Téma: Sociální stát
Předmět: Sociální politika
Zaslal(a): Sára
Seminární práce z předmětu sociální politika na téma:
SOCIÁLNÍ STÁT
Vysoká škola sociálně správní Havířov
Vypracovala: Šárka Sára Hromádkova
Úvod
V následujících kapitolách své seminární práce bych ráda pojednala o tématu, které mne zaujalo, neboť pro mne bylo nové a v minulosti jsem se se skutečnostmi a existencí pojmu a vymezení sociálního státu v běžném životě nesetkala. Ráda v této práci přiblížím sobě i čtenářům fakta týkající se problematiky sociálního státu a související sociální politiky jako pojmu vůbec.
V samotné seminární práci nalezneme objasnění pojmů, jako jsou definice sociálního státu, typy a role moderního státu, faktory vývoje sociálního státu a jeho vývojová linie.
- Pojem sociální
Z více důvodů začínám vymezením základního pojmu sociální. Pojem sociální má při nejmenším tři významy, které bývají v obecném povědomí lidí mnohdy nesprávně používány či dokonce zaměňovány, jedná se o:
– sociální jako synonymum společenský
– jako eufemismus v označení hygienických zařízení
– jako přívlastek ve spojení sociální služba, sociální výpomoc apod., tedy když jde o zlepšení životních podmínek jedinců ohrožených zejména ekonomicky.
– týkající se životních podmínek jednotlivce ve vztahu ke společnosti
- Sociální stát – definice
Obvykle je stát, a to jakýkoliv, spojován s problematikou moci ve společnosti a jejím přerozdělováním a také s řešením různých mocenských konfliktů. To platí i pro stát sociální, který taktéž jako ostatní typy států zůstává státem jako specifickou politickou institucí společnosti.
Ve vztahu k pojmu sociální stát se můžeme setkat i s anglickým názvem Welfare State, který je jeho synonymem a bývá dále překládán jako stát blahobytu či stát veřejných služeb.
Pojem Welfare state byl poprvé použit roku 1939 k popisu situace panující v Anglii a to Wiliamem Henrym Beveridgem. Tento britský ekonom, politik a sociální reformátor je považován za hlavního představile sociálním státu, založeného na myšlence, že sociální podmínky jednotlivce jsou i záležitostí společnosti [1,2]
- Společenské souvislosti vzniku sociálního státu
Začátky vzniku sociálho státu se obvykle umísťují do počátku kapitalismu (např. dle P. Rosanvallon) nebo do 80.let 19.st.
Většina koncepcí Welfare State vysvětluje vývoj sociálního státu společenskými důsledky procesu industrializace a vznikem industriální společnosti jakko takové. V tomto období nastaly převratné změny, které proces industrializace neodvratně spustil (natušení tradičních mezilidských vazeb, oslabení rodin – primárních společenských skupin a zesílení vlivu skupin sekundárních, práce přestala mít přirozený rytmus přírody a promšnil se celkově i její styl a dělba – vytvořil se trh práce).
Tyto společenské změny narušily i tradiční struktury sociální solidarity, které tvořily základ sociální ochrany proti sociálním rizikům. Do té doby byly takovouto sociální ochranou hlavně rodiny, cechovní solidarity, církev a charitativní aktivity.
R. M. Titmuss, známý klasik teorie Welfare State v této souvislosti konstatuje, že industriální společnost vytváří spolu s rozbitím starých chudinských zákonů i řadu „závislostí“ jedince, které vyplývají z:
– přirozené závislosti
– fyzické a psychické nemoci nebo neschopnosti
– kulturně (společensky) determinované závoslosti (nezaměstnanost, potřeba vzdělání apod.)
Není možné činit člověka za tyto závislosti plně odpovědným a sociální služby (welfare state) musí uspokojit tyto specifické, ze společenské závislosti vyplývající potřeby jedince a rodiny, které v moderní společnosti nutně narůstají. [3]
- Základní etapy vývoje socíalního státu
80. léta 19. století-1930: Období experimentálních počátků
Navazuje na období chudinských zákonů a podpor snahou o vytvoření základních pojišťovacích schémat (pojištění úrazové, nemocenské, penzijní a v nezaměstnanosti), a to na základě dobrovolnosti s postupným přechodem na obligatórni bázi (některá schémata ovšem byla již od počátku povinná: v Německu, Rakousku, Británii a Itálii).
1930 – 2. světová válka: Období konsolidace
Reakce na velkou hospodářskou krizi, integrace sociálních výdajů, unifikace sociálního zabezpečení.
1945-1962: Sociální přestavba
Položení základů moderních sociálních států a vytvoření základních sociálních institutů a legislativy při nízkých mzdách a vysoké produktivitě hospodářství.
1962 -1973: Sociální expanze
Růst blahobytu a sociálního zabezpečení občanů.
1973 -1980: Stagnace
Ropná krize přinesla hospodářskou a fiskální krizi při pokračujícím hospodářsky nepodloženém růstu veřejných sociálních výdajů.
6.1980 – dosud: Rekorceptualizace sociálního státu – >
Nutná redukce sociálních programů, reformulace obsahu i činnosti sociálních států.
- Faktory vývoje sociálního státu
Vývoj struktury a dynamiky sociálních států je determinován řadou faktorů, které ve vzájemné interakci vyčleňují jedinečnost každého sociálního státu. ci profilují jedinečnost každého sociálního státu. K nejpropracovanější klasifikaci těchto faktorů patří výčet V. Rysa, českého autora působícího v zahraničí, který tyto faktory rozděluje do dvou skupin:
Převážně vnitřní faktory:
a) demografické faktory,
b) ekonomické faktory,
c) vliv sociální struktury,
d) politické faktory,
e) vliv nátlakových skupin,
f) vliv vývoje institucí,
g) sociálně psychologické faktory.
Převážně vnější faktory:
a) kulturní difúze,
b) rozvoj techniky,
c) mezinárodní standardizace a technická pomoc,
d) mezinárodní spolupráce.
Za základní lze však považovat tyto čtyři faktory:
– socioekonomický rozvoj: zejména industrializace a urbanizace,
– politická mobilizace dělnické třídy: zejména vliv dělnických stran a odborů,
– vývoj politických institucí a struktur,
– vliv institucionalizace jednotlivých typů sociálních států: působení kulturní difúze, přenášející tyto instituce napříč kulturami.
- Typologie sociálních státu
Reziduálni sociální stát vychází typicky z liberálni koncepce: lidské potřeby jsou uspokojovány prostřednictvím rodiny (v níž jedinec žije) a trhu (na němž participuje). Sociální stát a jeho instituce přicházejí v úvahu až v případě, kdy tyto základní struktury zajištění lidské existence a lidských potřeb selhávají. Státní intervence do sociální oblasti jsou proto spíše minimální než optimální. Úroveň sociálních dávek je zaměřena pouze na pokrýti základních existenčních potřeb, řešení diferenciace se ponechává na dobrovolném sociálním pojištění.
Současně je poskytování dávek spojeno s důrazem na „odstrašující“ efekt prostřednictvím sociální stigmatizace beneficientů a na testování sociální potřebnosti k vyloučení „nezasloužených chudých“ (undeserving poors), tedy těch, kteří nepracují, ale pracovat by mohli. Veřejné sociální služby jsou málo rozšířené a stát přichází se sociální pomocí až v poslední instanci a odstraňuje pouze následky sociálních událostí. Reziduálni model sociální politiky byl v USA velmi populární do velké hospodářské krize (1929), neboť byl v souladu s americkou tradicí individuální odpovědnosti. Nereflektuje však již velké sociální změny, vyplývající z industrializace, proměn sociální struktury a vlivu moderních politických a myšlenkových proudů.
Institucionální sociální stát je v podstatě opakem reziduálního státu. Univerzalistický se vztahuje na celou populaci a rozšiřuje sociální aktivitu státu v zásadě na všechny oblasti důležité pro zajištění hmotných potřeb a optimální kulturní, vzdelanostní a zdravotní úrovně populace. Vychází tedy ze zásady předcházet sociálním událostem. Oproti předchozímu typu považuje veřejné sociální služby a sociální politiku vůbec za vlastní, legitimní funkci moderního sociálního státu. Jako základní cíl zdůrazňuje sociální bezpečí a zvýšení sociální rovnosti, které mají vést k integraci společnosti a snižování sociálního napětí a konfliktů. /. Higginsová [1984] si v této souvislosti položila otázku, zda USA představují reziduálni model sociálního státu a Velká Británie model institucionální. Po rozboru dospívá k názoru, že USA jsou na hranici reziduálního modelu, ale s řadou charakteristik institucionálního modelu.
Británie se oproti poválečnému institucionálnímu období posouvá v důsledku současných úsporných opatření, rozsáhlé privatizace v sociální oblasti a minimalizace řady dávek blíže směrem k reziduálnímu welfare state. Rozlišení reziduálního a institucionálního sociálního státu je myšlenkově vyhraněno a konzistentně vystihuje dva základní koncepty sodami politiky a sociálního státu.
Druhá typologie vychází z často používaného rozlišení liberálních a sociálně demokratických sociálních států, které G. Esping-Andersen a další autoři doplnili o korporativistický (konzervativní) model sociálního státu. Základním kritériem této typologie je různé uspořádání vztahu mezi státem^ trhem a rodinou.
Tato typologie tedy rozlišuje:
- Liberální sociální stát – převažuje sociální pomoc testující majetkové poměry, nízká úroveň univerzalistického přerozdělování a skromné sociální pojištění. Je zaměřen na klienty s nízkými příjmy. Jde v podstatě o reziduálni welfare state. Výsledkem je minimalizace dekomodifikačního efektu a takový stratifikační stav, kdy se mísí relativní rovnost v bídě příjemců státní podpory s tržně diferencovaným blahobytem prosperující většiny. Archetypem tohoto modelu jsou USA, Kanada a Austrálie, blízko k němu mají v některých oblastech sociální politiky také Velká Británie, Dánsko a Švýcarsko.
- Korporativistický (konzervativní) sociální stát – nevychází z liberální posedlosti trhem, ale promítá se zde dědictví korporativistického státu. Stát je připraven nahradit trh coby zdroj sociálního zabezpečení. Je kladen důraz na zachování statusových rozdílů a redistributivní působení je proto zanedbatelné. Projevuje se často silný vliv církve. Patří sem státy jako Rakousko, Německo, Francie a Itálie.
- Sociálně demokratický sociábú stát – nejméně četný typ. Vychází ze zásad univerzalismu a dekomodifikace sociálních p.áy, které rozšiřuje i na nové střední třídy. Místo dualismu státu a trhu usilovali sociální demokraté b sociální stát poskytující rovnost minimálních potřeb. Jde zde proto o směs silně dekomodifikujících a univerzalistických programu. Do jednoho univerzálního systému pojištění jsou zahrnuty všechny vrstvy a třídy, ale dávky jsou odstupňovány podle obvyklých výdělků. Stát vytlačuje trh a následně vytváří univerzalistickou solidaritu ve prospěch sociálního státu. Všichni z něho mají prospěch, všichni jsou na něm závislí a všichni se podle předpokladu budou cítit zavázáni platit. Emancipační politika státu se vztahuje i na trh a tradiční rodinu. Slučuje sodami zabezpečení a prád. Sociální stát se zavazuje k plné zaměstnanosti a sám je současně pinč závislý na jejím dosažení. Nejjednoznačnějšími státy patřícími do tohoto typu jsou Švédsko a Norsko, blíží se sem Dánsko a Finsko.
Uvedené typy (režimy) sociálních států představují čisté konzistentní typy, jednotlivé sodami státy ovšem obvykle nelze jednoznačně zařadit do jednoho z nich.
Některou oblastí sociální politiky spadají do jednoho režimu a ostatními oblastmi do jiného – například dánské a švédské pojištění v nezaměstnanosti je stále v podstatě dobrovolné. Nicméně tato typologie ohraničuje možnosti a alternativy vývoje sociálních států, včetně států postkomunistických, teprve hledajících a formulujících zaměření sociální politiky a koncept sociálního státu.
