Otázka: Právní odvětví a právní ochrana
Předmět: Společenské vědy
Přidal(a): Hrusinska
Úvod
Demokracie (doslova „vláda lidu“) je politický systém, ve kterém je statní moc v rukou občanů daného státu. Kořeny demokracie sahají až do antického Řecka a Říma, kde se začala rozvíjet myšlenka o účasti občanů na politickém dění. Tehdejší demokracie se sice neshodovala s tou dnešní, ale významně přispěla k rozvoji demokracie tak, jak ji známe dnes.
Starověké Řecko
Starověké Řecko je často považováno za kolébku demokracie, a to z dobrého důvodu. Demokratický systém ve starověkém Řecku nebyl jako moderní systémy, které známe dnes, byla to přímá demokracie, což znamená, že každý občan hlasoval o důležitých otázkách týkajících se jeho státu. Ne každý byl však ve starověkém Řecku považován za občana. Za občany byli považováni pouze svobodní dospělí muži, kteří se narodili v Řecku a jejichž rodiče byli rovněž občany, a ještě k tomu museli ve svých 18 letech podstoupit na 2 roky vojenskou službu. To znamená, že z účasti na politickém dění byli vyloučeny někteří muži, ženy, otroci a cizinci.
O demokratickém zřízení a občanských právech v Athénách mluví i Periklés ve své Řeci nad padlými: „My máme totiž ústavu, která nenapodobuje zřízení sousedů, naopak jsme spíše sami leckomu vzorem, než abychom následovali druhých. A jménem sice lidovláda, poněvadž není v moci několika jedinců, nýbrž v moci většiny, a podle zákona se dostává v soukromých zájmech stejného práva všem.“(1) Když Periklés mluví o většině, nemyslí tím většinu všech občanů, jako máme dnes, nýbrž většinu té menšiny, která má volební právo. Toto byla jedna ze slabin Athénského politického systému.
První náznaky demokratického systému ve starověkém Řecku byli ve Spartě, ale hlavně v Athénách v 5. století před naším letopočtem. Aténská vláda se skládala ze tří hlavních institucí: lidové shromáždění (Ekklésiá), rady 500 (Búlé) a nejvyššího soudu (Heliaia). Lidové shromáždění se skládalo ze všech právoplatných občanů a bylo odpovědné za rozhodování o důležitých věcech, jako je válka, mír, spojenectví a daně. Rada 500 se skládala z 500 občanů, kteří byli voleni losováním a sloužili pouze jeden rok. Zodpovídali za přípravu programu jednání shromáždění a provádění jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud byl odpovědný za řešení právních sporů a byl složen z 6000 občanů, kteří byli také losováni.
Jedním z rysů demokratického systému ve starověkém Řecku byl koncept ostrakismu, který zavedl Kleisthenés. Ostrakizace byl soudní proces, při kterém mohl být občan vykázán z města na dobu deseti let, pokud byl vybrán dostatek hlasů a pro něj hlasovala většina občanů. Athéňané to považovali za způsob, jak zabránit tomu, aby se někdo stal příliš mocným a ohrožoval město, i když je doloženo, že ostrakismus byl často zneužíván k odstranění politických soupeřů.
Athéňané se také potýkali s korupcí. Jejich losovací systém, ačkoli měl korupci zabránit, politici si našli taktiky, kterými mohli znevýhodnit soupeře či jej dokonce donutit odstoupit. Demosténes na toto poukazuje ve své Řeči proti Filipovy: „Bývalo tenkrát, bývalo, Athéňané, cosi v srdcích lidí, čeho v nich dnes není, co zvítězilo i nad perským bohatstvím, na svobodě udržovalo Řecko a nepodléhalo v žádné bitvě, ani na moři ani na souši, co však je teď ztraceno, a ta ztráta vše pokazila a naveskrz převrátila všechny veřejné poměry. I co to tedy bylo? To, že všichni stíhali nenávistí lidi, kteří od mužů toužících po vládě nebo po zkáze Řecka brali peníze, že bylo nejtěžší pohromou být usvědčen z úplatkářství a že trestali takového člověka nejpřísnějším trestem.“(2)
Starověký Řím
Starověká římská republika byla jedním z nejvlivnějších demokratických systémů v historii. Byl to složitý systém, který se vyvíjel po staletí, ale měl některé klíčové rysy, které jej odlišovaly od ostatních demokratických systémů své doby, například toho Athénského.
Římská republika byla založena v roce 509 před kristem, kdy byl vyhnán posledního etruského krále Tarquinius Superb. Římská republika byla zastupitelskou (někdy nazývanou nepřímou) demokracií, což znamenalo, že občané volili zástupce, kteří poté rozhodovali jejich jménem. Římská republika byla rozdělena do dvou hlavních tříd: patricijů a plebejců. Patriciové byli potomci starých římanů, kteří patřili do staré rodové šlechty, zatímco plebejci byli potomci neurozených římanů, kteří nepatřili do žádného rodu.
Volební právo v Římě měli pouze mužští občané a z počátku měli právo podílet se na vládě pouze patricijové. Postupem času však plebejci získali více práv a zastoupení. V roce 494 př. n. l. založili plebejci své vlastní shromáždění, známé jako Concilium Plebis. Toto shromáždění mělo pravomoc volit své vlastní úředníky a přijímat zákony, které se vztahovaly pouze na plebejce. Plebejci si volili tribuny lidu, jejichž hlavním úkolem bylo dohlížet na soudní rozhodnutí učiněná patricijskými úředníky, jestliže se jakkoli dotýkala práv plebejů.
Římská republika měla složitý systém vlády, který zahrnoval dva konzuly, senát a lidový sněm. Konzulové byli nejvyššími úředníky ve vládě a byli voleni na jednoleté období. Konzulové dohlíželi na provádění práva a vůbec na vše, co souviselo se státní správou. Měli také nejvyšší soudní a trestní pravomoc, svolávat sněmy a senát, předsedat na nich a předkládat jim návrhy a spoustu jiných pravomocí spojených i s římskou armádou. Zároveň v případě nouze, kdy bylo třeba soustředit všechnu moc do rukou jednoho člověka si mohli zvolit diktátora, který však po půl roce musel úřad opustit. Senát se skládal z 300 patricijů, kteří nebili voleni, ale jmenováni censory, kteří poté na chod senátu dohlíželi. Senátoři radili konzulům a měli významnou moc ve vládě. Lidový sněm byl složena ze všech občanů a měla pravomoc přijímat zákony, řešit menší soudní procesy a volit úředníky.
Jedním z nejvýznamnějších rysů římské republiky byl koncept brzd a protivah. Římská republika měla systém brzd a protiváh, ve kterém byla moc rozdělena mezi různá odvětví vlády, což zajišťovalo, že žádná osoba nebo skupina neměla příliš mnoho moci. Konzulové měli pravomoc vetovat rozhodnutí toho druhého, zatímco Senát měl pravomoc vetovat rozhodnutí učiněná konzuly nebo shromážděními a tribun lidu mohl vetovat zákony senátu týkající se plebejů.
Římská republika měla také systém práva, který byl založen na principu spravedlnosti. Římský právní systém byl založen na Dvanácti deskách, souboru zákonů, které byly sepsány v roce 449 př.nl. Tyto zákony byly uplatňovány stejně na všechny občany bez ohledu na jejich sociální postavení a pomáhaly zajistit spravedlivý výkon soudů. Nebylo to však shrnutí veškerého práva římského, jako spíše jen stručné formulace těch nejdůležitějších pravidel.
Po nástupu císaře Augusta roku 27 př. n. l. se demokratický systém v Římě zbořil, a byla nastolena volená absolutní monarchie v čele s císařem získal od senátu titul imperátor, obnovil formálně Římskou republiku. O této době až do úmrtí císře Marca Aurelia roku 180 našeho letopočtu se mluví jako o době Pax Romana – „věčného míru“. Ačkoli se v této době bojovalo na hranicích, uvnitř říše si římští občané užívali mír a prosperitu.
S korupcí se potýkali i Římané. Vlivní politici měli často své spojence, pomocí kterých mohli manipulovat s ostatními a utvrdit si svojí pozici. Svoboda slova tak byla někdy potlačována třeba ze strachu o svůj život. Právě takovou situaci popisuje Cicero ve své Řeči proti Marcu Antoniovi: „Ale dejme tomu, že jsi mohl. Otcové a přísedící, v čem jiném může spočívat dobrodiní lupičů, ne-li v tom, že mohou upozorňovat, že dali život těm, které o něj nepřipravili. Jaké však je dobrodiní v tom, že ses zdržel hnusného zločinu? Když se na to tak dívám, pak příjemný pocit pramenící z toho, žes mě nezabil, zdaleka nemohl být tak silný jako smutek na tím, že bys to byl mohl učinit beztrestně.“(3)
Závěr
Na závěr bych chtěl říci, že demokratické systémy v antice rozhodně nebyli dokonalé. Řecko byla přímá demokracie, ve které měl každý občan rovné slovo ve vládě. Poukázalo tím na to, jak každý mohl manipulovat s tím druhým, a jak ani náhodný los nepomohl v boji proti korupci. Koncept ostrakismu byl také významným rysem systému, a přestože byl navržen tak, aby zabránil politikům stát se příliš mocným, musíme uznat, že tomu spíše napomáhal.
Demokratický systém ve starověkém Římě byl složitým systémem. Římská zastupitelská demokracie rozdělovala moc mezi různé složky vlády, měla systém brzd a protivah a byla založena na principu rovnosti. Korupci a následnému zániku demokracie a nástupu absolutismu se však Římané také nevyhnuli.
Přestože měli oba systémy své chyby, byli pro nás inspirací a položili základy mnoha demokratických principů, které se dodnes používají a mají trvalý dopad na moderní demokracii.
Citace
- THÚKYDIDÉS. Perikleova řeč nad padlými.
- DEMOSTHÉNES. Druhá řeč proti Filipovi.
- Druhá řeč proti Marcu Antoniovi.
Zdroje
- https://cs.wikipedia.org/wiki/Demokracie
- https://cs.wikipedia.org/wiki/Starověké_Athény
- https://sites.google.com/a/gypri.cz/calon-dejepis/starovek/staroveke-recko/athenska-demokracie
- https://cs.wikipedia.org/wiki/Starověké_Řecko
- https://www.memento-historia.cz/clanek/65/vznik-a-pocatky-demokracie-v-antickem-recku
- https://cs.wikipedia.org/wiki/Starověký_Řím#Království_a_republika
- https://cs.wikipedia.org/wiki/Pax_Romanahttps://sites.google.com/a/gypri.cz/calon-dejepis/starovek/staroveky-rim/politicky-system-v-rime
- https://en.wikipedia.org/wiki/Heliaia
- http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1493https://cs.wikipedia.org/wiki/Římská_shromáždění
