Baroko – sochařství – dějiny umění

 

   Otázka: Sochařství v baroku

   Předmět: Dějiny umění/Sochařství

   Přidal(a): skate

 

 

Barokní interiér se bez plastiky neobešel. Emocionální účinek se uplatňoval v sochařství snad nejvýrazněji.

Barokní sochařství bylo přímým protikladem renesančního. Zatímco renesanční umělci vyznávali zásadu, že sochu je možno valit ze svahu, aniž by se z ní cokoliv ulomilo (musí být uzavřena do bloku kamene).

 

V barokním sochařství byl

• kamenný blok proděravěn do krajnosti dramatickými postoji, gesty i rozevlátou drapérií. I ty největší objemy byly zbaveny statičnosti a oplývaly velkou energií.
• postavy se hroutily pod tíhou břemen utrpení, svíjely se bolestí nebo trnuly údivem. Jejich tváře byly často naplněny úžasem, náboženskou extází, zoufalstvím nebo úděsem.
• většinou byl častěji vyjadřován okamžik z určitého děje, než trvalejší stav.
• úsilí o duševní výraz se projevilo ve formálních nadsázkách, kdy těla byla jednou asketicky vychrtlá, jindy nadlidsky mohutná.
• společné rysy soch radikálního baroka: expresivita, dynamičnost a dramatičnost.

 

Smyslový charakter barokního radikálního sochařství byl podtržen:

• otevřením figurálních kompozic do prostoru
• užitím hluboce zbrázděných tvarů, které zdůrazňovalo plastičnost povrchu hrou světel a stínů
• uvolněným sochařským rukopisem
• častým užitím hrubozrnných materiálů (např. pískovce), barevných materiálů, ale i zlacením a polychromií soch.

 

Sochy barokního klasicizmu se nevzdálily příliš od renesančního pojetí. Rovněž vycházely z antiky (realistická forma, mírná idealizace, umírněný pohyb, jemnozrnné materiály, hladký sochařský rukopis).

– povaha a význam uměleckého díla vyplývala z umístění a funkce, která mu byla přisouzena (ve velkých stavebních celcích barokních chrámů, zámků, paláců a zahrad, v exteriérech měst a vesnic). Sochařská výzdoba se umisťovala i do volné přírody (např. sochy v Kuksu).

– požadavek, aby chrámový interiér působil sugestivně na emoce (city) diváka, vedl k tvorbě plastik, provedených z kamene a dřeva. Velký důraz byl kladen i na štukovou výzdobu, která členila stěny, oživovala pilíře a výklenky, zdobila klenby i veškerý mobiliář.

– oltář měl zprostředkovat styk věřícího s nebem, proto se stal místem, kde náročnou architektonicky pojatou truhlářskou práci doplňovaly sochy světců a božských osob a kde ideový i výtvarný střed tvořilo malířské dílo.

– sochy nechyběly ani na kazatelnách, kruchtách, zpovědnicích, na korpusech varhan, na balustrádách empor a v kaplích.

– sochařství mělo důležitou úlohu také při výzdobě exteriérů chrámů a paláců a při budování mariánských a morových sloupů a božích muk.

– sochařská díla tvořila také celé „aleje“, které v 18. století lemovaly cesty a schodiště poutních míst, zdobily zámecké zahrady, zdi klášterů, terasy a mosty.

– významnými sochařskými díly byly také kašny, které často tvořily dominantu náměstí. Kromě volně stojících kašen byly v oblibě i kašny ve zdi a tzv. grotty.

– náhrobky se rovněž vymaňovaly z tradic renesance a manýrismu. Bývaly často pompézních rozměrů s velkým množstvím nahromaděných figur.

 

□  italské sochařství

– navázalo na pozdně renesanční sochařství a bylo převážně radikálně barokní.

– významným italským (radikálně) barokním sochařem byl Gian Lorenzo Bernini (také architekt a malíř):

• vždy usiloval o jednotné působení uměleckých děl pod vedením architektury, proto sochy chápal jako neoddělitelnou součást architektonického prostoru, pro který socha vzniká.
• vytvářel hlavně sousoší k výzdobě interiérů, ale i náhrobky (př. náhrobky papežů Urbana VIII. a Alexandra VII.), fontány (př. Fontána Čtyř řek na Piazza Navona v Římě) a portrétní bysty.
• dokonale pracoval jak v mramoru, tak i v bronzu a štuku, přičemž na jednom díle sochařské materiály i kombinoval (viz. oltář se svatopetrským stolcem v chrámu sv. Petra v Římě).
• jeho styl zdůrazňoval pohyb, expresívnost, vyjádření náboženského vytržení smyslovým opojením, portrétní přesnost i psychologickou výstižnost.
• znázorňoval působení světla a stínu na povrchu plastik, kompozice soch dynamicky otevíral do prostoru. Hlavní díla:

• David – vyniká přesvědčivým vyjádřením prudkého pohybu, překypující energie a soustředěnosti v obličeji; tělo je obdivuhodně natočené a napjaté.
• Apollon a Dafné – na postavě Dafné udivujícím způsobem vystižen půvab a lehkost, pohyb v okamžiku její proměny ve vavřín, doklad nejvyšší možnosti proděravění mramoru až do krajnosti.
• Vidění sv. Terezie (v kapli Cornarů v kostele Sta Maria della Vittoria v Římě) – sousoší z bílého mramoru je obklopeno stěnami z barevného mramoru a výklenky se sochami rodiny Cornarů, která výjevu vidění přihlíží; mistrně je zachycena Tereziina náboženská extáze pojatá jako erotické vytržení.
• Blahoslavená Ludovica Albertoniová – dokonalé vystižení bolesti umírajícího člověka.
• chrám sv. Petra – vnitřní výzdoba: ústřední monumentální baldachýn na 4 točitých sloupech – tabernákl; bronz); socha sv.Longina; Svatopetrský stolec – trůn nesen 4 církevními otci z bronzu, jejich sokly jsou z barevného mramoru, nad trůnem se vznáší andělé ze zlaceného štuku.

 

□  České země

Sochařství kleslo v Čechách počátkem 17. století až na řemeslnou úroveň, z níž se vymanilo do poloviny 17. století hlavně díky cizím umělcům, školeným převážně v Itálii.

 

– v této rané barokní době vynikli pouze:

– Adrien de Vries (čti frís; dvorní sochař Rudolfa II., na jehož dvoře uplatňoval italský manýrismus)

 

– Jan Jiří Bendl (asi 1620 –80, jeho tvorba bývá pro svou věcnost a sklon k monumentalitě přirovnávána ke Škrétovým obrazům):

• vytvořil první české barokní plastiky, které uskutečňují záměr zušlechtění městského prostranství:
• morový sloup na Staroměstském náměstí v Praze (stržen 1921, v lapidáriu NM)
• jezdecká socha sv. Václava pro Koňský trh (nyní na Vyšehradě).
• byl i autorem soch na průčelí kostela sv. Salvátora v Klementinu.
• nejzdařilejší dílo: 12 dřevěných soch pro zpovědnice kostela sv. Salvátora.

– vrchol českého barokního sochařství je spojen se sochařskou výzdobou pilířů Karlova mostu, prováděnou různými sochaři v prvních 20 letech 18. století. Sochy představovaly patrony České země a křesťanské myslitele a světce.

– nejvýrazněji se výzdoby Karlova mostu zúčastnila rodina Brokofů (Jan a jeho syn Ferdinand Maxmilián).

 

– Jan Brokof (1652 – 1718):

• řezal dřevěný model sv. Jana Nepomuckého (ulil v Norimberku W. Herold 1683) – představuje zahájení výzdoby Karlova mostu a zároveň je prototypem soch tohoto světce u nás i v cizině (tzv. Rauchmilerův typ).

 

– Ferdinand Maxmilián Brokof (1688 – 1731):

• v jeho tvorbě dosáhlo české sochařství světové úrovně. Pro Karlův most vytvořil:
• sousoší sv. Barbory, Markéty a Alžběty (zřejmě ještě s bratrem Michalem Janem Josefem B.) – je zajímavé tím, že nepočítá už jen s frontálním pohledem.
• sousoší sv. Františka Xaverského a
• sousoší trinitářů s proslulým Turkem.
• jeho dílem byla také sochařská výzdoba morového sloupu na Hradčanech
• řady pražských paláců (např. Morzinský palác na Malé Straně s mouřeníny jako atlanty)
• Jan Křtitel se třemi anděly na Maltézském náměstí v Praze – anděl latinský, německý a český – ten údajně autoportrét.
• pro F. M. Brokofa byla typická schopnost mistrně skloubit v jeden celek architekturu se sochařským dílem. Figuru pojímal poměrně klidně a vyhýbal se tvarovým deformacím a dramatičnosti, měl zálibu v exotických postavách lidí různých ras (jako ostatně všichni Brokofové).

 

– Matyáš Bernard Braun (1684 – 1738):

• významný evropský představitel berniniovského dramatického a dynamického stylu, usilujícího o vyjádření vášnivého patetického výrazu, prudkého pohybu i sugestivního vyjádření lidské duše.
• to uplatnil již ve svém prvním díle vytvořeném po příchodu do Prahy r. 1710:
• Sen sv. Luitgardy pro Karlův most (přesvědčivé vyjádření snu plné slastné bolesti, nejzdařilejší dílo výzdoby, velký vliv na vývoj českého sochařství – viz. Berniniho Vidění sv. Terezie).
• Pro Karlův most vytvořil ještě sousoší sv. Iva
• pak za pomoci rozsáhlé dílny provedl výzdobu řady pražských paláců: Clam-Gallasova, Thunovského, Černínského a Vrtbovské zahrady a venkovských zámků.
• významné dílo vytvořil zejména pro hraběte Šporka v Kuksu, kde vytvořil při špitále a zámku a v nedalekém Betlémě (původní název Nový les, podle sousoší Narození Páně dostal nové jméno – Betlém) rozsáhlé cykly soch. Před špitálem uprostřed kostelní terasy je směle rozevlátá, pro pohled ze všech stran určená ústřední socha Náboženství, provázená Andělem smrti a Andělem života. Nejznámější ze sochařské výzdoby Kuksu je 12 soch Ctností a 12 soch Neřestí.
• v Betlémě jsou sochy vytesány přímo do skály. Ze skupiny jsou nejznámější sochy poustevníků Onufria a Garina, zachycující výraz utrpení a odříkání.
• z dalších děl je třeba jmenovat Zápas Dne s Nocí v královské zahradě v Praze před Míčovnou (dvě spirálovitě skloubená těla, nemají po stránce výtvarné a výrazové asi obdoby).
• pozdní prací je Plačící žena na náhrobku umělcovy tchýně Alžběty Miseliusové v Jaroměři (1721).
• z venkovských prací připomeňme ještě sochařskou výzdobu zámku v Duchcově (postavil Mathey), morový sloup v Teplicích (Sv. Trojice) a dřevořezbu Juda Tadeáš v NG.

 

– Ignác František Platzer (1717 – 1787):

• nejvýznamnější představitel pozdního baroka, třetí největší sochař našeho baroku.
• postupně opouštěl sloh radikálního baroku a přecházel na formu rokokové uhlazenosti a elegance s klasicizujícím výrazem a klidnějším povrchem soch.
• toto rokokové cítění se projevuje hlavně na
• toto rokokové cítění se projevilo hlavně na sochařské výzdobě chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně (mohutné sochy u pilířů lodi a závěru, v tamburu kupole i na průčelí).
• významnou prací je diagonálně komponovaná socha Jana Nepomuckého na kenotafu světce z vnější stěny presbytáře chrámu sv. Víta.
• jeho dílem je i Zápas Gigantů a vázy s putti na pilířích mříže nádvoří Hradu (1768) a Apollón v oranžerii zámku v Dobříši.