Filozofie 19. století - maturitní otázka ZSV

Otázka: Filozofie 19. století

Předmět: Základy společenských věd

Přidal(a): terry

Scientismus – zdrojem pokroku a poznání je věda

Pozitivismus – vědecké poznání má být založeno výhradně na popisu faktů, tvrdých, verifikovatelných (experimentálně ověřitelných) datech

>Auguste Compte (1798-1857) – zakladatel sociologie

Empiriokriticismus – v zásadě se jedná o 2. fázi pozitivismu, která reagovala na určitou krizi vědy v 2. polovině 19. století

Výrazně gnozeologický směr
Co vlastně můžeme poznat?
Představitelé: Richard Averius, Ernst Mach
Odmítali tradiční materialismus a metafyziku, protože pracují se zastaralými pojmy jako např.: hmota, duch, substance, kauzalita atd.
Zabývali se proto především jazykem – vědecké teorie trpí tím, že používá zastaralé termíny, kterými není dost dobře možné uchopit nové poznatky
Nemůžeme odhalit podstatu věcí, protože se naše poznání zakládá na počitcích
Tím získáváme informace pouze o jevech, nikoliv o podstatě
Všechny přírodní zákony vzniklé přesným popisem pozorovaných jevů, jsou ve skutečnosti jen lidskými „vynálezy“, konstrukcemi našeho myšlení
To se chová ekonomicky a hledá popis co nejjednodušší, racionální
V 19. století je filozofická otázka „proč je svět jaký je?“

Iracionalismus – přístupy zpochybňující možnost racionálního vysvětlení světa

Voluntarismus

Arthur Schopenhauer – ve svém směřování byl ovlivněn především Kantem a indickým buddhismem
Dílo: Svět jako vůle a představa – souhlasí s Kantem, že existuje svět pro nás a svět o sobě, na rozdíl od něj však tvrdil, že do druhého z těchto světů můžeme proniknout prostřednictvím vůle (vůle k životu), která stojí v základech všeho existujícího =) od toho voluntarismus (postoj podle kterého je vůle základním principem světa)
Je bezčasová, věčná, bezcílná, iracionální
Svět je pouhým jejím hmotným výrazem
Protože je vůle bezcílná, nemůžeme ji ničím uspokojit
Když po něčem toužíme a dosáhneme toho, nenastane věčná slast, ale pouze prázdnota, nuda a věčná touha
Život je tak věčným utrpením
Řešení:
- Umrtvování vůle k životu prostřednictvím askeze
- Uměleckou kontemplací – umění umožňuje vůli uniknout, poskytuje pocit libosti na ní nezávislý

>Friedrich Nietzsche (1844-1900)

Dílo: Tak pravil Zarathustra, Radostná věda
Vycházel z kritiky křesťanství jako nihilistického náboženství (podle něj popírá hodnotu života a teď ve jménu fiktivního „zasvětí“. Křesťanství ve jménu NIC popírá to, co skutečně existuje)
Morálku dělil na otrockou (křesťanství, které se zastává slabých) a panskou (je třeba ji teprve vymyslet, stvoří ji silní jedinci)
Evropská kultura je dekadentní, kvůli křesťanství z ní zmizela aristokratičnost a nastoupila stádnost
Současný stav však bude překonán příchodem nadčlověka vedeného vůlí k moci
Člověk je pouhým přechodným článkem, který musí být překonán
Teprve nadčlověk dá světu smysl

Pragmatismus – založen v USA

Existencialismus – vzniká po 1. světové válce v Německu (Heideger, Jaspers), největší rozkvět pak zaznamenal po WW2 ve Francii (Sarte, Camus)

3 základní pojmy: Sein (bytí), Zeit (čas, časovost), Dasein (pobývání)
Řeší se zde pobývání vs. Bytí ve světě
Lidská bytost je do světa vržena bez vlastního přičinění
Přesto však máme zodpovědnost za to, jak svůj život žijeme (existujeme)
V zásadě existují 2 možnosti:
- Neautentické bytí – anonymní život na způsob věci, necháváme s sebou manipulovat, zříkáme se odpovědnosti za svůj život, stáváme se součástí anonymní masy
- Autentický život – navzdory podmínkám, které jsme si neurčili, bereme odpovědnost za sebe do svých rukou, usilujeme žít podle přesvědčení, nikoliv podle tlaku okolí
Čas a časovost – člověk si je vědom své neodvratné konečnosti a toho, že lidské bytí je pouhým bytím k smrti (Heideger)
K této neodvolatelné jistotě vlastní smrti se můžeme opět postavit 2 způsoby:
- Člověk žijící neautentickým způsobem se snaží tuto skutečnost ignorovat a žije tak, jako by zde měl být věčně – je nezodpovědný, snaží se nacházet útěchu v nesmyslných rozptýleních atd.
- Autentický člověk se k danému problému staví čelem, rozvrhuje své možnosti s ohledem na nevyhnutelnost smrti, protože ví, že každé rozhodnutí je nezvratitelné a neodvolatelné

Novopozitivismus (logický empirismus) – filozofie redukovali na filozofii poznání, respektive vědy

Představitelé byli především členové tzv. Vídeňského kroužku (Rudolf Carnap, Ludwig Wittgenstein) – 20. léta 20. století
20. století s sebou přineslo doslova záplavu faktů a informací, proto je potřeba řešit především otázku jazyka a jeho sdělnosti
Poslání filozofie je vytvářet jazyk vědy

>Rudolf Carnap – úkolem filozofie je analýza přírodovědného poznání s cílem upřesnit pojmy na základě matematické logiky

Říkal, že věda je systém výroků
Filozofie má tyto výroky analyzovat a odlišit smysluplné a nesmyslné (smysluprázdné)
Smysluplné znamená nejen gramaticky a logicky správně, ale také verifikovatelný
O tradičnosti větách filozofie není filozof schopen rozhodnout, zda jsou smysluplné, takže např.: metafyzika nemůže být považován za vědu

>Wittgenstein (1899-1951) – ve svém prvním období byl novopozitivistou a členem Vídeňského kroužku

Tvrdil, že předmětem filozofie nemá být vědomí, nýbrž jazyk, jímž hovoříme o faktech
Nejvhodnějším s jednoznačnými slovy/znaky je v matematické logice
Dílo: Logicko-filozofický traktát
Ve svém 2. období své názory revizoval a tvrdil, že nelze konstruovat ideální jazyk, nezávislý na životě, protože význam je dán spíše kontextem, situací, ve které je daný výraz použit
Rozumět výrazu znamená správně jej použít v komunikaci a vyvolat u adresáta patřičnou odezvu
Význam jazyka je tedy vázán na celkovou situaci, v níž je určitá věta pronášena
Této situaci říká „jazyková hra“
Pokud se účastníci komunikace shodnou na tom, co míní, může komunikace pokračovat a je smysluplná
Nejde o verifikaci, ale o hledání a nalézání konsenzu