Téma: Mé komunikační přednosti a nedostatky
Předmět: Klinická psychologie
Zaslal(a): Zuzana Biborová
Univerzita Palackého v Olomouci, Fakulta tělesné kultury
Seminární práce
Vyučující: PhDr. Dana Štěrbová, Ph.D, Autor: Bc. Zuzana Biborová
Vyučovací předmět: Klinická psychologie 1, 2
Mé komunikační přednosti a nedostatky
Komunikace je jednou z hlavních součástí, bez které se žádný fyzioterapeut neobejde. Jsme-li každodenně v kontaktu s pacienty, je zřejmé že bez dobrých komunikačních schopností nejsme schopni kvalitně vykonávat naši práci. Chci-li dosáhnout dobré komunikace, musím umět informace dávat, ale v první řadě přijímat. Schopnost naslouchat je jedním ze základních kamenů tvořících vztah terapeut – pacient.
Schopnost srozumitelně a jasně se vyjadřovat je další prvek, který by v mojí profesionální dráze neměl chybět. Tato dovednost vyžaduje určité zkušenosti a pravidelný trénink. Myslím, že v průběhu běžné praxe se moje vyjadřovací postupy hodně změní. Naučím se používat určité výrazy a slovní spojení, kterými budu schopna stručně, jednoduše a srozumitelně popsat daný úkol, pokyn či postup. Myslím si, že v tomto ohledu mám ještě velké rezervy. Často se mi stává, že potřebný úkol vysvětluji pacientovi příliš zdlouhavě a mírně nesrozumitelně. Naštěstí jsem se ze strany pacientů prozatím setkala s velkou tolerancí a snahou mé krkolomné příkazy pochopit a správně provést.
V komunikaci s pacientem je také důležité hovořit o prevenci, o aktivitách běžného denního života. Rozhovory tak často zabíhají až do osobních sfér pacientova žití. Nezřídka se rozhovor stáčí i k intimním tématům. V takových případech je na fyzioterapeuta kladen velký tlak ve smyslu vhodného profesionálního přístupu. Tento přístup ovšem není na většině škol vyučujících obor fyzioterapie důkladně probírán. Komunikace s pacientem bývá opomíjena a do určité míry odsouvána na vedlejší kolej. Mladí terapeuti si pak musí vystačit s vlastní intuicí, musí si vytvořit představu o tom, jak by měl intimní rozhovor vypadat. Většinu potřebných informací získávají až empiricky v průběhu praxe. Moje představa o takovém rozhovoru je asi následující. Měl by probíhat v izolované, klidné místnosti, kde si může být terapeut i pacient jistý, že je nikdo neuslyší. Terapeut by měl mluvit klidným, uvolněným hlasem, spíše tichým než hlasitým, ale na druhou stranu ne příliš tiše, aby nedošlo k tomu, že ho pacient neslyší a nerozumí mu. Rozhodně by neměla konverzace takového typu probíhat hned při prvním shledání ošetřovaného s jeho zdravotníkem.
Dalším prvkem, který by při komunikaci s pacientem neměl chybět, je zachování důvěry informací. Každý fyzioterapeut je stejně tak jako všichni zdravotníci vázán povinností mlčenlivosti. Ta je v běžné praxi často porušována. Ačkoliv se zdá dodržování lékařského tajemství jako jednoduchý a samozřejmý fakt, opak je pravdou. Každý zdravotník je každodenně při kontaktu s pacienty vystavován velkému tlaku a málokdo se ubrání tomu, aby si tzv. „netahal práci domů“. Nezřídka se stává, že některé případy zůstanou terapeutovi v mysli a je těžké nechávat si svoje starosti pouze pro sebe. Obzvlášť mezi partnery, či manželskými páry, kde panuje velká důvěra bývá takřka nemožné se svými problémy, byť „pouze“ pracovními, nesvěřit.
Schopnost empatie při kontaktu s ošetřovanými je dalším důležitým prvkem. Myslím si, že takovou schopnost nelze získat ani natrénovat, je každému jedinci dána a se svou výbavou pak musíme nakládat, jak nejlépe dokážeme. Reakce, která jednomu jedinci připadá jako neúměrná a přehnaná, je pro někoho jiného zcela přirozená a adekvátní. Vcítit se do ostatních lidí a reagovat podle jejich představ není zrovna nejednoduší, i když se to tak může na první pohled zdát.
Udržování očního kontaktu během rozhovoru není sice součást nezbytná, ale rozhodně by neměla chybět. Přiznávám, že ačkoliv se tento prvek jeví jako velmi jednoduchý, sama mívám s očním kontaktem problémy. Ve svém oboru se stále cítím jako začátečních a v mnoha případech si nejsem jistá vlastními zvolenými postupy. Tento fakt bych ale zajisté neměla svým pacientům dávat najevo. Přesto mívám dojem, že se při očním kontaktu moje pochybnosti zvětšují. Často si myslím, že při pohledu do očí pacient moji nejistotu vycítí. Ve skutečnosti je vše spíše naopak. Sama vím, že uhýbavé pohledy někam pod stůl, musí působit nevěrohodně a nesebejistě, proto se snažím udržování očního kontaktu nevyhýbat, byť je mi to často nepříjemné.
V neposlední řadě bych chtěla zmínit, že upravenost a celková vizáž jsou další součásti komunikace jako takové. Neumím si představit, jak bych mohla získat důvěru pacienta, pokud bych před něj předstoupila např. ve špinavém nebo roztrhaném oblečení. To ovšem platí i naopak, špinavý, neupravený, či smrdící pacient vyvolá v každém zdravotníkovi vlnu vnitřní nevole, která se promítá do vztahu obou zúčastněných. Proto si myslím, že vnější vzhled je neopomenutelnou součástí komunikace a není příliš vhodné jej podceňovat.
Komunikace s handicapovanými jedinci
V závěru své seminární práce bych chtěla zmínit problematiku komunikace s postiženými pacienty. Chyb v komunikaci se dopouští, ať vědomě či nevědomě každý. Avšak při komunikaci s handicapovanými jedinci může i drobná chyba způsobit velkou „ránu na duši“.
Na praxi už jsem se setkala jak s neslyšícím, tak nevidomým pacientem. Komunikace byla v obou případech velice specifická a ani v jednom jsem si nebyla úplně jistá svými postupy. V případě neslyšícího pacienta jsem měla pocit nedostatečné zpětné vazby. Snažila jsem se zřetelně artikulovat, mluvit pouze ve chvílích, kdy na mě měl dobrý výhled a mohl vnímat můj obličej. Mluvila jsem pomalu, v jednoduchých větách. Přesto jsem nevěděla, zda dávám svému pacientovi dostatečně srozumitelné příkazy, často jsem nerozuměla jeho artikulaci. Nebylo mi jasné, zda potřebuje např. větší pauzy pro oddechnutí.
U nevidomého pacienta byla situace jiná. Dostávalo se mi z jeho strany dostatečně velké zpětné vazby. Po celou dobu rehabilitace jsme spolu mluvili, byl schopen mi popsat, jak situaci vnímá, zda se např. cítí v určité poloze stabilně a v bezpečí, aby mohl provádět určité cvičení. Na druhou stranu jsem si nebyla jistá, zda mu dávám ve vhodné míře najevo, kde jsem, co zrovna dělám, co se chystám udělat, co bude nadále v terapii následovat. Práce byla mnohem složitější, každý úkon trval mnohem déle, protože k popisu dané činnosti jsem musela přidávat popis předmětů, místnosti, podrobnější výklad požadovaných pohybů, zvýšit jsem musela i fyzický kontakt, kterým jsem dávala pacientovi najevo oporu v prostoru.
S tělesně postiženými pacienty se ve své praxi setkávám běžně, proto jsem si v komunikaci s nimi poměrně jistá. Ze začátku jsem měla problém s tím, že i přes různé atypické fyzické anomálie, lze u většiny pacientů předpokládat zcela nepostižené IQ. V tomto ohledu už jsem, troufám si říct, dostatečně poučena.
S mentálně postiženým jedincem jsem se ve své praxi nikdy nesetkala. Mám sestřenici s Dawnovým syndromem a na komunikaci s ní jsem již od mládí zvyklá. Proto doufám, že pokud se v budoucnu dostanu v rámci svého oboru do kontaktu s mentálně postiženým pacientem, nebudu mít v komunikaci tolik problémů jako při prvním setkání s ostatními handicapovanými lidmi.
