Otázka: Sovětské právo a jeho historie

Předmět: Dějepis, Právo

Přidal(a): Vilemína Franksiová

POJMY

socialismus

• všichni pracující by měli mít stejný podíl na zisku a pracovat jak jen dokáží
• založeno na společném vlastnictví
• Cílem socialismu je dosažení ideálů rovnosti, spravedlnosti a mezilidské solidarity
• boj proti privilegiím
• nazýván jako přechod do komunismu z předešlého kapitalismu, nebo též nižší fáze komunismu

komunismus

• forma socialismu
• neměli by tu být peníze, právo, sociální vrstvy ani majetek
• všichni by měli zdarma dostat, co potřebují a pracovat zdarma jak jen mohou
• př. mám hlad -> jdu do obchodu -> vezmu si zdarma jen, co potřebuji, co sním
• ještě nikdy se nepodařilo žádnému státu ani žádné společnosti dostat k definitivní interpretaci komunismu
• komunismus je téměř nereálný, a to už jen kvůli lidské povaze

kapitalismus

• velké rozdíly v moci mezi chudými a bohatými
• v mnoha ohledech opak komunismu (př. výrobní prostředky jsou v soukromém vlastnictví, V čisté podobě kapitalismu by vláda v podstatě jen udržovala pořádek hájením vlastnického práva a zdraví a života lidí. Zdravotnictví, vzdělání a například kultura by pak byly služby jako všechny ostatní, tedy bez dotací

kapitalismus -> socialismus -> komunismus

byrokracie

• vláda prostřednictvím úředníků, nadřízenosti a podřízenosti zaměstnanců a úředníků
• vláda prostřednictvím hierarchie

proletariát

• proletariát a proletáři jsou společenskou třídou, která nevlastní výrobní prostředky a jediné co tedy mají, je jejich práce. Za proletariát jsou považováni dělníci a neodborní zaměstnanci (používáno již v antickém Římě pak se k němu vrátil až K. Marx)

MARXOVA KONCEPCE STÁTU A PRÁVA

• marxistická ideologie beztřídní společnosti
• konec utlačování ze strany buržoazie = měšťanstva
• populární převážně mezi dělnickou třídou
• položil základní kámen komunismu
• vychází z učení o vztahu hospodářské základny a společenské nadstavby
• rozčlenění historie lidské společnosti na společensko-ekonomické formace
• jako určující faktor společenského vývoje viděli rozvoj výrobních sil

• správná politika musí reflektovat reálné potřeby vývoje materiálního života společnosti
• hybnou silou dějin je rozpor mezi výrobními silami a výrobními vztahy
• v novověku kapitalistická společnost schovává svou třídní povahu za proklamováním rovnosti před zákonem
• přechod k beztřídní komunistické společnosti logickým a přirozeným vyústěním vývoje ekonomiky kapitalistické éry, impuls měl vzejít ze zemí s nejvyspělejší ekonomikou (Rusko-zdemolované po 1. svět válce)
• politika – právo – stát -> patří ke společenské nadstavbě – jednotlivé složky nadstavby jsou primárně určovány stupněm rozvoje ekonomických sil, ale zároveň podléhají vlastním specifickým zákonitostem
• řešení: nahrazení soukromého vlastnictví́ výrobních prostředků vlastnictvím společenským a vytvoření jemu odpovídající společenské nadstavby, jejíž součástí už nebudou třídy, stát ani právo
• relativní autonomnost např. náboženství, věda, kultura
• teorie se stává materiální silou jakmile ovládne masy
• stát, právo – třídy -> historicky podmíněné jevy – v komunismu neměli mít místo – měli ale ještě existovat v přechodné fázi ke komunismu, tedy v socialistické společnosti opřené o diktaturu proletariátu (dělníci)

LENINOVA INTERPRETACE (MARXISMUS-LENINISMUS)

Reálný vývoj:

• marxismus- leninismus -> marxistické učení přetvořené v ideologií sovětského svazu

• komunisté se dostali k moci nejdříve v Rusku, protože bylo zdevastované po 1. světové válce a stát potřeboval revoluci, byla chudoba (nepatřilo mezi ekonomicky vyspělé země)
• také vliv ruských komunistů (= bolševiků) se omezoval pouze na ne příliš početná velká průmyslová centra v evropské části Ruska
• bolševici – přesvědčení že impuls k celosvětové proletářské revoluci může vzejít i z ekonomicky zaostalého carského Ruska ( bolševici – Příslušníci radikální frakce ruské sociální demokracie)
• menševici – přidržovali se Marxovy koncepce přechodu od kapitalismu k socialismu, přes buržoazní revoluci

Vladimír Iljič Lenin (Uljanov)

• ideolog, vůdčí představitel bolševické frakce
• přesvědčen, že v Rusku se rodí příznivá situace pro proletářskou revoluci
• napsal dílo: Stát a revoluce 1917

• podle něj ruská společnost nemusela nutně projít nejdříve buržoasijní revolucí (=jde o sociální revoluci, která zničí feudální systém nebo jeho pozůstatky, založí vládu buržoazie a vytvoří buržoazní stát) (buržoazie = měšťanstvo)
• měli napřed založit kapitalismus pomocí buržoazní revoluce, než budou schopny provést proletářskou revoluci
• proletariát vedený dělnickou třídou měl blížící se ¨buržoasijní¨ revoluci (zaměřenou proti feudálním přežitkům)  přeměnit v socialistickou
• rozpracoval Marxovy zmínky do dvou fází vývoje komunismu po socialistické revoluci –
  socialismu x komunismu
• v socialismu – zachovány státní organizace a právo tj. měl fungovat socialistický stát v němž bude moc v rukou proletariátu – diktatura proletariátu
  má platit právo vyjadřující zájmy proletariátu, které koresponduje se zájmy celé pracující většiny obyvatel,
• má rychle připravit podmínky materiální i ideové pro vznik skutečné komunistické společnosti, tedy i pro svůj zánik

Situace v Rusku na začátku 20 stol:

• situace zrála pro radikální revoluci
• prakticky není místo pro svobodnou diskusi
• nízká úroveň sociální politiky
• rolníci na půdě hospodaří kolektivně, ikdyž dostali možnost s ní volně nakládat
• velká část lidí pro svou nezkušenost o půdu rychle přišla
• chybí právní úprava výkonu státní moci a vztahu občana a státu
• úřad znamená víc než zákon

REVOLUCE 1917

únorová revoluce (březen 1917) – svržení carismu

• Prozatimní vláda = PV
• slíbila vytvořit konstituční režim a respektovat základní občanská práva
• tvořena představiteli opozičních skupin okťabristů (= umírnění liberálové), kadetů (= konstituční demokraté) a eserů (= socialisté revolucionáři)
• zpočátku limitována Petrohradským sovětem dělnických a vojenských zástupců, který završoval systém sovětů (= organizace vojáků, dělníků a zemědělců, v jejichž rukou byla moc v místech)
• neochota řešit zásadní problémy lidových vrstev (vystoupení z války, předání půdy rolníkům, zavedení osmihodinové pracovní doby)
• nepřipravenost ruské veřejnosti na demokratický způsob vládnutí
• bolševici začali připravovat převzetí moci ozbrojeným povstáním

Velká říjnová socialistická revoluce (listopad 1917)

• svržení Prozatimní vlády, moc převzali bolševici v čele s Leninem deklaroval přechod veškeré moci do rukou sovětů dělnických, vojenských a rolnických
• sjezd sovětů – nejvyšší orgán státní moci
• přechod veškeré moci do rukou sovětů
• dekret o míru ->vyzýval válčící státy k uzavření míru
• dekret o půdě -> ruší soukromé vlastnictví půdy
• dekret o vytvoření dělnickorolnické vlády -> Rada lidových komisařů (RLK)
• volil Všeruský ústřední výkonný výbor (VÚVV) – nejvyšší orgán státní moci mezi zasedáními sjezdů sovětů

• listopad 1917 RLK – Deklarace práv národů Ruska – prohlásila rovnost národů, právo národů na sebeurčení, zrušení náboženských a národnostně-náboženských výsad, právo národnostních menšin…
• leden 1918 III. Všeruský sjezd sovětů – Deklarace práv pracujícího a vykořisťovaného lidu – proklamace federatiního uspořádání Ruska vznikaly nové státy  => Ruská socialistická federativní republika (RSFSR)

ÚSTAVA RSFSR

(ruské socialistické federativní sovětské republiky)

• přebírala text Deklarace práv pracujícího a vykořisťovaného lidu
• potvrzovala provedená revoluční opatření sovětské moci – nejvyšší sjezd sovětů
• nejvyšší orgán mezi sjezdy VÚVV
• všeobecnou správou země pověřena RLK ustanovená VÚVV – mohla vydávat normativní akty nejvyšší právní síly
• základním článkem územní správy jsou místní sověty
• základní práva a svobody přiznávány jen pracujícím (předpoklad že majetné vrstvy vykořisťovatelů brzy zaniknou)
• volební právo do sovětů nevšeobecné a nerovné (zbaveni jej byli příslušníci vykořisťovatelských tříd a města zvýhodněna k venkovu v poměru 5:1)

VÁLEČNÝ KOMUNISMUS

• ¨Brest-litevský mír¨ – jaro 1918 – konec účasti Ruska ve válce -> začátek občanské války
• bělogvardějce ( ruští generálové) podpořila je zahraniční vojenská intervence
• kritická situace byla překonávána rasantními opatřeními sovětskou mocí, označovanými jako válečný komunismus a rudý teror
• dekret VÚVV vyhlásil Ruskou federaci za vojenský tábor -> moc převzala Rada dělnické a rolnické obrany
• dokončení nacionalizace průmyslu
• zavedena pracovní povinnost, umožňující přikazovat jednotlivce na konkrétní pracovní místa
• centralizace zásobování, rolníci museli odevzdávat nejdříve veškerou svou produkci obilí, později všechny přebytky zemědělských produktů, které se pak přerozdělovaly centrálně (podobná situace i v průmyslu)
• tradiční tržní hospodářství dočasně nahrazeno přímým naturálním přerozdělováním
• orgány politické policie (= Všeruské mimořádné komise, čeky) – mimořádné pravomoci

POREVOLUČNÍ STÁTNÍ APARÁT

• bolševici a jejich spojenci rozmetali existující státní aparát a nahradili jej novými strukturami
• formovali zdola nahoru pomocí delegačního systému
• proletářský revoluční demokratismus – zaručoval účast na řízení a správě společnosti příslušníkům proletářských vrstev, konstituujícím sověty a podílejícím se na jejich činnosti
• opuštění klasického principu dělby moci na ústřední i regionální úrovní

a)  systém sovětů a nepřímo volených vyšších orgánů měl zaručit příslušníkům proletářských vrstev účast na řízení a správě společnosti – do značné míry pouhou fikcí,
->vyrostla nová sovětská stranicko-státní byrokracie která převzala všechny neduhy bývalé carské byrokracie a ještě je rozmnožila, sověty a sjezdy sovětů zpočátku svou činností pokrývaly i oblast soudnictví a národohospodářského řízení

b)  dekretem o soudu č. 1 sovětská moc zrušila celou předrevoluční soudní soustavu,
nové orgány: místní soudy (jejichž členy volily místní sověty, rozhodovaly občanskoprávní spory a menší trestní kauzy
dekret o soudu č. 2 konstituoval okružní lidové soudy; vedle těchto soudů ještě dělnické a rolnické revoluční tribunály; dále se ustanovil revoluční tribunál při Všeruském ústředním výkonném výboru k rozhodování o nejzávažnějších kontrarevolučních trestných činech; revoluční tribunály fungovaly jako orgány mimosoudní trestní represe, tvořili je laici, byly hojně využívaným nástrojem proti těm, kteří se postavili proti nové moci nebo prostě jen patřili k vykořisťovatelským třídám; měnily se i zásady soudního řízení v občanských a trstních věcech, zásady veřejnosti soudních řízení, účasti laických přísedících, volitelnosti soudců a práva na obhajobu, rozhodování podle zákona, ale přednost revolučnímu svědomí a právnímu vědomí (třídně chápaný požadavek spravedlnosti a účelnosti), zavedena kasace (= postup, při němž odvolací soud pouze zrušil původní rozhodnutí a vrátil věc k soudu první instance),
1922 SOUDNÍ REFORMA: vytvoření prokuratury jako orgánu s širokými pravomocemi při prosazování třídně chápané zákonitosti a právní úprava advokacie, notářství a arbitážních a pozemkových komisí, základní články soudní soustavy: lidové soudy (soudce, dva lidový přísedící, v méně závažných záležitostech sám soudce), soudy druhého stupně: gubernské soudy (prvoinstanční i odvolací soudy), celou soustavu završoval Nejvyšší soud republiky, zanikly revoluční tribunály

c)  systém orgánů pro centrální řízení ekonomiky, centralizace a byrokratizace, Lenin prosazoval koncepci národohospodářských rad vystupujících jako orgány odborného řízení ekonomiky a direktivně určující linii vývoje hospodářství, 1917 se ustavila Nejvyšší rada národního hospodářství, narušila se koncentrace moci v rukou sovětů a sjezdů sovětů

d) systém jediné politické strany – Bolševická strana, uchovala si jednotnou organizaci, představovala jednu z mála funkčních struktur, často jediný akceschopný činitel, přebírala funkce státních orgánů, které se začaly přeměňovat na pouhou fasádu zakrývající monopol bolševické moci

OBDOBÍ NOVÉ EKONOMICKÉ POLITIKY (NEP)

• zásobovací diktatura umrtvovala aktivitu rolníků a chyběly také impulsy pro rozvoj průmyslu
• 1921 Lenin začal prosazovat NEP = nová ekonomická politika
• naturální daň = umožňovala rolníkům volně nakládat s vyprodukovanými přebytky
• částečná obnova vlastnických vztahů v průmyslu – uplatnění zahraničního kapitálu
• oživení tržních vztahů (ale vnímána jako dočasný taktický ústup) – poté zase začali omezovat osobní vlastnictví
•  vznikla řada významných právních předpisůy

VZNIK SVAZU SOVĚTSKÝCH SOCIALISTICKÝCH REPUBLIK

• vznikl spojením sovětských národních republik 1922 (Ruská federace + Ukrajinská sovětská rep. + Běloruská sovětská rep. + Zakavkaská federace )
• podmínky: občanská válka (vojenskopolitický svazek), NEP (hospodářský svazek), Janovská konference 1922 (diplomatický svazek)
• první všesvazový sjezd sovětů -> přijetí Deklarace o zřízení SSSR a Smlouvy o zřízení SSSR  (Ruská federace + Ukrajinská sovětská rep. + Běloruská sovětská rep. + Zakavkaská federace )
• první ústava SSSR vznikla 1924 -> plnila funkci zákona o federaci, úpravu ústavních otázek přenechala ústavám svazových republik.
• Principu sjezdu sovětů, nejvyšším orgánem Všesvazový sjezd sovětů a mezi jejich zasedáními dvoukomorový Ústřední výkonný výbor SSSR (ÚVV SSSR), RLK nařizovacím a výkonným orgánem a má právo vydávat dekrety

STALINSKÁ PŘESTAVBA SOVĚTSKÉHO STÁTU

• boj o další směřování sovětské společnosti
• tvrdě prováděná politika industrializace (rozvoj průmyslu) a na ni navazující kolektivizace zemědělství -> preference rozvoje těžkého průmyslu, represe vůči venkovskému obyvatelstvu
• marxismus-leninismus-stalinismus -> teze o trvání diktatury proletariátu až do završení světové revoluce, s rostoucími úspěchy socialismu sílí i odpor třídních nepřátel
• budování kultu (neúměrné zveličování a uctívání, zásluh a vlastností osobnosti) –  velkého vůdce proletariátu -> ve Stalinových rukou se koncentrovala obrovská osobní moc,
• zavedení systému centralizovaného direktivního řízení -> veškerá reálná moc v rukou stranické byrokracie, kult osobnosti nemá tedy pouze Stalin
• režim celou společnost atomizoval: likvidace politické odpůrce mimo bolševické strany brzy i v rámci ní, opírání se o silové nástroje, ….
• bezohledně prosazoval rozvoj těžkého průmyslu a kolektivizaci zemědělství
• Lev Trockij: stranická a státní byrokracie vytvořila novou třídu, uzurpující si rozhodující moc, v důsledku toho sovětská společnost ztratila socialistický charakter – diktatura

SOCIALISTICKÁ ÚSTAVA Z ROKU 1936

• po formální stránce klasickou ústavní listinou
• obsahovala katalog základních občanských práv a upravovala i práva sociálně ekonomické povahy (např právo na práci, sociální zabezpečení)
• vnějškově naznačovala příklon k tradičnímu pojetí státních orgánů (přímá volba členů zastupitelských orgánů všech stupňů –  realné volby občanů – absence soupeření více politických stran)
• místo Sjezdu sovětů SSSR -> Nejvyšší sovět SSSR
• přímo volené sověty na regionálních úrovních
• kolektivní hlavou státu: Prezidium Nejvyššího sovětu
• sílící systém centralizovaného direktivního řízení
• osamostnění a posílení výkonné složky (z RLK se stala Rada ministrů a ministerstva), ústava dostatečně nevymezovala hranice jejich pravomoci a jejich odpovědnost

• splývání strany, orgánů řízení státu a aparátu ekonomického řízení
• nahrazování kolektivního rozhodování osobním mocenským rozhodováním, politická policie

POSTALINSKÉ OBDOBÍ

• smrt Stalina 1953 – nástup Nikita Chruščov – kritika kult osobnosti
• pokus stát částečně reformovat – nedomyšlené
• diktaturu proletariátu má nahradit ¨všelidový stát¨
• právo – už nemělo vyjadřovat jen vůli dělnické třídy, ale i dělníků a pracující inteligence
• ústava schválena roku 1977 – v čele Brežněv

ROZPAD SSSR A PŘECHOD K PLURALITNÍMU REŽIMU

• snaha o tzv. přestavby – změna sovětské společnosti ( vice demokracie, vice socialismu, vice samosprávy)
• konec mocenského monopolu KSSS, rozpad SSSR a přechod k pluralitnímu systému
• pluralitní systém – politický systém založený na existenci více rovnoprávných politických stran či uskupení, což je základním znakem a podmínkou demokracie.
• ústavní zákon z roku 1988
• důležité mezníky k změně – ústavní zákon 1988 → obnovení instituce sjezdů sovětů, konstituoval individuální hlavu státu (předseda Nejvyššího sovětu)
• zákon o statutu soudců 1989 → záruka nezávslosti
• ústavní zákon 1990 → zřízení funkce prezidenta a zrušení vedoucí úlohy strany
• 1991 → rozpas SSSR
• Ruská federace přijala v roce 1993 novou ústavu

VÝVOJ SOVĚTSKÉHO PRÁVA

• Podrobnosti o vývoji sovětského práva jako vědy najdete zde: https://studijni-svet.cz/vyvoj-sovetskeho-prava/

Článek Sovětské právo a jeho historie se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Informační systémy v dopravě

Předmět: Informační systém firmy

Přidal(a): Henja

Seminární práce

Slezská univerzita v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, Katedra ekonomiky a managementu

Obsah

• ÚVOD
• INFORMAČNÍ SYSTÉMY V DOPRAVĚ
• INFORMAČNÍ SYSTÉMY V SILNIČNÍ DOPRAVĚ
  • IDOS
  • NÁKLADNÍ SILNIČNÍ DOPRAVA
• INFORMAČNÍ SYSTÉMY V ŽELEZNIČNÍ DOPRAVĚ
  • INISS-Integrovaný informační systém stanice
  • MAVIS
  • OSTATNÍ INFORMAČNÍ SYSTÉMY
• INFORMAČNÍ A REZERVAČNÍ SYSTÉMY V LETECKÉ DOPRAVĚ
  • GDS-Global Distribution System
  • Rezervační systém AMADEUS
  • Rezervační systém GALILEO
• ZÁVĚR
• Seznam elektronických zdrojů

ÚVOD

Neustále rozvíjející se doprava si žádá i vznik stále zvětšujícího se okruhu užívání informačních technologií. Tato seminární práce se věnuje základním informačním systémům užívaných v dopravě, jak z pohledu cestujícího, tak i podniku, jež využívá dopravu jako primární či sekundární část.

Samotná práce je rozdělena do čtyř kapitol. Seminární práce obsahuje pouze základní informace a technologie, které se v jednotlivých odvětvích dopravy vyskytují.

První kapitola se věnuje popisu informačních systému.

Druhá kapitola je věnována silniční dopravě. Její podkapitola je zaměřena na základní Informační systémy používané na území České republiky převážně ve veřejné silniční dopravě.

Kapitola třetí je věnována železniční dopravě. Obsahuje tři podkapitoly. V úvodu této kapitoly jsou popsány prvky informačních systému na železnici. První podkapitola informuje o informačním systému INISS, a druhá o informačním systému MAVIS. V závěru kapitoly jsou základními informacemi popsány zbylé informační systémy užívané na české železnici.

Čtvrtá kapitola je věnována dopravě letecké.  Zaměřuje se na rezervační systémy pro cestující. Seminární práce popisuje dva nejvíce užívané rezervační systémy AMADEUS A GALILEO.

Práce je věnována informačním systémům zamřených převážně na cestující využívající hromadnou dopravu.

1.     INFORMAČNÍ SYSTÉMY V DOPRAVĚ

Informační systém můžeme klasifikovat jako soubor propojených informací. Mezi jeho články můžeme zařadit:

• informace,
• informační technologie,
• lidé,
• organizace práce,
• řízení chodu systému

Informační systémy (dále jen IS) v dopravě můžeme zařadit mezi její bezprostřední rozvoj. IS lze chápat jako zařízení sloužící ke sběru, kontrole, zpracování a následnému poskytování dat. Informační systémy můžeme rozdělit do dvou základních kategorií a to:

• počítačové,
• papírové

Hlavní úlohou samotných IS je tak efektivní informování všech uživatelů informačních systémů. [1]

I přes tyto společné základní funkce-výhody, má každá firma svá specifická přání. Jiné požadavky na informační systém bude mít zcela jistě firma, která má dopravu jako hlavní činnost než podnik, jež má dopravu pouze jako činnost doplňkovou. Díky těmto výhodám se staly IS nedílnou součástí práce managementu, a dokážou firmu stavět do její konkurenceschopnosti.

Pojem informace je v literatuře mnohokrát zmiňován a definován. V nejobecnějším slova smyslu se informace chápe jako údaj o reálném prostředí. O jeho stavu a procesech v něm probíhajících. Informace snižuje nebo odstraňuje neurčitost systému (např. příjemce informace); množství informace je dáno rozdílem mezi stavem neurčitosti systému (entropie), kterou měl systém před přijetém informace a stavem neurčitosti, která se přijetím informace odstranila. [2]

V současné době můžeme rozdělit potřebu informovanosti dle následujících funkčností IS:

• IS poskytující před jízdou
• IS poskytující informace během jízdy
• IS ve vozidlech veřejné hromadné dopravy a MHD
• IS používané pro optimalizace a plánování dopravy[3]

2.     INFORMAČNÍ SYSTÉMY V SILNIČNÍ DOPRAVĚ

Pojem silniční doprava je chápána jako individuální či veřejná doprava probíhající za použití dopravního prostředku zpravidla po silnicích či zpevněných cestách.

Silniční doprava jako důležitý úsek lidské činnosti je díky neustálému vývoji lidské společnosti brána jako nepodstatná část každodenního života. Doprava jako taková vznikla primárně díky přebytkům výroby, které se zasloužily o zárodek výměnného obchodu. Původ prvních dopravních „vozidel“ je datován 5000 let zpět. Postupně se vývoj vozidel probral přes dvoukolá vozidla od římských a egyptských konstruktérů až po vychytané a konstruktérsky výjimečné sportovní vozy.

Také tehdejší síť nebyla zanedbávána. Například Číňané začali své širé cesty, určené pro přemístění jak osob, tak i věcí, stavět okolo roku 4000 př. n. l. Egypťané a Babyloňané své cesty začali dláždit. Avšak Římané dokázali číslo silnic a dálnic vytáhnout až na úctyhodných 150 000 km. Cesty byly široké až bezmála 8 m. Skládaly se z celkem čtyř vrstev. Kolem těchto silnic byly po celé délce vystaveny milníky, které informovaly o délce vzdálenosti od východiska cesty. Už v těchto dávných dobách můžeme mluvit o informačních systémech využívaných v dopravě.

Osobní silniční hromadná doprava také nezůstává zapomenuta a cestující mají stále rozšiřující se množství aplikací informujících o dopravě. Tato doprava je provozována za předem určených tarifních a přepravních podmínek. [4]

a.      IDOS

Jedním z nejrozšířenějších a základních informačních systému týkající se silniční osobní dopravy je IDOS (Informační dopravní systém) užívaný jak v počítačové verzi, tak ve verzi mobilní. Díky svému jednoduchému ovládaní a skvělé přehlednosti dokáže IDOS používat téměř každý. Systém dokáže shromáždit data týkající se téměř všech druhů dopravy. Dokáže vyhledávat jak vnitrostátní, tak mezinárodní spojení. V jeho databázi jsou zařazeny i mezinárodní spoje mající na našem území pouze zastávky. Nejčastějšími poskytovateli dat do této databáze jsou dopravci, provozovatelé dráhy či krajské a městské úřady.

IDOS nabízí svým uživatelům základní funkce a to:

• vyhledání optimálního spoje a případných přípojů,
• odjezdy z dané stanice či zastávky,
• doplňující informace k výše uvedeným funkcím (řazení vlaku, omezení jízdy, kilometrická vzdálenost mezi stanicemi, výše jízdného apod.),
• volba užitých dopravních prostředků, volba počtu přestupů, časové vymezení pro spoj apod.

S neustále zvětšující se náročností cestujících zde přibyla i možnost zakoupení jízdenek přímo přes systém IDOS. Ten dokáže nejen vyhledávat spojení z místa A do místa B, ale mimo jiné dokáže v rámci polohy najít nejvhodnější variantu cesty. Aplikace IDOS má mimo jiné informace ze všech měst, která nabízí pro své občany MHD. K dispozici má také jízdní řády vlaků a autobusů na území České republiky.[5]

b.      NÁKLADNÍ SILNIČNÍ DOPRAVA

Ani nákladní silniční doprava není v tomhle ohledu ochuzena. Pro kontrolu pohybu vozidel a přepravu zásilek jsou používány nejrůznější systémy, které dokážou logisticky rozmístit a naplánovat cestu jak zásilky, tak vozidla. Na českém trhu se takovými systémy zabývá firma Eltodo, která používá pro řízení dopravy svůj vlastní systém s názvem Gantry Server Dis Els-Dis 2.0. [6]

3.     INFORMAČNÍ SYSTÉMY V ŽELEZNIČNÍ DOPRAVĚ

Část železniční se zabývá informačními systémy v železniční dopravě převážně z pohledu cestujícího. Základní informační zařízení z pohledu cestujícího lze chápat jako odjezdové a příjezdové tabule a tabule na nástupištích.

Tyto tabule, jež jsou v majetku SŽDC (Správa železniční dopravní cesty-provozovatel dráhy v ČR), jsou prvotním informačním systémem, se kterým se cestující během přepravy setká.

Mezi další prvky informačního systému v železniční dopravě pro cestující patří základní knižní jízdní řád, vývěsné jízdní řád či seznamy příjezdů a odjezdů vlaků.[7]

Doby, kdy České dráhy (dále jen ČD) vlastnily monopol pro přepravu cestujících nákladní i osobní drážní dopravy jsou ještě nedávnou minulostí. V současné sobě můžeme na českých železničních dopravních cestách vidět mimo jiné i soukromé dopravce. Zaměříme-li se na hlavní koridorovou trať Ostrava-Praha, můžeme zde volit hned tři dopravce. V pravidelných intervalech zde odjíždí modré vlaky ČD, žluté soupravy společnosti Regio Jet a černé jednotky společnosti Leo Express.

S neustále rostoucím množstvím cestujících roste přímo úměrně i potřeba informovat a předávat informace dále. Přímo úměrně roste i náročnost informovanosti cestujících. Zaměříme-li se na cestující s omezenou možností pohybu, je zde potřeba informovanosti mnohokrát větší než u běžných průměrných cestujících.

Informační systémy mají tvořit komplexní funkční celek s cílem poskytovat aktuální, přesné a ucelené podávané informace. K dosažení tohoto cíle došlo ke spojení informačních a komunikačních technologií přímo s vozy jednotlivých dopravců. Cestujícím jsou tak díky těchto informačních systémů předávány aktuální informace o poloze, následujících stanicích a zastávkách. Někteří dopravci svým cestujícím předávají také informace o aktuálním zpoždění, aktuální provozní rychlosti či návazných autobusových či vlakových spojení.

Nejčastěji zaváděným informačním systémem je Integrovaný informační systém stanice INISS. Systém byl uveden do provozu Českými dráhami roku 1999 a od té doby je zaváděn do všech zrekonstruovaných nebo nově zřizujících se stanic.

a.      INISS-Integrovaný informační systém stanice

Informační systém byl Českými dráhami zaveden do stanic v roce 1999. od tohoto roku je postupně zaváděn do zrekonstruovaných a nove zřizujících se stanic.

INISS zavádí audio-vizuální poskytování informací automatickým procesem. Je schopen sám obstarat hned několik procesů pro informování cestujících, poskytuje informace například o:

• příjezdech a odjezdech vlaků či autobusů, obsazení kolejí, nástupišť apod.,
• mimořádných událostech, které nastaly,
• návazných dopravních spojích (MHD, návazná vlaková spojení apod.),

Konečná informace se k cestujícímu dostane formou staničního hlášení-audio část systému, a vizuální formou pomocí elektrotechnických tabulí a monitorů umístěných ve stanici.

INISS ovšem není výhodou pouze pro cestující, ale i samotným pracovníkům je tím to systémem odlehčeno. Z pohledu usnadnění práce pracovníkům INISS dokáže například:

• provádět automatický provoz staničního rozhlasu, který následně synchronizuje s výpisy na tabulích,
• automatické řízení hlasitosti staničního rozhlasu dle denní doby,
• přiřazení informací k tabulím podle dat zadaných v časovém harmonogramu a mnoho dalších funkcí.

Samotný systém je velmi komplexní. V budoucnu se dá hovořit o umožnění plné automatizace procesů, které se týkají vysílání informací k cestujícím.

b.      MAVIS

Dalším systémem, se kterým se cestující nejčastěji setká je audiovizuální informační systém MAVIS, jež je součástí železničních vozidel. Hlavní funkcí systému je přenos informací o zastávkách a stanicích jak současných, tak následujících. MAVIS dokáže také předat informace cestujícímu o návazných spojích.

Základním prvkem sestavení informací jsou data o cílové stanici a trase vlaku. Systém je založen na principu jedné řídící jednotky umístěné na stanovišti strojvedoucího. Řídící jednotka zpracuje informace, které dále poskytuje cestujícím v podobě hlasových a vizuálních informací.

c.       OSTATNÍ INFORMAČNÍ SYSTÉMY

Mimo výše zmíněné dva informační systémy je v českých stanicích a zastávkách instalována celá řada dalších informačních systému. V seminární práci jsou více rozpracovány pouze dva výše zmíněné, jsou totiž více orientovány na cestujícího než na provoz dopravy jako samotné. [8]

4.     INFORMAČNÍ A REZERVAČNÍ SYSTÉMY V LETECKÉ DOPRAVĚ

Letecká doprava, jakožto nejbezpečnější odvětí osobní dopravy, je sama o sobě specifická. Vyniká nejen specifickými potřebami pro dopravní cestu, ale také například i omezeným počtem odbavených cestujících.

S růstem náročnosti cestujících jsou na leteckou dopravu kladeny i vysoké nároky na komfort. V dnešní době má cestující u většiny leteckých společností možnost si vybrat z několik cestovních tříd. Nejčastěji využívanou je druhá třída často označovaná jako Economy class. Jednotlivé cestovní třídy se také liší poskytovaným servisem a poskytovanými službami v rámci tříd.

Nejen pohodlí během cesty je možnost volby komfortu, ale letecké společnosti nabízí také doplňkové služby v rámci odbavení. Do těchto služeb můžeme zařadit přednostní odbavení, vstup do VIP salónků.

Všechny tyto služby je potřeba rezervovat právě přes rezervační systém dané letecké společnosti.

a.      GDS-Global Distribution System

Prvotní rezervační systém byl vyvinut pro rezervace letů společnosti American Airlines ve spolupráci se společností IBM. Rezervační systém se používal pro rezervaci míst v letadlech. I přes tuto možnost si však významné letecké společnosti té doby-Delta Airlines či United Airlines, vynalezly své vlastní rezervační systémy. Díky GDS se mohlo do tohoto systému zapojit více jak 600 leteckých společností. Systém neumožňuje pouze rezervaci letu, ale také ubytování či dalších návazných služeb jako například návaznost pozemní dopravy, půjčovny aut a hotely.

V Evropě se vývoj rezervačních systémů trhnul trochu jiným směrem. Jako reakce na americký dominantní postoj v této oblasti byly představeny rezervační systémy AMADEUS A GALLILEO.

b.      Rezervační systém AMADEUS

Roku 1987 se na trh dostává, s cílem sjednotit a zabránit vniku amerických systémů, rezervační systém společnosti Amadeus. Za jeho založení se považuje moment, kdy letecké společnosti Lufthansa, Air France, Iberia a SAS, se rozhodly založit vlastní rezervační systém. V současné době Amadeus neobsahuje pouze letecké společnosti, ale také autobusové a železniční dopravce, hotely a další tisícovku služeb.

c.      Rezervační systém GALILEO

Zatímco v Evropě vzniká systém AMADEUS, USA vydávají téhož roku obdobný rezervační sytém s názvem GALILEO. Systém zabírá odhadem 35 % evropského trhu. Od založení systému bylo hlavním cílem automatizovat služby cestovního ruchu. Galileo International nabídlo první PC produktu určeného cestovním agenturám fungujícího na principu Windows. Tímto se stala společnost Galileo International průkopníkem elektronického ticketingu či systémů, kde si cestující vytvářejí rezervace sami. [9]

ZÁVĚR

Cílem seminární práce bylo popsat základní informační systémy v dopravě. Práce se zabývala převážně základním popisem informačních systémů, které jsou k dispozici pro cestující ve všech odvětvích dopravy.

Seminární práce nepřímo naznačuje, že ne všechna místa využívána cestujícími jsou plně vybavena informačními systémy tak, jako je zvyklost ve větších, dopravně významnějších místech.

Informační systémy jsou dnes nedílnou součástí celkového rozvoje hromadné a individuální dopravy. S rozvojem informačních technologií a zvyšování potřeby informovanosti cestujících se neustále rozvíjí i potřeba zavádět informační systémy do vozidel. Nedílná součást a vybavení dnešních vozů ve všech typech dopravy si žádá cestujícími vyžadovanou Wi-Fi síť. Ta je většinou nedílnou součástí k používání informačních aplikací.

Seminární práce poukazuje na možnosti získávání informací cestujících, návazných spojů a rezervačních systémů používaných v letecké dopravě.

Z pohledu dnešního cestujícího, dle mého názoru, je velmi bohatá možnost, jak získávat informace o dopravních situacích, přípojných spojích a mnoho dalších výhod, právě díky informačním systémům a informačních technologií.

Seminární práce také poukazuje na fakt, že informační systémy jsou dnes nedílnou součástí každodenního fungování veřejné i individuální dopravy.

Seznam elektronických zdrojů

• RAITROVÁ, Hana. Informační systémy pro cestující na železnici [online]. Praha, 2013 [cit. 2020-05-08]. Dostupné z: https://vskp.vse.cz/36837_informacni_system_pro_cestujici_na_zeleznici. Bakalářská práce. Vysoká škola ekonomická v Praze.
• JONÁK, Zdeněk. Informace. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2020-05-04]. Dostupné z: https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000000456&local_base=KTD.
• Řízení dopravy ve městech [online]. [cit. 2020-05-04]. Dostupné z: https://www.eltodo.cz/produkty-a-sluzby/dopravni-systemy/rizeni-dopravy-ve-mestech
• BRABEC, David. Analýza informačních systémů pro cestující ve veřejné dopravě [online]. Pardubice, 2009 [cit. 2020-05-07]. Dostupné z: https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/34140/BrabecD_Analyza%20informacnich_VM_2009.pdf?sequence=1&isAllowed=y. Bakalářská práce. Dopravní fakulta Jana Pernera Univerzity Pardubice.
• VALENOVÁ, Bc. Jitka. INFORMAČNÍ A NAVIGAČNÍ SYSTÉMY V DOPRAVĚ [online]. Pardubice, 2009 [cit. 2020-05-07]. Dostupné z: https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/34332/ValenovaJ_Informacni%20a%20navigacni_JJ_2009.pdf?sequence=1&isAllowed=y. Diplomová práce. Univerzita Pardubice.
• IDOS. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2020-05-07]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/IDOS
• [1] VALENOVÁ, Jitka. Informační a navigační systémy. Dopravní fakulta Jana Pernera, 2009. Diplomová práce. Univerzita Pardubice. Vedoucí práce Ing. Jindřich Ježek, Ph.D.
• [2] JONÁK, Zdeněk. Informace. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2020-05-04]. Dostupné z: https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000000456&local_base=KTD.
• [3] VALENOVÁ, Bc. Jitka. INFORMAČNÍ A NAVIGAČNÍ SYSTÉMY V DOPRAVĚ [online]. Pardubice, 2009 [cit. 2020-05-07]. Dostupné z: https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/34332/ValenovaJ_Informacni%20a%20navigacni_JJ_2009.pdf?sequence=1&isAllowed=y. Diplomová práce. Univerzita Pardubice.
• [4]VALENOVÁ, Bc. Jitka. INFORMAČNÍ A NAVIGAČNÍ SYSTÉMY V DOPRAVĚ [online]. Pardubice, 2009 [cit. 2020-05-07]. Dostupné z: https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/34332/ValenovaJ_Informacni%20a%20navigacni_JJ_2009.pdf?sequence=1&isAllowed=y. Diplomová práce. Univerzita Pardubice..
• [5] IDOS. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2020-05-07]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/IDOS
• [6] Řízení dopravy ve městech [online]. [cit. 2020-05-04]. Dostupné z: https://www.eltodo.cz/produkty-a-sluzby/dopravni-systemy/rizeni-dopravy-ve-mestech/
• [7] BRABEC, David. Analýza informačních systémů pro cestující ve veřejné dopravě [online]. Pardubice, 2009 [cit. 2020-05-07]. Dostupné z: https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/34140/BrabecD_Analyza%20informacnich_VM_2009.pdf?sequence=1&isAllowed=y. Bakalářská práce. Dopravní fakulta Jana Pernera Univerzity Pardubice.
• [8] RAITROVÁ, Hana. Informační systémy pro cestující na železnici [online]. Praha, 2013 [cit. 2020-05-08]. Dostupné z: https://vskp.vse.cz/36837_informacni_system_pro_cestujici_na_zeleznici. Bakalářská práce. Vysoká škola ekonomická v Praze.
• [9] RAITROVÁ, Hana. Informační systémy pro cestující na železnici [online]. Praha, 2013 [cit. 2020-05-08]. Dostupné z: https://vskp.vse.cz/36837_informacni_system_pro_cestujici_na_zeleznici. Bakalářská práce. Vysoká škola ekonomická v Praze.

Článek Informační systémy v dopravě – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Téma: Psychoanalytická teorie

Předmět: Psychologie, Společenské vědy

Přidal(a): Iva

OBSAH

• Úvod
• 1   Život Sigmunda Freuda
• 2   Freudova psychoanalýza
• 3   Teorie psychosociálního vývoje
• 4   Topografický model psychiky
• 5   Strukturální model psychiky
• 6   Psychoanalytická terapie
• Literatura

ÚVOD

Sigmund Freud byl velkou osobností minulého století a je zakladatelem psychoanalýzy a koncepce psychoanalytického myšlení. Jeho osoba je oslavována i zavrhována, ale především stále diskutována. Většina lidí jeho věhlasné jméno zná a vzpomene si alespoň na střípky jeho práce pro psychologii. Psychoanalýza i přes své stáří, je stále atraktivní, využitelná v praxi a je prohlubována a obohacována dalšími vědci. Pro dobu, ve které Freud žil měla jeho práce ve spojení s jeho genialitou a pohledem na svět obrovský význam. Cílem práce je připomenutí jeho teorií a odborné činnosti v oblasti psychologie. První část věnuji životopisu Sigmunda Freuda. V další se zaměřím na jeho definice základních teoretických pojmů.  Následně na terapeutické metody a moji osobní zkušenost s hypnózou. Freudovo dílo a teorie je hodně obsáhlé a všechny jeho poznatky se do této práce nedají zahrnout.

1          Život Sigmunda Freuda

Sigmund Freud se narodil 6. května 1856 v Příboře a zemřel 23. září 1939 v Londýně. Byl známým česko-rakouským lékařem neurologem a psychiatrem. Proslavila ho především jeho teorie psychoanalýzy. Narodil se do židovské rodiny na Moravě, kde rodina žila tři roky. Byl nejstarším ze šesti dětí z třetího manželství židovského obchodníka s látkami Jácoba Freuda a Amáliíé Nathannové.

Od roku 1859 pobývala rodina ve Vídni. Po studiích si založil vlastní neurologickou praxi, kde začal zkoumat případy hysterických pacientek a díky elektroléčbě a hypnóze se propracoval k vlastní metodě a vlastní teorii lidské osobnosti – psychoanalýze. Na počátku války Freud odešel do Londýna, kde 23. září 1939 zemřel. Zvolil dobrovolně konec pro nesnesitelné utrpení při pokročilé rakovině horní čelisti.

V jeho profesním životě můžeme rozlišit období do publikování knihy Výklad snů v roce 1900, kde formuloval tzv. topografický model mysli, a období od publikování Já a Ono, případně Inhibice, symptomy a úzkost na počátku dvacátých let, kdy byl uveden strukturální model. (zivotopis.osobnosti.cz, 1996-2021).

2          Freudova psychoanalýza

Sigmund Freud byl zakladatelem psychoanalýzy. Za základ dynamické síly psychického dění považoval nevědomé sexuální a agresivní pudy, které celá společnost ovládá a potlačuje. Toto chování vede k tomu, že odsouvá impulzy do nevědomí, které ovlivňuje chování a prožívání každého z nás. Významnou úlohu v lidském psychickém životě připisoval spolupráci mezi nevědomím a obrannými mechanismy. Psychoanalytická teorie Sigmunda Freuda je založena na čtyřech principech – principu konstantnosti psychické energie, principu existence mentálního aparátu, principu psychického determinismu a principu nevědomí. (Plháková, 2003)

Princip konstantnosti psychické energie. Lidská psychika udržuje duševní energii na nízké a stálé úrovni. Pokud se nahromadí velmi mnoho energie, pak se jí snaží zbavovat, což přináší pocit úlevy nebo slasti.  Člověk je poháněn fyziologickými silami, pudy. Freud za hlavní pud považuje sexuální s názvem libido. Později se zmiňuje o pudu sebezáchovy nebo pudu smrti, který je zodpovědný za agresivitu a destruktivitu. Princip existence mentálního aparátu. Má své vlastní zákonitosti fungování jako systémy v těle např. zažívací, dýchací či jiný somatický. Princip psychického determinismu. Psychické projevy, které vymezují lidské jednání mají svou příčinu, kterou si však člověk nemusí uvědomovat. Naše myšlenky, pocity, nálady jsou vzájemně propojeny, ovšem z velké části na nevědomé úrovni. Princip nevědomí. Velká část duševního systému a mentálních procesů se odehrává mimo naše vědomí.

3          Teorie psychosociálního vývoje

O této teorii pojednává v roce 1905 práce nazvaná Tři pojednání k teorii sexuality. Dle jeho názoru libido prochází velmi komplikovaným vývojem a procesem zrání i učení.

Člověk prochází pěti stupni vývoje. Základní etapy Freud nazval orální, anální a falická, které jsou shodné s hlavními erotogenními zónami. Při jejich dráždění lze prožít slast. Do orální oblasti patří rty a jejich vnitřek, do oblasti anální konečník a oblast falická jsou pohlavní orgány. (Navrátil, 2001). Orální etapa probíhá kolem prvního roku života. V tomto období dochází ke stimulaci v oblasti úst, např. kojení, cucání palce, olizování věcí, později i kousání do věcí. Na osobnostní vlastnosti může mít v této fází vztah k matce a její ochota uspokojovat všechny potřeby dítěte. Tato míra může mít vliv na osobnostní vlastnosti. Tito jedinci chtějí být i nadále zahrnováni velkou péči, chtějí pozornost, podporu, rádi přijímají, dávání jim dělá problémy. Anální etapa probíhá kolem druhého a třetího roku života. Zóna uspokojení se přesouvá na anální otvor. Uspokojení způsobuje zadržování nebo vypuzování exkrementů. Zdrojem pozdějších problémů může být v rámci výchovy nárok rodičů především na čistotu. U těchto osob se může rozvinout obrovská pořádkumilovnost, šetrnost, tvrdohlavost. V opačném případě je důsledkem nepořádnost, plýtvání a uvolněnost. Falická etapa je doprovázena tzv. Oidipovským komplexem.  Tento komplex se zakládá na erotické náklonnosti k rodiči opačného pohlaví, což může způsobit žárlivost a nevraživost vůči rodiči téhož pohlaví. Freud se domníval, že tento komplex je v období mezi pátým a šestým rokem potlačen do nevědomí. Poté následují období latence, které trvá až do puberty. Sexualita ustupuje do pozadí a převažuje sociální orientace na okolí. Poté nastupuje genitální stádium, které dokončuje psychosexuální vývoj. Projevuje se neobvykle silnými impulsy s orientací na heterosexuální vztahy. Pokud dojde k fixaci nebo regresi na některou z těchto výše popsaných fází, vzniknou sexuální perverze nebo neurózy. Některé prvky se mohou objevit i u zdravých osob. Například uplatnění úst, kousání, štípání při předehře se vrací k dílčím sexuálním pudům.

4          Topografický model psychiky

Lidská psychika zahrnuje tři části vědomí, předvědomí a nevědomí. Při vědomí vnímáme a prožíváme současné psychické jevy. Předvědomí jsou psychické stavy, které byly vědomé, ale nyní jsme je pozapomněli. Bez obtíží si je můžeme opět vybavit. Nevědomí je svébytné a svérázné. Obsah zůstává pro naše vědomí schovaný, ale přesto se podle něho vyvíjíme
a jednáme. Aktivita nevědomí je důsledkem neuróz. (Navrátil, 2001)

5          Strukturální model psychiky

Tento model navrhl Freud v roce 1923 ve své práci „Ego a id“. K jeho vytvoření ho vedl nevědomý pocit viny pacientů, a tento pocit se mu nedařilo začlenit do topografického modelu.

Nakonec duševní aparát rozdělil do tří hlavních struktur id (ono), ego (já), a superego (nadjá).

„Nevědomý pocit viny je výsledkem působení superega.“ (Plháková, 2003, s.50)

Pojem id zahrnuje primitivní pudy usilující o vybití. Principiálně je to oblast nevědomá a iracionální, založená na principu slasti. Freud se zabýval převážně pudem lásky a sexuality. ego je spojnicí mezi id a superega. Tento proces je vědomý a racionální. Pokouší se zvládnout tlak a požadavky vnějšího světa. Jeho úkolem je stabilita osobnosti a její harmonický vývoj. superego se tvoří na základě zvnitřňování autorit, příkazů, zákazů, které vznikly socializací. Je to síla morálky, která nás chválí a oceňuje, pokud jednáme s pravidly a trestá, pokud jednáme v rozporu.

„Harmonie mezi těmito složkami je předpokladem zdravého psychického vývoje. Jednotlivé složky osobnosti však mohou být ve vzájemných konfliktech.“ (Navrátil, 2001, s.19)

6          Psychoanalytická terapie

V dnešním pojetí je psychoanalytik neutrální expert, který pomáhá řešit pacientovy problémy z hlediska psychoanalýzy, jejíž základy pochází od Sigmunda Freuda. Analytik klienta nehodnotí, vytváří pouze přenos, který umožňuje pacientovi promítat si jiné vztahy s důležitými osobami jeho života. „Analytik je ve svých úvahách přísně racionální a reprezentuje pro pacienta model chování, který posiluje schopnost vědomé autoregulace“. (Navrátil, 2001 s.21)

Základní techniky jsou interpretace snů, technika volných asociací, analýza přenosu a analýzy odporu. Interpretace snů je analýza snů je cesta do nevědomí. Jsou to naše potlačené přání, touhy, agrese. Sny se dělí na manifestní (dějová stránka snu) a latentní (pravý obsah, sdělení snu). Analytik se zabývá oběma rovinami, aby se dobral pravého sdělení snu. Technika volných asociací je spojována s pohovkou. Pacient na ní leží a relaxuje, analytik je mimo jeho zorné pole a nechává jej mluvit o jeho myšlenkách, pocitech. Interpretace analytik provádí až v okamžiku, kdy ví, že i pacient jí pochopí. Analýza přenosu je emotivní vztah pacienta k analytikovi. Tento vztah vzniká na základě svěřování důvěrných pocitů a zážitků. Analytik tyto vztahy analyzuje a nemůže je považovat za autentické vůči své osobě. Analýza odporu se zaobírá vším, co narušuje její průběh. Může to být např. vynechávání schůzek, delší mlčení, neochota si vybavit asociace. Odpor bývá pravidelný, ze začátku nevědomý.  Analytik pomáhá pacientovi tento odpor překonat. (Navrátil, 2001)

Sigmund Freud ve svých začátcích rovněž používal hypnózu, která je založena na sugesci. I v dnešní době je tato metoda současnými psychology využívána. Sama s ní mám ty nejlepší zkušenosti. Již po první hypnóze jsem měla vyřešený problém, se kterým jsem za psycholožkou přišla. Hodně se mi změnil postoj a náhled k mnoha věcem. Ocenila jsem, že si vše z hypnotického stavu pamatuji a byl to velmi příjemný pocit. Pokud řeším problém, se kterým si nevím rady, využívám možnost hypnózy. Setkala jsem se i s názorem, že spousta lidí se této metody bojí.  Mají obavu, že budou psychologem ovládáni a nuceni k něčemu, co nechtějí. Samozřejmě je na každém z nás, pokud potřebují pomoc, jakou terapii si zvolí.

ZÁVĚR

Freudova psychoanalýza ovlivnila v celosvětovém měřítku psychologii, společenské vědy i kulturu obecně a stala se její nedílnou součástí. Některé její části jsou neustále rozvíjeny a rozpracovávány.  Svou rozsáhlou vědeckou činností ovlivnil nejen své spolupracovníky, následovatele, ale také své odpůrce. Mnohé nové psychologické teorie vznikly právě na jeho psychoanalytickém základě. Tento základ využívali ve svých kritických tézích také jeho odpůrci. Psychoanalýza zdůraznila význam aktivního a otevřeného naslouchání. Přiblížila nám význam dětství a raných stavů. Obohatila psychologii o nové pojmy a kladla důraz na pocity a nevědomé faktory vzhledem k životním okolnostem a s tím souvisejícím myšlenkovým pochodem člověka.

LITERATURA

• NAVRÁTIL, Pavel. Teorie a metody sociální práce, Brno: Marek Zeman, 2001.
  ISBN 80-903070-0-0
• PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2003.
  ISBN 80-200-1086-6.
• Tiscali.cz [online]. Praha: Tiscali media a.s., 1996-2021. Dostupné na www: <https://zivotopis.osobnosti.cz/sigmund-freud.php>.

Článek Psychoanalytická teorie – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Téma: Historie Ludolfova čísla

Předmět: Matematika

Přidal(a): Henja

Ludolfovo číslo π

Číslo π je jednou z mála matematických konstant, se kterou se setkáváme již na základní škole. Hodnota tohoto čísla se na školách vyjadřuje jen na dvě desetinné číslice, a to 3,14. Desetinný rozvoj této konstanty je neperiodický, nekonečný a nelze jej vyjádřit podílem celých čísel, a proto se jedná o iracionální číslo.

Své jméno získala po holandském matematikovi Ludolphovi Van Ceulenovi, ten zasvětil velkou část svého života vyčíslením přesné hodnoty π (Beckmann, 1998).

1.    Prvotní zmínky

Člověk si během svého vývoje uvědomoval jednotlivé vztahy mezi určitými veličinami. Naučil se poznávat a pojmenovávat různé věci. Důkazem, že člověk určité předměty měřil či porovnával je například vroubkovaná hůl, jenž se nalezla ve Věstonicích na Moravě (Beckmann, 1998).

První doložená zmínka o konstantě π pochází okolo roku 2000 před naším letopočtem. Zřejmě již v této době si začali lidé uvědomovat význam této konstanty a dokázali určit její přibližnou hodnotu. Samozřejmostí je, že k tomuto dosažení si museli uvědomovat základní věci, jako je například počítání, osvojení pojmů velikosti, a také váhy. Museli si uvědomit, že mezi jednotlivými rozdíly jsou určité vztahy. Mezi tímto uvědomováním bylo také to, že čím je kruh napříč větší, tím větší je i dokola (Beckmann, 1998).

Postupnými úvahami lidé došli k tomu, že vztah mezi dvojicemi veličin je proporcionální (úměrný). Tohle uvědomění bylo docela blízko k určení konstanty π, kdy okolo a napříč jsou úměrné veličiny. Z toho vyplývá vztah: obvod dělený průměrem je roven konstantě pro všechny kruhy. Své označení řeckým písmenem, π, získal tento poměr až v 18. století (Beckmann, 1998).

2.    Nejstarší metoda výpočtu

Jak již bylo zmíněno, tak nejstarší zmínky o konstantě pochází okolo roku 2000 př. n. l., těmito mysliteli, jenž dokázali zjistit přibližnou hodnotu byli Egypťané a Babyloňané. V Egyptě určili hodnotu π jako čtyřikrát podíl čísel 8 a 9, jenž je umocněn na druhou. Babylonští myslitelé dospěli k závěru, že π je rovno podílu čísel 31 a 8. Tyto dva výpočty jsou velmi blízko k dnešní hodnotě, avšak není zcela známo, jak k těmto výsledkům dospěli. Lze předpokládat, že ke stanovení dané hodnoty využili kůly a provazy. Pomocí těchto dvou předmětů udělali do písku kruh tak, že jeden zapíchli do písku, na něm byl provaz a jeho konci druhý kůl, ten udělal kružnici. Následně vzali delší provaz, ten upevnili v libovolném bodě kružnice a vedli jej přes střed až na druhou stranu, udělali průměr. Poté průměr vkládali do rýhy kružnice, pomocí toho zjistili, že se průměr do obvodu vejde třikrát a kousek (Beckmann, 1998).

2.1.         Mezopotámie

Za největší důkaz pokročilosti matematiky v Mezopotámii, lze považovat nález hliněné destičky. Ta byla nalezena přibližně 200 mil od Babylonu v roce 1936. Na ni je věnovaná pozornost různým geometrickým útvarům. Z destičky lze vyčíst, že poměr obvodu pravidelného šestiúhelníku k délce opsané kružnice je ((57/60) + (36/60²)).  Dále uvádí vztah mezi pravidelným šestiúhelníkem a délkou opsané kružnice. Z této myšlenky vyjádřili, že 6r=C, kdy r je poloměr kružnice opsané šestiúhelníku a C je její délka (Bečvář, Bečvářová, Vymazalová, 2003)

Ze vztahu 6r = C, dostaneme: (6r/c) = 1; Odtud dokážeme dopočítat π, kdy

6r/c = 6r/2πr =3/π

3/π = 57/60 + 36/60²

π = 25/8 = 3,125

2.2.         Egypt

V Egyptě byl nalezen významný matematický dokument, jež nazýváme Rhidův papyrus nebo také Ahmesův papyrus. Byl sepsán okolo roku 1650 př. n. l. a nachází se na něm 84 úloh i s řešením. Po výpočet π je důležitá úloha číslo 50 (Bečvář, Bečvářová, Vymazalová, 2003).

Předpokládá se zde, že obsah plochy kruhu o průměru 9 jednotek je stejný jako obsah čtverce s délkou strany 8 jednotek. Z toho vyplývá, že: S = πr²; takže π(9/2)² = 8². Po úpravě a dopočítání se egyptská hodnota π rovná 3,16049 (Bečvář, Bečvářová, Vymazalová, 2003).

3.    Starověké Řecko (Archimédes)

Archimédes se narodil v Syrakusách okolo roku 287 př. n. l., je považován za významného matematika, mechanika a fyzika. Archimédes hledal obecné principy, které poté aplikoval na konkrétní problémy (Bečvář, Štoll 2005).

Tento významný matematik přišel na metodu výpočtu π s libovolnou přesností. Tato metoda je založena na tom že, obvod pravidelného mnohoúhelníku vepsaného do kružnice je menší než obvod této kružnice a zároveň je obvod této kružnice je menší než obvod mnohoúhelníku, do něhož je vepsána. „Zavedeme-li n dosti velké, budou se oba obvody mnohoúhelníků blížit obvodu kruhu s libovolnou přesností, jeden zdola, druhý shora. Archimedes začal od šestiúhelníku a pokračoval tak, že zdvojoval počet stran, až dospěl k mnohoúhelníku s 96 stranami.“ Archimédes dospěl k tomuto:

3(10/71) < π < 3 1/7; v desetinném záznamu 3,14084 < π <3,142858

(Beckmann,1998)

4.    Novověká matematika

Období renesance je s vývojem π spojeno hlavně s určením přesnější numerické hodnoty této konstanty. Teorie byla v podstatě založena na Archimedových mnohoúhelnících.

4.1.         Francois Viéte

Významný francouzský matematik žijící v letech 1540-1603. Narodil se do rodiny právníků, a také on vystudoval na univerzitě v Poitiers právo. V matematické terminologii zavedl nová slova, jako například negativní či koeficient. V algebře, aritmetice, trigonometrii i geometrii dosáhl důležitých výsledků (O’Connor, Robertson, 2019).

Francois Viéte se řadí mezi poslední matematiky, jež jsou ovlivněni Archimédovou metodou výpočtu π pomocí mnohoúhelníků. Na rozdíl do Archiméda začal svůj postup od čtverce. Viéte porovnával obsahy ploch mnohoúhelníků s n stranami a s 2n stranami (Beckmann, 1998).

Pomocí výpočtů a dosazení dosáhl Viéte následujícího vzorce pro výpočet hodnoty π.

Tento výraz byl v roce 1593 publikován. Pro vyčíslení konstanty π jej Viéte nepoužil. Pro určení π na 9 desetinných míst využil Archimedovu metodu s mnohoúhelníkem o 393 216 stranách. Závěr tohoto počítání byl, že π je mezi 3,1415926535 a 3,1415926537 (Beckamnn, 1998).

4.2.         Ludolph Van Ceulen

Holandský matematik narozený v Hildesheimu (Německo), 28. 1. 1540. Do Holandska emigroval kvůli katolického útlaku. Pocházel z chudých poměrům, z toho důvodu měl pouze základní vzdělání, ale zřejmě se jednalo o velmi talentovaného matematika (O’Connor, Robertson, 2019).

Převážnou část svého života se věnoval počítání hodnoty čísla π. Využíval výhradně Archimedovu metodu mnohoúhelníků. Ve svém článku Van den Circkel (O kruhu), z roku 1596, informoval, že vypočítal číslo π s přesností na 20 desetinných míst. De Aritmertische en geometrische fondamenten, bylo jeho další dílo, jež vydala jeho žena po smrti Van Ceulena v roce 1615, kde udává π s přesností na 32 míst. Němce natolik zaujala jeho snaha vyčíslit π, že tuto konstantu nazývali po něm, Ludolfovo číslo (Beckmann, 1998).

4.3.         John Wallis

Anglický matematik, jenž uveřejnil své dílo Arithmetica infinitorum v roce 1655, kde vyjádřil hodnotu π jako nekonečný součin. Byl prvním matematikem, jehož nekonečná řada obsahovala pouze racionální čísla. Wallisův vzorec,

π = 2 (2*2*4*4*6*6*…)/(1*3*3*5*5*7*…)

je velkým mezníkem v historii konstanty π (Fuchs, 2001).

4.4.         James Gregory

Matematik a astronom pocházející ze Skotska, studoval na univerzitě v Aberdeenu a poté v Itálii. V díle Vera circuli et hyperbolae quadratura (Správná kvadratura kruhu a hyperboly) pojednával o rozdílu mezi algebraickými a transcendentálními funkcemi. V uvedeném textu se také pokusil o důkaz, že π je transcendentní (O’Connor, Robertson, 2019).

Objevení řady pro arkustangens x, bylo důležitým milníkem pro historický vývoj π. Gregory zjistil, že obsah plochy pod křivkou 1/(1+x²)  v intervalu (0; x) je arctg x. Následně zdlouhavým procesem dělení integrantu našel řadu:

arctg x = x – (x³/3) + (x⁵/5) – (x⁷/7)+⋯,

Poté položil x=1, jelikož arctg (1) je rovno π/4 , z toho poté:

π = 4(1-(1/3)+(1/5)-(1/7)+⋯)

Tato řada je první nekonečnou řadou pro vyjádření konstanty π. Gregoryho řada nebývá využívána v numerických výpočtech kvůli příliš pomalé konvergenci (Kvasz, 1994).

4.5.         Isaac Newton

Nejuznávanější vědec všech dob pochází z Anglie, byl matematikem, astronomem, fyzikem, teologem a filozofem. Philosophiae Naturalis Principia Mathematica jeho dílo publikované v roce 1687, zde0 položil základy mechaniky. V matematice patří mezi první objevitele integrálního a diferenciálního počtu (Ackroyd, 2010).

Při výpočtu čísla π, uvažoval kružnici, y=√(x-x²), poloměr kružnice 1/2. Pomocí dalších výpočtů dospěl Newton k vyjádření konstanty následovně:

Tento způsob výpočtu zajistil 16 desetinných míst s 22 členy. Oproti Archimédovy metody je to daleko jednodušší a snazší (Beckmann, 1998).

4.6.         John Machin

Londýnský profesor astronomie. Machin je známý především zrychlením konvergence Gregoryho řady a zjednodušením výpočtu. Díky tomuto usnadnění, kdy druhá řada konverguje velice rychle dokázal vypočítat v roce 1706 π na 100 míst (Beckmann, 1998).

4.7.         Leonhard Euler

Největší matematik všech dob. Pochází ze Švýcarska, kde se narodil roku 1707. Od útlého dětství vynikal v matematice, čehož si všimnul Johann Bernoulli, ten jej začal soukromě doučovat (Fuchs, 2001).

Pro výpočet π uvedl několik možných výrazů, ty byly vyjádřeny pomocí nekonečných součinů a řetězových zlomků. Využil tzv. trik od Machina a odvodil několik vzorců. Eulerovi se však podařilo najít řadu, jež konverguje rychleji než všechny ostatní:

O jeho dokonalosti ve výpočtu hodnoty π dokazuje fakt, že nikdo jiný v historii neobjevil lepší způsob výpočtu. Dá se říct, že tímto ukončil historii numerického výpočtu (Beckmann, 1998).

5.    Za dob počítačů

Nástup počítačů dal počítání desetinných čísel konstanty π zcela jiný ráz. V 18. a 19. století počítali vědci s desítkami maximálně stovkami číslic, kdežto počítačoví programátoři dokážou pomocí počítačů vypočítat na tisíce či dokonce sta tisíce míst.

V roce 1949 byl proveden první výpočet konstanty π, a to díky ENIAC (Elektonic Numerical Integrator and Copmuter). Výpočet trval 70 hodin a byl určen na 2 037 desetinných míst. Výpočet byl založen na základě Machinova vzorce.

Postupem času se výpočty zrychlovaly a zdokonalovaly. Počítač NORC (Naval Ordnance Research Calculator) v roce 1954 a poté 1955 byl naprogramován pro výpočet na 3 089 míst. Tento výpočet trval pouhých 13 minut. Rekord byl překonán roku 1957 v Londýně, kdy počítač Pegasus vypočítal za 33 hodin π s 10 021 místy. Červenec roku 1958 byl pro výpočet π úspěšný. Během hodiny a čtyřiceti minut dokázal počítač IBM 704 vypočítat 10 000 desetinných míst. Výpočet vycházel z Machinovy a Gregoryho řady. Počítač IBM 7090 v roce 1961, za pomocí Machinova vzorce, vypočítat s přesností na 20 000 míst za 39 minut. První půl milion desetinných míst dokázal v roce 1967 počítač CDC 6600. Jak lze postřehnout neustálým vylepšováním dochází k vyčíslení konstanty π na mnohem více desetinných míst (Beckmann, 1998).

Článek Historie Ludolfova čísla se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Nevědomí

Předmět: Společenské vědy, Psychologie

Přidal(a): KíťaCZ

Nevědomí zahrnuje podstatnou část psychických obsahů a procesů. Tyto procesy a obsahy ovlivňují chování a prožívaní. Nevědomí je součástí nás samotných. Na rozdíl od vědomí se nedá ovládat vůlí. Mohli bychom ho chápat také jako „to, co nevím“. Nevědomí je místo, kde se nacházejí informace, které nevnímáme jako vědomé. Sem můžeme řadit instinkty a pudy. Dále je to místo, kde můžeme uložit nechtěné vzpomínky, představy a další. Můžeme říci, že nevědomí řídí různé metabolické dráhy a procesy lidského těla.

Jako pojem se nachází v mnohých disciplínách. Ve filosofii bylo nevědomí chápáno podle Descarta jako neřízené instinkty a reflexy. U Hegela byly tyto nevědomé procesy chápány jako vědoucnost, která má původ v logu. Dále bylo nevědomí také chápáno jako vrozené ideje. V umění bylo nevědomí chápáno jako zdroj představy a kreativity. Nejvíce se projevilo v surrealismu, který vznikl přibližně v 1. polovině 20. století.

Já se chci ale více zaměřit na pojetí nevědomosti v kontextu psychologie. Jedněmi z prvních nejvýraznějších osobností, které se zabývaly nevědomím, byly Sigmund Freud a Carl G. Jung.

Sigmund Freud se narodil roku 1856 v moravské městě. Jako dítě se s rodinou přestěhoval do Vídně. Stal se lékařem. Pacienty se snažil léčit z propuknutých neuróz tak, že o svých problémech pacienti mluvili a říkali své pocity. Díky tomu se snažil přijít spolu s pacientem k důvodu proč propukla neuróza. Důvody byly například zapomenuté a zavrhnuté vzpomínky z dětství či potlačené mentální obsahy v nevědomí. Hypnózu prováděnou při léčbě nahradil asociovanou sugescí. Proto je považován za zakladatele psychoanalýzy jako vědy o nevědomí.

Osobnost člověka si představuje jako ledovec. Na špičce ledovce stojí vědomí. Poté předvědomí, ve kterém jsou uloženy zapomenuté myšlenky a zážitky. Největší část osobnosti zabírá právě nevědomí, ve kterém jsou neuvědomované představy a přání. Tyto představy mají silný motivační vliv na funkci osobnosti. Tento Freudův ledovec se dál nazývá první topika.

Druhá topika zahrnuje Superego, Ego a Id. Právě Id, je zdroj energie pro Ego a Superego a můžeme ho zařadit do roviny nevědomí. Jako jádro nevědomosti považuje Freud libido. Libido se vyvíjí podle Freuda díky procházení určitými stádii. Tyto stádia jsou orální období do 18 měsíců (erotogenní zónou ústa, slast se získá sáním atd.), anální období od 18 měsíců do 2 let (slast je získána zadržováním a vypouštěním stolice), falické období od 3 let do 5 let (do popředí se dostávají genitálie), latentní období od 5 let do 12 let (dítě je zdánlivě desexualizováno) a genitální období od 12 let (ustanovení pevné identity, včetně té sexuální).

Sigmund Freud nebyl tolik přijímán odbornou i širokou veřejností. Na rozdíl od něj Carl G. Jung přijímán byl. Carl G. Jung se narodil roku 1875 ve Švýcarsku a jako Freud byl lékařem. Souhlasil v mnohých ohledech psychoanalýzy Freuda, ale nesouhlasil s tím, že hlavními činiteli psychiky člověka jsou sexuální pudy. Zdálo se mu to jako příliš zúžený pohled z Freudovi strany. Jung se považuje za zakladatele analytické psychologie, která zahrnuje mnoho aspektů.

Osobnost pojmenoval psyché a chápal ji jako samostatnou soustavu. Psyché se skládá ze čtyř subsystému a to jsou kolektivní nevědomí, osobní nevědomí, ego, bytostné já. Kolektivní nevědomí je nějaká neuvědomovaná zkušenost, která je dědičná. Můžeme sem zahrnout různé instinkty či pudy. Kolektivní nevědomí je podle Junga nejhlubší společný jmenovatel všech lidí. Je to ta nejhlubší vrstva lidské duše.

V analytické psychologii se vyskytují také tzv. archetypy, které jsou chápány jako pravzory chování a myšlení. Mezi archetypy můžeme zařadit animus a anima. Myslí tím, že v každé mužské osobnosti se nachází kousek ženské a naopak. Toto by se dle mého názoru mohlo připodobnit jin a jang.

Pojetí libida zobecnil jako psychickou a životní energii bytosti zaměřenou na cíl. Podle zaměření libida zavedl dvě kategorie lidské povahy – introvertní a extrovertní. Později tyto kategorie rozšířil funkční typy psychiky – myšlení (funkce intelektového poznání), cit (funkce subjektivního hodnocení), vnímání (všímání si pomocí smyslových orgánů), intuice (nevědomé vnímání).

Oba lékaři studovali lidskou psychiku. Shodovali se v nějakých principech psychoanalýzy, spolupracovali spolu a byli přátelé. Přesto se Jung po pár letech s Freudem v určitých názorech v psychoanalýze rozchází. Na rozdíl od Freuda nevědomí Jung nechápal jen negativně, naopak více pozitivněji. Dospěl ke zjištění, že nevědomí a vědomí se chovají k sobě kompenzačně a komplementárně.

Můžu říci, že nevědomí tvoří podstatnou část lidské duše a podílí se na utváření osobnosti. Jeho studium přispělo a připívá k léčbě různých psychických poruch jako jsou hysterie a neurózy.

Zdroje:

• https://cs.wikipedia.org/wiki/Nev%C4%9Bdom%C3%AD#Kolektivn%C3%AD_nev%C4%9Bdom%C3%AD
• https://wikisofia.cz/wiki/Nev%C4%9Bdom%C3%AD
• https://www.psychologiechaosu.cz/kvantove-vedomi/nevedomi/
• http://www.studium-psychologie.cz/dejiny-psychologie/4-psychoanalyza-sigmund-freud.html
• https://wikisofia.cz/wiki/Sigmund_Freud
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Sigmund_Freud#V%C4%9Bdom%C3%AD,_p%C5%99edv%C4%9Bdom%C3%AD,_nev%C4%9Bdom%C3%AD_(prvn%C3%AD_topika)
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Gustav_Jung
• https://wikisofia.cz/wiki/Analytick%C3%A1_psychologie
• https://wikisofia.cz/wiki/Carl_Gustav_Jung

Článek Nevědomí – referát (VŠ) se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

   Otázka: Hérakleitos z Efesu

   Předmět: Filosofie a společenské vědy

   Přidal(a): mara.bilej

Jméno: Marek Bílý          
Obor: Filosofie a společenské vědy
Předmět: Filosofie a otázky bytí – F-FOB 

    V této práci bych se rád zaměřil na Hérakleita z Efesu, velikého, byť ve své době mnohými nepochopeného, myslitele starověku a pokusil bych se shrnout podstatné myšlenky jeho ontologického bádání, jimž zasvětil významnou část svého nepochybně zajímavého života. A právě oním Hérakleitovým životem bych započal úvodní odstavec, a i přestože jednotlivé střípky o jeho existenci se v plnohodnotné referáty spojili až dlouho potom, co zemřel, a tím jistě mohou v kdekom vzbudit dojem o jakési mytologické či pohádkové vyumělkovanosti či nedostatečnosti, nebál bych se jich využít, nehledě na to, jak pravdivé ve skutečnosti mohou být a nechal bych s klidným srdcem volný průchod příběhům o něm, nejednou zakrytých nejasnostmi a tajemnem. Koneckonců, vždyť i on sám nosil přídomek filosofa „temného“ a ty jednotlivé údaje a teorie o jeho životě tento přívlastek jenom posílí.[1]

Hérakleitos, a to snad mohu napsat bez sebemenších pochyb, spatřil světlo světa v náruči vysoce postavené královské rodiny ve městě Efes, který je položen u západního pobřeží tehdejší takzvané Malé Asie, tedy dnešního Turecka a podle rozličných zápisků pozdějších řeckých historiků k tomu došlo přibližně mezi lety 540 až 480 př. n. l. O datech týkajících se jeho rodiny, se ovšem historici a učenci často rozcházejí, a tak se o původu onoho královského příbuzenstva nehodlám dále rozepisovat, jelikož bych se jen utápěl ve více či méně ověřených hypotézách vzdělanců dob dávno zašlých. Zásadním a opodstatněným se mi jeví však informace o onom aristokratickém původu, protože právě to mu, předpokládám, zajistilo, nezanedbatelné politické postavení. Tím spíše, když se můžeme od různých dějepisných zdrojů dozvědět, že v té době (za nadvlády Persie) byl politický život v Efesu poměrně rušný a privilegované šlechta v něm měla jistě významnou roli. Ohledně jeho působení v politice se traduje historka, že jakožto člen opozice proti perské despocii, přesvědčil tehdejšího perského tyrana Melankoma, aby z funkce sám odstoupil. Ovšem o samotné existenci tohoto člověka se vedou spory, takže bych toto vyprávění rozhodně nepovažoval za směrodatné. Zhnusen však a zklamán z jednání a smýšlení svých efeských spoluobčanů se nadobro odvrací od politiky a s údajným rozhořčeným soudem nad jejich hlavami, kde by se měli prý „raději oběsit a přenechat vládu vlastním dětem“[2] odchází z veřejné funkce do hor a pouští se tak na dráhu filosofa, myslitele se snahou pochopit strukturu světa a vesmíru. Vzhledem k jeho téměř poustevnickému životu se dá předpokládat, že v učení metafyziky a ontologie, byl naprostým samoukem, a ačkoliv se v jeho souvislosti předkládá možnost vlivů východních kultur (Lao-C) není možné je přesněji určit a tak jsou jeho myšlenky veskrze považovány za originální.[3] [4]

Během svých zkoumání došel Hérakleitos k představě, že svět je formován třemi základními přírodními živly: oheň, země, voda, přičemž zásadnímu postavení patřilo podle něj ohni, který měnil, kontroloval a ovládal zbylé dva elementy dle uvedené citace: „Všechny věci se mění v oheň a oheň ve všechny věci… Proměněným ohněm je především moře. Polovina moře je země a polovina vír.“[5] Nehledě na častou nejednoznačnost Hérakleitových tvrzení lze snad z tohoto vyrozumět, co měl pravděpodobně na mysli. Prioritu ohně jakožto pralátky bytí opíral o myšlenku jeho schopnosti neustálého se stlačování do té míry, že se z něj může postupně vytvořit vzduch, dalším stlačováním voda a posléze i země. Neomezuje se však jen na otázky metafyziky, původu veškerenstva, ale vztahuje účinky onoho, řekli bychom kosmického transcendentálního ohně či spíše jakési vágně definované energie, i na lidskou duši a její konkrétní aspekty. V této oblasti je zřetelné, že Hérakleitův „oheň“ nese jednoznačně pozitivní vlastnosti, zatímco kupříkladu prvek vody naopak pošpiňuje kvality člověka svou hloupostí, leností a slabostí.[6]

Na metafyzické úrovni je ovšem tento princip, podobně jako u koncepce „jin a jang“, nejen nedílnou součástí života, ale především hnacím motorem a trvalou silou samotného vesmíru. Onen dynamický vztah (jako u ohně, vody, země či vzniku a zániku) je stálým rysem universa a umožňuje všemu dopřávat si vlastního bytí v harmonii protikladů, bojů a svárů, které tento soulad umožňují, neboť idea nepřetržitého napětí zajišťuje, že nikdy nemůže dojít k situaci, kdy jedno (dobro x zlo, den x noc) zničí toho druhého, že tak zamezuje existenci něčeho takového jako je stálost a díky tomu vše neustále plyne. Jedinou stabilní změnou tedy představuje pouze skutečnost změn, které jsou výsledkem přeměn ohně. Z čehož vyplývá, že zatímco nic ve vesmíru nezůstává neměnné, sám vesmír, vytvářený metamorfózami ohně, je věčný. Tedy, že: „ Svět (vesmír), stejný pro všechny, neutvořil žádný z bohů ani z lidí – ale byl vždy a je a bude – vždyživý oheň vzněcující se s ohledem na svoje míry a hasnoucí s ohledem na svoje míry.“ [7]

Nicméně aby dal svému přízvisku „hádankáře“, kterým jej ověnčili v pozdější době stoikové, zapravdu a aby snad jeho útržkovitý výklad byl ještě o něco složitější, nevystačil si s pouhou myšlenkou světa formovaného onou prasubstancí ohně a nadále fungujícího na základě změn vyvstávajících z protikladnosti, jež svými změnami oheň umožňuje, ale jmenuje jistou věc, která (pravděpodobně) celý ten „kolotoč“, celé to dění ve světě vlastně řídí. Tím čímsi je takzvaný LOGOS. Termín, který za tu dobu získal mnoho významů a interpretací, jako výrok, rozum, vzor, princip či, a to bude patrně odpovídat Hérakleitově definici, jakýsi nanejvýše abstraktní „základní světový zákon“. A jakkoliv si může protiřečit tato úvaha s ohledem na jeho uvedenou citaci o vesmíru nevybudovaném žádnou božskou entitou a i přestože výklad LOGOS zůstává doposud nejistý, dovolil bych si usoudit, že tímto pojmem možná směřoval k myšlence jednoho Boha, bdícího a střežícího vyváženost všehomíru.[8]

Závěrem této práce, která měla za úkol vytyčit charakteristické body Hérakleitovi metafyziky a shrnout jeho teorie do lehce uchopitelné a stravitelné podoby, bych rád zdůraznil, jakého vlivu později ve skutečnosti dosáhly. Tyto úvahy ovlivnily nejen křesťanskou nauku, která se ke slovu LOGOS hrdě hlásí, ale nenechaly chladnými ani Darwina s Nietzschem, jejichž ideje o boji jako otci pokroku z něj taktéž vycházejí. A konečně i jádro Hegelovy dialektiky a jejích motivů je postaveno na prvotních Hérakleitových předpokladech, které potom k obrazu svému přetvořil další významný filosof Karel Marx, jenž z teorie Hegelova „dialektického idealismu“ dal vzniknout svému „dialektickému materialismu“, jehož učení nám (Čechům) bylo po dlouhých 42 let vkliňováno do hlavy.[9]

Seznam použité literatury:

Blecha, Jan. Filosofická čítanka. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-112-8.

KRATOCHVÍL, Zdeněk. Délský potápěč k Hérakleitově řeči. 1. vyd. Praha: Herrmann & synové, 2006. ISBN 80-87054-00-8.

STOKES, Philip. Malé album velkých myslitelů: stručně a přehledně o významných osobnostech světové filozofie. překlad Lumír Mikulka. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Brána, 2007. ISBN 978-80-7243-313-1.

Seznam použitých zdrojů z webových stránek:

CHLUBNÝ, Jiří. Hérakleitos z Efesu. Antika [online]. 2004-11-22 [cit. 2011-03-22]. Dostupné z WWW: <http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1906>.

Wikipedie, otevřená encyklopedie. Hérakleitos [online]. 2011-03-01 [cit. 2011-03-22]. Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Hérakleitos>.

[1] Blecha, Jan. Filosofická čítanka. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-112-8, s. 34.

[2] STOKES, Philip. Malé album velkých myslitelů: stručně a přehledně o významných osobnostech světové filozofie. překlad Lumír Mikulka. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Brána, 2007. ISBN 978-80-7243-313-1, s. 15.

[3] Wikipedie, otevřená encyklopedie. Hérakleitos [online]. 2011-03-01 [cit. 2011-03-22]. Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Hérakleitos>.

[4] Viz poznámka pod čarou č. 2.

[5] Viz poznámka pod čarou č. 2.

[6] Viz poznámka pod čarou č. 2.

[7] Hérakleitos Zl. B 30, v překladu Zdeňka Kratochvíla v knize Délský potápěč k Hérakleitově řeči, s. 202.

[8] CHLUBNÝ, Jiří. Hérakleitos z Efesu. Antika [online]. 2004-11-22 [cit. 2011-03-22]. Dostupné z WWW: <http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1906>.

[9] Viz poznámka pod čarou č. 8.

Článek Hérakleitos z Efesu – otázky bytí se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

   Otázka: Marxismus

   Předmět: Základy společenských věd

   Přidal(a): monkey88

Vznik a definice marxismu

Upevňování kapitalismu ve 30. a 40. letech 19. stol. uzavřelo cestu dalšímu rozvoji vědecké politické ekonomie. Dělnické třídy plozené kapitalismem si stále jasněji uvědomovali skutečnou povahu svého sociálně ekonomického postavení a svých vyhlídek do budoucnosti. Rozvoj kapitalismu byl provázen třídním bojem dělnictva, který postupně přecházel od nejnižších forem boje proti jednotlivým kapitalistům a vnějším znakům kapitalistického útlaku k uvědomělejším a organizovanějším formám boje proti kapitalistickým poměrům. Vědecká politická ekonomie se mohla dále rozvíjet jedině jako politická ekonomie dělnické třídy.

Tvůrci politické ekonomie dělnické třídy se stali Karl Marx a Bedřich Engels. Karl Heinrich Marx, narozen roku 1818 v Trevíru, studoval filozofii a práva na univerzitách v Bonnu a Berlíně. Už v době studií na těchto školách projevuje Marx své rozhodné názory a sklony, ve kterých je z nemalé části inspirován filozofií Georga Hegela.                                 
Bedřich Engels, který se narodil roku 1820  studoval na gymnáziu. Studium na otcovu žádost nedokončil, aby se mohl věnovat obchodu. Po škole nějakou dobu pracoval v otcově továrně, poté u brémské obchodní společnosti. V době, kdy absolvoval vojenskou službu, navštěvoval přednášky Friedricha Schellinga na berlínské univerzitě, kde se sblížil s mladohegelovci.
Politická ekonomie dělnické třídy vznikala jako jedna ze základních součástí jimi vytvořeného vědeckého systému ekonomických, filozofických a sociálně politických názorů, které v té době (polovina 19. století) tvořily světový názor dělnické třídy – marxismus.

Marxismus je ekonomická, politická a společenská teorie a praxe. Existuje řada variant marxismu. Pro všechny jsou však společné tři základní charakteristiky. První charakteristika je taková, že ve výkladu a kritice současného a minulých společenských systémů připisuje základní význam ekonomickým faktorům, především výrobním silám a výrobním vztahům, které podle něj vytvářejí politický a kulturní systém. Do druhé charakteristiky spadá to, že jako možnost volby ke všem dosavadním společnostem, rozděleným na vykořisťovatele a vykořisťované, mezi kterými je stálý třídní boj, staví budoucí harmonickou společnost, založenou na společném vlastnictví výrobních prostředků. V takové společnosti podle marxismu zaniknou společenské třídy a nebude tedy zapotřebí ani státních orgánů veřejné správy, které jsou jen nástrojem třídní nadvlády. A třetí charakteristika řeší problém přechodu mezi kapitalismem a socialismem. Nejprve proběhne násilný revoluční převrat, který provede dělnická třída, poté bude následovat přechodné období (diktatura proletariátu), které vystřídá období komunismu. Tento třetí marxistický předpoklad má nejvíce různých interpretací. Marx, který sám nezažil období masových politických stran, tento bod své teorie nerozvinul, tudíž jeho následovníci zaujali značně rozdílná stanoviska. Leninské pojetí například dává přednost vedoucí vysoce centralizované profesionální revoluční straně. Podle anarchokomunistického pojetí zase měla být politická moc svěřena  přímo samosprávným dělnickým kolektivům. Marxistická teorie i praxe se postupně rozčlenily do řady odlišných proudů (např. leninismus, stalinismus aj.). Měly vliv prakticky na všechny moderní teorie. Na základě názorů, teorií i představ marxismu vznikly i sociálně demokratické strany. Ty však během svého vývoje většinu marxistických předpokladů (teorii třídního boje, diktaturu proletariátu aj.) ze svých programů vypustily. Dnes na základě marxistické ideologie staví svůj politický program několik nereformovaných komunistických stran.

Marxismus filozoficky vyznává dialektiku jako způsob zachycení pohybu skutečnosti, přírodní, společenské i historické. Tím, co se mění je hmota. A vědomí (jednotlivé i společenské) je z hmoty, výrobních vztahů i společenských vztahů vždy odvozené. Proto až se změní v socialismu a komunismu ekonomické a společenské vztahy, dojde také člověk k osvobození.

Spolupráce Marxe a Engelse

Významným zdrojem marxistické politické ekonomie byla anglická klasická politická ekonomie. Zejména její vyvrcholení v dílech Adama Smítne a Davida Ricarda. Marx a Engels navazovali na vědecký přínos těchto dvou ekonomů, zároveň jej kriticky přehodnocovali a dále rozvíjeli.

Marx a Engels z vědeckého hlediska vymezili skutečnou povahu objektivních zákonů vývoje společenských výrobních vztahů – ekonomických zákonů. Představitelé klasické politické ekonomie hledali přirozené, nezaměnitelné a věčné zákony ekonomického a společenského dění. Ale Marx s Engelsem naopak viděli v ekonomických zákonech stávající výraz společenských výrobních vztahů, které za určitých sociálně ekonomických podmínek vznikají, trvají a s jejich změnou se mění nebo zanikají.

Revoluční převrat Marxe a Engelse v ekonomickém myšlení se projevuje nejvíce v Marxově teorii hodnoty a na ní vybudované teorii nadhodnoty. Marxova teorie hodnoty je výchozím bodem jeho vědeckého rozboru kapitalismu. Marx zpracoval  vědecké poznatky klasické školy politické ekonomie a odpoutal je od zkreslení a nepřesností. Představitelé té klasické školy politické ekonomie soustředili pozornost na kvantitativní stránku hodnoty (velikost hodnoty) a opomíjeli kvalitativní stránku  hodnoty (sociálně ekonomický obsah hodnoty). Hodnototvornou schopnost lidské práce považovali za její přirozenou vlastnost, tedy za přirozenou vlastnost určitých druhů práce.

Marxova práce

Teprve Marx vyřešil primární problém. Proč a za jakých podmínek se výrobky práce stávají zbožím a co je hodnototvornou podstatou zboží.  Klíčem k zodpovězení těchto otázek je Marxův objev dvojakého charakteru práce ztělesněné ve zboží. Práce konkrétní a abstraktní. Již Aristoteles tušil dvojakou povahu zboží a předmarxističtí ekonomové ji s větší či menší přesností určili.

Objev dvojakého charakteru práce ztělesněné ve zboží přivedl Marxe též k zodpovězení otázky, jak se v jednom a tomtéž výrobním procesu vytváří nová hodnoty a zároveň je přenášena do hodnoty vyrobeného zboží hodnota spotřebovaných výrobních prostředků.                                                                                                                                             
Pokračováním a rozvinutím Marxovy teorie hodnoty je teorie výrobní ceny.  Marx zde řeší problém, na kterém ztroskotali Adam Smith a David Ricardo. Tedy vysvětlení vzniku průměrného zisku v souladu s působením zákona hodnoty. Mechanismus kapitalistické konkurence vede k přeměně hodnoty ve výrobní cenu. Zboží nejsou v kapitalismu směňována bezprostředně jako výrobky práce, ale jako výrobky kapitálu. Zákon hodnoty působí v kapitalismu v upravené podobě jako zákon výrobní ceny.

Dále se Karel Marx pokoušel objasnit obecnou podstatu nadhodnoty a jejího vztahu k jevovým formám, v nichž vystupuje v kapitalistické ekonomice (průmyslový zisk, obchodní zisk, úrok, pozemková renta). Merkantilisté  vyzdvihovali obchodní zisk, William Petty rentu, Adam Smith zisk a rentu, David Ricardo zisk. Vrcholní představitelé klasické politické ekonomie došli k významnému poznatku, že jediným motivem kapitalistické činnosti je zisk, který plyne z nezaplacené dělníkovy práce. Třídní omezenost jejich poznání však zabránila dovést jejich myšlenky až do konce. Ani jeden z nich nedošel k vysvětlení obecného základu, který se skrýval za různými formami bezpracných kapitalistických důchodů.

Marx dokázal, že zdroj všech kapitalistických zisků nevzniká porušováním zákona hodnoty, ale v plném souladu s jeho působením. Proto i vykořisťování dělnictva buržoazií není náhodným, ale zákonitým jevem, spravedlivě podmíněným povahou kapitalistického způsobu výroby. Důkaz je založen na Marxově objevu, že předmětem koupě a prodeje ve vztazích dělníků a kapitalistů není zboží – práce, ale zboží – pracovní síla. Ta má rovněž dvojakou povahu.

Díla Karla Marxe

Karl Marx byl při psaní svých děl přímo ovlivněn třemi myšlenkovými zdroji. A to za prvé Anglickou politickou ekonomií. Adamem Smithem, jeho liberální teorií o volném trhu a soukromém vlastnictví. Davidem Ricadem a jeho teorií nadhodnoty, kterou si přivlastňuje kapitalista. Za druhé Francouzským utopickým socialismem. Francouzští utopisté Henri de Saint- Simon a Charles Fourier a britský podnikatel a lidumil Robert Owen. A posledním myšlenkovým zdrojem je Německá klasická filozofie. Tedy Georg Wilhelm Friedrich Hegel. Od něj převzal dialektiku. A Ludwig Feuerbach, od kterého převzal materialismus.

Vrcholné podoby dosáhla Marxova ekonomická teorie v díle Kapitál. Formovala se však postupně od začátku teoretické práce Marxe a Engelse ve 40. letech minulého století. Bedřich Engels začal studovat politickou ekonomii za svého pobytu v Anglii. Své práce s politickoekonomickou tematikou uveřejňoval dříve než Karel Marx. První z jeho prací je Nástin kritiky politické ekonomie. Nese dosud stopy utopického socialismu. Marx toto dílo i později oceňoval jako vynikající nástin kritiky ekonomických kategorií. Engels zde odborně posuzuje buržoazní politickou ekonomii jako vědu o obohacování vládnoucích tříd a nikoli národů. Z pozic spousty vykořisťovaných  a utlačovaných kritizuje kapitalistickou společnost a nastiňuje zde mnoho otázek, jejichž řešení se později stává významným prvkem marxistické politické ekonomie (např. vztah konkurence a monopolu, soustředění kapitálu, hospodářské krize aj.).

Marxův zájem o studium ekonomických otázek byl podnícen v době, kdy působil v redakci Rýnských novin. Několik svých prací publikoval v Německo-francouzských ročenkách. Byla to například stať s názvem K židovské otázce, ve které je charakterizována občanská společnost v níž každý jednotlivec sleduje svůj osobní zájem a peníze jsou její hybnou silou.

Přímým výsledkem Marxových ekonomických studií  jsou rukopisy, které jsou částí Marxova plánovaného díla Kritika politiky a politické ekonomie. Toto dílo zůstalo nedokončeno, zejména kvůli potížím s vydáním. Marx zde kritizuje buržoazní politickou ekonomii. Charakterizuje sociálně ekonomické postavení dělníků, kapitalistů a pozemkových vlastníků. Dále zde provádí rozbor mzdy, zisku, úroku a renty. Vysvětluje zde rozpory kapitalistické společnosti a líčí životní podmínky dělnické třídy.

Komunistický manifest

V únoru 1848 vyšel v Londýně Manifest Komunistické strany, který je vyvrcholením předchozí Marxovy a Engelsovy činnosti. Programový dokument komunistického hnutí. Charakterizovali v něm podstatu kapitalismu, úlohu buržoazie a dělnictva, zdůvodňovali nevyhnutelnost zániku kapitalismu a vytvoření socialistické společnosti. Text začíná proslulou větou: „ Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu“ a končí neméně známým heslem : „Proletáři všech zemí, spojte se!“. Manifest neměl ovšem významný vliv okamžitě. U nás vyšel Manifest v roce 1893. Ve 2. polovině 19. století se stal základem ideologie sociálně demokratických stran a začátkem 20. století také komunistických stran. Poté, co začala být správnost Marxovy předpovědi zániku kapitalismu stále více zpochybňována, ztrácel Komunistický manifest na významu a dnes je textem pouze historickým.

Marxismus v 50. a 60. letech

V 50. a 60. letech 19. století dochází k novému rozmachu Marxovy teoretické práce v oblasti politické ekonomie. Zabývá se podrobněji jejími dějinami, shromažďuje historický materiál, zpracovává výpisky i rozsáhlé odborné publikace věnované jednomu tématu. Tyto rukopisy známé pod názvem Základy kritiky politické ekonomie zahrnují skoro tisíc stran pracovních textů, náčrtků a poznámek. Byly vydány až v letech 1939 – 1941 Institutem Marxe, Engelse a Lenina v Moskvě. Marx zde popisuje výrobu všeobecně, všeobecný vztah výroby, rozdělování, směny a spotřeby, metodu politické ekonomie, výrobní prostředky (síly) a výrobní vztahy.

Dílo Kapitál

Vyvrcholením Marxovy teoretické práce je jeho základní dílo Kapitál. V knize Marx tvrdí, že vykořisťování je způsobeno tím, že dělník dostane zaplaceno méně, než to, co ve skutečnosti vyrobí. Rozdíl mezi dělníkovou mzdou, výrobními a provozními náklady a na druhé straně cenou výrobku je nadhodnota, která se stává kapitalistovým ziskem. Hromaděním nadhodnoty se tvoří další kapitál jako prostředek k dosažení dalšího zboží. Zboží nejsou jen výrobky, ale také další „výrobky“ na trhu práce, například pracovní síly. Dělník sám sebe prodává jako předmět, aby sobě a své rodině zajistil základní obživu, a je vykořisťován nejen kapitalistou, ale také konkurencí sobě rovných. Anonymní moc peněz dělníka odcizuje a stále více ho zbídačuje. Na cestě revoluce proto musí stát plánovitě řídit národní hospodářství, správně přerozdělovat společný majetek a postupně člověka vychovávat k přijetí komunistické morálky.

Postup Marxovy teoretické práce byl ovlivněn  také jeho působením v mezinárodním dělnickém hnutí, které ho obohacovalo o nové zkušenosti a podněty. Za Marxova života vyšel pouze I. díl, další připravil k tisku a vydal Bedřich Engels po Marxově smrti. Marx ve svém výkladu postupuje od nejobecnějších a nejjednodušších vztahů ke složitějším. Od zboží k penězům, od peněz ke kapitálu a absolutní nadhodnotě, od absolutní nadhodnoty k relativní a k jednotě obou způsobů výroby nadhodnoty, dále ke mzdě a od procesu výroby nadhodnoty k její přeměně v kapitál.

V prvním dílu Kapitálu, který se nazývá Výrobní proces kapitálu Marx vysvětluje základy své teorie hodnoty, vysvětluje zvláštnosti kapitalistického oběhu zboží a peněz, podmínky přeměny pracovní síly ve zboží, dále také třeba Marx podrobuje rozboru podstatu a formy mzdy za kapitalismu aj. Ve druhém dílu, který nese název Oběžný proces kapitálu rozebírá Marx koloběh průmyslového kapitálu v jeho jednotlivých funkčních podobách – peněžní, produktivní a zbožní. Ve třetím dílu Marx vysvětluje, jak nadhodnota a míra nadhodnoty nabývají formy zisku a míry zisku. Zkoumá zde kapitalistickou konkurenci mezi různými odvětvími, přeměnu hodnot zboží ve výrobní ceny. Objasňuje vznik obchodního kapitálu i obchodního zisku. Také zde nastiňuje problematiku rozboru národního důchodu kapitalistické společnosti a jeho třídního rozdělovaní.

Poslední léta Marxovy a Engelsovy práce

V posledních letech svého života napsali Marx a Engels ještě významné teoretické práce, ve kterých podrobovali ostré kritice nepřátelské názory, maloburžoazní návraty pronikající do dělnického hnutí. Prohlubovali a rozvíjeli své učení , které se šířilo v řadách dělnického hnutí. Prohlubovali a rozvíjeli své učení , které se šířilo v řadách dělnického hnutí. V letech 1876 – 1878 napsal Engels svou proslulou knihu Vědecký převrat pana Evžena Dühringa. Polemický spis proti docentu berlínské univerzity Dühringovi, který kritizoval v řadě spisů Marxovo dílo a zároveň se snažil proniknout do německého dělnického hnutí se svými buržoazními idejemi.

Pokračovatelé a kritici marxismu

Nejvýznamnějším pokračovatelem Marxova díla byl Vladimír Iljič Lenin. Ten obohatil Marxův obecný rozbor podstaty kapitalistického výrobního způsobu, zobecnil nové jevy ve vývoji kapitalismu a položil základy politické ekonomie socialismu.

Marxismus měl pokračovatele a školy na něj navazující. Již zmiňovaná V. I. Lenin, zakladatel vědeckého komunismu. Revizionismus, kritický a opravný přístup nových marxistů. Stalinismus – kult osobnosti. Dále také Frankfurtská škola, reprezentována jmény Maxe Horkheimera, Ericha  Fromma,  Theodora Adorna,  Jürgena  Habermase a Herberta Marcuseho. V centru pozornosti frankfurtské školy stálo zprvu učení Karla Marxe a Sigmunda Freuda.

Reakce na marxismus mají různé podoby. Kritice marxismus neušel. Například Karl R. Popper a Talcott Parsons stejně a rozhodně odmítají marxismus a věnují se jeho kritice. Ačkoli při tom nešetří nešetří příležitostnými a malými pochvalami hlavně na adresu jeho tvůrce. Popper je pozitivistou a tvůrcem určité zvláštní odrůdy uvnitř tohoto směru. Parsons se naopak rozhodně přiklání k antipozitivistické orientaci. Marx si jako filozof  vypěstoval, na rozdíl od jiných, velké množství svých přívrženců i odpůrců.

Seznam literatury

Sitárová Z., Kliment A. a kol., Dějiny ekonomických teorií. Praha: Svoboda, 1981, 536 s.

Scruton R., Slovník politického myšlení. Brno: Atlantis, 1999, 188 s.

Anzenbacher A., Úvod do filozofie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991, 304 s.

Rainko S., Marxismus a jeho kritici. Praha: Svoboda, 1979, 333 s.

Žaloudek K., Encyklopedie politiky. Praha: Libri, 1996, 511 s.

Balandier G., Politická antropologie. Praha: Dauphin, 2000, 285 s.

Hlavinka P., Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha: Triton, 2008, 265 s.

Článek Marxismus – maturitní otázka ZSV se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.