Sociální pedagogika – maturitní otázka

 

Otázka: Sociální pedagogika

Předmět: ZSV, Pedagogika

Přidal(a): klokanek

 

 

Sociální pedagogika – je hraniční pedagogická disciplína, která:

Užší pohled

• Zabývá se péčí o sociálně problémové jedince a skupiny (děti a mládež s problémovým chováním, z problematického sociálního prostředí, opuštění jedinci, jedinci v krizových situacích).

• Zabývá se výchovným působením i mimo vyučování.

Širší pohled – socializace jedince do společnosti a působení jedince na sociální prostředí.

• Zkoumá sociální vztahy v procesu výchovy.

• Zkoumá vliv sociálního prostředí na člověka.

 

Historické pohledy a východiska:

• Na vznik sociální pedagogiky měl vliv i rozvoj sociologie. Její zakladatel byl A. Comte. Výchovu pokládal za důležitý prostředek socializace, který měl přispívat ke stabilizaci společnosti a chránit ji před rozpadem.

• Sociální pedagogika vznikala jako reakce na společenskou situaci 2. poloviny 19. století, která s sebou nesla obrovské množství sociálních problémů (např. dětská práce, negramotnost chudých vrstev lidí, stěhování za prací, výskyt sociálně- patologických jevů).

• Sociální pedagogika je oborem poměrně novým, ale její počátky můžeme nalézt i dříve v pedagogicko-psychologických úvahách o vlivu výchovy na jedince.

• Samotné označení oboru se objevuje mnohem později a intenzivnější zájem o tuto disciplínu se u nás začal objevovat až v 90. letech 20. století díky prudkému rozvoji sociálních věd.

 

Norma

• požadavek, předpis nebo měřítko, které je stanovené nějakou autoritou ve společnosti

• normy chápeme jako osvědčené, přípustné, správné a žádoucí

• existuje norma ideální (zákony, pravidla) a norma průměrná

 

Sociální normy

• Jsou standardy, které regulují chování a prožívání jedinců ve skupině. Tyto normy definují chování, které je ve skupině přijatelné. Rozdělují tak chování na přípustné a nepřípustné.

• Funkcí norem a hodnot je řídit sociální jednání.

• Jsou to pravidla, požadavky kladené společností.

• Jsou psané (zákony) a nepsané (slušné chování).

• Skupiny norem:

  • zvyky, obyčeje – nepsané normy, jsou nejméně trestány (pozdravení, nevhodné oblečení)

  • zákony – psané, za nedodržování zákonů jsou postihy

– zajišťují fungování společnosti (např. proti krádežím, podvodům)

• • tabu – nezveřejňovaná pravidla, přísné zákazy (incest, lidožroutství)

 

Deviace

• Je jednání člověka, které se odchyluje od nějaké sociální, kulturní, etické nebo morální normy, pravidla. Takové chování se označuje jako deviantní a jednající člověk jako deviant.

• Může být negativní, ale i pozitivní. (v určité společnosti se objevuje osobnost, společenství lidí, kteří jsou posuzování jako devianti, ale z dnešního hlediska jsou přínosem – disidentská činnost, knihy o sexu).

• Jsou to např. krádeže, podvody, nedodržování slibů a dohod, dopravní přestupky, alkoholismus, užívání drog apod.

• Tito lidé, kteří vědomě porušují řád, se mnohdy sdružují do různých skupin. Tím vytvářejí např. gangy, černý obchod, hnutí skinheads, extremistické strany, sekty. Tato společenství se staví proti řádu společnosti a při tom si vytvářejí svá vlastní pravidla, zvyklosti a dohody. 

 

Asociální chování

• Je chování, které porušuje společenské normy, ale intenzitou nepřekračuje právní předpisy, je v rozporu s morálkou.

• Poškozuje většinou sebe samého, bývá setrvalé a časté, vyžaduje speciálně pedagogický přístup v poradenské i ústavní péči ve speciálních výchovných zařízeních.

• V pedagogickém působení je podstatná motivace, intenzita působení a jeho dopad a diagnostika příčin a jejich odstranění (přijetí partou, upoutání pozornosti, problémy v komunikaci, neúspěch, šikana, reakce na náročnou situaci).

 

Asociální poruchy:

• útěky

• záškoláctví

• závislostní chování – toxikomanie, narkomanie, alkoholismus, gamblerství

• sexuální deviace – fetišismus, exhibicionismus, sadismus, masochismus, pedofilie, zoofilie, nekrofilie, incest

• sebevražda

Antisociální chování

• Protispolečenské jednání, poškozující společnost i jedince.

• Porušení zákonů daných společností, ohrožuje společenské hodnoty, včetně lidského života.

• Náprava ústavní péčí (školská zařízení, věznice), ale je velká pravděpodobnost recidiv.

 

Antisociální poruchy:

• krádeže, loupeže (rozdíl je v ohrožení společnosti, loupež je většího měřítka)

• vandalství

• sexuální delikty (pohlavní zneužití, znásilnění)

• zabití, vraždy

• vystupňované násilí, terorismus, rasismus

• organizovaný zločin

• trestná činnost související s toxikomanií či narkomanií

Socializace

• Je proces začleňování člověka do společnosti.

• Socializace je celoživotní proces.

• Jde o osvojování způsobů chování ve společnosti, seznamování s prostředím, osvojování společenských norem a o plné přizpůsobení společenskému životu.

• Probíhá-li socializace úspěšně, jedinec má osvojeny sociální normy, hodnoty, vystupování, ale také i sociální role.

• Subjekt socializace je jedinec, který působí na společnost, a společnost působí na něj.

 

Sociální prostředí

• Je to sociální systém tvořený lidmi, jejich vztahy a společnými aktivitami. Je to prostředí, ve kterém člověk žije a pracuje.

• Jevy, situace, vztahy, které člověka obklopují v rodině, sociální skupině, společenské vrstvě a v celé společnosti.

• Sociální prostředí výrazně ovlivňuje socializaci jedince, protože to, v jakém prostředí se zdržujeme, se odráží v chování jedince. Je rozdíl, jestli jsme vychováváni v dysfunkční rodině nebo v rodině, kde se nám rodiče plně věnují. Pokud se pohybujeme v bezproblémovém (méně problémovém) prostředí, naše začlenění do společnosti bude daleko snazší.

• Vývoj jedince ovlivňuje mnoho prostředí a mnoho faktorů v něm. Nejčastějším prostředím, které jedince ovlivňují, je rodina, škola, vrstevnická skupina, lokální prostředí (hospoda, klub, knihovna, vězení, prostředí nemocnice, místo bydliště – venkov, město).

• Socializaci ovlivňují tato prostředí:

  • mikroprostředí – ovlivňuje jedince – rodina, školní kolektiv, třída, přátelé, emoce (přímé meziosobní interakce)

  • mezoprostředí – působí na skupinu lidí a utváří vztahy (sociální vazby) mezi mikroprostředím (město, škola, kolemjdoucí)

  • makroprostředí – působí na větší skupinu lidí – ovlivňuje ho společenská situace, ideologie státu, kultura (region, kultura, jazyk, politika, podnebí)

 

Sociální status (- hierarchické umístění, které si stále držíme)

• Sociální postavení člověka nebo jiného tvora ve vertikální hierarchii společnosti.

• Odlišné sociální statusy jsou dány úrovní vzdělání, kvalifikací, bohatstvím, mocenskou pozicí. Takto vznikají sociální vrstvy, třídy – které mají odlišnou prestiž. (Dle pedagogického slovníku).

• Vymezuje práva a povinnosti jedince ve vztahu k ostatním a zároveň také formuje očekávání, které je požadované v určitých situacích.

• Hodnocení pozice, společenská vážnost, prestiž.

• Vztah mezi různými sociálními statusy vymezuje sociální role.

• Sociální status se dělí na vrozený, získaný a připsaný.

  • vrozený (do bohaté rodiny, chudé rodiny, vzdělané rodiny, žena x muž)

  • získaný (student gymnázia vs. student na základní škole)

  • připsaný – přidělený společností (lékař vs. popelář, politik vs. dělník)

• Očekávané symboly (např. dáma – důstojnost, krása, pěkné šaty; podnikový ředitel – auto, mobil, doutník, obydlí).

 

Sociální role

• Je očekávaný způsob chování člověka v určité roli ve společnosti.

• Na rozdíl od sociálního statusu, rolí máme více – můžeme je střídat podle situace.

• 3 základní přístupy jedince k sociální roli:

  • ztotožnění (přijmutí role)

  • distanc/odstup (jedinec roli navenek hraje, ale vnitřně se s ní neztotožní)

  • odmítnutí role

• Mohou být:

  • krátkodobé a dlouhodobé

  • nucené (žena) a volitelné (zaměstnání)

• Každá osoba hraje více rolí najednou (žena, manželka, matka, sestra, kamarádka, teta, kuchařka, uklízečka, sexuální partnerka).

• Role známe už z historie (kasty).

 

Sociální pozice (= sociální status) – vyjadřuje místo, které jednotlivec zaujímá ve společnosti

• distanc rolí – nepřijetí role

• falešná role (úspěšný podnikatel, ale podvodník)

• konflikt rolí (žena – role matky vs. pracovní role v zaměstnání)

 

Sociální klima školy

• Je to dlouhodobý jev buď pozitivní, nebo negativní.

• Je to vnímání, prožívání, hodnocení a reagování všech aktérů školy (ředitel, učitel, žák, školník, uklízečka atd.) na to, co se ve škole odehrálo, právě odehrává nebo má v budoucnu odehrát.

• Je vnímané jako fyzikální i psychologické prostředí školy, které následně ovlivňuje vztahy mezi aktéry (žáci, učitelé).

• Má také vliv na chování žáků, ale také na jejich motivaci k výkonu, na průběh učení i na učební výsledky. Se školním klimatem souvisí výkonnost třídy. To znamená, jaký je počet úspěšných žáků ve srovnání s neúspěšnými – dobré školní klima prospívá nejen žákům, ale působí také na psychické rozpoložení učitelů a vedení školy a na jejich pracovní spokojenost.

• Bývá často spojováno s náladou, životem ve škole, vztahy se spolužáky a učiteli.

 

Vrstevnické party, skupiny

• Kromě rodiny a školy, ovlivňují chování a vývoj jedince také vrstevnické party. Ty mají velký vliv zvláště v období puberty. Hodně důležitým faktorem je typ party, se kterou se jedinec stýká (party, které se stýkají kvůli společnému zájmu – společná muzika, sport / drogově závislí lidé).

• Některé party se mohou vytvářet z důvodu nudy (dysfunkční rodina), některé páchají kriminální činnost (potřeba obstarat si peníze na drogy, gamblerství).

 

Sociálně patologické jevy

• Jevy, které společnost označuje jako nežádoucí, protože jsou v rozporu se zákonem a s právními, sociálními normami.

• Je to takové chování, které je charakteristické tím, že je nežádoucí, vede k poškozování zdraví, prostředí, ve kterém člověk žije a pracuje. Svým chováním může ovlivňovat nejen sebe, ale i celou skupinu lidí.

• • Za nejzávažnější sociálně patologické jevy se považuje

    • kriminalita

    • ublížení na zdraví, majetku, krádeže, apod.

    • zneužívání drog

    • rasismus

    • záškoláctví

    • gambling

    • vandalismus, sprejerství

    • zneužívání dětí a žen

    • prostituce, domácí násilí

    • agresivita a šikana

• Abychom předcházeli těmto patologickým jevům, působíme na společnost (děti, mládež) primární prevencí

  • základním principem je výchova žáků ke zdravému životnímu stylu, k osvojení pozitivního sociálního chování a utváření pevných osobnostních postojů.

  • cílem je zabránit výskytu rizikového chování nebo co nejvíce omezit škody působené jejich výskytem mezi žáky

Probíhá formou: přednášek, projektů, diskuzí, zážitkových kurzů – realizuje ji pedagog nebo externí pracovník z neziskových organizací

• Sekundární prevencí se zabýváme ve chvíli vzniku a výskytu problémového chování

Zabývá se jí školní psycholog, metodik prevence a případně další subjekty (policie, neziskové organizace, PPP).