Významné šlechtické rody Rakouska, Bavorska – seminární práce z dějepisu

Proč je zakázané kopírování? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu

dějiny

 

   Otázka: Významné šlechtické rody Rakouska, Bavorska

   Předmět: Dějepis

   Přidal(a): Dvori100

 

 

 

 

Úvod:

Dějiny píší historické události. Díky historii můžeme posoudit přítomnost a činit lepší rozhodnutí. Na základě zkušeností svých předků dokážeme posouvat vývoj lidstva vpřed. Jelikož jsou naše dějiny úzce spjaty s Rakouskem a Německem, zvolil jsem si zajímavé téma: Významné šlechtické rody Rakouska a Bavorska. Je známo, že mezi nejspokojenější obyvatele Evropy patří příslušníci Rakouské a Německé národnosti. K jejich spokojenosti nejvíce přispívá politický vývoj státu. Do novodobých dějin máme podobnou historii jako tyto dva státy. Poté se na společnosti podepsala 1. Světová válka, naše kultury se vydaly každá svou cestou.

 

Šlechtické rody Bavorska

V čele Německa stojí kancléřka Angela Merklová, která má hlavní slovo i v Bavorsku. Bavorsko je největší ze šestnácti spolkových zemí Německa. Samostatný stát Bavorsko postupně vznikl z Bavorského vévodství. „Bavorské vévodství je datované do roku 555. K vládě se jako první dostal rod Agilolfingů v čele s Garibaldem I. Bavorsko bylo pod vlivem franské říše.” [1]  „Roku 788 Karel Veliký sesadil posledního vládce rodu Agilolfingů Tassila III. a rozdělil Bavorské vévodství na hrabství a pohraniční marky, které byly spravovány franskými správci. Tím se k moci v Bavorsku dostali definitivně frankové v čele s Karlem Velikým. Karel Veliký odstartoval Karlovskou dynastii.” [2] „Jeho nástupník Ludvík I. Pobožný rozdělil Franskou říši pomocí Verdunské smlouvy na tři království, které byly spravovány jeho syny. Lothar I. Obdržel Středofranskou říši, Karel II. Holý Západofranskou říši a Ludvík II. Němec Východofranskou říši. Do Východofranské říše patřilo i Bavorsko. Na trůn se dostal i Karel III. Následoval ho Ludvík IV. Ludvík IV. Byl zabit při obraně své země před Maďary. S ním vymřela východní větev Karlovské dynastie.” [3]„V následujících volbách roku 911 zvolili velmoži franského vévodu Konráda východofranským králem.”[4] „Karlovskou dynastii vystřídala Luitpoldovská dynastie a poté Otonovská dynastie. Během Otonovské dynastie se rozpadla Východofranská říše, ovšem Jindřich I. definitivně sjednotil germánské kmeny. Zánik Východofranské říše umožnil vznik Svaté říše římské neboli Německého království v letech 962.”[5] „Jindřicha I. následoval na trůn jeho syn Ota I., během jeho vlády došlo k posílení královské moci povýšením biskupů do stavu říšských knížat. Po vymření Otonů byl v roce 1024 zvolen králem Konrád II. ze sálské dynastie, jenž získal pro říši Burgundy.”[6] „Jeho nástupce Jindřich VI. si podrobil Čechy a Uhersko. Sálskou dynastii vystřídal Lucemburk Jindřich VII. Tím započalo střídání rodů na trůnu, až roku 1096 upevnili svou moc Welfové, vládli do roku 1039. Po Welfech se uchopili vlády Babenberkové a Štaufové. Rod Štaufů ve své době vládl celé Svaté říši římské. V roce 1180 bylo Bavorsko uděleno jako léno rodu Wittelsbachů. Wittelsbašská dynastie trvala až do roku 1918. Roku 1253 zemřel Ota II. Jeho synové Ludvík II. a Jindřich VIII. se rozhodli o rozdělení země na Horní Bavorsko a Dolní Bavorsko. Bavorsko bylo spojeno až roku 1340 Ludvíkem IV. Spojení vydrželo pouze 9 let do r. 1349. Došlo ke druhému dělení na Bavorsko-Straubing, Horní Bavorsko a Dolní Bavorsko-Landshut. Od roku 1347 vládlo šest synů vévody a císaře Ludvíka IV. společně. 1392 bylo vévodství rozděleno na Bavorsko-Ingolstadt, Bavorsko-Landshut a Bavorsko-Mnichov. Vládli synové Štěpána II. Roku 1506 byly všechny linie bavorských vládců sjednoceny podle zákona primogenitury pod vévodou Albrechtem IV. Sjednocení znamenalo pouze jediného vládce Bavorska z rodu Wittelsbachů.”[7]

„1508 se jím stal Ludvík X. V letech 1623 obdržel Maxmilián I. Bavorský za věrné služby titul kurfiřta bavorského a falckého. Po téměř 55 leté vlády Maxmiliána se na trůn dostal jeho nejstarší syn Ferdinand Maria. V Bavorsku panoval roku 1726 také Karel Albrecht, který byl zároveň císařem Svaté říše římské. Jeho syn Maxmilián III. po 32 letech vlády umírá na neštovice. ” [8] „Maxmilián IV. byl roku 1806 prohlášen prvním bavorským králem po povýšení od Napoleona. Pro svoji oblíbenost byl poddanými nazýván „král Max“. K moci se dostal syn Maxmiliána IV. Ludvík I. Stal se 2. Bavorským králem. Královský titulu ho stála aféra s tanečnicí Lolou Montezovou, proto roku 1848 předal vladařskou moc svému synovi Maxmiliánovi II. Nástupce Maxmiliána II. Ludvík II. nebyl z politického hlediska nepříliš významný bavorský král. Především vstoupil do historie svým uměním. Vybudoval mnoho zámků. Ovšem roku 1886 byl prohlášen za svéprávného a tím pádem byl zbaven královské koruny. V nástupnictví pokračoval Ota I. Ten bohužel nezdědil pouze královský titul, ale také duševní nemoci. Nebyl nikdy schopný vládnout. Zastupoval ho jeho strýc Luitpold, později bratranec Ludvík III. V listopadu 1913 díky změně zákona se stal Ludvík III. králem a vystřídal chorého Otu I. V roce 1918 vypukla v Bavorsku revoluce, království bylo změněno na republiku. Ludvík III. se zřeknul trůnu. Abdikace Ludvíka III. znamenala konec Wittelsbachů v Bavorsku, ale otevřela dveře demokracii a současné podobě Bavorska.”[9]

 

Šlechtické rody Rakouska

Hlavou státu je dnes spolkový prezident Dr. Heinz Fischer. Rakousko je rozděleno na 9 spolkových zemí. Tato země musela ujít dlouhou cestu, než dosáhla demokracie. „První záznamy o panování v Rakousku jsou z dob Západořímské říše. Theodosius I. vládl od roku 394 římské říši, ta se rozpadla v roce 395. Vznikla Západořímská říše. Západořímská říše zanikla roku 476 a území dnešního Rakouska se zmocnila Franská říše. V Rakousku tedy v těchto letech působily stejné šlechtické rody jako v Bavorsku. V polovině 9. století byla tato část země nazývaná Panonská marka, hraniční marka karlovské Franské říše. Sloužila na obranu před Velkou Moravou.”[10] „Na základě Panonské marky se v roce 960 v této oblasti zformovalo Rakouské markrabství podřízené Svaté říši římské. Jako první vládl Rakouskému markrabství Leopold I., zakladatel rodu Babenberků. Tento rod pocházející z východních Frank vládl až do roku 1246. Rod Babenberků vyvíjel vlastní politiku, která měla za cíl oslabit moc německých císařů na území, které spravovali Babenberkové. Leopold II. se neshodl během bojů o investituru s císařem Jindřichem IV. a roku 1082 se střetl s českým knížetem Vratislavem a jeho bratry v Bitvě u Mailberku. Rakouská vojska byla rozdrcena, poté následoval vpád Čechů do Rakous. To znamenalo rozšíření českých hranic. Vláda jeho syna Leopolda III. byla pro vznik Rakous klíčová. Sňatkem s Anežkou z Waiblingenu dcerou Jindřicha IV., si zajistil příbuzenství s oběma německými císařskými rody. To mu umožnilo roku 1125 kandidovat na římskoněmeckého císaře. Neúspěšně. Leopold III. byl později svatořečen a v 17. Století prohlášen za rakouského národního patrona. Další nástupce byl Leopold IV. Po smrti svého otce se oženil s Marií českého knížete Soběslava I. Leopoldova smrt byla nečekaná, Rakouskou marku dostal pod svou taktovku Jindřich II., jeho bratr. Tento panovník byl účastníkem křížové výpravy. Za odměnu Fridrich Barbarossa definitivně oddělil Bavorsko od rakouské marky a povýšil rakouské marky na vévodství pomocí listiny Privilegia minus. Zemřel roku 1177 na následky zlomené nohy, kterou si zlomil při pádu z koně. Posledním vládcem z rodu Babenberků byl Fridrich II. Jeho smrtí Babenberkové vymřeli po meči. Své dědičné nároky uplatnila Fridrichova neteř. Vlády se ujmul rod Zähringů. Z tohoto rodu vládly pouze dva zástupci. Heřman VI. a Fridrich III. Fridrich byl popraven roku 1268. [11]Rakouské vévodství připadlo na 25 let námi známému Přemyslu II. z rodu Přemyslovců. Otakar byl poražen v bitvě na Moravském poli Rudolfem. Na scénu nastoupil silný rod Habsburků. Roku 1281 dostal Albrecht Habsburský dědičně Rakousko v léno. V letech 1350 nařídil Albrecht II., aby jeho synové vládli společně, to selhalo kvůli jejich rivalitě. Po smrti Rudolfa IV. jednoho ze synů Albrechta II. došlo v roce 1379 k dělení a dalším složitostem. Na popud Rudolfa IV. byla zfalšovaná listina Privilegium maius. Tato listina byla odmítnuta Karlem IV. ovšem Habsburkové si ji později potvrdili sami. Na základě této smlouvy bylo Fridrichovi III. a jeho potomkům uděleno povolení užívat titul arcivěvody. Rod Habsburků byl rozdělen na Leopoldinskou a Albrechtskou linii.”[12]„Albrechtská linie získala arcivévodství rakouské, vládla také v českých zemích. V části Rakouska vládla také Leopoldinská linie. Jako první z Albrechtinské větve vládl Albrecht III. společně s mladším bratrem Leopoldem. Následoval ho syn Albrecht IV. Po záhadné smrti Ladislava Pohrobka roku 1457 vyhynula Albrechtinská linie. O dědictví byl sveden spor mezi Habsburky a Jagellonci. Získání českého a uherského království znamenalo pro oba rody získání převahy ve východní části střední Evropy. Spor vyhráli Habsburkové, vládla tedy Leopoldinská linie v čele s Albrechtem VI. Dalším nástupníkem byl Zikmund I. Svými reformami podpořil hospodářský vývoj. Tyrolsko bylo v této době nejbohatší rakouskou zemí a to zejména díky těžbě stříbra. Zikmund provedl mincovní reformu, nechal razit první tolary, v té době ještě nazývané guldiner, měly stejnou hodnotu jako zlatý. Po roce 1480 se však u nadaného vládce začala projevovat senilita. V roce 1485 vypomohl Matyáš Korvín s vládou nemocnému Zikmundovi. Zikmund byl v roce 1490 donucen abdikovat ve prospěch Maxmiliána I., kterého zároveň přijal za svého syna. Maxmilián byl zvolen také římským králem, ovšem ke korunovaci se nikdy nedostavil. Zúčastnil se boje o burgunské dědictví, tento střet přinesl Habsburkům bohaté nizozemské provincie, ale zároveň je zatáhl do vyčerpávajících válek s Francií. Celý život pomýšlel na uspořádání křížové výpravy proti Osmanům, nikdy ji však nerealizoval. Další nástupce byl jeho vnuk Karel V., který byl posledním císařem Svaté říše římské a jenž byl korunován papežem. Rakouskému arcivévodství panoval pouze dva roky a v letech 1521 podstoupil Ferdinandovi císařskou hodnost, tedy i vládu nad Rakousy a českými zeměmi. Ferdinand byl zprvu vnímán jako cizinec, vlády se však ujal s velkým odhodláním. Zavedl například jednotnou měnu. Roku 1576 se k vládě dostal Rudolf II., podnikl razantní kroky proti nekatolíkům v Rakousích. V letech 1657 panoval Leopold I. Nebyl příliš úspěšným panovníkem, jeho vojenské výdaje přetěžovali rozpočty jeho zemí. Značnou část života věnoval válčení s Francií a Tureckem. Dalším nástupcem byl jeho syn Karel III. Za jeho vlády byla v monarchii rozpoutaná další vlna rekatolizace. Byl také velice vojensky aktivní. Většinu života sídlil ve Španělsku. Roku 1740 Karel III. umírá a na trůn se dostává jeho jediný potomek, dcera Marie Terezie.”[13]„Již po několika dnech její vlády se vyhrotí střet s Prusy o Slezsko. Postupně z toho vzniknou války o rakouské dědictví. Boje skončili až roku 1748, Habsburkové přišli o Slezsko, ale pro mladou Marii to byl úspěch. Zavedla Všeobecný školní řád, ten nás ve změněné formě doprovází dodnes. Marie Terezie se vdala za Františka I. z rodu Lotriňského. Spolu založili roku 1780 rod Habsbursko-lotriňský.” Po smrti Marie vládl chvíli sám František. Po něm nastoupil jejich syn Josef II. Za své vlády se snažil o reformu říše, zefektivnil hospodářství a státní správu, to ve výsledu znamenalo zkvalitnění života poddaných. Vydal Toleranční patent, dovoloval jiná než katolická náboženství. Druhá významná reforma proběhla pomocí Patentu o zrušení nevolnictví, jímž bylo nevolnictví zrušeno a nahrazeno mírnějším poddanstvím. Poddaní se nyní mohly odstěhovat nebo uzavřít sňatek bez povolení vrchnosti.

Josef II. zemřel roku 1790, právoplatným nástupcem byl jeho bratr Leopold II., který byl do té chvíle velkovévoda toskánský. Císařem římským, králem uherským a českým byl pouze dva roky. Po něm se chopil vlády jeho syn František I. poslední císař Svaté říše římské národa německého. Při své korunovaci se setkal s velice významnou postavou rakouských dějin a svou budoucí pravou rukou diplomatem Klemensem von Metternichem. Pod vedením Napoleona Bonaparte vniklo francouzské vojsko několikrát do rakouského území a vyhnalo císařskou rodinu do Uher.”[14]„V roce 1804 se František prohlásil císařem rakouským. Uzavřel dohodu s ruským vládcem carem Alexandrem I., a znovu se utkal s Napoleonem v bitvě Tří císařů u Slavkova, kde je ale Napoleon rozdrtil. S ohledem na politický vývoj v Evropě se vzdal roku 1806 koruny Svaté říše římské, zůstává tak pouze jako rakouský císař. Napoleon byl poražen po Bitvě národů u Lipska v roce 1813. Po Františkově smrti lidé monarchie netruchlili, viděli v něm pouze loutku Metternicha. Po jeho smrti roku 1835 nastoupil na trůn jeho syn Ferdinand V. Otec mu kladl na srdce, aby nepodstupoval žádná rozhodnutí bez porady s Metternichem. Nakonec to vypadalo, že vládl všemocný kancléř Metternich a státní rada, jejímiž členy byl Metternich a český hrabě František Kolovrat. Oba zaujímali jiná politická stanoviska a navzájem si blokovali politická rozhodnutí, to vedlo až k revoluci roku 1848. František si získal přízvisko „Dobrotivý“ pro své laskavé chování. V roce 1848 byl proti své vůli odstaven od trůnu. Abdikoval ve prospěch synovce Františka Josefa I. František byl 68 let císař rakouský, jeden z nejdéle vládnoucích panovníků na světě. Císař se stal symbolem Bachova absolutismu. Stavěl se nepřátelsky k demokracii. Zrušil cechovní omezení, což umožnilo rozvoj průmyslu. Doklad totalitárních tendencí bylo nařízení deportovat K. H. Borovského do Brixenu. V roce 1860 otevřel František cestu k reformě Rakouska v konstituční monarchii. Po prohrané válce s Pruskem se nechal v roce 1867 korunovat uherským králem. Po roce 1910 se začalo celkově stupňovat napětí v Evropě. 28. Června 1914 byl spáchán Srby úspěšný atentát na plánovaného nástupníka Františka Ferdinanda d’Este. Poté vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. Po Františkově smrti roku 1816 se ujímá vlády jeho synovec Karel IV. Jeho sociální opatření, jako např. zákon na Ochranu nájemníků existují prakticky dodnes. Roku 1918 zaniká Rakousko-Uhersko, z problémů, které se nastřádali od r. 1867.”[15]

 

Závěr

Jsem rád, že jsme byli pověřeni úkolem typu seminární práce. Myslím, že je to dobrá příprava na další studia. Po téhle práci jsem připraven na podobné úkoly na vysoké škole. K mému tématu existuje dostatečné množství pramenů, takže mi zbývalo ponořit se do studování mého úkolu. Z počátku jsem se obával stylu jakým seminární práci pojmu. Nakonec jsem práci vypracoval tak, jak bych si představoval. Jsem překvapen počty narozených dětí, které byly v této době pro každého člověka normální. Vyrovnávala to vysoká úmrtnost v dětství. Když se narodil v šlechtické rodině někdo podprůměrně inteligentní, měl stále právo vládnout. Každý člověk šlechtického původu byl velice vážený. Člověk byl pro vládu schopen udělat cokoliv. Někdo vedl boj a jiný se snažil upevnit svou pozici sňatkem. Podobně to vlastně chodí dodnes.

 

Zdroje:

Internet:  

http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_bavorských_panovníků

http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_rakouských_panovníků

 

Knihy:

MÜLLER, Helmut, Karl Friedrich KRIEGER a Hanna VOLTRATH. Dějiny Německa. Praha: NLN, 2004. ISBN Deutsche Geschichte in Schalaglichtern.

VEBER, Václav, Milan HLAVAČKA, Petr VOREL a Martin WIHODA. Dějiny Rakouska. Praha: NLN, 2002. ISBN Dějiny Rakouska.

 

[1] (http://cs.wikipedia.org/wiki/Bavorské_vévodství) a MÜLLER, Helmut, Karl Friedrich KRIEGER a Hanna VOLTRATH. Dějiny Německa. Praha: NLN, 2004. ISBN Deutsche Geschichte in Schalaglichtern.str.9-78

[2] (http://cs.wikipedia.org/wiki/Karlovci)

[3] (http://cs.wikipedia.org/wiki/Verdunská_smlouva)

[4] (http://cs.wikipedia.org/wiki/Konrád_I._Mladší)

[5] (http://cs.wikipedia.org/wiki/Svatá_říše_římská)

[6] (http://cs.wikipedia.org/wiki/Konrád_II._Sálský)

[7] (http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_bavorských_panovníků) a MÜLLER, Helmut, Karl Friedrich KRIEGER a Hanna VOLTRATH. Dějiny Německa. Praha: NLN, 2004. ISBN Deutsche Geschichte in Schalaglichtern.,str.224-253

[8] (http://cs.wikipedia.org/wiki/Wittelsbachové)

[9] (http://cs.wikipedia.org/wiki/Bavorské_království) a MÜLLER, Helmut, Karl Friedrich KRIEGER a Hanna VOLTRATH. Dějiny Německa. Praha: NLN, 2004. ISBN Deutsche Geschichte in Schalaglichtern.,str 416-445

[10] (http://cs.wikipedia.org/wiki/Dějiny_Rakouska) a VEBER, Václav, Milan HLAVAČKA, Petr VOREL a Martin WIHODA. Dějiny Rakouska. Praha: NLN, 2002. ISBN Dějiny Rakouska., str. 7-87

[11] (http://cs.wikipedia.org/wiki/Babenberkové) a VEBER, Václav, Milan HLAVAČKA, Petr VOREL a Martin WIHODA. Dějiny Rakouska. Praha: NLN, 2002. ISBN Dějiny Rakouska., str. 87-186

[12] (http://cs.wikipedia.org/wiki/Habsburkové) a VEBER, Václav, Milan HLAVAČKA, Petr VOREL a Martin WIHODA. Dějiny Rakouska. Praha: NLN, 2002. ISBN Dějiny Rakouska, str. 186-277

[13] (http://cs.wikipedia.org/wiki/Marie_Terezie)

[14] (http://cs.wikipedia.org/wiki/Habsbursko-lotrinská_dynastie) a VEBER, Václav, Milan HLAVAČKA, Petr VOREL a Martin WIHODA. Dějiny Rakouska. Praha: NLN, 2002. ISBN Dějiny Rakouska., str. 277-343

[15] (http://cs.wikipedia.org/wiki/Rakousko-Uhersko)

Napsat komentář