Otázka: Etika

Předmět: Základy společenských věd

Přidal(a): Denisa Černochová

• Zkoumá morálku několika základními způsoby
• Je to filozofická disciplína a nauka o morálce a o chování. Je disciplínou praktické filozofie (používáme ji každý den). Řeší otázky dobra a zla
• Ethos = zvyk, charakter
• Předmět zájmu etiky – hodnocení/posuzování činů a lidského chování s pomocí pojmů správný, špatný, dobrý, zlý
• Etické teorie zdůrazňují morální principy, podle nichž posuzujeme chování druhých i nás

Etika a její disciplíny/teorie

Konsekvencialistické:

• Jak mám jednat? S pomocí zvážení následků jednání
• Princip pro posuzování jednání = užitek, následek jednání, míra utrpení, štěstí

Alternativní:

• Způsoby utváření charakteru člověka; Jakou osobou se mám stát?
• První systematický výklad takto zaměřené etiky ctností – Aristoteles
• Ctnosti = schopnosti, dovednosti umožňující správná rozhodnutí a dobrý život osoby žijící ve společnosti (spravedlnost)

Deskriptivní etika:

• Popisná, popisuje a analyzuje mravní chování a morální jevy, představy, morální normy a systémy a to historické i současné (společnost, kultura, náboženské systémy)
• Morální normy – způsob sociální kontroly
• Empirická etika:
  • Poznatky, metody přírodních věd – zkoumá původ, vývoj morálky, morální emoce, intuice
  • Průběh, prvky morálního rozhodování, posuzování
  • Poznatky evoluční biologie, morální psychologie, neurověd, primátologie, výsledky zkoumání lidského mozku
  • Evoluční etika – vznik, vývoj morálního jednání z pohledu evoluční teorie
  • Neuroetika – cíl – popis, porozumění mechanismu morálního rozvažování, hodnocení

Normativní etika:

• Řeší, co jsou normy
• Reflexe a kritika morálních norem jako součást společenských systémů a jejich zdůvodnění
• Náboženství, kultury – odlišné soubory norem správného jednání
• Soubory – základy, jež jsou produktem evoluce, předmětem zkoumání biologie – empatie, altruismus, sympatie, přátelství, schopnost spolupráce, reakce na utrpení druhých, schopnost trestat toho, kdo ubližuje druhým – vrozené X díky zkušenostem revidovány, uspořádány (= důvod variability norem)
• Normativní etika zkoumá mravní příkazy, zákazy, normy, principy, ospravedlnění či zdůvodnění morálních soudů, opírajících se o nejvyšší morální princip(y)

Metaetika = analytická etika:

• Analyzuje jazyk, jímž hovoříme o morálce
• Způsoby, použití základních etických pojmů – dobro.. – obsahují morální hodnocení a morální soudy
• Deontická etika – logické vztahy mezi jazykovými výrazy, vyjadřujícími příkazy, zákazy, povolení
• Metaetika se zabývá logickou analýzou jazyka, jímž hovoříme o morálce. Morální soudy jsou vyjádřením morálních přesvědčení a v metaetice jsou předmětem zdůvodnění.
• Počátky – 1903 – britský filozof George Edward Moore – spis Principia Ethica
• Metaetika nezaujímá hodnotící stanoviska a nekritizuje normativní výroky (např. Krást je špatné) z hlediska obsahu – pokouší se logicky zkoumat jazyk morálky a zpřesnit jej. Zkoumá, zda morální soudy mohou být pravdivé ve stejném smyslu jako soudy popisující okolní svět. Zaměřuje se také na význam a užití etických termínů, tedy pojmů, které užíváme při morálním hodnocení („dobrý“, „správný“, „spravedlivý“ aj.)
• Provádí logickou analýzu morálních soudů a vztahů mezi nimi – táže se, zda se odlišují morální soudy od soudů o skutečnosti či za jakých okolností může jeden morální soud vyplývat z druhého
• Metaetika se zajímá o logickou strukturu etických teorií a morálních systémů a ověřuje způsoby zdůvodnění morálních přesvědčení z hlediska správnosti naší argumentace
• Metaetikové řeší problémy jako: Jsou morální soudy a výroky tvrzeními o faktech, či pouhým vyjádřením pocitů? Nebo se snad jedná o skryté příkazy? (Krást je špatné znamená Nekraď?)
• Existuje nějaké „je“, z něhož se dá odvodit nějaké ,,má být“? Jak máme analyzovat slova „statečný“, „spravedlivý“? K jaké vlastnosti se vztahuje slovo „dobrý“? Co znamená, když řeknu: Zabíjet je špatné?
• Dějiny myšlení přitom nabízejí různá řešení těchto otázek. Podle morálních realistů např. posledně zmíněným výrokem vynáším soud o nějakém etickém faktu (je špatné zabíjet) – morální soudy předkládají faktické informace o těchto objektivních pravdách
• Morální subjektivisté se domnívají, že morální soudy jsou pouhým vyjádřením osobního (či skupinového) postoje a mínění; soud tedy nevyjadřuje faktuální pravdy o dobru a zlu
• Pokud někdo řekne – Vražda je špatná, říká nám tím, že nesouhlasí s vraždou, že má vůči vraždě záporný postoj. Tyto výroky jsou pravdivé, pokud jsou v souladu s přesvědčením a míněním osoby, která je vyřkla. Pokud tomu tak není, jsou nepravdivé. Říká-li Vražda je špatná zastánce emotivismu, míní tím „Hanba vraždě!“, ,,Vražda fuj!“ – jako by se zhnuseně ušklíbl. Morální soudy jsou pro emotivistu emocionálním vyjádřením souhlasu nebo nesouhlasu, příp. slouží k emocionálnímu ovlivnění adresáta morálního soudu
• Zastánce preskriptivismu se zase domnívá, že morální soudy jsou instrukcí nebo doporučením pro jednání. Řeknu-li, že něco je dobré, pak vám doporučuji, abyste to dělali také; když řeknu, že něco je zlé, říkám vám, abyste to nedělali. Výrok Zabíjet je špatné tedy chápe preskriptivista jako přepis pokynu či zákazu Nikoho nezabíjej

David Hume – naturalistický omyl:

• David Hume (1711-1776) poukázal již v 18. století – v rámci své argumentace proti náboženské apologetice odvozující morálku z existence boha – na to, že z popisu světa (z faktů) není možné odvodit, jaký by svět měl být (tedy hodnoty)
• Mezera mezi „je“ a „má být“ je dle Huma přemostitelná pomocí psychologických zkoumání lidské přirozenosti (např. motivace)
• Problém přechodu od „je“ k má být“ se chybně zaměňuje s tzv. naturalistickým omylem, jehož se dle Georga Edwarda Moora dopouštíme definováním slova „dobrý“ a ztotožněním dobra s určitou vlastností (dobré je to, co je užitečné)
• Později ovšem Moore chápal vlastnost být dobrý jako vlastnost závislou na přirozených vlastnostech objektu, který hodnotíme. Dobro by pak mohlo být přirozenou vlastností objektu, podobně jako jiné vlastnosti závislé na chemických či biologických charakteristikách.
• Osvojení si základů metaetického pohledu na morálku by nás v debatách o tom, co je dobré a špatné, mělo vést k tomu, abychom kladli důraz na: ujasnění si významu základních pojmů, které v debatě užíváme; důsledné zdůvodnění předkládaných stanovisek; nutnost zdůvodnění morálních požadavků; podložení vlastního přesvědčení zdůvodnitelnými argumenty

Aplikovaná etika:

• Vše, co je spjato s počátkem života člověka – umělé oplodnění, interrupce, výzkum kmenových buněk
• S životem člověka ve společnosti, jeho kvalitou – zásahy do životního prostředí, lékařská péče, chudoba, válečné konflikty, dárcovství orgánů

Otázky spjaté s koncem lidského života – eutanazie, otázky vegetativního stavu

• Individuální – otázky jednotlivce, dělám dobrou nebo špatnou věc 
• Sociální – otázky celých národů, společenství

Máme svobodnou vůli?

Svobodná vůle a rozhodování:

• Jsou naše rozhodnutí výsledkem naší svobodné vůle, nebo mají příčinu, které si nejsme vědomi? Věda chápe veškeré dění ve světě jako deterministické to znamená, že všechny události ve světě jsou podmíněny, mají svojí příčinu, a tudíž bychom měli existenci svobodné vůle odmítnout
• Díky každodenní zkušenosti ale sobě a jiným osobám svobodnou vůli přisuzujeme.
• Tento zdánlivý rozpor často vede k tomu, že zaujmeme stanovisko, podle něhož jednáme, jako by svobodná vůle existovala, i když na její skutečnou existenci nevěříme
• Pokud platí ve fyzikálním světě determinismus, není snad svobodná vůle jen užitečný klam (způsobený neschopností analyzovat skutečné motivy našeho jednání), který nám umožňuje hrát „hru na morálku“ a který je součástí naší idealizace člověka?
• Svobodná vůle je schopnost rozhodovat a jednat bez vnějšího donucení a v souladu s vlastními přáními a přesvědčeními.
• Při řešení tohoto rozporu – čtyři základní stanoviska
• Dle kompatibilismu platí ve fyzikálním světě determinismus (vše má svoji příčinu), ale současně je pro nás zachována možnost svobodné volby, tedy i odpovědnost za naše jednání. Toto stanovisko zastával např. David Hume, George Edward Moore či Baruch Spinoza (1632-1677)
• Inkompatibilisté naopak tvrdí, že striktní determinismus se s odpovědností a svobodou vylučuje. Máme-li někdy možnost svobodného rozhodnutí, pak je neslučitelné s determinismem. Představiteli inkompatibilismu jsou Julien Offray de La Mettrie (1709-1751) a Claude A. Helvétius (1715-1771)
• Determinismus vylučuje existenci svobodné vůle, neboť je-li vše předem dáno, musí být podmíněna i naše volní rozhodnutí
• Dle indeterminismu naopak nelze přinejmenším některá jednání a volní rozhodnutí vysvětlit empiricky (na základě zkušenosti a zjistitelné příčinnosti), což uchovává možnost lidské svobody a odpovědnosti. Extrémním postojem indeterminismu je libertarianismus, podle nějž svět není deterministický, a tudíž existuje svobodná vůle, díky níž jsme příčinou našeho jednání

Determinismus a svobodná vůle:

• Podle antických atomistů se vše děje nutně, svět je nestvořený, neměnný, složený z malých neviditelných částic. Tuto podobu determinismu odstranil Epikuros (341-270 př. n. 1.) zavedením odchylky atomů, kterou vnímal jako nezávislý pohyb atomů, jenž není determinován jejich předchozím pohybem – může tak jít o počátek nového jednání, který bude mimo determinaci a umožní člověku jednat na základě přirozenosti, výchovy a vzdělání
• Naopak pro stoiky (např. Zenon) bylo vše – jako článek v řetězu příčin a následků – determinováno a podrobeno nutnosti. Základ svobody viděli v oproštění se od afektů; lidská svoboda byla dle nich spjata s mravní dokonalostí a věděním.
• Determinace chování je předmětem zájmu také pro matematiku a fyziku. Tzv. teorie chaosu popisuje chování dynamických nelineárních systémů (např. předpověď počasí či vývoj burzovního indexu).
• Chaotické systémy jsou podle matematiků determinované, nikoli náhodné. Přestože však v systému známe všechny determinující faktory, nemusíme být schopni přesně předpovědět chování systému. Můžeme předpovědět hrubý nárys a průběh událostí, nikoli detaily – v zimě bude chladněji než v létě, ale nelze říci, zda bude na Vánoce sněžit. Stejné vlastnosti má i lidské chování. Interakce genetických (dědičných) a vnějších vlivů dělá naše chování nepředvídatelným, ale nikoli nedeterminovaným – vlivy hrající roli – svoboda

Vůle a voluntarismus:

• Co člověka pohání a nutí, aby konal? Co mu umožňuje rozhodovat se? Filozofové často považují vůli za hnací motor člověka a svobodu vůle za předpoklad morálního jednání. Ve volních aktech, jež jsou předpokladem morálního rozvažování a jednání, přisuzujeme hlavní roli vědomému rozvážení – určováno vůlí. Člověk se tím odlišuje od zvířat, která nemají volní aktivity v tomto slova smyslu, a tudíž nemohou být svobodná
• Problém svobodné vůle je spjat s rozlišováním čtyř druhů svobody. Hovoříme tak např. o svobodě seberealizace (schopnost dělat to, co chceme nebo co si přejeme, a to bez vnějšího donucení a překážek, které by bránily tomu, co chceme realizovat – mohu se např. rozhodnout učit se hrát na kontrabas)
• Svoboda se může chápat také jako reflexivní sebekontrola – schopnost porozumět pohnutkám a motivům, na jejichž základě musíme či chceme jednat, hodnotit je a kontrolovat tak své jednání, schopnost vést vlastní jednání v souladu se správným rozhodnutím je svoboda sebeperfekce
• Konečně svobodu sebeformování a sebedeterminace chápeme jako schopnost dělat to, co chceme, a rovněž jako kontrolu našeho jednání prostřednictvím naší vůle – přiznání uvedených svobod člověku zakládá možnost přiznání odpovědnosti za jednání člověka
• Thomas Hobbes (1588-1679), David Hume nebo John Stuart Mill (1806-1873) považovali za projev svobody (a svobodné vůle) jednání bez vnějšího donucení a v souladu s vlastními přáními a přesvědčeními
• Naopak francouzský osvícenec Paul Heinrich Dietrich von Holbach (1723-1789) chápal svobodu (a tudíž také odpovědnost) jako iluzi, způsobenou mezerami ve vědění o příčinách. Immanuel Kant (1724-1804) vnímal svobodu jako kladení zákona sobě samému, jako schopnost sebeurčení (autonomie) člověka
• Morálka člověka je pro něj otázkou vědomé volby. Volba je pro Kanta morální jen tehdy, když ji lze bez rozporů použít na všechny případy. Kantova etika je tedy založena na autonomii mravní volby. Jeho pojetí následně reviduje Arthur Schopenhauer (1788-1860). Svými úvahami reprezentuje metafyzický voluntarismus, podle něhož je podstatou světa slepá, nerozumná, žádné kauzalitě a zákonitosti nepodléhající vůle. Voluntarismus považuje vůli za základní princip bytí nebo alespoň za základní prvek duchovního a morálního života člověka. Jeho kořeny sahají ke stoikům, podle nichž má vše příčinu v dřívějších událostech a věcech – pro každou událost a věc existuje řada příčin, tyto kauzální řetězce tvoří osud, ten je výrazem boží prozřetelnosti, je vůlí a rozumem. Příčinou všeho je tudíž boží vůle.
• Voluntarismus se projevuje v pojetí Boha u Augustina Aurelia (Bůh je absolutní a vše řídící vůle) či v myšlení Friedricha Nietzscheho (1844-1900). Ten zdůrazňuje funkci vůle ve všem živoucím a princip vůle k moci chápe jako princip vývoje, založeného na vůli být pánem, být něčím víc, být silnějším, a tudíž svobodným. vůle je samostatná a nezávislá schopnost člověka řídit události a jednání. Označuje schopnost uvádět do chodu kauzální řetězce, být příčinou našeho jednání

Svědomí:

• Schopnost sebereflexivního morálního hodnocení a použití morálních principů na vlastní jednání
• Reaguje na morálně špatné/ nejednoznačné situace, v nichž jsme jednali v rozporu s naší představou, jak bychom jednat měli (odmítli jsme pomoci osobě, která nás o to požádala apod.), nebo v rozporu s obecně přijímanou normou, u níž se očekávalo, že dle ní budeme jednat
• Součástí – schopnost rozlišování dobra a zla, vědomí toho, že se má konat dobro a nekonat zlo
• Schopnost vztáhnout a použít morální principy na vlastní jednání ve zcela konkrétních situacích a při konkrétním jednání
• Také svědomí (stejně jako přesvědčení o svobodné vůli) můžeme považovat za podstatný předpoklad pro utváření a zdůvodňování morálních soudů
• Současný pohled biologie na svědomí staví na základech, které nabídl Charles R. Darwin. Darwin nachází prvopočátek svědomí ve společenských instinktech, jež jsou usměrňovány souhlasem našich bližních, řízeny rozumem (později i náboženským cítěním) a posilovány učením a zvykem – to vytváří morální cítění neboli svědomí

Jak máme jednat?

Dle jakých principů:

• Představte si, že jedete s rodiči autem a míjíte chlapce ležícího u cesty s ošklivě poraněnou nohou. V podobných situacích se můžete rozhodovat, zda zastavit, či nezastavit, a uvažovat o různých důvodech, které vedou vaše jednání a mohou je ospravedlnit. Hledáním a promýšlením kritérií a norem, podle nichž jednáme a máme jednat, se zabývá normativní etika
• Normativní etické teorie zkoumají, zda a jak lze systematicky zdůvodnit a ospravedlnit morální normy závazné pro jednání člověka. Podle toho, co považují za nejvyšší morální princip, je pak můžeme rozdělit do několika typů Teleologické teorie (z řec. télos – cil, účel) posuzují jednání člověka s ohledem na dosažení nejvyššího, konečného cíle. Teleologicky orientovaná etika se od svých antických počátků táže: Co je cílem člověka a k čemu směřuje jeho jednání?
• Pro Demokrita (460-360 př. n. 1.) byla cílem dobrá mysl a klidný stav duše, pro Sokrata (469-399 př. n. 1.) a Platona (427-348 př. n. 1.) to byly ctnosti a vědění.
• Nejvyšším cílem může být i rozumné užívání slasti, jak byl přesvědčen Epikuros, či dosažení duševního klidu, jak soudil Seneca (4 př. n. 1.-65 n. 1.). Podle Aristotela je oním cílem a konečným účelem dosažení ctnosti, správného rozhodování a blaženosti (mentální a fyzické spokojenosti). V antickém Římě se za morální princip považovalo dodržování povinností – klasické pojetí představují myšlenky Cicera (106-43 př. n. 1.)
• V dějinách etiky byly zdůrazňovány i jiné cíle, jako např. uspokojení vlastních zájmů (egoismus), nejvyšší užitek pro co největší počet lidí (utilitarismus) či co možná nejlepší následky (konsekvencialismus)
• Deontologické teorie (z řec. to déon – to, co je požadováno) považují za nejvyšší princip (a tedy i motiv) jednání povinnost, nikoli cíl (např. lékař má vždy jednat ve prospěch pacienta). Z pohledu deontologie, jejímž hlavním představitelem je Immanuel Kant, je jednání správné tehdy, pokud následujeme maximu (pravidlo) kterou si vytvářejí osoby jako subjektivní praktickou zásadu pro jednání v určitých situacích (např. Sliby se mají dodržovat). S pomocí maxim určuje člověk jako rozumná bytost svou vůli
• Deontologické stanovisko pracuje s představou objektivního principu – kategorického imperativu (bezpodmínečného příkazu rozumu), který platí bez výjimky pro všechny rozumné osoby (např. princip úcty k důstojnosti člověka). Z pohledu deontologie je mravnost otázkou vědomé volby. Volba je morální jen tehdy, když ji lze bez rozporů obecně aplikovat. Kategorický imperativ říká: Má-li být naše jednání morální, musíme si být schopni přát, aby se stalo univerzálním zákonem

Morální rozhodování:

• Empirický výzkum průběhu morálního rozhodování ukazuje, že máme současně schopnosti jak pro rozhodnutí orientovaná s ohledem na konečný cíl (teleologická), tak pro ta založená na bezpodmínečné povinnosti (deontologická)
• Které z nich se projeví jako první nebo intenzivněji, závisí na parametrech rozhodovací situace (např. přítomnost dalších osob), emotivní náročnosti rozhodovací situace a rovněž na tom, zda jsme aktéry, či pozorovateli
• Vysvětlení a popis souběžných procesů teleologického a deontologického způsobu morálního rozvažování v našem mozku předložil americký neurovědec Joshua D. Greene
• Teorie duálních procesů morálního rozhodování vysvětluje, proč některé případy posuzujeme jako deontologové a jiné nikoliv. Rozhodující je, zda v mozku vzniká příslušná emocionální reakce (emoce jsou spjaty s deontologickými rozhodnutími)

Ctnosti a užitek:

• Ctnost je nezbytná charakterová intelektuální vlastnost, která dlouhodobě umožňuje vést dobrý život, popřípadě dosáhnout blaženosti
• Vedle teologických teorií (posuzujících především účely a cíle jednání) a deontologických teorii (posuzujících jednání s ohledem na pravidla) existuje jedna z nejstarších tradic etiky – etika ctnosti. Teorie ctnosti jako nezbytných charakterových a intelektuálních vlastností se výrazně rozvíjela již v antice. Antičtí filozofové odpovídali především na dvě otázky: Jak vést vlastní život? a Jak utvářet svůj charakter? Byť odpovědi nabízeli různé, v zásadě se shodovali v tom, že ctnost je určitý druh vědění a že ctnosti se lze učit
• Sokrates, Platon a Aristoteles dokázali prostřednictvím učení o ctnosti spojit morálku a individuální prospěch
• Ctnost chápe Aristoteles jako znamenitost, výtečnost a současně se domnívá, že přirozeným cílem člověka je dosažení vědět, co, komu, kdy a jakými prostředky učinit) znamená pro člověka získat štěstí (eudaimonia). Být ctnostný (tedy maximum šancí k uskutečnění lidské přirozenosti, tedy dosažení štěstí či blaženosti. Aristotelova etika je propojena s politikou – pojem dobrého a ctnostného člověka znamenal současně dobré individuum i dobrého občana polis
• Představu o nejvyšším dobru, k němuž směřuje jednání všech lidí, převzal od Aristotela Tomáš Akvinský (1225-1274). Rovněž on spojil nejvyšší dobro s dosažením štěstí. Ovšem u Akvinského byla idea štěstí ztotožněna s nalezením lásky k Bohu (christianizace Aristotelova učeni). Na rozdíl od antických představ však tohoto cíle není možné dosáhnout dříve než v posmrtném životě (což někteří filozofové nazvali morálním skandálem: dobro se nemusí v pozemském životě vyplatit)
• Středověká morální filozofie byla teocentrická – vycházela z představy o výsadním postavení Boha a k Bohu směřovala. V novověku se začaly prosazovat jiné koncepty etiky: varianty teorií smlouvy a později utilitarismu. Teorie smlouvy zakládají morální principy lidského jednání, principy spravedlnosti, společenského řádu a podmínky ospravedlnění politické moci na hypotetické společenské smlouvě uzavřené mezi svobodnými a rovnými individui. Prvními představiteli teorie byli v 17. století Thomas Hobbes a John Locke
• Utilitarismus vyzvedl jako empiricky uchopitelné kritérium mravní závaznosti princip užitečnosti – mravně přikázané a dobré je takové jednání, jehož následky přináší co největší štěstí co největšímu počtu lidí. Utilitarismus tedy posuzuje jednání dle jeho následků. Měřítkem následků je užitek, nejvyšší hodnotou je uspokojení potřeb a zájmů osob a rozhodující je štěstí všech zúčastněných, nikoli pouze jednotlivců nebo skupin. Tuto zásadu formuloval v podobě principu největšího štěstí Jeremy Bentham (1748-1832)
• Dalšími představiteli etické teorie utilitarismu byli např. John Stuart Mill nebo Henry Sidgwick (1838-1900).

Axiologie:

• Otázky vzniku, existence, určení, povahy a proměn hodnot zkoumá filozofická disciplína axiologie (z řec. axios – to, co je cenné, co za něco stojí)
• Od poloviny 19. století, kdy pojem hodnoty (užívaný hlavně v ekonomii) zaujal pozornost morálních filozofů. První ucelená filozofická koncepce hodnot – německý filozof Rudolf H. Lotze (1817-1881) – předpokládal existenci zvláštního světa hodnot existujícího mimo svět přírody
• Pozornost etiků se následně zaměřila na psychologii hodnocení, na zkoumání zájmu o hodnoty a role citu při hodnocení
• Filozofové Max Scheler (1874-1928) a Nicolai Hartmann (1882-1950) považovali hodnoty za ideální kvality, jež jsou postižitelné pouze intuicí
• Vlna zájmu o axiologii se zvedla v souvislosti s kritikou morálních hodnot měšťanské společnosti (především hodnot zdůrazňovaných křesťanstvím), kterou předložil Friedrich Nietzsche (1844-1900). Definicí hodnot se zabývá také metaetika, která může hodnoty chápat jako vlastnosti objektů (určité jednání má hodnotu), jako naše psychické projekce (hodnoty neexistují, existují pouze naše představy o hodnotách) či jako výsledky vztahu mezi objekty a naší myslí (hodnota vzniká díky objektu hodnocení a činnosti naší mysli, která jej hodnotí)

Jak zdůvodnit naše jednání?

Zdůvodnění a ospravedlnění:

• Nedílnou součástí etiky je hledání zdůvodnění morálního jednání a předkládání ospravedlnitelných důvodů našeho jednání. Předpokladem zdůvodnění a o ospravedlnění jednání je pak přisouzení již zmiňované svobody vůle a autonomie rozhodování
• V dějinách etiky setkáme např. s náboženským zdůvodněním morálky. Původcem a nejvyšší autoritou morálky je zde bůh (bohové), morální normy a příkazy mají božský původ
• V křesťanství se morálka opírá o Desatero, jež předkládá přikázání týkající se vztahu k Bohu (V jednoho Boha věřit budeš!) a k druhému člověku (Nezabiješ!, Nepokradeš! aj.)
• Pro klíčového představitele patristiky Augustina Aurelia (354-430) je nejvyšším dobrem a cílem lidského života Bůh
• Naše svobodná vůle a rozhodování jsou podmíněny boží milostí
• Nejstarší racionalistické zdůvodnění předložili Sokrates s Platonem. Jejich pojetí morálky se opírá o dvě základní teze – dle první lze k podstatě morálních problémů proniknout s pomocí rozumu; druhá teze říká, že pokud člověk poznal dobro, již nikdy nebude jednat nemorálně. Toto stanovisko označujeme jako etický intelektualismus – existuje jen jedno dobro, jímž se mají všichni řídit. Toto dobro nezávisí na lidských tužbách či názorech a může být školenými lidmi objeveno, rozumově poznáno
• Racionalistickým zdůvodněním morálky je i snaha Immanuela Kanta nalézt univerzálně závazný morální princip (kategorický imperativ) nezávislý na našich sympatiích a emocích a odvozený jen z rozumu, ne ze zkušenosti. Tento princip by měl bezpodmínečnou platnost pro všechny. Kant jej shledává v principu: Jednej jen podle té maximy, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem (spolupráce a pomoc-univerzální morální princip?)
• Hedonistická zdůvodnění morálky ospravedlňují lidské jednání cílem, jehož lze v životě dosáhnout (štěstí, užitek, klid aj.). Podle antického epikureismu brání dosažení štěstí strach, který lze odbourat s pomocí rozumu a správného úsudku. Stoikové považují naše jednání za determinované přírodními zákony, jež popisují racionální řád celého kosmu. Štěstí dosáhneme díky klidu, který získáme vhledem do řádu světa, do rozumem rozpoznatelných zákonitostí přírody. Novověký utilitarismus zdůvodňuje a ospravedlňuje jednání podle následků, jež hodnotí podle kritérií maximalizace štěstí a minimalizace utrpení
• Kontraktualismus zdůvodňuje jednání racionální úvahou, která vede od individuálních zájmů k dobrovolnému sebeomezení a vzájemným závazkům prostřednictvím společenské smlouvy
• V současné etice narážíme i na empiricky orientovaná naturalistická vysvětlení – ta na základě poznatků sociobiologie, evoluční teorie či neuroetiky zdůvodňují a vysvětlují společné základní prvky všech morálních systémů, jako jsou reciprocita, mentalizace, kooperace, altruismus a sociální emoce

Skepse vůči zdůvodnění:

• Vůči předkládaným zdůvodněním morálky se v dějinách myšlení objevovala i skeptická stanoviska. Antičtí skeptikové se zdržovali úsudku a morálního hodnocení – podnětem jim byla existence protikladných mínění o stejných věcech (např. týž způsob života jedněm prospívá, jiným škodí)
• Tradici antické skepse oživil v 16. století Michel de Montaigne, jenž použil skepsi jako prostředek k prosazení individualismu, lidské svobody a humanismu
• Skepse vůči všem etikám zaznívá i u Friedricha Nietzscheho, který je považoval za natolik pošetilé a nepřirozené, že by každá z nich přivedla lidstvo do záhuby, kdyby jej skutečně ovládla

Relativismus a náboženská morálka:

• Etický relativismus – obsahuje tezi, podle níž není nic jednoduše morálně dobré či morálně špatné, nýbrž vše je morálně správné pouze pro určitou osobu, společnost, morální tradici, historické období; pro relativistu neexistují žádné univerzálně platné morální soudy
• Mnoho lidi se domnívá, že neexistuje univerzální morálka-toto stanovisko je také základem etického relativismu.
• Relativisté mini, že morálka se v jednotlivých kulturách, epochách, náboženstvích i společnostech odlišuje natolik, že neexistují morální principy nebo soudy, které by byly všeobecně přijímány. Existence rozdílů však nutně neznamená, že se odlišují samotné základy sociální kontroly – v různých kulturách a náboženstvích mohou např. existovat odlišné povinnosti dětí vůči rodičům, ale ve všech jsou tyto povinnosti zpravidla předmětem nějaké morální normy
• Přesvědčení relativistů – mezi první patřili už sofisté či stoikové – mohlo vzniknout na základě zkušenosti: Ani jedno dobro nepůsobí na všechny lidi jako dobro a mnohé rozkoše v sobě skrývají zlo (rozkoš pijana, žrouta nebo smilnika)
• Základem relativismu mohlo být uvědomění si protikladných hodnocení a popisů mravů a zvyků různých národů. Pro relativistu znamenají slova „dobrý a špatný“ totéž co schvalovaný a neschvalovaný příslušnou společnosti
• Např. pro současné umírněné relativisty, jako je Američan Richard Rorty (1931-2007), je dobré to, co snižuje míru utrpení člověka.
• Námitku vůči relativismu vznesl již Platon v polemice se sofistou Protagorem (485-410 př. n. L.), když se dotázal, zda tvrzení Všechna pravda je relativní je relativní, nebo absolutní pravda. Dle Platona Protagoras musí tvrdit, že pravdivost uvedeného tvrzení je sama také jen relativní pravdou. Pokud jej tedy původně chápal absolutně, pak říkal nesmysly
• Proti relativismu v morálce dnes hovoří výsledky systematických zkoumání lidských společnosti. Ta bez ohledu na ohromující rozdílnost lidských jednání naznačila, že společnosti pravidelně hodnotí vybraná jednání převážně negativně (usmrcování, porušení vlastnických vztahů apod.) a jiná pozitivně (péče o děti, staré lidi, chudé, pravdomluvnost, pomoc druhým apod.)
• Součástí všech společenství je rovněž ustavení povinností vůči bohu/bohům, která jsou základem již zmiňovaného náboženského zdůvodnění morálky. Náboženská zdůvodnění spočívají na předpokladu existence boha. Přijetí
  existence boha spočívá na víře, která ovšem není všeobecná. I kdybychom existenci boha předpokládali, není nám o něm fakticky nic známo, není jasné, jak bychom mohli získat vhled do božských nařízení a jak můžeme rozhodnout, co a skrze koho bůh vskutku přikazuje. Pro Platona nebylo náboženství základem morálky, ale naopak. Morální principy propůjčily náboženství  prostřednictvím podobenství autoritu nebo sloužily k jejímu zprostředkování. Náboženství je u Platona představeno jako dodatečná racionalizace, která má regulaci chování a jednání poskytnout absolutní autoritu.
• Relativismus se od počátku 20. století objevuje i v antropologii. Tzv. kulturní relativismus předpokládá, že kultury jsou neopakovatelné systémy pochopitelné jen v kontextu jejich vlastních hodnot, norem a ideji
• Relativistická stanoviska (např. v dílech průkopníků moderní antropologie Franze Boase a Ruth Benedictové) byla jedním ze zdrojů postmoderního odmítnutí představy o univerzální morálce: Existuje neredukovatelná pluralita morálních systémů a představ, jež jsou vzájemně nesrovnatelné

Náboženství a morálka:

• Náboženské morální koncepty jsou tradicionalistické. Tradice (v případě náboženství slovo boží) je v nich posledním důvodem, na nějž a za nějž se již nelze dál ptát
• Tento rys nalezneme u všech představitelů náboženského zdůvodnění morálky. Víra v existenci boha a pravdu zjevení je základem bezpodmínečné povinnosti.
• Augustinus Aurelius chápal dobré jednání jako dar božské milosti, bez niž by nebyla lidská vůle schopna uskutečnit něco dobrého. Lidské myšlení pouze přisvědčuje zvěstovaným konečným pravdám. Člověk podle Augustina zakouší podřízenost zákonu, který nevytvořil, je povolán k povinnosti. Povinnost podřízenosti existuje i tehdy, když nemohu doufat v odměnu za své úsilí

Co je morálně přijatelné?

Aplikovaná etika:

• Aplikovaná etika analyzuje, zvažuje a simuluje morálně závažné rozhodovací situace, postupy a jednání v takřka všech oblastech lidské praxe
• Ne vždy dokáže normativní etika nabídnout řešení každodenních (a nových) problémů, s nimiž jsou lidé v současnosti konfrontováni. Jedná se především o otázky spjaté s rozvojem technologií, medicíny a techniky, s ekonomií či ekologií. Aktivity v těchto oblastech razantně zasahují do konkrétního lidského života. Etické reflexe širokého spektra problémů, s nimiž se dnešní společnosti často setkávají poprvé nebo v masovém a nadnárodním měřítku, jsou náplní aplikované etiky. V současné literatuře se přitom může pojem aplikované etiky překrývat s pojmem bioetiky, byť spojení aplikovaná etika naznačuje širší záběr než u bioetiky
• Také v aplikované etice nalézáme v ospravedlněních jednání v problematických situacích všechny hlavní etické teorie (od konsekvencialismu po kontraktualismus). Ty nám ovšem nedokážou pomoci s řešením speciálních případů rozhodování (Mohu a mám pomoci při eutanazii nevyléčitelně nemocného? Máme využívat jadernou energii?)
• Při podobných rozhodováních postupuje aplikovaná etika dvěma způsoby:
  • Top down model použije k ospravedlnění konkrétního rozhodnutí obecné etické pravidlo – např. platí-li pravidlo Nezabiješ!, nelze provádět eutanazii.
  • Bottom up model vytváří morální normy a pravidla na základě zkušenosti s konkrétními situacemi a zvláštními podmínkami. Obecná pravidla konfrontuje s empirickou analýzou situace (např. pravidlo Nezabiješ! je konfrontováno s možností eutanazie za konkrétně stanovených podmínek)
• Základem všech oblastí aplikované etiky je zdůraznění lidské důstojnosti a základních lidských práv. Např. politická etika tak zdůrazňuje při politických rozhodnutích dodržování principů lidské důstojnosti, spravedlnosti a stability ve prospěch občanů i společnosti. Etika médií si všímá společenských přínosů, procesu produkce, distribuce a využití masových médií. Hospodářská etika určuje cíle a normy individuálního a státního ekonomického podnikání.
• Environmentální etika se zabývá otázkami zásahu člověka do přírody
• Američan Michael Bruce Sterling (*1954), jeden ze zakladatelů literárního směru označovaného jako kyberpunk, popisuje ve svých románech (např. Schizmatrix, Oceán prachu) budoucí technicky či (bio)technologicky profilované společnosti
• Z pohledu aplikované etiky jsou jeho romány precizně domyšlenými možnými důsledky budoucího vývoje společností. Sterling v nich vytvořil neologismy popisující možné budoucí jevy. Jedním z nich je Wexelblatova pohroma“ – situace, kdy přírodní pohroma ochromí technologie a lidstvo natolik, že zaviní technologickou katastrofu (např. únik ropy z mořských vrtů, výpadky energií způsobené sluneční erupcí)

Praktická etika:

• Jako první mapoval problémy aplikované etiky australský filozof Peter Singer (*1946). Jeho kniha Practical Ethics otevřela v roce 1979 intenzivní debatu o konsekvencialisticky řešených problémech práv zvířat, manipulaci s féty a embryi, o otázkách euanazie, identity osoby, znečištění prostředí či o problémech vztahu k chudým zemím
• Singer použil označení praktická etika ve smyslu etiky orientované na praxi. Ještě na počátku 90. let 20. století vyvolávala kniha kvůli své praktické věcnosti a snaze řešit konkrétní problémy výraznou nevraživost v klerikálních kruzích

Bioetika:

• Bioetika se věnuje etice ve vědách a technice, a to hlavně ve vztahu k lidskému životu a zdraví
• Zabývá se kritickou analýzou morálních dimenzi biomedicíny, biotechnologií či ekologie
• Bioetika (z řec. bios – život) reflektuje a studuje morální problémy, jež souvisí především s medicinskou praxí, výzkumem, péčí o zdraví a praxi ošetřovatelství.
• Intenzivně se vyvíjí od 60. let 20. století, kdy rychlý vývoj a nové možnosti v klinické medicíně, biomedicinských vědách a biotechnologiích inicioval řadu otázek spojených s počátkem, kvalitou, ovlivněním a ukončením života. Existence ventilačních přístrojů nebo zařízení pro dialýzu umožnila přežívat pacientům, kteří by bez pomoci přístrojů zemřeli
• Postupně se rozvíjely i možnosti transplantační medicíny a možnosti dárcovství orgánů, jež vyvolaly otázky spjaté s rozhodováním typu: Komu, co, za kolik a zda ještě vůbec?
• Do uzavřeného světa lékařů začali ve druhé polovině 20. století pronikat filozofové, právníci či religionisté. Dnes již do kontextu rozhodování o otázkách života a smrti vstupuje široké spektrum aspektů. Medicína je chápána jako komplexní obor spjatý také s otázkami zdravého životního stylu (zdravá výživa se stává součástí prevence  nemocnění; kouření, nedostatek pohybu či užívání drog navíc mohou zvýšit částku na zdravotní a životní pojištění osob)
• V návaznosti na protestní hnutí v západních zemích z konce 60. let (proti válce, za občanská a ženská práva, za práva menšin) se součástí bioetiky stala i politická témata (kritika výkonu moci, sociální spravedlnost)
• Dnes je součástí zájmu bioetiky taktéž veterinární lékařství a obecně všechny disciplíny, jež se vztahují k životu člověka – včetně např. etiky sportu
• Bioetika dnes reaguje i na novou podobu vztahů mezi lékařem a pacientem. Lékař musí např. rozhodnout, zda poskytnout pacientovi informaci o těžké chorobě (což by mohlo zhoršit jeho stav) a jak současně respektovat svobodný a informovaný souhlas o léčbě. Preimplantační a prenatální diagnostika vede k diskusím o mateřské autonomii či statusu embrya a fétu (plodu). Péče v této oblasti podnítila diskuse o reproduktivním zdraví, tedy o schopnosti (jejím zajištění) rodit potomky bez genetického defektu (otázky genetického inženýrství). Tradiční součástí bioetických diskusí jsou témata umělého přerušení těhotenství a eutanazie čili rozhodnutí o ukončení života
• Pro sexuální etiku má zásadní význam princip sebeurčení a nepoškození. Sexuální chování a praktiky jsou přípustné, pokud jsou součástí vlastního sebeurčení a nevedou k sebepoškozování či poškozování druhých. Etika vědy a techniky reguluje vědecký výzkum, jehož následkem by mohlo být poškození osob či prostředí.
• Multikulturní encyklopedií bioetiky a religionistické slovníky etiky světových náboženství dnes vykládají jednotlivá hesla s pomocí srovnávací interpretace velkých náboženství (islám, buddhismus, hinduismus). U jednotlivých hesel (např. sebevražda, přerušení těhotenství, homosexualita či eutanazie) však zjišťujeme, že jednotlivá náboženství se (i uvnitř vlastní tradice) značně liší v hodnocení toho, co je, či není přípustné nebo akceptovatelné

Osoba a identita:

• Bioetika se věnuje převážně vztahům k druhým (zacházení s osobami, vztahy mezi osobami; ovšem také vztahy k prostředí), resp. vztahům k sobě samému
• Snahu upravit vztahy k prostředí, druhým a sobě samému můžeme chápat jako hledání pravidel pro vztahování se k cizosti (sexualita, smrt, náboženství)
• Úvahy o cizosti a odlišnosti předpokládají nějaký obraz sebe sama, vlastní osoby a právě proto se bioetika snaží jasně určit identitu osoby.
• Osoby mají schopnost vidět samy sebe jako existující v čase, jsou schopné usilovat o další život. Osoby disponují rozumem, mají vědomí, sebevědomí (jsou schopny si představit sebe samy v minulosti i budoucnosti), mají schopnost komunikace a mravního vědomí
• Identita – spjata s fyzickou identitou a identitou vědomí, která spojuje náš minulý život se současným a budoucím a je podmínkou pro vědomí odpovědnosti

Dobro a zlo

• Základními kategoriemi jsou dobro a zlo
• Charakteristickým znakem je jejich polarita (opačnost) 
• DOBRO = vše užitečné, prospěšné
• ZLO = mnohem složitější
• fyzické – člověk za ně nemůže (nemoc, katastrofy)
• mravní – člověk sám něco spáchá vědomě a svobodně
• metafyzické – je výsledkem nenaplněnosti dobra – nemůžeme to dobro vykonávat 

Pojmy:

• egoismus – soustředěnost na sebe
  
• altruismus – myslím spíše na druhé
• empatie – vcítění se do druhého
• ctnost – to nejlepší, čeho jsem schopna
• ataraxie – duševní klid

Základní problémy v etice:

• Vztah mezi tím co je, a co má být.
• Vztah mezi individuálním a společným zájmem.
• Výběr mezi dobrem a zlem.

Současné směry

Etika v lidských vztazích:

• Např. v rodinách 
• Problémem jsou časté rozvody (v 50 % případech), nejčastější jsou po 3 a 5 letech manželství.
• Problémem je také upřednostňování materiálních hodnot nad vztahy v rodině.
• Patří sem i gender, rasismus nebo diskriminace.

Ekologická etika:

• Zkoumá vztah člověka k přírodě
• Zvířata (problém – zvířecí farmy, týrání)
• Rostliny (stromy – kácení)
• Narušuje se příroda

Sociální etika:

• Zkoumá společenské organizace, instituce 
• Vládní (WTO, EU, ILO), nevládní (Červený kříž, Greenpeace, Mensa), nadnárodní (Coca Cola, McDonald’s)

Politická etika:

• Individuální – podle obyvatel, jak se chovají, jací jsou
• Pevná ruka (dril) potřebují lidé, kteří jsou méně inteligentní
• Demokraticky – inteligentní lidé

Pojmy:

• Svoboda – ke nutnou podmínkou k naplnění morálních cílů. Důležitá je svoboda vůle – bez ní nemůže morálka existovat.
• Kolektivní vina:
  • Vina se rozkládá na více lidí – ve skupině někdo něco zaviní – následky nese celá skupina.
  • Západní civilizace: nic se mi nestane, když nenahlásím trestný čin.
  • Východní civilizace: když někdo ví o trestném činu a nenahlásí to, má na tom podíl viny.
  • Případ morální odpovědnosti, nepřímo se podílíme na tom, co v našem jménu učinila vláda.
  • Svědomí – vnitřní hlas, který hodnotí jednání člověka, osobní přesvědčení na přijetí určitých morálních norem.
  • Morální odpovědnost – Za každé naše rozhodnutí (i když se rozhodujeme pod nátlakem) neseme morální odpovědnost.

Další problémy v etice:

• Ztráta vnitřní svobody – manipulace totalitními režimy.
• Problém v masové kultuře – reklamy, média (manipulované informace, šíření negativních informací).
• Pozn. člověk se rodí šťastný, ale jak k němu přicházejí informace, stává se nešťastným; malé děti jsou dokonalé.

Morálka:

• Morálka znamená celkovou představu správného jednání ve společnosti.
• Vnitřní:
  • mizí, je na vymření
  • chovám se dobře, protože to tak cítím (ráda pozdravím učitele), vychází to ze mě
• Vnější:
  • chovám se dobře, abych nebyla potrestána (pozdravím učitele z nutnosti)
  • založena na strachu
  • problém: ve třídě udělám něco sama od sebe (podlézání), za to jsem pak odsouzena spolužáky.

Článek Etika – podrobná maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Základní pojmy práva

Předmět: Právo

Přidal(a): Tereza

ZÁKLADNÍ POJMY

• úvod do předmětu, právo a morálka, právo a stát
• historický vývoj práva
• právní systémy v současném světě
• právní normy a vztahy
• orgány právní ochrany ČR, český právní systém

Právo = souhrn obecně závazných norem a pravidel chování, které stanovuje stát v určité formě a při porušení přichází sankce

= soubor pravidel, podle kterých se řídí celá lidská společnost

• spolu s morálkou řídí chod společnosti
• pro společnost jsou závazné
• historicky právo vzniklo od nepsaných právních obyčejů a zvyků lidí v dávné době až po písemnou formu dnešních právních předpisů

funkce práva: jedná se o donucovací prostředek, ale zároveň klade meze donucení = na jedné straně omezuje chování subjektů práva, na druhé straně vymezuje a garantuje určitou míru svobody

Právo objektivní (abstraktní): nevztahuje se na konkrétní osoby, závazné pro všechny členy společnosti

• právní předpisy, které musí každý dodržovat
• stanovená práva a povinnosti, pravidla i sankce
• kupní smlouvy, manželství

Právo subjektivní (konkrétní): soubor oprávnění a povinností konkrétního subjektu práva v konkrétním právním vztahu = vztahuje se na konkrétní osobu, jedince – např. právo na mzdu

Dle právních odvětví:

• Právo soukromé: soubor právních norem týkajících se jednotlivců (FO, PO)
  • založeno na principu rovnosti účastníků = subjekty jsou si rovny (zaměstnanec x zaměstnavatel)
  • obchodní, rodinné, pracovní, občanské právo
• Právo veřejné: stanovuje a chrání zájmy státu
  • založeno na principu subordinace = jeden subjekt právního vztahu podřízen druhému
  • systém nadřazenosti a podřazenosti
  • nadřízený subjekt – stát, státní orgán, úřední osoba, která je vybavena mocenskými pravomocemi
  • ústavní, správní, finanční, trestní právo

Právo a morálka

• právo je psané, morálka nepsaná
• u porušení práva přichází trest (pokuta, vězení)
• morální normy = státem neupravené ostatní společenské vztahy
• nejsou vynutitelné státní mocí
• morální tresty – špatné svědomí, společenské sankce (opovržení)
• čestný a svědomitý člověk se jimi řídí, i když nehrozí právní sankce
• právní vědomí – ovlivňuje, zda občané dodržují nebo porušují právo (znalost práva, názory na spravedlnost)
• spravedlnost = žádoucí stav věcí, který odpovídá podstatě a právům člověka ve společnosti
• zákonnost = legalita, stav společnosti, který je v souladu s právem

Stát = organizované společenství lidí žijících trvale na určitém ohraničeném území

• z právního hlediska musí mít své:
  • území
  • hranice
  • obyvatelstvo
  • řídící orgány
  • administrativu
  • ozbrojenou moc
  • každý stát musí mít svůj právní řád

Znaky

• státní moc
  • výkonná (prezident, vláda, státní zastupitelství)
  • zákonodárná (zavádí zákony, senát, poslanecká sněmovna, skupina poslanců, senátorů, kraj)
  • soudní (vykonává soustava soudů ČR)
• suverenita státu – státní moc, její nezávislost na jiné moci
• státní symboly
  • státní hymna
  • státní znak (malý a velký)
  • státní barvy
  • státní pečeť
  • vlajka
  • vlajka prezidenta – standarta
• vydávání peněz a výběr daní
• státní území

Historický vývoj práva

• Právo zvykové – existovalo pouze ve vědomí lidí, obyčeje
• 1800 př. n. l. Chammurapiho zákoník v Mezopotámii
  • nejznámější právnické dílo (oko za oko, zub za zub)
• 5 st. př. n. l. zákon 12 desek Řím
• Novověk – Charles Louis Montesquieu
  • zabýval se přirozeným právem člověka a jeho rovností před zákonem
  • rozdělil moc na zákonodárnou, výkonnou a soudní

České historické právní dokumenty:

• Zákon sudnyj ljudem – 9st., nejstarší slovanská právní památka, trestní a rodinné právo
• 18.-19.st. – Obecný zákoník občanský, právní normy v podobě, jak je známe dnes
• 1993 – vznik samostatné České republiky – Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod

Základní právní oblasti (systémy)

= historicky se vyvinuly 3 odlišné právní oblasti:

• 1) oblast Evropského kontinentálního práva
  • je založené na základech antického římského práva
  • jeho základem je právo psané (založeno na existenci celého systému písemných právních norem, zákony, vyhlášky, předpisy)
  • podpůrnou roli v něm mají zvyklosti a obyčeje
  • soudce právo netvoří, ale nalézá jej na základě psaných právních předpisů
• 2) Angloamerické právo (Anglosaské)
  • platí ve VB, s výjimkou Skotska a ve 3 zemích její bývalé koloniální říše i v USA
  • Precedenty – tzn., že trestný čin, který byl již jednou určitým způsobem odsouzen, slouží jako vzor, pro podobný nebo stejný trestný čin, který se stal později
  • v ČR se precens nepoužívá
  • soudce právo tvoří
  • důležitou právní roli tady hrají obyčeje
• 3) Islámské právo
  • muslimské státy
  • za jeho tvůrce se považuje Bůh, protože je dokonalý a věčný, proto i jeho právo je dokonalé a neměnné
  • pravidla jsou v Koránu

Právní normy

= všeobecně závazná pravidla chování, jejichž dodržování je vynutitelné státní mocí

• jsou vydávány státními zákonodárnými orgány
• pokud dojde k porušení právní normy, stát pachateli udělí sankci
• právní předpis = soubor právních norem

Struktura:

• hypotéza – stanovuje mantinely, podmínky (koho se norma týká a kdy)
• dispozice – konkrétní práva a povinnosti
• sankce – druh trestu, důsledky porušení

Dělení dle funkce:

• zavazující (ukládají povinnost realizovat nějaké pozitivní jednání)
• zakazující (ukládají povinnost zdržet se chování konkrétního druhu)
• opravňující (neukládají povinnost, pouze možnost)

Dle závaznosti:

• donucující – jsou závazné bezvýhradně a jsou vynutitelné soudem
• podpůrné – jsou zdánlivě závazné, člověk je může, ale nemusí využít

Dle právní síly:

• prvotní (základní, nejsou omezeny, Ústava, Listina základní práv a svobod, zákony)
• druhotné (mají nižší právní úroveň, předpisy, nařízení vlády a ministerstev)

Platnost právních norem: právní předpis byl vytvořen předepsaným způsobem, byl schválen a vyhlášen ve Sbírce zákonů

Účinnost právní normy: určuje, od kdy máme povinnost se normou řídit

Působnost právních norem: osobní (komu je určena), územní, časová, věcná

Právní skutečnost: skutečnost, s níž právní norma spojuje vznik, změnu nebo zánik právního vtahu

• úmrtí (vznikají vztahy dědičné a zanikají vztahy rodinné)
• zletilost (zaniká zastupování dítěte zákonným zástupcem)

Právní událost: pokud nejsou životní situace založeny na projevu svobodné vůle

Právní vztahy

= vztahy, které jsou upravené právními normami – například manželství

Právní vztah má 3 základní prvky:

• účastníci PV->FO+PO
• obsah PV->práva a povinnosti účastníků
• cíl PV->to, k čemu vztah směřuje

– jednoduchým právním vztahem je např. kupní smlouva

Občanské právo: kupní smlouva, nájemné, pojistné, dědění

Rodinné právo: manželství, vztah rodič – dítě

Pracovní právo: vztah zaměstnavatel – zaměstnanec

Finanční právo: daně

Subjekty právních vztahů:

• Fyzické osoby – člověk, jedinec
• Právnické osoby – činnost více FO na určitém stupni společenské činnosti, mají společný cíl
  •  jsou to umělé vytvořené subjekty, za účelem podnikání nebo jiné společenské činnosti
  • pevná vnitřní organizace s úpravou vlastního vnitřního rozhodovacího procesu
  • má zvláštní majetkovou odpovědnost, která je zajištěna vlastním majetkem
  • má název a sídlo

Rozdělení

• sdružení FO nebo PO (firmy, obchodní společnosti, občanská sdružení, družstva, politické strany, církve)
• účelová sdružení majetku (státní fondy a nadace)
• jednotky územní samosprávy (obce a kraje)
• jiné subjekty (státní podniky, banky, pojišťovny)

Vznik PO:

• na základě písemných smluv nebo zakládající listinou a to dnem zápisu do obchodního rejstříku

Zánik PO: výmazem z evidence, může být zrušena po právním jednání s jejími orgány:

• A) uplynutím doby, na kterou byla ustanovena
• B) dosažením účelu, pro který byla stanovena
• C) rozhodnutím soudu, z důvodu stanovených zákonem
• D) právním jednáním

Právní způsobilost

• způsobilost k právním povinnostem (= mít práva a nést odpovědnost)
• způsobilost k právním úkonům (vlastním jednáním zakládat, měnit nebo rušit právní vztahy, zletilost)
• způsobilost k protiprávnímu jednání (nést odpovědnost za vlastní protiprávní chování)

Právní subjektivita – způsobilost vystupovat v právních vztazích vlastním jménem a nést za ně odpovědnost

Orgány právní ochrany

Soudy – civilní, správní a trestní

• Okresní soud – stejná pozice jako obvodní soud v Praze a městský soud v Brně
  • pouze procesy, kde je sazba do 5 let odnětí svobody
• Krajský soud – odvolací soud pro okresní
  • závažnější trestné činy, sporné věci ve správním právu
• Vrchní soud – Praha a Olomouc
• Nejvyšší soud – vydává konečné rozhodnutí
• Ústavní soud – dohlíží na dodržování ústavnosti

Soudce: nesmí vykonávat žádnou jinou veřejnou funkci, jmenuje ho prezident, rozhoduje jako samosoudce nebo v senátu

Soudní senát: vícečlenné soudní těleso (předseda senátu soudu + přísedící), pojednává a rozhoduje právní věci

Samosoudci: soudce, který sám pojednává a rozhoduje právní věci (civilní záležitosti, rozvodové řízení)

Přísedící soudu: podílí se na rozhodovací činnosti

Státní zastupitelství = soustava úřadů s cílem zastupovat zájmy státu a zájmy veřejném v soudních sporech a všech věcech svěřených státem do rukou

• upozorňuje na nezákonnosti, stíhá trestné činy, dohlíží na zachování zákonů
• např. dohled nad vykonáváním trestů uložených soudy

Státní zástupce: posuzuje, zda se jedná o trestní čin

• u soudu zastupuje stát, podává žalobu jménem státu
• dává návrh na vzetí do vazby
• sbírá důkazy, dohlíží na vyšetřování
• vypracovává obžalobu

Advokát: právní poradce, obhájce, zastupuje u soudu

Notář: ověřuje pravost listin, podpisů, sepisuje smlouvy, vyřizuje dědická řízení

Exekutor: zajišťuje nucený výkon soudního rozhodnutí

• exekuci nařizuje soud
• např. srážky ze mzdy, prodej majetku, odebrání věci

Ombudsman = v ČR Veřejný ochránce práv, parlamentem volená osoba

• dohlíží na spravedlivou činnost vybraných úřadů ve vztahu k občanům

Presumpce neviny: v praxi to znamená, že i ten, kdo je momentálně obviněn z trestného činu, by neměl být nikým předem odsuzován

• každý obviněný se snaží fungovat v osobním i profesním životě
• uplatňuje všechna svá práva obviněného a čeká na pravomocný konec

Český právní systém

Právní řád = souhrn všech právních předpisů státu, tvoří ho veškeré zákony platné ve státě

• jsou to vlastně právní normy, které jsou uspořádány stupňovitě podle důležitosti jednotlivých druhů zákonů
• od nejdůležitějších po nejslabší

Vrchol pomyslné pyramidy právního řádu tvoří:

• Ústavní právo (Ústava a ústavní zákony)
• Zákony základních právních odvětví (občanského, pracovního, trestního, správní, finančního práva)
• Vládní nařízení a vyhlášky
• Ministerská nařízení a vyhlášky
• Vyhlášky a nařízení nižších státních orgánů (obce)

Síla právních předpisů závisí na tom, který státní orgán je vydal a jak se nazývají např. zákon má větší právní sílu než nařízení

Vyhláška nesmí porušit svým obsahem zákon

Článek Základní pojmy práva – maturitní otázka (3) se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Resilience, lidská odolnost v psychologii

Předmět: Společenské vědy

Přidal(a): Emma Konečná

Co lidská odolnost představuje a jaké jsou její aspekty? Dá se změřit, v jedinci silněji upevnit a co je k tomu třeba?

Pojem resilience ( z lat. resilio, resiliere – skákat zpět, odrážet se, odskakovat) je světu oficiálně znám už přes 40 let, až do dnešní doby však není jasné vědcům ani osobám snažícím se pracovat na posílení ducha, jak tento koncept jednotně uchopit, definovat. Zjednodušeně jej lze popsat jako souhrn faktorů determinujících druhy a množství energie, s jejichž vynaložením se jedinec vyrovnává s vlivy nejrůznějších činitelů, minulými traumaty, zátěží v podobě nároků společnosti. Lidově řečeno – co je třeba, aby si člověk dlouhodobě i v aktuálním stavu “udržel věci pohromadě” i když by se mohl hroutit, křičet, válet se v slzách. Jde o tu koncentraci, která vede k výkonu a je dalším krokem k dosažení sebekontroly a vnitřního klidu, navrácení se zpět k původnímu stavu bez znatelnějšího poškození psychiky.

Resilience je celoživotní proces. Děti nepotřebují žádné speciální vlastnosti, aby si resilienci vytvořily. Když si ji člověk vytvoří, neznamená to ovšem, že nebude mít do konce života problémy a krize, nýbrž že je dokáže zvládnout a překonat.

Vlivy určující v jaké míře a náladě je člověk schopen čelit nástrahám života můžeme rozdělit na osobní, sociální a environmentální, všechny se ale navzájem ovlivňují a doplňují schopnosti i osobnost jedince. Profesorka Kirsten Maclean zdůrazňuje pro lidskou pohodu a odolnost důležitost funkčnost osobnostních principů jako je např: sebeúcta (respektuhodné chování vůči sobě samému, obklopování se lidmi s vysokou hodnotou), vnímání vlastní účinnosti, náklonnost (láskyplné pouto mezi dvěma jedinci, které přetrvá dlouhou dobu bez ohledu na vzdálenost a emocionálně spojuje tyto dva lidi), bezpečné zázemí (kontinuita vztahů, zajištění stabilního místa k životu), iniciativa (schopnost a snaha o činnost, akci), identita (vědění kým osoba je, odkud pochází a pro koho je důležitá), víra a morálka (myšlení v širším hodnotovém systému). Prostředí, sociální zázemí a environmentální situace prostoru, ve kterém člověk vyrůstá, může přinášet různá vývojová rizika, např. dítě přicházející ze země chudé, postižené suchem má větší předpoklad znovu spadnout do kruhu dluhů a chudoby, neschopno se z něj během života vymanit.

Pokud bychom chtěli resilientnost jedince změřit, bylo by třeba identifikovat rizikové faktory, které mohou zvyšovat negativní vliv zátěžových situací, a pozitivní faktory protektivní, které mohou naopak tento vliv snižovat. Mezi ně patří tělesná konstituce (citlivost těla, neurobiologický systém, temperament), společenskost a schopnost komunikace, osobnostní nabyté i genetické předpoklady (nadějnost, vnímaná vlastní účinnost, sebehodnocení, pozitivní sebepojetí). Výzkumy a měření odolnosti jsou většinou vedeny v nízkoprahových, ohrožených skupinách mladých lidí, v poslední době jsou následovány zásahy sociálních pracovníků, aby bylo o adolescenty pečováno a směřovali k pozitivnímu vývoji.

V dnešní době promořené novou pandemickou hrozbou pro vyspělé Evropské státy i zbytek světa, který se k tomu potýká ještě s dalšími problémy v podobě válek, hladomorů, neovladatelné korupce, dostává resilience a její rozdílná míra u osob různých soc. skupin úplně nový rozměr. Strach z nakažení nás sice oddaluje, zato nepoznaná, u vnímavějších  již pochopená nutnost sebereflexe přibližuje k sobě navzájem, protože pod tlakem zůstat v domově, který nemusí být bezpečným místem, neustálé mediální bombardování a omezování základních denních svobod moderního života, cítíme podobnou psychickou vyčerpanost, úzkosti, mnoho z nás jistě i deprese. Stát se odolnějším a psychicky stabilnějším je však možné ku příkladu díky rozšířené a kognitivně prováděné relaxaci, zabýváním se přítomností, věcmi které můžeme ovlivnit, reagování úměrné dané krizi, promyšlené a bez afektu, i následná reflexe bez zbytečného sebeobviňování se. Empirie chyb, ztrát a diskomfortu, pokud je vnímána, nám podá rozsáhlý podklad pro budování naší celkové odolnosti, která je, jak je na začátku tohoto textu zmíněno, pružný celoživotní proces.

Je třeba si však, na jednu z dalších stran uvědomit, že tvrdé jádro silného člověka se skládá hlavně z připouštění si svých slabostí, občasné trudomyslnosti a přijetí, že tyto chmurné myšlenky, i nechuť jakkoliv se jimi zabývat je přirozená a v pořádku. Napětí nutící nás k přehnanému každodennímu výkonu není společenskou ctností, nýbrž stínem poháněcím lidi k činnostem a přetvařování se, které jim vůbec není vlastní. Proto žijme jak je nám milo a držme své hlavy a duše vztyčeny jen jak to jde.

Zdroje:

• https://psychkont.osu.cz/fulltext/2014/Novotny_2014_1.pdf
• https://books.google.cz/books?id=HkIgDgAAQBAJ&printsec=frontcover&key=AIzaSyDlPfI89JdFhWBVsMVsavVo6aNh057xlTc#v=onepage&q&f=false
• https://www.ff.upol.cz/fileadmin/userdata/FF/katedry/pch/vyzkum/Stefkova-Resilience_interior.pdf
• https://www.researchgate.net/publication/263384351_Six_attributes_of_social_resilience
• https://mentalnitrenink.cz/blog-cs/zaklady-mentalniho-treninku/resilience-ii-jak-merit-a-zlepsit-psychickou-odolnost/

Článek Resilience, lidská odolnost v psychologii se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Pracovní a rodinné právo

Předmět: Společenské vědy

Přidal(a): Lucie J.

Rodinné právo

• Rodinné právo upravuje osobní a majetkové vztahy mezi členy rodiny
• Manželé, děti, rodiče; příbuzenství – pokrevní příbuzenství a jejich rodiny + registrované partnerství
• Osobní a majetkové vztahy jsou především mezi: manžely, rodiči a dětmi, vztahy náhradní rodinné výchovy
• Pramenem občanský zákoník, listina základních práv a svobod
• Dříve upravoval – zákon o rodině

Prameny rodinného práva

• zákon o rodině
• zákon o pěstounské péči
• úmluva o právech dítěte
• občanský zákoník

Manželství

• zákon o rodině chápe manželství jako pevné a trvalé životní společenství muže a ženy pro, které se oba dobrovolně rozhodli

Okolnosti vylučující uzavření platného manželství:

• překážka bigamie
• překážka příbuzenství mezi předky a sourozenci
• překážka nezletilosti hranice 18 let ve výjimečných případech lze povolit sňatek osobě starší 16 let
• překážka duševní choroby

Formy manželství

• Sňatek je právní akt mezi mužem a ženou
• No matrimonium – neuznaný sňatek např. před neuznanou církví
• 1918 – možný jen církevní (za komunistů)
• Civilní forma/občanský sňatek
• • manželství je uzavřeno před orgánem státu, který je pověřen vést matriku pro obvod
  • Sezdává starosta, nebo jim pověřený člen zastupitelstva
  • Je důležitá přítomnost matrikáře

• Církevní forma/církevní sňatek
  • manželství je uzavřeno před orgánem státem registrované církve, nebo náboženské společnosti, a to před osobou vykonávající činnost duchovního
• Obě formy uzavřené manželství mají stejnou platnost a podmínky

Při uzavření manželství musí snoubenci učinit několik prohlášení:

• vstupu do manželství
• o nevědomosti okolností vylučujících vznik manželství
• o vzájemné znalosti zdravotního vztahu
• prohlášení o příjmení
• osobní předpoklady – svéprávnost, věk, nesmí být příbuzní, musí být opačného pohlaví, nesmí být bigamie
• učinění statečného prohlášení – říci ano – dobrovolně, před orgánem, dva svědci, znají zdravotní stav navzájem, znají majetkové poměry, dohoda na příjmení

Vztahy mezi manželi

• práva a povinnosti pro oba stejné
• Práva a povinnosti osobního charakteru
  • Žít spolu, být si věrni a vzájemně si pomáhat vytvářet zdravé rodinné prostředí
  • Toto jsou práva morální a ne právní
  • Povinnost dohody o všech podstatných záležitostech
  • V případě nedohody lze se obrátit na soud
• Práva a povinnosti majetkového charakteru
  • Musí se o sebe starat
  • Uzavřením manželství vzniká komplex majetkových vztahů, jehož základem je institut bezpodílového spoluvlastnictví viz. Občanský zákoník

Zánik manželství

• smrtí jednoho z manželů (dokladem je úmrtní list)
• prohlášením jednoho z manželů za mrtvého (vykoná soud)
• zánik právního vztahu soudní cestou – rozvod – objektivně zjištěn rozvrat rodiny přihlíží se k potřebám nezletilých soud nevyhlašuje vinu rozvratu, ale příčiny
  • bez zjišťování příčin – dvojí souhlas, manželství trvá alespoň půl roku, dohoda o dětech, majetkové vyrovnání – soud nepátrá
  • se zjišťováním příčin – jde před soud

Rozsudek o rozvodu musí obsahovat:

• svěření dítěte do výchovy
• vyživovací povinnost

 Nejčastější příčiny rozvodu:

• rozdílnost povah a zájmů
• nevěra
• alkoholismus
• nezájem o rodinu

Rodiče a děti

• určování rodičovství
• rodičovství vzniká narozením dítěte nebo osvojením
• surogační – jedna porodí a matkou se stane druhá – po domluvě, u nás NENÍ

Zákon o rodině určuje pouze určování otcovství:

• otcem je manžel matky – jestliže se narodí dítě ženě provdané, za otce dítěte se považuje vždy manžel matky, pokud se dítě narodí od okamžiku uzavření manželství až do 300 dne od jeho zániku. Otcovství lze popřít do 6 měsíců do narození dítěte – pouze soudním řízením
• Souhlasné prohlášení rodičů (nejsou sezdáni) – nastává, když muž se souhlasem matky uzná své otcovství
• Soudní rozhodnutí – v tomto případě se otcovství dokazuje, nebo vyvrací na základě znaleckých posudků

Vztahy mezi rodiči a dětmi

• Souhrn práv a povinností, které mají rodiče s plnou způsobilostí k právním úkonům vůči svému nezletilému dítěti

Mezi ně patří:

• Právo dítě vychovávat
  • právo dítě mít u sebe
  • právo určit místo pobytu dítěte
  • právo určit povolání dítěte ve shodě s jeho zájmy
  • právo být s dítětem v kontaktu (soud může omezit, nebo zakázat tento kontakt mezi rodiči a dětmi)
• Právo dítě zastupovat před úřady, spravovat jejich majetek
• Vyživovací povinnost – je to nejdůležitější druh povinnosti a trvá po celou dobu trvání právního vztahu mezi rodičem a dítětem
• Právo určení jména a příjmení dítěte

Náhradní rodinná výchova

• O dítě pečují ti, co nejsou jeho rodiči

Patří do ní:

• ústavní péče (dětské domovy)
• osvojení – vzniká stejný právní vztah jako mezi rodiči a dětmi, dítě má stejná práva jako vlastní dítě rodičů
• pěstounská péče – dítě je svěřeno pouze do 18let, je určena pro děti, které není možno osvojit z důvodu vyššího věku, horšího zdravotního stavu; pěstounská péče je individuální, nebo kolektivní pěstounská péče např. vesničky S.O.S.; péče je placena státem
• svěření do výchovy jiného občana než rodiče – tato forma náhradní výchovy je určena pro děti u nichž se předpokládá, že se budou moci časem vrátit do původní rodiny např. svěření dětí prarodičům
• vyživovací povinnost v rodinném právu – členové rodiny mají povinnost navzájem si pomáhat; má morální charakter, ale existuje zde i právní stránka vyživovací povinnosti – je to vyživovací povinnost rodičů vůči dětem

Osvojení nezletilého

• osvojiteli se mohou stát pouze fyzické osoby, které zaručují způsobem svého života, že osvojení bude ku prospěchu dítěte i společnosti
• osvojitelem nemůže být ten, kdo nemá způsobilost k právním úkonům
• je-li toto dítě schopno posoudit dosah osvojení, je třeba také jeho souhlasu, ledaže by tím byl zmařen účel osvojen
• přiměřený věkový rozdíl, nesmí být menší než 16 let
• souhlas rodiče, pokud projevuje zájem, pokud 6 měsíců neprojevuje není třeba
• před rozhodnutím soudu o osvojení musí být dítě nejméně po dobu tří měsíců v péči budoucího osvojitele
• manželé společně, registrované partnerství jen jeden
• osvojení, vyjma osvojení nezrušitelného, může soud zrušit jen z důležitých důvodů na návrh osvojence nebo osvojitele
• osvojení může být provedeno také tak, že je nelze zrušit
  • nezrušitelné osvojení lze aplikovat jen v případě, je-li dítě starší jednoho roku

Osvojení zletilého

• osvojení rozhodne soud na návrh osoby, která chce zletilého osvojit
• k návrhu se zletilý připojí
• osvojení má právní následky pro osvojencovy potomky jen pokud se narodili později
• osvojenec si ponechává své dosavadní příjmení, ale se souhlasem osvojitele může k svému příjmení připojit i příjmení osvojitele
• má-li již osvojenec nebo osvojitel připojované příjmení, nemůže dojít připojením příjmení na základě osvojení k jeho ztrojení

Osvojení zletilého, které je obdobou osvojení nezletilého

Zletilého lze osvojit, jestliže:

• přirozený sourozenec osvojovaného byl osvojen týmž osvojitelem
• v době podání návrhu na osvojení byl osvojovaný nezletilý
• osvojitel pečoval o osvojovaného jako o vlastního již v době jeho nezletilosti
• osvojitel hodlá osvojit dítě svého manžela

Osvojení zletilého, které není obdobou osvojení nezletilého

• v době podání návrhu byl osvojenec nezletilý
• osvojenci a jeho potomkům nevzniká osvojením příbuzenský poměr vůči členům rodiny osvojitele a nenabývají vůči nim žádných majetkových práv
• osvojitel osvojením nenabývá vůči osvojenci a jeho potomkům žádných majetkových práv
• osvojenec (a jeho potomci) osvojením nepozbývá práv ve vlastní rodině

Vyživovací povinnost dětí vůči rodičům

• Tato povinnost vzniká za předpokladu, že rodiče nejsou schopni se živit a dítě má schopnosti a možnosti výživné platit
• mezi ostatními příbuznými jedná se pouze o příbuzné v přímém rodě, tj. mezi předky a potomky, prarodiče vůči vnukům
• mezi manželi toto je založeno na základě vzájemnosti a zabezpečení stejné životní úrovně obou manželů. Tento případ může nastat mezi druhem a družkou.
• Příspěvek na výživu rozvedeného manžela účelem je vyrovnání nestejné hospodářské úrovně manželů, v niž došlo v době trvání manželství
• Příspěvek na výživu a úhradu veškerých nákladů neprovdané matky. Neprovdaná matka má vůči otci dítěte nárok na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem

Pracovní právo

• souhrn právních norem upravující vztahy související s výkonem práce (pracovní poměr, dovolené, mzdy, odpovědnost za škodu, ochrany zdraví
• pracovně právní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem
• samostatné právní odvětví, které bývá zařazováno mezi právní odvětví smíšená
• obsahuje jak, soukromoprávní prvky, tak veřejnoprávní

Hlavní prameny práva:

• ústava ČR
• listina základních práv a svobod
• zákoník práce

Upravuje tři základní oblasti:

• individuální pracovní právo upravující vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavatele
• kolektivní pracovní právo, upravující vztahy mezi zaměstnavateli a zástupci zaměstnanců
• právní úprava zaměstnanosti řídí vztahy mezi státními orgány, především úřady práce a občany při zajišťovaní ústavního práva na zaměstnání

Závislá práce

• je vykonávána za odměnu ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance
• může být vykonávána jen v pracovněprávním vztahu jehož dvěma účastníky (smluvními stranami) jsou:
  • Zaměstnanec – fyzická osoba, která se zavázala k výkonu práce
  • Zaměstnavatel – fyzická nebo právnická osoba, pro kterou se fyzická osoba zavázala k výkonu práce
• základními pracovněprávními vztahy:
  • Pracovní poměr
  • Vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr

Pracovní poměr

• právní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, který se zakládá pracovní smlouvou
• vznik pracovního poměru:
  • dnem, který je uveden ve jmenovací listině nebo dnem, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástup práce

Pracovní smlouva

• Nejčastější základ vzniku pracovního poměru
• dvoustranný právní úkon, jehož základem je dobrovolný projev vůle zaměstnance i zaměstnavatele, který směřuje ke vzniku pracovního poměru
• musí být uzavřena písemně a musí obsahovat základní náležitosti právního jednání a identifikaci smluvních stran (bydliště, jméno, sídlo)
• Zákoník práce pak stanovuje povinné náležitosti pracovní smlouvy:
  • Druh práce (účetní)
  • Místo výkonu práce (obec, pracoviště)
  • Den nástupu do práce (k pátému úplňku v roce – nemusí být konkrétní)
• Dále může obsahovat:
  • Bližší označení
  • Způsob odměňování – výši mzdy
  • Délku zkušební lhůty a výpovědní lhůty
  • Délka trvání pracovního poměru
  • Délku dovolené
  • Délku týdenní pracovní doby..

Změna pracovního poměru

• ke změně může dojít pokud:
  • Převedení zaměstnance na jinou práci
  • Vyslání na pracovní cestu
  • Dlouhodobé přeložení zaměstnance k výkonu práce do jiného místa
  • Dočasné přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli
• ke všemu může dojít jen za souhlasu zaměstnance

Zánik pracovního poměru

• Nejčastěji dochází ke zrušení z důvodu
  • Úředního rozhodnutí (vyhoštění z Čr)
  • Právní události (konec uplynutí pracovní doby)

Dále lze ukončit pracovní poměr:

• Dohodou – dohoda mezi smluvními stranami
• Výpovědí – zaměstnanec podá výpověď z jakéhokoli důvodu i bez udání důvodu, zaměstnavatel musí uvést zákonem uvedený důvod – nezpůsobilost
  • výpověď není možné zaměstnanci udělit v tzv. ochranné době – těhotenství
• Okamžité zrušení – zaměstnavatel = může za hrubé porušení pracovní kázně
  • zaměstnanec = může, pokud nedostane výplatu po 15 dnech uplynutí splatnosti
• Zrušením ve zkušební době – bez udání důvodu je možné
• všechny způsoby musejí mít písemnou formu.

Povinnosti zaměstnavatelů a zaměstnanců

Zaměstnavatel je povinen:

• přidělovat práci zaměstnanci podle pracovní smlouvy
• platit mu za každou vykonanou práci mzdu nebo plat
• vytváření podmínek pro plnění pracovních úkolů
• dodržovat všechny pracovní podmínky

Zaměstnanec je povinen:

• podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době
• dodržovat povinnosti, které vyplývají z pracovního poměru
• pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností
• plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci
• využívat pracovní dobu a výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly
• dodržovat předpisy vztahující se k práci jím vykonávané
• řádně hospodařit s prostředky zaměstnavatele a ochraňovat jeho majetek před poškozením, ztrátou či zničením

Článek Pracovní a rodinné právo – maturitní otázka (2) se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Příroda, svět a filozofie

Předmět: Společenské vědy, Filosofie

Přidal(a): Lucie J.

Příroda, svět a filozofie

• je to vše, co existuje (svět, vesmír) mimo člověka, tedy to, co člověkem nebylo vytvořeno
• v protikladu k přírodě se vyvíjí to, co bylo a je vytvořeno člověkem a společností – především sféra kultury a civilizace (souhrn materiálních a duchovních hodnot)
  • druhá příroda (přírodě protikladná sféra)
• přírodu člověk zkoumá, využívá a částečně mění – snaha měnit a aktivita člověka omezena přírodními zákony
• první podobu vydělení člověka z přírody najdeme v Eposu o Gilgamešovi

Antika

• příroda je jako celek živá
• za přirozené je považováno to co nevzniklo ani lidskou rukou, ani dohodou (zákonem)

Křesťanství

• křesťanské učení o stvoření, které je obsaženo v Bibli, ruší posvátnost přírody a dává ji k dispozici stvořenému člověku

Středověká literatura

• přírodu předvádí jako boží dílo, které však existuje samostatně

Novověk

• přináší především mechanické a fyzikální pojetí přírody, řízené přírodními zákony
• proti takto charakterizované přírodě stojí ,,myslící věc“ – subjekt

Romantismus

• přelom 18. – 19. století
• přibližuje přírodu jako svébytnou estetickou hodnotu – romantici se skláněli před nekonečností vesmíru a přírody – hledali zde přítomnost duchovního principu či boha
  • příroda – pojítkem mezi člověkem a bohem

Od 19. století

• věda se snaží dokazovat, že je člověk součástí přírody (včetně svého myšlení), tím se následovně otevírá člověku možnost nového přístupu k přírodě, do níž patří

Filozofické pojetí přírody a světa

• součástí dějin filozofie je i reflexe vztahu lidského společenství a přírody – včetně změny společenství
• v období vzniku civilizace příroda velmi silně ovlivňovala, ba až ovládala bezbranného člověka
  • tento stav dominance přírody nad člověkem trval až do novověku
• moderní novověká věda odhalovala množství přírodních zákonů a zákonitostí v kosmu i na naší planetě
• její podoba založená na mechanickém a fyzikálním pojetí přírody i následná aplikace do techniky si vytyčovala za cíl přizpůsobení přírody rozrůstajícím se a měnícím se lidským zájmům, cílům a potřebám
• Francis Bacon – na základně hesla, že vědění je moc člověk využívá svých znalostí přírodních zákonů ve svůj prospěch, pro ulehčení svého života, a to na základně zaujetí účelového a prospěšného postoje k přírodě
• emancipace a snaha se osvobodit od přírody vede k člověkostřednému vztahu pána tvorstva k přírodě
• uvedený přístup v minulosti i v současnosti ústí v ničení přírody na celé planetě, jejíž součástí je paradoxně i sám člověk
  • tuto situaci reflektuje současná filozofie, která přináší nový pohled na svět jako celek a následně se snaží nahradit dominantní antropocentrismus biocentrismem
  • finálním cílem uvedených snah je změna hodnotového žebříčku člověka, včetně proměny jeho potřeb a zájmů

Milétské zkoumání přírody

• první kroky od mytického vysvětlování světa k vysvětlování filozofickému učinili myslitelé v maloasijském městě Milétos v 6. století př.n.l. (nenazývali se filozofy)
• vznik tohoto typu filozofie byl spoluvytvářen především zájmem o přírodu a matematiku (těmito zájmy jako východisky se významně odlišuje antická řecká filozofie od filozofie čínské a indické)
• příroda je chápána jako vše, co vyrůstá
• Thales – zakladatel filozofie (počátek tzv. přírodní filozofie)
  • podstatou všeho je voda – z ní vše vzniká a na konci do ní zase zaniká, jako praprincip je věčná
• Anaximandros – Thaletův žák – zkoumání vzniku, zániku a přeměny předmětu přichází k závěru, že základem světa i principem jeho změn je apeiron (něco co nemá meze, hranice)
  • tento výchozí princip je výsledkem vysoké abstrakce filozofa
  • vše co vzniká z apeironu a zase do něho zaniká je na rozdíl od své podstaty ohraničeno
• Anaximenes – podstata světa – neurčitý vzduch
  • neviditelný vzduch vše obklopuje, dává všemu život
  • dýchání, symbol života, udržuje člověka ve spojení se světe, který také dýchá
• praprincip, společný motiv všech miléťanů, nemá charakter hmoty -> rysy oduševnělosti – miléťané označování za hylozoisty (starořecký názor který pojímá hmotu jako oživenou)

Pojetí přírody ve filozofii stoické

• Stoikové odpovídají na základní otázku epochy helénismu – Jak žít v novém historickém klimatu -> ,,Žij ve shodě s přírodním zákonem.“ – přizpůsobení se onomu nutnému osudovému řádu světa
  • podrobení se nutnosti přináší člověku štěstí , které zažívá v klidu – stane se svobodným
• přírodu (svět) chápou jako věčné a nerozlučitelné spojení fyzického principu s aktivním principem (pneuma – oživující dech)
• v přírodě vládne strohá nutnost a plná determinovanost
  • není to slepě vládnoucí nutnost, ale logos – rozum vládnoucí světu – jako utvářející síla určuje jednotlivé přírodní procesy

Descartův výklad přírody jako novověkého pohledu

• koncepce Reného Descarta přináší mechanické a fyzikální chápání přírody
• Descartova představa je postavena na karteziánském obrazu světa, který v tradici dualismu (vysvětluje skutečnost ze dvou protikladných, vzájemně neodvoditelných principů) rozlišuje svět rozprostraněných, objektivně změřitelných, matematicky popsatelných, vědecky a technologicky ovládnutelných věcí a světa duchovních výtvorů
• jeho pojetí přírody – učení o hmotných tělesech a pohybu – mechanistické
• těleso ztotožňuje s rozprostraněností – základní vlastnost: nekonečná dělitelnost
  • prostor je tělesem, proto je předpoklad prázdného prostoru v logickém rozporu se samotným tělesem – prázdný prostor neexistuje
• pohyb – pouhá změna polohy mechanickým přemísťováním materiálních častit, které si pouze vyměňují místa – žádný pohyb se tedy neztrácí -> formulace zákonu o zachování pohybu
• karteziánský model přírody – „fungující stroj“ – je předmětem poznávání a ovládání tvořivého lidského ducha
• lidské poznání vědy a techniky (ty mají schopnost odhalit zákonitosti materiálního světa) má nekonečno možností

Člověk jako přírodní a kulturní bytost

• zjednodušeně – každé vědecké poznání, jehož tématem je člověk, se dnes nazývá antropologií
• nefilozofická antropologie – zkoumání člověka speciálními vědami (biologická, kybernetická…) – zkoumají dílčí aspekty lidského bytí
• antropologie filozofická – ptá se na podstatu člověka, a tím se snaží postupně odhalovat celkový smysl lidského bytí

Člověk v dějinách filozofie

• motiv člověka se dlouho neobjevoval jako samostatný problém uchopený samostatnou disciplínou – Evropa

Antika

• člověka pojímala jako součást kosmu
• jeho jednání podřízeno světovému řádu
• člověk byl vnímán jako živočich obdařený rozumem

Středověk

• člověk nazván obrazem božím – postaven na nejvyšší stupeň stvoření a pověřen užíváním a ochranou božího stvoření
• objevuje se model vztahu tělo – duše – duch

Renesance a novověk

• obrat k člověku
• člověk chápán ve vztahu ke světu, k druhým lidem a sobě samému
• nastupuje cesta k utváření samostatné filozofické disciplíny zkoumající člověka
• století – poprvé samostatný termín antropologie – označení vědy o člověku

Počátek novověku

• člověk chápán jako subjekt
• později v Kantově filozofii jako nositel čistého myšlení a jednání

19. století

• filozofové reagují na jednostranné zdůrazňování myšlenkové činnosti člověka hledáním jiných vrstev lidského bytí
• Karl Marx – přivádí člověka do dějin filozofie jako předmětně jednající bytost (hlavním rysem člověka je práce)
• Artur Schopenhauer a F. Nietzsche – nahlížejí na člověka jako na ztělesnění vůle

20. století

• jedním z klíčových směrů filozofie existence – zdůrazňovala, že člověk je především bytost jednající, určující svým jednáním to, čím je
• největší vliv na myšlení Evropanů měli existencialisté (zejména francouzští myslitelé) – představili své ideje ve formě povídek, esejů a románů -> přístupné široké veřejnosti
• existencialisté – snaží se odpovědět na otázku: Jak má člověk žít v iracionálním, nesmyslném světě, který je poznamenán výchozí absurdní situací. (již nelze ani změnit ani obejít)
• existencialistický přístup lze uvést úvahou Jeana-Paula Sartra: o vztahu existence a esence (podstaty) u člověka a věcí
  • tvrdí, že u člověka existence předchází esenci, u věcí je to právě naopak
  • člověk nejdříve přichází na svět, existuje, není však ničím – dle Sartra není boha, který by ho něčím učinil – člověk si sám svobodně udělí svou esenci – učiní se tím, čím se sám chce učinit = člověk odpovídá za to čím je
  • člověk je k volbě sebe sama odsouzen – je odsouzen k zodpovědnosti za sebe, ale zároveň za všechny ostatní lidi, které svou volbou ovlivní
  • zodpovědnost za volbu plodí úzkost
  • volba je svobodná, ale ovlivněna situací, do níž jsme se narodili a kterou si nemůžeme vybrat (jsme vrženi do světa, aniž bychom chtěli) -> naše situace je absurdní

Filozofické pojetí člověka – filozofická antropologie

• zkoumá člověka jako takového čili člověka v jeho celku, včetně vztahů a souvislostí
• cílem je odhalit celkový smysl lidského bytí
• za zakladatele jako samostatného vědního oboru (počátku 20. století) se považuje německý filozof Max Scheler
  • podrobně zkoumal lidské cítění, hodnoty a motivace k jednání
  • cílem bylo postižení podstaty člověka jako duchovní bytosti
• člověk – nejproblémovější a nejkomplikovanější bytost
  • jakákoliv charakteristika a pokus o definici je negativně poznamenána tím, že každá výpověď o člověku je výpovědí o sově samém
  • člověk nemůže vystoupit někam mimo sebe a nahlédnout na sebe z venku -> nikdy se nedozví, jaký vlastně je
  • jeho sebepoznání je pouze cestou hledání, které nikdy nemůže být považováno za ukončené

Problém člověka

• pojednává se ve dvou perspektivách:
  • animalita (živočišnost) – člověk patří k materiální přírodě, je těleso, živý organismus
    • vlastnosti které poznáváme u těles, živých jsoucen a živočichů platí i pro člověka
    • člověk je smyslová bytost, která vznikla vývojem jako část přírody
  • transcendentalita – člověk jako duchovno překračuje uvedenou živočišnost
    • setkáváme se zde se subjektivitou, tím, co nazýváme já
    • člověk si uvědomuje sám sebe, svou vlastní existenci, vyčleňuje se z okolního světa, který chápe jako něco, co není on sám
    • přemýšlí o vztahu sebe sama ke světu, vůči kterému je činný
• člověk je chápán jako občan dvou světů – jejich protikladnost (živočišnost, duchovnost) a napětí mezi nimi tvoří problém člověka

Světskost, dějinnost

• motivem antropologie je světskost – lidské bytí je vždy bytím ve světě
• člověk si na rozdíl od zvířete uvědomuje svou odlišnost od světa (věcí ve světě) a vyděluje se z něj
• uvědomuje si, že svět existuje jako celek a odlišuje se od tohoto celku
• každý člověk si vytváří svůj vlastní obraz světa jako celku, který je odlišný od celků jiných
• bytí ve světě je u člověka bytí v činnosti
• Martin Heidegger – odvozuje světskost člověka z tzv. starosti člověka jemuž jde o bytí samo
  • světskost člověka se prvotně realizuje v každodenním obstarávání věcí a zároveň péči o lidi, kteří jsou s námi – to znamená, že činnost je vždy ve znamení nějaké hodnoty
    • za nejjednodušší činnost je považována technicko-výrobní činnost – cílem je vytváření podmínek k životu člověka
    • tato lidská činnost vychází ze starosti člověka o vlastní bytí
• nezbytná součást moderní antropologie – dějinnost – označuje vázanost lidského myšlení, rozhodování a činů na dějiny
• člověk je vždy ve svém jednání motivován z minulosti -> člověk je sjednocením minulého poznání a činnosti
• každý je motivován z minulosti jiným způsobem, ale zároveň se tato motivace v horizontu dějin proměňuje
• člověk ve svém jednání rozvrhuje do budoucnosti
• neexistuje konečný obraz dějin – mění se v souvislosti návaznosti dalších faktů, ale i v závislosti na úhlu pohledu, nebo změně člověka

Článek Příroda, svět a filozofie – maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Zbrojnictví z pohledu společnosti a práva

Předmět: Společenské vědy – seminární práce

Přidal(a): Martin Zítek

Obsah

• 1      Úvod
• 2      Zbrojnictví v ČR
• 2.1        Historie právní úpravy v ČR
• 2.2        Soukromé vlastnictví a nošení zbraní
• 2.3        Použití střelné zbraně
• 3      Zbrojnictví ve světě
• 3.1        USA
• 3.2        Severní Korea
• 3.3        Srovnání ČR, USA a Severní Korea
• 4      Bibliografie

1        Úvod

„Zákony, které zakazují nošení zbraní, jsou takové povahy, že odzbrojí pouze ty, kteří nejsou odhodláni ani nakloněni páchání zločinů… Takové zákony činí věci horšími pro napadeného a snadnějšími pro útočníka, slouží spíše ku podpoře než k zabránění vraždám, neboť neozbrojený člověk může být napaden s větší sebedůvěrou než ozbrojený.“  To jsou slova třetího prezidenta USA Thomase Jeffersona, která přesně vystihují problematiku nošení zbraní. Ta se začala řešit s příchodem střelných zbraní a dodnes je velmi aktuální. Pokud jsou zákony o zbraních velmi striktní a držení zbraní civilním obyvatelstvem zakazují, má to za následek pouze ozbrojování pouze lidí s trestným úmyslem a ostatní to staví do bezbranné situace. Naopak mnozí zastávají názor, že držení zbraní prohlubuje v lidech násilné úmysly a tím se zde otevírá důležitá diskuze na toto téma, která však nemá jediné správné opodstatnění.

Veřejnost se dozvídá o problematice pouze skrz trestné činy a velké kauzy, což jen více prohlubuje strach a nezájem o toto téma. Proto bych rád v této seminární práci poukázal na právní systém a jeho nedokonalosti v České republice co se týče nošení zbraní a zároveň ho porovnat se systémy v nejmocnějších státech světa. Každá země je politicky jinak založená a jinak jí vyhovují různé právní úpravy o držení a nošení zbraní, která právní úprava je nejvhodnější se tedy nedá obecně odpovědět. Můžeme však jednotlivé systémy do hloubky prozkoumat a najít na nich jejich výhody a nevýhody, které jsou jak sociální, tak právní. Je důležité si uvědomit, že je nemožné vybrat jedu právní úpravu a aplikovat ji v rámci celého světa.

V této seminární práci chci rozebrat do detailu český právní systém v oboru držení a nošení zbraní civilním obyvatelstvem, vývoj tohoto systému v kontextu s politickým systémem, který byl v českých zemích velmi nestabilní. Nyní žijeme v demokratické zemi, s tím přichází řada nových otázek v tomto oboru, které nejsou snadno zodpověditelné, ale pokud tyto otázky dáme do spojení s obecně užívanou praxí, můžeme na ně snadno odpovědět.

Proto bych se v této seminární práci rád dostal k určitému závěru co se týče zbraní, proč jsou některé systémy liberální a některé systémy absolutně striktní, spojit souvislosti mezi právem a společností, mezi státem a obyvatelstvem a mezi teorií a realitou.

Člověk zde není pro zákony, ale zákony tu jsou pro lidi, člověk si sám určuje co je správné a co špatné a podle toho si určuje zákony. Společnost tedy většinovým názorem sama utváří zákony v demokratických státech a to je důležité si uvědomovat i při zákonech týkajících se zbraní. Stát by měl fungovat v souladu s jeho obyvatelstvem, pokud si ho chce udržet. V nedemokratických státech toto není pravidlem, a tak se stát staví spíše do opozice lidem, což může mít za následek naprostý chaos a podle toho se odvíjí zákony, které vytváří stát ve prospěch sebe samého, aby si udržel obyvatelstvo násilnou cestou.

2        Zbrojnictví v ČR

2.1      Historie právní úpravy v ČR

Zbraně byly v historii brány jako nežádoucí a zákeřný předmět, proto byly zakazovány dokud to šlo. Se zrychlujícím se technickým vývojem je nešlo už úplně zakazovat, a tak začli vznikat první právní úpravy ohledně držení zbraní. Dnes je v ČR v rámci světa vcelku volný právní systém, který je přizpůsobený, aby vyhovoval jak vlastníkům zbraně, státu, ale i odpůrcům zbraní, kteří se nemusí cítit ohroženě přítomností zbraní ve společnosti.

2.1.1    Císařský patent č. 223/1852 ř.z.[1]

Císařský patent, nebo také zbrojní patent, byl vydán 24.října 1852 a jeho platnost přetrvala až do 20. století i po vytvoření samostatného Československého státu. Tento zákon byl první komplexnější úpravou v období Rakouska-Uherska, ale byl velmi stručný obsahem a pojmy, a proto byl později zkonkretizován výklady správních a soudních orgánů.

Zákon nabízel kompletní výpis zakázaných zbraní, které řadil do kategorií na střelné a chladné, nenabízel však definici pojmu zbraň. Jako zbraně nezakázané zákon považoval např. poplašné pistole. V mnoha ohledech se zákon podobal stávající právní úpravě,  například rozlišoval pojmy držení a nošení, byť držení definoval jako vlastnictví zbraně a nošení jako možnost mít zbraň u sebe a fakticky s ní nakládat, což se liší od nynější úpravy. Patent stanovil jako podmínku k držení zbraně vydání povolení, o které zájemce musel požádat s legitimním důvodem. Povolení k držení zbraně v sobě neobsahovalo možnost nošení zbraně, pro které musel zájemce dostat další povolení a pokud ho dostal, byl mu vydán zbrojní pas (alternativa nynějšího zbrojního průkazu). Tato povolení byla standardně vydávána na tři roky a o vydání rozhodoval příslušný orgán dle svého uvážení bez blíže specifikovaných pravidel.[2]

2.1.2    Zákon č. 81/1938 Sb., o zbraních a střelivu[3]

Tento zákon měl nabýt účinnosti v souvislosti na vydání vládního nařízení, z důvodu nadcházející druhé světové války tento zákon nikdy nenabyl platnosti a Císařský patent platil až do roku 1950. Na svou dobu měl tento zákon poměrně moderní úpravu a podobnou dnešnímu zákonu o zbraních, proto je dobré se o tomto zákonu alespoň zmínit.

Tento zákon se nezabýval pouze střelnými  zbraněmi jako stávající zákon, ale zabýval se i zbraněmi sečnými, bodnými a údernými. Dále zbraně rozděloval na zbraně zvláště nebezpečné, ty bylo možno nosit pouze s povolením od zemského úřadu a vojenské správy, a zbraně ostatní, které mohli být drženy v množství nepřesahujícím osobní potřebu bez povolení. Stejně jako císařský patent i tato úprava vyžadovala pro držení střelné zbraně povolení ve formě zbrojního listu, pro nošení pak vyžadovala povolení ve formě zbrojního pasu.[4]

V letech 1939-1945, tzn. v období války, na území dnešní ČR všechny předchozí úpravy pozbyly platnosti a dne 15. března 1939, po obsazení našeho území, bylo vydáno vrchním velitelem německých vojsk nařízení, které zrušilo platnost všech povolení a stanovilo povinnost odevzdat všechny střelné zbraně příslušnému orgánu. Nabytí zbraně a znovuobnovení povolení bylo závislé na souhlasu říšského úřadu.

2.1.3    Zákon č. 162/1949 Sb., o zbraních a střelivu

Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. února 1950, kdy jako první zákon po sto letech ukončil platnost Císařského patentu č. 223/1852. Na rozdíl od předešlého zákona o zbraních a střelivu, který nenabil platnosti, byl tento zákon velmi strohý a neobsahoval definice pojmů jako je zbraň či rozdíl mezi nošením a držením zbraně. Jediné na co se tento zákon orientoval a vymezil byly tzv. nedovolené zbraně, kterými dnešní úprava rozumí zbraně zakázané. Nedovolené zbraně zákon zakazuje vyrábět, prodávat, opravovat a jakýmkoliv způsobem nabývat, držet a nosit. Také byl tento zákon posledním, který upravoval nejen střelné zbraně, ale zabýval se i zbraněmi nestřelnými, což v následujících úpravách již nikde nenajdeme, nebo jen velmi zřídka.

Z neúčinného zákona č. 81/1938 Sb. bylo ponecháno několik různých úprav jako například úprava povolení formou zbrojního listu. Pro nabytí zbrojního listu muselo být žadateli nejméně 18 let (ve zvláštních případech mohl být zbrojní list udělen i osobě mladší 18 let) a nebylo obavy ze zneužití. To však neznamená, že bylo možné nabýt zbraň tak snadno. Vzhledem k době, do které přišel tento zákon, nebylo ze strany státu žádoucí, aby lidé vlastnili zbraně, a tak do tohoto zákona byla implementována skutečnost, že o vydání zbrojního listu může dle vlastního posouzení rozhodnout příslušný orgán a zároveň může zbrojní list kdykoliv odebrat. To stejné platilo pro zbrojní pas, který zaštiťoval držení a nošení zbraně, to se stalo pouze teoretickou záležitostí kterou si nikdo nemohl právně nárokovat.

Z důvodu nedostatečné rozsáhlostí musel být zákon rozšiřovat ho dále vyhláškami a předpisy. Jako první vyhláška rozšiřující tento zákon byla vyhláška č. 34/1950 Ú.l.[5], která nabyla účinnosti dne 1. února 1950, tzn. stejný den jako samotný zákon. Upravovala předměty, na které se zákon nevztahuje, protože nebyly podle zákona vnímány jako zbraně, dále upřesnila dobu, na kterou byl vydáván zbrojní list a zbrojní pas, na dobu tří let.  Následovala vyhláška č. 365/1953 Ú.l., která nabyla účinnosti dne 1. ledna 1954 a rozšířila zákon o zbraně, které nesmí používat osoby mladší 15 let bez dozoru zletilé osoby. Také ustanovila absolutní zákaz držení vojenských zbraní civilním obyvatelstvem, všechna dosud vydaná povolení musela být spolu se zbraněmi odevzdána příslušnému orgánu. Poslední přišla vyhláška č. 124/1961 Sb., která nabytím účinnosti 1. ledna 1962 zrušila platnost předchozí vyhlášky, vzhledem k její rozsáhlosti a skutečnosti, že sama obsahovala základní ustanovení, předčila významem i samotný zákon.[6]

2.1.4    Zákon č. 147/1983 Sb., o zbraních a střelivu

Tento zákon vyšel v platnost 16. prosince 1983 a v účinnost 1. dubna 1984, tím byla zrušena celá předchozí právní úprava týkající se zbraní. Stejně jako u předchozí právní úpravy byl tento zákon vydán v době kdy stát nedůvěřoval obyvatelstvu a snaží se omezit jejich možnost vlastnění střelných zbraní. Proto byla dostupnost zbraní omezena na velmi úzký kruh obyvatelstva a zbrojní průkaz mohl být vydán pouze osobě starší 18 let, bezúhonné, fyzicky a psychicky způsobilé, u které bylo zaručeno, že zbraň nebude moci zneužít a nebránil-li tomu veřejný zájem, o tom rozhodoval příslušný úřad.[7] Kvůli velmi nepřesným definicím podmínek pro vydání zbrojní průkaz byla rozhodnutí úřadu o vydání či nevydání téměř nedotknutelná a nepřezkoumatelná, to zaručilo naprostou moc a kontrolu státu nad oběhem zbraní v soukromém vlastnictví.

2.1.5    Zákon č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu

Toto je první zákon zabývající se úpravě střelných zbraní v samostatné České republice a svou úpravou je velmi podobný dnešní platné moderní úpravě, nabyl platnosti 13. prosince 1995 a nabyl účinnosti 1. března 1996. Velkým pozitivem této úpravy je dostatečně přísně nastavená kritéria na nabývání zbrojního průkazu a zároveň přesnost a konkrétnost těchto kritérií, tudíž každá spolehlivá osoba má možnost nároku na střelnou zbraň. Už se zde objevuje rozdělení výrazů na držení a nošení zbraně, kdy se držením zbraně rozumí přechovávání zbraně ve stavu vylučujícím její okamžité použití, zatímco nošením zbraně se rozumí přechovávání zbraně ve stavu dovolujícím její okamžité použití. Tyto pojmy spolu úzce souvisí a nabízejí držiteli možnost držet zbraň, i pokud mu není dovoleno ji nosit. Naopak nošení zbraně v sobě již z definice zahrnuje možnost ji držet a bylo to vyšším stupněm navazujícím na držení. Zbrojní průkaz byl tímto zákonem rozdělen na téměř identické skupiny jako jsou dnes a získáním zbrojního průkazu získal držitel právo zbraň držet i nosit. To byla změna oproti předchozím úpravám, kdy se držiteli byly vydány povolení zvlášť pro držení zbraně i pro nošení zbraně.[8]

2.1.6    Zákon č. 119/2002 Sb., o zbraních, ve znění pozdějších předpisů

Tento zákon nabyl platnosti 9. dubna 2002 a nabyl účinnosti 1. ledna 2003, byl později nařízeními vlády a vyhláškami dále upravován do nynější podoby. Je stále platným zákonem a proto se tímto zákonem budu dále více zabývat v celé seminární práci. Celé znění tohoto zákona je: „Zákon o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o zbraních)“[9]

2.2      Soukromé vlastnictví a nošení zbraní

Pro porozumění následující části je potřeba pochopit rozdíl mezi pojmy držení zbraně a nošení zbraně. Držením zbraně se rozumí mít zbraň ve vnitřních prostorech nebo ve zřetelně ohraničené nemovitosti se souhlasem vlastníka či nájemce. Držením zbraně je také nenabitá zbraň, která je uložena v uzavřeném obalu z důvodu jejího přemísťování. Zjednodušeně se tím rozumí vlastnictví zbraně, bez předpokladu jejího použití. Oproti tomu pojem nošení zbraně znamená mít zbraň u sebe ve všech případech, které nespadají do držení zbraně. Tím se myslí, pokud máte zbraň u sebe v každodenních situacích s možností k okamžitému použití zbraně např. k výkonu povolání nebo k osobní ochraně, v případě osobní ochrany musíte zbraň nosit skrytě.[10] Osoba ovlivněna alkoholickými či jinými omamnými látkami nesmí nosit ani manipulovat se zbraní na veřejně přístupných místech.

Zbraně se rozdělují na základní kategorie A-D, kdy každá kategorie má vlastní zákony s ní spojené a pro držení různých kategorií je potřeba různých úrovní povolení.

2.2.1    Zbraně kategorie A

Zbraně kategorie A jsou zakázané zbraně a jako občan nepovolaný v tomto oboru se k těmto zbraním legální cestou nedostanete. Jsou dále rozděleny do 7 skupin: zbraně vojenské, samočinné, zákeřné, nevyrobené z kovů, plynové a expanzní, střelná nástrahová zařízení a zbraně s vestavěnými tlumiči hluku výstřelu a laserovými zaměřovači. Dále do této kategorie patří doplňky zbraní jako tlumiče hluku a laserové zaměřovače. Policie České republiky může udělit výjimku držiteli zbrojního průkazu, pokud to neodporuje veřejnému pořádku a bezpečnosti, vlastnit zbraň kategorie A pokud provádí sběratelskou nebo muzejní činnost, výcvik či výuku ve střelbě, nebo střežení mimořádně důležitých objektů.[11]

2.2.2    Zbraně kategorie B

Zbraně kategorie B jsou naopak velmi běžné, k jejich vlastnictví je potřeba povolení a držení zbrojního průkazu nebo zbrojní licence jakékoliv skupiny, z toho vyplývá, že nejsou zakázané a nejsou tolik nebezpečné, ale stále je jejich držení a nošení potřeba kontrolovat. Nejběžnějším důvodem pro vydání povolení se uvádí zajišťování ostrahy a majetku.

„Zbraněmi kategorie B jsou krátké opakovací nebo samonabíjecí zbraně, krátké jednoranové nebo víceranové zbraně pro střelivo se středovým zápalem, jednoranové nebo víceranové zbraně pro střelivo s okrajovým zápalem, jejichž celková délka je menší než 280 mm, dlouhé samonabíjecí zbraně, jejichž zásobník nebo nábojová schránka a nábojová komora mohou dohromady pojmout více než 3 náboje, dlouhé samonabíjecí zbraně, jejichž zásobník nebo nábojová schránka a nábojová komora nemohou dohromady pojmout více než 3 náboje a u nichž je podávací ústrojí odnímatelné, anebo u nichž není zaručeno, že nemohou být přeměněny běžně dostupnými nástroji na zbraně, jejichž zásobník nebo nábojová schránka a nábojová komora mohou dohromady pojmout více než 3 náboje, dlouhé opakovací nebo samonabíjecí zbraně s hladkým vývrtem hlavně, jejichž délka hlavně je menší nebo je rovná 600 mm, samonabíjecí zbraně, pokud mají vzhled samočinných zbraní, a signální zbraně pro použití signálních nábojů ráže větší než 16 mm.“[12]

Platnost povolení zaniká ve chvíli, kdy člověk, kterému bylo povolení vydáno, přestal být držitelem zbrojního průkazu či licence nebo již pominul řásný důvod, pro který bylo povolení uděleno, to se nevztahuje na povolení za účelem ochrany života, zdraví či majetku.

2.2.3    Zbraně kategorie C

Zbraně zařazeny do kategorie C podléhají ohlášení příslušnému útvaru policie ČR. Zbraněmi kategorie C jsou jednoranové nebo víceranové zbraně (krátké i dlouhé) pro střelivo s okrajovým zápalem, jejichž celková délka se rovná nebo je větší než 280 mm, dlouhé jednoranové, víceranové a opakovací (s výjimkou opakovacích brokovnic s hlavní kratší než 600 mm) zbraně, samonabíjecí dlouhé zbraně s pevným zásobovacím ústrojím, které nepojme více než 3 náboje (s výjimkou samonabíjecích brokovnic s hlavní kratší než 600 mm a zbraní majících vzhled zbraní samočinných), plynové zbraně, u nichž kinetická energie střely na ústí hlavně je vyšší než 16 J (výkonné „vzduchovky“, větrovky apod.), s výjimkou paintballových zbraní, více než dvouranové nebo opakovací zbraně zkonstruované na principu perkusních zámkových systémů (typicky perkusní revolvery).“[13]

 Zbraně této kategorie smí nabývat jen držitel zbrojního průkazu či licence jakékoliv skupiny a pro tuto skupiny platí nejméně přísné podmínky ve vztahu k zbrojnímu průkazu. Držitel této zbraně je oprávněn ji nosit až po její registraci.

2.2.4    Zbraně kategorie D

Zbraně kategorie D jsou zbraně neuvedené v kategoriích A-C. Jsou to zbraně, upravené takovým způsobem, že je znemožněno jejich použití, avšak běžnější zbraní tohoto typu je plynová zbraň nepřesahující kinetickou energii střely 16J. Zbraně z této kategorie mají nejmírnější podmínky pro nabývání, vlastnictví, držení a nošení a může ji vlastnit osoba starší 18 let způsobilá k právním úkonům. Na rozdíl od předchozích kategorií může nabývat do vlastnictví a držet i právnická osoba. Držitel má povinnost zbraň zabezpečit proti odcizení, zneužití a ztrátě a musí zbraň nosit skrytě na veřejných místech, nesmí s ní manipulovat pod vlivem alkoholu, návykových látek či léků.[14]

2.2.5    Zbrojní průkazy

Zbrojní průkazy se vydávají s platností na dobu 10 let a lze vydat zbrojní průkaz podle zdravotní způsobilosti s dobou platnosti kratší než 10 let. Zbrojní průkazy se rozdělují na skupiny A-F podle účelu užívání zbraně a podle rozsahu oprávnění. Jsou to skupiny: A – ke sběratelským účelům; B – ke sportovním účelům; C – k loveckým účelům; D – k výkonu zaměstnání nebo povolání; E – k ochraně života, zdraví nebo majetku; F – k provádění pyrotechnického průzkumu. Vydat zbrojní průkaz lze pouze osobě starší 21 let, pokud zákon nestanoví jinak. Pro některé skupiny je zákon upraven zvlášť, např.:[15]

Zbrojní průkaz kategorie B – věková hranice pro vydání je 18 let, avšak je možnost vydat zbrojní průkaz kategorie B osobě starší 15 let, pokud je členem občanského sdružení, které se zabývá sportovní činností a součástí této činnosti je střelba. Držitel zbrojního průkazu B je povinen přepravovat držené zbraně na místa, kde je oprávněn je nosit, pouze ve stavu vylučujícím jejich okamžité použití a v uzavřeném obalu.

Zbrojní průkaz kategorie C – věková hranice pro vydání je 18 let, avšak je možnost vydat zbrojní průkaz kategorie C osobě starší 16 let, pokud je žákem střední školy a v osnovách školy či učiliště je zahrnuta výuka myslivosti. Držitel zbrojního průkazu C je povinen přepravovat držené zbraně na místa, kde je oprávněn je nosit, pouze ve stavu vylučujícím jejich okamžité použití a pokud používá k přepravě dopravní prostředek veřejné hromadné dopravy, je povinen přepravovat zbraň v uzavřeném obalu.

Stejně jako u zbrojního průkazu B smí osoba mladší 18 let nabývat zbraň do vlastnictví, s výjimkou koupě, a držet zbraň pouze se souhlasem zákonného zástupce a smí používat zbraň a střelivo pouze za přítomnosti osoby starší 21 let, která je držitelem zbrojního průkazu kategorie B nebo C alespoň 3 roky.

Zbrojní průkaz kategorie D je k výkonu zaměstnání nebo povolání, věková hranice pro vydání je 21 let, avšak je možnost vydat zbrojní průkaz kategorie D osobě starší 18 let, pokud je žákem střední školy či středního odborného učiliště a v osnovách školy je zahrnuta výuka puškařského oboru nebo střeliva. Držitel tohoto zbrojního průkazu je povinen podrobit se lékařské prohlídce do 1 měsíce a po uplynutí 30 měsíců od vydání zbrojního průkazu.  Pokud posuzující lékař zjistí změnu zdravotního stavu, která má za následek ztrátu zdravotní způsobilosti, je povinen bez zbytečného odkladu vytvořit nový posudek a zaslat jej příslušnému útvaru Policie ČR a informovat zaměstnavatele.

Zbrojní průkaz kategorie F je k provádění pyrotechnického průzkumu, lze ho vydat jen osobě starší 21 let, na rozdíl od ostatních skupin se nevztahuje na užívání střelných zbraní, ale věnuje se pyrotechnice.

2.2.6    Žadatel o zbrojní průkaz

Žadatel o zbrojní průkaz musí splňovat následující požadavky:[16]

• místo pobytu na území České republiky
  • Příslušný útvar Policie ČR může odmítnout žádost o zbrojní průkaz, pokud je žadatel cizinec a není občanem členského státu či občanem členského státu severoatlantické aliance, i když žadatel splňuje všechny ostatní požadavky, proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
• dosažení věku na pro danou kategorii zbrojního průkazu, tzn. 21 let pro zbrojní průkazy kategorie A,D,E a F nebo 18 let pro zbrojní průkaz kategorie B a C, pokud zákon dále neupravuje[17]
• způsobilost k právním úkonům
• zdravotní způsobilost na základě posouzení lékaře, popřípadě psychologického vyšetření
• odborná způsobilost; zkouška vykonaná před zkušebním komisařem, který po úspěšném vykonání zkoušky vydá žadateli doklad o odborné způsobilosti. Zkouška se skládá z teoretické a praktické části, kdy teoretickou částí se rozumí test písemnou formou a žadatel prokazuje
• znalost zákona a právních předpisů upravujících oprávněné použití zbraně a praktickou částí se rozumí bezpečnost manipulace se zbraní a střelby na pevný cíl
• bezúhonnost; za bezúhonného se nepovažuje ten, kdo byl pravomocně uznán vinným trestným činem
• je držitelem platného loveckého průkazu (pouze při žádosti o zbrojní průkaz kategorie C)

2.3      Použití střelné zbraně

Člověk si pořizuje zbraň za konkrétním účelem, jak ji bude užívat je však pouze na jeho uvážení. Proto bychom si měli vysvětlit pojmy, které mohou znít jednoduše z morálního hlediska, ale z pohledu práva jsou velmi složité, a i přes to jak jsou konkrétní, v realitě se mohou vnímat různě podle unikátních případů.

2.3.1    Použití zbraně

Použitím zbraně se podle zákona č. 119/2002 Sb. rozumí použití zbraně k jejímu funkčnímu účelu, to znamená ke střelbě. To se vztahuje jak ke střelbě na útočníka (nutná obrana), či na zvíře (krajní nouze), ale i na použití zbraně k varovnému výstřelu. V případě, že osoba jedná v souladu s právní úpravou, je toto jednání oprávněné a osoba je zproštěna následných trestů či sankcí.

2.3.2    Zneužití zbraně

Zneužití zbraně vzniká pokud držitel legálně či nelegálně držené zbraně použije tuto zbraň v rozporu s právními předpisy a to za účelem zisku nebo nepřiměřené obrany před útokem. Podle trestního zákona se dále případ vyšetřuje a pokud podle trestního zákona, který upřesňuje podmínky použití zbraně za různých okolností, osoba splnila všechny podmínky, tak to nazýváme okolností vylučující protiprávnost.

2.3.3    Krajní nouze

Krajní nouzí se rozumí jinak trestný čin, kterým bylo odvráceno přímo hrozící nebezpečí chráněnému trestním zákonem, v tu chvíli se čin nebere jako trestný, ale jako krajní nouze. Dané nebezpečí musí hrozit bezprostředně, jinak nejde o krajní nouzi. Krajní nouzí není čin, kterým sice odvrátíme nebezpečí, zároveň ale způsobíme následek stejný či závažnější než ten, který hrozil. Je vyloučena odpovědnost za škodu způsobenou jednáním v krajní nouzi, s výjimkou kdy ten, kdo odvrací nebezpečí, je zároveň tím, kdo nebezpečí vyvolal.

2.3.4    Nutná obrana

Nutná obrana je také čin, který by byl jinak trestný, ale kterým je odvráceno přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Zájmem chráněným trestným zákonem je právo společnosti na ochranu života a zdraví, právo na ochranu osobního vlastnictví atd. Nejde o nutnou obranu, pokud byla obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Není konkrétně uvedeno co je zjevně nepřiměřená obrana, a tak dříve mohli vznikat situace, kdy bránící člověk se dostal do pozice žalovaného za ublížení na zdraví. V současné době je vidět trend zvýhodňující bránícího se jedince na úkor útočníka, pořád ale platí, že není přípustnou nutnou obranou střelba na pachatele, u kterého není jasné či je ozbrojen, či pachatele, který trestný čin dokonal a prchá.

V realitě se bere ohled i na tělesné předpoklady, když je zřejmé, že by se napadený beze zbraně neubránil, ale zároveň neohrozil útočníka na životě svou obranou, je možnost, že to soud posoudí jako nutnou obranu. Naopak zde je další výjimka tvořena profesionálními zápasníky, kteří jakmile se přihlásí do profesionálního zápasu v bojových uměních jako je box, MMA apod., jsou právně ovlivněni z hlediska obrany a napadení, kdy se jejich ruce stávají zbraněmi. Ve chvíli kdy je profesionální zápasník napaden neozbrojenou osobou a bude se bránit, pokud útočníkovi ublíží na zdraví, hrozí mu stejné sankce jako by použil zbraň.

Dobrým příkladem je nyní aktuální projednávání případu rapera Leo Beránka. Leo Beránek (30 let) je zpěvák a boxer. Z důvodu jeho boxerské kariéry má pan Beránek větší pravděpodobnost k ublížení na zdraví ve chvíli, kdy se bude bránit. To se potvrdilo roku 2018, kdy v centru Prahy před nočním klubem pan Beránek údajně bránil ženu před napadeným, tomu však způsobil vážné poškození na zdraví, kdy ho údery do obličeje dostal na zem a poté mu kopem do obličeje zlomil čelist. Podle jeho slov se snažil pouze bránit napadenou ženu a neměl v úmyslu útočníkovi ublížit na zdraví, z důvodu jeho znalostí thaiboxu automaticky (bez přemýšlení) útočníka kopnul do obličeje, aniž by si uvědomil možné následky. Podle státní zástupkyně by měl být fakt, že pan Beránek ovládá bojové umění, ale neovládá své chování, hodnocen v jeho neprospěch. I přes fakt, že pan Beránek celý incident nevyprovokoval, soud potvrdil, že ze záznamů je zřejmé, že v době, kdy Beránek útok zahájil, muž na něj nijak neútočil, a tak je zřejmé, že se nejednalo o nutnou obranu. Za jeho chování mu hrozilo 5-12 let vězení, soud nakonec rozhodl o výši jeho trestu na 6 let vězení, což je na spodní hranici možného trestu.[18]

Je důležité správně pochopit rozdíl mezi krajní nouzí a nutnou obranou. Krajní nouze směřuje na třetí osobu, zatímco nutná obrana směřuje proti osobě přímo působící nebezpečí. Nejlépe se rozdíl dá pochopit na konkrétním příkladu: Pokud někdo přepadne doktora, který má povinnost mlčenlivosti v rámci trestního zákona, a bude požadovat informace o pacientech, na která se vztahuje mlčenlivost, doktor mu je vydá, aby odvrátil bezprostřední ohrožení na životě. Tím se dopustí trestného činu porušení mlčenlivosti proti svým pacientům (třetí osobě), ale protože tím odvracel přímo hrozící nebezpečí, je tento čin brán jako krajní nouze. Pokud však doktor vytáhne zbraň a zastřelí pachatele, který ho přepadl, tím se dopustil trestného činu ublížení na zdraví, avšak za těchto okolností je to bráno jako nutná obrana. V obou případech je vyloučena odpovědnost za činy doktora, pokud jednal v souladu se zákonem.

Na stejném příkladu si můžeme ukázat nelegitimní chování doktora. Pokud mu bude vyhrožováno prostřednictvím dopisu, doktor vytrasuje osobu, která mu vyhrožuje a zastřelí ji, není to nutná obrana, protože zde nebylo bezprostřední nebezpečí, a tak se doktor dopustil trestného činu. Zároveň pokud mu bude útočník vyhrožovat na ulici a nebude zde žádný náznak, že je útočník ozbrojen, doktor by nejednal v krajní nouzi, pokud by útočníka zastřelil.

Když jsou všechny pojmy vysvětleny, pomůže to pochopení další povinnosti držitele zbrojního průkazu: „Držitel zbrojního průkazu A až E je povinen neprodleně ohlásit útvaru policie použití zbraně z důvodu krajní nouze či nutné obrany.“[19] Použití zbraně podléhá oznámení pouze podle podmínek pro použití zbraně podle odst. 1.3.1. Použití zbraně. Užití zbraně k zastrašení či úderu tudíž nepodléhá oznámení. Současně u užití zbraně v rámci nutné obrany, i když nebyla použita ke střelbě, může vzniknout povinnost obránci ohlásit protiprávní jednání, proti kterému byla zbraň užita. Pokud tak neučiní je možné, že sám obránce naplní skutkovou podstatu trestného činu neoznámení trestného činu.

2.3.5    Přípustnost použití střelné zbraně

Z definice nutné obrany vyplývá, že je možná pouze proti útokům fyzické osoby, čímž se odlišuje od krajní nouze. Jednání v rámci nutné obrany tedy směřuje proti útočníkovi, fyzické osobě, která je v rámci svého chování zvýhodněná oproti obránci. Útočník je ten, kdo vybírá místo, čas a způsob útoku a tím staví obránce do nevýhodné pozice. Oproti krajní nouzi, zde není úplně zřejmý následek protiprávního chování útočníka, tím se nutná obrana limituje pouze na přiměřenost, protože nelze určit záměr útočníka, ale lze určit způsob jakým se dopustil protiprávního jednání a lze určit pokud obrana proti tomuto jednání byla zcela nepřiměřená. Co je přiměřené se liší případ od případu, tak se v následujícím odstavci shrnout situaci, ve které se obránce může ocitnout a jak na ni reagovat.[20]

Nutná obrana se nevztahuje pouze na střelné zbraně, ale i na mnohem častější případy jako napadení nožem atd. Vzhledem ke skutečnosti, že napadený je od samého začátku znevýhodněný, je nutné, aby se bránil dostatečně účinným prostředkem. Zároveň je třeba si uvědomit, že předpokladem účinné obrany je i to, že obvykle bude obrana silnější než útok. To znamená, že napadený využije jakýkoliv  prostředek, aby co nejefektivněji odrazil útok.

Střelné zbraně bývají považovány za nejúčinnější a nejefektivnější prostředek na obranu, a tak se použití střelné zbraně k odvrácení útoku připouští, pokud nebude zcela nepřiměřená. Zde přichází problém na straně obránce, u kterého se musí hledět na psychický stav ve chvíli, kdy je napaden, racionální chování obránce je v tuto chvíli silně zastíněno a může být ovlivněno takovým způsobem, že obránce napáchá svým jednáním větší škody, než by kdy napáchal útočník. Člověk si musí uvědomit, že ve chvíli, kdy při napadení vytáhne svou střelnou zbraň, vzniká vypjatá a intenzivní situace, která může útočníka vyprovokovat, a proto ve chvíli, kdy vytáhnete zbraň, musíte být připraven ji reálně použít, což může být pro mnohé téměř nemožné. Většina lidí si myslí že pokud drží střelnou zbraň, tak jsou v bezpečí, ale opak může být pravdou a zbraň může obránce postavit do ještě horší situace.

Dalším problémem je fakt, že zákon o nutné obraně by mohl být velmi snadno zneužitelný útočníkem, který vraždu zastíní nutnou obranou a nebude nést trestní odpovědnost. Tomu se dále věnuje soud, který se spíše než na skutkovou skutečnost zaměřuje na motivy jednání. Proto i dvě skutkově stejné činy mohou být vnímány naprosto odlišně, v prvním případě muž vyprovokuje řidiče taxíku, takovým způsobem, že ho řidič vyhodí z auta. Muž potom řidiče pobodá, v tuto chvíli nejednal v nutné obraně. V druhém případě řidič taxíku odveze pana do lesa a napadne ho s vidinou peněz. Muž řidiče pobodá v nutné obraně a následně je zproštěn trestné odpovědnosti tohoto činu. Skutková skutečnost byla v obou případech stejná, muž pobodal řidiče, rozdíl je pouze v motivech jednání, které jsou nakonec nejdůležitějším faktorem při posuzování nutné obrany.

3        Zbrojnictví ve světě

3.1      USA

Právo občanů USA vlastnit a nosit zbraň je z velké části regulováno jednotlivými státy unie, ale vše se odvíjí od druhého dodatku federální ústavy z roku 1791. Tento dodatek zní: „Dobře organizovaná domobrana je nezbytná v zájmu bezpečnosti svobodného státu; právo lidu držet a nosit zbraň nesmí být proto omezováno“.[21] Každý stát se liší přístupem ke zbraním, ale většina se téměř neliší, či silně odvíjí od federálního dodatku.

Nejběžnější podmínkou pro získání zbraně a možnosti použití zbraně je dosažení 21 let a absolvování formálního školení. Jediná výjimka, kdy zletilá osoba nemá právo na držení zbraně, je pokud má osoba záznam v trestním rejstříku či je mentálně nezpůsobilá, nebo pokud osoba nemá americké státní občanství. Celý proces mezi rozhodnutí vlastnit zbraň a reálně jednu vlastnit je celkem jednoduchý. Musíte projít sestavením osobního profilu, kdy se zkoumá trestní rejstřík, imigrační status a možnost domácího násilí. Poté v některých státech následuje čekací doba a můžete držet a nosit zbraň. V jiných státech není čekací doba nutností a přibližně třetina Američanů ani neprochází sestavením osobního profilu, protože federální zákon to nevyžaduje při koupi od soukromého prodejce. Podpoře civilního držení střelných zbraní se věnuje Národní asociace držitelů zbraní neboli NRA. Americká společnost je tímto tématem rozdělena na ty, kteří zbraně vlastní a berou je jako základní právo svobodné země, a na ty, kteří zbraně odsuzují, protože jsou toho názoru, že zbraně vyvolávají v lidech násilí.

Je důležité si uvědomit, že každý stát má různé právní úpravy, pokud máte povolení ke skrytému nošení zbraně v jednom státě a cestujete do jiného státu, který nemá povoleno skryté nošení zbraně, může vás čekat postih.

3.1.1    Porovnání s ČR

Česká republika má v přepočtu na počet obyvatel povoleno skryté nošení zbraně 2,5 %, počet povolení ke skrytému nošení roste v USA každým rokem a nyní je v přepočtu na obyvatele přibližně 7 %. Ještě v devadesátých letech 20. století byl tento počet v USA méně než 1%. Navzdory velkému počtu zbraní v USA je velmi málo případů zabránění vraždě civilními obyvateli, to je převážně způsobeno tím, že většina lidí s povolením nemá zbraň u sebe většinu času a také z důvodu tzv. „gun free zones”, která zakazuje nošení zbraně v dané oblasti, to se vztahuje i na občany s povolením. V těchto oblastech není možnost, aby byl civilní obyvatel ozbrojen, tak se stává velmi snadným terčem pro teroristické útoky a masové vraždy.

3.2      Severní Korea

Na začátek bych rád podotkl, že Severní Korea si velmi přísně hlídá únik informací, a tak nemohu zaručit stoprocentní správnost následujících informací. Proto čerpám převážně z Ženevské stanice výzkumu a dalších výzkumných center. Také se musí brát ohled na to, že v Severní Koreji je totalitní režim, jsou zde obavy o nedodržování základních lidských práv a právní úprava se může razantně lišit od skutečnosti.

Severní Korea má platný zákon upravující držení, vlastnění a nošení zbraní od roku 2009. Předcházela tomu zdravotní situace tehdejšího vůdce Kim Čong-ila, kterého v roce 2008 zasáhla mrtvice. Celým světem vládly spekulace, že již zemřel, a proto, kvůli obavám ze státního převratu, Kim Čong-il nechal sestavit a udat v platnost tento zákon, který zakazuje jakékoliv držení zbraně, s výjimkou držení zbraně z důvodu výkonu povolání. Tím si pojistil, že ozbrojeni zůstanou pouze jeho vojska nehrozí žádný ozbrojený převrat. Dalším důležitým faktorem pro vytvoření tohoto zákona bylo vědomí Kim Čong-ila, že po jeho smrti na jeho místo nastoupí jeho mladý a syn Kim Čong-un.

Zajímavým faktem ale zůstává, že ještě před vydáním tohoto zákona byl proveden průzkum Ženevskou stanicí výzkumu „Graduate institute of internacional and development studies“ v roce 2007, který odhadnul počet zbraní v Severní Koreji na 130 000, v přepočtu to znamená 0,6 zbraně na sto obyvatel. To znamená, že již v roce 2007 bylo v Severní Koreji velmi malé množství zbraní, přesto byl však vydán tento zákon, který udělal systém o to striktnější a méně náchylný na politickou nestabilitu.

Zákon tedy zakazuje civilní vlastnictví a držení zbraně, s výjimkou výkonu povolání. Tím se myslí aktivní služba policie, armády a vlastnění zbraně pro lovecké účely a je potřeba žádat o příslušné povolení. Zákon také upravuje držení zbraně a zbraň mimo výkon povolání musíte mít uloženou na policejní stanici, je zakázáno držet zbraň mimo výkon povolání, tzn. ve chvíli, kdy opouštíte zaměstnání, musíte zbraň uschovat na příslušné policejní stanici, není možné zbraň uchovávat doma. Za porušení hrozí vysoké sankce, které se liší podle situace. Za nelegální dovážení či držení zbraně hrozí až trest smrti.

3.3      Srovnání ČR, USA a Severní Korea

Vybral jsem pro srovnání zrovna tyto státy, protože zastávají téměř protikladné názory, jejich politické a právní systémy jsou velmi odlišné a lze na těchto příkladech výstižně demonstrovat sílu zbraní v politickém a společenském prostředí. USA je velmi liberální v otázce zbraní, Severní Korea striktně zakazuje civilní vlastnictví a držení zbraně a ČR představuje jakýsi střed, ve kterém žijeme.

Následující text bude vycházet z Tabulky 1. Na této tabulce je nejzajímavější kolonka „Počet v přepočtu na sto obyvatel“, na které je zřetelně vidět rozdíl mezi vybranými zeměmi.

V České republice je v přepočtu na sto obyvatel „pouhých“ 12,5 zbraní, což se na první pohled může zdát dost, člověk si však musí uvědomit, že většina lidí s oprávněním držet zbraň nedrží pouze jednu zbraň, ale má jich několik. To vyplívá z průzkumu Policie ČR, která poskytla na svém informačním webu počet zbraní podléhajících registraci (toto číslo se mírně liší od hodnoty odhadem zaznamenaným v tabulce 1 Ženevskou stanicí výzkumu) a zároveň počet vydaných zbrojních průkazů. Jednoduchým přepočtem můžeme zjistit, že na jeden zbrojní průkaz připadají téměř 3 zbraně. Pokud vezmeme v potaz skutečnost, že počet vydaných zbrojních také nepředstavuje počet lidí, co drží zbrojní průkaz, protože tato hodnota udává počet všech skupin zbrojních průkazů a „údaje o počtu držitelů zbrojních průkazů podle jednotlivých skupin a celkovém počtu držitelů zbrojního průkazu vzájemně nekorespondují, neboť naprostá většina zbrojních průkazů je vydána pro více než jednu skupinu oprávnění.“[22] To znamená, že na sto obyvatel v ČR odhadem pouze 1-3 lidi reálně vlastní střelnou zbraň, rád bych znovu raději upozornil, že se bavíme pouze o civilním obyvatelstvu, tudíž se do tohoto počtu nepočítají zbraně ve vlastnictví policie, ani zbraně vlastněné k výkonu povolání.

Naproti tomu stojí USA se svými 120 zbraněmi na sto obyvatel, je jasné, že tomu bude podobně jako v ČR a lidé v průměru vlastní více než jednu zbraň. Bohužel vzhledem k počtu zbraní, které registraci nepodléhají, je nemožné určit přesný počet osob vlastnících zbraně ze sta obyvatel. Pokud bychom počítali se čtyřmi zbraněmi na osobu, jako je tomu průměrně v České republice, tak nám vyjde, že na sto obyvatel náleží 30 osob vlastnících střelnou zbraň. K tomu přispívá americká kultura, kde v některých státech berou zbraně jako nezbytnou součást života a federální ústava upravuje držení a nošení zbraní velmi volně a zakazuje držení zbraní pouze lidem, kteří neprojdou vytvořením osobního profilu. Oproti České republice je proces od rozhodnutí jedince o koupě zbraně až do chvíle, kdy zbraň legálně držíte a nosíte, daleko snazší a rychlejší, tím pádem jsou zbraně v USA přístupnější a rozšířenější mezi civilisty.

V Severní Koreji je situace naprosto protikladná, počet zbraní na sto obyvatel je pouhých 0,3 a toto číslo se pořád zmenšuje s udržováním totalitní vlády. Od roku 2009 se počet zbraní držených civilním obyvatelstvem zmenšil na polovinu a tento trend si Severní Korea bude udržovat dokud bude v čele země vůdce Kim Čong-un. Důvodem tak malého počtu zbraní je politický systém této země, který fakticky zakazuje držení a nošení zbraní civilním obyvatelstvem.

3.4      Problémy spojené s různými právními systémy

Každý právní systém má svoje výhody a nevýhody, u zbrojního práva jsou tyto nedostatky mnohem více viditelné, protože zbraně jsou vnímány různými způsoby a právní systém se snaží vyhovět všem názorům. To není tak jednoduché, a tak se některé nedostatky projevují razantně v praxi.

V České republice máme velmi moderní právní systém a zákon o zbraních není výjimkou, samozřejmě jsou zde nedostatky, kdy např. nutná obrana a krajní nouze zákonem zvýhodňuje útočníka, před obráncem, to spadá spíše do práva trestního a zbrojní právo s tím sice souvisí, ale pouze nepřímo. Proto si myslím, že v České republice je úprava vyvážená a nastavená tak, aby si téměř každý mohl pořídit zbraň na obranu, ale zároveň, aby si tito lidé byli vědomi zodpovědnosti, kterou to přináší.

3.4.1    Problémy spojené se zbrojním právem v USA

V USA je společnost zákonem o zbraních rozdělená na dra póly, kdy část společnosti vnímá zbraně jako jejich přirozené právo, které pokud by jim bylo odebráno, budou to vnímat jako omezování základních lidských práv a svobod. Druhá část společnosti vnímá zbraně jako původ konfliktů, jako věc, která vyvolává v lidech potřebu násilí a snaží se demonstracemi potlačit práva lidí na vlastnění zbraní. Obě strany mají ze svého úhlu pohledu pravdu a je složité je přesvědčit, že zde není žádná stoprocentně pravdivá skutečnost.

Z jednoho úhlu pohledu zde vznikají ozbrojené demonstrace jako jsme mohli v posledních letech vidět v USA, kdy při demonstraci jsou ztráty na životech způsobené neumírněným chováním jednotlivců vlastnících zbraň. Policisté se každý den bojí o svůj život, protože nikdy neví, kdo nezvládne své emoce zkrotit a vytáhne zbraň. Tím vzniká další problém, kdy protože jsou policisté ve stresu, je jejich práce neefektivní a může vznikat policejní brutalita na nevinných lidech. To vše je zapříčiněno pouze množstvím zbraní v rukou obyvatelstva, které si to neuvědomuje a ohrožuje svým chováním jak práci policie, tak život sobě i ostatním lidem. Mimo jiné zbraně v rukou civilních obyvatel ve většině případů nezastavili teroristické útoky, ani jiné závažné události. To vše naznačuje, že zbraně pouze ohrožují veřejný pořádek a nijak nic nepřinášejí veřejnosti.

Na druhou stranu pokud by zákon zakazoval vlastnění zbraní civilním obyvatelstvem, ozbrojeni by byli pouze ti, kdo páchají trestnou činnost a o to více by byli znevýhodněni nevinní civilisté. Lidé by se nemohli nijak sami bránit a byli by odkázáni pouze na pomoc policejní složky, na kterou by byl vytvořen velký tlak ze strany veřejnosti. Pokud by policie selhala, vedlo by to pouze k dalším demonstracím, které by vedly k dalšímu násilí, to pouze protože nikdo nebyl schopný bránit civilní obyvatele a byla jim odebrána možnost se bránit vlastními prostředky jako je zmíněná střelná zbraň.

Když všechny tyto informace dáme dohromady, zjistíme, že i přes množství nesouhlasu, který je vyvíjen proti zbraním v USA, je americká právní úprava o zbraních společensky přijatelná, takovým způsobem, aby vyhovila co možná nejvíce lidem. Právní úprava v USA by zajisté potřebovala modernizovat, ale vyhovuje podmínkám, které se na ní v Americe vyvíjí.

3.4.2    Problémy spojené se zbrojním právem v Severní Koreji

Severní Korea je známá svým totalitním režimem, od kterého se odvíjí celá právní úprava včetně zákonů o zbraních. Vzhledem ke snaze vůdce Kim Čong-Una zachovat loajalitu obyvatel Severní Koreji násilným způsobem, je možnost civilního obyvatelstva držet a nosit zbraně značně omezená, přesněji řečeno absolutně zakázaná. Držet a nosit zbraň má možnost pouze občan, který ji potřebuje k výkonu povolání. Zbraň ani v tomto případě člověk nemá možnost držet a uschovávat u sebe doma a jeho povinností je odevzdávat po konci pracovní doby odevzdat svou zbraň na příslušnou policejní stanici.

To vše je způsobeno s cílem utvrzení totalitního režimu, který se snaží předejít jakýmkoliv možným převratů či ozbrojených demonstrací. Odzbrojování civilního obyvatelstva utvrzuje sílu policejní složky a vojenské síly, která tím získává možnost udržovat obyvatelstvo ve strachu a tím utvrzovat moc vůdce.

O tom zda je tento právní systém kvalitním a moderním systémem by se dalo polemizovat, ale tento systém je nejvhodnějším systémem pro totalitní státy jako je Severní Korea. Je samozřejmé, že tento společensky nepřijatelný systém opomíjí obyvatelstvo a koncentruje se na blaho vůdce a nejvyšší společenské vrstvy, na druhou stranu v tomto systému není nedostatečná právní úprava ohledně zbraní hlavním nedostatkem v Severní Koreji, takže bych řekl, že dokud bude Severní Korea totalitním režimem, je tato úprava zbrojního práva nevyhnutelná.

4        Závěr

Závěrem této seminární práce bych rád podotkl, že i přes rozdíly a nedostatky právních systémů o zbraních, se každá země snaží přizpůsobit svému politickému systému, své historii a svým občanům. To znamená, že země, které nepovolují držení a nošení zbraní civilním obyvatelstvem, nemají nekvalitní či nedostatečný systém, ale že ho pouze přizpůsobuje svým potřebám, které se liší v každé zemi. Cílem tedy nebylo kritizovat politické systémy jednotlivých zemích, ale pouze zhodnotit a porovnat jejich zákony o zbraních. V této seminární práci je možné nahlédnout do těchto zákonů o zbraních v jednotlivých zemích dopodrobna a udělat si vlastní zhodnocení a názor na jednotlivé systémy.

Český zákon o zbraních patří k jedněm z nejlepších ve světě, takže bych řekl, že jeho kvalita  a výhody zastiňují všechny jeho nedostatky, které jsou nepatřičné. Zákon o zbraních v ČR má vcelku dlouholetou tradici a pořád se modernizuje takovým způsobem, aby se vyvíjel společně s technologickým vývojem, který se pořád zrychluje.

Zákon o zbraních v USA je sice zastaralý a vychází z federálního ústavy z roku 1791, ale snaží se udržet si tradice, a proto je téměř neměnný. Má mnoho kontroverzních mezer, které však v USA nelze vnímat jako nedostatky, protože úzce souvisí s ideologickým směrem USA, a tak lze i tento zákon vnímat jako ideální pro tuto zemi.

V Severní Koreji je systém upravován, aby splňoval požadavky její ideologie, ale ve srovnání s celosvětovými názory je zastaralý a připomíná zákon v ČR za doby komunismu, což však souvisí s politickým směrem Severní Koreji.

5        Bibliografie

• Zbraně a střelivo: právní úprava & zkušební otázky. Praha: Themis, 2009. ISBN 978-80-7312-059-7.
• Právní stanoviska z oblasti zbraní, střeliva a munice. Ministertvo vnitra české republiky. [Online] [cit. 2020-12-01]. Dostupné z: https://www.mvcr.cz/soubor/oznamovaci-povinnost-pri-pouziti-zbrane-pdf.aspx.
• Císařský patent ze dne 24. října 1852 [online]. [cit. 2020-12-10]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/vyhledavani-aspi/?Id=18&Section=1&IdPara=1&ParaC=2
• Zákon č. 81/1938 Sb. ze dne 8. dubna 1938 [online]. [cit. 2020-12-10]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mjzgm4f6obrfuya
• Zákon č. 162/1949 Sb. ze dne 30. června 1949 [online]. [cit. 2020-12-15]. Dostupné z:  https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1949-162
• Zákon č. 147/1983 Sb. ze dne 16. prosince 1983 [online]. [cit. 2020-12-15]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1983-147
• Zákon č. 288/1995 Sb. ze dne 13. prosince 1995 [online]. [cit. 2020-12-15]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1995-288
• Zákon č. 119/2002 ze dne 9. dubna 2002 [online]. [cit. 2020-12-16]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2002-119
• PROKEŠ, Martin. Nutná obrana za použití střelné zbraně. Brno, 2018. Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity.
• KARP, Aaron. Civilian Firearms Holdings, 2017.Small Arms Survey [online]. Ženeva: Small Arms Survey, the Graduate Institute of International and Development Studies, 2018 [cit. 2020-12-01]. Dostupné z: http://www.smallarmssurvey.org/fileadmin/docs/Weapons_and_Markets/Tools/Firearms_holdings/SAS-BP-Civilian-held-firearms-annexe.pdf
• VOKUŠ, Jiří. Statistické údaje o zbraních. Policie ČR [online]. Praha: Policie ČR, 2018 [cit. 2020-12-01]. Dostupné z: https://www.policie.cz/clanek/statisticke-udaje-o-zbranich.aspx
• Držení zbraní v USA povoluje ústava, odpůrci chtějí tvrdší zákon. Advokátní deník [online]. Praha: ČTK, 2019 [cit. 2021-12-020]. Dostupné z: https://advokatnidenik.cz/2019/08/05/drzeni-zbrani-v-usa-povoluje-ustava-odpurci-chteji-tvrdsi-zakon/
• Wilson, Philip and Marcus. North Korea — Gun Facts, Figures and the Law. GunPolicy.org [online]. Sydney School of Public Health: The University of Sydney, 2020 [cit. 2021-01-02]. Dostupné z: https://www.gunpolicy.org/firearms/region/north-korea
• BOHATA, Jan. Raper Beránek má potvrzených šest let za napadení.cz [online]. 2020, 2020[cit. 2020-11-25]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/praha/zpravy/rapper-leo-beranek-vrchni-soud-trest-sest-let-ublizeni-na-zdravi-vytrznictvi.A200205_112122_praha-zpravy_rsr

Tabulky

Tabulka 1 [23]

*Přepočet zbraní na sto obyvatel se rovná: (100/populace)*počet  zbraní ve vlast. ob.

Tabulka 2 [24]

[1] Ř.z.=Říšský zákoník

[2] Císařský patent ze dne 24. října 1852 [online]. [cit. 2020-12-15]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/vyhledavani-aspi/?Id=18&Section=1&IdPara=1&ParaC=2

[3] Sb.=Sbírka zákonů

[4] Zákon č. 81/1938 Sb. ze dne 8. dubna 1938 [online]. [cit. 2020-12-15]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mjzgm4f6obrfuya

[5] Ú.l. = Úřední list

[6] Zákon č. 162/1949 Sb. ze dne 30. června 1949 [online]. [cit. 2020-12-20]. Dostupné z:  https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1949-162

[7] Zákon č. 147/1983 Sb. ze dne 16. prosince 1983 [online]. [cit. 2020-12-15]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1983-147

[8] Zákon č. 288/1995 Sb. ze dne 13. prosince 1995 [online]. [cit. 2020-12-15]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1995-288

[9] Zákon č. 119/2002 ze dne 9. dubna 2002 [online]. [cit. 2020-12-16]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2002-119

[10] Zbraně a střelivo: právní úprava & zkušební otázky. Praha: Themis, 2009. str. 6

[11] Tamtéž, str. 7

[12] Zbraně a střelivo: právní úprava & zkušební otázky. Praha: Themis, 2009. str. 7

[13] Tamtéž

[14] Zbraně a střelivo: právní úprava & zkušební otázky. Praha: Themis, 2009. str. 7

[15] Tamtéž, str. 11

[16] Zbraně a střelivo: právní úprava & zkušební otázky. Praha: Themis, 2009. str. 10

[17] Tamtéž, str. 11

[18] BOHATA, Jan. Raper Beránek má potvrzených šest let za napadení. IDNES.cz [online]. 2020, [cit. 2020-11-25]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/praha/zpravy/rapper-leo-beranek-vrchni-soud-trest-sest-let-ublizeni-na-zdravi-vytrznictvi.A200205_112122_praha-zpravy_rsr

[19] Zbraně a střelivo: právní úprava & zkušební otázky. Praha: Themis, 2009. str. 16

[20] PROKEŠ, Martin. Nutná obrana za použití střelné zbraně. Brno, 2018. Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity.

[21] Držení zbraní v USA povoluje ústava, odpůrci chtějí tvrdší zákon. Advokátní deník [online]. Praha: ČTK, 2019 [cit. 2020-12-020]. Dostupné z: https://advokatnidenik.cz/2019/08/05/drzeni-zbrani-v-usa-povoluje-ustava-odpurci-chteji-tvrdsi-zakon/

[22] VOKUŠ, Jiří. Statistické údaje o zbraních. Policie ČR [online]. Praha: Policie ČR, 2018 [cit. 2020-12-01]. Dostupné z: https://www.policie.cz/clanek/statisticke-udaje-o-zbranich.aspx

[23] KARP, Aaron. Civilian Firearms Holdings, 2017. Small Arms Survey [online]. Ženeva: Small Arms Survey, the Graduate Institute of International and Development Studies, 2018 [cit. 2020-12-01]. Dostupné z: http://www.smallarmssurvey.org/fileadmin/docs/Weapons_and_Markets/Tools/Firearms_holdings/SAS-BP-Civilian-held-firearms-annexe.pdf

[24] VOKUŠ, Jiří. Statistické údaje o zbraních. Policie ČR [online]. Praha: Policie ČR, 2018 [cit. 2020-12-01]. Dostupné z: https://www.policie.cz/clanek/statisticke-udaje-o-zbranich.aspx

Článek Zbrojnictví z pohledu společnosti a práva se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Nevědomí

Předmět: Společenské vědy, Psychologie

Přidal(a): KíťaCZ

Nevědomí zahrnuje podstatnou část psychických obsahů a procesů. Tyto procesy a obsahy ovlivňují chování a prožívaní. Nevědomí je součástí nás samotných. Na rozdíl od vědomí se nedá ovládat vůlí. Mohli bychom ho chápat také jako „to, co nevím“. Nevědomí je místo, kde se nacházejí informace, které nevnímáme jako vědomé. Sem můžeme řadit instinkty a pudy. Dále je to místo, kde můžeme uložit nechtěné vzpomínky, představy a další. Můžeme říci, že nevědomí řídí různé metabolické dráhy a procesy lidského těla.

Jako pojem se nachází v mnohých disciplínách. Ve filosofii bylo nevědomí chápáno podle Descarta jako neřízené instinkty a reflexy. U Hegela byly tyto nevědomé procesy chápány jako vědoucnost, která má původ v logu. Dále bylo nevědomí také chápáno jako vrozené ideje. V umění bylo nevědomí chápáno jako zdroj představy a kreativity. Nejvíce se projevilo v surrealismu, který vznikl přibližně v 1. polovině 20. století.

Já se chci ale více zaměřit na pojetí nevědomosti v kontextu psychologie. Jedněmi z prvních nejvýraznějších osobností, které se zabývaly nevědomím, byly Sigmund Freud a Carl G. Jung.

Sigmund Freud se narodil roku 1856 v moravské městě. Jako dítě se s rodinou přestěhoval do Vídně. Stal se lékařem. Pacienty se snažil léčit z propuknutých neuróz tak, že o svých problémech pacienti mluvili a říkali své pocity. Díky tomu se snažil přijít spolu s pacientem k důvodu proč propukla neuróza. Důvody byly například zapomenuté a zavrhnuté vzpomínky z dětství či potlačené mentální obsahy v nevědomí. Hypnózu prováděnou při léčbě nahradil asociovanou sugescí. Proto je považován za zakladatele psychoanalýzy jako vědy o nevědomí.

Osobnost člověka si představuje jako ledovec. Na špičce ledovce stojí vědomí. Poté předvědomí, ve kterém jsou uloženy zapomenuté myšlenky a zážitky. Největší část osobnosti zabírá právě nevědomí, ve kterém jsou neuvědomované představy a přání. Tyto představy mají silný motivační vliv na funkci osobnosti. Tento Freudův ledovec se dál nazývá první topika.

Druhá topika zahrnuje Superego, Ego a Id. Právě Id, je zdroj energie pro Ego a Superego a můžeme ho zařadit do roviny nevědomí. Jako jádro nevědomosti považuje Freud libido. Libido se vyvíjí podle Freuda díky procházení určitými stádii. Tyto stádia jsou orální období do 18 měsíců (erotogenní zónou ústa, slast se získá sáním atd.), anální období od 18 měsíců do 2 let (slast je získána zadržováním a vypouštěním stolice), falické období od 3 let do 5 let (do popředí se dostávají genitálie), latentní období od 5 let do 12 let (dítě je zdánlivě desexualizováno) a genitální období od 12 let (ustanovení pevné identity, včetně té sexuální).

Sigmund Freud nebyl tolik přijímán odbornou i širokou veřejností. Na rozdíl od něj Carl G. Jung přijímán byl. Carl G. Jung se narodil roku 1875 ve Švýcarsku a jako Freud byl lékařem. Souhlasil v mnohých ohledech psychoanalýzy Freuda, ale nesouhlasil s tím, že hlavními činiteli psychiky člověka jsou sexuální pudy. Zdálo se mu to jako příliš zúžený pohled z Freudovi strany. Jung se považuje za zakladatele analytické psychologie, která zahrnuje mnoho aspektů.

Osobnost pojmenoval psyché a chápal ji jako samostatnou soustavu. Psyché se skládá ze čtyř subsystému a to jsou kolektivní nevědomí, osobní nevědomí, ego, bytostné já. Kolektivní nevědomí je nějaká neuvědomovaná zkušenost, která je dědičná. Můžeme sem zahrnout různé instinkty či pudy. Kolektivní nevědomí je podle Junga nejhlubší společný jmenovatel všech lidí. Je to ta nejhlubší vrstva lidské duše.

V analytické psychologii se vyskytují také tzv. archetypy, které jsou chápány jako pravzory chování a myšlení. Mezi archetypy můžeme zařadit animus a anima. Myslí tím, že v každé mužské osobnosti se nachází kousek ženské a naopak. Toto by se dle mého názoru mohlo připodobnit jin a jang.

Pojetí libida zobecnil jako psychickou a životní energii bytosti zaměřenou na cíl. Podle zaměření libida zavedl dvě kategorie lidské povahy – introvertní a extrovertní. Později tyto kategorie rozšířil funkční typy psychiky – myšlení (funkce intelektového poznání), cit (funkce subjektivního hodnocení), vnímání (všímání si pomocí smyslových orgánů), intuice (nevědomé vnímání).

Oba lékaři studovali lidskou psychiku. Shodovali se v nějakých principech psychoanalýzy, spolupracovali spolu a byli přátelé. Přesto se Jung po pár letech s Freudem v určitých názorech v psychoanalýze rozchází. Na rozdíl od Freuda nevědomí Jung nechápal jen negativně, naopak více pozitivněji. Dospěl ke zjištění, že nevědomí a vědomí se chovají k sobě kompenzačně a komplementárně.

Můžu říci, že nevědomí tvoří podstatnou část lidské duše a podílí se na utváření osobnosti. Jeho studium přispělo a připívá k léčbě různých psychických poruch jako jsou hysterie a neurózy.

Zdroje:

• https://cs.wikipedia.org/wiki/Nev%C4%9Bdom%C3%AD#Kolektivn%C3%AD_nev%C4%9Bdom%C3%AD
• https://wikisofia.cz/wiki/Nev%C4%9Bdom%C3%AD
• https://www.psychologiechaosu.cz/kvantove-vedomi/nevedomi/
• http://www.studium-psychologie.cz/dejiny-psychologie/4-psychoanalyza-sigmund-freud.html
• https://wikisofia.cz/wiki/Sigmund_Freud
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Sigmund_Freud#V%C4%9Bdom%C3%AD,_p%C5%99edv%C4%9Bdom%C3%AD,_nev%C4%9Bdom%C3%AD_(prvn%C3%AD_topika)
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Gustav_Jung
• https://wikisofia.cz/wiki/Analytick%C3%A1_psychologie
• https://wikisofia.cz/wiki/Carl_Gustav_Jung

Článek Nevědomí – referát (VŠ) se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Historie a vývoj pedagogiky volného času

Předmět: Pedagogika, Společenské vědy

Přidal(a): Zdenda

Obsah

• Historie a vývoj pedagogiky volného času
• Rozbor pojmů
• Dotazník

1. Historie a vývoj pedagogiky volného času

První zmínky o pedagogice volného času, nebo chcete-li, výchovy ve volném čase jsou provázány se změnami způsobu života lidí po roce 1648. V průběhu 17. Století si lidé začali budovat víkendové příbytky, a zakládali kavárny nebo spolky dospělých. Zrychleným tempem pak probíhalo oddělování pracoviště, bydliště a místa pro volný čas v průběhu století 19. Zkracovala se pracovní doba dělnictva, a lze zaznamenat vznik mnoha zájmových sociálních nebo politických organizací, dělnických domů a klubů. Vývoj pedagogiky volného času prošel hned několika fázemi. Zpočátku se jednalo zejména o rozvoj aktivit určených pro dospělé. Organizace volného času dětí a mládeže následovala později, kdy se jednalo o tělovýchovné a sportovní spolky (založení Sokola v r. 1862). Koncem 19. a začátkem 20. století pak společnost začala klást důraz na vytvoření nového a specifického výchovného prostoru pro nejmenší děti a mládež. Sem můžeme zařadit např. založení skautského hnutí, kluboven, a jiných sdružení mládeže, jejichž zaměření se rychle diferenciovalo. [1]

Politický a ekonomický vývoj společnosti působil příznivě na rozvoj pedagogiky volného času zejména v západoevropských zemích. Východní Evropa byla v tomto směru značně opožděna, a organizace a sdružení se zde věnovaly především otázkám zdravotním a sociálním. Zabývaly se hlavně sociálně slabými vrstvami, útulky pro opuštěné děti, sirotčinci apod. Organizovány ale byly např. tábory pro sociálně a zdravotně znevýhodněné děti. Státní správa do této oblasti zasahovala zcela minimálně, jednalo se o oblast odkázanou zcela na činnost dobrovolných občanských sdružení a hnutí.[2] Koncem 20. století však evropská společnost prošla určitou transformací, což mělo pozitivní vliv i na výchovu dětí a mládeže ve volném čase. Vymizelo bipolární uspořádání Evropy a zintenzivnil se proces integrace, což v důsledku znamenalo zdůraznění společných cílů. Stěžejním dokumentem pro toto období je zcela jistě Úmluva o právech dítěte přijatá OSN v New Yorku, 20. listopadu 1989.[3]

2. Rozbor pojmů:

Pedagog volného času:

Je osobou, jež disponuje vzděláním zaměřeným na schopnost pracovat se skupinou nebo jedincem tak, aby byl efektivně využit jejich volný čas, a přitom respektovány zájmy, potřeby a cíle. Cílem činnosti pedagoga volného času je rozvoj a zajištění optimálních předpokladů pro vývoj a růst klienta. Cíle a zájmy jedince, nebo skupiny, na kterou pedagog volného času působí, jsou pochopitelně různorodé, a plynou z jejich individuálních dispozic a zájmů a preferencí.[4]

Vychovatel:

Osobu vychovatele je možné definovat nejméně dvěma způsoby. V prvním případě může být vychovatelem v podstatě kdokoliv, nebo cokoliv, co jakýmkoliv způsobem působí na osobu vychovávaného (prostředí, lidé, stroje apod.). V druhém případě je pak vychovatel definován jako vykonavatel etablovaného povolání, zařazeného do katalogu profesí, a jehož výkon vyžaduje náležitou, zákonem definovanou kvalifikaci. V rámci výkonu tohoto povolání lze tedy říci, že vychovatel je jakýmsi nositelem cílů a obsahu výchovy v rámci výchovně-vzdělávacího procesu jednice. Reprezentuje zájmy společnosti v rámci výchovy mladé generace a působí na její rozvoj tak, aby se vyvíjela žádoucím směrem a způsobem.                         V interakci vychovatel-vychovávaný je aktivnějším činitelem, a zároveň je osobou, které jsou důvěrně známy zákonitosti procesu výchovy, vývoje osobnosti a vlivů prostředí. Umí diagnostikovat možnosti a kvality vychovávaného, a umí pracovat se skupinou a její dynamikou.[5]

3. Dotazník:

• Otázka č. 1: Byl Vám stručně, jasně a přehledně představen vývoj a historie Pedagogiky volného času?
• Otázka č. 2: Byly v textu práce zmíněny důležité události související s Pedagogikou volného času?
• Otázka č. 3: Je z textu jasný vývoj pedagogiky volného času v rámci Evropy, a rozdíly, které v tomto vývoji existovaly?
• Otázka č. 4: Byly v textu zmíněny důležité legislativní dokumenty, jenž mají souvislost s Pedagogikou volného času a právy dětí?
• Otázka č. 5: Byl Vám stručně a jasně představen pojem Pedagog volného času?
• Otázka č. 6: Je z textu zřetelné, čím se tato osoba zabývá a jaké jsou její cíle?
• Otázka č. 7: Byl Vám stručně a jasně představen pojem vychovatel?
• Otázka č. 8: Je z textu patrný rozdíl ve dvou pojetích tohoto pojmu?
• Otázka č. 9: Je z textu zřetelné, čím se tato osoba zabývá, jaké jsou její cíle a poslání?
• Otázka č. 10: Je formální stránka předložené práce v pořádku (citace, formátování textu)?

POUŽITÉ ZDROJE:

• PÁVKOVÁ, Jiřina. Pedagogika volného času: [teorie, praxe a perspektivy výchovy mimo vyučování a zařízení volného času]. Vyd. 4. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-423-6.
• PROCHÁZKA, Roman. Teorie a praxe poradenské psychologie. Vyd. 1. Praha: Grada, 2014. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-4451-3.
• BENDL, Stanislav. Vychovatelství: učebnice teoretických základů oboru. Vydání 1. Praha: Grada, 2015. Pedagogika (Grada). ISBN 978-80-247-4248-9.

[1]PÁVKOVÁ, Jiřina. Pedagogika volného času: [teorie, praxe a perspektivy výchovy mimo vyučování a zařízení volného času]. Vyd. 4. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-423-6. s. 21.

[2]PÁVKOVÁ, Jiřina. Pedagogika volného času: [teorie, praxe a perspektivy výchovy mimo vyučování a zařízení volného času]. Vyd. 4. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-423-6. s. 22.

[3]PÁVKOVÁ, Jiřina. Pedagogika volného času: [teorie, praxe a perspektivy výchovy mimo vyučování a zařízení volného času]. Vyd. 4. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-423-6. s.  26.

[4]PROCHÁZKA, Roman. Teorie a praxe poradenské psychologie. Vyd. 1. Praha: Grada, 2014. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-4451-3. s.128.

[5]BENDL, Stanislav. Vychovatelství: učebnice teoretických základů oboru. Vydání 1. Praha: Grada, 2015. Pedagogika (Grada). ISBN 978-80-247-4248-9. s.12.

Článek Historie a vývoj pedagogiky volného času se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Osobnosti subjektivního idealismu

Předmět: Filosofie, Společenské vědy

Přidal(a): Adéla Moravcová

George Berkeley

• Byl to kněz, později biskup a misionář
• Narozen v Irsku, v Dublinu studoval teologii
• Navazuje na senzualismus Johna Locka – základním zdrojem poznání jsou naše smysly = primární (jsou objektivní, nezávisí) a sekundární (subj.) kvality těles
• Berkeley tvrdí, že i primární kvality těles jsou také subjektivní
• Říká, že existují v našem vědomí, vnímání a existování je totéž
• Objektivní svět neexistuje – abstrakce
• To, co je reálné je PODSTATA (duch, duše)
• Původcem idejí je BŮH – vyvolává v nás ideje, ukazuje nám svět v podobě, kterou on sám určuje, všem poskytuje stejné ideje, stojí nekonečně výš než my, nemůžeme odvodit jeho myšlení, naše zkušenosti nám jen něco ukazují
• Agnostik – nevěří v dokonalé poznání, nevyvrací, ale ani nepotvrzuje existenci nějakého boha
• „Existovat znamená být vnímán“

David Hume

• Skotský filozof
• Autor historické knihy Dějiny Anglie
• Kritizuje lidské poznávací schopnosti
• Senzualismus, zdrojem poznání jsou smysly, nedokážeme jít za hranice smyslů – jsme jimi omezeni, věříme jim
• Člověk nemůže překročit své lidství, neuznává zákonitosti
• Můžeme pouze popisovat svět, ale ne poznat
• Je to silný ateista, neuznává nic jako zázrak, neuznává deismus

Článek Osobnosti subjektivního idealismu se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Ludwig Feuerbach

Předmět: Filosofie, Společenské vědy

Přidal(a): Kateřina

Ludwig Feuerbach

• Materialista
• Z rodiny významného právníka
• Navštěvoval Hegelovy přednášky v Berlíně
• Říkal, že z něj náboženství dělá otroka
• Vystudoval filosofii
• Odstěhoval se na venkov, začal se filosofii věnovat naplno
• Odmítl celý Hegelův idealismus a soustředil se na kritiku náboženství
• Vyčítal Hegelovi, že změnil hodnotu hmoty a přírody
• Pro něj byla hlavní hmota a příroda
• Člověk stvořil Boha – Bůh jako personifikace člověka (má všechny rysy člověka)
• Podle něj člověk ze sebe vytáhl to nejlepší a vytvořil Boha – touha po dokonalosti
• Místo Boha je člověk a příroda
• Filosofie by se měla spojit s přírodními vědami, hlavně s antropologií
• Antropologický materialismus
• Člověk je podle něj jednotná bytost, jeho podstata je materialistická
• Nejdříve je rozum, mozek a až pak myšlení
• Hlavní je příroda
• Duše není nesmrtelná
• Navazuje na senzualisty a na francouzské (mechanické) materialisty a encyklopedisty
• Nejhlubším vztahem člověka (nejvyšším projevem lidskosti) je láska – říká, že je užitečnější plodit děti, než psát filosofické knihy
• Antropologický ateismus
• Nejvíce se k němu hlásili Marxisté

Článek Ludwig Feuerbach se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.