městech byl vztah mezi nimi úplně jiný , jako kdyby to nebyla stejná doba a stejný problém, který vrcholil. Mí prarodiče vyrůstali oba dva v Bystřici, mluvili o různých místech, ukazovali mi je a vzpomínali… Když začala druhá světová válka oba dva chodili na základní školu. Po skončení války, končili i oni ve škole, bylo jim čtrnáct, zrovna vycházeli ze školy, jejich život byl, ale válkou ovlivněný, zažili neobyčejné věci už jako děti. Válku si tedy pamatují z pohledu dospívajícího dítěte.

 

Během války se obyčejní lidé v Bystřici špatně neměli, ano, sice byli potraviny, maso, mléko, oblečení, a další věci na potravinové lístky, kterých byl určitý počet na měsíc, ale lidem vždy lístky stačily a pokud ne, vždy si je dokázali obstarat nebo vyměnit za práci.  Děti se spolu jak ty německé tak české po večerech a o víkendech scházeli, navzájem si dobře rozuměli, bavili se, my jsme se od nich učili německy , oni od nás zase česky. Byli to děti, neměli žádné zábrany, a proto se nebáli a dokázali spolu komunikovat. Němci většinou měli kytary a hráli a zpívali a dobře se bavili. Byli to z vyprávění prababičky – kluci statní , urostlí, moderně oblíknutí, chytří.  Dokonce se scházeli na naší ulici, kde bydlím a to na Cibulkové ulici, poslední dům u mostu.  Německé děti sice byli bohatší, ale nedávali to znát. Chovali se k našim lidem velice zdvořile, nevyvyšovali se, děti si mezi sebou rozuměli,  a válku dá se řict, tolik nevnímali a brali ji jako věc, která se kolem nich děje, ale se kterou nemohou nic dělat.

Ve studiu jim to také nebránilo. Prababička se vyučila prodavačkou, kterou chtěla být a celý život jí tato práce naplňovala a nikdy si na ni neztěžovala.

Pokud čtu o druhé světové válce, dočítám se, jací byli partyzáni hrdinové, skrývali se v lesích, strádali a prožívali s tím spojené útrapy, na druhou stranu Němci jsou odsuzováni za to, jak se k našim lidem chovali, dočítám se, že drancovali vesnice, brali lidem dobytek, znásilňovali ženy, snad dá se říci, chovali se jak zvířata, ne jako lidi. Ale od svého druhého pradědečka, který vyrůstal v malinké vesničce u Žďáru n. S. v Pokojově, slyšela něco jiného. Němci v této vesnici také byli, ale chovali se k původním obyvatelům velice slušně, s dětmi si hráli, naše děti za nimi chodili do lesů, bavili se s nimi, smáli se, povídali si s nimi. Naopak partyzány tam byli lidé, kterým se nechtělo příliš dělat, všichni občané byli do této záležitosti zataženi, takže povinnost všech byla mlčet a partyzány podporovat. Ti si večer do vesnice chodili pro jídlo, oblečení, které se jim pralo, pro léky a informace o pohybu Němců, někdy dokonce i pro zbraně. Dokonce i lidem kradli  věci , které potřebovali. Sami lidé potom neměli co jíst, museli jim dát všechno, o co si řekli, i když sami pomalu neměli.  V zimě to však bylo horší, protože partyzáni v domech zůstávali přes noc a odcházeli až k ránu, nebezpečí vzrůstalo.

Jsem ráda, že je tato doba za námi a my v ní už nemusíme žít. Moc velké dík patří mým praprarodičům.

Napsat komentář