Otázka: Psychické procesy
Předmět: Základy společenských věd
Přidal(a): orange222
Čití, vnímání – druhy počitků, charakteristiky vnímání, poruchy vnímání, představivost – dělení představ, asociační zákony, typy představivosti, myšlení – myšlenkové formy a operace, druhy myšlení, city – znaky a druhy citů, paměť – fáze paměti, vlastnosti a druhy paměti, pozornost – druhy pozornosti…
Čití
– prostý reflexivní příjem podnětů našimi smysly
– podnět – nervová soustava – mozek
– výsledek čití = počitek
- výsledná informace (světlo, tma, teplo, chlad,…)
- nemají na něj vliv naše minulé zkušenosti
– úroveň adaptace
- hraje důležitou roli při vnímání počitků
- jde o intenzitu podnětu, který vnímáme jako neutrální
- může se lišit u jednotlivých lidí (vnímání chladu u nás x v Africe)
- sledujeme i u jedince – po určité době se oko adaptuje na intenzivní světlo, apod.
– rozdělení počitků
- zrakové – umožňují rozeznávat světlo od tmy, tvary, barvy,…
- sluchové – dodávají info o intenzitě a tónu zvuku
- čichové – umožňují rozpoznat jednotlivé vůně
- chuťové – orientace v jednotlivých chutích
- tělové – informují nás o stavu našeho těla zevnitř (hlad, nevolnost,…) nebo zvenčí (kontrolujeme skrze ně tělo a jeho části při pohybu)
- hmatové – umožňují rozeznávat tlak, teplotu, bolest
Vnímání
= percepce
– základní psychická funkce umožňující nám získat subjektivní obraz vnějšího i vnitřního prostředí na základě informací získaných našimi smysly
– celkové zpracování informace člověkem na základě subjektivních zkušeností
– výsledek vnímání = vjem
– např. při pohledu na růži počitky – červená barva, sladká vůně, vjem – díváme se na růži
Charakteristiky vnímání
– celostnost
- jednotlivé informace vždy odrazy nějakého celku
- obraz skládající se z částí též vnímán jako celek, některé části mohou působit výrazněji, ale vždy na pozadí celku
- velký vliv má i naše minulá zkušenost
– výběrovost
- v určitém okamžiku nevnímáme vše, co na nás působí, ale pouze část podnětů
- výběr řízen naší pozorností, motivací či dalšími psychickými stavy (stupeň únavy,..)
- pole vnímání – figura = to, co je vnímáno jako dominantní, pozadí (např. fotografie s různou hloubkou ostrosti)
– významovost – vnější obrazy a objekty jsou pro nás nositeli určitých významů, nelze je vnímat jen jako „čistá data“
Poruchy vnímání
– smyslové klamy
- normální, ne náznak patologie
- vznikají na základě střetů fyzikálních zákonů a procesu smyslových zákonů (hůl ponořenou do vody vnímáme jako zlomenou)
– eidetická vloha
- schopnost velmi podrobně popsat pozorované („vidět to v mysli“)
- nejčastěji u dětí
- normální
– halucinace
- klamné vjemy
- vznikají bez vnějšího stimulu smyslových orgánů, ale dotyčná osoba přesvědčena o jejich skutečnosti
- spojeny s patologií, nejčastěji s psychózou či intoxikací
- dělí se na sluchové, zrakové, hmatové,…
Představivost
– schopnost vybavit si znovu podnět (osobu, zvuk, atd.), který byl v minulosti vnímán prostřednictvím některého ze smyslových receptorů
– představa
- více či méně přesný obraz něčeho, co v daném okamžiku nepůsobí na naše smyslové orgány
- znovu vyvolaný vjem, bez vnějšího podnětu (jablko, které jsme měli včera, jeho tvar, chuť,…)
– fantazie
- proces, kdy vytváříme relativně nové obrazy
- minulá zkušenost důležitá, ale není to na základě reálného podnětu (např. fantazie fialového jablka vznášejícího se ve vzduchu)
Dělení představ
- 1. podle hlavního smyslového orgánu
- zrakové (představa blízkého člověka)
- hmatové (představa bavlněné látky)
- chuťové (představa chuti jahod)
- sluchové (vybavení si písničky)
- čichové (vůně čerstvého pečiva)
- tělové (představa pocitu hladu
- 2. podle obsahu
- konkrétní (můj bratr, pes)
- abstraktní (pes obecně, ryby, mladí lidé)
- 3. podle podnětu
- vzpomínkové – znovuvybavení konkrétní události prožité v minulosti, např. 1. rande
- fantazijní – vytvoření obrazu události, která se nestala na základě kombinace jednotlivých představ, např. rande se známou osobností (vychází z představy, jak vypadá rande a jak vypadá známá osobnost)
– denní snění – zvláštní druh představ, vědomé vytváření snů v bdělém stavu
Asociační zákony
– asociace představ = jednotlivé představy mají tendenci se spojovat do řetězců, tzn., vybavíme-li si 1 představu, vyvolá další
– 1. primární zákony
- zákony dotyku a času – při vybavování se spojují představy vzniklé na stejném místě a ve stejné době (např. vzpomínky na zsv v aule)
- zákon podobnosti a kontrastu – vzájemně na sebe navazují představy podobné, nebo naopak kontrastní (rysy ve tváři člověka vyvolají vzpomínky na podobného známého, deštivé a chladné počasí vyvolá vzpomínky na léto)
– 2. sekundární zákony
- zákon novosti – v reakci na 1. zážitek (jeho představu) se nám novější představy vybaví dříve a snadněji než ty starší (při vyslovení „dítě s kočárku“ se mladé mamince vybaví představa jejího dítěte v kočárku dříve, než představy z dětství, kdy vozila mladšího sourozence)
- zákon četnosti – dříve si vybavíme zážitky, které se v minulosti opakovaly (při představě sportu se každému vybaví jeho oblíbený a s ním spojené zážitky dříve než ostatní sporty)
- zákon živosti – nejprve si vybavíme představy vzniklé na základě prožitků spojených se silným emočním dojmem
Typy představivosti
– zrakový (vizuální) typ
- velmi dobrá orientace zrakem
- zapamatování obrazů událostí, osob,…
- eidetická vloha u dětí (eidetizmus)
- výtvarníci, architekti
– sluchový (auditivní) typ
- spoléhání se na sluch
- schopnost vybavit si slyšený text, melodii, rytmus zvuků
- hudebníci
– pohybový (motorický) typ
- snadno si zapamatuje a vybaví pohybovou aktivitu od sportu přes taneční kroky nebo manuální dovednosti
- tanečníci, sportovci, řemeslníci
– některé převažují, téměř nikdo nemá čistý typ
Myšlení
– úzce s ním souvisí řeč
– psychický proces umožňující nám získat zprostředkované a zobecňující poznání reálného světa, včetně jeho znaků a vztahů
– další úroveň mentální práce s počitky, vjemy, představami
– zobecněné, odvozené, zprostředkované
Formy myšlení (logické operace)
– pojem
- jednotka myšlení
- určitá obecná kategorie, do které se přiřazují konkrétní objekty mající společný základ, tj. určitý soubor vlastností
- většinou vyjádřen jedním slovem a vytváří se na základě rozlišování obecného v jednotlivých předmětech a jevech (pojem strom, atd.)
– soud
- spojení jednotlivých pojmů
- jednoduché sdělení, které o pojmech něco tvrdí nebo popírá („Lípa je strom.“)
– úsudek
- spojení 2 a více soudů
- poznatek vytvořený na základě myšlenkové operace z toho, co již bylo známo (tedy např. ze zmíněných soudů) – „Lípa je strom“ (1. soud), „Všechny stromy mají kmen a korunu“ (2. soud) – „Lípa má kmen a korunu“ (úsudek vzniklý na základě 2 soudů)
- princip tvorby: dedukce – od obecného ke konkrétnímu, indukce – od konkrétního k obecnému („Listnatý strom má kmen a korunu“, „Jehličnatý strom má kmen a korunu“ – „Všechny stromy mají kmen a korunu“)
Myšlenkové operace
– obecné myšlenkové postupy, na kterých naše mysl pracuje
– probíhají většinou plynule, navazují jedna na druhou, prolínají se a kombinují, takže je velmi těžké je postřehnout a odlišit
– analýza – rozdělování celku na části, vyzdvihování jednotlivostí, detailů (vidíme obličej křičícího člověka a zkoumáme výraz jeho obličeje – očí, úst, atd.)
– syntéza – spojování částí do celku na základě znalosti jednotlivých detailů (usoudíme, že je člověk smutný podle rozboru jeho mimiky)
– srovnávání – porovnávání 2 nebo více objektů či jevů a zjišťování jejich podobnosti či odlišnosti (výčet rozdílů či podobností u jablka a hrušky)
– abstrakce – proces, kdy vybereme z vlastností jevu nebo objektu to podstatné a ostatní ponecháme stranou (při zjišťování, jak se člověk cítí, se řídíme pouze výrazem tváře)
– generalizace (zevšeobecňování) – postihování společných vlastností jednotlivých objektů nebo jevů (rozdělení druhů v biologii)
Druhy myšlení
– induktivní – od znalosti detailů se jde až k závěru (vědec znající detaily dojde k nalezení nějakého objektu)
– deduktivní – ze závěru usuzujeme na jednotlivé detaily (z místa činu vyvozují vyšetřovatelé jednotlivé kroky pachatele
– konvergentní (sbíhavé myšlení) – myšlenková operace se ubírá 1 směrem, na určitý podnět či jev reaguje osoba pouze použitím jednoho známého postupu či řešení (vycvičený voják slyší výstřel – zalehne, nepřemýšlí o jiných řešeních)
– divergentní (rozbíhavé myšlení) – kreativní způsob řešení situace (hledáme různé varianty řešení, vybíráme nejvhodnější, nespoléháme pouze na ověřenou cestu)
City
– psychické procesy zahrnující subjektivní zážitky libosti a nelibosti provázené fyziologickými změnami (změna srdečního tepu, rychlosti dýchání), motorickými projevy (mimika, gestika), změnami pohotovosti a zaměřenosti
– každý cit má několik složek
- subjektivní prožitek citu
- vnitřní tělesná reakce (zejména autonomního nervového systému)
- naše kognitivní hodnocení – význam, který prožité emoci dáváme
- výraz obličeje a celého těla
- naše jednání (reakce na emoci)
Znaky citů
– subjektivnost – prožívání ryze individuální, stejnou situaci mohou 2 lidé prožívat zcela odlišně
– spontánnost – city nelze ovládat, vznikají spontánně a impulzivně
– předmětnost – emoce se váží k určité situaci, věci, osobě, myšlence
– aktuálnost – jedná se o okamžitý proces – „teď a tady“
– polarita – mnoho citů tvoří protikladné dvojice a velmi snadno se mění z jednoho pólu na druhý (vzrušení – uvolnění), některé události mohou vyvolat city smíšené (ambivalenci)
– vliv na další psychické procesy – naše citové nastavení ovlivňuje dále ostatní procesy jako je pozornost, paměť, myšlení, vnímání
Druhy citů
– tělesné city – týkají se prožívání našeho těla a jeho vnitřní rovnováhy, včetně uspokojování jeho fyziologických potřeb (únava, bolest, tlak, atd.)
– citové reakce – bezprostřední odezva na silný podnět, afekty – silné emoční prožitky provázené výraznou odezvou v těle (tlak, tep), v mimice, gestice, jednání, v extrémních případech může dojít k přechodné ztrátě vědomí – patický efekt
– citové stavy (nálady) – dlouhodobá pohotovost k určitým emočním reakcím, ovlivňují naše psychické procesy v mírnější formě, ale po delší dobu (i negativní – trvalé napětí může být příčinou vzniku některého z psychosomatických onemocnění)
– citové vztahy – subjektivní prožívání směrem k další osobě, předmětu, zvířeti nebo sobě samému
Paměť
– schopnost člověka přijímat, uchovávat a znovu si vybavovat předchozí zkušenosti, a to i delší dobu po ukončení podnětu nebo situace, která je vyvolala
Složky paměti
– vštípivost – schopnost zapamatování, uložení obsahu do paměti
– schopnost uchování uložených obsahů v paměti
– znovupoznání – schopnost znovu si vybavit uložené obsahy
Druhy paměti
– obecné rozdělení
- fylogenetická – zahrnuje podmíněné reflexy, instinkty společné lidem i dalším živým organismům
- ontogenetická – prožitky, zkušenosti získané v souvislosti s lidským životem
- paměť procedurální – tvoří ji dovednosti a návyky, často zapamatované i vybavované nevědomě (zautomatizované činnosti, nevěnujeme jim pozornost)
- paměť deklarativní – vědomě zapamatované verbální výroky, představy, zážitky, při znovuvybavení musí znovu projít vědomím
– podle délky uchování obsahů
- ultrakrátká (senzorická) – těsně propojena s pozorností, všechny uvědomělé podněty jdoucí ze smyslových orgánů rovnou do mozku (trvá zlomky sekund – bolest způsobená jehlou)
- krátkodobá paměť – trvá vteřiny, hraje roli při vštípení nové informace, drobné úkony – zvednutí upadnutého objektu
- střednědobá paměť – dochází zde k přeměně krátkodobé paměti na dlouhodobou, velkou roli hraje i emoční podmíněná informace, např. systém odměny a trestu může vést i k nechtěnému zapamatování negativního zážitku
- dlouhodobá paměť
- ukládá veškeré významné obsahy a zkušenosti
- přechod z krátkodobé do dlouhodobé paměti trvá přibližně 30 minut, lze ho podpořit záměrným opakováním nebo bezděčně tím, že určitý podnět prožijeme opakovaně
- uchování je závislé i na motivaci jedince, jeho emočním stavu, logickém zpracování obsahu, atd.
– paměť lze trénovat a rozvíjet častou činností a učením, její činnost hraje důležitou roli při dalších procesech, jako je myšlení, vnímání, city a emoce
Pozornost
– zaměřenost a soustředění duševní činnosti na určitý objekt nebo děj
– psychický stav zajišťující soustředění jedince na určitý jev či činnost po určitou dobu
– úroveň závisí na prostředí a stavu jedince, přiměřená míra pozornosti přechází všem ostatním psychickým procesům, bez ní by nemohl vzniknout počitek, vjem, pocit, uložení informace do paměti
– schopnost pozornosti (celkovou aktivaci jedince) zpětně ovlivňují např. pocity, nálady
Rozdělení pozornosti
– bezděčná
- jedinec vnímá podnět, jev či situaci neúmyslně, aniž by se k tomu cíleně rozhodl
- příčinou může být intenzita podnětu (silný zvuk), prudká změna v prostředí (rychlé rozsvícení světla) nebo signál spojený se zájmem či potřebou jedince (štěkot psa pro milovníka psů)
– záměrná
- vzniká vědomě, cíleně, s vyvinutím určité míry úsilí
- není od narození, postupně se vyvíjí, lze ji zlepšovat systematickým tréninkem
- důležitý faktor všech náročných činností
