Otázka: Zemský povrch
Předmět: Zeměpis
Přidal(a): Kateřina5
Světadíly
Pevnina je na Zemi rozdělena na sedm velkých světadílů. Všechny dohromady představují necelých 29 % celkové rozlohy zemského povrchu. Zbývajících 71 % připadá na moře a oceány. Když Zemi podél rovníku rozdělíme na severní a jižní polokouli, dvě třetiny pevniny se rozprostírají na polokouli severní, zatímco jižní polokouli z větší části pokrývá voda. Pevninské celky jsou podrobeny soustavnému procesu změn a přetváření, který ovšem probíhá zpravidla tak pomalu, že to skoro ani nevnímáme.
Pevninské celky
Z celkové rozlohy souše na Zemi (149 mil. km²) zaujímá největší část Asie (44,4 mil. km²). Austrálie s rozlohou 7,7 mil. km² je nejmenším, Evropa s přibližně 10 mil. km² druhým nejmenším světadílem. Jsou podstatně menší než Antarktida (13,2 mil. km²). Na severní Ameriku připadá 22, na Jižní Ameriku 18 a na Afriku 29,3 mil. km².
Rovník rozděluje Zemi na 2 polokoule (hemisféry). Vodní plochy a souše jsou na zeměkouli rozdělené velmi nerovnoměrně.
S nadmořskou výškou 8848m je Mount Everest v Nepálu nejvyšší horou Země. Stejně jako všechny ostatní horské masivy Himaláje vznikli v důsledku kolize indické a euroasijské litosférické desky.
Zemská pevnina se zpravidla dělí na 7 světadílů: Evropu, Asii, Severní Ameriku, Jižní Ameriku, Afriku, Austrálii a Antarktidu. Pojmy světadíl a kontinent se někdy užívají jako synonyma (mají stejný význam). Jindy se kontinent považuje za souvislou část souše obklopenou oceánem, čím se počet kontinentů sníží na 5: Severní a Jižní Amerika tvoří kontinent, Evropa a Asie se slučují do kontinentů s názvem Euroasie.
Zlom sv. Ondřeje (San Andreas) je jednou z mála hranic litosférických desek, jež protínají pevninu. Většina hranic litosférických desek probíhá v oceánských hlubinách. Zlom sv. Ondřeje měří přibližně 1100km a sahá z Mexika až do severních částí San Francisca.
Podle vědeckého modelu deskové tektoniky se zemská kůra skládá ze sedmi velkých kontinentálních desek: pacifické, antarktické, severo a jihoamerické, africké, euroasijské a indoaustralské. Mezi nimi se nacházejí jiné menší litosférické desky jako karibská, arabská, kokosová a filipínská deska či deska Nazca. Většinu desek od sebe oddělují středooceánské hřbety, podél kterých se rozpínají sousední litosférické desky.
Země v číslech:
POVRCH ZEMĚ: 510 mil. km²
ROZLOHA PEVNINY (nad hladinou moře): 149 mil. km²
ROZLOHA MOŘÍ A OCEÁNŮ: 362 mil. km²
OBVOD ZEMĚ (na rovníku): 40 067 km
Pevninská a oceánská kůra
Společně utvářejí povrch země, ale odlišují se velmi rozdílným složením a strukturou. Pevninská kůra s mocností místy až 80 km je podstatně silnější než oceánská kůra silná jen asi 3 až 10 km. V průběhu vývoje Země se pevninská kůra zvětšovala ,,přirůstáním“ nových vrstev zemské kůry – většinou v podobě pohoří. V centrálních částech kontinentů se proto vyskytují nejstarší horniny – jejich stáří se pohybuje zhruba kolem 4000 miliónů let.
Pevninské prahy
Všechny kontinenty jsou obklopeny pevninskými prahy neboli šelfy. Představují vnější okraj pevninské kůry, jsou ale pokryté vodou oceánů. V tzv. šelfových oblastech je mořské pásmo ve srovnání s otevřenými oceány ještě velmi mělké. Oblast, kde se mělký šelf příkřeji svažuje k oceánské pánvi, se nazývá pevninský svah. Severní moře je například šelfovým mořem a v průměru není hlubší než 93 metrů.
Šelfové oblasti
Jsou mořem zalité části kontinentů. Pod nimi se nenachází oceánská kůra, nýbrž vytvářejí vnější okraj pevninské kůry. Šelfy sahají zhruba do hloubky 400 metrů.
Eroze a denudace
Voda, déšť, vítr, led a mráz jsou nejúčinnějšími faktory zvětrávání, které během dlouhých časových úseků trvale přetvářejí strukturu a tvar krajiny. Pojmem eroze se označuje lineární nebo plošné rozrušování a zarovnávání povrchu. Rozlišujeme několik různých druhů eroze – podle příčiny zvětrávání například větrnou a vodní erozí nebo erozi vyvolanou působením ledovců. Pojem denudace zase označuje velkoplošný odnos povrchového materiálu dešťovou vodou, kupř. na svazích a strmých skalních stěnách.
Zvětrávání
Všude tam, kde je povrch země vystaven působení slunečních paprsků, větru, deště a teplotním výkyvům, se pomalu, ale soustavně mění i jeho podoba. Proces zvětrávání může probíhat fyzikálně – tím, že se horniny rozdrobí a rozruší, aniž by se změnilo jejich látkové složení. Možné jsou ale také chemické změny, při nichž dochází k procesu rozkladu, popř. transformace, který vede ke vzniku nového materiálu.
Zkázonosný kyselý déšť
Déšť je tvořen v první řadě čistou vodou. Na cestě deště napříč atmosférou k zemskému povrchu je voda obohacována látkami ze vzduchu. Čím více bylo ovzduší v uplynulých desetiletích znečišťováno nejrůznějšími škodlivými látkami, jež vyrábí a do ovzduší vypouští člověk, tím vice se déšť z chemického hlediska okyseloval. Kyselý déšť má závažné následky pro životní prostředí.
