Otázka: Starověký Řím
Předmět: Dějepis
Přidal(a): Joey
ŘÍM V DOBĚ KRÁLOVSKÉ
Podle pověsti byl Řím založen u řeky Tiber roku 753 (pověst o Romulovi a Removi). Prvními vládci v Římě byli Etruskové. Vláda etruských králů v Římě končí asi kolem roku 510 př. n. l. Končí královské období a začíná se hovořit o státním útvaru zvaném republika.
ŘÍM V DOBĚ REPUBLIKY
Nejvyšší představitelé
Konzulové (dříve zvaní prétoři) byli 2 úředníci, kteří stáli v čele římské republiky. Měli veškerou správní, vojenskou a soudní moc – to vše dříve ovládal pouze král. Byli voleni na 1 rok setninovým sněmem. Proti rozhodnutí druhého konzula měli právo veta.
Diktátor byl ustanoven rozhodnutím senátu v době ohrožení republiky.
Kvestoři byli jmenováni konzuly, byli to pomocníci, kteří měli na starost státní pokladnu a pečovali o některé soudní a státní záležitosti.
300členný senát měl ve své době velkou autoritu. Skládal se z mužů, kteří zastávali hodnost konzula nebo jiný vyšší úřad. Schvaloval a vydával nezávazná rozhodnutí, ale neměl zákonodárnou moc. Senátoři však měli velký vliv na politiku a konzuly. Zákony schvalovalo lidové shromáždění, které zároveň rozhodovalo o válce a míru, vykonávalo soudní moc.
Dělení obyvatelstva
Všichni vyšší úředníci byli vybíráni z řad patricijů. Byla to skupina občanů, jejíž členové byli potomky urozených otců (lat. pater=otec). Zpočátku byli pouze oni plnoprávní.
Protipólem patricijů byli plebejové (plebs=množství, lid). Byli tvořeni obyvateli, jejichž předkové přišli do Říma až později.
Plebejové si vynutil zřízení úřadu, do kterého mohli volit dva zástupce. Ti jako nedotknutelní měli hájit zájmy lidu. Nazývali se tribuny lidu. Měli právo veta na rozhodnutí jiných římských úředníků. Plebs také dosáhli kodifikace (uspořádání) zvykového práva – ZÁKONY DVANÁCTI DESEK.
Punské války (264–146 př. n. l.)
Poté co Římané ovládli Itálii v 2. polovině 3. století př. n. l. (postupně porazili Etrusky, Latiny, Řeky ad.) obrátila se jejich expanzivní politika do Středomoří, kde bylo jejich hlavním soupeřem Kartágo.
1. PUNSKÁ VÁLKA – bojovalo se o Sicílii, Sardinii a Korsiku (první provincie). Nejdůležitější bitvy se odehrály u Myl a u Aegatských ostrovů.
2. PUNSKÁ VÁLKA – vyznačuje se tažením kartaginského vůdce Hannibala na Řím přes Alpy. Po spojení s Kelty porazil římskou armádu v bitvách u Trasimenského jezera a u Cannes. Římský vojevůdce Fabius Maximus zvolil vyčkávací taktiku. Kartaginci v čele s Hannibalem sice ještě táhli na Řím, ale nebyli schopni ho ohrozit. Římané se navíc vylodili u Kartága (vojevůdce Publius Scipio) a začali ohrožovat město, to vydalo příkaz pro Hannibala, aby se vrátil. Vítězstvím Říma u africké Zamy roku 202 př. n. l. a uzavřením míru končí 2.punská válka – Kartágo ztratilo všechna území mimo Afriku, ztratilo také loďstvo a zaplatilo vysoké náhrady.
3. PUNSKÁ VÁLKA – tato válka byla vyvolána římským spojencem Numidií. Došlo ke konfliktu s Kartágem, které obvinili Římané z nedodržení mírových smluv. Kartágo bylo srovnáno se zemí, obyvatelé prodáni do otroctví a území se stalo provincií nazývanou Afrika. Dále Římané ovládli Makedonii, roku 146 př. n. l. dobyli Řecko a také získali provincie v Asii. Řím se tedy stává impériem, ovládajícím většinu starověkého světa.
Krize římské republiky
Krize začíná kolem roku 133 př. n. l. Jednalo se především o krizi v hospodářství (vzrůstá počet otroků, kteří pracují na velkostatcích, tzv. latifundiích). Situaci začali řešit bratři Gracchové. Roku 133 př. n. l. se Tiberius Gracchus stal tribunem. Prosadil zákon o pozemkovém maximu (půda navíc byla odebrána a rozdělena bezzemkům). V období voleb byl však zavražděn senátory.
Tribunem lidu se stal jeho bratr Gaius a prosadil obilní zákon, podle kterého mělo být levné obilí prodáváno bezzemkům. I Gaius byl zavražděn.
O vojenskou reformu se pokusil Gaius Marius, který byl po vítězství nad numidským králem Joghurtou zvolen konzulem. Do armády přijal bezzemky. Vojáci dostávali pravidelný plat (žold) – vznikla tak profesionální žoldnéřská armáda, a dokonce měli podíl na kořisti. Bylo rozšířeno občanské právo, a to na všechno svobodné obyvatelstvo, které do té doby pouze platilo daně a mělo vojenskou službu.
Kvůli odlišným názorům na upevnění římské moci vznikly dvě skupiny – optimáti (stoupenci neomezené moci senátu a odpůrci změn, představitelem byl Lucius Cornelius Sulla) a populárové (stoupenci lidu a lidového shromáždění, představitelem byl Gaius Marius). Spor mezi nimi byl nakonec řešen občanskou válkou (88-82 př. n. l.). Vyhrávají optimáti a vlády se ujímá Sulla. S jeho nástupem začíná diktatura.
Povstání otroků
Další nebezpečí vyplývalo z počtu otroků (bylo jich několik statisíců). Pracovali ve všech oblastech. K činnosti byli nuceni bytím. Jednou ze skupin otroků byli gladiátoři, jež mezi sebou bojovali před diváky v cirku pro zábavu. Otroci se začali bouřit.
První dvě povstání se odehrála na Sicílii. Další vzpourou bylo Spartakovo povstání (73-71 př. n. l.). Původně měli otroci za cíl odejít z republiky přes severní hranici, nejednotnost otroků je však zahnala zpět na jih. Dále poráží Římany v čele s Crassem, ale ani tehdy se jim útěk nepodařil. S Římany se střetávají ještě u východního pobřeží, kde jsou otroci poraženi a Spartakus umírá. 6000 dalších otroků je ukřižováno pro výstrahu (silnice Via Appia z Capuy do Říma).
Doba Caesarova
V první polovině 1.st.př.n.l. vzrůstá moc vojenských velitelů a dochází k vytváření jednotlivých mocenských skupin – nejvýznamnější vzniká roku 60 př. n. l., tzv. 1. triumvirát, který tvořili Caesar, Pompeius a Crassus. Tito muži si měli vzájemně pomáhat při realizaci svých cílů. Nejžádostivější byl Caesar, řečník, spisovatel a také konzul, poté se stal správcem provincie Galie, posílil vojsko a ovládl téměř celou Galii, území Belgů a vylodil se až v Británii.
Po Crassově smrti vypukla 2. občanská válka (49-45 př. n. l.) z důvodů získání vlivu na řízení republiky, Pompeius se postavil na stranu senátu, Caesar vedl populáry, zvítězil a vedl triumfální pochod na Řím, „Alea acta est“, tj. kostky jsou vrženy. Poté ovládl celou Itálii. Zasáhl také ve sporu o egyptský trůn ve prospěch královny Kleopatry. Zvítězil v bitvě u Zély, „Veni, vidi, vici“, tj. přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.
Roku 49 př. n. l. se tedy stává diktátorem a vrchním velitelem vojsk, nejvyšším knězem a vládcem Říma, má právo jmenovat úředníky a senátory. Caesar zavedl pořádek ve správě provincií a reformoval kalendář (lunární sluneční nahrazen juliánským). Roku 44 př. n. l. byl Caesar zavražděn svými nepřáteli z řad přívrženců moci senátu (byli proti diktatuře) vedenými Marcem Juniem Brutem a Gaiem Cassiem Longiem.
ŘÍM V DOBĚ CÍSAŘSKÉ
Roku 44 př. n. l. byl při cestě do senátu zavražděn Gaius Julius Caesar. Caesarovi vrahové se nechtěli zmocnit vlády, jen chtěli osvobodit Řím z rukou tyrana. V Římě se vytvořily dvě strany: stoupenci senátu, kteří čin schvalovali, senát vyhlásil pro Caesarovy vrahy beztrestnost a příznivci Caesara, kteří se dožadovali potrestání viníků. Nastal zmatek a situace se chopil Caesarův konzul Marcus Antonius. Marcus Antonius si dělal naděje na Caesarovo místo, ale když byla otevřena Caesarova závěť, zjistilo se, že Caesar svým hlavním dědicem učinil Gaia Octavia. Měsíc po Caesarově smrti dorazil Octavianus do Říma. Chtěl se spojit s Markem Antoniem, ale když byl odmítnut, přidal se na stranu senátu. Porazil Marka Antonia v bitvě, ale nechal ho uprchnout. Po návratu do Říma si Octavianus vynutil zvolení konzulem. Porážkou předvedl Marku Antoniovi svoji sílu a tím, že ho nechal uprchnout, mu dal možnost, aby se k němu připojil.
Octavianus a Antonius spolu s Lepidem uzavřeli roku 43 př. n. l. druhý triumvirát. Převzetí moci si nechali schválit zákonem. Když měli moc v rukou, vydali se do Řecka, kam se před nimi ukryli Caesarovi vrahové. Porazili je v bitvě u Filip. Poté si triumvirové rozdělili sféry vlivu: Octavianus měl uspořádat Itálii, Lepidus Afriku a Antonius východní provincie. Antonius se na východě sblížil s Egyptskou královnou Kleopatrou, kterou přes Octavianův odpor obdaroval římskými územími. Proto roku 31 př. n. l. došlo mezi Antoniem a Octaviem k námořní bitvě u Aktia na západním pobřeží Řecka. Kleopatra a Antonius z bitvy uprchli a Octavianus je pak oblehl v Alexandrii. Kleopatra s Antoniem ale raději spáchali sebevraždu. Octavianus se stal jediným vládcem Říma. Éra římské republiky skončila, Octavianus byl zakladatelem principátu (absolutní monarchistická moc se zachováním republikánských institucí).
Roku 27 př. n. l. provedl Octavianus chytrý tah. Oznámil senátu, že se vzdává všech svých pravomocí. Věděl, že na to senátoři nepřistoupí. Přesvědčovali ho, aby neopouštěl čelo říše a na 10 let ho vybavili tzv. prokonzulským impériem (faktickou mocí nad římskou vládou). Přijal titul Augustus, což znamená vznešený. Do svých rukou soustředil nejvyšší politickou a vojenskou moc. Byl vrchním velitelem vojsk (imperátor), stal se prvním občanem senátu a získal titul nejvyššího kněze a otce vlasti. Augustus provedl zákonodárné úpravy, zavedl finanční reformu a nový celní systém. Byl také zaznamenán hospodářský i kulturní vzestup. Za jeho vlády se území říše rozšiřovalo. Římské hranice byly také ohrožovány králem germánského kmene Markomanů Marobudem. Augustus neměl žádného syna, proto aby si zajistil následníka, adoptoval si syna manželky Tiberia. Augustus zemřel (byl údajně otráven) a vládu nad římskou říší převzal Tiberius.
Tiberius (14) odešel z Říma znechucený vládou na ostrov Kypr a řídil říši prostřednictvím dopisů. Tiberiovým nástupcem se stal Caligula.
Caligula (37) na začátku své vlády např. odstranil udavačství, nařídil daňové úlevy nebo dovolil návrat vyhnancům, brzy se ale začal chovat jako šílenec, projevovaly se u něj sadistické sklony a plánoval hromadnou vraždu senátu. Rostla nenávist k jeho osobě a brzy na to byl zavražděn pretoriány (velitelem jeho osobní gardy). Ti okamžitě povolali nového císaře Claudia.
Claudius (41) se věnoval hlavně vědě, vytvořil dokonale fungující státní aparát, budoval akvadukty a silnice. K Římu připojil Thrákii, Británii a nová území v Africe. Jeho manželka Agrippina Claudia otrávila, aby na trůn mohl usednout jejich syn Nero.
Nero (54) se postupem vlády změnil v tyrana, nechal vyvraždit celou svoji rodinu. V roce 64 byl podezřelý ze založení požáru v Římě, obviněni ale byli židé a křesťané. Nakonec se proti Nerovi vzbouřily legie a senát prohlásil Nera za nepřítele státu. Ten uprchl z Říma a spáchal sebevraždu. Poté se během jednoho roku na římském trůně vystřídali tři císařové: Galba, Otho a Vitellius.
Roku 69 se chopil vlády velitel římských legií Vespasianus a po něm vládl jeho syn Titus. Za jeho vlády došlo k ničivému výbuchu sopky Vesuv, díky čemuž se pro naše generace zachovaly Pompeje, Herculaneum a další starověká města.
Nastupuje Traianus (98), za jeho vlády dosáhlo římské impérium největšího územního rozsahu. Dobyl Dácii, Mezopotámii a Arménii. Traianus rovněž vytvořil provincii Arabia na Arabském poloostrově. Dobyté hranice byly opevňovány, byla budována limes Romanus, což byl systém pevnůstek, vojenských táborů, strážních věží, valů a příkopů. Římské tábory (Castra) byly spojovány silnicemi.
Nástupce Traiana Hadrianus (117) se snažil udržet to, co bylo za Traiana získáno. Tento císař nehodlal Řím vyčerpávat dalšími válečnými akcemi, musel však vojensky řešit krizi v Judeji. Za Hadriana proběhlo druhé povstání Židů, které vedl Bar Kochba (132–135). Bar Kochba byl zabit a židovské obyvatelstvo utrpělo velké ztráty, kromě toho se nesmělo usídlovat v Jeruzalémě. Novým židovským centrem se stala Galilea a došlo k rozptýlení Židů po tehdy známém světě, nazývaném diaspora. V Británii vznikl Hadrianův val proti keltským nájezdníkům ze severu.
Do vážných problémů se říše dostala za vlády Marca Aurelia (161), jednoho z nejlepších římských císařů. V 60. letech 2. století Řím ohrožovali nepřátelé ze dvou stran: na východě Parthové, a když byli poraženi, začaly na západě přes Dunaj pronikat germánské kmeny. Na obranu impéria byly vedeny tzv. Markomanské války.
Poslední dynastií období principátu byli Severovi. Za jejich vlády se projevovala krize římské říše. Došlo k úpadku v zemědělství. Krize zasáhla řemeslo i obchod. Problémem bylo také udržování obrovského a nákladného úředního aparátu a vojska. Státní příjmy už nedokázaly pokrýt výdaje. Po zavraždění posledního Severovce došlo v Římě k rychlému střídání panovníků.
Situace v římské říši byla zoufalá. Hranice na východě se bortily pod útoky Peršanů a na Rýně pod vpády Germánů. Moci se chopil neurozený Diocletianus (284), dosazený vojskem. Vytvořil absolutní osobní moc (zrušil senát) a nechal se oslovovat dominus, tj. pán (dominát). Aby neřídil velkou říši sám, vybral si spoluvladaře, kterému svěřil západní část říše. Později si přibrali každý ještě mladého císaře (vznikla tetrarchie). Nástupcem Diocletia se stal Konstantin I. Veliký.
Konstantin I. Veliký (305) založil nové hlavní město Konstantinopol. V roce 313 vydal Edikt milánský, čímž zrovnoprávnil křesťanství s ostatními náboženstvími.
V roce 375 vpadli do Evropy Hunové a začalo tzv. stěhování národů. Hunové zaútočili na Římskou říši v čele s Attilou, který byl nakonec poražen roku 451 na Katalaunských polích. Zvyšovala se také četnost germánských útoků. V roce 395 Theodosius rozdělil říši mezi své dva syny: na Západořímskou a Východořímskou. Tak došlo k rozpadu Římské říše a obě části se dále vyvíjely samostatně. Východní část se přetvářela ve stát Byzanc a západní část vystavená útokům germánských kmenů spěla k zániku.
V roce 476 dobyli Řím Germáni v čele s Odoakerem a sesadili posledního západořímského císaře Romula. Nastal definitivní konec říše Západořímské, území této bývalé mocné říše si rozdělili germánští králové a mluvíme o tzv. barbarských říších (ostrogótská, vizigótská, vandalská) Rok 476 je uváděn zároveň jako mezník ukončující Starověk.
