Etika – podrobná maturitní otázka

Otázka: Etika

Předmět: Základy společenských věd

Přidal(a): Denisa Černochová

Zkoumá morálku několika základními způsoby
Je to filozofická disciplína a nauka o morálce a o chování. Je disciplínou praktické filozofie (používáme ji každý den). Řeší otázky dobra a zla
Ethos = zvyk, charakter
Předmět zájmu etiky – hodnocení/posuzování činů a lidského chování s pomocí pojmů správný, špatný, dobrý, zlý
Etické teorie zdůrazňují morální principy, podle nichž posuzujeme chování druhých i nás

Etika a její disciplíny/teorie

Konsekvencialistické:

Jak mám jednat? S pomocí zvážení následků jednání
Princip pro posuzování jednání = užitek, následek jednání, míra utrpení, štěstí

Alternativní:

Způsoby utváření charakteru člověka; Jakou osobou se mám stát?
První systematický výklad takto zaměřené etiky ctností – Aristoteles
Ctnosti = schopnosti, dovednosti umožňující správná rozhodnutí a dobrý život osoby žijící ve společnosti (spravedlnost)

Deskriptivní etika:

Popisná, popisuje a analyzuje mravní chování a morální jevy, představy, morální normy a systémy a to historické i současné (společnost, kultura, náboženské systémy)
Morální normy – způsob sociální kontroly
Empirická etika:
- Poznatky, metody přírodních věd – zkoumá původ, vývoj morálky, morální emoce, intuice
- Průběh, prvky morálního rozhodování, posuzování
- Poznatky evoluční biologie, morální psychologie, neurověd, primátologie, výsledky zkoumání lidského mozku
- Evoluční etika – vznik, vývoj morálního jednání z pohledu evoluční teorie
- Neuroetika – cíl – popis, porozumění mechanismu morálního rozvažování, hodnocení

Normativní etika:

Řeší, co jsou normy
Reflexe a kritika morálních norem jako součást společenských systémů a jejich zdůvodnění
Náboženství, kultury – odlišné soubory norem správného jednání
Soubory – základy, jež jsou produktem evoluce, předmětem zkoumání biologie – empatie, altruismus, sympatie, přátelství, schopnost spolupráce, reakce na utrpení druhých, schopnost trestat toho, kdo ubližuje druhým – vrozené X díky zkušenostem revidovány, uspořádány (= důvod variability norem)
Normativní etika zkoumá mravní příkazy, zákazy, normy, principy, ospravedlnění či zdůvodnění morálních soudů, opírajících se o nejvyšší morální princip(y)

Metaetika = analytická etika:

Analyzuje jazyk, jímž hovoříme o morálce
Způsoby, použití základních etických pojmů – dobro.. – obsahují morální hodnocení a morální soudy
Deontická etika – logické vztahy mezi jazykovými výrazy, vyjadřujícími příkazy, zákazy, povolení
Metaetika se zabývá logickou analýzou jazyka, jímž hovoříme o morálce. Morální soudy jsou vyjádřením morálních přesvědčení a v metaetice jsou předmětem zdůvodnění.
Počátky – 1903 – britský filozof George Edward Moore – spis Principia Ethica
Metaetika nezaujímá hodnotící stanoviska a nekritizuje normativní výroky (např. Krást je špatné) z hlediska obsahu – pokouší se logicky zkoumat jazyk morálky a zpřesnit jej. Zkoumá, zda morální soudy mohou být pravdivé ve stejném smyslu jako soudy popisující okolní svět. Zaměřuje se také na význam a užití etických termínů, tedy pojmů, které užíváme při morálním hodnocení („dobrý“, „správný“, „spravedlivý“ aj.)
Provádí logickou analýzu morálních soudů a vztahů mezi nimi – táže se, zda se odlišují morální soudy od soudů o skutečnosti či za jakých okolností může jeden morální soud vyplývat z druhého
Metaetika se zajímá o logickou strukturu etických teorií a morálních systémů a ověřuje způsoby zdůvodnění morálních přesvědčení z hlediska správnosti naší argumentace
Metaetikové řeší problémy jako: Jsou morální soudy a výroky tvrzeními o faktech, či pouhým vyjádřením pocitů? Nebo se snad jedná o skryté příkazy? (Krást je špatné znamená Nekraď?)
Existuje nějaké „je“, z něhož se dá odvodit nějaké ,,má být“? Jak máme analyzovat slova „statečný“, „spravedlivý“? K jaké vlastnosti se vztahuje slovo „dobrý“? Co znamená, když řeknu: Zabíjet je špatné?
Dějiny myšlení přitom nabízejí různá řešení těchto otázek. Podle morálních realistů např. posledně zmíněným výrokem vynáším soud o nějakém etickém faktu (je špatné zabíjet) – morální soudy předkládají faktické informace o těchto objektivních pravdách
Morální subjektivisté se domnívají, že morální soudy jsou pouhým vyjádřením osobního (či skupinového) postoje a mínění; soud tedy nevyjadřuje faktuální pravdy o dobru a zlu
Pokud někdo řekne – Vražda je špatná, říká nám tím, že nesouhlasí s vraždou, že má vůči vraždě záporný postoj. Tyto výroky jsou pravdivé, pokud jsou v souladu s přesvědčením a míněním osoby, která je vyřkla. Pokud tomu tak není, jsou nepravdivé. Říká-li Vražda je špatná zastánce emotivismu, míní tím „Hanba vraždě!“, ,,Vražda fuj!“ – jako by se zhnuseně ušklíbl. Morální soudy jsou pro emotivistu emocionálním vyjádřením souhlasu nebo nesouhlasu, příp. slouží k emocionálnímu ovlivnění adresáta morálního soudu
Zastánce preskriptivismu se zase domnívá, že morální soudy jsou instrukcí nebo doporučením pro jednání. Řeknu-li, že něco je dobré, pak vám doporučuji, abyste to dělali také; když řeknu, že něco je zlé, říkám vám, abyste to nedělali. Výrok Zabíjet je špatné tedy chápe preskriptivista jako přepis pokynu či zákazu Nikoho nezabíjej

David Hume – naturalistický omyl:

David Hume (1711-1776) poukázal již v 18. století – v rámci své argumentace proti náboženské apologetice odvozující morálku z existence boha – na to, že z popisu světa (z faktů) není možné odvodit, jaký by svět měl být (tedy hodnoty)
Mezera mezi „je“ a „má být“ je dle Huma přemostitelná pomocí psychologických zkoumání lidské přirozenosti (např. motivace)
Problém přechodu od „je“ k má být“ se chybně zaměňuje s tzv. naturalistickým omylem, jehož se dle Georga Edwarda Moora dopouštíme definováním slova „dobrý“ a ztotožněním dobra s určitou vlastností (dobré je to, co je užitečné)
Později ovšem Moore chápal vlastnost být dobrý jako vlastnost závislou na přirozených vlastnostech objektu, který hodnotíme. Dobro by pak mohlo být přirozenou vlastností objektu, podobně jako jiné vlastnosti závislé na chemických či biologických charakteristikách.
Osvojení si základů metaetického pohledu na morálku by nás v debatách o tom, co je dobré a špatné, mělo vést k tomu, abychom kladli důraz na: ujasnění si významu základních pojmů, které v debatě užíváme; důsledné zdůvodnění předkládaných stanovisek; nutnost zdůvodnění morálních požadavků; podložení vlastního přesvědčení zdůvodnitelnými argumenty

Aplikovaná etika:

Vše, co je spjato s počátkem života člověka – umělé oplodnění, interrupce, výzkum kmenových buněk
S životem člověka ve společnosti, jeho kvalitou – zásahy do životního prostředí, lékařská péče, chudoba, válečné konflikty, dárcovství orgánů

Otázky spjaté s koncem lidského života – eutanazie, otázky vegetativního stavu

Individuální – otázky jednotlivce, dělám dobrou nebo špatnou věc
Sociální – otázky celých národů, společenství

Máme svobodnou vůli?

Svobodná vůle a rozhodování:

Jsou naše rozhodnutí výsledkem naší svobodné vůle, nebo mají příčinu, které si nejsme vědomi? Věda chápe veškeré dění ve světě jako deterministické to znamená, že všechny události ve světě jsou podmíněny, mají svojí příčinu, a tudíž bychom měli existenci svobodné vůle odmítnout
Díky každodenní zkušenosti ale sobě a jiným osobám svobodnou vůli přisuzujeme.
Tento zdánlivý rozpor často vede k tomu, že zaujmeme stanovisko, podle něhož jednáme, jako by svobodná vůle existovala, i když na její skutečnou existenci nevěříme
Pokud platí ve fyzikálním světě determinismus, není snad svobodná vůle jen užitečný klam (způsobený neschopností analyzovat skutečné motivy našeho jednání), který nám umožňuje hrát „hru na morálku“ a který je součástí naší idealizace člověka?
Svobodná vůle je schopnost rozhodovat a jednat bez vnějšího donucení a v souladu s vlastními přáními a přesvědčeními.
Při řešení tohoto rozporu – čtyři základní stanoviska
Dle kompatibilismu platí ve fyzikálním světě determinismus (vše má svoji příčinu), ale současně je pro nás zachována možnost svobodné volby, tedy i odpovědnost za naše jednání. Toto stanovisko zastával např. David Hume, George Edward Moore či Baruch Spinoza (1632-1677)
Inkompatibilisté naopak tvrdí, že striktní determinismus se s odpovědností a svobodou vylučuje. Máme-li někdy možnost svobodného rozhodnutí, pak je neslučitelné s determinismem. Představiteli inkompatibilismu jsou Julien Offray de La Mettrie (1709-1751) a Claude A. Helvétius (1715-1771)
Determinismus vylučuje existenci svobodné vůle, neboť je-li vše předem dáno, musí být podmíněna i naše volní rozhodnutí
Dle indeterminismu naopak nelze přinejmenším některá jednání a volní rozhodnutí vysvětlit empiricky (na základě zkušenosti a zjistitelné příčinnosti), což uchovává možnost lidské svobody a odpovědnosti. Extrémním postojem indeterminismu je libertarianismus, podle nějž svět není deterministický, a tudíž existuje svobodná vůle, díky níž jsme příčinou našeho jednání

Determinismus a svobodná vůle:

Podle antických atomistů se vše děje nutně, svět je nestvořený, neměnný, složený z malých neviditelných částic. Tuto podobu determinismu odstranil Epikuros (341-270 př. n. 1.) zavedením odchylky atomů, kterou vnímal jako nezávislý pohyb atomů, jenž není determinován jejich předchozím pohybem – může tak jít o počátek nového jednání, který bude mimo determinaci a umožní člověku jednat na základě přirozenosti, výchovy a vzdělání
Naopak pro stoiky (např. Zenon) bylo vše – jako článek v řetězu příčin a následků – determinováno a podrobeno nutnosti. Základ svobody viděli v oproštění se od afektů; lidská svoboda byla dle nich spjata s mravní dokonalostí a věděním.
Determinace chování je předmětem zájmu také pro matematiku a fyziku. Tzv. teorie chaosu popisuje chování dynamických nelineárních systémů (např. předpověď počasí či vývoj burzovního indexu).
Chaotické systémy jsou podle matematiků determinované, nikoli náhodné. Přestože však v systému známe všechny determinující faktory, nemusíme být schopni přesně předpovědět chování systému. Můžeme předpovědět hrubý nárys a průběh událostí, nikoli detaily – v zimě bude chladněji než v létě, ale nelze říci, zda bude na Vánoce sněžit. Stejné vlastnosti má i lidské chování. Interakce genetických (dědičných) a vnějších vlivů dělá naše chování nepředvídatelným, ale nikoli nedeterminovaným – vlivy hrající roli – svoboda

Vůle a voluntarismus:

Co člověka pohání a nutí, aby konal? Co mu umožňuje rozhodovat se? Filozofové často považují vůli za hnací motor člověka a svobodu vůle za předpoklad morálního jednání. Ve volních aktech, jež jsou předpokladem morálního rozvažování a jednání, přisuzujeme hlavní roli vědomému rozvážení – určováno vůlí. Člověk se tím odlišuje od zvířat, která nemají volní aktivity v tomto slova smyslu, a tudíž nemohou být svobodná
Problém svobodné vůle je spjat s rozlišováním čtyř druhů svobody. Hovoříme tak např. o svobodě seberealizace (schopnost dělat to, co chceme nebo co si přejeme, a to bez vnějšího donucení a překážek, které by bránily tomu, co chceme realizovat – mohu se např. rozhodnout učit se hrát na kontrabas)
Svoboda se může chápat také jako reflexivní sebekontrola – schopnost porozumět pohnutkám a motivům, na jejichž základě musíme či chceme jednat, hodnotit je a kontrolovat tak své jednání, schopnost vést vlastní jednání v souladu se správným rozhodnutím je svoboda sebeperfekce
Konečně svobodu sebeformování a sebedeterminace chápeme jako schopnost dělat to, co chceme, a rovněž jako kontrolu našeho jednání prostřednictvím naší vůle – přiznání uvedených svobod člověku zakládá možnost přiznání odpovědnosti za jednání člověka
Thomas Hobbes (1588-1679), David Hume nebo John Stuart Mill (1806-1873) považovali za projev svobody (a svobodné vůle) jednání bez vnějšího donucení a v souladu s vlastními přáními a přesvědčeními
Naopak francouzský osvícenec Paul Heinrich Dietrich von Holbach (1723-1789) chápal svobodu (a tudíž také odpovědnost) jako iluzi, způsobenou mezerami ve vědění o příčinách. Immanuel Kant (1724-1804) vnímal svobodu jako kladení zákona sobě samému, jako schopnost sebeurčení (autonomie) člověka
Morálka člověka je pro něj otázkou vědomé volby. Volba je pro Kanta morální jen tehdy, když ji lze bez rozporů použít na všechny případy. Kantova etika je tedy založena na autonomii mravní volby. Jeho pojetí následně reviduje Arthur Schopenhauer (1788-1860). Svými úvahami reprezentuje metafyzický voluntarismus, podle něhož je podstatou světa slepá, nerozumná, žádné kauzalitě a zákonitosti nepodléhající vůle. Voluntarismus považuje vůli za základní princip bytí nebo alespoň za základní prvek duchovního a morálního života člověka. Jeho kořeny sahají ke stoikům, podle nichž má vše příčinu v dřívějších událostech a věcech – pro každou událost a věc existuje řada příčin, tyto kauzální řetězce tvoří osud, ten je výrazem boží prozřetelnosti, je vůlí a rozumem. Příčinou všeho je tudíž boží vůle.
Voluntarismus se projevuje v pojetí Boha u Augustina Aurelia (Bůh je absolutní a vše řídící vůle) či v myšlení Friedricha Nietzscheho (1844-1900). Ten zdůrazňuje funkci vůle ve všem živoucím a princip vůle k moci chápe jako princip vývoje, založeného na vůli být pánem, být něčím víc, být silnějším, a tudíž svobodným. vůle je samostatná a nezávislá schopnost člověka řídit události a jednání. Označuje schopnost uvádět do chodu kauzální řetězce, být příčinou našeho jednání

Svědomí:

Schopnost sebereflexivního morálního hodnocení a použití morálních principů na vlastní jednání
Reaguje na morálně špatné/ nejednoznačné situace, v nichž jsme jednali v rozporu s naší představou, jak bychom jednat měli (odmítli jsme pomoci osobě, která nás o to požádala apod.), nebo v rozporu s obecně přijímanou normou, u níž se očekávalo, že dle ní budeme jednat
Součástí – schopnost rozlišování dobra a zla, vědomí toho, že se má konat dobro a nekonat zlo
Schopnost vztáhnout a použít morální principy na vlastní jednání ve zcela konkrétních situacích a při konkrétním jednání
Také svědomí (stejně jako přesvědčení o svobodné vůli) můžeme považovat za podstatný předpoklad pro utváření a zdůvodňování morálních soudů
Současný pohled biologie na svědomí staví na základech, které nabídl Charles R. Darwin. Darwin nachází prvopočátek svědomí ve společenských instinktech, jež jsou usměrňovány souhlasem našich bližních, řízeny rozumem (později i náboženským cítěním) a posilovány učením a zvykem – to vytváří morální cítění neboli svědomí

Jak máme jednat?

Dle jakých principů:

Představte si, že jedete s rodiči autem a míjíte chlapce ležícího u cesty s ošklivě poraněnou nohou. V podobných situacích se můžete rozhodovat, zda zastavit, či nezastavit, a uvažovat o různých důvodech, které vedou vaše jednání a mohou je ospravedlnit. Hledáním a promýšlením kritérií a norem, podle nichž jednáme a máme jednat, se zabývá normativní etika
Normativní etické teorie zkoumají, zda a jak lze systematicky zdůvodnit a ospravedlnit morální normy závazné pro jednání člověka. Podle toho, co považují za nejvyšší morální princip, je pak můžeme rozdělit do několika typů Teleologické teorie (z řec. télos – cil, účel) posuzují jednání člověka s ohledem na dosažení nejvyššího, konečného cíle. Teleologicky orientovaná etika se od svých antických počátků táže: Co je cílem člověka a k čemu směřuje jeho jednání?
Pro Demokrita (460-360 př. n. 1.) byla cílem dobrá mysl a klidný stav duše, pro Sokrata (469-399 př. n. 1.) a Platona (427-348 př. n. 1.) to byly ctnosti a vědění.
Nejvyšším cílem může být i rozumné užívání slasti, jak byl přesvědčen Epikuros, či dosažení duševního klidu, jak soudil Seneca (4 př. n. 1.-65 n. 1.). Podle Aristotela je oním cílem a konečným účelem dosažení ctnosti, správného rozhodování a blaženosti (mentální a fyzické spokojenosti). V antickém Římě se za morální princip považovalo dodržování povinností – klasické pojetí představují myšlenky Cicera (106-43 př. n. 1.)
V dějinách etiky byly zdůrazňovány i jiné cíle, jako např. uspokojení vlastních zájmů (egoismus), nejvyšší užitek pro co největší počet lidí (utilitarismus) či co možná nejlepší následky (konsekvencialismus)
Deontologické teorie (z řec. to déon – to, co je požadováno) považují za nejvyšší princip (a tedy i motiv) jednání povinnost, nikoli cíl (např. lékař má vždy jednat ve prospěch pacienta). Z pohledu deontologie, jejímž hlavním představitelem je Immanuel Kant, je jednání správné tehdy, pokud následujeme maximu (pravidlo) kterou si vytvářejí osoby jako subjektivní praktickou zásadu pro jednání v určitých situacích (např. Sliby se mají dodržovat). S pomocí maxim určuje člověk jako rozumná bytost svou vůli
Deontologické stanovisko pracuje s představou objektivního principu – kategorického imperativu (bezpodmínečného příkazu rozumu), který platí bez výjimky pro všechny rozumné osoby (např. princip úcty k důstojnosti člověka). Z pohledu deontologie je mravnost otázkou vědomé volby. Volba je morální jen tehdy, když ji lze bez rozporů obecně aplikovat. Kategorický imperativ říká: Má-li být naše jednání morální, musíme si být schopni přát, aby se stalo univerzálním zákonem

Morální rozhodování:

Empirický výzkum průběhu morálního rozhodování ukazuje, že máme současně schopnosti jak pro rozhodnutí orientovaná s ohledem na konečný cíl (teleologická), tak pro ta založená na bezpodmínečné povinnosti (deontologická)
Které z nich se projeví jako první nebo intenzivněji, závisí na parametrech rozhodovací situace (např. přítomnost dalších osob), emotivní náročnosti rozhodovací situace a rovněž na tom, zda jsme aktéry, či pozorovateli
Vysvětlení a popis souběžných procesů teleologického a deontologického způsobu morálního rozvažování v našem mozku předložil americký neurovědec Joshua D. Greene
Teorie duálních procesů morálního rozhodování vysvětluje, proč některé případy posuzujeme jako deontologové a jiné nikoliv. Rozhodující je, zda v mozku vzniká příslušná emocionální reakce (emoce jsou spjaty s deontologickými rozhodnutími)

Ctnosti a užitek:

Ctnost je nezbytná charakterová intelektuální vlastnost, která dlouhodobě umožňuje vést dobrý život, popřípadě dosáhnout blaženosti
Vedle teologických teorií (posuzujících především účely a cíle jednání) a deontologických teorii (posuzujících jednání s ohledem na pravidla) existuje jedna z nejstarších tradic etiky – etika ctnosti. Teorie ctnosti jako nezbytných charakterových a intelektuálních vlastností se výrazně rozvíjela již v antice. Antičtí filozofové odpovídali především na dvě otázky: Jak vést vlastní život? a Jak utvářet svůj charakter? Byť odpovědi nabízeli různé, v zásadě se shodovali v tom, že ctnost je určitý druh vědění a že ctnosti se lze učit
Sokrates, Platon a Aristoteles dokázali prostřednictvím učení o ctnosti spojit morálku a individuální prospěch
Ctnost chápe Aristoteles jako znamenitost, výtečnost a současně se domnívá, že přirozeným cílem člověka je dosažení vědět, co, komu, kdy a jakými prostředky učinit) znamená pro člověka získat štěstí (eudaimonia). Být ctnostný (tedy maximum šancí k uskutečnění lidské přirozenosti, tedy dosažení štěstí či blaženosti. Aristotelova etika je propojena s politikou – pojem dobrého a ctnostného člověka znamenal současně dobré individuum i dobrého občana polis
Představu o nejvyšším dobru, k němuž směřuje jednání všech lidí, převzal od Aristotela Tomáš Akvinský (1225-1274). Rovněž on spojil nejvyšší dobro s dosažením štěstí. Ovšem u Akvinského byla idea štěstí ztotožněna s nalezením lásky k Bohu (christianizace Aristotelova učeni). Na rozdíl od antických představ však tohoto cíle není možné dosáhnout dříve než v posmrtném životě (což někteří filozofové nazvali morálním skandálem: dobro se nemusí v pozemském životě vyplatit)
Středověká morální filozofie byla teocentrická – vycházela z představy o výsadním postavení Boha a k Bohu směřovala. V novověku se začaly prosazovat jiné koncepty etiky: varianty teorií smlouvy a později utilitarismu. Teorie smlouvy zakládají morální principy lidského jednání, principy spravedlnosti, společenského řádu a podmínky ospravedlnění politické moci na hypotetické společenské smlouvě uzavřené mezi svobodnými a rovnými individui. Prvními představiteli teorie byli v 17. století Thomas Hobbes a John Locke
Utilitarismus vyzvedl jako empiricky uchopitelné kritérium mravní závaznosti princip užitečnosti – mravně přikázané a dobré je takové jednání, jehož následky přináší co největší štěstí co největšímu počtu lidí. Utilitarismus tedy posuzuje jednání dle jeho následků. Měřítkem následků je užitek, nejvyšší hodnotou je uspokojení potřeb a zájmů osob a rozhodující je štěstí všech zúčastněných, nikoli pouze jednotlivců nebo skupin. Tuto zásadu formuloval v podobě principu největšího štěstí Jeremy Bentham (1748-1832)
Dalšími představiteli etické teorie utilitarismu byli např. John Stuart Mill nebo Henry Sidgwick (1838-1900).

Axiologie:

Otázky vzniku, existence, určení, povahy a proměn hodnot zkoumá filozofická disciplína axiologie (z řec. axios – to, co je cenné, co za něco stojí)
Od poloviny 19. století, kdy pojem hodnoty (užívaný hlavně v ekonomii) zaujal pozornost morálních filozofů. První ucelená filozofická koncepce hodnot – německý filozof Rudolf H. Lotze (1817-1881) – předpokládal existenci zvláštního světa hodnot existujícího mimo svět přírody
Pozornost etiků se následně zaměřila na psychologii hodnocení, na zkoumání zájmu o hodnoty a role citu při hodnocení
Filozofové Max Scheler (1874-1928) a Nicolai Hartmann (1882-1950) považovali hodnoty za ideální kvality, jež jsou postižitelné pouze intuicí
Vlna zájmu o axiologii se zvedla v souvislosti s kritikou morálních hodnot měšťanské společnosti (především hodnot zdůrazňovaných křesťanstvím), kterou předložil Friedrich Nietzsche (1844-1900). Definicí hodnot se zabývá také metaetika, která může hodnoty chápat jako vlastnosti objektů (určité jednání má hodnotu), jako naše psychické projekce (hodnoty neexistují, existují pouze naše představy o hodnotách) či jako výsledky vztahu mezi objekty a naší myslí (hodnota vzniká díky objektu hodnocení a činnosti naší mysli, která jej hodnotí)

Jak zdůvodnit naše jednání?

Zdůvodnění a ospravedlnění:

Nedílnou součástí etiky je hledání zdůvodnění morálního jednání a předkládání ospravedlnitelných důvodů našeho jednání. Předpokladem zdůvodnění a o ospravedlnění jednání je pak přisouzení již zmiňované svobody vůle a autonomie rozhodování
V dějinách etiky setkáme např. s náboženským zdůvodněním morálky. Původcem a nejvyšší autoritou morálky je zde bůh (bohové), morální normy a příkazy mají božský původ
V křesťanství se morálka opírá o Desatero, jež předkládá přikázání týkající se vztahu k Bohu (V jednoho Boha věřit budeš!) a k druhému člověku (Nezabiješ!, Nepokradeš! aj.)
Pro klíčového představitele patristiky Augustina Aurelia (354-430) je nejvyšším dobrem a cílem lidského života Bůh
Naše svobodná vůle a rozhodování jsou podmíněny boží milostí
Nejstarší racionalistické zdůvodnění předložili Sokrates s Platonem. Jejich pojetí morálky se opírá o dvě základní teze – dle první lze k podstatě morálních problémů proniknout s pomocí rozumu; druhá teze říká, že pokud člověk poznal dobro, již nikdy nebude jednat nemorálně. Toto stanovisko označujeme jako etický intelektualismus – existuje jen jedno dobro, jímž se mají všichni řídit. Toto dobro nezávisí na lidských tužbách či názorech a může být školenými lidmi objeveno, rozumově poznáno
Racionalistickým zdůvodněním morálky je i snaha Immanuela Kanta nalézt univerzálně závazný morální princip (kategorický imperativ) nezávislý na našich sympatiích a emocích a odvozený jen z rozumu, ne ze zkušenosti. Tento princip by měl bezpodmínečnou platnost pro všechny. Kant jej shledává v principu: Jednej jen podle té maximy, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem (spolupráce a pomoc-univerzální morální princip?)
Hedonistická zdůvodnění morálky ospravedlňují lidské jednání cílem, jehož lze v životě dosáhnout (štěstí, užitek, klid aj.). Podle antického epikureismu brání dosažení štěstí strach, který lze odbourat s pomocí rozumu a správného úsudku. Stoikové považují naše jednání za determinované přírodními zákony, jež popisují racionální řád celého kosmu. Štěstí dosáhneme díky klidu, který získáme vhledem do řádu světa, do rozumem rozpoznatelných zákonitostí přírody. Novověký utilitarismus zdůvodňuje a ospravedlňuje jednání podle následků, jež hodnotí podle kritérií maximalizace štěstí a minimalizace utrpení
Kontraktualismus zdůvodňuje jednání racionální úvahou, která vede od individuálních zájmů k dobrovolnému sebeomezení a vzájemným závazkům prostřednictvím společenské smlouvy
V současné etice narážíme i na empiricky orientovaná naturalistická vysvětlení – ta na základě poznatků sociobiologie, evoluční teorie či neuroetiky zdůvodňují a vysvětlují společné základní prvky všech morálních systémů, jako jsou reciprocita, mentalizace, kooperace, altruismus a sociální emoce

Skepse vůči zdůvodnění:

Vůči předkládaným zdůvodněním morálky se v dějinách myšlení objevovala i skeptická stanoviska. Antičtí skeptikové se zdržovali úsudku a morálního hodnocení – podnětem jim byla existence protikladných mínění o stejných věcech (např. týž způsob života jedněm prospívá, jiným škodí)
Tradici antické skepse oživil v 16. století Michel de Montaigne, jenž použil skepsi jako prostředek k prosazení individualismu, lidské svobody a humanismu
Skepse vůči všem etikám zaznívá i u Friedricha Nietzscheho, který je považoval za natolik pošetilé a nepřirozené, že by každá z nich přivedla lidstvo do záhuby, kdyby jej skutečně ovládla

Relativismus a náboženská morálka:

Etický relativismus – obsahuje tezi, podle níž není nic jednoduše morálně dobré či morálně špatné, nýbrž vše je morálně správné pouze pro určitou osobu, společnost, morální tradici, historické období; pro relativistu neexistují žádné univerzálně platné morální soudy
Mnoho lidi se domnívá, že neexistuje univerzální morálka-toto stanovisko je také základem etického relativismu.
Relativisté mini, že morálka se v jednotlivých kulturách, epochách, náboženstvích i společnostech odlišuje natolik, že neexistují morální principy nebo soudy, které by byly všeobecně přijímány. Existence rozdílů však nutně neznamená, že se odlišují samotné základy sociální kontroly – v různých kulturách a náboženstvích mohou např. existovat odlišné povinnosti dětí vůči rodičům, ale ve všech jsou tyto povinnosti zpravidla předmětem nějaké morální normy
Přesvědčení relativistů – mezi první patřili už sofisté či stoikové – mohlo vzniknout na základě zkušenosti: Ani jedno dobro nepůsobí na všechny lidi jako dobro a mnohé rozkoše v sobě skrývají zlo (rozkoš pijana, žrouta nebo smilnika)
Základem relativismu mohlo být uvědomění si protikladných hodnocení a popisů mravů a zvyků různých národů. Pro relativistu znamenají slova „dobrý a špatný“ totéž co schvalovaný a neschvalovaný příslušnou společnosti
Např. pro současné umírněné relativisty, jako je Američan Richard Rorty (1931-2007), je dobré to, co snižuje míru utrpení člověka.
Námitku vůči relativismu vznesl již Platon v polemice se sofistou Protagorem (485-410 př. n. L.), když se dotázal, zda tvrzení Všechna pravda je relativní je relativní, nebo absolutní pravda. Dle Platona Protagoras musí tvrdit, že pravdivost uvedeného tvrzení je sama také jen relativní pravdou. Pokud jej tedy původně chápal absolutně, pak říkal nesmysly
Proti relativismu v morálce dnes hovoří výsledky systematických zkoumání lidských společnosti. Ta bez ohledu na ohromující rozdílnost lidských jednání naznačila, že společnosti pravidelně hodnotí vybraná jednání převážně negativně (usmrcování, porušení vlastnických vztahů apod.) a jiná pozitivně (péče o děti, staré lidi, chudé, pravdomluvnost, pomoc druhým apod.)
Součástí všech společenství je rovněž ustavení povinností vůči bohu/bohům, která jsou základem již zmiňovaného náboženského zdůvodnění morálky. Náboženská zdůvodnění spočívají na předpokladu existence boha. Přijetí
existence boha spočívá na víře, která ovšem není všeobecná. I kdybychom existenci boha předpokládali, není nám o něm fakticky nic známo, není jasné, jak bychom mohli získat vhled do božských nařízení a jak můžeme rozhodnout, co a skrze koho bůh vskutku přikazuje. Pro Platona nebylo náboženství základem morálky, ale naopak. Morální principy propůjčily náboženství prostřednictvím podobenství autoritu nebo sloužily k jejímu zprostředkování. Náboženství je u Platona představeno jako dodatečná racionalizace, která má regulaci chování a jednání poskytnout absolutní autoritu.
Relativismus se od počátku 20. století objevuje i v antropologii. Tzv. kulturní relativismus předpokládá, že kultury jsou neopakovatelné systémy pochopitelné jen v kontextu jejich vlastních hodnot, norem a ideji
Relativistická stanoviska (např. v dílech průkopníků moderní antropologie Franze Boase a Ruth Benedictové) byla jedním ze zdrojů postmoderního odmítnutí představy o univerzální morálce: Existuje neredukovatelná pluralita morálních systémů a představ, jež jsou vzájemně nesrovnatelné

Náboženství a morálka:

Náboženské morální koncepty jsou tradicionalistické. Tradice (v případě náboženství slovo boží) je v nich posledním důvodem, na nějž a za nějž se již nelze dál ptát
Tento rys nalezneme u všech představitelů náboženského zdůvodnění morálky. Víra v existenci boha a pravdu zjevení je základem bezpodmínečné povinnosti.
Augustinus Aurelius chápal dobré jednání jako dar božské milosti, bez niž by nebyla lidská vůle schopna uskutečnit něco dobrého. Lidské myšlení pouze přisvědčuje zvěstovaným konečným pravdám. Člověk podle Augustina zakouší podřízenost zákonu, který nevytvořil, je povolán k povinnosti. Povinnost podřízenosti existuje i tehdy, když nemohu doufat v odměnu za své úsilí

Co je morálně přijatelné?

Aplikovaná etika:

Aplikovaná etika analyzuje, zvažuje a simuluje morálně závažné rozhodovací situace, postupy a jednání v takřka všech oblastech lidské praxe
Ne vždy dokáže normativní etika nabídnout řešení každodenních (a nových) problémů, s nimiž jsou lidé v současnosti konfrontováni. Jedná se především o otázky spjaté s rozvojem technologií, medicíny a techniky, s ekonomií či ekologií. Aktivity v těchto oblastech razantně zasahují do konkrétního lidského života. Etické reflexe širokého spektra problémů, s nimiž se dnešní společnosti často setkávají poprvé nebo v masovém a nadnárodním měřítku, jsou náplní aplikované etiky. V současné literatuře se přitom může pojem aplikované etiky překrývat s pojmem bioetiky, byť spojení aplikovaná etika naznačuje širší záběr než u bioetiky
Také v aplikované etice nalézáme v ospravedlněních jednání v problematických situacích všechny hlavní etické teorie (od konsekvencialismu po kontraktualismus). Ty nám ovšem nedokážou pomoci s řešením speciálních případů rozhodování (Mohu a mám pomoci při eutanazii nevyléčitelně nemocného? Máme využívat jadernou energii?)
Při podobných rozhodováních postupuje aplikovaná etika dvěma způsoby:
- Top down model použije k ospravedlnění konkrétního rozhodnutí obecné etické pravidlo – např. platí-li pravidlo Nezabiješ!, nelze provádět eutanazii.
- Bottom up model vytváří morální normy a pravidla na základě zkušenosti s konkrétními situacemi a zvláštními podmínkami. Obecná pravidla konfrontuje s empirickou analýzou situace (např. pravidlo Nezabiješ! je konfrontováno s možností eutanazie za konkrétně stanovených podmínek)
Základem všech oblastí aplikované etiky je zdůraznění lidské důstojnosti a základních lidských práv. Např. politická etika tak zdůrazňuje při politických rozhodnutích dodržování principů lidské důstojnosti, spravedlnosti a stability ve prospěch občanů i společnosti. Etika médií si všímá společenských přínosů, procesu produkce, distribuce a využití masových médií. Hospodářská etika určuje cíle a normy individuálního a státního ekonomického podnikání.
Environmentální etika se zabývá otázkami zásahu člověka do přírody
Američan Michael Bruce Sterling (*1954), jeden ze zakladatelů literárního směru označovaného jako kyberpunk, popisuje ve svých románech (např. Schizmatrix, Oceán prachu) budoucí technicky či (bio)technologicky profilované společnosti
Z pohledu aplikované etiky jsou jeho romány precizně domyšlenými možnými důsledky budoucího vývoje společností. Sterling v nich vytvořil neologismy popisující možné budoucí jevy. Jedním z nich je Wexelblatova pohroma“ – situace, kdy přírodní pohroma ochromí technologie a lidstvo natolik, že zaviní technologickou katastrofu (např. únik ropy z mořských vrtů, výpadky energií způsobené sluneční erupcí)

Praktická etika:

Jako první mapoval problémy aplikované etiky australský filozof Peter Singer (*1946). Jeho kniha Practical Ethics otevřela v roce 1979 intenzivní debatu o konsekvencialisticky řešených problémech práv zvířat, manipulaci s féty a embryi, o otázkách euanazie, identity osoby, znečištění prostředí či o problémech vztahu k chudým zemím
Singer použil označení praktická etika ve smyslu etiky orientované na praxi. Ještě na počátku 90. let 20. století vyvolávala kniha kvůli své praktické věcnosti a snaze řešit konkrétní problémy výraznou nevraživost v klerikálních kruzích

Bioetika:

Bioetika se věnuje etice ve vědách a technice, a to hlavně ve vztahu k lidskému životu a zdraví
Zabývá se kritickou analýzou morálních dimenzi biomedicíny, biotechnologií či ekologie
Bioetika (z řec. bios – život) reflektuje a studuje morální problémy, jež souvisí především s medicinskou praxí, výzkumem, péčí o zdraví a praxi ošetřovatelství.
Intenzivně se vyvíjí od 60. let 20. století, kdy rychlý vývoj a nové možnosti v klinické medicíně, biomedicinských vědách a biotechnologiích inicioval řadu otázek spojených s počátkem, kvalitou, ovlivněním a ukončením života. Existence ventilačních přístrojů nebo zařízení pro dialýzu umožnila přežívat pacientům, kteří by bez pomoci přístrojů zemřeli
Postupně se rozvíjely i možnosti transplantační medicíny a možnosti dárcovství orgánů, jež vyvolaly otázky spjaté s rozhodováním typu: Komu, co, za kolik a zda ještě vůbec?
Do uzavřeného světa lékařů začali ve druhé polovině 20. století pronikat filozofové, právníci či religionisté. Dnes již do kontextu rozhodování o otázkách života a smrti vstupuje široké spektrum aspektů. Medicína je chápána jako komplexní obor spjatý také s otázkami zdravého životního stylu (zdravá výživa se stává součástí prevence nemocnění; kouření, nedostatek pohybu či užívání drog navíc mohou zvýšit částku na zdravotní a životní pojištění osob)
V návaznosti na protestní hnutí v západních zemích z konce 60. let (proti válce, za občanská a ženská práva, za práva menšin) se součástí bioetiky stala i politická témata (kritika výkonu moci, sociální spravedlnost)
Dnes je součástí zájmu bioetiky taktéž veterinární lékařství a obecně všechny disciplíny, jež se vztahují k životu člověka – včetně např. etiky sportu
Bioetika dnes reaguje i na novou podobu vztahů mezi lékařem a pacientem. Lékař musí např. rozhodnout, zda poskytnout pacientovi informaci o těžké chorobě (což by mohlo zhoršit jeho stav) a jak současně respektovat svobodný a informovaný souhlas o léčbě. Preimplantační a prenatální diagnostika vede k diskusím o mateřské autonomii či statusu embrya a fétu (plodu). Péče v této oblasti podnítila diskuse o reproduktivním zdraví, tedy o schopnosti (jejím zajištění) rodit potomky bez genetického defektu (otázky genetického inženýrství). Tradiční součástí bioetických diskusí jsou témata umělého přerušení těhotenství a eutanazie čili rozhodnutí o ukončení života
Pro sexuální etiku má zásadní význam princip sebeurčení a nepoškození. Sexuální chování a praktiky jsou přípustné, pokud jsou součástí vlastního sebeurčení a nevedou k sebepoškozování či poškozování druhých. Etika vědy a techniky reguluje vědecký výzkum, jehož následkem by mohlo být poškození osob či prostředí.
Multikulturní encyklopedií bioetiky a religionistické slovníky etiky světových náboženství dnes vykládají jednotlivá hesla s pomocí srovnávací interpretace velkých náboženství (islám, buddhismus, hinduismus). U jednotlivých hesel (např. sebevražda, přerušení těhotenství, homosexualita či eutanazie) však zjišťujeme, že jednotlivá náboženství se (i uvnitř vlastní tradice) značně liší v hodnocení toho, co je, či není přípustné nebo akceptovatelné

Osoba a identita:

Bioetika se věnuje převážně vztahům k druhým (zacházení s osobami, vztahy mezi osobami; ovšem také vztahy k prostředí), resp. vztahům k sobě samému
Snahu upravit vztahy k prostředí, druhým a sobě samému můžeme chápat jako hledání pravidel pro vztahování se k cizosti (sexualita, smrt, náboženství)
Úvahy o cizosti a odlišnosti předpokládají nějaký obraz sebe sama, vlastní osoby a právě proto se bioetika snaží jasně určit identitu osoby.
Osoby mají schopnost vidět samy sebe jako existující v čase, jsou schopné usilovat o další život. Osoby disponují rozumem, mají vědomí, sebevědomí (jsou schopny si představit sebe samy v minulosti i budoucnosti), mají schopnost komunikace a mravního vědomí
Identita – spjata s fyzickou identitou a identitou vědomí, která spojuje náš minulý život se současným a budoucím a je podmínkou pro vědomí odpovědnosti

Dobro a zlo

Základními kategoriemi jsou dobro a zlo
Charakteristickým znakem je jejich polarita (opačnost)
DOBRO = vše užitečné, prospěšné
ZLO = mnohem složitější
fyzické – člověk za ně nemůže (nemoc, katastrofy)
mravní – člověk sám něco spáchá vědomě a svobodně
metafyzické – je výsledkem nenaplněnosti dobra – nemůžeme to dobro vykonávat

Pojmy:

egoismus – soustředěnost na sebe
altruismus – myslím spíše na druhé
empatie – vcítění se do druhého
ctnost – to nejlepší, čeho jsem schopna
ataraxie – duševní klid

Základní problémy v etice:

Vztah mezi tím co je, a co má být.
Vztah mezi individuálním a společným zájmem.
Výběr mezi dobrem a zlem.

Současné směry

Etika v lidských vztazích:

Např. v rodinách
Problémem jsou časté rozvody (v 50 % případech), nejčastější jsou po 3 a 5 letech manželství.
Problémem je také upřednostňování materiálních hodnot nad vztahy v rodině.
Patří sem i gender, rasismus nebo diskriminace.

Ekologická etika:

Zkoumá vztah člověka k přírodě
Zvířata (problém – zvířecí farmy, týrání)
Rostliny (stromy – kácení)
Narušuje se příroda

Sociální etika:

Zkoumá společenské organizace, instituce
Vládní (WTO, EU, ILO), nevládní (Červený kříž, Greenpeace, Mensa), nadnárodní (Coca Cola, McDonald’s)

Politická etika:

Individuální – podle obyvatel, jak se chovají, jací jsou
Pevná ruka (dril) potřebují lidé, kteří jsou méně inteligentní
Demokraticky – inteligentní lidé

Pojmy:

Svoboda – ke nutnou podmínkou k naplnění morálních cílů. Důležitá je svoboda vůle – bez ní nemůže morálka existovat.
Kolektivní vina:
- Vina se rozkládá na více lidí – ve skupině někdo něco zaviní – následky nese celá skupina.
- Západní civilizace: nic se mi nestane, když nenahlásím trestný čin.
- Východní civilizace: když někdo ví o trestném činu a nenahlásí to, má na tom podíl viny.
- Případ morální odpovědnosti, nepřímo se podílíme na tom, co v našem jménu učinila vláda.
- Svědomí – vnitřní hlas, který hodnotí jednání člověka, osobní přesvědčení na přijetí určitých morálních norem.
- Morální odpovědnost – Za každé naše rozhodnutí (i když se rozhodujeme pod nátlakem) neseme morální odpovědnost.

Další problémy v etice:

Ztráta vnitřní svobody – manipulace totalitními režimy.
Problém v masové kultuře – reklamy, média (manipulované informace, šíření negativních informací).
Pozn. člověk se rodí šťastný, ale jak k němu přicházejí informace, stává se nešťastným; malé děti jsou dokonalé.

Morálka:

Morálka znamená celkovou představu správného jednání ve společnosti.
Vnitřní:
- mizí, je na vymření
- chovám se dobře, protože to tak cítím (ráda pozdravím učitele), vychází to ze mě
Vnější:
- chovám se dobře, abych nebyla potrestána (pozdravím učitele z nutnosti)
- založena na strachu
- problém: ve třídě udělám něco sama od sebe (podlézání), za to jsem pak odsouzena spolužáky.