Obecná psychologie – orientace člověka ve světě

Otázka: Obecná psychologie – orientace člověka ve světě

Předmět: Společenské vědy

Přidal(a): Barbora Kopecká

Obecná psychologie

– zabývá se obecně platnými psychickými jevy a procesy. Odhlíží od rozdílů mezi lidmi a snaží se nalézt, co je všem lidem společné

– předmětem obecné psychologie jsou především otázky vnímání, pamatování, učení a myšlení.

Analyzátor

– člověk vnímá pomocí svého fyziologického aparátu, tomu se říká analyzátor

– analyzátory jsou složeny z receptorů, které jsou citlivé na podněty, z dostředivého nervu, a z mozkového ústředí, kam je vedena informace. Řídí se z něj činnost analyzátorů jako celku a vzniká tam vlastní počitek.

Druhy receptorů:

– zrakové

– sluchové

– čichové – čichový epitel nosní dutiny

– chuťové – chuťové pohárky na sliznici jazyka – sladkost, kyselost, slanost, hořkost

– kožní /hmatové/ – pro tlak, teplo a chlad

možno dělit:

a) vnější– zrak, sluch, čich, hmat, chuť

b) vnitřní– vnímání bolestí, teploty, hladu, rovnováhy, polohy

POČITEK, ČITÍ

– činnost analyzátorů se nazývá ČITÍ – při tomto reflexním procesu na nás musí předmět bezprostředně působit (vůně jídla, bolest žaludku) … výsledkem čití je POČITEK

zvláštnosti čití:

1) smyslová adaptace – změna intenzity podnětu se nám v prvním okamžiku jeví jako zkreslená

(př: kino, tma, prudce se rozsvítí … bolí oči)

2) synestézie – jev,kdy při působení na jeden smyslový analyzátor se nám objeví představa v jiném smyslovém analyzátoru (barevné slyšení)

3) zákon kontrastu – při změně síly podnětu → jinak vnímáme ten druhý

4) sensibilace – citlivost orgánu ovlivněna jiným (nevidomí)

– POČITEK je odraz jednotlivých vlastností předmětů a jevů, které nás obklopují a bezprostředně na nás působí – vnímáme zde pouze jednu vlastnost předmětu (např. chuť, barva…) – na rozdíl od VJEMu, který je odrazem souhrnu vlastností předmětů a jevů, které momentálně působí na naše analyzátory (např. vjem jablka – analyzátor chuti, zraku, čichu..)

– v běžném životě se vyskytují většinou vjemy, neboť čistý počitek je spíš výsledkem teoretické abstrakce

druhy počitků:

zrakové
sluchové – psychické zážitky při zrakovém čití jsou počitky barvy
čichové – vůně, zápachy
chuťové – sladká, kyselá, hořká, slaná
tepelné – bolest z chladu, teplo, horko, palčivá bolest
tlakové – ostrý – tupý, tvrdý – měkký, hladký – drsný, vlhký – suchý, lechtavý – svědivý
polohy a rovnováhy
pohybu
bolesti – bolest bodavá, tupá, palčivá
kožní, hmatové – studený, vlažný, teplý, horký, hladký, drsný…
viscerální – orgánové počitky – pocit hladu, žízně, nechutenství, nutkání ke zvracení,..

REFLEXNÍ OBLOUK

– je základní jednotkou fungování nervové soustavy

– receptorem vstupuje podnět do centrální nervové soustavy (dostředivou drahou), tam je zpracována odpověď, která je odstředivými drahami vedena do efektoru (např. nějaký sval nebo žláza)

NERVOVÁ SOUSTAVA

– slouží k zachycení a zpracování podnětů působících na organismus a zajištění odpovídající reakce

– u člověka je ústřední částí nervové soustavy CNS, která se skládá z mozku a míchy

– základní stavební jednotkou nervového systému je nervová buňka – neuron. Hlavní funkcí neuronu je tvorba a vedení nervových vzruchů

VZRUCH, ÚTLUM, REFLEX, DRUHY REFLEXŮ

VZRUCH, ÚTLUM

– Základními nervovými procesy jsou

– vzruch – podráždění, určitá část mozku pracuje.
– útlum – tlumí příslušnou část mozku.

Oba procesy se ovlivňují a podmiňují. Neustále v mozku probíhají.

REFLEX

– reflex je základním prvkem nervové činnosti, je to odpověď na vnější či vnitřní podnět

– reflexní teorii rozvinul I.P.Pavlov

– dělení:

Nepodmíněné vrozené reflexy – reakce na biologicky významné podněty (potravové, obranné, pohlavní, orientačně pátrací, stabilizační)
Podmíněný reflex – naučený, získaný
Instinkty – u člověka minimální

Ivan Petrovič PAVLOV (1849-1936)

– ruský fyziolog, navázal na Bechtěreva a Sečenova svou teorií vyšší nervové činnosti – teorie podmíněných a nepodmíněných reflexů

– strávil 20 let studiem trávícího systému, získal Nobelovu cenu

– prováděl experimenty na psech:

– psi slinili ještě před tím než jim potravu skutečně podal, začali slinit již při pohledu na jídlo, misku, asistenta, který jídlo přinášel. Pavlov zjistil, že narazil na klasické podmiňování, slinící reflex je vrozenou nepodmíněnou reakcí. Snažil se zjistit, zda může naučit spojovat reakci a neutrální podnět – takový, který reakci přirozeně nevyvolává – zvonek, jídlo. Poté, co byl postup mnohokrát zopakován začali psi slinit již při pouhém zvonku. Stal se tak podmíněným podnětem a slinění se stalo podmíněnou reakcí

VNÍMÁNÍ (percepce)

= proces, který zachycuje to, co zrovna v daném okamžiku působí na naše smyslové orgány

– vnímací aparát člověka je uspořádán tak, aby z podnětů, které jsou dodávány jeho smyslům, dokázal vytvořit vjem – obraz reality. Vjem je výsledkem procesu vnímání

– vnímání je ovlivněno různými faktory – např. zkušenosti, osobností a tzv.zákony celostní a tvarové psychologie, např:

– zákon blízkosti – prvky, které jsou u sebe, vnímáme tak, jako by patřily k sobě
– zákon uzavřenosti – pokud schází část tvaru, máme tendenci jej doplnit…

VLASTNOSTI VNÍMÁNÍ:

výběrovost – snažíme se vnímat ty informace, které jsou pro nás v ten okamžik nejdůležitější
pregnantnost – princip doplňování – jsme schopni doplnit do celku i tvar, který jako celek nevidím
celistvost – tendence vnímat jednotlivosti jako celek (např. vidím hlavu koně, domyslím si tělo)
konstantnost – tentýž předmět poznám bez ohledu na to, v jaké poloze či vzdálenosti je vnímán
zaměřenost – reverzibilní vnímání – např. vnímám popředí na rozdíl od toho, co je v pozadí..atd.

CHARAKTERISTIKA ZÁKLADNÍCH DRUHŮ VNÍMÁNÍ

vnímání tvaru – formy a velikosti, působí tzv. tvarové zákony
vnímání prostoru – vnímání prostorových vztahů vnímaných objektů (zrak, zkušenosti člověka..)
vnímání hloubky (vzdálenosti) – uplatňuje se i sluch, ovlivněno minulou zkušeností..
vnímání pohybu – uskutečňuje se sluchem, zrakem…
vnímání času – subjektivní
sociální vnímání – z vnějších projevů usuzujeme vnitřní charakteristiku. první dojem
vnímání mimovolní (neúmyslné) a vnímání záměrné (úmyslné)
vnímání podprahové

Individuální rozdíly ve vnímání – typy vnímání:

analytický typ – lidé s tendencí rozkládat to, co vnímají na jednotlivé části, na detaily
syntetický typ – lidé soustředící se na celek
analyticko-syntetický typ – vnímání, které spojuje přednosti analytického i syntetického typu
emocionální typ – snížení objektivity, dá hodně na “srdce”

Nedokonalost vnímání

klam – hůl ponořená do vody
iluze – na základě skutečného vjemuXvjem neodpovídá předmětu
halucinace – chorobná představa, silná jako vjemXnejde o vnímání!!

PŘEDSTAVA (asociace)

představa vzniká aktivací paměťové stopy a umožňuje nám vybavit si nějaký předmět, jev, aniž ho v danou chvíli vidíme, cítíme nebo slyšíme
představa je něco, co jsem viděl, cítil, slyšel v minulosti, ale jsem schopen si to vybavit

funkce představ:
funkce regulační – představa cíle
funkce kompenzační – (nežijeme jen v současnosti ale vnímáme i minulost a budoucnost, máme možnost „vyrovnat se“)

2 základní druhy představ:
- vzpomínkové
  - eidetické – neliší se od vjemů. přesné, živé (pravdy malých dětí, schizofrenie)
  - obsedatní – vybavují se proti naší vůli, duševní poruchy
- fantazijní – nové představy
  - rekonstrukční – na základě popisu, údaji,..
  - konstrukční – spojení v mozkové kůře – nové vynálezy
  - bdělé snění – subjektivní, relaxace

mnoho druhů představ, např.:
- vizuální, sluchové, čichové,
- jedinečné (každý z nás si představí něco jiného), obecné (představa něčeho, co je obecné pro všechny, pro všechny stejné – semafor),
- paměťové (velmi shodná s původním vnímáním),
- vzpomínkové (týká se nějakého děje),
- perseverační (ráno slyším písničku a pak si jí celý den zpívám)
- eidetické (představa nějaké vysněné činnosti)

Rozdílnost představ od vjemu

představa od vjemu se liší tím, že není tak přesná jak původní vjem, je fragmetálnější (útržkovitá)

Představa – méně živá, nestálá – prchavá, aktivní, není celistvá
- Vjem – živý, celistvá, stálý, pasivní a aktivní (vjem je to co vidím, cítím, slyším)

POZORNOST

= psychický stav člověka, který se projevuje zaměřeností a soustředěním vědomí

– ze svého okolí si vybíráme pouze některé podněty, na které zaměřuje pozornost (obranná funkce), ostatní podněty na okraji našeho vědomí

– druhy pozornosti:

a) podle zapojení vůle

– Neúmyslná (mimovolní)

– Úmyslná (záměrná) – udržovaná vůlí člověka, její rozvoj souvisí a rozvojem vůle

– Poúmyslná – nejdřív nechci (vůle), ale pak mě to chytne

b) podle zaměřenosti

– vnitřní – vlatní prožívání, umožnuje sebeuvědomování a sebevýchovu

– vnější

c) podle počtu dominant

– koncentrovaná – na 1 dominantu (tenis, míření,..)

– rozptýlená – více věcí (značky, provoz, telefon=řidič)

– roztržitost – opak pozornosti

– VLASTNOSTI POZORNOSTI:

– Intenzita – pozornosti je dána stupněm koncentrace pozornosti

– Stálost – délka soustředění, je individuálně značně rozdílná

– Rozdělování – schopnost věnovat pozornost více předmětům současně

– Přenášení – rychlost přenášení pozornosti z jednoho předmětu na druhý

– nepozornost

skutečná
zdánlivá – Kelišová (dělá, že neposlouchá)

PAMĚŤ

– psychický proces, schopnost přijímat, podržet a znovu oživovat minulé vjemy

– fáze paměti:

ukládání (zapamatování, vštípení, kódování)
- buď záměrné nebo bezděčné
- mechanická, logická paměť
uchovávání
- u spontánně zapamatovaných informací dochází časem k jejich změně
- nutné opakování
- Ebbinghasovy křivky zapomínání (viz.obr.)
vybavování informací
- rekognice (znovupoznání)
- reprodukce (usilování o záměrné vybavení informace)
- rozpomínání – subjektivní
- mnemotechnické pomůcky
zapomínání – informace se ztrácí, neschopnost informaci si znovu vybavit

– typy paměti:

podle zdroje informací
- vizuální, sluchová, pohybová, čichová, chuťová, hmatová
podle obsahu
- mechanická, logická
- bezděčná, záměrná
podle udržení v paměti
- dlouhodobá
- krátkodobá

– dělení:

Explicitní – historie osobní a „světová“
Implicitní – dovednosti (chůze, držení příboru apod.)

ČINITELÉ OVLIVŇUJÍCÍ PAMĚŤ

– motivace, stupeň koncentrace, opakování, využívání mnemotechnických pomůcek…

ASOCIAČNÍ ZÁKONY

– naše představy podléhají tzv. asociačním zákonům

– „pravidelnosti“ při vybavování představ: .

1) primární asociační zákony

zákon dotyku v prostoru a čase – v souvislosti s konkrétním místem si představím nějakou událost, která se mi tam přihodila
zákon podobnosti a kontrastu – v souvislosti s nějakým člověkem, který má určitou vlastnost, si představím někoho jiného s podobnou vlastností nebo naopak někoho kdo je úplně jiný

2) sekundární asociační zákony

zákon živosti (citové významnosti) –živější zážitky máme tendenci si vybavovat častěji
zákon novosti – tendence vybavovat si novější zážitky častěji než jiné
zákon častosti – častěji vnímané předměty se našemu vědomí vybavují častěji než jiné

MYŠLENÍ

– je zprostředkovaný a zobecňující způsob poznávání předmětů a jevů na základě pochopení jejich vzájemných vztahů a souvislostí

– Individuální vlastnosti myšlení: přesnost, pružnost, hloubka, šířka, rychlost, samostatnost, kritičnost, tvořivost …

– formy myšlení

pojem – odraz obecných a podstatných vlastností předmětů a jevů ve vědomí člověka

– pojem zvíře je obecnější než pojem pes – má větší rozsah

soud – je vyjádřením vztahu mezi dvěma pojmy

– soudy něco tvrdíme nebo popíráme – Jana je krásná.

úsudek – vyjadřuje vztah mezi dvěma nebo více soudy

– vznikají PREMISY

induktivní – Ovoce obsahuje vitamíny.
deduktivní – Hruška má vitamíny.
analogické – Zatáhlo se, byla bouřka. Zatahuje se..

– 1.soud: jablka obsahují vitamíny, 2.soud: pomeranče obsahují vitamíny … úsudek: ovoce obsahuje vitamíny

– myšlenkové operace – určité myšlenkové postupy

analýza – myšlenkové rozdělení celku na části
syntéza – myšlenkové spojování jednotlivých částí, vlastností nebo vztahů a jevů skutečnosti
srovnávání – zjišťování podrobnosti a rozdílnosti různých předmětů a jevů.
abstrakce – vyčleňování podstatných a obecných vlastností předmětů a jevů
konkretizace – docházíme k podřazeným pojmům později
zobecňování (generalizace) –zjišťování a spojování společných a podstatných vlastností

– druhy myšlení:

podle stupně praktičnosti, konkrétnosti a teoretičnosti

1) praktické myšlení – operuje s vjemy bezprostředně působících předmětů a jevů

2) názorné (konkrétní) myšlení – využívá názorných představ

3) abstraktní (teoretické) myšlení – operuje s pojmy, symboly a jejich významy

podle charakteru zadaného problému a podle způsobu řešení problému.

1) konvergentní (sbíhavé) myšlení

– uplatňuje se při problémech, které mají pouze 1 způsob řešení
– tradiční, ustálená, zavedená, typická řešení

2) divergentní (rozbíhavé) myšlení

– uplatňuje se při tvořivých problémech, mohou mít několik řešení
– nápaditá, překvapivá, nekonvenční, kuriózní řešení

Př.: Student při zkoušce z fyziky měl za úkol zjistit výšku věže pomocí barometru. Student navrhl dvě řešení: hodit barometr z věže dolů, změřit délku jeho pádu a pak vypočítat výšku věže, nebo spustit barometr po laně dolů a hloubku změřit. Obě řešení byla z oblasti divergentních. Tradiční řešení bylo změřit rozdíl tlaků.

Fáze řešení problémů

Problém – je situace, úloha, činnost, kterou má člověk vyřešit či vykonat, přičemž mu nejsou známy cesty řešení. daný problém řeší myšlením, přičemž uplatňuje myšlenkové operace a již osvojené vědomosti a dovednosti.

Fáze řešení problémů

1) seznámení s problémem

2) rozbor problému – končí stanovením hypotézy

3) vlastní řešení – ověřování platností hypotéz

vhledem –rychlému proniknutí do problému a nalezení řešení
pokusem a omylem – vylučujeme omyly
postupnou plánovitou myšlenkovou činností – využívání analýz a syntéz

4) nalezení řešení

5) kontrola, příp. zdokonalení (evaluace) řešení

ŘEČ

– Řeč je nástrojem myšlení a zároveň prostředkem dorozumívání

– nástrojem řeči je JAZYK, jako systém slov a znaků

– dělení řeči:

VNITŘNÍ – člověk rozmlouvá sám se sebou
VNĚJŠÍ řeč:
- – písemná
- – mluvená – možno doplnit prostředky nonverbální komunikace

– výhody a nevýhody:

– mluvená řeč – V – kontakt s posluchači, N – málo času na výběr vhodných slov

– psaná řeč – V – dostatek času, N – psychicky náročnější než mluvená

INTELIGENCE

= soubor schopností umožňující učení a řešení problémů

= schopnost myšlení a učení

– druhy inteligence – dle Raymond Cattella

– Fluidní – vrozená, biologická, je nezávislá na kultuře, oddělená od školních znalostí

– Krystalická – závisí na kultuře, ve které žijeme, závisí na vzdělání

– typy inteligence :

Teoretická (abstraktní)– verbálně

– ta část inteligence, kterou lze měřit testy IQ

– projevuje se jako schopnost řešit dobře definované problémy

– schopnost zacházet s pojmy, bohatost a plynulost vyjadřování, nalézání obecných souvislostí a znaků, jejich pojmenovávání, logické myšlení atd.

Praktická – neverbálně

– schopnost řešit problémy každodenního života.

– v těchto případech řešení není jednoznačné a zpravidla existuje několik alternativních způsobů

– nejasná je často i formulace úkolu

– schopnosti zacházet s předměty, nástroji, vnímání prostorových vztahů a orientace v prostoru, kvalita a rychlost koordinace zraku a rukou atd.

Sociální

– schopnost pohybovat se v sociálním prostředí

– tj. řídit lidi, umět s lidmi jednat a manipulovat (umět předvídat chování druhých), pohotově reagovat na jejich podněty apod.

Emoční – nový pojem

– není závislá na IQ a velmi podstatně ovlivňuje úspěšnost jedince v rodině, na pracovišti, v sociálních a intimních vztazích

– v psychologii se rozlišuje inteligence a intelekt:

– INTELIGENCE – užší speciálnější označení schopností

– INTELEKT – zahrnuje spolu se schopnostmi také vědomosti, dovednosti, popř. obecně poznávací předpoklady

– bylo prokázáno, že v průběhu učení a vyučování dochází nejen k osvojování vědomostí a specifických dovedností, ale že se mohou rozvíjet také intelektové schopnosti.

měření inteligence

– IQ /inteligenční kvocient/, ke zjištění IQ se používají inteligenční testy

– založeno na porovnání norem intelektového výkonu pro daný chronologický věk s fakticky dosaženým výkonem (mentální věk)

UČENÍ

= proces získávání změn v chování a vlastnostech organismu (výsledek aktivity subjektu v závislosti na vnějších a vnitřních podmínkách a na výsledcích vlastní činnosti)

– učení je relativně trvalá změna chování, která vyplývá z nácviku. Týká se nejen získávání vědomostí a dovedností, ale učíme se, čeho se bát, co mít rád, komu věřit, komu se vyhýbat.

– Didakticky (pedagogové) – proces záměrného, cílevědomě navozovaného osvojování vědomostí, dovedností a návyků

– fáze učení:

1/ motivační fáze – člověk si uvědomuje pohnutky, které ho vedou k učení

2/ poznávací fáze – jedinec se snaží proniknout do podstaty problému, získává informace…

3/ výkonová fáze – pochopení dané látky

4/ kontrolní fáze – prověření naučených vědomostí

– druhy učení:

1/ INTELEKTUÁLNÍ – memorování (učení se nazpaměť), pojmové učení

2/ MOTORICKÉ – osvojování si zručností a návyků

3/ SOCIÁLNÍ – učení se typickým projevům společenského chování (pozdravit…)

– faktory ovlivňující průběh učení:

– tělesný stav – tělesná svěžest či únava

– psychický stav – nálada, stav pozornosti…

– volní vlastnosti – důležitá je vytrvalost, soustavnost, svědomitost, důkladnost…

– motivace

– mikroklima – prostředí (teplota, vlhkost, proudění vzduchu…)

– správné časové rozvržení, techniky učení…

– křivka učení

= grafické znázornění závislosti výsledku (rychlost splnění úkolu, počet chyb, úspěšnost apod.) na opakování pokusu (počet pokusů, délka tréninku apod.)

– většinou mívá vzestupný charakter, po určité době stagnuje