Německá klasická filozofie – maturitní otázka (2)

 

   Otázka: Německá klasická filozofie

   Předmět: Základy společenských věd

   Přidal(a): Kamila

 

 

NĚMECKÁ KLASICKÁ FILOZOFIE

Německé osvícenství stejně jako ve Francii odráželo národní rysy a historickou situaci, bylo však méně radikální než francouzské, především ve vztahu k církvi. Filozofie se vyznačovala jistou střízlivostí, vlivem na běžný život. Filozofie klade důraz na rozum a praktický život.

 

Immanuel Kant

• Završitel evropského osvícenství, první v řadě představitelů německé klasické filozofie.
• Narodil se v rodině řemeslníka v Královci.
• Studoval zde na univerzitě, později tam přednášel jako profesor filozofii, etiku, estetiku, teologii, právo, matematiku, fyziku a zeměpis.
• Byl člověkem se slabými tělesnými dispozicemi, ale díky přísnému dodržování denního režimu se dožil téměř 80. let.
• Ve společnosti byl oblíbený, vedl své posluchače k samostatnému myšlení.
• Napsal mnoho spisů, které byly uspořádány systematicky až po jeho smrti.
• Dílo:
  • Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes
    • Podává hypotézu vzniku sluneční soustavy z plynné mlhoviny, je známá jako tzv. Kant-Laplaceova hypotéza – stejně vykládal vznik vesmíru francouzský astronom, matematik a fyzik Pierre Laplace
  • Kritika čistého rozumu
  • Zabývá se zde vymezením apriorních podmínek poznání
  • Prolegomena ke každé metafyzice, která se chce stát vědou
    • Shrnutí základních myšlenek z knihy Kritiky čistého rozumu
    • Kant si byl vědom, že Kritika čistého rozumu byla těžce pochopitelná, proto vypracoval tzv. Prolegomena (dodatky ke snadnějšímu pochopení)
  • Kritika praktického rozumu
    • Navrhuje univerzální přirozenou etiku, založenou na kategorickém imperativu
  • Základy metafyziky mravů
    • Snaží se taktéž o představení etiky kategorického imperativu
  • Kritika soudnosti
    • Spojuje oblast teoretického a praktického rozumu
    • Všímá si citů, estetiky a účelnosti v přírodě
  • Náboženství v mezích čistého rozumu
    • Vysvětluje nutnost přijetí svobody, nesmrtelné duše a boha jako postulátu (prvku praktického rozumu), ale neuznává náboženské obřady a modlitby.
  • Antropologie
    • Shrnuje to, co by posluchač filozofie měl vědět o člověku
  • Spis O věčném míru
    • Racionální světové občanství by mělo vést také ke světovému míru
  • Jeho filozofie: rozlišují se tři významná období:
    • 1) Období předkritické
    • 2) Období kritické
    • 3) Období pokritické

 

Předkritické období = přírodovědné

• zabýval se přírodovědnou tématikou, ne rozumem
• dílo: Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes
• Kantův pokus vyložit složení a mechanický původ celého vesmíru podle Newtonových zákonů, kde podává hypotézu o vzniku sluneční soustavy z obrovské plynné mlhoviny. Hypotéza se do dějin zapsala jako Kant – Laplaceova teorie .

 

Kritické období

• Píše zde své 3 proslulé kritiky, analýzy.
• Kritika čistého rozumu
  • Podává Kantovu teorii poznání.
  • Slovem čistý se rozumí apriorní (na zkušenosti nezávislý)
  • Na zkušenosti závislé je myšlení aposteriorní , a tím je empirické poznání.
  • Tento spis v jednotlivých kapitolách rozebírá:
    • Transcendentální logiku (schopnost myšlení) – rozdělena na transcendentální analytiku a dialektiku. Základními pojmy jsou zde soudy – soud analytický (vysvětlující informace, která je již v pojmu daného předmětu obsažena, „koule je kulatá“, bývají apriorní ) a soud syntetický (rozvíjející, k danému objektu se přidává nový predikát/ nové tvrzení, „koule je kulatá a zelená“, jsou aposteriorní)
    • transcendentální estetiku – teorie poznání (schopnost poznávat na základě smyslů, je zde rozebírán proces vnímání)
  • Teorie poznání, gnozeologie: chce překonat spory mezi empirismem a racionalismem, ke své kritické filozofii byl vyprovokován Davidem Humem a jeho pojetím kauzality.
    • Kant se ptá: Existuje poznání apriorní? (nezávislé na empirii, čisté?)¨
    • svou gnozeologií provádí kopernikánský obrat v teorii poznání – do Kantovy doby byl určující objekt poznání, předmětem poznání bylo působení předmětu na člověka, ale Kant přenáší pozornost na poznávajícího člověka a vysvětluje poznání z jeho poznávacích možností, zkoumá možnosti a hranice lidského poznání.
    • Kant při poznávání rozlišuje dva světy:
      • Svět jevů – svět věcí pro nás, který můžeme poznat, tzn. jak se nám jeví (Ding für sich)
      • Svět věcí o sobě – podstata věcí (Ding an sich), je pro nás nedostupný
    • podle Kanta nepoznáváme svět tak, jaký je ve skutečnosti, svět o sobě, ale pouze tak, jak se nám jeví. Svět věcí o sobě je našemu poznání nedostupný, podstatu věcí poznat nemůžeme. Svět věcí o sobě pouze působí na naše smyslové orgány, kde vzniká jakýsi chaos počitků, tento chaos uspořádáváme svými smysly a rozumem pomocí tzv. apriorních (předzkušenostních) zdrojů poznání, jakýchsi konstantních zkušeností,( forem)v nás.
    • na smyslové úrovni jsou těmito prvotními, apriorními zdroji,konstantními formami,- prostor a čas – tyto zdroje jsou jakési trvalé formy v nás, kterými svět vnímáme časoprostorově.
    • na rozumové úrovni poté počitky uspořádáváme do věcí, pojmů a vztahů, zde jsou apriorními zdroji poznání tzv. kategorie – mnohost, veškerost, podstata, kvalita, příčina, účinek, jednotnost
    • Kant rozlišuje: nižší rozum (Verstand) – rozvažování, rozmysl a vyšší rozum (Vernunft) – je odpoután zcela od zkušeností, jde nad svět jevů v prostoru a v čase, sjednocuje poznatky do vyšších celků, vytváříme si jím ideje (duše, boha, světa)
  • Kritika praktického rozumu
    • Podává Kantovu teorii jednání – etiku
    • Morálku rozděluje na autonomní a heteronomní
    • Autonomní – člověk si mravní principy vytváří sám, rozhoduje se sám, svobodně, nezávisle na vnějších podmínkách, příkladem je kategorický imperativ:
      • Přikazující tvrzení
      • „Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla vždy platit jako princip všeobecného zákonodárství.“ – máme jednat tak, aby naše jednání se mohlo stát obecně platnou normou, mohlo být dobrým vzorem i pro ostatní
      • „Jednej tak, aby lidství v tobě, i v jiném člověku ti bylo účelem, nikdy prostředkem.“ – člověk by nikdy neměl zneužít lidství a důstojnost druhého člověka.

 

 

• Heteronomní – mravní normy nám jsou dány zvenčí (panovníkem, Bohem, …)
• Kant rozlišuje také imperativ podmíněný (hypotetický) – je zdůvodněný nějakou naší potřebou či cílem (žij zdravě, …) a imperativ nepodmíněný (kategorický) – platí nutně a všeobecně pro každou svobodnou a rozumovou bytost.
• „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývám, a to hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“

• Kritika soudnosti
  • Je věnována problémům estetiky a metodologie přírodních věd.
  • Byla napsána v roce 1790, má dvě části:
  • V první části pojednává o krásném a vznešeném a ve druhé části podává soudy teleologické, které určují vztah člověka k přírodě.

 

Období pokritické

• Začíná se zabývat pozitivní filozofií, něčím, co se dá tvrdit s jistotou.
• Jsou zde známá dvě díla: Metafyzika mravů ve dvou částech
  • Podává zde základy o právu a ve druhé části o ctnosti.
• Náboženství v mezích čistého rozumu
  • Uznává boha, ale neuznává obřady a modlitby, bůh je naší niterní záležitostí.
• Kantovo pojetí člověka
  • Podle Kanta je člověk občanem dvou světů, protože má dvě stránky.
    • Je občanem světa jevů, tzn. součástí přírodně-empirické stránky, po této stránce člověk podléhá přírodní závislosti, ve světě jevů je jen nepatrným článkem v procesech vznikání a zanikání (člověk je „zrnkem prachu“ ve vesmíru).
    • Člověk je občanem světa o sobě – rozumová stránka člověka, rozumem člověk přírodu překračuje, je rozumnou a svobodnou bytostí, nepodléhá přírodní empirické nutnosti.

 

Johann Gottfried Herder

• Studoval v Královci a Kant byl jeho učitelem. Je řazen k německému osvícenství i romantismu.
• K romantismu ho řadí jeho kritický postoj k přeceňování osvícenského rozumu, racionality, využívání intuice, důraz na zvláštní, individuální a jeho vztah k lidové slovesnosti (položil základy národopisu, překládal lidovou poezii), měl vliv na národy východní Evropy, také na boj na české národní určení, do budoucnosti přisoudil významné místo Slovanům („Svět patří Slovanům“)
• dílo: Ideje k filozofii dějin lidstva
  • Přispěl tím ke vzniku moderní filozofické antropologie
  • Pojednává zde o vesmíru (Země je jediná planeta, kde je život) – nakonec přichází k zajímavému postavení člověka mezi jinými živými bytostmi
  • Člověk zaostává za zvířaty silou a jistotou svých instinktů, ty má slabší, je bytostí s nedostatky a z podstaty své nedostatečnosti je povolán k tomu, aby se učinil tím, čím má být. K tomu je obdařen rozumem, jazykem a svobodou. Člověk je bytost, která se neustále zdokonaluje, konečným cílem člověka a jeho dějin je nastolení humanity, harmonické lidské společnosti.

 

Johann Gottlieb Fichte

• Kriticky navazuje na Kanta, vycházel z něj poté také Hegel (ve své dialektice)
• Byl označován jako subjektivní idealista (subjektivní pohled na výklad vědomí)
• dílo: Vědosloví
  • Ústřední pojmy jeho filozofie jsou: Já a Ne-Já
  • Já: základ světa, tvůrčí, všezahrnující vědomí – je to vědomí, které myslíc na cokoliv mimo sebe, musí předpokládat nejprve sebe sama, je tedy prvotní.
  • Ne-Já:je produkt činnosti vědomí, vnější, předmětný svět (příroda i fyzická stránka člověka), stojí proti Já a podněcuje jej k činnosti.

 

Friedrich Willhelm Joseph Schelling

• Reaguje na Fichteho, je ovlivněn také Spinozou, spolupracoval s Hegelem, který na něj kriticky navazoval.
• V pozdním období Schelling směřuje k iracionalismu.
• Byl profesorem na univerzitě v Jeně, vznikla tam i významná díla, která napsal pod vlivem studia přírody a romantiky
• Jeho filozofie se nazývá filozofie identity (totožnosti)
  • Totožnost ducha a přírody (duchovna a materiálna).
  • Prazákladem všeho dění je absolutní jednota ducha a hmoty.
  • „Příroda je nevědomou činností ducha a duch je sebeuvědomováním přírody.“
  • Tato věta se prolíná s dílem Základy transcendentálního idealismu
    • V tomto díle podává výklad své filozofie identity (totožnosti)

 

Georg Willhelm Friedrich Hegel

• 8. 1770 (Stuttgart) – 14. 11. 1831 (Berlín)
• Představuje vyvrcholení Německé klasické filozofie
• Působil na univerzitách v Jeně, v Berlíně, v Heidelbergu
• Byl označován jako pruský státní filozof, těšil se velké vážnosti a vlivu, jeho filozofie je velmi těžká, pracuje s abstraktními pojmy
• Nejslavnější díla:
  • Fenomenologie ducha
  • Věda o logice
  • Základy filozofie práva
  • Dějiny filozofie
  • Filozofie náboženství
  • Estetika (tato tři poslední vyšla posmrtně)
• Hegelova dialektika (dialektická logika) – je to učení o jednotě protikladů, čerpal z Hérakleita, cenil si jej, bezprostřední podněty mu však dala dialektika Fichtova a Schellingova.
  • Dialektickou logiku chápe jako vyšší typ logiky, pomocí ní lze vyložit vývoj, pohyb myšlení a světa.
  • Kromě dialektické logiky tu byla také formální logika (tu považuje za abstraktní – pomocí ní nelze vývoj a pohyb vyložit).
  • Každá věc podle Hegela předpokládá svou negaci a každá věc je tedy jednotou protikladů (formální logika nepředpokládá, že věc je jednotou protikladů).
  • Z vnitřní protikladnosti věcí (život x smrt, …) vyplývá vždy také tří- stupňovitost vývoje (tzv. triáda) – takto se vždy uskutečňuje vývoj.
    • Teze (základní tvrzení, zpravidla kladné)
    • Antiteze (negace teze)
    • Syntéza (negace negace)
  • v tezi je vždy obsažen protiklad teze jako možnost, skrytě, jako zárodek něčeho dalšího.
  • v antitezi se tento protiklad rozvine.
  • v další antitezi (v negaci negace), v syntéze se vrací k původní tezi, která je ale rozvinuta na základě předchozích dvou stupňů.
  • podle dialektické logiky je syntéza vždy více než původní teze, jelikož obsahuje tezi i antitezi v rozvinutějším stupni, tzn., že u syntézy nejde jen o zrušení předchozího tvrzení, o popření, ale i o zachování a pozdvižení na vyšší úroveň .
    • Př: Vývoj vztahu dítěte k dospělým:
    • 1.teze: dítě se podřizuje dospělým, rodičům: Pokud je kojenec, popř. batole, tak mu nic jiného nezbývá. Dítě je plně závislé na rodičích a není schopno prosazovat svou vůli.
    • 2.antiteze:dítě vzdoruje dospělým: zde se vyjeví to, co bylo skrytě obsaženo v tezi. K této situaci poprvé dochází okolo 3 roku věku a později se projeví i v pubertě.
    • 3.syntéza: dítě se podřizuje dospělým, ale v jiném, vyšším smyslu: dítě dobrovolně přejímá za svůj dospělý způsob myšlení a jednání.
• Hegelovo učení, systém (shrnuto ve Fenomenologii ducha)
  • Můžeme jej označit jako systém objektivně idealistický – tzn. základem všeho je neosobní duchovní princip.
  • Za podstatu všech jevů přírody a společnosti považuje neosobní duchovní princip, k jeho označení používá v různých souvislostech různé termíny (absolutní idea, světový duch, světový rozum)
  • V přírodě i v dějinách člověka se uplatňuje rozum (duch, idea).
  • „Co je rozumné, je skutečné, co je skutečné, je rozumné“
  • Rozumu připisuje činnost, která je mu vlastní – myšlení či poznání.
  • Svou činností chce absolutní idea (světový rozum) poznat sebe sama.
  • Přitom se rozvíjí vždy od abstraktního ke konkrétnímu podle dialektických zákonů.
  • Světový rozum se vyvíjí ve třech fázích a ve třech základních stupních – teze, antiteze, syntéza.
  • Tři fáze světového rozumu:
    • čisté myšlení (bytí o sobě)
      • o této fázi pojednává Hegelova logika
    • příroda (jinobytí rozumu)
      • rozum se odcizuje, přechází do stavu hmoty, do přírody
      • pojednává o ní Hegelova filozofie přírody
    • duch (bytí pro sebe)
      • rozum přešel do společnosti
      • pojednává o ní Hegelova filozofie ducha
      • rozum, absolutní idea, překonává odcizení a prostřednictvím lidských duchovních výtvorů (hlavně lidského myšlení) poznává sebe sama a osvobozuje se

Čisté myšlení – etapa, kdy se vytváří myšlenková kostra světa, rozvíjí se pojmy od nejabstraktnějších ke konkrétnějším.

• Vytváří se systém pojmů (kategorií), které jsou vzájemně spjaty a přecházejí ve svůj protiklad.
• Výchozím pojmem, pojmem nejabstraktnějším a nejobecnějším je bytí.
  • Bytí je nejprázdnějším pojmem, nemá žádné vlastnosti, bytí je nic.
  • Bytí dialekticky přechází v nebytí .
  • Syntézou bytí a nebytí je dění
  • První, základní triádou je bytí, nebytí a dění
  • Od této triády se následně odvíjejí také další triády dialektických kategorií – kvalita, kvantita, míra / obecné, jedinečné, zvláštní / podstata, jev, zákon
  • Když se původní, abstraktní, bytí rozvine v systém triád (bytí, nebytí, dění), pak přechází světový rozum, který měl doposud podobu čistého myšlení, ve svou negaci – v přírodu.

Příroda – jinobytí rozumu (ideje), příroda je etapou vývoje absolutní ideje (světového rozumu), kdy tato idea přijala podobu hmotné skutečnosti – přešla do přírody.

• Příroda bez ideje, bez rozumu, není vůbec myslitelná, neboť idea tvoří její vnitřní oživující duchovní princip. Tomu rozumíme tak:
• V přírodě tedy platí zákony, které mají rozumný charakter.
• Hmotné bytí přírody není pro ideu nebo pro světový rozum adekvátním, přijatelným bytím, protože ta hmotná příroda je vůči ideji něčím cizím, neadekvátním.
• Proto idea usiluje o získání adekvátní formy bytí a chce překonat své jinobytí a to se v přírodě projevuje jakýmsi vnitřním puzením, vzestupným procesem – životem.
• Život směřuje k tomu, aby se stal duchem, tedy živlem adekvátním ideji, (světovému rozumu).

 

Duch

• absolutní idea byla nejdříve čistým bytím, poté se odcizila a přijala hmotnou, přírodní podobu a toto své neadekvátní postavení musí překonat, musí realizovat svůj účel a stát se zase ideou, která již není pouze o sobě tzv. neuvědomělým myšlením (bytím), ale která o sobě také ví, tedy sebeuvědomuje se.
• duch tedy překonává její hmotnou, přírodní podobu a v procesu lidského poznání (prostřednictvím člověka) ,odhaluje její rozumný základ, duch formulací přírodních zákonů odhaluje její rozumné bytí.
• absolutní idea (světový duch ) nachází v přírodě v procesu lidského poznání sebe sama.
• vývojový proces ducha prochází třemi etapami (etapy se liší tím, do jaké míry je duch ještě svázán s přírodou a do jaké míry ji negoval a tím se od ní osvobodil). Vývojový proces ducha prochází těmito etapami:
  • subjektivní duch – individuální život člověka, v této podobě je ještě duch svázán s přírodou, Hegel zde popisuje vztah lidské duše k přírodě, k vlastnímu tělu, zabývá se cítěním, vnímáním, intelektem, vůlí, triáda subjektivního ducha je vjem, představa a pojem.
  • objektivní duch – duch již není v přírodě, ale vytváří si vlastní skutečnost, poznání (rodinu, občanskou společnosti, stát)- společenský život člověka.
  • absolutní duch – člověk proniká k jsoucnu a k podstatě, základními etapami absolutního ducha je : umění (opírá se o smyslové vnímání), náboženství (opírá se o imaginace – představy) a filozofie (opírá se o pojmy, triády, kategorie, je to vrcholná podoba sebeuvědomění absolutní ideje) .
• Hegelovo pojetí společnosti – podle Hegela se konkrétní život společnosti realizuje ve třech hlavních podobách:
  • Rodina
  • Občanská společnost
  • Stát

 

Rodina – má přírodní stránku, pohlavní vztah muže a ženy.

• Má také duchovní, mravní stránku členů rodiny, založené na lásce, vzájemné důvěře, lidskosti, starostlivosti.
• Rodina respektuje jedince a jedinci se rodině podřizují.

 

Občanská společnost – na rozdíl od rodiny založené na spolupráci je občanská společnost založena na individuálních, sobeckých potřebách a zájmech.

• občanská společnost je hluboce konfliktní, všichni stojí v konkurenčním boji se všemi.

 

Stát – vrcholná stránka života společnosti, celek, který zahrnuje rozmanité stránky lidské společnosti (právo, morálka, rodina, občanská společnosti), díky státu všechny stránky rozumně fungují.

• stát je ztělesněním rozumu, překonává egoistické, sobecké zájmy společnosti a směřuje k obecným zájmům
• bez pevné vlády a zákonů se svoboda lidí zvrhává v panství libovůle
• lidská svoboda se realizuje výhradně ve státě, pokud mluví o státě, má na mysli moderní buržoazní stát
• vrcholná podoba státu je podle něj moderní Prusko

Etika:

• Zkoumá nesvobodu člověka (nesvobodný člověk= rab).
• Nesvobodným se člověk stává tím, že se podřizuje moci svého pána, tím ztrácí sám sebe a stává se majetkem druhého.
• Takto dochází k odcizení sobě samému. Sám sebe může člověk učinit něčím jen tvořivou prací.
• Jestliže je člověk podřízen svému pánu, ale nepřestal být tvořivým člověkem, je často svobodnější než jeho pán, který je na jeho práci závislý.

 

Mladohegelovci a Starohegelovci

• filozofické školy, které různým způsobem vykládaly Hegelovo učení.

Mladohegelovci

• Hegelovská levice, propagovali demokratické myšlenky, učili o vývoji myšlení ke svobodě
• Ve společnosti očekávali změny a přechod ke svobodnějšímu zřízení.
• Měli kritický vztah k náboženské dogmatice a k náboženství vůbec.

Starohegelovci

• Hegelovská pravice, konzervativní, bránili Pruský stát a snažili se dokázat jednotu Hegelovy filozofie s náboženstvím, souhlasili s náboženstvím.

 

Ludwig Feuerbach

• Vycházel z Hegelova učení, byl mladohegelovec .
• Poté se však stal kritikem Hegela.
• Na rozdíl od Hegela byl materialistou.
• Tvrdí, že prvotní je příroda, nikoli absolutní idea.
• Filozofie Feuerbacha:
  • zabývá se podstatou člověka – ta není odvoditelná z jedince, člověk je sám sebou teprve ve styku s ostatními.
  • dochází k závěru, že podstatu člověka tvoří spojení Já a Ty prostřednictvím lásky – muž, žena.
  • významným spisem, kde rozebírá náboženství a náboženské odcizení, byl Podstata křesťanství
    • zde analyzuje náboženské odcizení
    • základní tezí je, že člověk stvořil boha a nikoli bůh člověka.
    • bůh je podle něj personifikovanou (zosobněnou) podstatnou člověka – člověk od sebe oddělil své nejlepší vlastnosti a promítl je do boha, nazval je bohem.
    • čím více svých vlastností člověk vkládá do boha, tím více ztrácí sám sebe.
    • chce-li člověk odstranit toto odcizení a má-li se stát sám sebou, musí místo lásky k bohu nastolit náboženství lásky člověka k člověku.

 

Marxismus

• vzniká v polovině 19. století, zahrnuje marxistickou filozofii, politickou ekonomii a vědecký socialismus či komunismus – učení o boji proletariátu.
• je reakcí na Německou klasickou filozofii, na Anglickou politickou ekonomii zastupovanou Adamem Smithem a na učení utopistů i reakcí na osvícenství.
• zakladatelem byl Karl Marx (1818-1883) a Bedřich Engels (1820-1895)
• Marx byl filozoficky významnější, Engels Marxe ekonomicky podporoval a byl propagátorem Marxova učení.
• Marxismus v Engelsově podání byl zjednodušený a mohl se šířit i v méně vzdělaných vrstvách.
• V první čtvrtině 20. století měl vliv na formování marxismu i Lenin – tento zjednodušený, dogmaticky chápaný marxismus se stal později oficiální ideologií v SSSR i ve státech socialistického tábora, později jako marxismus-leninismus.
• Lenin – Marxismus-Leninismus – učení o socialistické (proletářské) revoluci a o úloze komunistické strany, přechod k socialismu (k 1. fázi komunistické společnosti)
  • Lenin hlásal, že revoluce proběhne v jedné zemi, Marx hlásal, že globálně.
  • Jejich názory na revoluci byly odlišné, Lenin si je upravil podle sebe.
• Marxismus se dělí na dialektický a historický materialismus
• Dialektický materialismus – obsahuje ontologické a gnozeologické učení marxismu
  • Za zakladatele je označován Bedřich Engels, který zevšeobecnil Marxovo materialistické učení o společnosti a uplatnil je pro oblast ontologie (na svět jako celek).
  • Hlavní rysy dialektického materialismu:
    • Samotný materialismus říká, že hmota, příroda a bytí je prvotní a vědomí je druhotné.
    • Věčnost a nekonečnost hmoty – hmota nemá začátek ani konec, hmota je nekonečná.
    • Procesuálnost světa (vše je v neustálé změně), vše je ve vývoji – děje se dialekticky, formuje zde stejně jako Engels zákony dialektiky
      • Zákon jednoty boje a protikladů
      • Zákon negace negace
      • Zákon přechodu z kvantitativního na kvalitativní
• Historický materialismus – marxistické učení o společnosti, materialistické pojetí dějin
  • Myšlenky každé historické epochy jsou odrazem materiálních poměrů dané země.
  • Základním, určujícím prvkem materiálních poměrů je způsob výroby, jakým společnost materiálně zabezpečuje svou existenci.
  • ve způsobu výroby působí dva faktory:
    • výrobní síly, kterými si společnost přivlastňuje předměty přírody
      • výrobní prostředky, suroviny, pracovní schopnosti člověka
    • výrobní vztahy, jsou to vztahy, do kterých lidé vstupují při výrobě
      • nejdůležitější jsou vztahy vlastnické
    • výrobní síly se postupně zdokonalují a zastaralé výrobní vztahy se stále více stávají brzdou jejich dalšího rozvoje
    • dříve nebo později se výrobní vztahy musí přizpůsobit stavu výrobních sil
    • proto si postupující vývoj výrobních sil v dějinách vyžádal přechod od prvobytně-pospolné společnosti (beztřídní) k otrokářské, později k feudální (feudál, poddaný) a následně ke kapitalistické (kapitalista, dělník – proletariát)
    • změna výrobních vztahů ve společnosti se děje převratem, socialistickou revolucí
    • proletariát v kapitalismu je degradován na pouhé zboží, uvědomí si své postavení a proletářskou (socialistickou) revolucí nastolí novou společenskou formaci, tzn. socialismus, kde se uplatní nový způsob výroby bez soukromého vlastnictví výrobních prostředků
    • cílem je vytvořit zcela beztřídní společnost
    • historický materialismus také říká, že dějiny jsou vždy dějinami třídních bojů

 

Karel Marx (1818-1883)

• filozof, významný ekonom a teoretik, organizátor dělnického hnutí v 19. století
• původně patřil k mladohegelovcům, od Hegela převzal dialektickou metodu, vytvořil materialistické učení o společnosti
• na formování jeho názoru měl velký vliv Feuerbach
• jeho blízkým přítelem a spolupracovníkem byl Bedřich Engels
• nejvýznamnější dílo: Kapitál
  • dílo převážně ekonomické, s původními filozofickými pasážemi
  • filozofické pasáže – zejména dialektické logika
  • v tomto díle podává kritiku kapitalistické společnosti
  • dílo má 4 části (3 napsal sám, poslední dopracoval Engels)
• v Marxově tvorbě se odlišují dvě období:
  • mladý Marx – romanticky zaměřený, důležitým pojmem je odcizení
  • zralý Marx – projevuje se jako exaktní ekonomický teoretik, ekonom
• Filozofie Marxe: Marxovo pojetí odcizení
  • Z prvního období
  • Člověk je svou podstatou tvořivou a všestrannou bytostí.
  • Vstupuje do lidských vztahů a vytváří produkty, do kterých vkládá i svou lidskou podstatu.
  • V důsledku vzniku soukromého vlastnictví a dělby práce ty produkty, do kterých vkládá člověk tvůrčí podstatu, se stávají vůči jeho životu cizími a nepříznivě ovládají jeho život.
  • Lidská podstata se člověku odcizuje ve trojím smyslu:
    • Odcizení práce jako činnosti – tzn. tvořivá práce, která je výrazem podstaty člověka se stává pouhým prostředkem k obživě, dělba práce poté ničí člověka coby všestrannou bytost a upoutává jej jen k dílčí činnosti, člověk se projevuje pouze dílčí prací.
    • Odcizení práce jako produktu – lidská podstata, kterou člověk vložil do produktů, mu nepatří, produkty se pro něj stávají cizími.
    • Odcizení práce jako vztahu – lidé se odcizují navzájem, vztahy mezi lidmi jsou deformovány a lidé přestávají být partnery a člověk používá jiného člověka jako prostředek.
  • Marx dospívá k závěru – aby se člověk emancipoval, odstranil své odcizení, musí být dělba práce zrušena a s ní i soukromé vlastnictví.
  • Marx říká, že člověk má být, čím je, a nikoli mít.
  • Podle Marxe jsou soukromé vlastnictví a dělba práce stejné výrazy.

 

Iracionalismus

• Z lat. Iracionalis – protirozumový, co nelze rozumem uchopit.
• Pokládá za podstatu všeho dění kolem něco, co je neuchopitelné rozumem (intuice, vůle, city, instinkt).
• Jako směr je negativní reakcí na přeceňování rozumu v osvícenství, je také reakcí na pozitivismus – na představu, že vše je poznatelné smysly a rozumem, na základě rozumu se lze vypořádat se všemi problémy společenského a vědeckého života.
• Iracionalismus odmítá myšlenku pokroku, rovnost lidí (dává důraz na silnou lidskou individualitu).
• Odnoží iracionalismu je voluntarismus (voluntas – vůle)
  • Dává přednost vůli před rozumem
  • V Schopenhaeurově iracionalitě je vůle principem všeho.

 

Arthur Schopenhauer

• 2. 1788 (Gdaňsk) – 21. 9. 1860 (Frankfurtu nad Mohanem)
• Významný německý filozof polského původu
• Ovlivnil zejména Friedricha Nietszcheho.
• Byl synem Gdaňského velkoobchodníka.
• V pěti letech se přesídlili do Německa, pobýval také ve Francii, hodně s rodiči cestoval.
• V dospělosti pobýval také v Anglii.
• Po smrti otce se s matkou přesídlili do Výmaru, zde se seznámil s Goethem, získal zde vzdělání a zapsal se na univerzitu (studoval v Berlíně, zde promoval a poté žil 4 roky v Drážďanech – zde napsal svůj nejvýznamnější spis – Svět jako vůle a představa
• jeho úhlavním nepřítelem byl Hegel.
• jeho filozofie je negativní reakcí na osvícenství (zejména na osvícenský optimismus)
• měl přezíravý vztah k soudobým filozofům (ostře kritizoval hlavně Hegela)
  • „Miluji všechno na světě, nenávidím jenom ženy, židy a Hegela.“
• V Berlíně, kde habilitoval (získal docenturu), chtěl přetáhnout k sobě Hegelovy žáky (dával si přednášky na dobu kdy je měl Hegel a které se kryly s jeho)
• Podle Schopenhauera se od Kanta se ve filozofii neudělalo nic.
• Opírá se o Kantovu filozofii, o Platóna a Indickou filozofii.
• Rysem jeho filozofie je pesimismus – zdroj pesimismu vidí v pojetí světa jako vůle a představy
• Jeho stěžejní dílo je Svět jako vůle a představa
  • Jsou zde obsaženy všechny jeho myšlenky
  • Z roku 1819
  • 20 let zůstalo dílo nepovšimnuto, poté, až se dostalo do povědomí lidí, se stal módním filozofem- jeho myšlení a názory.
  • Hlavní myšlenky jsou obsaženy již v názvu díla.
  • Svět je podle něj pouhá představa – při této charakteristice našeho světa vychází z Kantova světa jevů, z Platóna, kdy je náš svět jen kopií skutečného světa idejí a z indické filozofie, podle které je viditelný svět pouhé zdání (iluze, závoj, šalba).
  • Je-li svět představou, pak vše je klam a mámení zahalující nicotu
  • Kromě světa jevů pro nás existuje jen
  • Svět je jen vůle, vůlí nazývá Kantovu „věc o sobě“.
  • Podle něj je podstatou všeho slepá vůle, slepý pud, světová vůle.
  • Slepá vůle proniká celou přírodou a projevuje se ve světě jevů (v našem světě), v každé přírodní síle i v jednání člověka.
  • Tato vůle má podle něj schopnost pohybovat planetami, způsobuje chemické reakce, u lidí se projevuje jako láska.
  • Láska je podle něj jen iluze, jejíž pomocí se příroda (skrytá vůle) stará o zachování rodu.
  • Láska a ženská krása je jen úskokem, který slouží k záměru přírody.
  • Z toho, že svět je vůlí, plyne, že svět je neustálým chtěním, štvaním se za něčím, přitom však dochází k ničení existencí druhých.
  • Příroda i lidské dějiny jsou plné pobíjení, lstí – podoby, kterou na sebe bere slepá vůle, slepý pud.
  • Když jsou žádosti nasyceny, dostavuje se zklamání a nuda.
  • Štěstí je podle něj jen sen, zlo a bolest je realitou.
  • ptá se, zda existuje nějaká cesta z těchto strastí – poznání to není, jelikož čím více člověk poznává, tím více trpí.
  • dvě cesty, jak se z těchto strastí vymanit:
    • první nabízí jen přechodné vykoupení, určená jen některým (géniům, nejlepším), pro takové lidi je to cesta umění, zejména hudby, génius se povznese nad svět a pudy uměním.
    • druhá cesta opravdového vykoupení, což je podle něj cesta askeze – spočívá v záměrném překonávání vůle, pudů, v rozplynutí se „já“ do nirvány, nastoluje cestu buddhismu, tedy vysvobození z koloběhu vracejícího se utrpení.

Friedrich Nietzsche

• filolog, básník, filozof, hudební skladatel, profesor klasické filozofie na univerzitě v Basileji.
• Po nervovém zhroucení byl až do konce života duševně nemocný.

Byl ovlivněn mladohegelovci, Richardem Wagnerem, Ch. Darwinem, Arthurem Schopenhauerem…

• Ostře kritizoval evropské myšlení, staví se proti síle zdravého člověka, což vede k nihilismu.
• Velká část jeho díla je psána formou aforismů.

Dílo:
Zrození tragédie z ducha hudby
Tak pravil Zarathustra
Lidské, příliš lidské
Soumrak model
Antikrist
Ecce Homo – autobiografie
Vůle k moci

filozofie: Svou filozofii představuje v díle Tak pravil Zarathustra. Nietzsche rozlišuje 2 světy:

• skrytý svět slepé iracionální vůle
• náš svět představ, kde se vůle projevuje neustálými zápasy a strachem.
• Aby člověk unesl svůj úděl, potřebuje kulturu. Ta se stává iluzivním závojem zakrývajícím pustotu a hrůzu skutečnosti.
• Již v předklasickém Řecku se vyhranily 2 druhy kultury a života:
  • apollinský život, princip: kultura, která poskytuje člověku iluzi v harmonii, řádu,v krásných snech .Umění je jasné a vyrovnané, harmonické.
  • dionýský život, princip: kultura, která realitu nezkrášluje. Je pravdivější a hrůzu skutečnosti překonává opojením, ve kterém člověk splývá se slepou vůlí a proniká k podstatě skutečnosti. Je vášnivá, nespoutaná a disharmonická.
• Nietzsche v díle charakterizuje svou dobu jako velkou rušitelku iluzí. Je odhalena i největší iluze – Bůh ( „Bůh je mrtev.“ )
• Iluze je třeba demaskovat a je třeba ukázat, že dosavadní hodnoty jsou falešné. Je třeba vytýčit hodnoty nové.
• Nietzsche vytváří tzv. přehodnocení hodnot. Filozofuje kladivem – rozbíjí staré hodnoty a vytváří nové. Vytyčuje i nové stupnice hodnot.
• Nietzsche je:
  • antimoralistický: rozlišuje morálku pánů a otroků. Přirozenou morálkou je panská. otrockou morálku nastolili v dějinách Židé, kteří převrátili nastavenou přirozenou hierarchii hodnot (trpící a nemocní jsou označováni jako dobří, zdraví a mocní jako zlí). Podle Nietzscheho je to naopak – dobří jsou ti, u kterých se projevují zdravé instinkty, mocní, životaschopní…
  • antikřesťanský: křesťanství popírá život, smyslovost, přirozenost. Bůh je bohem slabých, ponížených a ubohých.
  • antidemokratický: demokracie je podle něj vláda slabých, je to výraz otrocké morálky. Prosazuje autoritativní moc, sílu jedince a nenávidí dav.
  • antiintelektualistický: rozum považuje za nástroj slabochů. Instinkt je ze všech druhů inteligence nejinteligentnější.
  • antifeministický: žena usilující o emancipaci se vzdává svých ženských instinktů.
• Nietzsche se snaží vytýčit nové hodnoty. jejich nositelem je NADČLOVĚK, jehož příchod hlásá. Nadčlověk ví, že je počátkem nového lidství. Ví, že podstatou všeho živého je vůle k moci. Směřuje k vyššímu intenzivnějšímu životu, odmítá vše, co ničí život. Nadčlověk svobodně rozvrhuje své hodnoty a ví, že kritériem hodnoty je jen věčný návrat téhož. Nadčlověk chce jen to, co může neustále chtít – vše, nebo jen to, co přeje silnému, vitálnímu životu.
• Nacisté se inspirovali jeho myšlenkami, začali zneužívat termínu Nadčlověk. Hitler Nietzscheho obdivoval a dokonce sponzoroval i jeho archiv.