Otázka: Sigmund Freud
Předmět: ZSV/Psychologie
Přidal(a): Densie
Zdena Hyánková, H3B
Sigmund Freud (*6. května 1856, Příbor – †23. září 1939, Londýn)
„Vědecká práce je naší jedinou cestou k poznání okolní reality.“
Sigmund Freud se narodil do židovské rodiny Amálie a Jákoba Freudových v roce 1856 jako nejstarší z šesti dětí. První tři roky Sigmundova života žila rodina na Moravě ve městě Příbor. Poté se přestěhovali do Vídně.
Freud až do deseti let nenavštěvoval školu, takže základní vzdělání získal doma. Poté nastoupil na gymnázium ve Vídni, kde platil za nejlepšího studenta. I přes finanční problémy vystudoval jak gymnázium, tak i medicínu na univerzitě ve Vídni, kde strávil osm let. Ačkoliv byl Freud výborným lékařem, pro společnost bylo velice těžké přijmout jeho názory a povahu.
V roce 1876 nastoupil do laboratoře prof. Brueckeho, ale na profesorovu radu opustil teoretickou kariéru a nastoupil na tříletou praxi ve vídeňské nemocnice, odkud se později dostal na psychickou kliniku prof. Theodora Meynerta, který měl obrovské znalosti o mozku. Společně se svým přítelem ze studií, doktorem Breuerem publikoval práci o případu Anny O. (Berty von Pappenheim, pozdější nositelky Nobelovy ceny za mír) a z jejich metody dialogu mezi doktorem a pacientem vytvořili terapii a nazvali ji katarzní metoda. Ta se o hodně později vyvinula ve světově proslulou psychoanalýzu. Po jmenování docentem psychopatologie odjel do Paříže, kde asistoval psychiatrovi prof. Charcotovi a naučil se od něj hypnóze. Po skončení roční stáže v Paříži si otevřel vlastní neurologickou ordinaci, kde kde začal zkoumat případy hysterických pacientek a přes elektroléčbu a hypnózu se roku 1896 propracoval k vlastní metodě a vlastní teorii lidské osobnosti – již zmíněné psychoanalýze. Psychoanalýzu definoval jako vědu, která se snaží vypátrat utajené duševní děje v podvědomí a též pudové impulsy, které je vyvolávají.
V roce 1900 vydal Sigmund Freud jedno ze svých nejznámějších děl, a to Výklad snů, kde se setkáváme s pojmy jako je vědomí, nevědomí a podvědomí, ale i Oidipovským komplexem. Jeho výzkum měl své příznivce, ale i odpůrce. Situace se zlepšila po 1. mezinárodním setkání psychoanalytiků v Salzburku.
20. léta 20. Století byla pro Freuda zlomová, byl jmenován řádným profesorem a vydal svoji nejznámější knihu – Já a ono. V té poprvé dělí mysl do tří základních struktur – Id (ono), Ego (já), Superego (nadjá). Do Id části spadají pudy, vášeň, slasti. Ego funguje na principu reality, zkušeností, je zdrojem citů a pocitů. Superego obsahuje svědomí a morálku, tvoří se na základě pochval a zákazů z dětství. Ego a Superego je z části vědomé, z části, předvědomé a z části nevědomé. Id je vždy a zcela nevědomé.
V roce 1923 mu byla diagnostikována rakovina horní čelisti, která mu způsobovala velké bolesti, ale i osobní život, jelikož mluvil jen se značnými obtížemi. Přesto se dál usilovně věnoval svojí práci a výzkumu psychoanalýzy.
Další částí psychoanalýzy byl rozbor vrstev vědomí. Ty rozdělil na vědomí, předvědomí a nevědomí. Jak napovídá název, část vědomí si člověk plně uvědomuje. Do předvědomí patří zapomenuté nebo vytěsněné myšlenky a vzpomínky, které si člověk může vybavit pokud chce. V nevědomí se pak nachází přání, představy, motivační vliv, či symboliky ve snech.
Za velice významný je považován vývoj osobnosti, který Freud sestavil. Dělí se na pět částí a je spojován s erotogenními zonámi. Jako první nastává orální stádium (0-1,5 roku), dítě zde pociťuje slast ze sání, žvatlání a kousání. Jako další následuje anální stádium (1,5-3 roky), zdrojem potěšení je oblast konečníku. Dítě si uvědomuje vylučování a začíná jej ovládat. Třetí stádium je falické (3-6 let), Dítě si začiná uvědomovat své genitálie. Součástí tohoto období je i Oidipovský komplex. Jedná se o situaci, kdy si dítě začne uvědomovat zvláštní vztah mezi rodiči a touží po něm také. V důsledku toho se zamilovává do jednoho ze svých rodičů, obvykle opačného pohlaví, než je dítě samo. Rodič stejného pohlaví je pak pro dítě rivalem a dítě vůči němu cítí nenávist. Čtvrtou částí vývoje osobnosti je stádium latence (6-12 let), dítě v tomto věku svou sexualitu příliš neřeší a v lepším případě u něj Oidipovský komplex zaniká. Posledním stádiem je pak genitální stádium (12 a více let), zde se dítě dostává do puberty a později navazuje skutečné sexuální vztahy.
Díky své neúnavné vědecké práci dosáhl Freud obecného uznání a v roce 1930 mu byla udělena Goethova cena za dosažené vědecké úspěchy v oboru.
S nástupem fašismu je Sigmund Freud jakožto Žid konfrontován s nacistickým režimem a přes jeho konexe a uznání je mu nakonec dáno povolení k emigraci. Za 12.000 zlatých se spolu se svojí rodinou, osobním lékařem, služebnictvem a několika vybranými žáky s rodinami převezen roku 1939 do Londýna.
Jen pár měsíců po emigraci se Sigmund Freud 23. září 1939 dobrovolně nechává předávkovat morfinem podanným jeho lékařem. Umírá ve tři hodiny ráno. Zvolil dobrovolně konec pro nesnesitelné utrpení při pokročilé rakovině horní čelisti.
MŮJ NÁZOR
Z pana Freuda mám rozpačité myšlenky. Nelze mu bezpochyby odepřít, že přišel se spoustou zlomových teorií a myšlenek, nicméně některé z jeho teorií mi přijdou zbytečně vyhrocené. Kupříkladu jeho pohled na psychologické stavy kdy podle něj téměř za vším stojí buď sex nebo agrese. Pokud vezmu v potaz například vývoj osobnosti, přijde mi zbytečně vyhrocené považovat každá dětský posun za sexuální požitek. Navíc ve vývoji dítěte hraje výchova rodičů výraznou roli, dle mého výraznější, než všeobecká determinace vývoje osobnosti.
Co se týče například způsobu Freudovi terapie, ten považuji za velice zdařilý. Konec konců byl to právě Sigmund Freud, kdo přišel s metodou volných asociací, což v reálném životě znamená, že pacient nechá volně proudit své myšlenky a mluví s lékařem o všem, co ho napadne. Není tedy potřeba hypnóza, ani jiné „mámení“ pacientů. S touto metodou souvisí pohovka/lůžko v ordinaci, pro navodění lepší atmosféry nechal Sigmund položit pacienta na pohovku a sedl si za jeho hlavu. Tato metoda se používá v terapeutické praxi dodnes, a i ti lékaři, kteří jeho metody neuznávají se s jeho základy setkávají a ještě dlouho setkávat budou.
Jestli je něco opravdu obdivuhodného, tak to, že i přes obrovské bolesti, které mu způsobovala rakovina čelisti, přes velkou vlnu kritiky, která ho provázela celým jeho životem a i přes ztrátu několika členů rodiny se dokázal dál věnovat své práci, šel si za svým cílem a nevzdal se. Měl tedy něco, co spoustě dnešních lidí chybí, cílevědomost, pokoru a odhodlání.
Zdroje:
http://zivotopis.osobnosti.cz/sigmund-freud.php
http://www.jung.sneznik.cz/freud.htm
http://www.freudmuseum.cz/sigmund-freud/zivotopis.php
http://www.studium-psychologie.cz/dejiny-psychologie/4-psychoanalyza-sigmund-freud.html
http://sigmund-freud.webnode.cz/zivotopis/
