Otázka: Sir Nicholas George Winton
Předmět: Dějepis
Přidal(a): Jiří Nekvapil
Opravdový hrdina předválečné doby, který ukázal sílu lidské vůle, lásky, dobrosrdečnosti a hlavně statečnosti (nebojácnosti) – tak by se dal charakterizovat muž, jehož jméno znělno Nicholas G. Winton. Je to jméno, které moc mladých nezná, ale 1. září 1939, zachránil 669 dětí, před hrozbou koncentračních táborů a daroval jim tak novou šanci na normální život.
Nicholas se narodil v židovské rodině 19. května 1909 ve státě, jenž byl kolébkou demokracie, kapitalismu a průmyslové revoluce ve Velké Británii, městě Londýně. Jeho rodiče ovšem pocházeli z Německa, ale v roce 1907 se přestěhovali do Británie a své příjmení pozměnili na Winton.
Jakmile mladý budoucí „sir“ vyšel střední školu s maturitou, začal pracovat v bankách velkých měst jako v Berlíně, Hamburku, Londýně a Paříži. V roce 1933 získal kvalifikaci pilota v Royal Air Force (RAF) a závodně šermoval. Následně na to se stal makléřem londýnské burzy.
Před Vánocemi v roce 1938 se Nicholas (v té době mladý podnikatel), chystal na zimní dovolenou ve Švýcarsku, tam však nikdy neodcestoval. Místo toho, se ale ještě v Anglii, dovídá o situaci v Čechách a na Slovensku, rozhodl se tak tedy vyměnit kombinézu za společenský oblek a odcestoval do Grand hotelu Šroubek v Praze, kde se více seznamuje s ďábelskými plány Hitlera. Tyto Hitlerovy plány se týkaly židovských obyvatel a obyvatel Sudet, o deportaci do koncentračních táborů. V Anglii už v té době existovala organizace BRCR (Britský výbor pro uprchlíky z Československa), ale ten pomáhal jen dospělým. Tomuto problému se tedy postavil Nicholas tak, že sestavil seznam nejvíce ohrožených dětí a dal vytisknout tzv. Dětskou sekci. Tento seznam teda vzal do ruky, složil a vložil do obálky, kterou poslal na adresu instituce BRCF. Nicholas se z Prahy vrátil zpět do Londýna se snímky a detailech dětí, kteří byli uvedeni v seznamu, který poslal do Anglie. Po nějaké době strávené doma, oslovil vlády některých států, o kterých doufal, že by nějaké děti mohli přijmout. Celkem oslovil 37 států, ale kladně mu odpověděli pouze dva státy. Byla to Nicholasova rodná Velká Británie a skandinávská, také královská země, Švédsko. Ostatní země, včetně USA, se nejen k němu, ale i k obyčejným dětem z Československa otočily doslova zády.
Nicholas nemohl už čekat déle, a tak odcestoval zpět do Československa, kde navštěvoval rodiny dětí v seznamu s prosbou o souhlas s tím, že zachrání jejich děti a odveze je do Velké Británie, kde si je přeberou jejich nové rodiny. Bylo to pro rodiče určitě těžké rozhodnutí, ale většina souhlasila. Nicholas tak začal shromažďovat dokumenty k dětem (rodný list,…) a začal je odesílat do Británie. Každá rodina si mohla vybrat, jaké dítě bude chtít. Tento systém se samozdřejmě potkal s kritikou, ale nebyl čas co vymýšlet, a tak se pokračovalo dál ve „vybírání si“. Každá rodina, která ale chtěla přijmout dítě, musela zaplatit 50 liber, za jedno dítě (měsíční plat v Británii byl cca. 36 liber).
Překvapivě se nepřihlásil nikdo z bohatých rodin, nebo bohatých lidí. Všechny děti si mezi sebou rozdělili rodiny středních a chudších vrstev.
Píše se polovina třetího měsíce v roce 1939 a na Wilsonově nádraží v Praze je takový rozruch, jaký nezažil snad ani při svém otevření. Na nástupištích stojí davy rodin s dětmi, kteří mají v ruce jen kufřík, který bude na mnoho let jejich jediným majetkem. Když se matky loučili se svými dětmi, zažívali nejkratší minuty ve svém životě. Děti postupně nastupovali do vagónů, přičemž těm nejmladším nebyl ani rok a tak se o ně starali jejich starší sourozenci.
Je jedna minuta po deváté a vlak, který je plný dětí, opouští Wilsonovo nádraží V Praze a vydává se tak na 4-denní cestu do bezpečí.
Po příjezdu do Anglie jsou děti vyzvednuty svými novými rodinami, které si je postupně odvážejí do jejich nových domovů. Jakmile skončila válka, 80% ‚Wintonových dětí“ se vrátí zpět do Československa a hledají své příbuzné. Ovšem válka si ale vyžádala mnoho obětí (více než 72 000 000 lidí), a proto také nikdo nenajde oba své rodiče. Jen 2% dětí našlo jednoho ze svých rodičů. Ostatní mají bohužel smůlu a nenajdou žádného ze svých rodičů. Většina z nich se proto vrací zpět do Anglie ke svým adoptivním rodičům, kde zůstávají z pravidla do 17-ti let svého věku.
Některé z dětí odcestovali do ciziny a nyní mají rodiny po celém světě. Nyní má „Wintonova rodina“ přes 5000 dětí.
V roce 1998 se dostává Nicholasu Wintonovi čestné uznání od prezidenta České republiky Václava Havla, který mu přiřazuje řád T.G. Masaryka.
V roce 2002 ho oceňuje i samotná královna Alžběta II., která ho pasuje do šlechtického stavu (sir). Byl 4x nominován na Nobelovu cenu míru (2007, 2009, 2011, 2013), kterou však nikdy nedostal.
Čeští a zahraniční studenti proto sepsali petici, kterou podepsalo více jak 370 000 studentů, k ničemu to ale nepomohlo.
V roce 2014 byl, teď už sir Nicholas Winton, v Česku naposled. Dostal zde vyznamenání, které mu udělil současný prezident České republiky Miloš Zeman, Řád Bílého lva.
Píše se datum 1. července a v nemocnici Wexham ve městě Slough umírá ve vysokém věku 107 letý muž, který zachránil před jistou smrtí 669 dětí Československého a židovského původu.
„Nic není neuskutečnitelné, pokud to neodporuje zdravému rozumu …“
