Otázka: Střet křesťanské Evropy s islámskou civilizací
Předmět: Dějepis
Přidal(a): martin0093
Střet křesťanské Evropy s islámskou civilizací, Arabové- jejich kultura a výboje, křížové výpravy
Islám a Arabská říše
Vznikl v šestém století na Arabském poloostrově. Původní náboženství Arabů bylo polyteistické, náboženským centrem byla svatyně Kaaba s posvátným černým kamenem v Mekce. Svatyni spravoval rod Kurajšovců, který bohatl z poutí do Mekky. Mohamed, příslušník zchudlé větve Kurajšovců, se stal ve svých 40 letech prorokem, poté co se mu dostalo zjevení při meditaci založil náboženské učení islámu, které se opírá o pět pilířů. Vyznání a víru v jediného boha Alláha, modlitbu vykonanou pětkrát denně, půst v měsíci ramadánu, dobročinnosti a pouti do Mekky. Islám je založen na fatalismu, tedy na víře, že Alláh řídí osudy všech lidí, a na požadavku boje za víru. Mohamed měl zpočátku jen málo příznivců a narazil na odpor ze strany Kurajšovců, kteří se obávali o pokles svých zisků z potí do Mekky. Z obavy před zavražděním musel roku 622 prchnout z Mekky do Mediny. Tímto rokem se počíná islámský (arabský) letopočet. V Medině vznikla první organizovaná obec věřících (umma). Mohamed si zde rychle získával podporu a nové přívržence, roku 630 se vrátil do Mekky a vytvořil zní středisko islámu.
Po Mohamedově smrti podnikla muslimská vojska tažení, které napomohlo šíření islámu do dalších kontinentů. V letech 640 až 644 byl dobyt Egypt a, v letech 653 až 656 Sýrie a Palestina, v letech 636 až 651 Persie. Ve druhé polovině sedmého století se invaze obrátila na západ, do Středomoří, kde ovládli část severoafrického pobřeží a Pyrenejský poloostrov.
V době expanze se rozpoutal boj o nástupnictví a islám se rozštěpil na dva směry. Část věřících prosazovala Alí, Mohamedův zeť. Jimí tvrdili, že by nástupce měl hájit zájmy ummy a měl by být tedy zvolen. Obě strany se odvolávaly na Mohamedovo učení, které se však tradovalo pouze ústně. Kodifikovaná verze islámu vznikla až v roce 653. Ti, kteří hlásali pokrevní následnictví Mohameda, se nazývají šííté (odvozeno od výrazu: strana Alího). Jejich protivníky jsou sunnité.
Rozpoutala se náboženská válka, moci se chopil Omán (Usmán), který založil dynastii Ummájovců vládnoucí z Damašku. Roku 661 byl Alí zavražděn. Další Ummájovci pokračovali v šíření víry a stáli v čele říše až do roku 750. Za jejich vlády říše mocensky vzrůstala. Opírali se o starou aristokracii z Mekky a vládli po vzoru východních panovníků. Vzdálenější země se postupně stávaly na říši méně závislé a zvyšoval se počet lokálních povstání. V osmém století došlo ke vzpouře rodu Abbásovců, kteří vyvraždili své protivníky a ujali se moci v říší. Hlavní město přenesli do Bagdádu. Největšího rozkvětu a moci dosáhla říše za Harúna Ar Rašída na přelomu osmého a devátého století. Po jeho smrti se říše začala rozpadat a vznikaly takzvané emiráty, které se staly vazalskými státy říše. Rozpad byl dovršen v desátém století, kdy se oddělilo Alžírsko, Tunisko a Maroko, Pyrenejský poloostrov a později Írán.
Na dobytých územích se muslimové chovali tolerantně. Noví muslimové získávaly materiální výhody a později byli zrovnoprávněni s Araby. Společnost se postupně feudalizovala a půdu byla přidělována do dočasného nebo doživotního vlastnictví, nikdy však nestala absolutním vlastnictvím těch, kterým byla propůjčena. Státní úředníci neměli půdu, ale dostávali měsíční plat a mohli získat zisk z vybírání daní
Křížové výpravy
Šlo o vojenská tažení evropských feudálů do pohanských či kacířských oblastí, jejich cílem bylo dosáhnout návratu ke správné víře. V letech 1095 až 1291 se odehrálo 8 křížových výprav, které směřovaly do oblasti Palestiny. Byly vyvolány obsazením Palestiny muslimskými Turky. Byzanc se cítila ohrožena a dosáhla proto spojení se záp. Evropou. Východní církev byla ochotna ke kompromisu a roku 1095 byl proto uspořádán koncil v Piacenze, který měl řešit rozkol mezi oběma církvemi. Zde se objevila idea osvobození Božího hrobu a bylo rozhodnuto o tažení proti islámu. Tato tažení byla i jistým řešením, pro přelidnění evropského rolnictva a nedostatek půdy pro neprvorozené šlechtické syny.
První křížová výprava (1095, 1096-1099)
Měla několik proudů. Prvním byla armáda rolníků, vedená Petrem z Amiensu, ta však nebyla podpořena Byzancí. Druhým bylo tažení šlechty a profesionálních vojáků z Lotrinska, jižní Francie a Sicílie. Tato vojska se spojila před Konstantinopolí a roky 1099 porazila Turky a dobyla Jeruzalém. Vzniklo zde Jeruzalémské království a posléze další křižácké státy.
Druhá křížová výprava (1147-1149)
Byla vyvolána dobytím Edessy Turky. Probíhala současně na třech frontách: v Palestině, v Polabí, kde byly vedeny boje proti pohanským Obodritům a na Pyrenejském poloostrově. Boje v Palestině byly celkově neúspěšné kvůli značné roztříštěnosti vojska a kvůli prohlubujícím se neshodám s Cařihradem. Celkově tedy skončila neúspěchem, který vyústil až v dobytí Jeruzaléma Saladinem roku 1187. Jediným úspěchem této výpravy tak zůstává dobytí Lisabonu.
Třetí křížová výprava (1189-1199)
Byla vyhlášena papeže kvůli znovudobytí Jeruzaléma. Byla reprezentativní, účastnili se jí například Richard Lví Srdce, Filip II. August či Fridrich I. Barbarossa. Přestože se křižákům nepovedlo dobýt Jeruzalém, došlo k znovudobytí části království a k zabezpečení křižáckých států na dalších sto let. Dále Richard Lví Srdce dobyl odpadlickou byzantskou provincii Kypr, kde byl posléze založen křižácký stát. V této výpravě bojovali i Češi pod vedením Přemyslovce Děpolta II. Po jeho smrti přešli pod vedení Richarda Lví Srdce. Jejich další osud není znám.
Čtvrtá křížová výprava (1202-1204)
Křížáci se zadlužili v Benátkách, po dohodě s dóžetem se dohodli na smazání dluhu za dobytí uherského přístavu Zadar. Poté se na nátlak Benátek zapletli do byzantského palácového převratu, kdy se zavázali dosadit na trůn císařova syna. Ten jim však byl posléze sám sesazen a jeho nástupce nevyplatil voskům křižáků, která tábořila před hradbami slíbenou odměnu. Křižáci poté brutálně dobyli a vydrancovali město a založili zde Latinské císařství. Toho posléze využila byzantská šlechta, která založila několik dalších států. Další výpravy ve třináctém století již nedokázali odolávat vnějšímu tlaku. Roku 1291 padla poslední pevnost Akkon. Do čtrnáctého století přertvala pouze Malá Arménii a Kypr, který později zdědili Benátčané. Dětské výpravy probíhaly souběžně se čtvrtou, podle některých historiků se však jednalo o výpravy nejchudších rolníků. Pozdější kronikáři se tedy dopustily špatného překladu slova pueri, kterým byli označováni chlapci i chudé vrstvy obyvatelstva.
Reconquista
V šestém století vznikla na Pyrenejském poloostrově říše křesťanských Vizigótů. Ti nevytvořili žádnou dynastii. Docházelo také k častým sporům mezi Vizigóty a původní římsko-hispánskou vrstvou. Tyto rozpory usnadnily její pád roku 711, kdy se stala kořistí Arabů. Ti pokračovali v expanzi na sever, ale byli zastaveni roku 732 u Poitiers. Vojevůdce Tarik území začlenil do damašského chalífátu Ummájovců, ti vzali poddané a půdu Vizigótům, čímž posílili arabskou šlechtu. Po vyvraždění Ummájovců se země roku 756 přetvořila v nezávislý emirát, který byl roku 956 přeměněn na nezávislý chalífát se sídlem v Cordóbě. Ten se v jedenáctém století začal rozpadat na menší emiráty s centry v Granadě, Zaragoze, Seville a Malaze. To otevřelo cestu reconquistě, která byla započata z Kastílie, Leonu a Aragonu. Roku 1085 vyvrcholila první fáze dobytím Toleda. Vrcholná fáze proběhla v polovině 13. století, kdy byla dobyta města Córdoba, Valencie, Sevilla a Cádiz. Byla zakončena roku 1492 dobytím Granady.
