Otázka: Antická filosofie
Předmět: Společenské vědy, Filosofie
Přidal(a): pajanos
Antická filozofie
- Z hlediska historie: období starého Řecka a starého Říma
- Periodizace: časově toto období zahrnuje cca 1200let (6. a 7. st. Př. Kr.)
Antika – jeden ze 2 zákl. pilířů evropské vzdělanosti (druhým je křesťanství)
- období – kosmologická filozofie => sjednocující prvek = hledání prazákladu (hledají pralátku, ze které všechno vzniklo)
- období – antropologická filozofie => filozofie se obrací k člověku (1. antropologický obrat ve filozofii = obrat k člověku). Sofisté, Sokratovy školy.
- období – systematická filozofie
Snaha o utřídění dosavadních znalostí. Aristoteles – systematik, Platon
- období – helénistická filozofie – hledání smyslu lidské existence
-skepticismus,…
Marcus Aurelius – stoicismus – nejuniverzálnější filozofie
Proč vznikla 1. evropská filozofie v Řecku?
- Vynikající poloha, obchod
Předpoklady vzniku fil. V Řecku
- Nejbohatší území té doby
- Styk středomořské a východní kultury => bohatlo z obchodu s nimi
- Praktické předpoklady: praktické potřeby, nutnost zlepšovat obchod (kompas…)
- Řecké náboženství (nebylo jednotné, ale pluralitní ->různorodost -> konkurence -> rozvoj)
Základní rysy antické filozofie
- Snaha o rozumový výklad světa a člověka v něm
- Méně praktická a více teoretická
- Úsilí o systematizaci dosavadních znalostí lidstva
I. KOSMOLOGICKÁ FILOZOFIE
Fil. Otázka: Z čeho a jak vznikl svět?
- Mílétská filozofická škola ( Mílétos – město)
Všichni filozofové tohoto města:
–Thales (625-545) – velký cestovatel, procestoval celý Egypt, poznal nové vynálezy => čerpal z vých. Filozofie => astronomické znalosti, předpověděl jednu bitvu na den i hodinu). Byl i matematik (Tháletova věta) => spočítal výšku pyramid.
Podle něho: Sjednocující princip a pralátka = voda
–Anaximandros
Podle něj je pralátka apeiron = neurčité, neomezené (nelze to specifikovat, nekonečno, absolutno)
Vysvětlil pohyb Země, že je v prostoru.
Anaximénes
Za sjednocující princip jsoucna, pralátka je podle něj vzduch (z něj vítr ->oblaka ->voda->kameny)
- Pýthagorás a jeho škola = Pythágorijci
Pocházel z ostrova Samu (Samos)
Matematik a filozof
Členem uskupení orfikové (podle Orfea)
Tělo považují za hrob duše, duše se musí osvobodit
Domníval se, že to, co je neurčité (apeiron) tak neexistuje
->řecky hranice (mez) – peran -> dává tvar a pokud to nemá tvar, neexistuje (pokud ano=> můžeme změřit=> matematik) => základem všeho je číslo (geometrická veličina)
-obrazným vyjádřením toho, jak je uspořádán svět, je hudba (mezi tony jsou číselné vztahy, stejně jako kolem našeho světa) => hudba sfér. – vesmír (kosmos) je harmonicky uspořádán jako hudba
-tvrdil, že smysl pro harmonii nemá každý => musí na tom pracovat
- Elejská škola (dle osady „Elea“ – Ita)
– Xenofanés z Kolofánu – kritik antropomortního náboženství – lidé dávají bohům lidskou podobu – „Skutečná bůh, má-li být neomezený, musí být pouze jeden“ – pokud by byli 2, už by se omezovali, musí být nehybný (kdyby se hýbal, potřeboval by prostor), vše prostupující (je všude); působí na nás myšlením
– Parmenidis z Elei – „Nebytí není“ – jest pouze bytí
– tvrdil, že jde-li nám o pravdu, je třeba řídit se rozumem
– smysly nás klamou (optický klam, fata morgana)
– Zenón z Elei – žák Parmenida
– obhajoval učení svého učitele před kritiky
– aporie – logické paradoxy
– Achilles a želva – „půlení“
– „Neexistuje pohybu“ – vyvrátil Diogenes – prošel se -> pohyb existuje, „letící šíp“
– nesmyslné, komické, ale dokazují teorii argumentace
bez školy:
– Herakleitos z Elézu (Malá Asie)
– nezavrhuje nebytí -> vše musí existovat
– bytí i nebytí tvoří elementy dění – vznikají a zanikají
– podobnost s řekou (Lao`c) – nikdy nevstoupím 2x do téže řeky
– základ světa/pralátka – oheň – z něho vznikl svět
– teorie 4 živlů
– nic nemá trvání; všechno plyne = „Panta Rhei“
- Atomisté
– Démokritos – zdědil velký majetek, který vložil do vzdělávání sebe a žáků
– dosáhl „Encyklopedického vzdělání“ – všestrannost
– atom – zákl. stavební jednotka světa, vznikají shlukováním molekul
– dle určitých klíčů se z atomů skládá vše – i duše
– začínají se ptát na etiku a morálku
– ataraxia = blaženost, stav spojení mysli – cíl života člověka
– nic mě netrápí, po ničem netoužím
– k blaženosti vede pohrdání smyslovými požitky, uspokojování mysli
-> navázal epikuerismus
II. ANTROPOLOGICKÁ FIL.
– obrat k člověku
- Sofisté
= učitelé moudrosti, mudrci
– periklova doba, 5. st. př. Kr. – „zlaté obd.“
– centrum – Atény
– putovali a vyučovali (rétoriku)
– zastánci subjektivní pravdy
+: – poprvé obrátili centrum fil. k člověku
– propracovali a zdokonalili mluvený projev
– upozornili na chyby svých předchůdců
–: – zdůrazňování formy, popírání obsahu
– Protágoras – mírou všech věcí je člověk – subjektivita, každý se dívá svýma očima
– Gorgias – základ filozofického negativismu:
– „O nejsoucím, čili o přírodě“
– 1. nic není
– 2. je-li něco, nelze to poznat
– 3. poznám-li to, nemůžu to vysvětlit, říct
– Sokrates (469 – 399) – Athény
– vyučen kameníkem, ale nevykonával to, vstoupil do armády (Peloponéské války, oceněn, vystoupil)
– -> filozofie, sedával na ulici, zastavoval kolemjdoucí a zaváděl dialogy; nechtěl se zdržovat doma (manželka Xantypa – hádavá, nevraživá)
– odsouzen k vypití jedu (bolehlav) za kritiku antiky, ale nechali ho utéct a nesměl se vrátit do Athén
x nechtěl utíkat před pravdou (i Aristoteles, ale ten utekl)
– svalnatý
– nic nenapsal, ale známe ho přes jeho žáky – Platónova díla; nepřidal si tam něco? Nepředělal je?
– měl největší vliv na celý starověk
– základní myšlenky:
1) kritika sofistů – kritizoval „jak“ formulovat
– využíval a učil dialogy (chytré otázky, kterými nachytá „protivníka“, že nemluví pravdu
2) přispěl do rozvoje etiky (nauka o morálce)
– „daimonón“ – „svědomí“, vnitřní hlas, nelibé stavy, když se chováme v rozporu s morálkou
– trvalá mravní hodnota člověka je založena na 4 základních ctnostech (jsem morálně dobrý člověk?) = 4 areté)
- moudrost, 2. spravedlnost, 3. rozvaha, 4. statečnost
– člověk má konat dobro jenom proto, že je to dobré
– jediné, co mě může omluvit je, že nevím, co je dobro
– cílem je moudrost (neučit se poznávat dobro)
– „Sokratovská metoda“ – zpochybnění stanoviska druhého na základě toho, co sám v dialogu řekl
– po smrti mnoho škol – např. Kýnická
– Platón (429 Athény – 437)
– pocházel z přední rodiny
– ve 20 letech k Sokratovi na 8 – 9 let, po jeho smrti se vydal na cesty (Egypt, Indie,…)
– po návratu fil. škola Académie („chodba“) – nejdelší školská instituce v dějinách (až do 6. st. n. l. = cca 1000 let) – zrušil ji až Justinián (křesťan, byla pro něj pohanská)
– kritizoval Sofisty, převzal ale formu – dialogy
– napsal 36 dialogů
– „Obrana Sokratova“ – interpretace Sokrata Platónem
– „Ústava“ (= „Poléteia“)
– koncentrace moci je nebezpečné (příběh s prstenem)
– spravedlnost = vzájemná výhodnost
– prostředkem ke štěstí je rozum
– rozlišuje 3 kategorie lidí, ve vztahu podřízenosti (vojáci, vládci, pracovníci)
– chtěl, aby se navzájem nebouřili
– mýtus o vzniku 3 kategorií (měl by se říkat od narození): „Bůh přimíchal do krve: vládcům zlato, vojákům stříbro, pracovníkům měď nebo železo“
– je to dané
– 7. kniha ústavy – definuje „Mýtus o jeskyni“
– nauka o idejích – Platon rozlišuje 2 světy (říše) – 1. říše idejí, kterou odlišuje od říše věcí (či přírody)
– ideje nemůže ztotožnit s našimi představami
– duše: dle Platóna nesmrtelná
– princip dobra
– poznávání vzdělání (= rozpoznávání duše, co bylo předtím) je zaměřeno na říši idejí
– ukazuje se navenek
– sociologické názory – ideální stát – v něm 3 druhy občanů: 1) vládci – odlišovali se rozumem, 2) strážci – chránili první třídu (vládce), 3) řemeslníci, obchodníci – vytvářeli hmotné statky, živili předchozí 2
– hledá ideálního vůdce státu – měl by být nejmoudřejší – filozof
– definoval jednotlivé etapy života dle poznatků indické fil.
– formuloval podoby vlády, zejm. ty nežádoucí:
OLIGARCHIE – vláda bohatých; nežádoucí projev demokracie
ANARCHIE – bezvládí, vláda tyrana (fašismus, komunismus)
– nástrahy v ideálním státě: žena, rodina, bohatství (to neplatilo pro řemeslníky a dělníky)
– děti by měly být vlastníky strážců, anonymita, strážci se mohou se ženami stýkat, ale nesmí mít každý jednu (jednu ženu má více strážců)
-: – podceňuje vztah ženy a muže
– likvidace neschopných
– „k čemu by člověku bylo, kdyby získal celý svět, a přitom ušpinil svou duši“
III. SYSTEMATICKÁ FIL.
– Aristoteles – žák Platóna -> chodil do školy Academia
– nar. ve Stagejře v Thrákii v rodině významného lékaře, který působil ve službě makedonských králů
– přichází do Athén
– po Platónově smrti působil jako vychovatel Alexandra Makedonského (Veliký)
– v Athénách založil školu (Lykeión) – zanikla
– shromáždil nejkrásnější obrovskou sbírku umění Alexandra Mak., který mu tyto předměty posílal z bojů (sbírka do značné míry zničena)
– označen za bezbožníka -> musel uprchnout z Athén
– nejvýznamnější myslitel a filozof všech dob
– považován za posledního „mudrce“ – obsáhl celé tehdejší vědění
– byl systematikem
dílo: – v duchu řeckých ideálů
– obsahuje veškerou lidskou vzdělanost
– napsal stovky knih, které vynikají racionalitou, logickým uspořádáním a kategorizací
– řada z nich se nezachovala
– do 6 skupin: 1) knihy o logice: „Organon“ (nástroj myšlení), 2) knihy o fyzice, 3) etické knihy – „Etika Nikomachova“, 4) politické, 5) spisy o literatuře a řečnictví – „Poetika 1“ – rozdělil literární druhy
– jako 1. stanovil, co jsou to kategorie = logické pojmy
– logika = nauka o úsudku
– sylogismus = výroky: 1) premisa (= předpoklad) – všichni lidé jsou smrtelní, 2) Sokrates je člověk, 3) Sokrates je smrtelník
– teleologie – věda, kterou vymyslel Aristoteles; nauka o cíli; = konečnou příčinou je cíl
– duše má 3 stupně: 1) vegetativní, 2) smyslová, 3) rozumová
– člověk je bytost společenská – odsouzen k tomu nebýt sám = zoopolitikon
– otroctví považoval za zcela přirozené
IV. HELÉNISTICKÁ FIL.
– znaky: 1) sílí vlivy východních kultur (zejm. indické)
2) sílí vliv nového náboženství (křesťanství)
3) filozofie se v tomto období zužuje na individuální etiku
EPIKUERISMUS <- Epikuros (fil., 341 – 270)
– nový pojem „slast“ = duševní blaho = ataraxia
– slast je nepřítomností strasti
– báli se bohů a smrti -> pak nemohli dosáhnout ataráxie
– tvrdil, že bohové svět nestvořili a nezasahují do našich životů
– „smrt se nás netýká, protože jsme-li tu my, není tu smrt a je-li tu smrt, nejsme tu my“
STOICISMUS <- od slova sloupořadí
– za ideál považuje ctnost (čest)
– osvobození se do lpění na vnějších věcech, které nemáme ve své moci, jejichž ztráta nám může způsobit strast
– představitelé: Marcus Aurelius („Hovory k sobě“), Epiktétos (otrok), Seneca – řečník, politik
SKEPTICISMUS
– zdrojem duševního klidu je smíření, že nemohu všechno poznat
EKLEKTICISMUS
– splývání myšlenek různých fil. škol
NOVOPLATONISMUS
– moderní oprášení Platona jeho filozofickými následníky, žáky
Konec ant. filozofie:
– 525 n. l. popraven Boetius – 1. poslední antický filozof, 1. šolastik
– navenek vyznával křesťanství x stoik -> popraven
– „Útěcha z filozofie“ – dílo
– 529 n. l. – císař Justinián zrušil Academii – podle něj byla pohanská
