Téma: Islám
Předmět: Management cestovního ruchu
Zaslal(a): Maja
Fakulta Informatiky a Managementu – Univerzita Hradec Králové
Výběrový projekt na téma Islám
Vypracovali: Nikol Bucharová, Radka Uhlířová
1. Obsah
- Obsah
- Úvod
- Podstata náboženství
- Počátky víry a původ náboženství
- Náboženské směry
- Islám
- Základní znaky muslimského náboženství
- Postavení muslimských žen
- Dotazníkové šetření
- Reference
V této práci se zabýváme podstatou náboženství, původem víry, dále pak muslimským náboženstvím, popisem a přiblížením jeho základních znaků a také otázkou zabývající se postavením žen v muslimské společnosti.
Náboženství vyjadřuje vztah k transcendentní skutečnosti. Působí na myšlení a chování lidí a hluboce ovlivňuje světové dění. Z tohoto důvodu je důležité věnovat náboženství jistou pozornost. Naše práce se zabývá pochopením smyslu náboženství, důvodem jeho vzniku a seznamuje se základními charakteristikami jednoho z nejrozšířenějších a nejdiskutovanějších náboženství, kterým je islám.
Praktickou součástí naší práce je i dotazníkové šetření týkající se muslimského náboženství, dále vyhodnocení a výsledky tohoto šetření.
Náboženství je moderní pojem pro rozmanité soustavy jednání, symbolů a představ. Vyjadřuje vztah člověka k transcendentní[1] skutečnosti. Různé náboženské ideje se stávají součástí života společnosti. Působí na chování a myšlení lidí a hluboce ovlivňují světové dění.
Existuje mnoho názorů na to, jaká je podstata náboženství a jeho smysl. Odborníci tvrdí, že náboženství může být chápáno jako soustava pravidel. S jejich pomocí může jedinec změnit svou osobnost, dosáhnout vyššího stavu vědomí, a tak vytvořit propojený vztah mezi sebou samým a univerzem, jehož je součástí. Většina těchto tvrzení je doplněna skutečnostmi, že náboženství tvoří tu část, která určuje naše morální jednání. Osobnost rozpoznává tyto morální principy jako morální jednání, které nesmí být překročeno. Názory indických filozofů se od těchto tvrzení podstatně liší. Prohlašují, že náboženství není soustava pravidel, ale zkušenost. Tato zkušenost je základem uskutečnění přítomnosti boha v člověku.
4. Počátky víry a původ náboženství
Proč vzniklo náboženství? Na tuto otázku existuje velké množství různých odpovědí. Nejčastěji se předkládají představy, že náboženství má původ v lidském strachu, nedůvěře a nejistotě. V dřívějších dobách lidé neměli přiměřené znalosti a nemohli tedy porozumět skutečné povaze života a následné smrti. Domnívali se, že musí existovat určité neznámé síly, které stojí za stvořením všech věcí, příjemných i nepříjemných. Tyto všemocné síly mohou být schopny určitým způsobem ublížit. Posunky, které sloužili k usmíření a získání přízně těchto sil, začaly být ritualizovány do forem uctívání. Každé síle bylo přiřazeno jméno a podoba. Postupem času, tyto spodobnění byly považovány za skutečné a byly přijaty jako bohové.
V dobách, kdy byla nutná společenská kontrola, se víra začala využívat pro vedení obyvatelstva správnou cestou. Vyvinuly se pojmy jako lidskost, upřímnost, laskavost, soucit, tolerance, úcta a harmonie. K zajištění existence a rozvoje těchto lidských kvalit, byl věřícím vštípen strach. Jestliže se lidé nebudou chovat přijatelným způsobem, stihne je boží trest v posmrtném životě. Zde se tedy nabízí takové pojetí náboženství, ve kterém se mísí morální zvyklosti a víra v nadpřirozeno.
Existuje obrovské množství náboženských idejí a směrů. Vzhledem k tomuto faktu, se vytváří mnohé typologie, které napomáhají k lepší přehlednosti.
Světové názory je možno dělit na teistické a ateistické. Ateistické názory odmítají víru v božstva. Základem ateismu je monismus, který tvrdí, že svět je jednotný a vše pochází z jediné podstaty. Pro vysvětlení fungování světa není potřeba duchovních principů. Teistická náboženství naopak věří v alespoň jedno božstvo. Teismus dává transcendentní skutečnosti osobní rysy, bohové jsou přítomní a aktivně zasahují do chodu světa.
Dále lze náboženství rozdělit na monoteistické a polyteistické. Monoteisté věří pouze v jednoho boha, naproti tomu polyteisté uznávají bohů více.
Systematicky lze náboženství roztřídit podle rozšíření. Velice často se používá základní rozlišení na náboženství národní a světová. U většiny národních náboženství vyjadřují tuto příslušnost jejich běžné názvy: egyptské, řecké, římské, čínské, indické. Za světové náboženství je považováno takové náboženství, které přesahuje hranice ras, kultur a kontinentů. Do této kategorie lze zařadit křesťanství, islám, hinduismus a buddhismus. Dle některých zdrojů lze k tomuto systému přiřadit i judaismus.
Islám je po křesťanství nejsilnějším náboženstvím světa. Podle nejnovějších informací roste rychleji, než je přirozený generační přírůstek.
Islám, čili odevzdání se do vůle Boží, patří do monoteistických náboženství. Islám z této skupiny vzniká nejpozději. Muslimy je považován za vyvrcholení a závěr cesty, která vedla od prvního člověka Adama přes Abraháma, Mojžíše, Ježíše k Muhhamadovi. Islám se opírá o definitivně poslední Boží zjevení (Štampach, 2008).
Islám je vyznáním víry v jednoho všemohoucího Boha (Alláha) a také Božího zákona. Následováním tohoto zákona je muslim veden k Bohu. Bůh zjevil poslu Muhhamadovi Korán, který je společně se Sunnou[2] považován za základy islámu. Korán má podle muslimů představovat uzavření a zpřesnění dřívějšího, avšak lidmi pokřiveného poselství Bible. Bůh, stejně jako v judaismu a křesťanství stvořil svět. Ve světě stvořil také člověka, uložil mu, aby plnil jeho vůli. Pokud to nečinní, proviňuje se. Bůh odsuzuje hřích, ale proti hříšníkovi je milosrdný a odpouští mu. Proto se člověk musí očišťovat. Na konci věků budou všichni lidé spravedlivě souzeni.
Vznik islámu lze snadno lokalizovat místně i časově. Náboženství bylo založeno v 7. století na území dnešní Saudské Arábie. Muhammad začal šířit mezi lidmi víru v Alláha. V roce 622 se přestěhoval se svými stoupenci z Mekky do Mediny. Tímto rokem začíná islámský letopočet (tzv. hidžra). Po Muhammadově smrti Arábie zůstala politicky i nábožensky sjednocena. Jeho následovníci, chalífové, si podrobili celý Blízký východ a Severní Afriku.
Později se začaly vést spory o to, kdo je pravým chalífou. Ší´ité jsou přesvědčeni, že to mají být potomci čtvrtého chalífy Alího, Muhammadova bratrance. Sunnité se přiklánějí k dynastiím Umajjovců a dalších.
PĚT PILÍŘŮ ISLÁMU
O těchto pět pilířů se opírá mravní život každého muslima.
- Šaháda – vyznání víry
Šaháda je základní motto muslimů. Vyznání muslimů je vyjádřeno větou: ,,Není boha kromě Alláha, Muhammad je Alláhův posel.“ Z čehož je patrné, že islám zdůrazňuje monoteismus.
- Salát- modlitba
Povinná modlitba se koná předepsaným obřadným způsobem v arabštině pětkrát denně. Může se konat v mešitě, kde je prospěšnější. V pátek je modlitba v mešitě doplněna kázáním. Kromě této předepsané modlitby se muslim může navíc modlit podle různých zvyklostí, osobního přání, ve svém jazyce…
- Saum- půst
V měsíci ramadánu je od východu do západu slunce zakázáno cokoli jíst, pít, kouřit a pohlavně se stýkat. Je to doba pokání.
- Zakát- almužna
Almužnou se rozumí spíše povinná daň na náboženské a charitativní účely. V islámském světě funguje vícegenerační rodina, která se postará o staré a nemocné členy, ale je k dispozici i další sociální péče, která je financována ze zakátu.
- Hadždž- pouť do Mekky
Do Mekky má putovat každý muslim alespoň jednou za život. Putuje se každý rok v určenou dobu, kdy se v Mekce konají několikadenní obřady, včetně obětování beránka.
Kromě pilířů islámu zavazují muslima i pravidla daná zákonem a muslimskou společností. Muž smí mít až čtyři manželky, a to za předpokladu, že je schopen je uživit a že předchozí manželky souhlasí. Z čehož je možné usoudit, že postavení muže a ženy není rovnoprávné.
Je třeba ocenit, že islámská rodina je soudržná a dospělý člověk je povinen pečovat o své zestárlé rodiče (Štampach, 2008).
7. Základní znaky muslimského náboženství
Muslimové nazývají svého Boha Alláhem. Korán zdůrazňuje, že Bůh je všemocný stvořitel nebe i země a že je všemohoucím soudcem na tomto světě i v záhrobí (König, 1994).
Pro muslimy je důležitým spisem Korán. Pro muslimy je Korán částí původního Koránu vzešlého v nebi, který v měsíci ramadánu sestoupil na zem. K základním myšlenkám Mohammadovým patří, že nejen jím zprostředkované zjevení, ale i zjevení prostřednictvím dřívějších proroků Abraháma, Mojžíše a Ježíše mají svůj původ v nebeském Koránu. Judaismus, křesťanství a islám tedy vycházejí z jediné knihy. Ovšem vedle společného existují mezi křesťanstvím a islámem zásadní rozdíly: v islámu je bůh absolutně transcendentní, svou vůli zjevuje v Koránu. V křesťanství se Bůh transcendence nezříká, zjevuje se v Ježíši Kristu; o tom nás zpravují evangelia. Zjevením je tedy v křesťanství osoba, v islámu kniha. Podle islámu křesťané a Židé zvěstují jen část zjevené pravdy, celá pravda je obsažena výlučně v Koránu (König, 1994).
I Korán přináší pokyny, které připomínají Desatero. Zároveň muslim musí dodržovat pět základních pilířů islámu (viz. PĚT PILÍŘŮ ISLÁMU). Každý muslim je svázán pravidly, které jsou vynucovány muslimskou obcí. Věřící by se měli starat o své zestárlé rodiče, obdarovávat chudé, příbuzné, nešidit, nezabíjet…
Muslimové věří, že spásy lze dosáhnout následováním přikázání Koránu, nařízení z Tóry a různých tradic. Muslimové mohou doufat v boží spravedlnost a určení do ráje.
Islámským symbolem je hvězda a půlměsíc. Tento symbol zobrazuje půlměsíc a planetu Venuši jako Jitřenku. Pět cípů planety Venuše symbolizuje pět pilířů Islámu.
Muslimská náboženská obec není centralizovaná. Jednota je zaručena Koránem. Úkolem duchovního, který se označuje mullá, je vést a usměrňovat lidi. Předsedající v mešitě bývá označován výrazem ímám. Muezzin naopak svolává věřící k modlitbě. Důležité jsou rituály, které musí být doprovázeny při návštěvě mešity. Oděv musí být volný a musí zakrývat zápěstí a kotníky. Ženy by měly mít vlasy ukryté. Každé modlitbě předchází rituální omývání. Toto omývání vyplývá z faktu, že mešita není rituálně čisté místo a proto musí být čistí lidé. Z této potřeby pramení i fakt, že v prostorách určených pro modlitbu se nachází koberce, na které se nesmí vstupovat v botách.
Islámské náboženství je plné různých svátků. V srpnu začíná ramadán, který patří mezi pět pilířů islámu. V listopadu začíná Hadždž, pouť do Mekky.
Pro potřeby muslimů jsou určeny mešity. Typickým rysem mešit a islámské architektury jsou kopule. Kopule má silný význam, protože symbolizuje jakési sklepení nebe. U většiny mešit se nachází minarety. Minaret je vysoká, štíhlá věž. Cílem stavby minaretů byl fakt, aby se mešity výškově vyrovnaly kostelům.
Islám, podobně jako křesťanství, není jednotné náboženství. Existuje patnáct set let a v mnoha státech se toto náboženství od sebe liší.
Život ženy závisí na tom, odkud pochází. Je-li žena z velkého města, nebo naopak z venkova, je-li z pokrokové, nebo naopak z konzervativní islámské země, je-li její rodina bohatá či chudá, jsou-li její rodiče vzdělaní či negramotní a rodina spíše tradiční, nebo naopak moderní. Vzhledem k těmto faktům nelze jednoznačně odpovědět na otázku, jaký je život muslimských žen. Ale i přesto existuje něco, co je pro muslimky společné. Do této kategorie spadá nejen kultura, tradice a náboženství, ale také rozpor mezi tradicí a modernou, který život muslimek v dnešní době dokáže velice dobře charakterizovat.
Život dívek žijících na venkově je stále velmi ovlivňován tradicí. Z chlapce by měl vyrůst muž, který by měl vydělávat peníze, zatímco žena by se měla starat o domácnost a rodit děti. Z tohoto důvodu rodiče posílají chlapce hrát si ven, zatímco dívky drží doma, aby pomáhaly s domácností a připravily se tak na svou budoucí roli manželky a matky.
Dívka by se neměla hrnout do společenského života, mohlo by to ohrozit její počestnost a ta je ještě stále pokládána za to nejdůležitější, co dívka má. Počestnost dívky je nejen její vizitkou, ale zároveň i hlavním zdrojem rodinné cti, jež je pro muslimy nesmírně důležitá.
Nechovat se cudně může znamenat téměř cokoli. Nejhorší variantou je, že ztratí panenství před svatbou. Tento čin uvalí na rodinu nesmírnou hanbu, kterou je možno smýt jen dívčinou smrtí. Čas od času se můžeme doslechnout, že otec či bratr pro čest své rodiny zabije dceru či sestru, a soud je k němu smírný, protože chápe jeho chování.
Dívčino nedostatečné zahalení, flirtování s muži, nebo třeba jen dívání se z okna, mohou být považovány za jasný důkaz toho, že dívka vyhledává kontakt s cizími muži. Takovéto prohřešky mohou vést k bití nebo alespoň k uzavírání dívek doma ve snaze uchránit je před pokušením. Když se dívka nechová dostatečně cudně, je to pro rodinu větší neštěstí než, když je muž k budižkničemu, chlípník nebo dokonce vrah. Celá společnost si svou kulturní identitu udržuje skrz ženské tělo a jeho počestnost.
Existuje mnoho tradic (hádíthů), které nabádají ženy k poslušnosti, protože poslušná žena rovná se ctnostná žena.
- Žena, která zemře a s níž byl manžel spokojen, půjde do ráje.
- Ctnostná žena je ta, která působí radost, kdykoli se na ni manžel podívá, která ho poslechne hned, jakmile jí něco nařídí, a která střeží svou cudnost i jeho majetek v době jeho nepřítomnosti.
- Žena by se nikdy neměla manželovi odpírat – ani kdyby to bylo na velbloudím sedle (Warrag; 2005).
Rodiče neposílají dívky ani do škol. Vše, co se potřebují naučit, se naučí nejlépe doma. Dalším důvodem je fakt, že by to byly vyhozené peníze. Jakmile se dcera provdá, odejde do domu svého manžela. Vše, co se do ní do této doby investovalo, tak připadá druhé rodině. V muslimských zemích jsou proslulá přísloví: „vychovávat dceru je jako obdělávat cizí pole“, „mít dceru je jako trn v patě“.
I přesto, že většina dívek v dnešní době začíná chodit do škol a do zaměstnání, tradiční názory na mnoha místech přetrvávají a vytvářejí tak v životě dívek rozpor.
Islámské tradice vzdělání žen nedoporučují nebo dokonce zakazují. „Zabraňte jim v psaní, nepřidávejte zlo k neštěstí,“ to je jeden z mnoha výroků na téma žena a vzdělání. Ale i přesto se většina dívek, ve snaze vydobýt si rovnocenné postavení, vrhla na vzdělání. Zatímco v roce 1960 chodilo v arabských státech severní Afriky a Blízkého Východu do základní školy v průměru jen 27,9% všech dívek, v roce 1975 už to bylo 46% (Frouzová, 2006).
Avšak i ve vzdělání platí pro ženy jiná kritéria a podmínky. Ke vzdělání mají přístup většinou jen dívky z bohatých rodinných kruhů. Chlapci mají také snazší přístup k zahraničním stipendiím než dívky. Názornou ukázkou jsou bohaté ropné státy Perského zálivu, které podporují zahraniční pobyty chlapců. Částečně je to strategie nadací, které upřednostňují mužské stipendisty, za účelem dobré investice do budoucnosti země a své společnosti. U žen předpokládají, že skončí v domácnosti. Částečně je to také chyba rodin, které si nepřejí, aby jejich dcery odešly studovat na západ, protože se bojí, že by se tam zkazily a poškodily tak svou i rodinnou čest.
Díky vzdělání se ženy v islámských zemích dostaly také na trh práce. Mladé muslimky dnes chodí do zaměstnání mnohem častěji než jejich matky, stále častěji přispívají do rodinného rozpočtu. Zaměstnané ženy jsou dnes v islámských zemích vidět téměř na každém kroku. I v tomto případě však platí pro ženy jiná kritéria a těžší podmínky.
Ženy v práci musí bojovat s velkým množstvím překážek, a to hlavně s předsudky společnosti. Podle tradičně smýšlejících muslimů je pracující žena poběhlice, která jen hledá záminku, jak se seznámit s cizími muži. Nebo naopak s tím, že její muž je neschopný a ona mu proto musí vypomáhat s rozpočtem. Ať už jsou předsudky jakékoli, pracující žena bude vždy ženou, která na rodinu vrhá špatné světlo.
Z těchto důvodů vstoupí na trh velice malé množství vystudovaných dívek. Ve většině případů rodina zakáže dívce pracovat a raději ji provdá. V mnoha případech slouží studium tedy jen k tomu, aby si dívka našla ženicha z lepší společnosti.
Dokonce i manžel může své ženě zakázat chodit do práce, když usoudí, že by vedle ní vypadal jako neschopný muž. Dalším názorem mužů na práci žen je to, že žena zahlcená prací by pak nestíhala domácnost, a to je přece nemožné.
Avšak i nyní existuje mnoho žen, kterým práce nic neříká. Většina muslimek je v tomto ohledu velice pohodlná. Nedokážou si představit, že by brzy ráno vstávaly, že by se někam „plahočily“ rozkodrcaným autobusem v horku, prachu a smogu…
V otázce zaměstnání a živení rodiny to mají muslimské ženy snazší než ženy v Evropě. Muž musí ženu uživit, i kdyby se mu nechtělo. Peníze, které vydělá, nejsou jeho, nýbrž celé rodiny. Jeho úspěch je měřen pouze spokojeností jeho ženy, a pokud ta by si někdy stěžovala, všichni by se na něho dívali jako na neschopného.
Podle starodávné tradice vybírali dětem jejich partnery rodiče. V dnešní době si mladí lidé se souhlasem svých rodičů vybírají partnera sami.
Podle islámské tradice by měli muži stejně jako ženy vstupovat do manželství neposkvrnění. Moderní doba to zásadně změnila, avšak pouze jen u mužů. Mladý muž může mít v zásadě tolik dívek, kolik se mu podaří získat, pro dívku je však intimní vztah tabu.
Dodnes se v některých oblastech praktikuje starý zvyk „asistence při svatební noci“. Zatímco novomanželé spolu poprvé spí, čeká před domem půl vesnice na výsledek. Po aktu vyjde ze dveří matka nevěsty a na důkaz nevěstiny počestnosti všem ukáže zakrvácené prostěradlo. Všichni propuknou v radostný jásot, svatba je právoplatná. Dokonce se i v některých případech připevňuje cár prostěradla ke svatební smlouvě.
S tématem svatby také souvisí pojem „dětské nevěsty“. V Mohammadových časech nebyl neobvyklým jevem fakt, že se muslimové běžně ženili s dívkami, které právě začaly menstruovat – a dokonce i s dívkami, které ještě ani nezačaly. Toto jednání bylo natolik běžné, že Korán nařizuje, aby muž před rozvodem s ženou, která přestala menstruovat, tři měsíce počkal (aby se ujistil, že není těhotná), a poté následuje i dodatečný příkaz: „a stejně platí i pro ty, které ještě menstruaci neměly“ (súra 65:4). Ty, které ještě menstruaci neměly! Stěží si člověk dokáže představit, že by mohlo být něco horšího než vyhlídka před-pubescentního rozvodu. Dětský fond OSN (UNICEF) hlásí, že sňatky s dětmi nejsou v dnešní době nikterak zanedbatelným problémem, ve skutečnosti je více než polovina dívek v muslimských pevnostech jako Afghánistán nebo Bangladéš provdána do věku osmnácti let (Spencer, 2002: 61).
Dalším kontroverzním tématem a jakýmsi zvykem v islámském světě je tzv. dočasné manželství. Toto dočasné manželství vystihuje arabské slovo mut´a , neboli „ dočasné manželství na omezenou dobu“ či jednoduše „potěšení“. Tento typ manželství byl v raných dobách islámu v případech nutnosti povolen, avšak Prorok jej nakonec úplně zakázal. Nicméně v islámské republice je to poměrně běžná praxe. Obhájci tohoto dočasného manželství poukazují na súru 4:24 přeloženou takto: „A za to, co jste užívali s těmito ženami, dejte jim jejich odměnu podle ustanovení. A nebude pro vás hříchem, na čem se vzájemně dohodnete po stanovené době“. Ti, co dočasné manželství neuznávají tvrdí, že mut´a je přijatelná islámská metoda, jak se vyhnout smilstvu. Jaký je však v podstatě rozdíl mezi smilstvem a dočasným manželstvím? Darování věna? Je-li tomu tak, čím se to pak v praxi liší od prostituce – zejména v Íránu, kde smlouvy na dočasná manželství mohou mít dobu platnosti pouze jednu hodinu? „Dočasné manželky“ se často shromažďují ve školských městech, která jsou plná dychtivých studentů, kteří jsou na delší dobu pryč od svých žen. Většina „dočasných manželek“ v Íránu byly mladé vdovy, které využívaly tuto příležitost, aby si vydělaly potřebné peníze. Kdyby však v dočasném manželství otěhotněly, byly by na tom ještě hůře, neboť smlouva nekladla na jejich „dočasné manžele“ žádné závazky ohledně výživy dětí (Spencer, 2002: 63).
Nejhrůznějším způsobem, jak uchránit dívčino panenství, je obřízka. Tento starý předislámský zvyk se praktikuje hlavně po celé západní, saharské i východní Africe, v Jemenu a v Ománu. Je však potřeba důsledně rozlišovat mezi ženskou a mužskou. Zatímco mužská obřízka je islámskou praxí, o jejímž praktikování není nejmenšího sporu, ženská obřízka se zejména v posledních letech stala terčem kritik nejenom z řad obhájců lidských práv, ale též celé řady islámských autorit. Obřízka symbolizuje ovládnutí nízkých vášní a pudů, sebe-disciplínu a především plné uznání Boží svrchovanosti. Zvyklosti spojené s obřízkou se různí podle jednotlivých regionů „světa islámu“. Zatímco na Západě se tento úkon odehrává především v nemocnicích, na chudém městském venkově jej obstarává často nekvalifikovaný člověk ve zcela nevyhovujících hygienických podmínkách. Rovněž věk dítěte se různí, pohybuje se obvykle od druhého do dvanáctého roku… Ročně se obřízka týká milionů dívek. Ženská obřízka bývá často vnímána nejen jako „forma týrání dětí“, ale rovněž „porušování základních lidských práv“ či „úmyslný pokus některých patriarchálních společností omezit ženskou sexualitu“ (Ostřanský, 2009: 151). Tento zásah může zapříčinit vážné problémy při menstruaci, pohlavním styku či porodu. Navíc existuje mnoho případů, kdy dívky po tomto zákroku buď onemocní anebo zemřou.
V dnešní době se však mladé dívky nabízejí svým profesorům jen za dobré známky, spí se svými spolužáky a nemají s tím nejmenší problém. Před svatbou si zajdou na operaci a tváří se jako panny. Avšak dívky by tento zákrok podstupovat nemusely, kdyby mohly otevřeně přiznat, že už pannami nejsou. Když to nikomu nevadí u chlapců, proč to vadí u nich? Tento dvojí metr se používá dokonce i v případě prokazatelného znásilnění. Vždy je podezřelou pouze dívka. Neprovokovala? Nevyvolala v muži dojem, že smí? Dívky většinou znásilnění ani nenahlásí, bojí se, že by je okolí zavrhlo. Něco jako západní chápání pojmu znásilnění v muslimském světě téměř neexistuje. Sice vědí, o co se jedná, nicméně podle islámských zákonů o svědectví je téměř nemožné aby k tomuto činu došlo. Pokud znásilněná žena nahlásí tento trestný čin, tak její výpověď je nepřípustná. Je nařízeno, že „pokud se svědectví týká smilstva nebo sodomie, pak je zapotřebí čtyř mužských svědků“. Bohužel však nejde o nějaké dávno zapomenuté středověké právo. Platné je všude tam, kde vládne šarí´a (= soubor ustanovení Božího řádu, často bývá vykládána přímo jako islámské právo). A tak se často stává, že pokud už žena oznámí znásilnění na policii je její výpověď spíše chápána jako doznání k cizoložství či smilstvu – trestnému činu, který by ji mohl stát život.
Domácnost je jednou z mála oblastí, kde ženy mohou vládnout a rozhodovat. Žena rozhoduje o tom, jaký se koupí nábytek, koberec, druh záclon, značka spotřebičů. Avšak nákupy musí obstarávat muž, žena jen diktuje. Touto formou probíhají často i běžné nákupy potravin, které manžel kupuje cestou z práce.
Většina žen se v domácnosti moc nepředře. Sotva za manželem zaklapnou dveře, sejdou se ženy se sousedkami, sledují televizi či pospávají.
Avšak navzdory tomu, že ženy mají v rodině velkou moc, nelze ji považovat za moc absolutní. Ve většině rodin se žena bojí promluvit, když hovoří manžel. V opačném případě ji čeká trest, většinou ji manžel zbije. V některých rodinách se dokonce nejdříve nají muž a rodina sní až to, co zbude. Většinou je nejvíce rozhodující fakt, že je to muž, kdo vydělává a tudíž má i poslední slovo. Žena je tedy ekonomicky závislá na manželovi, chce-li prosadit svou vůli proti jeho, musí to dělat intrikami a kličkami. Muž se ženou nikdy nebude hovořit jako rovný s rovným.
Ačkoli v mnoha islámských zemích je ústava, podle které jsou si muži i ženy rovni, v praxi to tak nebývá. Pro muže je mnohem snadnější se rozvést, stačí mu třikrát říci „rozvádím se“. Žena naproti tomu musí složitě dokazovat, že ji manžel týrá nebo že je neplodný. Navíc žena přijde rozvodem o děti, ty se svěřují do péče otce. Muž má také právo mít až čtyři manželky, ale pod podmínkou že se bude ke všem chovat stejně a jeho novou manželku dosavadní ženy odsouhlasí. Avšak v praxi si ji manžel většinou přivede a nikoho se neptá.
Co se týče muslimského rozvodového práva, tak se může stát, že je žena přinucena ke skutečné prostituci. Šari´a stanovuje, že poté, co se muž třikrát rozvede s tou samou ženou, nemůže si ji znovu vzít do té doby, než se ona vdá a rozvede s jiným mužem. Tento druh opakovaného sňatku a rozvodu se stal v islámu běžný díky způsobu, jakým je povolen rozvod. Proto tedy na některých místech existují muži, kteří si vydělávají na živobytí jako „manželé na jednu noc“. Žení se s třikrát rozvedenými ženami, naplní své manželství a příští den se s nimi rozvedou, a ženy se tak mohou právoplatně vrátit ke svým rodinám (Spencer, 2002: 99).
V mnoha případech převyšuje názor, že žena se být smí, ačkoli je násilí vůči ženám teoreticky zakázáno. Podle většiny teologů může muž ženu tělesně trestat, pokud se odmítá zdobit pro svého muže, odmítá jeho sexuální požadavky, nebo zanedbává své náboženské povinnosti.
Od ženy společnost očekává, že bude všechno bezpráví a znevýhodnění tiše snášet. Z tohoto důvodu se většina žen ocitá v začarovaném kruhu.
Největším specifikem muslimských žen, které na první pohled odlišuje od okolí, je jejich oděv. Jejich zahalování je dáno Koránem, avšak praktický výklad a míra zahalení se může v jednotlivých oblastech a také na základě zvyklostí mírně odlišovat. Nicméně oděv by měl zakrývat celé tělo ženy, čili ruce po zápěstí a nohy po kotníky, vlasy jsou ukryty pod šátkem. Oděv by měl být volný a neměl by obepínat postavu. Ženy by se měly odívat skromně. Žádný typ konkrétního oděvu není předepsán, jen obecný popis toho, co je zapovězeno. Obecně se muslimům nedoporučuje, aby se zabývali nadměrně svou osobní krásou, je však povoleno mít rozmanitou garderobu.
Muslimské ženy si tradičně oblékají hidžáb. Je to dlouhý splývající plášť zakrývající i křivky těla. Hlavu i horní část těla zakrývá šátek zvaný chimar, v Íránu čádor, v arabském světě abbajas, v Afghánistánu a Pákistánu burka.
Islám klade velký důraz na cudnost, předmanželskou čistotu a slušné oblékání. Smyslem islámského oblečení není ženy diskriminovat, ale naopak umožnit jim, aby se mezi muži mohly cítit bezpečně a nebyly jimi vnímány jako erotické objekty, ale jako plnohodnotné lidské bytosti.
I přes množství negativních a zarážejících informací ohledně islámských žen, jsou právě tyto ženy symbolem krásy a inteligence v islámu. Jsou respektovány a uctívány pro svoje přednosti a talent.
Cílem tohoto dotazníku je získat informace, pomocí kterých bude posléze zpracována analýza názorů na Islám.
- Pohlaví
- Věk
- Co se Vám vybaví při vyslovení slova islám nebo muslim?
- Jak muslimové nazývají svého Boha?
- Jak se nazývá svatá kniha muslimů?
- Jak se jmenoval prorok, kterému Bůh zjevil posvátné písmo?
- Víte, co znamená hidžra a hadždž?
- V jakých zemích převládá muslimské náboženství?
- Najděte pozitivní a negativní příklad působení islámu.
- Jaký je Váš postoj k islámu? Proč, z jakého důvodu?
- Máte s islámem osobní zkušenosti? Pokud ano, jaké?
- Chtěli byste v budoucnu navštívit muslimskou zemi? Pokud ano, jakou a proč?
- Jak konkrétně byste se snažili respektovat islám a jeho pravidla?
- Je výběr Vaší prázdninové destinace ovlivněn islámským fundamentalismem?
- Znepokojuje Vás vzrůstající počet muslimů v Evropě?
- Jak se stavíte k faktu častějšího výskytu islámského fundamentalismu ve světě?
- Myslíte si, že se teroristická hrozba může týkat i ČR?
- Jaký máte názor na odlišení muslimů v Evropě oblečením (šátky, burky)?
- Jak se podle vás projevuje rozumný muslim?
- V kterých zemích podle vás funguje umírněný a tolerantní islám?
- Dotazníkového šetření se dohromady zúčastnilo 115 respondentů, a to konkrétně 56 žen a 59 mužů. Z hlediska věkového složení byli nejpočetnější skupinou respondenti spadající do věkové kategorie od 18 do 26 let, naopak nejméně zastoupenou skupinou byli lidé mladší 18 let.
- Při vyslovení slova islám nebo muslim se nejvíce respondentům vybaví náboženství, zahalené ženy, arabové, mešita a terorismus. Za zmínku stojí určitě také niance spojující islám s předpojatostí většiny lidí k něčemu o čem nic neví.
- 93% respondentů se správně domnívá, že muslimové nazývají svého boha Alláhem. Další nejčastější odpovědí byl Muhhamad.
- 97% dotazovaných vědělo, že svatá kniha muslimů se nazývá Korán.
- 86% respondentů správně označilo proroka, kterému Bůh zjevil posvátné písmo – Muhhamada. Další nejčastější odpovědí byl Mojžíš či Alláh.
- Pouhých 32% dotazovaných vědělo, co znamenají pojmy hidžra (počátek muslimského letopočtu) a hadždž (pouť do Mekky). Zbylých 68% tyto pojmy vůbec neznalo.
- Co se týče odpovědí na otázku, v jakých zemích převládá muslimské náboženství, nejčastěji zmiňovanou položkou byl Írán, Irák, Egypt, Turecko, Tunisko, Spojené Arabské Emiráty, Saudská Arábie a Izrael.
- Nejčastěji zmiňovanými pozitivními příklady působení islámu byly: způsob života (určité morální hodnoty, rodina jako základní hodnota, snaha pomoci druhým – almužny, nastavený režim), stavba a ochrana sakrálních staveb – mešit. Okolo 24% respondentů si myslí, že toto náboženství není spojeno s žádnými kladnými hodnotami. Nejčastější negativní příklady islámu byly: terorismus, netolerance k jiným náboženstvím a fanatismus, nerovnoprávnost žen. 5% respondentů si myslí, že na žádném náboženství nic pozitivního není. Dle jejich názoru, náboženství vzniklo jen za účelem snadnější masové kontroly a i dodnes je spojeno s válčením a zabíjením nevinných lidí.
- Pouhá 4% dotazovaných má dobrý postoj k tomuto náboženství, a to hlavně díky přátelskosti muslimů a nádherné architektuře. Neutrální vztah k islámu má 58% respondentů, toto náboženství tolerují a nevadí jim, avšak jen za předpokladu, že se jich netýká a přímo je neomezuje. Postoj 38% dotazovaných je zcela negativní. Většina respondentů se obává postupného rozvoje tohoto náboženství, někteří se bojí dokonce i ovládnutí Evropy muslimy, dále většině respondentů vadí samotné náboženství a to, co je s ním spojeno – nerovnoprávnost žen, netolerance, omezování svobody, nucená víra, terorismus, stavba mešit v Evropě, 3% dokonce přiznávají, že jejich negativní postoj k islámu je pouhým výsledkem vlivu médií.
9.3 Výsledky dotazníkového šetření
Z výsledku dotazníkového šetření vyplývá, že se s muslimským náboženstvím nejvíce spojují pojmy týkající se náboženství, zahalených žen, arabů, mešit a terorismu. Mezi niancemi se objevila i odpověď spojující islám s předpojatostí většiny lidí k něčemu o čem nic neví.
Znalosti respondentů ohledně islámu byly průměrné až nadprůměrné. Odpovědi respondentů na obecné otázky týkající se základní charakteristiky a územního rozvoje tohoto náboženství byly úspěšné. Odpovědi na otázky týkající se hlubších poznatků již tak úspěšné nebyly.
Většina respondentů má k islámu postoj neutrální či negativní, ať již z důvodu charakteristiky samotného náboženství či vlivu médií. S tímto postojem je také spojena schopnost vyjmenovat pozitivní a negativní příklady působení islámu, kdy čtvrtina všech respondentů nedokázala uvést ani jedno pozitivum tohoto náboženství. I v samotných odpovědích spíše převládaly negativní příklady působení islámu, jako je terorismus, netolerance k jiným náboženstvím, fanatismus a nerovnoprávnost žen.
- ALÍ AYAAN HIRSÍ, Rebelka – odvrácená strana islámu. vyd. Praha: Ikar, 2008. 390s. ISBN 978-80-249-1018-5
- ENCYCLOPAEDIA BRITANNICA. Islám – Náboženství, historie a budoucnost. 1.vyd. Brno: Jota, 2010. 380 s. ISBN 978-80-7217-268-1
- FROUZOVÁ, M. Závoj a džíny.vyd. Praha: Vyšehrad, 2006. 208 s. ISBN 80-7021-776-6
- KÖNIG, F., WALDENFELS, H. Lexikon náboženství. 1.vyd. Praha: Victoria Publishing, 1994. 640 s. ISBN 80-85605-51-1
- OSTŘANSKÝ, B. Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti. 1.vyd. Praha: Libri, 2009. 255 s. ISBN 978-80-7277-404-3
- SPENCER, R. Islám bez závoje – zneklidňující otázky o nejrychleji rostoucím náboženství. vyd. Praha: Triton, 2006. 236 s. ISBN 80-7254-761-5
- ŠTAMPACH, I. O. Přehled religionistiky. vyd. Praha: Portál, 2008. 235 s. ISBN 978-80-7367-384-0
- WARRAQ, I. Proč nejsem muslim. 1.vyd. Olomouc: Votobia, 2005. 503 s. ISBN 80-7220-234-0
- Náboženství, [Online], 2009, [cit. 2011-3-13]. Dostupné z URL: http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1bo%C5%BEenstv%C3%AD>
- Islám, [Online], 2007, [cit. 2011-3-13]. Dostupné z URL: http://www.iencyklopedie.cz/islam/>
[1] Výraz transcendentní je přejat z filozofie. Značí skutečnost, jež není poznatelná obvyklými lidskými postupy.
[2] Muhammadovi činy a slova.
