Otázka: Německá klasická filozofie
Předmět: Základy společenských věd
Přidal(a): Kamila
NĚMECKÁ KLASICKÁ FILOZOFIE
Německé osvícenství stejně jako ve Francii odráželo národní rysy a historickou situaci, bylo však méně radikální než francouzské, především ve vztahu k církvi. Filozofie se vyznačovala jistou střízlivostí, vlivem na běžný život. Filozofie klade důraz na rozum a praktický život.
Immanuel Kant
- Završitel evropského osvícenství, první v řadě představitelů německé klasické filozofie.
- Narodil se v rodině řemeslníka v Královci.
- Studoval zde na univerzitě, později tam přednášel jako profesor filozofii, etiku, estetiku, teologii, právo, matematiku, fyziku a zeměpis.
- Byl člověkem se slabými tělesnými dispozicemi, ale díky přísnému dodržování denního režimu se dožil téměř 80. let.
- Ve společnosti byl oblíbený, vedl své posluchače k samostatnému myšlení.
- Napsal mnoho spisů, které byly uspořádány systematicky až po jeho smrti.
- Dílo:
- Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes
- Podává hypotézu vzniku sluneční soustavy z plynné mlhoviny, je známá jako tzv. Kant-Laplaceova hypotéza – stejně vykládal vznik vesmíru francouzský astronom, matematik a fyzik Pierre Laplace
- Kritika čistého rozumu
- Zabývá se zde vymezením apriorních podmínek poznání
- Prolegomena ke každé metafyzice, která se chce stát vědou
- Shrnutí základních myšlenek z knihy Kritiky čistého rozumu
- Kant si byl vědom, že Kritika čistého rozumu byla těžce pochopitelná, proto vypracoval tzv. Prolegomena (dodatky ke snadnějšímu pochopení)
- Kritika praktického rozumu
- Navrhuje univerzální přirozenou etiku, založenou na kategorickém imperativu
- Základy metafyziky mravů
- Snaží se taktéž o představení etiky kategorického imperativu
- Kritika soudnosti
- Spojuje oblast teoretického a praktického rozumu
- Všímá si citů, estetiky a účelnosti v přírodě
- Náboženství v mezích čistého rozumu
- Vysvětluje nutnost přijetí svobody, nesmrtelné duše a boha jako postulátu (prvku praktického rozumu), ale neuznává náboženské obřady a modlitby.
- Antropologie
- Shrnuje to, co by posluchač filozofie měl vědět o člověku
- Spis O věčném míru
- Racionální světové občanství by mělo vést také ke světovému míru
- Jeho filozofie: rozlišují se tři významná období:
- 1) Období předkritické
- 2) Období kritické
- 3) Období pokritické
- Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes
Předkritické období = přírodovědné
- zabýval se přírodovědnou tématikou, ne rozumem
- dílo: Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes
- Kantův pokus vyložit složení a mechanický původ celého vesmíru podle Newtonových zákonů, kde podává hypotézu o vzniku sluneční soustavy z obrovské plynné mlhoviny. Hypotéza se do dějin zapsala jako Kant – Laplaceova teorie .
Kritické období
- Píše zde své 3 proslulé kritiky, analýzy.
- Kritika čistého rozumu
- Podává Kantovu teorii poznání.
- Slovem čistý se rozumí apriorní (na zkušenosti nezávislý)
- Na zkušenosti závislé je myšlení aposteriorní , a tím je empirické poznání.
- Tento spis v jednotlivých kapitolách rozebírá:
- Transcendentální logiku (schopnost myšlení) – rozdělena na transcendentální analytiku a dialektiku. Základními pojmy jsou zde soudy – soud analytický (vysvětlující informace, která je již v pojmu daného předmětu obsažena, „koule je kulatá“, bývají apriorní ) a soud syntetický (rozvíjející, k danému objektu se přidává nový predikát/ nové tvrzení, „koule je kulatá a zelená“, jsou aposteriorní)
- transcendentální estetiku – teorie poznání (schopnost poznávat na základě smyslů, je zde rozebírán proces vnímání)
- Teorie poznání, gnozeologie: chce překonat spory mezi empirismem a racionalismem, ke své kritické filozofii byl vyprovokován Davidem Humem a jeho pojetím kauzality.
- Kant se ptá: Existuje poznání apriorní? (nezávislé na empirii, čisté?)¨
- svou gnozeologií provádí kopernikánský obrat v teorii poznání – do Kantovy doby byl určující objekt poznání, předmětem poznání bylo působení předmětu na člověka, ale Kant přenáší pozornost na poznávajícího člověka a vysvětluje poznání z jeho poznávacích možností, zkoumá možnosti a hranice lidského poznání.
- Kant při poznávání rozlišuje dva světy:
- Svět jevů – svět věcí pro nás, který můžeme poznat, tzn. jak se nám jeví (Ding für sich)
- Svět věcí o sobě – podstata věcí (Ding an sich), je pro nás nedostupný
- podle Kanta nepoznáváme svět tak, jaký je ve skutečnosti, svět o sobě, ale pouze tak, jak se nám jeví. Svět věcí o sobě je našemu poznání nedostupný, podstatu věcí poznat nemůžeme. Svět věcí o sobě pouze působí na naše smyslové orgány, kde vzniká jakýsi chaos počitků, tento chaos uspořádáváme svými smysly a rozumem pomocí tzv. apriorních (předzkušenostních) zdrojů poznání, jakýchsi konstantních zkušeností,( forem)v nás.
- na smyslové úrovni jsou těmito prvotními, apriorními zdroji,konstantními formami,- prostor a čas – tyto zdroje jsou jakési trvalé formy v nás, kterými svět vnímáme časoprostorově.
- na rozumové úrovni poté počitky uspořádáváme do věcí, pojmů a vztahů, zde jsou apriorními zdroji poznání tzv. kategorie – mnohost, veškerost, podstata, kvalita, příčina, účinek, jednotnost
- Kant rozlišuje: nižší rozum (Verstand) – rozvažování, rozmysl a vyšší rozum (Vernunft) – je odpoután zcela od zkušeností, jde nad svět jevů v prostoru a v čase, sjednocuje poznatky do vyšších celků, vytváříme si jím ideje (duše, boha, světa)
- Kritika praktického rozumu
- Podává Kantovu teorii jednání – etiku
- Morálku rozděluje na autonomní a heteronomní
- Autonomní – člověk si mravní principy vytváří sám, rozhoduje se sám, svobodně, nezávisle na vnějších podmínkách, příkladem je kategorický imperativ:
- Přikazující tvrzení
- „Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla vždy platit jako princip všeobecného zákonodárství.“ – máme jednat tak, aby naše jednání se mohlo stát obecně platnou normou, mohlo být dobrým vzorem i pro ostatní
- „Jednej tak, aby lidství v tobě, i v jiném člověku ti bylo účelem, nikdy prostředkem.“ – člověk by nikdy neměl zneužít lidství a důstojnost druhého člověka.
- Heteronomní – mravní normy nám jsou dány zvenčí (panovníkem, Bohem, …)
- Kant rozlišuje také imperativ podmíněný (hypotetický) – je zdůvodněný nějakou naší potřebou či cílem (žij zdravě, …) a imperativ nepodmíněný (kategorický) – platí nutně a všeobecně pro každou svobodnou a rozumovou bytost.
- „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývám, a to hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“
- Kritika soudnosti
- Je věnována problémům estetiky a metodologie přírodních věd.
- Byla napsána v roce 1790, má dvě části:
- V první části pojednává o krásném a vznešeném a ve druhé části podává soudy teleologické, které určují vztah člověka k přírodě.
Období pokritické
- Začíná se zabývat pozitivní filozofií, něčím, co se dá tvrdit s jistotou.
- Jsou zde známá dvě díla: Metafyzika mravů ve dvou částech
- Podává zde základy o právu a ve druhé části o ctnosti.
- Náboženství v mezích čistého rozumu
- Uznává boha, ale neuznává obřady a modlitby, bůh je naší niterní záležitostí.
- Kantovo pojetí člověka
- Podle Kanta je člověk občanem dvou světů, protože má dvě stránky.
- Je občanem světa jevů, tzn. součástí přírodně-empirické stránky, po této stránce člověk podléhá přírodní závislosti, ve světě jevů je jen nepatrným článkem v procesech vznikání a zanikání (člověk je „zrnkem prachu“ ve vesmíru).
- Člověk je občanem světa o sobě – rozumová stránka člověka, rozumem člověk přírodu překračuje, je rozumnou a svobodnou bytostí, nepodléhá přírodní empirické nutnosti.
- Podle Kanta je člověk občanem dvou světů, protože má dvě stránky.
Johann Gottfried Herder
- Studoval v Královci a Kant byl jeho učitelem. Je řazen k německému osvícenství i romantismu.
- K romantismu ho řadí jeho kritický postoj k přeceňování osvícenského rozumu, racionality, využívání intuice, důraz na zvláštní, individuální a jeho vztah k lidové slovesnosti (položil základy národopisu, překládal lidovou poezii), měl vliv na národy východní Evropy, také na boj na české národní určení, do budoucnosti přisoudil významné místo Slovanům („Svět patří Slovanům“)
- dílo: Ideje k filozofii dějin lidstva
- Přispěl tím ke vzniku moderní filozofické antropologie
- Pojednává zde o vesmíru (Země je jediná planeta, kde je život) – nakonec přichází k zajímavému postavení člověka mezi jinými živými bytostmi
- Člověk zaostává za zvířaty silou a jistotou svých instinktů, ty má slabší, je bytostí s nedostatky a z podstaty své nedostatečnosti je povolán k tomu, aby se učinil tím, čím má být. K tomu je obdařen rozumem, jazykem a svobodou. Člověk je bytost, která se neustále zdokonaluje, konečným cílem člověka a jeho dějin je nastolení humanity, harmonické lidské společnosti.
Johann Gottlieb Fichte
- Kriticky navazuje na Kanta, vycházel z něj poté také Hegel (ve své dialektice)
- Byl označován jako subjektivní idealista (subjektivní pohled na výklad vědomí)
- dílo: Vědosloví
- Ústřední pojmy jeho filozofie jsou: Já a Ne-Já
- Já: základ světa, tvůrčí, všezahrnující vědomí – je to vědomí, které myslíc na cokoliv mimo sebe, musí předpokládat nejprve sebe sama, je tedy prvotní.
- Ne-Já:je produkt činnosti vědomí, vnější, předmětný svět (příroda i fyzická stránka člověka), stojí proti Já a podněcuje jej k činnosti.
Friedrich Willhelm Joseph Schelling
- Reaguje na Fichteho, je ovlivněn také Spinozou, spolupracoval s Hegelem, který na něj kriticky navazoval.
- V pozdním období Schelling směřuje k iracionalismu.
- Byl profesorem na univerzitě v Jeně, vznikla tam i významná díla, která napsal pod vlivem studia přírody a romantiky
- Jeho filozofie se nazývá filozofie identity (totožnosti)
- Totožnost ducha a přírody (duchovna a materiálna).
- Prazákladem všeho dění je absolutní jednota ducha a hmoty.
- „Příroda je nevědomou činností ducha a duch je sebeuvědomováním přírody.“
- Tato věta se prolíná s dílem Základy transcendentálního idealismu
- V tomto díle podává výklad své filozofie identity (totožnosti)
Georg Willhelm Friedrich Hegel
- 8. 1770 (Stuttgart) – 14. 11. 1831 (Berlín)
- Představuje vyvrcholení Německé klasické filozofie
- Působil na univerzitách v Jeně, v Berlíně, v Heidelbergu
- Byl označován jako pruský státní filozof, těšil se velké vážnosti a vlivu, jeho filozofie je velmi těžká, pracuje s abstraktními pojmy
- Nejslavnější díla:
- Fenomenologie ducha
- Věda o logice
- Základy filozofie práva
- Dějiny filozofie
- Filozofie náboženství
- Estetika (tato tři poslední vyšla posmrtně)
- Hegelova dialektika (dialektická logika) – je to učení o jednotě protikladů, čerpal z Hérakleita, cenil si jej, bezprostřední podněty mu však dala dialektika Fichtova a Schellingova.
- Dialektickou logiku chápe jako vyšší typ logiky, pomocí ní lze vyložit vývoj, pohyb myšlení a světa.
- Kromě dialektické logiky tu byla také formální logika (tu považuje za abstraktní – pomocí ní nelze vývoj a pohyb vyložit).
- Každá věc podle Hegela předpokládá svou negaci a každá věc je tedy jednotou protikladů (formální logika nepředpokládá, že věc je jednotou protikladů).
- Z vnitřní protikladnosti věcí (život x smrt, …) vyplývá vždy také tří- stupňovitost vývoje (tzv. triáda) – takto se vždy uskutečňuje vývoj.
- Teze (základní tvrzení, zpravidla kladné)
- Antiteze (negace teze)
- Syntéza (negace negace)
- v tezi je vždy obsažen protiklad teze jako možnost, skrytě, jako zárodek něčeho dalšího.
- v antitezi se tento protiklad rozvine.
- v další antitezi (v negaci negace), v syntéze se vrací k původní tezi, která je ale rozvinuta na základě předchozích dvou stupňů.
- podle dialektické logiky je syntéza vždy více než původní teze, jelikož obsahuje tezi i antitezi v rozvinutějším stupni, tzn., že u syntézy nejde jen o zrušení předchozího tvrzení, o popření, ale i o zachování a pozdvižení na vyšší úroveň .
- Př: Vývoj vztahu dítěte k dospělým:
- 1.teze: dítě se podřizuje dospělým, rodičům: Pokud je kojenec, popř. batole, tak mu nic jiného nezbývá. Dítě je plně závislé na rodičích a není schopno prosazovat svou vůli.
- 2.antiteze:dítě vzdoruje dospělým: zde se vyjeví to, co bylo skrytě obsaženo v tezi. K této situaci poprvé dochází okolo 3 roku věku a později se projeví i v pubertě.
- 3.syntéza: dítě se podřizuje dospělým, ale v jiném, vyšším smyslu: dítě dobrovolně přejímá za svůj dospělý způsob myšlení a jednání.
- Hegelovo učení, systém (shrnuto ve Fenomenologii ducha)
- Můžeme jej označit jako systém objektivně idealistický – tzn. základem všeho je neosobní duchovní princip.
- Za podstatu všech jevů přírody a společnosti považuje neosobní duchovní princip, k jeho označení používá v různých souvislostech různé termíny (absolutní idea, světový duch, světový rozum)
- V přírodě i v dějinách člověka se uplatňuje rozum (duch, idea).
- „Co je rozumné, je skutečné, co je skutečné, je rozumné“
- Rozumu připisuje činnost, která je mu vlastní – myšlení či poznání.
- Svou činností chce absolutní idea (světový rozum) poznat sebe sama.
- Přitom se rozvíjí vždy od abstraktního ke konkrétnímu podle dialektických zákonů.
- Světový rozum se vyvíjí ve třech fázích a ve třech základních stupních – teze, antiteze, syntéza.
- Tři fáze světového rozumu:
- čisté myšlení (bytí o sobě)
- o této fázi pojednává Hegelova logika
- příroda (jinobytí rozumu)
- rozum se odcizuje, přechází do stavu hmoty, do přírody
- pojednává o ní Hegelova filozofie přírody
- duch (bytí pro sebe)
- rozum přešel do společnosti
- pojednává o ní Hegelova filozofie ducha
- rozum, absolutní idea, překonává odcizení a prostřednictvím lidských duchovních výtvorů (hlavně lidského myšlení) poznává sebe sama a osvobozuje se
- čisté myšlení (bytí o sobě)
Čisté myšlení – etapa, kdy se vytváří myšlenková kostra světa, rozvíjí se pojmy od nejabstraktnějších ke konkrétnějším.
- Vytváří se systém pojmů (kategorií), které jsou vzájemně spjaty a přecházejí ve svůj protiklad.
- Výchozím pojmem, pojmem nejabstraktnějším a nejobecnějším je bytí.
- Bytí je nejprázdnějším pojmem, nemá žádné vlastnosti, bytí je nic.
- Bytí dialekticky přechází v nebytí .
- Syntézou bytí a nebytí je dění
- První, základní triádou je bytí, nebytí a dění
- Od této triády se následně odvíjejí také další triády dialektických kategorií – kvalita, kvantita, míra / obecné, jedinečné, zvláštní / podstata, jev, zákon
- Když se původní, abstraktní, bytí rozvine v systém triád (bytí, nebytí, dění), pak přechází světový rozum, který měl doposud podobu čistého myšlení, ve svou negaci – v přírodu.
Příroda – jinobytí rozumu (ideje), příroda je etapou vývoje absolutní ideje (světového rozumu), kdy tato idea přijala podobu hmotné skutečnosti – přešla do přírody.
- Příroda bez ideje, bez rozumu, není vůbec myslitelná, neboť idea tvoří její vnitřní oživující duchovní princip. Tomu rozumíme tak:
- V přírodě tedy platí zákony, které mají rozumný charakter.
- Hmotné bytí přírody není pro ideu nebo pro světový rozum adekvátním, přijatelným bytím, protože ta hmotná příroda je vůči ideji něčím cizím, neadekvátním.
- Proto idea usiluje o získání adekvátní formy bytí a chce překonat své jinobytí a to se v přírodě projevuje jakýmsi vnitřním puzením, vzestupným procesem – životem.
- Život směřuje k tomu, aby se stal duchem, tedy živlem adekvátním ideji, (světovému rozumu).
Duch
- absolutní idea byla nejdříve čistým bytím, poté se odcizila a přijala hmotnou, přírodní podobu a toto své neadekvátní postavení musí překonat, musí realizovat svůj účel a stát se zase ideou, která již není pouze o sobě tzv. neuvědomělým myšlením (bytím), ale která o sobě také ví, tedy sebeuvědomuje se.
- duch tedy překonává její hmotnou, přírodní podobu a v procesu lidského poznání (prostřednictvím člověka) ,odhaluje její rozumný základ, duch formulací přírodních zákonů odhaluje její rozumné bytí.
- absolutní idea (světový duch ) nachází v přírodě v procesu lidského poznání sebe sama.
- vývojový proces ducha prochází třemi etapami (etapy se liší tím, do jaké míry je duch ještě svázán s přírodou a do jaké míry ji negoval a tím se od ní osvobodil). Vývojový proces ducha prochází těmito etapami:
- subjektivní duch – individuální život člověka, v této podobě je ještě duch svázán s přírodou, Hegel zde popisuje vztah lidské duše k přírodě, k vlastnímu tělu, zabývá se cítěním, vnímáním, intelektem, vůlí, triáda subjektivního ducha je vjem, představa a pojem.
- objektivní duch – duch již není v přírodě, ale vytváří si vlastní skutečnost, poznání (rodinu, občanskou společnosti, stát)- společenský život člověka.
- absolutní duch – člověk proniká k jsoucnu a k podstatě, základními etapami absolutního ducha je : umění (opírá se o smyslové vnímání), náboženství (opírá se o imaginace – představy) a filozofie (opírá se o pojmy, triády, kategorie, je to vrcholná podoba sebeuvědomění absolutní ideje) .
- Hegelovo pojetí společnosti – podle Hegela se konkrétní život společnosti realizuje ve třech hlavních podobách:
- Rodina
- Občanská společnost
- Stát
Rodina – má přírodní stránku, pohlavní vztah muže a ženy.
- Má také duchovní, mravní stránku členů rodiny, založené na lásce, vzájemné důvěře, lidskosti, starostlivosti.
- Rodina respektuje jedince a jedinci se rodině podřizují.
Občanská společnost – na rozdíl od rodiny založené na spolupráci je občanská společnost založena na individuálních, sobeckých potřebách a zájmech.
- občanská společnost je hluboce konfliktní, všichni stojí v konkurenčním boji se všemi.
Stát – vrcholná stránka života společnosti, celek, který zahrnuje rozmanité stránky lidské společnosti (právo, morálka, rodina, občanská společnosti), díky státu všechny stránky rozumně fungují.
- stát je ztělesněním rozumu, překonává egoistické, sobecké zájmy společnosti a směřuje k obecným zájmům
- bez pevné vlády a zákonů se svoboda lidí zvrhává v panství libovůle
- lidská svoboda se realizuje výhradně ve státě, pokud mluví o státě, má na mysli moderní buržoazní stát
- vrcholná podoba státu je podle něj moderní Prusko
Etika:
- Zkoumá nesvobodu člověka (nesvobodný člověk= rab).
- Nesvobodným se člověk stává tím, že se podřizuje moci svého pána, tím ztrácí sám sebe a stává se majetkem druhého.
- Takto dochází k odcizení sobě samému. Sám sebe může člověk učinit něčím jen tvořivou prací.
- Jestliže je člověk podřízen svému pánu, ale nepřestal být tvořivým člověkem, je často svobodnější než jeho pán, který je na jeho práci závislý.
Mladohegelovci a Starohegelovci
- filozofické školy, které různým způsobem vykládaly Hegelovo učení.
Mladohegelovci
- Hegelovská levice, propagovali demokratické myšlenky, učili o vývoji myšlení ke svobodě
- Ve společnosti očekávali změny a přechod ke svobodnějšímu zřízení.
- Měli kritický vztah k náboženské dogmatice a k náboženství vůbec.
Starohegelovci
- Hegelovská pravice, konzervativní, bránili Pruský stát a snažili se dokázat jednotu Hegelovy filozofie s náboženstvím, souhlasili s náboženstvím.
Ludwig Feuerbach
- Vycházel z Hegelova učení, byl mladohegelovec .
- Poté se však stal kritikem Hegela.
- Na rozdíl od Hegela byl materialistou.
- Tvrdí, že prvotní je příroda, nikoli absolutní idea.
- Filozofie Feuerbacha:
- zabývá se podstatou člověka – ta není odvoditelná z jedince, člověk je sám sebou teprve ve styku s ostatními.
- dochází k závěru, že podstatu člověka tvoří spojení Já a Ty prostřednictvím lásky – muž, žena.
- významným spisem, kde rozebírá náboženství a náboženské odcizení, byl Podstata křesťanství
- zde analyzuje náboženské odcizení
- základní tezí je, že člověk stvořil boha a nikoli bůh člověka.
- bůh je podle něj personifikovanou (zosobněnou) podstatnou člověka – člověk od sebe oddělil své nejlepší vlastnosti a promítl je do boha, nazval je bohem.
- čím více svých vlastností člověk vkládá do boha, tím více ztrácí sám sebe.
- chce-li člověk odstranit toto odcizení a má-li se stát sám sebou, musí místo lásky k bohu nastolit náboženství lásky člověka k člověku.
Marxismus
- vzniká v polovině 19. století, zahrnuje marxistickou filozofii, politickou ekonomii a vědecký socialismus či komunismus – učení o boji proletariátu.
- je reakcí na Německou klasickou filozofii, na Anglickou politickou ekonomii zastupovanou Adamem Smithem a na učení utopistů i reakcí na osvícenství.
- zakladatelem byl Karl Marx (1818-1883) a Bedřich Engels (1820-1895)
- Marx byl filozoficky významnější, Engels Marxe ekonomicky podporoval a byl propagátorem Marxova učení.
- Marxismus v Engelsově podání byl zjednodušený a mohl se šířit i v méně vzdělaných vrstvách.
- V první čtvrtině 20. století měl vliv na formování marxismu i Lenin – tento zjednodušený, dogmaticky chápaný marxismus se stal později oficiální ideologií v SSSR i ve státech socialistického tábora, později jako marxismus-leninismus.
- Lenin – Marxismus-Leninismus – učení o socialistické (proletářské) revoluci a o úloze komunistické strany, přechod k socialismu (k 1. fázi komunistické společnosti)
- Lenin hlásal, že revoluce proběhne v jedné zemi, Marx hlásal, že globálně.
- Jejich názory na revoluci byly odlišné, Lenin si je upravil podle sebe.
- Marxismus se dělí na dialektický a historický materialismus
- Dialektický materialismus – obsahuje ontologické a gnozeologické učení marxismu
- Za zakladatele je označován Bedřich Engels, který zevšeobecnil Marxovo materialistické učení o společnosti a uplatnil je pro oblast ontologie (na svět jako celek).
- Hlavní rysy dialektického materialismu:
- Samotný materialismus říká, že hmota, příroda a bytí je prvotní a vědomí je druhotné.
- Věčnost a nekonečnost hmoty – hmota nemá začátek ani konec, hmota je nekonečná.
- Procesuálnost světa (vše je v neustálé změně), vše je ve vývoji – děje se dialekticky, formuje zde stejně jako Engels zákony dialektiky
- Zákon jednoty boje a protikladů
- Zákon negace negace
- Zákon přechodu z kvantitativního na kvalitativní
- Historický materialismus – marxistické učení o společnosti, materialistické pojetí dějin
- Myšlenky každé historické epochy jsou odrazem materiálních poměrů dané země.
- Základním, určujícím prvkem materiálních poměrů je způsob výroby, jakým společnost materiálně zabezpečuje svou existenci.
- ve způsobu výroby působí dva faktory:
- výrobní síly, kterými si společnost přivlastňuje předměty přírody
- výrobní prostředky, suroviny, pracovní schopnosti člověka
- výrobní vztahy, jsou to vztahy, do kterých lidé vstupují při výrobě
- nejdůležitější jsou vztahy vlastnické
- výrobní síly se postupně zdokonalují a zastaralé výrobní vztahy se stále více stávají brzdou jejich dalšího rozvoje
- dříve nebo později se výrobní vztahy musí přizpůsobit stavu výrobních sil
- proto si postupující vývoj výrobních sil v dějinách vyžádal přechod od prvobytně-pospolné společnosti (beztřídní) k otrokářské, později k feudální (feudál, poddaný) a následně ke kapitalistické (kapitalista, dělník – proletariát)
- změna výrobních vztahů ve společnosti se děje převratem, socialistickou revolucí
- proletariát v kapitalismu je degradován na pouhé zboží, uvědomí si své postavení a proletářskou (socialistickou) revolucí nastolí novou společenskou formaci, tzn. socialismus, kde se uplatní nový způsob výroby bez soukromého vlastnictví výrobních prostředků
- cílem je vytvořit zcela beztřídní společnost
- historický materialismus také říká, že dějiny jsou vždy dějinami třídních bojů
- výrobní síly, kterými si společnost přivlastňuje předměty přírody
Karel Marx (1818-1883)
- filozof, významný ekonom a teoretik, organizátor dělnického hnutí v 19. století
- původně patřil k mladohegelovcům, od Hegela převzal dialektickou metodu, vytvořil materialistické učení o společnosti
- na formování jeho názoru měl velký vliv Feuerbach
- jeho blízkým přítelem a spolupracovníkem byl Bedřich Engels
- nejvýznamnější dílo: Kapitál
- dílo převážně ekonomické, s původními filozofickými pasážemi
- filozofické pasáže – zejména dialektické logika
- v tomto díle podává kritiku kapitalistické společnosti
- dílo má 4 části (3 napsal sám, poslední dopracoval Engels)
- v Marxově tvorbě se odlišují dvě období:
- mladý Marx – romanticky zaměřený, důležitým pojmem je odcizení
- zralý Marx – projevuje se jako exaktní ekonomický teoretik, ekonom
- Filozofie Marxe: Marxovo pojetí odcizení
- Z prvního období
- Člověk je svou podstatou tvořivou a všestrannou bytostí.
- Vstupuje do lidských vztahů a vytváří produkty, do kterých vkládá i svou lidskou podstatu.
- V důsledku vzniku soukromého vlastnictví a dělby práce ty produkty, do kterých vkládá člověk tvůrčí podstatu, se stávají vůči jeho životu cizími a nepříznivě ovládají jeho život.
- Lidská podstata se člověku odcizuje ve trojím smyslu:
- Odcizení práce jako činnosti – tzn. tvořivá práce, která je výrazem podstaty člověka se stává pouhým prostředkem k obživě, dělba práce poté ničí člověka coby všestrannou bytost a upoutává jej jen k dílčí činnosti, člověk se projevuje pouze dílčí prací.
- Odcizení práce jako produktu – lidská podstata, kterou člověk vložil do produktů, mu nepatří, produkty se pro něj stávají cizími.
- Odcizení práce jako vztahu – lidé se odcizují navzájem, vztahy mezi lidmi jsou deformovány a lidé přestávají být partnery a člověk používá jiného člověka jako prostředek.
- Marx dospívá k závěru – aby se člověk emancipoval, odstranil své odcizení, musí být dělba práce zrušena a s ní i soukromé vlastnictví.
- Marx říká, že člověk má být, čím je, a nikoli mít.
- Podle Marxe jsou soukromé vlastnictví a dělba práce stejné výrazy.
Iracionalismus
- Z lat. Iracionalis – protirozumový, co nelze rozumem uchopit.
- Pokládá za podstatu všeho dění kolem něco, co je neuchopitelné rozumem (intuice, vůle, city, instinkt).
- Jako směr je negativní reakcí na přeceňování rozumu v osvícenství, je také reakcí na pozitivismus – na představu, že vše je poznatelné smysly a rozumem, na základě rozumu se lze vypořádat se všemi problémy společenského a vědeckého života.
- Iracionalismus odmítá myšlenku pokroku, rovnost lidí (dává důraz na silnou lidskou individualitu).
- Odnoží iracionalismu je voluntarismus (voluntas – vůle)
- Dává přednost vůli před rozumem
- V Schopenhaeurově iracionalitě je vůle principem všeho.
Arthur Schopenhauer
- 2. 1788 (Gdaňsk) – 21. 9. 1860 (Frankfurtu nad Mohanem)
- Významný německý filozof polského původu
- Ovlivnil zejména Friedricha Nietszcheho.
- Byl synem Gdaňského velkoobchodníka.
- V pěti letech se přesídlili do Německa, pobýval také ve Francii, hodně s rodiči cestoval.
- V dospělosti pobýval také v Anglii.
- Po smrti otce se s matkou přesídlili do Výmaru, zde se seznámil s Goethem, získal zde vzdělání a zapsal se na univerzitu (studoval v Berlíně, zde promoval a poté žil 4 roky v Drážďanech – zde napsal svůj nejvýznamnější spis – Svět jako vůle a představa
- jeho úhlavním nepřítelem byl Hegel.
- jeho filozofie je negativní reakcí na osvícenství (zejména na osvícenský optimismus)
- měl přezíravý vztah k soudobým filozofům (ostře kritizoval hlavně Hegela)
- „Miluji všechno na světě, nenávidím jenom ženy, židy a Hegela.“
- V Berlíně, kde habilitoval (získal docenturu), chtěl přetáhnout k sobě Hegelovy žáky (dával si přednášky na dobu kdy je měl Hegel a které se kryly s jeho)
- Podle Schopenhauera se od Kanta se ve filozofii neudělalo nic.
- Opírá se o Kantovu filozofii, o Platóna a Indickou filozofii.
- Rysem jeho filozofie je pesimismus – zdroj pesimismu vidí v pojetí světa jako vůle a představy
- Jeho stěžejní dílo je Svět jako vůle a představa
- Jsou zde obsaženy všechny jeho myšlenky
- Z roku 1819
- 20 let zůstalo dílo nepovšimnuto, poté, až se dostalo do povědomí lidí, se stal módním filozofem- jeho myšlení a názory.
- Hlavní myšlenky jsou obsaženy již v názvu díla.
- Svět je podle něj pouhá představa – při této charakteristice našeho světa vychází z Kantova světa jevů, z Platóna, kdy je náš svět jen kopií skutečného světa idejí a z indické filozofie, podle které je viditelný svět pouhé zdání (iluze, závoj, šalba).
- Je-li svět představou, pak vše je klam a mámení zahalující nicotu
- Kromě světa jevů pro nás existuje jen
- Svět je jen vůle, vůlí nazývá Kantovu „věc o sobě“.
- Podle něj je podstatou všeho slepá vůle, slepý pud, světová vůle.
- Slepá vůle proniká celou přírodou a projevuje se ve světě jevů (v našem světě), v každé přírodní síle i v jednání člověka.
- Tato vůle má podle něj schopnost pohybovat planetami, způsobuje chemické reakce, u lidí se projevuje jako láska.
- Láska je podle něj jen iluze, jejíž pomocí se příroda (skrytá vůle) stará o zachování rodu.
- Láska a ženská krása je jen úskokem, který slouží k záměru přírody.
- Z toho, že svět je vůlí, plyne, že svět je neustálým chtěním, štvaním se za něčím, přitom však dochází k ničení existencí druhých.
- Příroda i lidské dějiny jsou plné pobíjení, lstí – podoby, kterou na sebe bere slepá vůle, slepý pud.
- Když jsou žádosti nasyceny, dostavuje se zklamání a nuda.
- Štěstí je podle něj jen sen, zlo a bolest je realitou.
- ptá se, zda existuje nějaká cesta z těchto strastí – poznání to není, jelikož čím více člověk poznává, tím více trpí.
- dvě cesty, jak se z těchto strastí vymanit:
- první nabízí jen přechodné vykoupení, určená jen některým (géniům, nejlepším), pro takové lidi je to cesta umění, zejména hudby, génius se povznese nad svět a pudy uměním.
- druhá cesta opravdového vykoupení, což je podle něj cesta askeze – spočívá v záměrném překonávání vůle, pudů, v rozplynutí se „já“ do nirvány, nastoluje cestu buddhismu, tedy vysvobození z koloběhu vracejícího se utrpení.
Friedrich Nietzsche
- filolog, básník, filozof, hudební skladatel, profesor klasické filozofie na univerzitě v Basileji.
- Po nervovém zhroucení byl až do konce života duševně nemocný.
Byl ovlivněn mladohegelovci, Richardem Wagnerem, Ch. Darwinem, Arthurem Schopenhauerem…
- Ostře kritizoval evropské myšlení, staví se proti síle zdravého člověka, což vede k nihilismu.
- Velká část jeho díla je psána formou aforismů.
Dílo:
Zrození tragédie z ducha hudby
Tak pravil Zarathustra
Lidské, příliš lidské
Soumrak model
Antikrist
Ecce Homo – autobiografie
Vůle k moci
filozofie: Svou filozofii představuje v díle Tak pravil Zarathustra. Nietzsche rozlišuje 2 světy:
- skrytý svět slepé iracionální vůle
- náš svět představ, kde se vůle projevuje neustálými zápasy a strachem.
- Aby člověk unesl svůj úděl, potřebuje kulturu. Ta se stává iluzivním závojem zakrývajícím pustotu a hrůzu skutečnosti.
- Již v předklasickém Řecku se vyhranily 2 druhy kultury a života:
- apollinský život, princip: kultura, která poskytuje člověku iluzi v harmonii, řádu,v krásných snech .Umění je jasné a vyrovnané, harmonické.
- dionýský život, princip: kultura, která realitu nezkrášluje. Je pravdivější a hrůzu skutečnosti překonává opojením, ve kterém člověk splývá se slepou vůlí a proniká k podstatě skutečnosti. Je vášnivá, nespoutaná a disharmonická.
- Nietzsche v díle charakterizuje svou dobu jako velkou rušitelku iluzí. Je odhalena i největší iluze – Bůh ( „Bůh je mrtev.“ )
- Iluze je třeba demaskovat a je třeba ukázat, že dosavadní hodnoty jsou falešné. Je třeba vytýčit hodnoty nové.
- Nietzsche vytváří tzv. přehodnocení hodnot. Filozofuje kladivem – rozbíjí staré hodnoty a vytváří nové. Vytyčuje i nové stupnice hodnot.
- Nietzsche je:
- antimoralistický: rozlišuje morálku pánů a otroků. Přirozenou morálkou je panská. otrockou morálku nastolili v dějinách Židé, kteří převrátili nastavenou přirozenou hierarchii hodnot (trpící a nemocní jsou označováni jako dobří, zdraví a mocní jako zlí). Podle Nietzscheho je to naopak – dobří jsou ti, u kterých se projevují zdravé instinkty, mocní, životaschopní…
- antikřesťanský: křesťanství popírá život, smyslovost, přirozenost. Bůh je bohem slabých, ponížených a ubohých.
- antidemokratický: demokracie je podle něj vláda slabých, je to výraz otrocké morálky. Prosazuje autoritativní moc, sílu jedince a nenávidí dav.
- antiintelektualistický: rozum považuje za nástroj slabochů. Instinkt je ze všech druhů inteligence nejinteligentnější.
- antifeministický: žena usilující o emancipaci se vzdává svých ženských instinktů.
- Nietzsche se snaží vytýčit nové hodnoty. jejich nositelem je NADČLOVĚK, jehož příchod hlásá. Nadčlověk ví, že je počátkem nového lidství. Ví, že podstatou všeho živého je vůle k moci. Směřuje k vyššímu intenzivnějšímu životu, odmítá vše, co ničí život. Nadčlověk svobodně rozvrhuje své hodnoty a ví, že kritériem hodnoty je jen věčný návrat téhož. Nadčlověk chce jen to, co může neustále chtít – vše, nebo jen to, co přeje silnému, vitálnímu životu.
- Nacisté se inspirovali jeho myšlenkami, začali zneužívat termínu Nadčlověk. Hitler Nietzscheho obdivoval a dokonce sponzoroval i jeho archiv.