Otázka: Středověká filozofie
Předmět: Společenské vědy, filosofie
Přidal(a): Tereza Zímová
Definice:
Středověk nám začíná koncem antiky, přesněji začíná s rozvojem křesťanství (které přebírá myšlenky z antiky a jiných kultur), tj. zhruba 4. – 5. století. Křesťané byli pronásledování až do doby vydání Ediktu milánského roku 313, který vydal císař Konstantin. V praxi to znamenalo zrovnoprávnění křesťanství s jinými formami víry. V roce 391 císař Theodosius prohlásil křesťanství za oficiální náboženství Římské říše, která se tedy v roce 476 rozpadá. Období křesťanské filozofie lze rozdělit do dvou období – patristika a scholastika.
Patristika (r. 0–8. st. n. l.)
- = učení starých otců
a) apologetika (1.-2. st.) = obhajoba
- křesťanství bylo disidentské, tajná setkání, byli pronásledováni
- šíření Kristova učení
- učení rozšiřovali sv. Petr a sv. Pavel i za cenu života (sv. Pavel ho rozšířil do světa), dále Justin Mučedník
- trojjedinost Boha = Syn, Otec i Duch svatý, Bůh je 3v1
b) dogmatika (3.-4. st.) = vytvoření neochvějných pravd
- dogma = absolutní pravda, nediskutuje se o tom
- Ježíšovo učení je univerzální, ale každý si to mohl vykládat, jak chtěl, proto pravidla = dogmata
- hereze = odpadlictví, kacířství, heretici tj. kacíři
- některá křesťanská dogmata: Ježíš je bohočlověk. (člověk i boží syn)
- Dogma o panence Marii. (vstoupil do ní duch svatý a ona porodila bohočlověka)
- Dogma o Vánocích (pevné, jeho narození) a Velikonocích (pohyblivé, po 1. jarním úplňku).
- Dogma o tom, že muž je více než žena. (ženy nemohou kázat boží slovo)
největší osobnost dogmatiky:
Augustin neboli Augustinus Aurelius (354-430)
- dal filozofický základ křesťanství, pocházel z Kartága (severní Afrika)
- zprvu žil hříšně (v dětství chycen při krádeži, užíval si s prostitutkami…)
- matka byla křesťanka a otec pohan, posílají ho do Itálie studovat (Řím, Milán)
- učí se od sv. Ambrože, velmi ho ovlivnil, přivádí ho ke křesťanství
- ten ho ve 33 letech pokřtí (symbolika) a stává se Ježíšovým pokračovatelem a knězem
- vrací se do Kartága a stává se biskupem, tj. vysokým představitelem církve
- dílo: Vyznání – vypráví o jeho přestupu ke křesťanství
- O boží obci – tj. o církvi, opírá se o manicheismus (= člověk se pohybuje mezi dobrem a zlem a ty síly ho svádí, tj. Bůh a Ďábel), člověk musí dělat dobré skutky, aby zlo nevyhrálo
Augustinova dogmata:
- Bůh a jeho trojí forma (Syn, Otec a Duch svatý), ale lze ho chápat i jako 3S – stvořitel, svoboda, spasitel, tj. svoboda = svoboda v konání, Bůh je vždy nade mnou a hlídá mě, vždy se o mě postará, jelikož mě stvořil a ví, co dělá
- stvořitel = první hybatel (Demiurg, převzáno od Aristotela)
- spasitel = bezpodmínečně mě bude milovat a odpustí mi, vždy mě vezme na milost, není relevantní, že hřeším, důležité je, že si to uvědomím a začnu to napravovat dobrými skutky
- predestinace = předurčení, tj. člověk je předurčen ke hříchu (pikáme za Adama a Evu a jejich hříchy, které si nesu), já si to jen musím uvědomit a konat dobro a být dobrým křesťanem
- čas – dar od Boha, aby se člověk neztratil v nekonečnosti, když se ztratím v temnotě, přestanu vnímat dny a čas a ztrácím se právě v té nekonečnosti -> hrůza (i vězni si pro orientaci označují čárky), podle něj také: jediné, co je reálné je přítomnost, minulost je zkreslená (chybou v paměti či si prostě zkreslím jak chci já), budoucnost je naopak jen moje vize, mohu se spolehnout zkrátka jen na přítomnost
- pojetí dějin – jdou podle něj chronologicky, postupně, lineárně (naopak od antiky si mysleli, že jdou v kruhu), začátek (Genesis), střed, spasitel (příchod JK) a konec (Apokalypsa)
c) systematika (5.-8. st.)
- vytváří se systémy dogmat, uspořádání náboženské pravdy
- Izidor ze Sevilly, Jan z Damníšku
Scholastika (9. st. – 15. st.)
- toto období společně s obdobím středověké filozofie ukončuje nástup renesance v 15. st.
- vznik škol, tj. vzdělávacích institucí, učení autorit se přesouvá sem
- hlavní je snaha a pokus o rozumovém pojmutí a pochopení Boha
- zapojení filozofie do teologických otázek
- 2 roviny: období středověké filozofie a školní nauka
Školy v období scholastiky
přísná struktura:
- a) lectio (kolektivní čtení a komentování textů)
- b) questio (dotazy studentů)
- c) summy (= souhrn, vlastní práce studentů s připojením řešení)
- podobná struktura jako na VŠ (přednášky, semináře a písemné práce)
- jazykem byla latina
- ve scholastice je snaha o zdůvodnění si teologických pravd rozumem
- ve školách docházelo ke sporům (disputace)
- nejvýznamnějším sporem se stal spor o universalia (ideje)
na základě toho nám vznikají tři skupiny filosofů:
a) krajní realisté
- středověcí stoupenci Platona, tvrdili, že nejprve je idea (k Bohu) a pak až fenomén (jev), lze interpretovat na platonský trojúhelník
- tvrdili, že universalia existují reálně před věcmi = universalia ante res
- svět podle nich nedokonalý a ta dokonalost (Bůh) je nade mnou a nade všemi
Anselm z Canterbury
- francouzský stoupenec sv. Benedikta, tvrdil, že nejprve musíme něčemu uvěřit, abychom tomu porozuměli a mohli to poznávat
- snažil se použít rozum k dokázání Boha, používá tzv. ontologickou metodu
- pro něj víra je výše než rozum, bez víry ničemu neporozumím
- jeho rozumový důkaz boží existence: kdyby byl Bůh jen rozumová konstrukce, brzy by kdokoliv mohl vymyslet něco lepšího, mocnějšího a dokonalejšího, to vzhledem k dogmatu o Bohu není možné, a tak podle něj Bůh existuje, nad námi všemi a bez víry v něj ho nikdy ani nepochopíme
- Bůh je absolutno, které vnímám vírou, je nade mnou a nad mým rozumem
- toto v 18. st. vyvrátil Immanuel Kant
b) umírnění realisté
- středověcí stoupenci Aristotela, tvrdili, že ideje existují reálně v jevech tohoto světa, tj. ve věcech
- tvrdili, že universalia existují ve světě, ve kterém žijeme (tj. boží existence) = universalia in rebus
Pierre Abelard
- francouzský filosof, řečník a logik
- snažil se rozumem prozkoumat Augustinova křesťanská dogmata a najít v nich řád a systém
- nejdřív je musel pochopit a porozumět jim, aby jim pak mohl věřit
- kvůli tomu byl prohlášen za kacíře a vyslýchán, on se však hájil tím, že jestli filozofie znamená odklon od Boha a Krista, že být filozofem nechce
- v tomto světě musel mít důkaz Boha, řád atd., aby uvěřil (např. svatořečení viděl jako důkaz boží existence)
- používal metody pro a proti a také metody ano a ne
Tomáš Akvinský
- Ital, největší osobnost scholastiky, inteligentní, tichý a uzavřený
- vrací Evropě Aristotelovo dílo, zajímá se o přírodu, alchymii, astronomii, společnost a etiku
- dílo: Summa proti pohanům a Summa teologická
- chce dokázat Boha rozumem
3 hlavní učení od Tomáše Akvinského
- a) rovnoprávnost víry a rozumu – vědění je poznatelné, nadpřirozená pravda je nad ním, mezi nimi nemůže nastat rozpor, jelikož fungují spolu a jsou si rovné, víru nelze rozumem dokázat, a tak ji nelze rozumem ani vyvrátit
- b) ctnosti – k Platonovým ctnostem (rozumnost, statečnost, uměřenost a spravedlnost) přidává ješte víru, naději a lásku
- c) 5 důkazů boží existence – kritizuje Anselma a pomáhá si Aristotelem při dokázání Boha
- pohyb – někdo musel dát první impuls k tomu, že je vše v pohybu (teorie Demiurga)
- působící příčina – věci se ději z nějaké příčiny a na vše mají vliv, z následků jsou další příčiny, na počátku musí stát něčí vůle toho, proč se věci dějí
- nahodilost a nutnost – něco se děje náhodně a něco nevyhnutně, na počátku však stojí první nutnost, tj. Bůh
- stupně bytí – jako Aristoteles předpokládá uspořádání světa od neživé přírody přes lidi, anděly (boží posly) až Boha na vrcholku
- účelnost (teleologie) – vše má svůj účel a k něčemu to je, jakkoliv to člověk nemůže nikdy plně pochopit
c) nominalisté
- příznivci vědy, tvrdil, že ideje jsou prázdné pojmy, že jsou to jen jména
- záleželo podle nich na jevech skutečného světa, který je třeba nejprve zkoumat
- ideje jsou až za věcmi tohoto světa (za jevy) = universalia post res
William Occam
- první je podle něj rozum a pak až víra
- byl to přírodovědec, kritizoval církev za hromadění majetku a inspiroval tím další myslitele jako např. Husa nebo Luthera
- jeho hlavní dědictví je to, že filosofie a teologie by neměla být míchána a měla by být oddělována
- křesťanská dogmata by neměla být dokazována rozumem, měla by být prostě přijímána
- nejdou ani rozumem pochopit a neměli bychom se je ani snažit pochopit
- co je o Bohu patří k teologii a co o rozumu patří k filosofii
- měli bychom se smířit s tím, že Boha mi rozum nikdy nepřiblíží a že mi zbývá jen víra v něj
- filosofie a teologie by tedy podle něj měly existovat zvlášť a nemíchat se, ale mohou se doplňovat
- zrovnoprávňuje je a chtěl by, aby tyto vědy nešly proti sobě (tj. aby filosofové nebyli prohlašováni za kacíře a pronásledováni)
- také zde máme pojem Occamova břitva (kterou on sám nepoužíval) = odkrojíš od tématu to nepotřebné a jdeš rovnou k věci, neodchylování se od tématu, jde se k jádru věci.
