Psychologie - Společenské vědy (VŠ)

Téma: Psychologie

Předmět: Společenské vědy

Zaslal(a): Klara

Obsah:

Úvod do psychologie
Dějiny psychologie
Psychologické metody
Úvod do obecné psychologie
Základní teorie psychologie osobnosti
Typologie osobnosti
Testy osobnosti
Ontogeneze člověka
Sociální psychologie

Úvod do psychologie

Svým slovním významem znamená psychologie „věda o duši“, nebo „učení o duši“. Otázka, co je duše, nesmírně vzrušovala lidi od vzniku našeho myšlení až dodnes.

Již Aristotelés (384-322 př. n. l.) předkládá ve své knize Peri psychés (latinský překlad De anima, česky O duši) velmi široký pojem duše a nabízí svým třístupňovým modelem již rozvinutou teorii. Vitální duši považuje za oživující princip, animální duši připisuje vnímání, cítění a žádostivost, které se pak v rozumové duši projevují jako poznání, popřípadě vůle.

Je zajímavé, že tento model odpovídá výstavbě lidského mozku, jehož nejstarší část tvoří mozkový kmen, řídící životně důležité funkce, např. dýchání a krevní oběh. Nad ním leží střední mozek, který je spínacím orgánem afektů a pudů. Ten je překryt velkým mozkem, příslušným pro vyšší funkce, tedy pro asociační spoje nebo myšlení. I když je Aristotelův koncept obdivuhodný svou uceleností, zjišťujeme dnes, že psychologie nemůže již podat tak jednotný obraz. Uvnitř psychologie existují různé směry, a proto i rozdílné názory na to, co to duše vlastně je. Nehledě na to, že některé psychologické směry, například behaviorismus, duši ze svého studia takřka vyloučily. Nejčastěji proto nyní bývá psychologie definována jako věda o prožívání a chování člověka.

obecná psychologie je základním kamenem studia psychologie. Mohli bychom ji přirovnat například k anatomii ve studiu medicíny. V učebnicích obecné psychologie najdeš kapitoly o vnímání, pozornosti, paměti, učení, myšlení, motivaci, emocích, ale také třeba o fantaziích a snech
vývojová psychologie – zabývá se psychickým vývojem člověka jako druhu a psychickým vývojem jedince od početí do smrti
sociální psychologie – zkoumá vliv sociálních faktorů na lidskou psychiku. Jejím předmětem jsou vztahy lidí navzájem, skupinová dynamika nebo třeba psychologie davu
obecnou, vývojovou i sociální psychologii řadíme mezi základní psychologické disciplíny. To znamená, že jsou spíše teoretické a poznatky, které přinášejí, mají všeobecný charakter. Naproti tomu aplikované psychologické disciplíny se zaměřují na užší oblast a jsou převážně praktické.

PSYCHOLOGICKÉ DISCIPLÍNY:

1) Základní psychologické vědy

mají obecný a teoretický charakter (studují se „od stolu“)
obecná psychologie, psychologie osobnosti a dále např.: sociální psychologie – zkoumá začleňování jedinců do společnosti (socializace) i samotné mezilidské vztahy v malých i velkých sociálních skupinách, jako je celá společnost žijící v jednom státě
má vazby na sociologii

2) Aplikované (užité) psychologické vědy

využívají poznatků skupiny základních věd v praxi
Soudní (forenzní) psychologie:
- se zabývá chováním a prožíváním lidí v situacích regulovaných právem
psychologie práce:
- zabývá se vnitřními a vnějšími podmínkami pracovního procesu, včetně mezilidských vztahů na pracovišti, výběru pracovníků, tvorby týmů.
klinická psychologie
- zabývá se diagnostikou, prevencí a terapií duševních poruch; vztahy lékaře k pacientovi a pacienta k lékaři či postojem pacienta k nemoci
psychologie osobnosti
- zkoumá osobnost jako celek a její dílčí vlastnosti (temperament, rysy, schopnosti, dispozice apod.)
psychopatologie
- zabývá se příznaky duševních poruch a jejich klasifikací. Klinická psychologie se od ní odlišuje tím, že tyto poznatky obohacuje o praktickou aplikaci (Jak může psycholog diagnostikovat duševní poruchu? Jak ji může léčit? …)

Dějiny psychologie

Mezníkem, který je považován za vznik vědecké psychologie je rok 1879, kdy v Lipsku vznikla první psychologická experimentální laboratoř. Zakladatelem této laboratoře byl Wilhelm Wundt.

Avšak průkopníky vědecké psychologie ještě před Wundtem byli přírodovědci Hermann Helmholz, Ernst Heinrich Weber a Gustav Theodor Fechner. Chtěli experimentálně zkoumat duši jako mechanický aparát, proto se zaměřili na popis psychických dějů fyzikálními vzorci (tzv. psychofyziku).

Brzy po svém vzniku se část psychologie začala orientovat na poznávání rozdílů mezi lidmi. Prvními představiteli byli Wiliam Stern a badatel v oboru dědičnosti Francis Galton. Jejich nauka se zabývala charakterem, byla předchůdcem psychologie osobnosti. Nauka se nazývala diferenciální psychologie.

GESTALTISMUS

Christian Ehrenfels koncem 19. století zavedl do psychologie pojem gestalt (tvar). Měl poté své následovatele, kteří založili tvarovou teorii. Jaký byl význam slova gestalt? Je to tvarové označení celku, který nelze pochopit rozložením na jeho části, nýbrž v souhrnu a spolupůsobení jeho různých kvalit. V psychologii se gestalt uplatnil především v teorii vnímání. Podle gestaltistů je způsob, jakým vnímáme objekt, určován komplexní souvislostí tvaru.

BEHAVIORISMUS

Je to čistě objektivní věda o chování, vycházející z experimentů na zvířatech. Mezi další představitele řadíme Rusa Ivana Petroviče Pavlova a neobehavioristu B. F. Skinnera. Tito behavioristé byli (a jsou) vskutku redukcionisté. Odmítají duši a mluví pouze o podnětech (stimulech), které jsou přiváděny do organismu a o odpovědích (respondence) na tyto stimuly. Proto se také behaviorismu někdy říká S – R psychologie (stimul – respondence). Za odpověď považovali chování, pod nímž si představovali činnost žláz a svalů. Duševní děje pro ně byly tzv. černou skříňkou (blackbox), o kterou se zkrátka nezajímali. Zajímalo je pouze to, co se dalo objektivně pozorovat.

HUMANISTICKÁ PSYCHOLOGIE

Psychoanalýza byla zaměřená na duševně nemocné, behaviorismus vycházel z poznatků o zvířatech. Jako reakce proti takové redukci vznikl v padesátých letech 20. století směr nazývaný humanistická psychologie. Ideou nového směru byl návrat ke zdravému člověku a jeho tvořivým schopnostem. Zdůrazňována byla úcta k člověku, přirozená lidská dobrota a ideál seberealizace. Mezi představitele řadíma Carla Rogerse, Abrahama Maslowa, a Erica Berne.

DVA ZÁKLADNÍ PŘÍSTUPY:

Objektivistický
- („více vědecký“), se vyznačuje technokratičností, maximem racionality, spoléháním se na experimenty a měření.
- Člověk, který je zkoumán, je OBJEKTEM (asi tak jako např. technické zařízení). Typické metody: experiment, pozorování. Typické psychodiagnostické metody: např. testy inteligence.
- behaviorismus
Humanistický
- („více společenskovědný, na člověka orientovaný“)
- člověk je SUBJEKTEM – jde o porozumění životnímu příběhu, větší míru individuality, více klientského a partnerského přístupu, naslouchání. V porovnání s prvním přístupem chybí důraz na fakta a obecné závěry
- humanistická psychologie

Psychologické metody

základních psychologické metody jsou dotazník, rozhovor, pozorování, experiment a analýza výsledku činnosti (např. kresby)
introspekce = asi nejzákladnější psychologickou metodou zkoumání duše. Používáme ji vlastně všichni, a to nejsme psychologičtí výzkumníci. Přesto se našel směr, který introspekci jako výzkumnou metodu pro její subjektivnost zamítl. Jak tušíte, byl to behaviorismus. Pro zajímavost: Poznatky získané introspekcí jsou sice nejbarvitější, ale mají několik nevýhod: 1. Některé jsou těžko sdělitelné. 2. Pozorovat můžeme jenom vědomé jevy. 3. Pokud se zaměříme na prožitek nějaké své emoce (např. hněvu), obvykle zmizí.
experiment = zkouška, při které máme možnost nanečisto pozorovat, co se v určitých situacích děje. Nestává se v přírodě zrovna příliš často, aby potkani dostávali elektrické šoky. Proto chceme-li zjistit, jak se taková frustrující situace projevuje v jejich chování, musíme uspořádat experiment. Koupíme párek potkanů a dáme je do klece. Do jejich podlážky postupně pouštíme více a více voltů a do formuláře zaznamenáváme, jak se jim to líbilo. Nakonec učiníme závěr, že se vzrůstající frustrací roste touha se jí vyhnout až do určitého bodu, kdy nastoupí rezignace. Cesta k poznatkům může být krutá. My si zapamatujme, že příčina, se kterou může výzkumník manipulovat (otáčení kolečka elektrošoků), se nazývá nezávislá proměnná, a že následek, ke kterému to vedlo a který pozorujeme a měříme (úprk potkanů), se nazývá závislá proměnná. Závislá proměnná (následek) je jednoduše závislá na nezávislé proměnné (příčina). A na závěr, experiment je metoda, která umožňuje měřit kauzální (příčinné) vztahy mezi proměnnými. Čím silnější šok, tím větší touha uniknout.

Úvod do obecné psychologie

Již Aristoteles ve spisu „O duši“ psychiku dělí a hovoří o dvou mohutnostech: Nús (rozum) a Orexis (žádostivost). Současná psychologie se ale řídí tzv. Kantovou trichotomií. Immanuel Kant rozdělil psychiku na tři funkční celky: poznávací (kognitivní), citovou (emocionální) a volní (konativní).

Vnímání je nástrojem organismu, který do něj rozhodně nevstupuje jako nepopsaná deska. Vnímání je závislé skutečně na mnoha vnitřních proměnných. Třeba na předchozí zkušenosti. Pokud vás kdysi například pokousal černý pes, budete jiného černého psa vnímat jinak než ostatní. Na co zaměříte svoji pozornost, co si ze svého okolí vyberete jako hodné vnímání, je zkrátka tímto vším ovlivněno. Co se týče zákona blízkosti, řadíme jej mezi zákony tvarové (Gestalt) psychologie, které se tématem vnímání zabývaly. Známe ještě další zákony.

Kognitivní (poznávací) složky psychiky jsou paměť, pozornost, myšlení, vnímání a čití. Mezi citové (emocionální) složky psychiky patří afekt a nálada. Vůli řadíme mezi volní (konativní) složku psychiky.

Základní informace o vnějším světě a o stavu svého těla získáváte pomocí analyzátorů, které se vždy skládají z receptoru, dostředivého nervu a mozkového ústředí. Činnost těchto analyzátorů nazýváme čitím. Výsledek činnosti analyzátorů (čití) je psychický zážitek, který nazýváme počitek. Počitek je základní (elementární) jednotkou čití a vnímání. Můžete si ho zjednodušeně představit jako atom toho co vnímáte – třeba jako pixel monitoru fotoaparátu. Počitky rozlišujeme zrakové, sluchové, čichové, chuťové, tepelné, tlakové, polohy a rovnováhy, pohybu, hmatové a viscerální. Počitky se skládají ve složitější vjemy. A jaký je vlastně rozdíl mezi čitím a vnímáním? Čití je výsledkem činnosti vašich analyzátorů. Vaše sítnice např. zachytí pozorovaný obraz, který je jako elektrický impuls veden dostředivým nervem do mozkového ústředí, kde je dále zpracován. Abyste ale opravdu něco vnímala, je třeba víc. Vnímání je komplexnější (složitější) funkce a podílí se na něm, jak už víte, vaše zkušenost, potřeby, nálada, zájmy a hodnoty.

Vnímání

ČTYŘI TYPY VNÍMÁNÍ:

analytický typ = má sklon rozkládat vnímané předměty a jevy na detaily a soustředit se především na jejich vnímání a pozorování
syntetický typ = má sklon soustředit se na vnímané předměty jako na celek
analyticko-syntetický typ = vnímané předměty a jevy člení na části, ale tyto části vnímá v rámci celku
emocionální typ = jeví sklon nezaměřovat se při vnímání a pozorování předmětů na správnost jejich pochopení, ale na vlastní prožívání

Představa je názorný odraz jevů, které v daný okamžik nevnímáme. Fantazie je naproti tomu psychický proces, který nám umožňuje si představovat takové předměty a jevy, které jsme nikdy nevnímali. Vzpomínka na tvář vaší babičky je představa, zatímco okřídlený kůň Pegas je fantazie.

Schopnost učit se a užívat naučeného se nazývá inteligence. Testuje se převážně pomocí testů, jejichž výsledek se vyjadřuje pomocí inteligenčního kvocientu. Stupně inteligence se pohybují v rozsahu od 140 a více bodů u geniality a pod 35 a méně bodů u idiotie. Rozptyl jednotlivých stupňů vyjadřuje křivka normálního rozložení, tzv. Gaussova křivka, z níž je zřejmé, že asi polovina populace má průměrnou inteligenci (tj. mezi 90-109 body).

Inteligence je také o schopnosti přizpůsobit se, řešit nové problémy, orientovat se v nových situacích na základě určování nových souvislostí. Poruše intelektu říkáme slabomyslnost (oligofrenie). Lehkou slabomyslnost nazýváme debilitou (IQ 50–70), střední imbecilitou (IQ 35–50) a těžkou idiotií (pod 35). Jedince s IQ nad 130 řadíme mezi vysoce inteligentní.

PĚT ZÁKLADNÍCH DRUHŮ MYŠLENÍ:

praktické = Pokud nesvítí lampička a vy chcete zjistit proč (metodou pokusu a omylu zkontrolujete zásuvku či žárovku)
konkrétně názorné = plánujete-li si prázdninovou cestu
abstraktní = pracujete s abstraktním materiálem (uvažování o myšlení)
konvergentní = myšlenková práce ubíhá jedním směrem, jde o to nalézt jediné správné řešení, např. při řešení rovnice
divergentní = neboli myšlení tvořivé. Uplatňujete ho při řešení situací, které mohou mít více řešení a vyústění, např. řešení otázky jak žít plnohodnotný život

Nauka zabývající se postupy řešení obtížných úkolů se nazývá heuristika.

EMOCE – city

afekt = velmi krátký a prudký cit
vášeň = dlouhodobý a prudký cit
nálada = dlouhodobý cit, prožívání spíše podbarvuje

TŘI ZÁKLADNÍ SLOŽKY EMOCÍ:

fyziologické = fyzické změny (např. tlukot srdce)
kognitivní = informace, které určují, jak situaci interpretujeme (např. otázka je to vrah nebo neškodný člověk?)
expresivně = behaviorální – jak emoce vyjadřujeme navenek (např. ztvrdnutí rysů v obličeji)

Vůle

Třetí částí psychiky je tedy vůle. Vůle (jiným slovem chtění) bývá vymezována jako záměrné, cílevědomé úsilí směřující k dosažení vědomě vytčeného cíle. Bývá označována jako samoregulace chování. Je vlastní jen člověku, u zvířat se nevyskytuje. Abulie je neschopnost cokoliv chtít, o cokoliv usilovat.

Základní teorie psychologie osobnosti

1) PSYCHOANALÝZA

Pojem psychoanalýza se používá jednak jako označení psychologického směru, který je založený na přesvědčení o rozhodujícím vlivu sexuálního pudu na vývoj jedince, a jednak k označení způsobu léčby – terapie. Pacient, který prochází psychoanalýzou, dochází cestou volných asociací k odhalení podvědomých konfliktů a potlačených přání. Terapeut mu pomáhá interpretovat jeho vnitřní pochody podle psychoanalytické teorie.
Podle Freuda máme tři úrovně vědomí:
- vědomí
- předvědomí
- nevědomí = to, co si člověk z vlastního duševního života neuvědomuje. Nevědomí zahrnuje zážitky momentálně neuvědomované, ale předtím vědomě prožité, které ovlivňují naši psychiku, zahrnuje i zautomatizovanou činnost, do které náleží i různé potlačené touhy, přání, neuvědomované působení instinktů a pudů. Nevědomí způsobuje nevysvětlitelné tendence k určité činnosti, vznik různých citů (zejména nálad a citových vztahů), které jsou obyčejně výsledkem vnitřních konfliktů člověka.

Podle Freuda tři instance (prvky) osobnosti:
- Id (ono) –
- Ego (já) – je vědomé a zajišťuje přežití člověka ve světě
- Superego (nadjá) – rodič v nás, naše svědomí. Díky němu si sami udělujeme tresty, to když máme pocit viny, nebo naopak odměny, to když cítíme hrdost

Alfred Adler zavádí do psychologie nový významný termín, který označuje komplex, který pramení z vědomí závislosti na druhých lidech a je spojen se snahou tuto závislost překonat. Je východiskem pro podvědomě si stavěné cíle spočívající v úsilí o převahu a moc. Nazývá se komplex méněconnosti.

Typologie osobnosti

S úplně jednoduchým rozdělením lidí do typů přišel Carl Gustav Jung. Jeho typologie se používá dodnes a s názvy jeho typů operujeme denně. Jedná se o protipóly introverze – extroverze.

Důležitým pojmem psychologie osobnosti je temperament. Toto slovo asi dobře znáte z běžné řeči, kde se temperamentní používá jako synonymum slova živý, prudký. V psychologii však temperament používáme pro označení celé skupiny vlastností, které jsou relativně nezávislé. Jde především o celkové citové ladění, úroveň aktivity a vzrušivosti, o to, jak člověk prožívá a jak se chová. Nejstarší učení o temperamentech pochází od Hippokrata (5. století před Kristem). Rozlišoval 4 hlavní typy lidských temperamentů podle toho, která ze základních tekutin (které předpokládala tehdejší medicína) v těle převládala. Převaha krve patřila sangvinikovi, převaha hlenu flegmatikovi, převaha žluči určuje cholerika a černé žluči melancholika.

Sangvinik je člověk čilý, dobromyslný, veselý, společenský, vřelý, živě reaguje, snadno se nadchne, je optimista.
Flegmatik je kliďas, který se nedá snadno vyvést z míry, může být až netečný, lhostejný, nepodléhá náladám, je spíše pomalý, ale spolehlivý.
Cholerik je člověk dráždivý, vzteklý, snadno vyletí, jeho hněv však nemá dlouhé trvání.
Melancholik je nejméně šťastný typ. Převládá u něho smutná nálada, je pesimista od přírody, pomalý, přecitlivělý, špatně přizpůsobivý.

Existuje vztah mezi tím, jak člověk vypadá, a jaký je „uvnitř“? Vztahy zde bezpochyby jsou. Některé z nich, jako např. mezi malou postavou a sklonem komandovat nebo mezi rozštěpem patra a družností, vycházejí ze sociálního formování osobnosti. My se ale podíváme na vztah mezi konstitucí, tvarem těla a temperamentem. Autorem je psychiatr E. Kretschmer.

Leptosom– vyšší postava, úzká ramena, plochý hrudník, kostnaté ruce, vejčitý obličej.
Pyknik– zaoblená postava střední výšky, kratší končetiny, sklony k hromadění tuku.
Atlet– silný vývoj svalstva kostry, robustní postava při nedostatku tuku.

Existují vztahy mezi uvedenými tělesnými typy a výskytem duševních chorob určitého druhu, a také mezi tělesnými typy a temperamentem. Pyknická postava je často spojena s temperamentovou živostí, společenskostí, s kolísáním nálad mezi euforií a depresí. Leptosomové bývají introverti, přecitlivělí až chladní. Pro atlety je příznačné střídání výbušnosti a netečnosti, pomalost, důkladnost, houževnatost v činnostech.

Testy osobnosti

Dřív než může být test prakticky použit, musí se prozkoušet jeho použitelnost. Kladou se na něj následující požadavky: objektivita, reliabilita, validita. Objektivita: výsledky testu musí být nezávislé na osobě zkoumatele. Různí experimentátoři musí dojít ke stejným výsledkům. Reliabilita znamená, že u téže osoby při opakovaném použití testu musí být dosahovány přibližně tytéž výsledky. Např. inteligenční test, který ti jednou naměří IQ 140 a podruhé 80, má nízkou reliabilitu. Validita: test má platnost tehdy, když opravdu měří to, co má měřit. Např. inteligenční test, který ve skutečnosti neměří inteligenci, ale kupříkladu paměť, má nízkou validitu.

Rozlišujeme dva druhy testů: přímé (skládající se z otázek, které jsou podle určitých hledisek statisticky vyhodnocovány) a nepřímé neboli projektivní, které nabízejí testovaným osobám materiál, který připouští různé možnosti výkladu.

Projekce (neuvědomované přenášení subjektivních, popřípadě nevědomých přání, motivů, pocitů na jiné osoby, objekty či situace) je jedním z nejvíce fascinujících objevů hlubinné psychologie. Jedná se v podstatě o obdobu biografu. Promítaným filmem jsou ale prvky naší osobnosti: pocity, emoce, komplexy, zábrany, vlastnosti a schopnosti.

Psycholog projekci chytře využívá v tzv. projektivních testech. Nejznámější je test kresby stromu, postavy nebo Rorschachův test barevných skvrn. V dětské diagnostice se používá například test “rodina v podobě zvířat“. Dítě má sebe a členy rodiny namalovat jako zvířata. Blízký vztah zvířat a dětí a mnohotvárná zvířecí symbolika umožňují dítěti dobře vyjádřit dětské zážitky a psychologovi nahlédnout do rodinné situace dítěte, kterou by nedokázalo popsat slovy.

VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE – vývoj člověka, zrání, dědičnost

Vývoj je procesem navzájem souvisejících změn, k němuž postupně dochází v důsledku procesů zrání a učení.

Na náš vývoj mají vliv dva faktory, dědičnost a prostředí. Dědičnost neboli dědičná výbava je dána našimi geny, které jsme zdědili po předcích. Ještě dlouho po narození určuje náš vývoj. Stejně významně jsme ve svém vývoji utvářeni také prostředím. Dědičnost určuje proces zrání, zatímco prostředí odpovídá za proces učení.

Zráním dochází k organickým změnám, které podmiňují rozvoj některých schopností. Některým (např. chůzi) se nemusíme skoro nebo vůbec učit, stačí k nim „dozrát“. Jestliže je např. svalovina již dostatečně vyvinuta a jestliže jsou nervové dráhy natolik vyzrálé, že umožňují pohybovou koordinaci, pak může dítě začít chodit. Řeči se naopak musí dítě učit. Zděděné jsou pouze dispozice k mluvení, nikoliv řeč sama.

Ontogeneze člověka

Prenatální fáze (období před narozením) začíná embryonální (zárodečnou) periodou, kdy dochází k zakládání orgánů. Od osmého týdne navazuje druhá fáze – fetální (plodová), kdy orgány dozrávají. Nehodou, nemocí, léky a drogami může být organismus dítěte během těhotenství těžce poškozen. Především existuje zvláštní náchylnost na škodlivé vlivy chemického nebo fyzikálního charakteru. V této periodě může dojít k poškození organismu dítěte, které je obecně o to vážnější, čím dříve vzniklo. Ale i psychický stav matky působí na plod, na vývoj mohou mít negativní vliv např. deprese a stavy úzkosti. Výzkumy dokazují, že je v tomto stádiu již vyvinuto elementární vnímání, cítění a učení.

Za novorozence se označuje dítě od narození po první měsíc života. Mnoho hodin prospí, bdí jen asi 8 hodin denně. Hned po narození je děťátko vybaveno mnoha reflexy, které mu usnadňují život. Jedná se například o sací reflex, pátrací reflex, úchopový reflex. Dítě je bezmocné fyzicky, ale nikoliv sociálně. Signalizuje matce své potřeby pláčem a křikem.

Období kojence navazuje na období novorozeněte a končí s prvním rokem života. Ústřední situací je tu kojení (od toho kojenec), které je důležité nejen z hlediska výživy, ale i citového a sociálního rozvoje. Dochází zejména k výraznému vývoji senzomotoriky. V prvním roce začíná dítě chodit a používá první smysluplná slova.

Batole – důležitou a převažující činností je hra. Velké pokroky dělá v oblasti motoriky (hybnosti) a řeči. Již v roce a půl dokáže utíkat a ve dvou letech už umí 200 až 300 slov. Před dosažením třetího roku se objevuje období kladení otázek (tzv. období proč), které slouží k rozšiřování poznávání světa. Dítě však zatím chápe svět jako oživený a vytvořený pro něj („sluníčko svítí, aby mi bylo teplo“). V batolecím období se objevuje vědomí já, s kterým dítě experimentuje, snaží se prosazovat (někdy za každou cenu). Proto bývá toto období nazýváno obdobím vzdoru.

Nedostatečné uspokojování základních potřeb se nazývá deprivace. Zanedbanou výchovou, zejména v ústavech, dochází k citové deprivaci dítěte. Kritickým obdobím je věk přibližně od 6 do 15 měsíců. Problémem je nemožnost vytvoření citového pouta k jedné osobě. Deprivované děti mívají poté opožděný vývoj řeči a intelektu, značné jsou jejich problémy v sociální komunikaci, citových vztazích, ve vývoji charakteru.

Puberta (neboli pubescence) je to období vnitřních a vnějších konfliktů, zejména s rodiči, poznamenané zmatky z probuzené sexuality a vnitřními krizemi. Typické jsou tendence k osamostatňování se a k revoltě proti rodičům, zájem o sebe sama, snahy proniknout do světa dospělých, vzdor, předstíraná hrubost a přitom vnitřní sentimentalita. Objevuje se první láska, zvýšená výběrová kritičnost (zejména vůči rodičům) i výběrová nekritičnost a tzv. černobílé myšlení (ignorování různosti hledisek a relativismu).

Věk dospělosti

Erik H. Erikson rozlišuje tři stádia života v dospělosti. Lépe je pochopíme jako tři velké úkoly dospělého člověka:

1) Intimita. Nepodaří-li se mladému člověku do nástupu dospělosti navázat intimní vztah k jiné osobě (to však nemusí být v prvé řadě pohlavní vztah), pak toho bude později sotva schopen. Buď se stáhne do izolace, nebo vstoupí do formálního spojení, kterému chybí otevřenost, vřelost a spontaneita. Je to konflikt mezi intimitou a samotou.

2) Generativita (tvůrčí potenciál). Erikson vychází z toho, že ve zdařilém vztahu se objevuje přání mít dítě. Toto přání plodit a vychovávat další generaci nazýváme generativitou. Nemusí se však vždy bezpodmínečně spatřovat v plození dětí, nýbrž i v potřebě něco vytvářet. Někteří lidé nedosahují tohoto stádia. Příčinu neschopnosti dospět k tomuto stádiu zralosti lze najít v chybném raně dětském vývoji ve vztahu matka-dítě, který nedovoluje vytvoření vlastního jáství. Místo generativity nastupuje stagnace, pocit nečinnosti, ochuzení mezilidských vztahů.

3) Integrita. Integrita znamená přijetí svého životního příběhu. Vyznačuje se převzetím odpovědnosti za svůj vlastní život. Jestliže se nepodaří dosáhnout integrity, pak se dostavuje zoufalství a prázdnota.

Stáří zpravidla nastupuje po 60. roce věku, ale je to velmi individuální. Někdo je „starý“ v 55 letech, někdo je ještě v 65 „mlád“. Proces stárnutí je postupný. Projevuje se úbytkem sil a zdraví, stereotypními návyky, dětinskostmi (umíněností, přecitlivělostí, neschopností pochopit druhého), úbytkem tvořivosti, zhoršením paměti a nezřídka i myšlení. Starý člověk žije ve vzpomínkách, vytváří si životní bilanci a musí se konfrontovat s vědomím blížící se smrti. Musí se vyrovnat s poruchami smyslového vnímání a hybnosti, s radikální změnou vzezření a mnohdy i výrazně nižším příjmem. Stáří je ovšem také období životního nadhledu, radosti a moudrosti.

Úvod do sociální psychologie

Sociální psychologie se zabývá psychikou člověka jako společenské bytosti. Předmětem jejího zájmu mohou být taková témata, jako je proces socializace, sociální učení, sociální role, sociální percepce (vnímání) nebo komunikace. Je vědou o interakci mezi jednotlivci a určitými společenskými podmínkami. Pokouší se vysvětlovat vliv, který mají osoby na prožívání a chování jiných osob. Zabývá se ale třeba také dynamikou v malých skupinách či psychologií davu. Sociální psychologie je rozsáhlá a mnohostranná oblast psychologie, jejíž výzkumnou metodou je především experiment (pamatujete na experiment s vězni nebo blázny?).

V roce 1920 byly v Indii nalezeny dvě děti ve vlčí smečce. Dostaly jméno Amala a Kamala. Chovaly se jako vlci, běhaly po čtyřech, vrčely, cenily zuby, jedly syrové maso, bděly v noci a spaly ve dne. Amala zemřela za rok, Kamala v 17 letech. Kamala řekla po dvou letech první slovo, po osmi letech říkala krátké věty. Naučila se pouze 100 slov. Kvůli životu ve smečce měly děti nedostatek sociálních podnětů, což se v psychologii nazývá deprivace. Neměly možnost naučit se životu ve společnosti, najít v ní svou roli, jak se tomu lidé učí v procesu socializace.

Socializace znamená vrůstání člověka do společnosti. Učí ho společenským normám, tomu jak se má v určitých chvílích chovat. Takový očekávaný způsob chování v určité sociální situaci se nazývá role.

Sociální učení

Od raného dětství procházíme socializací. Učíme se žít mezi lidmi, zastávat své role a navzájem spolupracovat. Psychologové toto učení nazývají sociální. Jím si osvojujeme sociální dovednosti (hlavně komunikaci), formujeme charakter a společenské role. Rozeznáváme tři základní druhy sociálního učení:

1) Nápodoba, kdy jedinec napodobuje své okolí. Takto se učíme řeči, projevům citů, mimice apod.

2) Identifikace s blízkou osobou.

3) Sociální zpevňování, které probíhá na bázi odměn a trestů.

Při posuzování lidí, tedy tzv. sociální percepci, je většinou rozhodující první dojem, který si o nich učiníme. První dojem ale často klame. Zdrojem chyb při pozorování bývá tendence vycházet ze speciálních znaků a vyvozovat z nich dalekosáhlé závěry o jiných vlastnostech. Tak se například usuzuje ze zdvořilého chování na vlastnosti, jako jsou laskavost, inteligence, ochota pomáhat a mnoho jiného. Tato chyba se nazývá haló efekt.

Neverbální komunikace

Naše schopnost využívat neverbálních prostředků k dorozumívání se, chápání a ovlivňování ostatních lidí může být nazvána schopností komunikace anebo (alespoň z části) sociální inteligence. Sociální inteligence, podobně jako každá schopnost, je do určité míry určená vrozenými faktory a vlivy prostředí působícími v průběhu našeho vývoje. Podobně jako každou dovednost ji tedy můžete cvičit a rozvíjet. V širším pojetí se jedná o schopnost jednat s lidmi a tvořivě řešit mezilidské konflikty. Její vysoký stupeň představuje tzv. sociální takt.

V běžném životě se občas setkáme s tzv. paradoxní komunikací, která nechává příjemce v rozporuplné situaci. Může mít formu třeba takovýchto vyzvání: “Buď spontánní!“, „Miluj mne!“, „Dělej, co chceš, nestarej se, když jsem smutná!“.

Jsou-li dávána navzájem rozporuplná sdělení, tak dochází k paradoxní situaci (například obsahuje-li verbální sdělení opak toho, co je vyjádřeno neverbálně – gesty, mimikou apod.). Zvláštní formou paradoxní komunikace je „double bind“ (dvojná vazba neboli vztahová past). Příkladem může být matka, která říká svému dítěti, že ho miluje, ale přitom svým tělem signalizuje opak. Jako by říkala: „Pojď ke mně dál.“

Asertivita

Asertivita je schopností prosadit sebe a své zájmy bez zjevné agresivity. Je postavena na dostatečném sebevědomí.

PSYCHOPATOLOGIE – nemoci duše

Jsou vyhraněné duševní nemoci, ale jsou i stavy, které nelze v pravém smyslu označit za nemoci. Přechod mezi duševním zdravím a duševní nemocí je někdy plynulý a těžko postřehnutelný. V psychiatrii je to poněkud jinak než v ostatních lékařských oborech, kde je nemoc víceméně vždy spojena s utrpením.

Ve vědách psychologicko-psychiatrických známe nemoci spojené s utrpením, nemoci bez utrpení i utrpení bez nemoci. Lidé potřebovali vždy někoho, komu by se svěřovali, komu by se zpovídali, s kým by se radili. V minulých staletích mívali velcí páni svého zpovědníka a lid obecný mohl jít kdykoliv ke zpovědi a na kázání; dnešními slovy řečeno, dostávalo se jim individuální i hromadné psychoterapie. Dnes často přejímají tuto úlohu psychiatr a psycholog, kteří se ujímají lidí duševně trpících, ale jinak zdravých.

Věda, která se zabývá vznikem, průběhem, příčinami a tříděním duševních nemocí, se jmenuje psychopatologie. Tato základní psychologická disciplína má blízko k dvěma aplikovaným vědám. K psychiatrii, která se navíc zaměřuje na prevenci a farmakologickou léčbu, a ke klinické psychologii, která ji obohacuje o psychodiagnostiku a psychoterapii.

U většiny psychických onemocnění neznáme jejich etiologii nebolipříčinu. Duševní nemoci podle etiologie dělíme na exogenní a endogenní. U exogenních je příčina onemocnění vnějšího původu: například u reaktivní deprese to může být úmrtí partnera. U endogenních onemocnění je příčina vnitřního původu, zpravidla jde o dědičnou poruchu. U většiny psychických onemocnění předpokládáme příčinu endogenní i exogenní zároveň. Duševní nemoc se projevuje příznaky (symptomy), které se sdružují v syndrom. Pro depresi je například příznačná (symptomatická) pokleslá nálada. Ta spolu s dalšími symptomy (nechuť, lhostejnost, podrážděnost apod.) vytváří depresivní syndrom.

Na každou nemoc používáme různé terapie. Léčba psychologickými prostředky se nazývá psychoterapie. Když se snažíme odhadnout, jak se bude nemoc dál vyvíjet, stanovujeme prognózu.

Neuróza

Neurózy jsou méně závažné psychické poruchy přístupné léčbě psychoterapeutickými prostředky. Příznačné jsou pro ně úzkosti, somatické potíže (např. bolest hlavy či ekzém) nebo třeba nutkavé myšlenky (obsese).

Psychózy jsou naopak těžká psychická onemocnění, která na psychoterapii nereagují a která se léčí psychofarmaky (léky).

Fobie je neuróza, kterou z vlastní zkušenosti známe všichni. Značí neadekvátní strach, který se vztahuje na zcela určité věci nebo situace. Např. agorafobie – strach z velkých prostor, klaustrofobie – strach z uzavřených prostor. Existuje však i fobie z hmyzu (arachnofobie – strach z pavouků), práce (ergofobie), manželství (gamofobie) nebo pohřbení zaživa (tafofobie). Podle psychoanalýzy fobie vznikají tak, že se nevědomé úzkosti promítnou na vnější objekty (například pavouky), strach se tím přesouvá mimo osobnost. Před pavouky nebo manželstvím totiž lze uprchnout, před vnitřními konflikty nikoliv.

Psychózy

Mánie

Typickým znakem mánie je povznesená nálada a prchavost myšlenek, vždy se totiž jedná o nadbytek afektu. Mánii charakterizuje stupňované nutkání k pohybu, nepřerušovaná snaživost, neúnavná aktivita a zvýšené sebevědomí. Lidé v mánii se přeceňují a ztrácejí společenské zábrany. V depresivní fázi se člověk cítí neužitečný, nicotný, trpí tím, co ostatním způsobuje.

Deprese

Nejdůležitějšími symptomy deprese jsou beznaděj a lhostejnost. Pocity jako smutek (radost, vztek…) člověk v depresi nezažívá – ani při rodinném neštěstí se neprojevují pocity smutku. Nedochází k žádné iniciativě, nic nejde od ruky, každá činnost se stává utrpením. Nejhorším symptomem deprese je porucha spánku, chybějí hlubší fáze spánku, jak ukazuje EEG.

Jak deprese, tak mánie probíhají většinou ve fázích. Existují pacienti, kteří mívají občas pouze např. depresivní fázi, ale i tací, kterým se období mánie střídá s depresí. Ti trpí tzv. maniodepresivní psychózou neboli bipolární poruchou. Měl ji i herec Miloš Kopecký.

Nakonec musíme upozornit, že deprese a mánie mohou mít různou intenzitu, od těch „běžných“ po depresi a mánii psychotické hloubky. V manické fázi si to jakoby vynahrazuje: cítí se být povolán k největším věcem, dovoluje si tolik, že všichni žasnou, začíná všude velkolepě.

Schizofrenie

Je nejtěžší a zároveň nejčastější formou psychózy. Trpí jí asi 1% populace. První ataky nastávají mezi 15. až 23. rokem. Její příčiny nejsou dosud objasněny. Její projevy jsou velmi rozmanité, díky čemuž často vznikají pochybnosti při její diagnóze. Dochází k poruchám myšlení, které je nesouvislé a nelogické. Věty jsou nakousnuty a nedokončeny. V případě časté paranoidní formy mají postižení neustále pocit, že je někdo pozoruje a pronásleduje. Nálada schizofreniků je nestabilní, v popředí je strach. Charakteristické jsou bludy (mylná nevývratná přesvědčení) a halucinace (klamné vjemy). Schizofrenie je převážně dědičná, na jejím vzniku se ale podílejí i exogenní faktory jako je třeba rodinná komunikace.

Závislosti

Lidé vyhledávají drogy, protože jim to přináší různorodé zisky. Může to být euforie, zábava, ztráta zábran, zapomnění, nebo spousta energie. Vystřízlivění bývá ale bolestné a vzbuzuje touhu po opakované dávce. Člověk si na stav vyvolaný drogou totiž zvyká, líbí se mu, a tak vzniká psychická závislost. Zvyká si ale i jeho tělo, proto se s počtem dávek zvyšuje tolerance na drogu a jedinec musí své dávky pro dosažení stejného stavu zvyšovat. Pokud drogu vysadí, je mu navíc hůře a hůře a touha po droze je silnější a silnější. To už mluvíme o fyzické závislosti.

Druhy drog.

Alkohol působí hlavně na nervový systém, který řídí vědomí a emoce. Odhaduje se, že na světě je 20 milionů alkoholiků. Alkoholismus je spjat s řadou psychiatrických problémů jako ztráta orientace v čase a prostoru, halucinace.
Cannabis (konopí) je rozšířeno ve dvou variantách: jako hašiš a jako marihuana. Po alkoholu nejčastěji konzumovaná droga. Vyvolat může mírnou euforii, chuť k jídlu, ale také děsivé halucinace. Časté užívání může vést k poruchám paměti i k psychiatrickým problémům.
Opiáty (heroin, morfin, kodein, braun) jde o velmi tvrdé drogy, které se získávají z máku setého. Usazují se prostřednictvím určitých receptorů v mozku a vyvolávají euforické nálady. Současně mizí různé tělesné obtíže a bolesti. Fyzická závislost počíná záhy a abstinence je velmi těžká a bolestivá, tudíž je velmi málo odvyknutých. Užívání opiátů je spojeno s řadou rizik, jako je přenos infekcí (HIV, žloutenka), devastace organismu a hrozba smrtelného předávkování.
Halucinogeny (LSD, Mezkalin, houbičky – lysohlávky) – vyvolávají halucinace, zintenzivnění a znetvoření barev. Při špatném rozpoložení uživatele jsou možné děsivé halucinace. Halucinogeny často stojí u zrodu psychotických poruch.
Stimulační látky (pervitin – perník, kokain, extáze) – vedou k tělesné a psychické stimulaci. Vzniká na nich silná psychická závislost. Hrozí riziko rozvoje duševních poruch, ale i smrtelného vyčerpání. Pervitinem a kokainem se lze předávkovat.

Kromě závislosti na návykových látkách (alkohol, drogy) existují i jiné typy závislostí. Po revoluci se u nás objevilo v hojné míře patologické hráčství neboli závislost na hracích automatech či sázkách. Postižené touto závislostí nazýváme gambleři. Dalším fenoménem je závislost na práci neboli workoholismus. Vede až k úplnému vyčerpání a psychickému a fyzickému zhroucení.

Hodně se mluví o závislosti na sektách, jejichž oběti nejen upadají do silné psychické závislosti na dané organizaci, ale jsou často vystaveny psychickému nátlaku, vydírání a útisku nejrůznějšího druhu. Sektářské organizace mají často tendenci zneužívat nejrůznější psychologické techniky (hypnózu, analogii psychoanalýzy, neverbální techniky), ale také praktiky vyvinuté k manipulaci s psychikou v nejrůznějších jiných kontextech (brainwashing, love-bombing, magické postupy, východní regulační techniky a jejich analogie)

Oběť sekty můžeme v každodenním životě občas poznat podle jisté sociální staženosti (potřeba kontaktu s lidmi, zájmů, volného času je cele nahrazována sektou), silně vtištěné ideologie (lidé jako juke box strnule opakují naučené formulky, určené k přesvědčování dalších obětí), a někdy i podle neverbální komunikace (nepřítomný pohled, strnulejší mimika).