Sociální psychologie

 

   Otázka: Sociální psychologie

   Předmět: Základy společenských věd

   Přidal(a): ifi

 

 

 

 

( předmět socializace člověka, fáze socializace, sociální role, sociální skupiny a komunikace, sociální učení, chyby v sociálním poznávaní, konflikt a jejich řešení)

 

–          předmět: socializace člověka  (proces začleňování se člověka do společnosti)

–          zkoumá vztahy mezi lidmi, jak vznikají vztahy, komunikace, jak společnost ovlivňuje psychiku člověka, jak člověk působí chováním na druhé lidi

–          spolupracuje s psychologií osobnosti, ontogenetickou psych., diferenční psych., pedagogikou, sociologií

–          úzce souvisí s vývojovou psychologií, ale na rozdíl od ní nezkoumá detailně genezi všech psychických procesů a vlastností osobnosti, nýbrž se omezuje na výzkum vlivu sociálních a kulturních faktorů vůbec na psychiku ve všech vývojových obdobích.

–          psychologie sociální se vydělila jako relativně samostatný obor psychologie až na začátku 20. století.

–          Jestliže obecná psychologie zkoumá veškeré prožívání a chování člověka, pak sociální psychologie zkoumá tu část prožívání, chování a jednání člověka, která vzniká a rozvíjí se v důsledku podnětů sociálního prostředí

–          sociální psychologie se věnujesociální determinaci jedince a sociálnímu chování lidí, zajímá ji působení malých i velkých skupin na člověka a jeho život v nich.

–          Ačkoli má sociální psychologie většinu témat totožných se sociologií, liší se od ní především tím, že provádí primárně analýzu vztahu ,,socializace-osobnost“, zatímco sociologie a kulturní antropologie se zaměřují na vztah ,,společnost-socializace“. Preferují tedy zkoumání procesu socializace především z hlediska společnosti, čili jak společnost působí na člověka.

 

• SOCIALIZACE

–          sociální učení, při kterém dochází k zespolečenštění člověka
=>proces vrůstání jedince do společnosti,
=> přizpůsobování se hodnotám a normám společnosti,
=> osvojení si určitých návyků a dovedností, učí nás druzí lidé
– nepřizpůsobení » asociální lidé
– význam socializace: úspěšné zařazení člověka do společnosti, aby byl zoon politicon (Aristoteles)
podstatou socializace je osvojení takového chování, která určitá lidská společnost vyžaduje na svých členech.
– socializaci je možné chápat jako postupnou přeměnu člověka jako biologického tvora ve společenskou bytost!
– člověk se rodí jako biologická bytost. Pouze na základě kontaktů s jinými lidmi, pouze na základě působení společenského prostředí, v němž žije, se stává bytostí lidskou.
– socializace znamená aktivní získávání sociálních dovedností, návyků a postojů potřebných pro styk s lidmi, pro přejímání různých společenských rolí, morálních i jiných hodnot společnosti.
– socializace se realizuje ve společenských a mezilidských vztazích, vzájemným působením osob, skupin, institucí. Někdy má podobu záměrného působení (výchovy, sebevýchovy), jinde jde o nezáměrné působení (filmy, chování druhých lidí)
– Socializace jedince = učením v sociálních podmínkách tj. sociálním učením.
– cílem socializace: rozvoj určitých vlastností a dovedností důležitých pro danou společnost (asijská společnost upřednostňuje začlenění se do společnosti a podřízení se jejím zájmům, moderní západní společnost klade důraz na individualitu)

 

–          ZOON POLITICON – člověk společenský

–          „vlčí děti“ – lidé, kteří vyrostli mimo lidskou společnost, přizpůsobili se zvířatům, jejich návrat do společnosti je pomalý a nikdy není zcela úplný, neumí mluvit

–          socializace – celoživotní proces, neustále se objevují nové věci, začíná už od narození
V moderní společnosti rozlišujeme  socializaci  primární (děje se prostřednictvím nejbližších lidí- členů rodiny, přátel) a sekundární ( probíhá pomocí institucí – škola, firma, prostředky masové komunikace)

 

• SOCIALIZAČNÍ ČINITELÉ

–          podílejí se na socializaci

–          základními socializačními faktory jsou instituce (sociální útvary, zařízení), do nichž je jedinec začleněn, a osoby, s nimiž jedinec vstupuje do nejrůznějších vztahů .

–          základním a specifickým  činitelem  je rodina, hlavně matka→ pokud je tento vztah v pořádku, tak zajišťuje pocit bezpečí, důvěru, lásku, předznamenává budoucí citové vztahy k ostatním ženám

–          přes matku se vytváří vztah i k otci, ten se stává prototypem vztahů k ostatním mužům

–          Citová deprivace: je-li vztah mezi matkou a dítětem narušen

– citové ochuzení, které může vést k negativnímu vztahu k ostatním lidem,
– neschopnost navázat citové vztahy, opožděný vývoj, projevuje se zaostalostí,
např.: 3leté dítě ještě nemluví,…
– může vyvolat protispolečenské chování, které může vyústit až v trestní činy
-> rodina dává dítěti první, tudíž zásadním způsobem formující zkušenosti do dalšího života -> dítě je konfrontováno s jistým modelem, vzorem chování, vztahů, dělby práce..
-> Rodina předává dítěti základní vzor sociální interakce a příklad komunikace v malé sociální skupině.
-> Dítě se začleňuje do života kolem sebe, akceptuje hodnoty a normy svého okolí. Emoční atmosféra rodiny je nezastupitelná. Pokud fungují pozitivní vztahy v rodině, lze očekávat i kladný emoční vztah k ostatním lidem.

–          Sourozenci: jsou si v rodině rovni, buď se můžeme učit od staršího sourozence, nebo se

mladší sourozenec učí od nás

–          Vrstevníci: důležitá je role kamarádských vztahů, dochází k získání nových zkušeností, spolupráce

dochází k tlumení egoismu (sobectví)
– dítě musí před vstupem do školy chodit alespoň jeden rok do školky, aby se umělo začlenit do kolektivu
– vrstevnická skupina – zpravidla malá soc. skupina, jejíž členové jsou si blízcí věkem a jež vzniká živělně.

–          Škola: zde působí učitelé, spolužáci, učení, zodpovědnost, samostatnost, vycházení v kolektivu, slušnost 

 

• FÁZE SOCIALIZACE ANEB ŽIVOTNÍ CESTA ČLOVĚKA (VÝVOJ ČLOVĚKA) Z POHLEDU SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE

–          1) BAZÁLNÍ  DŮVĚRA – neboli základní důvěry, charakterizuje počáteční období života dítěte (přibližně od narození do šestého měsíce života).

–          Vytváří se pocit jistoty, důvěry. ( prožitkově přesvědčivá vnitřní jistota, že dítě může spoléhat na ochranu a péči

–          -> dítě se vnitřně a bytostně ujišťuje, že události mimo ně se spojují s pocity obeznámenosti, příjemného fungování orgánů, psychovegetativního uspokojení (hluboký a nerušený spánek, dobré jídlo, líbivé doteky osob..)
-> zda-li je svět bezpečný či nebezpečný

–          2) RODÍCÍ SE AUTONOMIE – 6 měsíců až 3 roky života, vytváří se osobní pocit autonomie k ostatním lidem a předmětům

–           záměrné uchopování předmětů a odhazování, při kterém prosazují vlastní vůli -> dítě je iniciátorem a pánem  situace  ( dítě se stává subjektem sociálního dění kolem sebe)
=>  když se dítě mazlí, tak si svou milovanou osobu ,,drží“  ale když už je emotivně tělesné blízkosti syto, umí se aktivně stáhnout -> odstrčí nás

–          sebe vymezování „já“ a ,,já sám“,  projevy vzdoru, dupne si, zasekne se,… (v dítěti se vytváří osobní pocit autonomie)
=> důsledné, případně drastické potlačování  projevů vzdoru  vždy a za každou cenu bývá negativním faktorem blokování  či deformace rozvoje autonomie.

–          3) INICIATIVY– 3 až 6 let (předškolní věk), nadšení z vlastní pohyblivosti, obratnosti, šikovnosti,

–          rádi chodí ven, běhají, chtějí ,,divočit“ a ,,lítat“ -> lidé kolem žasnou, dítě obdivují, jak je hbité

=> dítě si vykládá svět okolo sebe po svém, zabývá se jim – je to pochopitelně chápání a vykládání naivní, infantilní a předlogické-> dítě se však skrze ně dostává na vyšší úroveň interakce ,, já-svět“, ,,já -okolí“ a ,,já- druzí lidé“
=> rozvíjí se představivost a fantazie  (konkrétně fantazijní převtělování – metamorfóza) » možnost dělat něco ,,jakoby“ (může být prodavačem, řidičem, lékařem, maminkou, slonem …)
→ snaha včlenit se do skupiny dětí ,hrát si s nimi,  navazovat kontakty..

–          prvotní utváření základů mravních postojů – dítě ví, co je správné a co je špatné (pohádky)

 

–          4) PRACOVITÉ SNAŽIVOSTI– 6 až 11 let (mladší školní věk),  vzniká žákovská sociální pozice, která se stává důležitým bodem socializačního rozvoje osobnosti; mnohem výrazněji než dříve se klade důraz na požadavky a úkoly;  formování sebevědomí – po zorným úhlem školní úspěšnosti či neúspěšnosti se na dítě dívá nejen škola, ale víceméně i rodina

–          (u dítěte se rozvíjí píle soustředěnost, usilovnost, ctižádostivost, systematičnost» systém, pořádek ve věcech)

–          dovednost spolupracovat, střety s prvními neúspěchy » mohou mít pocit méněcennosti

 

–          5) OSOBNÍ IDENTITY – puberta, adolescence; období, kdy mladí lidé přestávají být dětmi a stávají se mládeží, dospívajícími..
charakteristika:
– v oblasti sociální = vymaňování se z dosavadní příliš těsné vazby na rodinu; snaha vytvářet si svoje vlastní vztahy, potřeba nezávislosti a samostatnosti
– oblasti sexuální  = hledání partnera(partnerky),  uzavírání známostí, eventuálně uvažování o perspektivách vlastní rodiny, vlastního rodičovství…
– v oblasti  individualizace = hledání a vytváření vlastního životního způsobu
– v oblasti občanské seberealizace =  hledání místa ve společnosti (např. účast v organizacích, participace na akcích, zapojování do hnutí..)
– v oblasti profesní = vytyčování a realizace perspektiv profese, ekonomická zajištěnost, životní smysluplnost
naléhavé otázky: ,,kdo doopravdy jsem,“     ,,jaký má můj život cíl a smysl“   ,,co musím sám se sebou udělat“
osobní identita = vědomí sebe sama, založené na plánech životní cesty, klíčových vztazích, hodnotách a názorech..
konfuze životních rolí  (jejich neuspořádanost, jejich nesoudržnost) = když se mladý člověk nedokáže orientovat v rozmanitosti vzorů či nároků, kterými ho vymezují různé vztahy a skupiny

 

6)  INTIMITA – období rané dospělosti;  vymanění se z dosud přetrvávajících závislostí na původní rodině ; postavení se ,,na vlastní nohy“
– mladý člověk má své zaměstnání, případně svůj byt, svůj příjem, své známosti
– zaujímá svá stanoviska,  formuje si své názory  -> nový pohled na druhé lidi v(zejména na ty, kteří mu jsou blízcí) -> pouto vážnosti a zodpovědnosti
– vztah mezi mužem a ženou, mezi přáteli téhož pohlaví..
– jedinec, který nedospěl ke své identitě, není v onom hlubokém smyslu schopen navázat a prožít intimní svazek

7) GENERATIVITA– fáze životního vrcholu – jedinec produkuje, přetváří a tvoří – je tedy generativní( produktivní) a to v několikerém smyslu slova:
– biologicky- stává se otcem, matkou
– mezilidsky – vkládá do svých potomků něco ze sebe tím jak je vychovává, k čemu je vede , v čem ovlivňuje jejich životní cestu
– produkuje ve svém povolání – hodnoty, přínosy, hodnoty
– hrozí stereotypní prázdnota, ztráta tvůrčího impulsu -> nezbytné obnovit síly jinak, je třeba vynalézavě kráčet cestou  generativity.

8) INTEGRITA– téma sklonku života
náplní je hledání a nalezení životní integrity: ve vnitřním bohatství zkušeností,  nadhledu, uvážlivé moudrosti,  velkorysosti – tedy v hodnotách, k nimž starého člověka dovedlo všechno to, co prožil a pochopil, čím byl přestaven a proniknut.
– jeho objevená integrita je velkým bohatstvím pro druhé
– ohrožení stavy zoufalství , protože život končí

 

• FORMY SOCIÁLNÍHO UČENÍ

– způsoby, jak se učíme být společenským člověkem, začleňování do společnosti
– socializace se uskutečňuje prostřednictvím sociálního učení

1) OBSERVACE = pozorování
– pozoruji, jak se chovají ostatní a přizpůsobuji se jim mým chováním
– jedinec si osvojuje společností odměňované způsoby chování

2) ZPEVŇOVÁNÍM, POSILOVÁNÍM
– uplatňují se  odměny a tresty, odměny působí motivačně (pochvala, sympatie, uznání, láska), tresty mají zamezit určitému typu chování do budoucnosti (fyzické, zakazování něčeho) , obecně platí  že odměny jsou efektivnější (více stimulující)  než tresty
– tresty (nesouhlas, odmítnutí, odpírání projevů sympatie a lásky, pohrůžky, zavržení)

3) IMITACE=  napodobování
– přebírání výkonů od jiných lidí a jejich vykonávání stejně, jako to dělají oni (základní způsob socializace dítěte, u dospělých je nápodoba využívána hlavně v situacích, s nimiž si nevědí rady)
– hlavně při osvojování senzomotorických dovedností, při osvojení způsobu chování k druhým lidem, důležitá je přítomnost vzorů (modelů), které napodobujeme

a) regresivní – starší sourozenec napodobuje chování mladšího » za získáním výhod
b) závislá – napodobování někoho staršího, vyspělejšího, samostatnějšího, zkušenějšího » napodobení osvědčeného chování
c) kompenzační – napodobuje osobu, která vyniká v oblasti, ve které my zaostáváme

4) ANTICIPACE = očekávání
– úprava chování podle toho jak ho od nás druzí očekávají, požadují (určitý způsob reagování, jednání nebo chování)
– nebezpečné je, že si člověk může osvojit nežádoucí chování, návyky, postoje,…

5) IDENTIFIKACE = ztotožnění
– záměrné úsilí o převzetí způsobu chováni nějakého vzoru (modelu)
– volba určitého vzoru chování a jednání, jeho převzetí a ztotožnění se s ním. Na rozdíl od jiných forem sociálního učení je prostředkem seberegulace, vychází zevnitř, nikoli zvenčí

6) SUGESCE
– nekritické přijímání určitých názorů, postojů, chování bez zdůvodnění jejich správnosti a s tendencí jednat v tomto duchu…

 

• CHYBY V SOCIÁLNÍM POZNÁVÁNÍ

–          vznikají při kontaktu s cizími lidmi, vytváříme si zkreslený obraz o druhém člověku

–          1) PRVNÍ DOJEM – intenzivní emocionální postoj, který působí rychle a silně, může mít delší trvání

–          soudíme celou osobnost z nedostatku informací, protože žádné další nemáme, přikládáme tedy velký význam oblečení, vzhledu,…

 

–          2) HALO EFEKT – necháváme se unést nápadným nebo výrazným rysem – něco nás zaujme, 1 znak –podle toho hodnotíme člověka
– při hodnocení druhých absolutizujeme jeden velmi nápadný rys, od něhož potom odvozujeme všechny ostatní rysy

 

–          3) EFEKT SOCIÁLNÍHO POSTAVENÍ – známe-li povolání daného člověka, máme tendenci mu přivlastňovat ty vlastnosti, které jsou typické pro danou profesi (soudce- je spravedlivý)

–          4) EFEKT MÍRNOSTI – posuzujeme daného člověka mírněji, protože se nám jeví mile a sympaticky, omlouváme jeho chyby

–          5) LOGICKÁ CHYBA – na základě zkušeností (tvz. obecně sdílených pravd)  se domníváme, že některé vlastnosti spolu logicky souvisejí (kdo lže, ten krade)
např. obézní člověk je pokládán za pomalého a líného

–          6) PROJEKCE – naše tendence očekávat, že druhý člověk má podobné zájmy, názory nebo postoje jako my

 

–          7) PŘEDSUDKY – zjednodušení nebo zkreslení z neznalosti nebo nedostatku informací, které jsou dány iracionálně (nejsou vzor)  př. rasové předsudky

–          8) STEREOTYPY – ustálený jednotvárný vzorec chování a myšlení, který vznikl na základě zobecnění, zjednodušený obraz o nějaké skupině lidí, kdy nebereme v potaz individuální vlastnosti člověka, ale přisuzujeme mu vlastnosti celé skupiny

–          a) autostereotypy – skupina si je vytváří o sobě samotné (Češi o Češích), bývají zpravidla kladné, skupina má tendenci být lepší, kladné světlo
b) heterostereotypy – co si jiná skupina myslí o jiné skupině (Češi o Němcích)

–          9) PYGMALION EFEKT – především ve škole, učitel očekává od studenta, že bude mít dobré výsledky (např. na základě jednoho úspěšného testu)

–          10) GOLEM EFEKT – negativní očekávání, učitel očekává od studenta, že bude mít špatné výsledky (př. nepovedená písemka)

 

• SOCIÁLNÍ ROLE

–          soubor očekávaného chování člověka, odráží jeho postavení ve společnosti, je tím, co se od člověka v daném postavení očekává

–          společensky odzkoušený a funkční model sociálního chování, který dotváříme svými vlastnostmi

–          přijímáním sociálních rolí se člověk zařazuje do společnosti, během života se některé naše role proměňují nebo jsou stálé

• FORMÁLNÍ

–          spojené s určitou funkcí nebo postavením (učitel, student,…)

• NEFORMÁLNÍ

–          na základě spontánních postojů (kamarád,…), bezprostřední

• OBECNÉ

–          nadřazené (šéf, ředitel), souřadné (kamarád, spolumajitel), podřízené (mladší dítě, zaměstnanec,…)

• SPECIFICKÉ

–          uplatňují se v sociální skupině, ukazuje, jaký má jedinec ve skupině vliv

• SOCIÁLNÍ POZICE= hodnota postavení, které člověk zaujímá v nějakém sociálním útvaru. Toto postavení má vzhledem k jiným postavením určitou hodnotu a je svázáno s výkonem určité role

 

–          Může dojít ke konfliktu rolí » v určité situaci si člověk nedokáže zvolit jednu roli, neboť se neslučují (sportovec+kuřák, učitelka+matka)

–          Role jsou vrozeny, vnuceny

 

Rolová dispozice = určité předpoklady k různým rolím (Muž trpící klaustrofobií nebude zřejmě vhodným kandidátem na námořníka v ponorce).
Rolová ambivalence = protichůdná očekávání vůči jednomu nositeli děje (např. má být kreativní, ale i konzervativní)
Rolová distance = odmítnutí jednání které se očekává vůči jednomu nositeli role (odstup od určité role)-> Dítě odmítá jít na kolotoč, jednoznačně dává okázale najevo, že je už na takové infantilní zábavy staré
Křížení rolí = přenášení vzorce chování z jedné na druhou roli(Voják z povolání vychovává své děti vojenským typem)
Rolová ambiguita = Rolová dvojznačnost, každý z nás může do role přinést další znak (nový pohled)(Politik – hájí zájmy lidí, ale do role vnáší vlastní znak)
Rolový tlak = silné očekávání vůči nositeli role ->(Lékař by měl pomoci co největšímu počtu lidí, co nejlépe, ale přitom mu zdrav. pojišťovna dává limity, kolik léků smí vydat, podepsat.)
Rolové přetížení = Člověk, který nezvládá tlak. Jedinec je zaměstnán několika rolemi a nezvládá je (zaměstnaná matka)
Konflikt rolí = protichůdná očekávání při plnění rolí, nelze splnit všecky role (zaměstnaný otec) -> nemůže trávit čas s rodinou, musí vydělávat

Sociální kontrola = objevuje se tehdy, pokud se vyskytne někdo jehož chování neodpovídá očekávání. Zpravidla následuje trest v různé formě.
a) Neformální – prostřednictvím nepsaných pravidel chování, které lidé považují za  daná a očekávají jejich dodržování od druhých.
b) Formální – projevuje se v pravidlech, která jsou zaznamenaná (právní předpisy, podle práva- justice)

 

• SOCIÁLNÍ SKUPINY

–          jsou typem sociálních útvarů

–          člověk v sociální skupině tráví většinu času

Znaky sociálních skupin:

–          interakce mezi členy skupiny→  vzájemné působení, průběh komunikace

–          soudržnost skupiny→ čím pozitivnější vztahy, tím větší soudržnost

–          musí mít společný alespoň jeden cíl→ př.třída chce odmaturovat

–          společné hodnoty a normy » obecná pravidla→ musí je dodržovat všichni členové skupiny, Speciální normy→ vztahují se pouze na některé členy

–          každý člen ve skupině zaujímá určitou pozici » určité chování (práva a povinnosti)

–          hierarchie pozic » uspořádání (každá skupina mívá svého vůdce)

–          identifikace se skupinou, do které patříme, členství ve skupině je vědomé, chceme být členy, proto respektujeme pravidla

–          čím větší skupina, tím těžší je udržet soudružnost

 

ROZDĚLENÍ SOCIÁLNÍCH SKUPIN

• PODLE VELIKOSTI

–          malé » 3 – 20 lidí (rodina, parta)

–          střední » 20 – 40 členů (třída)

–          velké » 40 a více (firma, škola, národ,…)

• PODLE VZNIKU A ORGANIZOVANOSTI

–          formální – platí přesná pravidla (firma)

–          neformální – uvolněné, spontánní, bezprostřední, kamarádské (třída)

• PODLE ČLENSTVÍ

–          členské – ty, kde já jsem členem

–          cizí – ty, do kterých nepatřím

–          referenční – nejsem členem, ale chtěl bych být, přijímám jejich pravidla, zájmy a normy

• PODLE VZTAHŮ A SOCIALIZACE

–          primární – začíná proces socializace,vztahy blízké založené na citech a emocích (rodina)

–          sekundární – založené z racionálních důvodů

• PŘECHODNÉ A STÁLÉ

–          stálé – trvají po celý život, nezanikají (rodina)

–          přechodné – po splnění svého cíle zanikají (třída→rozpad po maturitě)

 

• KOMUNIKACE

–          proces, při kterém si lidé předávají informace, proces sdělování

–          doprovází sociální interakci, není to jen lidská záležitost, komunikují i živočichové a rostliny

–          specificky lidská je řeč

–          člověk může komunikovat i na dálku a může zanechat stopy skrze staletí (obrazy od předků,…)

–          může probíhat mezi dvěma i více lidmi

–          interakce: reagování lidí na sebe navzájem

 

– Mezilidské (interpersonální) vztahy jsou oblastí společenských vztahů v níž je preferován vztah člověka k člověku (téma sociální psychologie) na rozdíl od vztahů společenských (např. vztah malých a velkých skupin- téma sociologie)

– Sociální interakce zahrnuje poznávání druhých lidí a sebe sama v síti sociálních vztahů, komunikaci mezi členy lidské společnosti..
 –   Interakce znamená jakékoliv působením lidí navzájem. Probíhá při veškerých kontaktech s cizími lidmi.
Sociální komunikace tedy představuje sdělování informací, podávání zpráv.

 

• PROCES KOMUNIKACE

–          komunikátor – vysílá informaci

–          komuniké – informace, kterou říká

–          komunikant – přijímá informaci

–          feedback – zpětná vazba, reakce komunikanta

ŠUMY V KOMUNIKACI
– zkreslují informaci a brání srozumitelnosti
– ironie, dvojznačnost, vada řeči, cizí jazyky, hluk, vady sluchu, zraku,…

 

• FORMY KOMUNIKACE

–          JEDNOSMĚRNÁ – masová, televize, noviny

–          OBOUSTRANNÁ (mezi lidmi)

–          PŘÍMÁ – v sociálním kontaktu (vidí se nebo se slyší)

–          NEPŘÍMÁ – skrze prostředky-dopis, e-mail, icq, sms,…

–          VERBÁLNÍ – vyjádřena slovem nebo písmem (dopis), základní formou je rozhovor, který představuje záměrný jazykový styk, kdy střídavě mluví různé osoby a probíhá v konkrétní situaci sociální

–          NONVERBÁLNÍ – mimika (usměv, pláč,…) -> nositeli emocí, autentičtější, hůře se skrývají
kinezika (pohyby těla, očí,… – ruce v bok, ruce v kapsách)
gestikulace (pohyby rukou,..)
posturika – postoj těla
haptika = komunikace dotykem (pohlazení, facka,..)
proxemika = komunikace na určitou vzdálenost (čím dál je , tím horší) -> slušná forma: do 5 metrů, důvěrně: na délku paže
paralingvistika = hlasové neslovní projevy, které doprovázejí komunikaci (tón řeči, tempo, odkašlávání…)a

–          -> tuto teorii o neverbální komunikaci vymyslel český psycholog KŘIVOHLAVÝ

ASYMETRICKÁ – nesouměrná, nerovná komunikace mezi nadřízeným a podřízeným (vztah subordinace) , signalizuje rozdíly v sociálním postavení

SYMETRICKÁ – rovná, stejný podíl na komunikaci, vyváženost podílu účastníků na průběhu komunikace

KOMPETITIVNÍ – soutěživá komunikace, jde o překonání druhého, dodržení pravidel slušné komunikace

KOOPERUJÍCÍ – jde zde o spolupráci, pomoc,…

FORMÁLNÍ – záleží na úkolu, který se řeší, společný úkol – dominuje nadosobní hledisko – rozhodující je věcný aspekt, účel komunikace (léčba pacienta)

NEFORMÁLNÍ – na základě sympatií , antipatií, emocí, obdivu a soucitu
HARMONICKÁ X KONFLIKTNÍ – Harmonická vede zúčastněné osoby k souladu zájmů, k uspokojení potřeb, které se vztahem spojují. Konflikt je určitým střetnutím protichůdných sil na cestě k cíli, je nevyhnutelný, neboť v jakékoliv komunikaci musí dříve nebo později vzniknout názorový rozdíl. Každá konfliktní situace má složku věcnou (racionální) a emocionální (iracionální).

 

• ASERTIVITA
  – umění prosadit svůj názor, prosadit se s cílem zlepšit vlastní pozici, ale ne na úkor druhých
  – Asertivitní desatero(práva): dělat chyby, říci já nevím, říci svůj vlastní názor a nést za něj zodpovědnost, říci já tomu nerozumím, říci je mi to jedno, dělat nelogická rozhodnutí, nesouhlasit a nenaplňovat asertivní práva

 

• KONFLIKTY

–          střetnutí dvou nebo více protikladných tendencí, sil či cílů

–          rozlišujeme konflikty interpersonální (mezi lidmi) a intrapersonální (probíhají uvnitř jedince)

INTRAPERSONÁLNÍ KONFLIKTY
– APETENCE – APETENCE » v rozporu jsou dva žádoucí (pozitivní) cíle – v restauraci máme chuť na
 steak a palačinky zároveň

–          APETENCE – AVERZE » chceme dosáhnout jistého cíle, ale pro nepříjemný doprovodný jev bychom od něj upustily – udělat dobře zkoušku, ale nemuset se učit

–          AVERZE – AVERZE » jedná se o rozhodnutí mezi negativními alternativami, obě varianty se nám zdají stejně nemilé – jít k zubaři nebo snášet bolest zubů

 

• ZPRACOVÁNÍ KONFLIKTŮ (Způsoby):
  základní typy chování v situaci konfliktu

 

– ÚTĚK– člověk se především snaží uniknout, vyhnout se něčemu (student se neučí, obává se špatného výsledku » záškoláctví)

– KONFRONTACE – obě strany agresivně prosazují svou, útočí na soupeře, jehož argumenty neposlouchají,. Cílem je ,,převálcovat druhého „, zvítězit.
– REZIGNACE – znamená stanovení priorit, umět se něčeho vzdát (vybrat si jednu ze dvou věcí, které probíhají ve stejnou dobu→ př.jet na lyžařský kurz nebo jít na koncert)
– POPÍRÁNÍ – odmítnutí vzít něco na vědomí (smrt blízkého člověka » udržování místnosti jako svatyně,…) vytěsnění ve snaze vyhnout se konfliktu
– PROJEKCE – připisování vlastní slabosti jiným (místo „nenávidím tě“ řekneme „nenávidíš mě“), extrémní projekce může vést k paranoie
– KOMPENZACE – náhradní uspokojení jako vyrovnání určitých nedostatků (žák nevyniká v učení, tak to kompenzuje silou, rvačkou, nebo něčím jiným- sport)

– RACIONALIZACE – rozumové ospravedlnění, interpretace vlastního chování, představuje zvládnutí konfliktu při zachování pocitu vlastní hodnoty
– ŘEŠENÍ PROBLÉMU – účastníci konfliktu se snaží hovořit o problému, aniž by se obviňovali nebo napadali. Hledají cesty, jak problém řešit a vyřešit optimálně pro všechny.

 

Resocializace – týká se velkých životních změn (př. změna zaměstnání, odchod do důchodu, rozvod) nebo např. společensko- ekonomické změny (ČR- situace z roku 1989)

Re-resocializace – návrat do původního prostředí (návrat z koncentračního tábora, propuštění z vězení, odchod ze sekty)
Re-edukace – typ specifické socializace = převýchova  (uplatňována u osob s poruchovým chováním – či tvz. patologickým chováním)