Charakteristika filosofie z hlediska jejího vzniku

 

Otázka: Charakteristika filosofie z hlediska jejího vzniku

Předmět: Společenské vědy, Filosofie

Přidal(a): Aneta Medková

 

CHARAKTERISTIKA FILOSOFIE Z HLEDISKA JEJÍHO VZNIKU, PŮVODU A DISCIPLÍN

• z řeckého filein = milovat a sofia = moudrost, poprvé Pýthagorás, význam až Sókratés,
• člověk začíná filozofovat tehdy, když se něčemu diví, pochybuje o nečem,
• filozofie – má svět vysvětlovat, pracuje s výroky o pravdě světa, zdroje: údiv, pochybnost, nejistota,
• filozof – zpochybní svět s tím, že ho nově vysvětlí, nemůže ze svého zkoumání nic vyloučit,
• jedno ze základních témat je pravda (aletheia = odkrytost), pojetí pravdy nám určili již Řekové, úzce souvisí s poznáním,

Před filosofií:

• mysteria (také mysta) = moudrost, zasvěcenost, není určena pro všechny, je to přímý předchůdce filozofie; z ní vznikaly mýty (pro každého),
• mýtus = obraz světa, potvrzoval a zpevňoval svět ve vědomí člověka, určitá metafyzická jistota, navozoval pocit bezpečí – člověk důvěřoval principům tohoto světa; měly narativní charakter (příběhovost); pokusy o pochopení světa, lidé se báli nekonečna a chaosu, věřili také, že všechno podstatné nastalo dříve,
  • role mýtu: primární – vymezení světa, sekundární – vysvětlení světa,
  • mýty egyptské, slovanské, řecké, mezopotámské → vytvářejí totality světa (stálost, stabilita, konečnost, ohraničenost) – př. bohyně Diké = spravedlnost, soudila, co je konečné, udržovala optimální množství všeho,
• Persefona (Hádes) = symboly nevědomí, lidé ho tušili,
• svět byl jako celek nedělitelný a člověk byl neodmyslitelně jeho součástí, všechno, co se má stát, se stane (moira = osud); jedinec neznal svou individualitu,

 

Kdy mýtus ztrácí hodnověrnost?

• písemné zaznamenávání příběhů způsobilo pochybnosti, daly se porovnávat a nalezly se odlišnosti… takže se vznikem písma → na to přišel Edmund Husserl (1. pol. 20. stol.),
• člověk moderní (s pochybnostmi) od vzniku písma; se zpochybňováním světa přichází narušování jistoty existence – narušené bytí (Jan Patočka),
• zásadní mýty: o stvoření světa, o Oidipovi, o Gilgamešovi,

 

Ferekýdés jako přelom mezi mýtem a filosofií

• Ferekýdés byl 1. řecký filosof, pohyboval se mezi lety 544-541 př. Kr. na ostrově Samu – zmínka o něm od Aristotela; podle pověstí měl mimořádnou schopnost ovlivňovat lidi, učit, předpovídat budoucnost (zemětřesení i rok své smrti),
• vychází z toho, že mýty lžou, z různých verzí mýtů vybral to společné a pracoval s abstrakcí (bohové = principy světa) – př. bůh Zeus = princip prostoru, éter,
• bůh Chronos = princip času,
• bůh Chtonos = princip hmoty, látky,
• prostorovost je princip existence, co je, je nějak rozprostřené, vše podléhá času – vznik, růst, zánik (F. neřeší otázku vzniku světa), tyto příčiny světa jsou neměnné a věčné, ale samotná hmota se mění (látkový princip),

 

Ferekýdova představa světa:

• Země je tvořena stromem s křídly (dub), tento dub spočívá v předem vytvořeném prostoru, obklopen éterem, je tu vodstvo, pevnina… strom je ta pevnina a kolem vody; = představitel naivního mýtického světa,
• – jeho filozofii chápeme jako pokus o kritické chápání světa, člověka

 

Filosofické disciplíny

• Ontologie
  • = nauka o bytí (ontos = být), existence je způsob bytí, existovat mohu reálně (v přítomnosti, minulosti i budoucnosti) či ve fantazii; bytí je základním znakem světa (veškerenstva),
  • – zkoumá i příčiny bytí – Proč jsme my, vesmír…? Proč vůbec něco je?
  • základní otázky: Co způsobuje bytí? (nebezpečí paradoxů),
  • primafilosofia = zkoumá model světa v rámci platonského trojúhelníku,
  • metafyzika = označení principu, jenž stojí za všemi jevy (meta ta fysis = za přirozenem), určuje svět přirozených věcí

• monismus:
  • svět vychází z 1 principu (bůh), Aristotelés má 1. hybatele

• dualismus:
  • 2 principy, René Descartes – res extensa (hmotné objekty zaujímají vždy část prostoru),
  • res cogitans (= duchovní princip, prvek boha; tenkrát bylo nemyslitelné být ateistou),
  • pluralismus: svět je tvořen více principy a ty jsou v souladu; Gotfried Wilhelm Leibniz – každé jsoucno existuje v monádách (elementární částice, které do sebe zapadají → soubory jsoucen, duchovně-materiální principy světa, jejichž jednotu určuje bůh – organizátor)

• dialektika:
  • nauka, která pojímá svět v souvislostech, vývoji, pohybu,
  • *Hérakleitos – svět je neustále v pohybu (,,Vše plyne.“), pohyb sám je princip existence, vznikne utkáním 2 protikladů, rozdíl mezi 2 věcmi vytvoří další (teplá a studená voda); teorie: až se všechny věci setkají ve stejnosti, svět zanikne (obraz řeky),
  • W. Hegel – přejímá Hérakleitovu tezi, že principem světa je pohyb,
    • → triadický princip: teze + antiteze = synteze (dialektická triáda) …vývoj,
  • Marx – žák Hegela, dialektickou triádu aplikoval na společnost – společnost se vyvíjí na základě protikladů; př. otroci x otrokáři → feudalismus,  šlechta x poddaní → buržoasie kapitalisté x dělníci → komunismus

• filosofická spekulace:
  • vytváření myšlenkových konstrukcí bez důkazu, do vzniku vědy všechny poznatky spekulativní, člověk i doba má potřebu vysvětlovat si svět, spekulace je přirozená (Platonovy ideje, Aristotelovo učení o látce a formě, Descartův dualismus, Leibnizovy monády)

• idelaismus:
  • všechno odvozováno z ducha, myšlenky, idey (Platón, křesťané…),
  • a) objektivní I – princip spočívá mimo konkrétní jsoucno (idea propisky je mimo ni)
    • → Platón, Aristoteles, Hegel,
  • b) subjektivní I – princip bytí v samotném myšlení objektu – tím, že vás myslím, vás tvořím
    • → Berkeley

• materialismus:
  • neexistuje žádný duchovní princip, pouze hmota, všechno nehmotné z mozku – nejvíce organizovaná hmota na Zemi

• teleologie:
  • zda-li má svět cíl (telos)… má a je dán předem → dnes věda odmítá tento princip, protože by se musela ptát, kdo ten cíl určil, což je mimo vědu samotnou

• determinismus:
  • determinovat = určovat z příčiny, vše, co existuje, lze určit z příčiny

• indeterminismus:
  • ne všechno je podmíněno příčinou, pracuje s náhodou

• imanence:
  • sám jsem principem bytí, příčina v sobě samém

• transcendence:
  • princip bytí všeho je víc než samotné jsoucno

• gnoseologie
  • = nauka o poznávání světa (gnósis = poznání), více proniká do vědeckého metodologie; jiným výrazem noetika (noésis = myšlení) – nauka o myšlení, za jakých podmínek je poznání možné,
  • člověk si je vědom sám sebe (narozdíl od rostlin, zvířat), dokáže bezprostředně reagovat na podněty a žít v distanci od nich, dovede podněty myšlenkově zpracovávat, promýšlet vzhledem k dlouhodobému cíli, poznává (odkrývá) to, co je našim smyslům skryté → objekt x subjekt

• epistemologie:
  • vědecké poznání, dříve součástí logika (dnes samostatná)

• smyslové poznání: (přímé)
  • pomocí něj vnímáme konkrétní jednotlivost (ten a ten strom)

• rozumové poznání: (nepřímé)
  • pracuje s obecnými pojmy, kombinuje je, vyvozuje jeden pojem z druhého, vytváří pojmy nové

• naivní realismus:
  • povrchní poznání, objekt je takový, jaký ho vidíme, často u dětí

• skepticismus:
  • řecky skeptesthai = opatrně se rozhlížet

• agnosticismus:
  • agnostik = člověk, který si myslí, že svět není možné poznat (neexistuje smysluplné a ověřitelné poznání světa – ve filosofii)

• empirismus:
  • poznávání světa založeno na zkušenosti (potřeba ověření, důkazu), např. John Locke

• racionalismus:
  • opak empirismu, principy a zásady, podle kterých poznáváme, jsou načemu rozumu vrozené, např. René Descartes – zakladatel, každá empirie je škodlivá, protože je nepřesná a zkresluje obraz světa

• senzualismus:
  • poznání vycházející z prožitků, vzpomínek, emocí

• intuice:
  • náhlý vhled do problému, tušení výsledku, najednou nám ,,svitne“

• mystika:
  • niterné prožití absolutna (boha), kněží – rituály, oběti atd.

• absolutní pravda:
  • konečné poznání – nemožné, poznání je totiž nekonečný proces

• relativní pravda:
  • dílčí, necelá, pravda o různých objektech spolu souvisí

• názorová tolerance:
  • prostředí, které umožňuje svobodné myšlení a pěstování poznání světa, filozofická nutnost!

 

Filosofická antropologie

• = nauka o člověku (př. smysl života), hlavní otázka: Co je člověk? Co činí člověka člověkem?,- principem člověka je sebereflexe (sebepoznání), to je komplikované,
•  jak naplnit své lidství? – ne každý objeví svůj smysl života,
• zkoumá vztah k člověku, mezilidské vztahy, vývoj v dějinách,

 

Praktická filosofie (etika)

• = nauka o lidském chování z hlediska dobra a zla,
• pravidla chování a jejich vytváření člověkem i vyššími principy,

 

Poietika (estetika)

• = nauka o lidské tvořivosti, o kráse, k níž má člověk vztah jako tvůrce (sochařství, malířství…),
• zkoumá principy, které něco činí krásným, krása je nadčasová.