Kniha: Miláček

Předmět: Český jazyk – rozbor díla

Přidal(a): TerkaCZ

Guy de Maupassant

• Guy de Maupassant (1850–1893) – francouzský prozaik, povídkář, romanopisec, dramatik a novinář.
• Představitel francouzského realismu a naturalismu 2. poloviny 19. století.
• Studoval práva, jeho studium však přerušila prusko-francouzská válka, které se také účastnil.
• Významný vliv na jeho tvorbu měl Gustave Flaubert (přítel jeho matky), který ho podporoval v literárních začátcích a nutil ho k dokonalosti.
• Ve své tvorbě se zaměřoval na kritiku společnosti, mezilidské vztahy, lidskou psychiku, pokrytectví, měšťanskou a aristokratickou společnost.
• Pro jeho díla je typické realistické pozorování skutečnosti doplněné naturalistickými motivy tělesnosti, nemoci, smrti a lidských pudů.

Další díla:

• Kulička – slavná povídka z prusko-francouzské války.
• Příběh jednoho života, Petr a Jan, Mont-Oriol, Naše srdce, Slečna Fifi.

Literárně historický kontext

Realismus a naturalismus v literatuře

• Dílo vzniklo ve 2. polovině 19. století, v období realismu a naturalismu.
• Realismus usiloval o pravdivé a věcné zachycení skutečnosti, každodenního života člověka a společenských poměrů bez idealizace.
• Naturalismus rozvíjel realistické zobrazování a zdůrazňoval vliv prostředí, biologických pudů, dědičnosti a životních podmínek na člověka (člověk je chápán jako biologický tvor).
• Francie se nacházela v období třetí republiky, které provázely politické konflikty, finanční spekulace a rostoucí význam (a zkorumpovanost) tisku.
• Významným tématem doby byla také francouzská koloniální politika v severní Africe (expanze a boje o moc).
• Politicko-finanční aféra kolem Maroka v románu je inspirována skutečnými událostmi spojenými s francouzským zásahem v Tunisku roku 1881.
• Na společenské myšlení měl vliv filozofický směr pozitivismus, zdůrazňující rozumové, vědecké a smyslové poznávání skutečnosti.

Další autoři:

• Gustave Flaubert – Paní Bovaryová, významný představitel francouzského realismu a Maupassantův literární učitel.
• Émile Zola – Germinal, Zabiják, hlavní představitel a zakladatel francouzského naturalismu.
• Honoré de Balzac – Otec Goriot, představitel kritického realismu a tvůrce obrovského románového cyklu Lidská komedie.
• Charles Dickens – Oliver Twist, David Copperfield, významný představitel anglického realismu.
• Lev Nikolajevič Tolstoj – Anna Kareninová, představitel ruského realismu (rovněž kritika pokrytectví vyšší společnosti).

Rozbor díla: Miláček

Základní charakteristika

• Literární forma: próza
• Literární druh: epika
• Literární žánr: společensko-kritický román s realistickými a naturalistickými prvky
• Literární směr: realismus s prvky naturalismu
• Rok vydání: 1885
• Určeno: čtenářům se zájmem o společenskou kritiku, psychologii postav, realistickou literaturu a detailní obraz francouzské společnosti 19. století

Téma a motivy

• Román zachycuje společenský vzestup chudého bývalého vojáka Georgese Duroye, který díky svému vzhledu, šarmu, bezohlednosti a chladnokrevnému využívání vlivných žen proniká do nejvyšších vrstev pařížské společnosti.
• Hlavním tématem je kariérismus, egoismus a touha po moci, penězích a společenském postavení.
• Kritika vysoké pařížské společnosti a její povrchnosti.
• Korupce a provázanost médií, politiky a finančního kapitálu.
• Manipulace veřejného mínění prostřednictvím tisku (novinář jako tvůrce pravdy).
• Využívání žen a mezilidských vztahů. Ženy v románu samy nemají politickou moc, a proto své ambice realizují přes muže.
• Láska zredukovaná na sexualitu, obchodní transakci a lidské pudy.
• Pokrytectví a celkový morální úpadek společnosti.
• Naturalistické motivy nemoci, stárnutí a panického strachu ze smrti (především přes postavu de Varenna a Charlese Forestiera).
• Motiv zrcadla – spojený s Duroyovou ješitností a sebeobdivem.
• Ironie – obrovského společenského úspěchu dosahuje člověk s velmi pochybnou morálkou a průměrným intelektem.

Námět

• Svět pařížských redakcí, společenských salonů, finančních spekulací a zákulisních politických dohod.
• Maupassant čerpal z vlastních zkušeností s novinářským prostředím a pařížskou společenskou smetánkou.
• Využil také své znalosti ze severní Afriky a dobové francouzské koloniální politiky.
• Románová aféra s Marokem je přímým přepracováním skutečných událostí kolem francouzského zásahu v Tunisku roku 1881.

Kompozice

• Román je rozdělen do dvou částí.
• První část obsahuje 8 kapitol, druhá část 10 kapitol.
• Děj je vyprávěn chronologicky.
• První část sleduje Duroyovy začátky, přežívání a pronikání do světa novinářů a vyšší společnosti, druhá část ukazuje jeho nekompromisní rychlý společenský a finanční vzestup.
• Děj má rychlý, zhuštěný spád bez větších dějových odboček.
• Místy je děj zpomalen detailními popisy, charakteristikami prostředí a úvahami postav.
• Významná je ironická kompozice vzestupu – čím poději, bezohledněji a krutěji se Duroy chová, tím většího společenského úspěchu dosahuje.

Vypravěč a promluvy

• Er-forma – vševědoucí vypravěč, který stojí mimo děj.
• Vyprávění je úzce vázáno na perspektivu hlavní postavy Georgese Duroye – čtenář detailně sleduje jeho myšlenky, záchvěvy ješitnosti, pocity a vnímání okolí.
• Převažuje vnitřní fokalizace (vidíme svět Duroyovýma očima), ale místy se perspektiva rozšiřuje.
• Vypravěč hlavního hrdinu otevřeně nemoralizuje a neodsuzuje; ostrá kritika vzniká sama prostřednictvím hrdinových činů, kontrastů a celkové ironie.
• Časté jsou přímé řeči a svižné dialogy postav.
• Objevují se také úvahové pasáže, například slavná promluva básníka Norberta de Varenne o samotě, stárnutí a nevyhnutelnosti smrti.

Jazyk a jazykové prostředky

• Převážně věcný, přesný, objektivní a realistický jazyk.
• Spisovné vyjadřování se střídá s hovorovými výrazy a jazykem běžné konverzace pařížské ulice.
• Hojné využití profesní mluvy – výrazy z prostředí žurnalistiky, politiky a finanční burzy.
• Detailní charakteristika postav a společenského prostředí.
• Ironie a sarkasmus – například samotná láskyplná přezdívka „Miláček“ (Bel-Ami) ostře kontrastuje s Duroyovým naprosto vypočítavým, chladným a bezohledným charakterem.
• Realistické popisy každodenního života v Paříži, ale i lyrické popisy přírody.
• Naturalistické motivy: detailní zobrazení nemoci, fyzického úpadku, vykašlávání krve (Forestier), umírání a pudové přitažlivosti.

Postavy

• Georges Duroy (přezdívaný „Miláček“): hlavní hrdina, chudý selský syn a bývalý poddůstojník sloužící v Alžírsku, zpočátku chudý pařížský zaměstnanec železnice. Je pohledný, ctižádostivý, nesmírně vypočítavý, zištný a bezohledný. Nemá mimořádný talent ani intelekt, ale dokonale dokáže využívat svůj vzhled, šarm a slabosti druhých. Přes postele vlivných žen získává peníze, informace, kariéru a vysoké společenské postavení. Ztělesnění bezskrupulózního kariérismu.
• Madeleine Forestierová: inteligentní, schopná, manipulativní a samostatná žena. Výborně se orientuje v politickém a novinářském prostředí a píše články svému prvnímu manželovi i Duroyovi. Po Forestierově smrti se stává Duroyovou první manželkou a klíčovou spojenkyní v jeho vzestupu. Prostřednictvím mužů uspokojuje vlastní touhu po moci.
• Clotilde de Marelle: Duroyova dlouholetá milenka. Je půvabná, veselá, temperamentní a žije nekonvenčním způsobem. I když jí Duroy ubližuje, stále se k němu vrací (a on k ní, protože je to pravděpodobně jediná žena, ke které cítí alespoň určitou náklonnost).
• Paní Walterová (Virginie): manželka ředitele novin. Zpočátku působí jako ctnostná, starší a silně nábožensky založená žena. Posléze se však do Duroye vášnivě a šíleně zamiluje (jako jediná k němu cítí upřímnou lásku). Její závislost a láska se mu nakonec stávají přítěží a on s ní velmi krutě pohrdá.
• Suzanne Walterová: mladá, půvabná, naivní a astronomicky bohatá dcera Walterových. Duroy využije její dětské zamilovanosti, unese ji a vezme si ji výhradně kvůli penězům a definitivnímu zajištění svého místa mezi smetánkou.

Vedlejší postavy

• Charles Forestier: Duroyův bývalý spolubojovník a redaktor. Pomůže Duroyovi ze dna a sežene mu místo v redakci La Vie Française. Trpí vážnou plicní nemocí a nakonec naturalisticky umírá v Cannes.
• Pan Walter: majitel a ředitel novin La Vie Française, bohatý židovský finančník chladnokrevně zapojený do politických a finančních machinací.
• Norbert de Varenne: starý pesimistický básník a spolupracovník novin. Jeho mrazivé monology vnášejí do románu existenční úvahy o samotě, stárnutí, pomíjivosti života a hrůze ze smrti.
• Laurine de Marelle: malá dcera Clotilde de Marelle, která si Duroye oblíbí a vymyslí mu osudovou přezdívku „Miláček“ (Bel-Ami).
• Rachel: prostitutka z chudinského kabaretu, s níž se Duroy na začátku svého společenského vzestupu stýká (a kterou nechává za sebe platit útratu).
• Hrabě de Vaudrec: starý bohatý přítel a ochránce (patrně milenec) Madeleine, po jehož smrti Duroy chamtivě trvá na získání poloviny jeho dědictví.
• Laroche-Mathieu: zkorumpovaný politik a pozdější ministr zahraničí, který je spojen s finančními machinacemi kolem Maroka a má poměr s Madeleine (což Duroy využije k jejímu vydírání a rozvodu).

Časoprostor

• Doba děje: 80. léta 19. století (přibližně v rozmezí dvou a půl let, konktrétněji 1880–1882).
• Místo děje: především Paříž – špinavé ulice, laciné restaurace, redakce novin, bohaté společenské salony, kostel Madeleine a sídla vysoké aristokracie a finančníků.
• Část děje se odehrává v Cannes (kde umírá Charles Forestier) a v Normandii u Duroyových selských rodičů (kam vezme Madeleine).
• Proměna prostředí přesně a symbolicky kopíruje Duroyův společenský vzestup – od levných putyk přes redakci novin až do nejpřepychovějšího prostředí bohaté elity.

Děj

Georges Duroy je bývalý poddůstojník husarů, který po službě v Alžírsku žije v Paříži jako velmi chudý a frustrovaný zaměstnanec severní dráhy. Má prázdné kapsy, ale obrovské ambice. Náhodou na bulváru potká svého bývalého spolubojovníka Charlese Forestiera, který nyní úspěšně působí jako novinář v politickém deníku La Vie Française. Forestier ho pozve do společnosti, půjčí mu peníze na lepší oblek a pomůže mu získat práci v redakci jako reportér.

Duroy však zjistí, že nemá žádný literární talent a není schopen napsat ani svůj první článek. Zachrání ho Forestierova inteligentní manželka Madeleine, která článek napíše za něj. Duroy brzy pochopí, že k úspěchu v Paříži nepotřebuje talent, ale schopnost navazovat výhodné vztahy se ženami a obratně je využívat. Naváže milostný poměr s paní Clotilde de Marelle, jejíž malá dcera mu vymyslí láskyplnou přezdívku „Miláček“. Duroy postupně stoupá v hierarchii novin, rozšiřuje své kontakty a učí se pohybovat ve vysoké společnosti.

Když Charles Forestier onemocní na tuberkulózu a v Cannes zemře, Duroy chladnokrevně využije situace a požádá vdovu Madeleine o ruku. Díky manželství s ní získá nejen její majetek, ale především její politické konexe a talent na psaní. Začne si budovat lepší jméno a mění si příjmení na vznešenější Du Roy de Cantel. Po smrti hraběte de Vaudrec, starého přítele jeho ženy, přinutí Madeleine, aby mu odevzdala polovinu jejího mnohamilionového dědictví. Aby posílil svůj vliv, chladnokrevně svede manželku svého šéfa, stárnoucí a ctnostnou paní Walterovou. Zatímco ona ho začne zbožňovat a stane se na něm závislou, on z ní pouze mámí politické zákulisní informace, díky kterým sám zbohatne na spekulacích s akciemi kolem marocké krize.

Když se Duroyova moc a jmění zvětší, jeho současná manželka Madeleine mu přestane stačit a začne mu být překážkou. Pan Walter mezitím na burze pohádkově zbohatne. Duroy se proto rozhodne k radikálnímu kroku – získá Walterovu velmi mladou, naivní dceru Suzanne i s jejím obrovským věnem. Aby se mohl s Madeleine rozvést bez ztráty majetku, najme si policejního komisaře a nechá ji přistihnout „in flagranti“ při nevěře s tehdejším ministrem zahraničí Laroche-Mathieuem. Zničí tím ministra a stane se volným mužem. Zhrzenou paní Walterovou ignoruje, její dceru Suzanne přemluví k fingovanému únosu, a tím donutí zoufalé Walterovy souhlasit se sňatkem.

Román vrcholí obrovskou a velkolepou svatbou v kostele La Madeleine, kde si Duroy bere dceru svého šéfa. Z chudého, bezvýznamného venkovana se tak definitivně stává jeden z nejbohatších a nejvlivnějších mužů Paříže. V závěrečné scéně, kdy hrdý Miláček vychází z kostela, nesleduje svou novou krásnou manželku, ale očima hledá Poslaneckou sněmovnu – symbol budoucí politické moci. Navíc se na něj v davu usměje jeho dlouholetá milenka paní de Marelle, čímž je naznačeno, že Duroy ve svých praktikách a milostných aférách bude úspěšně pokračovat i nadále.

Přijetí a inspirace

• Román byl poprvé vydán roku 1885 (jde o autorův druhý román).
• Nejprve vycházel na pokračování v novinách Gil Blas a ihned vzbudil obrovský zájem.
• Dílo vyvolalo bouřlivou polemiku zejména kvůli velmi ostrému zobrazení prodejnosti novinářského prostředí a absolutní absenci spravedlnosti (padouch je nakonec odměněn, nikoliv potrestán).
• Zároveň se román stal celosvětově velmi úspěšným a dodnes patří k vrcholům realistické prózy.
• Dílo lze srovnávat například se Stendhalovým románem Červený a černý (postava ambiciózního Juliana Sorela) nebo s Balzacovým Otcem Goriotem (Křesťan Evžen de Rastignac), kde se rovněž mladí hrdinové snaží dobýt pařížskou společnost.
• Příběh se dočkal celé řady divadelních i filmových adaptací (např. britský film z roku 2012, kde hlavní roli ztvárnil Robert Pattinson).

Vlastní názor

Miláček je fascinujícím společensko-kritickým románem, který bez servítků ukazuje, jak snadno může ctižádostivý a lživý člověk využívat druhé ke svému prospěchu. Nejzajímavější je právě hlavní hrdina Georges Duroy – cynický antihrdina, u kterého po celou dobu čekáte, kdy konečně narazí, ale to se nikdy nestane. Dílo dokonale zachycuje atmosféru Paříže konce 19. století a nebezpečné propojení médií, politiky a finančních kruhů. Myslím, že přesně tato témata kariérismu, korupce tisku a vlivu ostrých loktů působí děsivě nadčasově a román je velmi aktuální i v dnešní době.

Článek Miláček (Guy de Maupassant) – rozbor díla se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Už od dětství si neumím svůj život představit bez sportu. Při nedávném stěhování jsem měl možnost vyzkoušet s novými přáteli basketbal. Neuvěřitelně mě to chytlo a začali jsme trénovat pravidelně. A s tím přišla i otázka výběru kvalitního oblečení.

Článek Výběr perfektní mikiny pro trénink basketbalu – nezáleží jen na materiálu se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

 

Motocykly pro hodně lidí znamenají svobodu, rychlost a typický zvuk. Právě zvuk je často něco, co máme na motorce rádi, ale zároveň může vadit okolí a vést ke sporům. Tady má své místo systém tlumiče výfuku se snížením hluku – důležitá část, která neřeší jen „aby to bylo tišší“. Má vliv na pohodlí při jízdě, výkon, dodržení zákonů a také na to, jak motorkáře vnímá veřejnost.

Článek Význam systému tlumiče výfuku motocyklu se snížením hluku se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Článek Aktivní odpočinek v přírodě: Tipy na venkovní aktivity, které vám pomohou dokonale vypnout hlavu se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Centrum je sen, ne plán

Vinohrady, Karlín či Žižkov — to jsou čtvrti krásné, živé a plné podniků. A pro první byt většinou mimo realitu. Za malou garsonku v rekonstruovaném činžáku zaplatíte tolik, že vám na živobytí nezbyde. Tedy pokud nemáte výrazně nadprůměrný příjem nebo pomoc od rodiny, centrum nechte zatím být. Vrátíte se k němu později.

Periferie šetří peníze, ale krade čas

Druhý extrém je opačný. Levnější byt na okraji města vypadá na papíře skvěle — dokud nezačnete každý den dlouze dojíždět tam i zpět. Čas strávený v autobuse nebo přestupováním se rychle nasčítá. Levnější bydlení, které vás každý týden stojí dlouhé hodiny navíc, nakonec nemusí být tak výhodné, jak vypadalo.

Hledejte střední cestu: dobře napojený okraj

Ideál pro první byt je čtvrť, která spojuje rozumnou cenu s dobrým spojením do centra. Ne úplný střed, ne vzdálená periferie. Něco mezi. A přesně sem patří Barrandov.

Praha 5, konec tramvajové trati, ale pořád s přímým spojením směrem do centra. Tramvaj máte blízko, takže ráno nemusíte řešit složité přestupy ani dlouhé čekání. A co je pro první byt zásadní — ceny zde bývají příznivější než ve vnitřní Praze. Za stejné peníze tak můžete získat více čtverečních metrů, novější dům nebo klidnější okolí.

Proč dává smysl právě Barrandov?

Barrandov není jen další bezvýznamná tramvajová zastávka. Je to čtvrť, kde se dá plnohodnotně žít. Bazén, fitko, restaurace, školy a školky — všechno v dosahu. A hned za domem začínají Prokopské a Dalejské údolí, jedna z nejhezčích míst na běhání a víkendové výlety v Praze. Ráno město, večer příroda. Pro mladé lidi, kteří nechtějí volit mezi kariérou a klidem, je tato kombinace silný argument.

Konkrétní představu o tom, jak může nové bydlení na Barrandově vypadat, nabízí projekt Nad skálou — tři rezidenční domy v zeleni s celkem 276 byty. Za projektem stojí Metrostav Development, tedy zavedený developer s řadou dokončených rezidenčních projektů.

Tři rychlé tipy, než se rozhodnete

Počítejte s celkovými náklady, ne jen s cenou bytu — energie, poplatky, případně hypotéka. Sestavte si reálný měsíční rozpočet dřív, než něco podepíšete.

Za druhé – novostavbu se často vyplatí řešit už ve fázi výstavby. Máte širší výběr dispozic i pater a platby bývají navázané na postup stavby. Zmíněný projekt Nad skálou vzniká ve dvou etapách, přičemž do první se bude možné nastěhovat ještě letos.

A za třetí. Projděte si lokalitu osobně. Ve všední den i o víkendu. Web vám neukáže, jak čtvrť reálně dýchá.

První byt nemusí být v centru, aby byl perfektní. Musí dávat smysl finančně, časově i z hlediska každodenního života. Dobře napojený okraj jako Barrandov tyhle tři věci spojuje lépe než řada adres, po kterých člověk sáhne prvním instinktem. Začněte hledat tam, kde čísla i každodenní život vycházejí.

Zdroje článku:

• Bydlení v Praze? Barrandov je ideální místo pro rodinný život!
• Projekt Nad skálou Barrandov
• Kde bydlet v Praze, když chcete mít přírodu hned za dveřmi?
• Nový Barrandov

Článek Kde hledat první vlastní byt v Praze, když nechcete bydlet ve squatu ani na konci světa? se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Téma: Struktura a vlastnosti plynných látek

Předmět: Fyzika

Přidal(a): TerkaCZ

Struktura a vlastnosti plynných látek

• Vlastnosti plynů: Plyny jsou stlačitelné, rozpínavé a nemají stálý tvar ani objem (vyplní vždy celý prostor nádoby).
• Závislost na struktuře: Tyto vlastnosti jsou dány mikroskopickou strukturou. Vzdálenosti mezi molekulami plynu jsou ve srovnání s jejich rozměry velmi velké. Přitažlivé síly mezi molekulami jsou proto zanedbatelně malé. Molekuly se pohybují volně, neuspořádaně a chaoticky (tzv. tepelný pohyb).
• Ideální plyn: Je to teoretický (zjednodušený) model plynu, který splňuje tři předpoklady:
  1. Rozměry molekul jsou vůči vzdálenostem mezi nimi zanedbatelně malé (považujeme je za hmotné body).
  2. Molekuly na sebe navzájem silově nepůsobí (kromě okamžiků srážek). Potenciální energie soustavy je nulová.
  3. Srážky molekul navzájem i se stěnami nádoby jsou dokonale pružné.
• Vnitřní energie ideálního plynu se rovná pouze součtu kinetických energií všech jeho molekul.

Rychlost molekul a tlak plynu

• Rozdělení molekul podle rychlosti: Rychlosti molekul nejsou stejné a neustále se mění kvůli srážkám. S rostoucí teplotou roste počet molekul, které se pohybují vyšší rychlostí.
• Rychlosti molekul v plynu popisuje Maxwellovo-Boltzmannovo rozdělení. Se zvyšující se teplotou roste podíl rychlejších molekul a rozdělení se posouvá k vyšším rychlostem.
• Střední kvadratická rychlost (v_k): Statistická veličina. Nahrazuje různé skutečné rychlosti molekul takovou společnou rychlostí, při které by celková kinetická energie posuvného pohybu molekul zůstala stejná. Pro ideální plyn platí v_k = √(3kT/m₀).
• Teplota a kinetická energie: Střední kinetická energie posuvného pohybu jedné molekuly je přímo úměrná termodynamické teplotě T: E₀ = (1/2) · m₀ · v_k² = (3/2) · k · T.
• Tlak plynu (p): Je způsoben neustálými nárazy molekul na stěny nádoby. Kolísání tlaku kolem střední hodnoty vlivem chaotického pohybu se nazývá fluktuace tlaku. Základní rovnice: p = (1/3) · N_v · m₀ · v_k², kde N_v je počet molekul v jednotce objemu (N/V).

Stavová rovnice pro ideální plyn

• Rovnovážný stav plynu charakterizují stavové veličiny: tlak (p), objem (V) a termodynamická teplota (T).
• Základní tvary stavové rovnice:
  • Pomocí počtu molekul (N): p · V = N · k · T
  • Pomocí látkového množství (n): p · V = n · R · T
  • Při přechodu plynu stálé hmotnosti z jednoho stavu do druhého: (p₁ · V₁) / T₁ = (p₂ · V₂) / T₂ = konst.

První termodynamický zákon a tepelné děje

• První termodynamický zákon: Vyjadřuje zákon zachování energie pro tepelné děje. Celková změna vnitřní energie soustavy (ΔU) se rovná součtu tepla (Q) dodaného soustavě a práce (W) vykonané vnějšími silami na soustavě: ΔU = Q + W.(Lze zapsat i jako Q = ΔU + W‘. Pozor na znaménkovou konvenci: W je práce vykonaná okolím na plynu, zatímco W‘ je práce vykonaná samotným plynem na okolí; proto platí W = -W‘).
• 1. Izotermický děj (T = konst.):
  • Boylův-Mariottův zákon: Tlak plynu je nepřímo úměrný jeho objemu (p · V = konst.). Grafem je izoterma (hyperbola).
  • U ideálního plynu se při izotermickém ději nemění vnitřní energie (ΔU = 0), proto dodané teplo odpovídá práci vykonané plynem (Q = W‘).
• 2. Izochorický děj (V = konst.):
  • Gay-Lussacův zákon: Tlak je přímo úměrný termodynamické teplotě (p/T = konst.). Grafem je izochora.
  • Plyn nemění objem, nekoná se tedy mechanická práce (W‘ = 0). Veškeré dodané teplo zvyšuje vnitřní energii plynu (Q = ΔU).
• 3. Izobarický děj (p = konst.):
  • Charlesův zákon: Objem je přímo úměrný termodynamické teplotě (V/T = konst.). Grafem je izobara.
  • Při zahřívání se zvyšuje objem a plyn koná práci (W‘ = p · ΔV). Dodané teplo se dělí na změnu vnitřní energie a vykonanou práci.
• 4. Adiabatický děj (Q = 0):
  • Nedochází k tepelné výměně s okolím. Děj musí probíhat velmi rychle, nebo v dokonalé izolaci. Řídí se Poissonovým zákonem: p · V^κ = konst.
  • Z 1. TD zákona při Q = 0 vyplývá ΔU = W (práce vykonaná vnějšími silami zvyšuje vnitřní energii a teplotu plynu). Ekvivalentně platí ΔU = -W‘ (při expanzi plyn koná práci na úkor své vnitřní energie a ochlazuje se).

Kruhový děj a druhý termodynamický zákon

• Kruhový děj: Děj, při kterém se termodynamická soustava (plyn) po proběhnutí cyklu vrátí do počátečního stavu. Využívá se v tepelných motorech.
  • Celková práce vykonaná plynem během jednoho cyklu odpovídá obsahu plochy uzavřené křivkou v pracovním (p-V) diagramu. Protože se soustava po jednom cyklu vrátí do původního stavu, je celková změna vnitřní energie za cyklus nulová: ΔU = 0.
• Druhý termodynamický zákon: Omezuje možnosti přeměny tepla na práci. Lze formulovat několika způsoby:
  • Teplo samovolně přechází z tělesa teplejšího na těleso chladnější; opačný přenos není možný bez dodání práce zvenčí.
  • Není možné sestrojit perpetuum mobile 2. druhu (stroj, který by veškeré teplo přijaté od ohřívače beze ztrát přeměnil na mechanickou práci).
• Carnotův cyklus:
  • Teoretický, maximálně účinný kruhový děj vratného tepelného stroje. Skládá se ze dvou izoterm a dvou adiabat.
  • Jeho účinnost závisí pouze na termodynamické teplotě ohřívače (T₁) a chladiče (T₂): η = (T₁ – T₂) / T₁, kde T₁ > T₂ a obě teploty se dosazují v kelvinech. Účinnost každého reálného stroje je vždy nižší než účinnost Carnotova cyklu.

Přehled použitých veličin a značek

• p – tlak plynu (Pa)
• V – objem plynu (m³)
• T – termodynamická teplota (K)
• T₁ – teplota ohřívače, T₂ – teplota chladiče
• m₀ – hmotnost jedné molekuly (kg)
• v_k – střední kvadratická rychlost (m/s)
• E₀ – střední kinetická energie posuvného pohybu jedné molekuly (J)
• N – počet molekul v plynu
• N_v – hustota molekul, tedy počet molekul v jednotce objemu (m^-3)
• n – látkové množství (mol)
• k – Boltzmannova konstanta (≈ 1,38 · 10^-23 J/K)
• R – molární plynová konstanta (≈ 8,31 J/(mol·K))
• κ – Poissonova konstanta, poměr měrných tepelných kapacit c_p/c_v (bezrozměrná)
• Q – teplo (J)
• W – práce vykonaná vnějšími silami na plynu, W‘ – práce vykonaná plynem (J)
• ΔU – změna vnitřní energie soustavy (J)
• η – účinnost tepelného stroje (bezrozměrná veličina, často v %)

Článek Struktura a vlastnosti plynných látek – maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Téma: Vlnové vlastnosti světla

Předmět: Fyzika

Přidal(a): TerkaCZ

Světlo a jeho povaha

• Viditelné světlo má vlnové délky přibližně 400–700 nm (v širším vymezení 390–790 nm). Jde o příčné elektromagnetické vlnění, které dokáže zachytit lidské oko. Je pouze částí širšího elektromagnetického spektra (zahrnujícího i IR, UV, RTG atd.).
• Elektromagnetické záření vzniká například při změnách energie elektronů v atomech; energie se vyzařuje ve formě fotonů.
• Při šíření ve vakuu jsou vektory intenzity elektrického pole E a magnetické indukce B na sebe kolmé a zároveň kolmé ke směru šíření (proto jde o příčné vlnění).
• Ve vakuu se světlo šíří rychlostí c = 3 ċ 10⁸ m/s. Ve vzduchu je rychlost jen nepatrně menší (často ji přibližně považujeme za stejnou). V látkovém prostředí je rychlost světla menší než ve vakuu.
• Vlnová délka: Ve vakuu platí λ = c/f, v látkovém prostředí obecně λ = v/f.

Neviditelné elektromagnetické záření

• Infračervené záření (IR): Má delší vlnové délky než červené světlo. Objevil jej W. Herschel roku 1800. Vyzařují ho všechna tělesa s teplotou vyšší než 0 K; pohlcováním IR záření se tělesa zahřívají. Využití: termokamery, dálková ovládání.
• Ultrafialové záření (UV): Má kratší vlnové délky než fialové světlo. Zdrojem je např. Slunce, elektrický oblouk, rtuťové výbojky nebo speciální UV zdroje. Je neviditelné a pro zrak škodlivé. V malém množství podporuje tvorbu pigmentu v kůži a vitamínu D, ve velkém množství poškozuje tkáně a zvyšuje riziko rakoviny kůže. Využití: sterilizace a dezinfekce. Před nejškodlivější částí UV záření nás chrání hlavně ozonová vrstva v atmosféře.

Názory na podstatu světla a potvrzující jevy

• Historické názory na podstatu světla:
  • Paprsková (korpuskulární) teorie (I. Newton): Chápala světlo jako proud částic. Uměla popsat přímočaré šíření a odraz, ale měla problémy s vysvětlením interference, ohybu a polarizace. Při lomu vedla k chybným představám o rychlosti světla v prostředí.
  • Vlnová teorie (Ch. Huygens): Chápala světlo jako vlnění. Byla podpořena jevy jako interference a ohyb. Maxwellovy rovnice později ukázaly, že světlo je elektromagnetické vlnění.
  • Kvantová teorie (M. Planck, A. Einstein): Světlo má obojí podstatu (tzv. korpuskulárně-vlnový dualismus) – někdy se chová jako vlnění, jindy jako proud částic (fotonů).
• Popis jevů potvrzujících vlastnosti světla:
  • Vlnové vlastnosti potvrzují jevy jako interference (skládání vln), ohyb (difrakce) a polarizace (ta navíc dokládá, že jde o vlnění příčné).
  • Korpuskulární (částicové) vlastnosti potvrzuje např. fotoelektrický jev nebo Comptonův jev. Ty ukazují, že světlo může předávat energii a hybnost po kvantech – fotonech. Energie fotonu je dána vztahem E = h · f.

Odraz a lom světla, úplný odraz

• Odraz světla (reflexe): Nastává na rozhraní dvou optických prostředí. Platí zákon odrazu: úhel odrazu se rovná úhlu dopadu (α = α‘). Odražený paprsek zůstává v rovině dopadu.
• Lom světla (refrakce): Změna směru šíření při přechodu světla do prostředí s jinou optickou hustotou.
  • Při přechodu do opticky hustšího prostředí (např. vzduch → sklo) se světlo láme ke kolmici.
  • Při přechodu do opticky řidšího prostředí (např. sklo → vzduch) se světlo láme od kolmice.
  • Řídí se Snellovým zákonem: n₁ ċ sin α = n₂ ċ sin β.
• Úplný odraz: Může nastat pouze při přechodu z opticky hustšího do řidšího prostředí. Pokud je úhel dopadu větší než mezní úhel, k lomu vůbec nedojde a světlo se zcela odrazí zpět do původního prostředí. Využívá se např. v optických vláknech.

Disperze světla, spektrální barvy

• Disperze (rozklad) světla: Jev, při kterém se bílé světlo průchodem optickým prostředím, například hranolem, rozkládá na spektrální barvy: červenou, oranžovou, žlutou, zelenou, modrou a fialovou.
• Příčina disperze: Rychlost světla a index lomu v látkovém prostředí závisí na frekvenci, respektive vlnové délce světla λ. Červené světlo (nejdelší λ) se láme nejméně, fialové světlo (nejkratší λ) se láme nejvíce.

Interference, ohyb vlnění a polarizace světla

• Interference světla: Skládání dvou nebo více světelných vlnění.
  • Podmínky: Skládaná světelná vlnění musí být koherentní – mít stejnou frekvenci a stálý fázový rozdíl. V praxi se to řeší rozdělením světla z jednoho zdroje na dva svazky s dráhovým rozdílem Δl.
  • Youngův pokus: Světlo prochází dvěma úzkými štěrbinami a na stínítku vzniká soustava světlých a tmavých proužků. Tento obrazec dokládá, že se světlo chová jako vlnění.
  • Interferenční maximum (světlý proužek): Nastává, když je dráhový rozdíl roven celému násobku vlnové délky: Δl = k · λ, kde k = 0, 1, 2, …
  • Interferenční minimum (tmavý proužek): Nastává, když je dráhový rozdíl roven lichému násobku půlvln: Δl = (2k + 1) · (λ/2), kde k = 0, 1, 2, …
  • Projevy interference: Duhové barvy na mýdlových bublinách nebo na tenké vrstvě oleje na vodě.
  • Využití interference: Měření vlnové délky světla, kontrola kvality optických ploch, antireflexní vrstvy, holografie.
• Holografie: Metoda záznamu a rekonstrukce prostorového obrazu. Je založena na interferenci koherentního světla (laseru). Hologram zaznamenává interferenční obrazec vzniklý skládáním předmětového a referenčního svazku.
• Ohyb vlnění (difrakce): Změna směru šíření světla na překážkách nebo štěrbinách s velikostí blízkou vlnové délce λ. Za překážkou vzniká interferencí ohybový obrazec. Ohyb světla omezuje rozlišovací schopnost optických přístrojů, např. mikroskopu.
  • Optická mřížka: Soustava velkého počtu rovnoběžných štěrbin. Vzdálenost středů sousedních štěrbin se nazývá mřížková konstanta b. Pro interferenční maxima platí: b ċ sin α = k ċ λ, kde k = 0, 1, 2, …
  • V nultém maximu mřížky zůstává původní bílé světlo, v dalších maximech vznikají interferenční spektra symetricky na obě strany. Fialová barva je blíže ke středu, červená dále od středu.
• Polarizace světla: Znamená uspořádání kmitání vektoru elektrické intenzity E do určitého směru kolmého ke směru šíření. Lze jí dosáhnout odrazem, lomem, dvojlomem nebo absorpcí.
  • Nepolarizované světlo: Vektor E kmitá v různých směrech kolmých ke směru šíření.
  • Polarizované světlo: Vektor E kmitá pouze v jednom směru.
  • Polarizátor vytváří polarizované světlo, analyzátor slouží k ověření polarizace. Využití polarizace: polarizační brýle a filtry, polarimetry, fotoelasticimetrie.
  • Brewsterův úhel: Při dopadu z prostředí s indexem lomu n₁ do prostředí s indexem lomu n₂ je odražené světlo zcela polarizováno, pokud platí tg α_B = n₂ / n₁. Pro dopad ze vzduchu přibližně platí n = tg α_B.

Fotometrie

• Fotometrie: Část optiky, která zkoumá viditelné světlo z hlediska jeho působení na lidské oko.
• Světelný tok (Φ): Vyjadřuje světelný výkon zdroje zohledněný citlivostí oka. Jednotka: lumen (lm).
• Svítivost (I): Světelný tok vyzařovaný do jednotkového prostorového úhlu v daném směru. Je to vlastnost zdroje. Jednotka: kandela (cd). Při rovnoměrném rozložení platí I = Φ/Ω.
• Osvětlení (E): Světelný tok dopadající na jednotkovou plochu. Jednotka: lux (lx). Při rovnoměrném kolmém dopadu platí E = Φ/S.

Přehled použitých veličin a značek

• c – rychlost světla ve vakuu (přibližně 3 · 10⁸ m/s)
• v – rychlost světla v látkovém prostředí, jednotka: m/s
• λ – vlnová délka, jednotka: metr (m), často nanometr (nm)
• f – frekvence vlnění, jednotka: hertz (Hz)
• E – podle kontextu může označovat intenzitu elektrického pole, energii fotonu nebo osvětlení ve fotometrii
• B – magnetická indukce
• n, n₁, n₂ – index lomu prostředí (bezrozměrná veličina)
• α – úhel dopadu, α‘ – úhel odrazu, β – úhel lomu
• α_B – Brewsterův úhel
• Δl – dráhový rozdíl interferujících vlnění
• k – celé číslo, u mřížky řád maxima
• b – mřížková konstanta (vzdálenost středů sousedních štěrbin)
• h – Planckova konstanta (přibližně 6,63 · 10^-34 J·s)
• Φ – světelný tok, jednotka: lumen (lm)
• I – svítivost, jednotka: kandela (cd)
• Ω – prostorový úhel, jednotka: steradián (sr)
• S – obsah osvětlené plochy, jednotka: m²
• Pozor: Značka E se ve fyzice používá ve více významech. U elektromagnetické vlny označuje intenzitu elektrického pole, v kvantové fyzice značí energii fotonu (E = h·f) a ve fotometrii označuje osvětlení (E = Φ/S). Záměna těchto významů u maturity bývá častou chybou.

Článek Vlnové vlastnosti světla – maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Když se řekne finská sauna, většina z nás si okamžitě vybaví vůni rozpáleného dřeva, horké kameny polévané vodou a dokonalou relaxaci po náročném dni. Pro Finy však tento prostor představuje mnohem více než jen místo pro fyzickou očistu. Historicky to byla posvátná svatyně, kde se rodily děti, léčily nemoci a připravovali se mrtví na svou poslední cestu. A jako každé posvátné místo, i to saunové má svého přísného strážce. Seznamte se se skřítkem, kterému se říká Saunatonttu.

Článek Temná i laskavá mytologie: Kdo je Saunatonttu a proč byste ho v sauně neměli naštvat? se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Kniha: Malý princ

Předmět: Český jazyk – rozbor díla

Přidal(a): Viktor Adámek, Pepek

Antoine de Saint-Exupéry (1900 – 1944)

• Francouzský spisovatel, publicista, civilní letec a propagátor letectví.
• Narodil se 29. června 1900 v Lyonu ve šlechtické rodině.
• Od dětství projevoval literární i výtvarné nadání a zároveň obrovský zájem o letectví, kterému následně zasvětil celý život.
• Literární a publicistické činnosti se věnoval od svých dvaceti let. Většina jeho literatury je úzce spjata s jeho povoláním pilota. Do knih promítal své vlastní osudy a charakter – často píše o sobě prostřednictvím svých hrdinů.
• Jeho charakter byl velice ušlechtilý, byl to člověk vnímavý, hluboce citlivý a jeho dílo je prodchnuto upřímným humanismem.
• Přežil dvě vážné havárie letadla (jednou ztroskotal v Libyjské poušti a podruhé na území Guatemaly).
• Za druhé světové války sloužil jako válečný letec (průzkumník). V nejničivější době svého života, kdy v leteckých bojích o Francii zahynuli téměř všichni jeho kamarádi, začal psát své nejslavnější dílo – Malého prince. V něm se ze všech jeho knih nejvíce odráží jeho niterná osobnost.
• Dne 31. července 1944 odstartoval z ostrova Korsika na průzkumný let nad Francií a už se nikdy nevrátil (pravděpodobně byl sestřelen nad mořem německým stíhačem). Toto datum je považováno za den jeho úmrtí.

Styl tvorby a témata:

• Zaměřuje se na základní životní hodnoty: lásku, přátelství, odpovědnost za ty, které milujeme, hrdinství a obětavost.
• Téměř veškerá jeho próza (romány a povídky) čerpá z leteckého prostředí a z jeho vlastních zážitků na hranici života a smrti.

Díla:

• Filozofická pohádka: Malý princ.
• Romány a novely: Jižní pošta, Noční let, Země lidí, Válečný pilot (letecká tematika opírající se o vlastní zkušenosti).
• Povídka: Letec.
• Posmrtně vydaná díla: Citadela (rozsáhlá nedokončená esejistická kniha), Dát životu smysl (kniha publicistických textů).

Literárně-historický kontext

• Dílo se řadí do světové meziválečné literatury (období mezi lety 1918–1938, ačkoliv Malý princ vznikl až za 2. světové války).

Politická situace, události a umělecké směry:

• Šlo o dobu velkých politických a společenských změn – rozpad Rakouska-Uherska, vznik Sovětského svazu a nastolení komunismu. Válečné otřesy poznamenaly celou společnost a tradiční hodnoty byly opuštěny.
• Obrovský rozmach zaznamenala věda a technika. Letecká doprava se začala stávat běžnou záležitostí, masivně se rozvíjel rozhlas.
• V architektuře se upřednostňovaly jednoduché tvary a účelnost staveb (funkcionalismus, domy na sloupech, volné členění prostoru).
• Společenské otřesy se odrazily také v umění – vznikly avantgardní směry ztvárňující vnitřní vize, podvědomí a fantaskní představy jako dadaismus a surrealismus (např. André Breton).

Další autoři tohoto období a příklady jejich děl:

• Virginia Woolfová: Paní Dallowayová, K majáku, Skvrna na zdi (anglická moderní próza).
• Francis Scott Fitzgerald: Velký Gatsby, Něžná je noc, Poslední magnát (americká „ztracená generace“).
• Hermann Hesse: Stepní vlk, Hra se skleněnými perlami (německy píšící nositel Nobelovy ceny).
• Thomas Mann: Kouzelný vrch, Smrt v Benátkách, Doktor Faustus, Josef a bratři jeho (německý prozaik).
• Heinrich Mann: Profesor Neřád, Poddaný.
• Ernest Hemingway: Na západní frontě klid (americký prozaik, téma války).
• Erich Maria Remarque: Tři kamarádi, Jiskra života.

Rozbor díla: Malý princ (1943)

Základní charakteristika:

• Literární druh: epika.
• Literární forma: próza.
• Literární žánr: filozofická (alegorická) pohádka pro děti i dospělé.
• Vznik díla: Autor ji napsal a vydal v roce 1943 během svého exilu v New Yorku. Z francouzského originálu Le Petit Prince přeložila Zdeňka Stavinohová (1959). Autor knihu sám ilustroval svými akvarely.

Námět, téma a motivy:

• Námět: Vlastní zážitek autora ze ztroskotání letadla na Sahaře a vzpomínka na dětství.
• Téma: Hodnota lidského života (nedokážeme se zastavit nad maličkostmi, pořád někam pospícháme). Problematika současného světa – touha po moci a penězích, objevování nových věcí.
• Motivy: Určitá hloupost dospělých (odmítání dětské logiky), rozdílný svět dětí a dospělých (dospělí nechápou, jak to mají děti těžké). Zajímavost a rozmanitost dětského života.

Hlavní myšlenka:

• Děti a dospělí mají jiné priority. Dospělí pořád jen někam chvátají a nemají žádnou fantazii.
• Malý princ potkal velké množství lidí a každý z nich žil nějakým způsobem, ovšem princi se ani jeden z nich nezamlouval a chtěl i nadále zůstat dítětem.
• Dílo zobrazuje, jak se člověk během svého života mění v podstatě k horšímu. Od dítěte, které se o vše zajímá a není nic, co by nechtělo vědět, až po mrzutého dospělého, jehož zajímá jen to, co se ho přímo týká a na vše příliš spěchá.

Kompozice:

• Kniha je dělena do 28 krátkých kapitol.
• Začátek a konec jsou napsány chronologicky (pilot v poušti).
• Vyprávění Malého prince je psáno retrospektivně (princ vzpomíná na to, co zažil na planetách).

Vypravěč:

• Pilot vypráví v ich-formě.
• Putování Malého prince je vyprávěno v er-formě.

Jazykové prostředky:

• Jazyk je spisovný, psáno moderní řečí. Vypráví se pomocí dialogů a popisu.
• Slovní zásoba je jednoduchá, neutrální (princ, had, pilot, růže), ale i citově zabarvená (beránek).

Literární prostředky:

• Personifikace (Květina zakašlala; A růže byly celé zaražené)
• Přirovnání (Byla srdci tak milá jako nějaký dárek; Klesl pomalu, jako padá strom)
• Metafora (Ale bude to jako stará opuštěná skořápka; Byl mi studánkou v poušti)
• Hyperbola (A osvětlený rychlík, dunící jako hrom, otřásl domkem výhybkáře)
• Epiteton (chvějící se slunce)
• Dále je využita přímá řeč a celá kniha je alegorií.

Hlavní postavy a jejich charakteristika:

• Malý princ: Malý, blonďatý a kudrnatý človíček, který se vydal cestovat do světa kvůli potížím s jeho květinkou a snahou poznat smysl života. Postava je plná nevinnosti, porozumění a zvídavých otázek. Je obětavý, hodný a milý. Jeho domovem je vzdálená malá planeta. Během povídání s pilotem se z nich stali přátelé. Má ochočenou lišku. Moc miluje svoji růži.
• Letec (pilot): Vypráví příběh (vypravěč), ztroskotal v poušti, nakonec se mu povedlo letadlo opravit. Rozuměl si s Malým princem, přiblížil se mu díky jeho pochopení pro dětský styl myšlení, který už ostatní dospělí dávno ztratili. Princovi rád pomáhá (nakreslil mu beránka, dělil se s ním o vodu). Stýská se mu po Malém princovi.
• Liška: Moudrá postava. Zprvu je velice plachá, ale nakonec se nechá ochočit. Stala se princovou přítelkyní a pomohla mu pochopit jeho vztah k růži.
• Růže (květina): Je velice namyšlená, pyšná. Myslela, že je jediná svého druhu. Nedávala znát své city. Nevidí, jak ji Malý princ miluje a opečovává.

Časoprostor:

• Kde: Na planetách, které Malý princ navštěvuje, a hlavně na zemské poušti.
• Kdy: Přesná doba není určena, pro vypravěče se tento příběh odehrál před šesti lety.

Stručný obsah díla:

Příběh vypráví o pilotovi, který havaruje se svým letadlem v africké poušti. Uprostřed pustiny potkává podivuhodného, čistého a zvídavého chlapce – Malého prince. Ten pochází z dalekého a malého asteroidu, který opustil kvůli neshodám se svou milovanou růží. Princ pilotovi vypráví o své cestě vesmírem, při které navštívil několik planet obývaných absurdními dospělými (králem, domýšlivcem, pijanem atd.), a o svém příchodu na Zemi, kde mu moudrá liška prozradila tajemství o lásce a zodpovědnosti. Aby se princ mohl vrátit zpět na svou planetu za svou růží, nechá se na konci příběhu uštknout žlutým hadem. Pilotovi po něm zůstanou jen nádherné vzpomínky.

Podrobný děj díla:

Letadlo vypravěče mělo poruchu, a proto byl nucen přistát v poušti a závadu opravit. Po chvíli oprav ho překvapil Malý princ s tím, že chce nakreslit beránka. Letec moc nemá čas na takové hlouposti, ale i tak princi beránka nakreslí. Ten není spokojen, dokud od letce nedostane na papíře nakreslenou malou krabičku, protože věří, že v ní je ten ideální malý beránek jako dělaný pro jeho malou planetu. Malý princ poté začne vyprávět svůj příběh, jak se na planetu Zemi dostal.

Nejprve měl svoji vlastní planetu, která byla úplně maličká, ale jemu stačila, měl na ní tři sopky a velké baobaby. Jednoho dne mu na planetce začala růst také krásná růže, princ ji moc miloval, ovšem ona ho pořád jen popoháněla a něco po něm chtěla. Právě kvůli tomu svoji planetu opustil, nebavilo ho stále jen své květině sloužit.

Na první planetě, kterou hrdina navštívil, žil zvláštní král, myslel si totiž, že vládne celému vesmíru, dokonce i Malého prince považoval za svého poddaného. Na druhé planetě potkal domýšlivce, ten měl svoji iluzi, že ho všichni mají velice rádi. Na třetí planetce byl pijan, když se ho Malý princ zeptal, proč že pije, tak mu odpověděl, že aby zapomněl na to, jak moc se stydí za své pití. Na čtvrté planetě byl byznysmen, ten nedělal nic jiného, než jen počítal své hvězdy a přemýšlel, co s nimi udělá. Pátá planetka patřila lampáři, jeho život spočíval v tom, že neustále rozsvěcel a zhasínal lampu, ovšem den a noc se na jeho planetě střídaly tak rychle, že neměl vůbec žádný čas na odpočinek. Šestá planeta byla osídlena zeměpiscem, právě ten princi poradil navštívit Zemi.

Malý princ tedy Zeměkouli navštívil. Prvního na modré planetě potkal hada, jehož kousnutí vrátí každého tam, odkud pochází. Ovšem to zatím prince moc nezajímá, chce poznat tuto planetu. Nedaleko narazí na zahradu plnou krásných růží, velice podobných té jeho, z toho je velice smutný, protože si myslel, že jeho růže je unikát. Další potkal lišku, ta mu ovšem oznámila, že se k ní bude moci přiblížit, až si ji ochočí, až mezi nimi vznikne nějaké pouto. Tím si Malý princ uvědomuje, proč má tolik rád svoji růži, a ne žádnou jinou. Jeho růže je pro něj speciální tím, že se jí věnoval a strávil s ní čas, i když ona si to asi neuvědomila.

Jsou na poušti již několik dní a dochází jim voda, tak se vydají ke studni. Malý princ pilotovi domluví, aby s ním neztrácel čas a šel opravovat svůj stroj a během večerů se mohou u studny scházet a povídat si. Když jednou vypravěč přichází, vidí malého prince, jak si povídá s hadem, po chvíli had prince uštkne, ten umírá a tím se vrací na svoji planetku ke své růži. I po šesti letech pilot vždy, když se podívá na oblohu, vidí planetku a na ní šťastného Malého prince.

Inspirace dílem:

• Kniha byla několikrát zfilmována (nejznáměji 1974 a animovaný film z roku 2015).

Nejzajímavější část:

Tak si malý princ ochočil lišku. Ale přiblížila se hodina odchodu.

„Asi budu plakat…,“ stýskla si liška.

„To je tvá vina,“ řekl malý princ. „Nechtěl jsem ti ublížit, ale tys chtěla, abych si tě ochočil…“

„Ovšem,“ odpověděla liška.

„Tím nic nezískáš!“

„Získám, vzpomeň si na barvu obilí.“ A dodala: „Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek – tajemství.“

Malý princ odběhl podívat se na růže.

„Vy se mé růži ani zdaleka nepodobáte, vy ještě nic nejste,“ řekl jim. „Nikdo si vás neochočil a vy jste si taky nikoho neochočili. Jste takové, jako byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě.“

Liška konečně pomohla princi pochopit co je to přátelství a proč má tolik rád svoji růži. To bylo pro jeho život důležité a podle mě je to hlavní myšlenka této knihy.

Vlastní hodnocení:

Kniha přináší neobvyklý pohled na svět dospělých, což je pro mě velice zajímavé. Asi každý by po přečtení této knihy chtěl být alespoň na chvíli Malým princem – člověkem, kterého nic netrápí a všemu může věřit. Já sám doufám, že se ze mě nikdy nestane dospělý, který bude vše přehlížet a zajímat se jen o sebe, jako obyvatelé planet, které princ navštívil. Ale i když stárnutí nelze zastavit, tak doufám, že na některé myšlenky z tohoto díla nikdy nezapomenu.

Článek Malý princ (Antoine de Saint-Exupéry) – rozbor díla se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Téma: Vodič a izolant v elektrickém poli, kondenzátor

Předmět: Elektronika

Přidal(a): David Veselík

Obsah: vodič a izolant v elektrickém poli, kondenzátory, druhy, části, výpočet, použití.

Vodič v elektrickém poli

• a) Je-li vodič v elektrickém poli a je-li zajištěna trvalá dodávka elektronů z jedné strany a únik z druhé strany, prochází vodičem trvalý elektrický proud.
• b) Je-li vodič v elektrickém poli, ale není spojen se zdrojem napětí, vzniká jev nazvaný elektrická (elektrostatická) indukce. Elektrickou indukcí lze přemístit volné elektrony v přímém vodiči.
  • Vodičem proběhne krátkodobý proud, způsobený tím, že vnější pole působí silou na volné elektrony. Po chvíli se stav ustálí a proud již vodičem neprochází.
  • Ve vodiči se na opačných koncích nahromadí dva náboje (tzv. indukovaný náboj). Jsou stejně velké, ale jeden je kladný a druhý záporný.
  • Nově rozdělené náboje uvnitř vodiče vytvoří vlastní elektrické pole, které působí proti vnějšímu elektrickému poli a výsledná intenzita pole uvnitř vodiče se pak rovná nule.
  • Aby k indukci došlo, musí se vodič nacházet v místech s různým elektrickým potenciálem (musí na něj působit vnější pole). Pokud by celý vodič ležel v prostoru se stejným potenciálem, indukovaný náboj by nevznikl.

Izolant (dielektrikum) v elektrickém poli

• Izolant na rozdíl od vodiče neobsahuje volné elektrony (nebo jen naprosté minimum), proto jím elektrický proud za běžných podmínek neprochází.
• Při vložení do elektrického pole nastává jev zvaný polarizace dielektrika. V atomech nebo molekulách izolantu dojde vlivem elektrické síly k nesymetrickému rozložení nábojů (vychýlení elektronových obalů vůči jádru) a vznikají elektrické dipóly.
• Tyto uspořádané dipóly vytvoří vlastní vnitřní elektrické pole, které působí proti původnímu vnějšímu poli, čímž se celková intenzita elektrického pole v izolantu oslabí. Míru tohoto oslabení udává relativní permitivita daného materiálu.

Kondenzátory a jejich kapacita

• Je to pasivní elektronická součástka, která udržuje (akumuluje) určitý elektrický náboj (Q) při určitém napětí (U).
• Charakteristická veličina kondenzátoru je kapacita – značíme ji C a jednotkou je farad (F).
• Základní vztah definující kapacitu je C = Q / U.
• Kapacita kondenzátoru je závislá na jeho rozměrech, konstrukci a permitivitě izolantu mezi deskami.
• Základní vztah pro výpočet kapacity rovinného kondenzátoru je C = ε · S / d (kde ε je permitivita dielektrika, S je účinná plocha desek a d je vzdálenost desek).
• Platí přitom, že ε = ε₀ · ε_r (kde ε₀ je permitivita vakua a ε_r je relativní permitivita izolantu).
• Základní vlastnost: Kondenzátor nepropouští stejnosměrný proud (představuje přerušení obvodu), kdežto střídavý proud jím prochází (díky neustálému přebíjení desek).

Energie nabitého kondenzátoru

• Při nabíjení kondenzátoru koná zdroj práci, která se následně uchovává ve formě energie elektrického pole kondenzátoru.
• Tuto energii (E) lze vypočítat pomocí vzorce: E = 1/2 · C · U² (případně lze použít odvozené tvary E = 1/2 · Q · U nebo E = 1/2 · Q² / C).

Druhy kondenzátorů

• Podle tvaru: deskové, válcové, kulové, svitkové (svinutý dlouhý vodivý pás oddělený izolantem).
• Podle možnosti změny kapacity:
  • Pevné: mají pevnou (neměnnou) hodnotu kapacity.
  • Proměnné (otočné): kapacitu lze plynule měnit (např. ladění frekvence v rádiu). Zpravidla bývají vzduchové.
  • Kapacitní trimry: dolaďovací kondenzátory pro jednorázové pevné nastavení.
  • Kapacitní dioda (varikap): polovodičová součástka, jejíž kapacita se mění v závislosti na přiloženém závěrném napětí.
• Podle použitého dielektrika:
  • Vzduchový: převážně u otočných kondenzátorů.
  • Papírový / z metalizovaného papíru: často papír napuštěný voskem (svitkové).
  • S plastovou fólií: moderní obdoba papírových.
  • Slídový a keramický: vyznačují se velkou přesností a stabilitou.
  • Elektrolytický: dielektrikem je tenká oxidační vrstva na jedné z elektrod, druhou elektrodu tvoří samotný vodivý elektrolyt. Mají obrovskou kapacitu, ale musí se u nich dodržet polarita zapojení (+ a -), jinak hrozí jejich zničení nebo exploze.

Části kondenzátorů

• Každý kondenzátor se skládá ze tří hlavních částí: dvou vodivých desek, dielektrika a vývodů.
• Desky (elektrody): většinou hliníkové (často tenká vrstva fólie). Slouží k nahromadění elektrického náboje.
• Dielektrikum (izolant): je nevodivé (např. kondenzátorový papír, vzduch, plast) a zabraňuje průchodu proudu a případnému elektrickému průrazu (zkratu) mezi deskami.
• Vývody: jsou dva, každý je vodivě spojen s jednou z desek a slouží k připojení součástky do elektrického obvodu.

Použití kondenzátorů

• Blesk fotoaparátu: rychlé vybití naakumulované energie do výbojky.
• Paměť PC: dynamické paměti (RAM) uchovávají informaci (jedničky a nuly) v podobě náboje na miniaturních kondenzátorech.
• Zdroje napětí: usměrňovače zdrojů pro vyhlazení (filtraci) pulzujícího stejnosměrného napětí.
• Filtry a odrušení: praktické využití u radiopřijímačů, televizí, magnetofonů a v automobilech (slouží k odrušování elektrických zařízení a filtraci signálu).
• Ladící obvody: ve spojení s cívkou tvoří oscilační obvod (rezonanční LC obvod).

Řazení (spojování) kondenzátorů

• Sériové (za sebou): Výsledná kapacita se zmenšuje. Všechny kondenzátory mají stejný elektrický náboj, ale celkové napětí se na nich dělí. Výpočet celkové kapacity se řídí převrácenými hodnotami: 1/C = 1/C₁ + 1/C₂ + … + 1/C_n.
• Paralelní (vedle sebe): Výsledná kapacita se zvětšuje. Všechny kondenzátory mají stejné napětí, ale celkový náboj se dělí. Kapacity se prostě sčítají: C = C₁ + C₂ + … + C_n.

Článek Vodič a izolant v elektrickém poli, kondenzátor se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.