Seminární práce Archivy - Studijni-svet.cz https://studijni-svet.cz/category/seminarni-prace/ Studijní materiály do školy a k maturitě Wed, 16 Oct 2024 09:57:53 +0000 cs hourly 1 https://wordpress.org/?v=6.9.4 https://studijni-svet.cz/wp-content/uploads/2024/08/apple-touch-icon-150x150.png Seminární práce Archivy - Studijni-svet.cz https://studijni-svet.cz/category/seminarni-prace/ 32 32 Kurdistán – seminární práce https://studijni-svet.cz/kurdistan-seminarni-prace/ Mon, 15 Apr 2024 11:10:38 +0000 https://studijni-svet.cz/?p=26713   Téma: Kurdistán Předmět: Zeměpis Přidal(a): Anonym   Obsah 2     Úvod 3     Teoretická část 3.1      Přírodní poměry 3.2      Obyvatelstvo 3.2.1       Původ aneb kdo jsou Kurdové? 3.2.2       20. století (Turecko a Irák) 3.2.3       Írán 3.3      Současná situace 3.3.1       Turecko 3.3.2       Irák 3.3.3       Sýrie, Írán, Arménie 3.3.4       Přístup Spojených států a Evropské unie 4     Závěr 5     Zdroje ... Read more

Článek Kurdistán – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

]]> zeměpis

 

Téma: Kurdistán

Předmět: Zeměpis

Přidal(a): Anonym

 

Obsah

 

2           Úvod

Kurdistán, občas přezdívaný srdce Blízkého východu, je oblastí obydlenou především Kurdy. Jde o oblast náhorních plošin a hor, Zagros a východní část Taurusu, která se rozprostírá přes východní Turecko, severní Irák, západní Írán, severní Sýrii a malou část Arménie. V Iráku mají Kurdové vlastní autonomní region.

 

3           Teoretická část

3.1         Přírodní poměry

Kurdistánu se nachází v subtropickém podnebném pásu, podnebí má kontinentální charakter, léta jsou horká a zimy chladné. Roční úhrn srážek odpovídá zhruba 200 až 400 mm ročně v nížinách, a mezi 700 a 3000 mm na náhorních plošinách či v horách. Na hranicích Íránu s Tureckem jsou léta suchá, ale v zimě se objevuje sníh, zatímco jih má spíš polopouštní či pouštní podobu.

Na území Kurdistánu se rozkládají pohoří Zagros a Taurus, srážky jsou zde dostatečně hojné na to, aby se na nich udržely lesy mírného pásma, mezi nimi se prostírají pastviny a zalesněná údolí tvořená duby, jehličnany, vrbami, na západě i olivovníky. Na jihu Kurdistánu se nacházejí stepi a pouště s palmami, datlovníky či tamaryšky. Mezi původní faunu patří medvěd hnědý syrský, vlk šedý, šakal zlatý, vydra říční, sup bělohlavý či rorýs obecný.

Oblast je důležitým zdrojem vody pro Blízký a Střední východ, a to díky vydatným dešťům a v zimě sněhovým srážkám, které jsou zdrojem pro mnohé řeky včetně Eufratu a Tigridu. Pro Irák a Turecko jsou tyto řeky důležité i z energetického hlediska. Vzhledem k bohaté historii oblasti však prakticky všechny stavby přehrad ničí, bohužel, archeologické památky. Jako na mnoha dalších místech, i v Kurdistánu jsou vodní zdroje ohroženy intenzivním hospodářstvím, pro zachování dostatku vodu v krajině je podle některých nutné vrátit se co nejdříve k tradičnímu zemědělství.

Na území Kurdistánu, a především Iráku, se nachází šesté největší naleziště ropy vůbec, těžba byla zahájena rok 2007. I v této oblasti se projevují místní komplikované poměry, například v roce 2011 došlo ke sporu mezi společností Exxon, která zpochybnila autoritu irácké vlády, která jí následně hrozila zrušením smlouvy na určité projekty, od nichž se však zmíněná společnost nakonec rozhodla odstoupit sama. Dalšími významnými zdroji Kurdistánu jsou uhlí, barevné kovy, železo, vápenec, mramor a kamenná síra.[1]

 

3.2         Obyvatelstvo

3.2.1        Původ aneb kdo jsou Kurdové?

Kurdové jsou indoevropským etnikem patřícím do íránské větve. Za svou bohatou historii stihli zažít mnoho významných historických zlomů, včetně příchodu islámu, který Kurdové přijali v dobách arabsko-muslimských invazí bez toho, aby došlo k jejich arabizaci. V 16. století se země Kurdů stala důležitou oblastí zájmů jak Perské, tak Osmanské říše. Kurdové se výměnou za mír a částečnou samostatnost podřídili Osmanské říši, pod jejíž nadvládou zůstali až do první světové války.

Nejvíce Kurdů žije na území Turecka (15 milionů), dále pak v Íránu (8 milionů), v Iráku (5,5 milionu), v Sýrii (1,7 milionu), v Arménii (kolem padesáti tisíc) a v Evropě, kam emigrovali (1,5 milionu).

 

3.2.2        20. století (Turecko a Irák)

3.2.2.1       Irák

Za první světové války se Kurdové dělili na ty spíše proosmanské a ty spíše probritské. K takovým patřil například kurdský vůdce Sheikh Mahmoud Barzinji, autorita pro město Sulejmánie a okolí. Britové Mahmouda označili za ideální osobnost pro vedení Mosulského vilajetu, major E. M. Noel byl v listopadu 1918 pověřen jmenování Mahmouda britským zástupce v Sulejmánii. Již v té době však Britové plánovali začlenění Kurdistánu do nově vzniklého Iráku, na rozdíl od kurdských kmenových vůdců, kteří si přáli nezávislý stát. Mahmoud byl 1. prosince 1918 potvrzen jako guvernér Sulejmánie, s pravomoci závislými na britské vládě, on se však rozhodl jednat nezávisle a upevňovat moc. Major E. B. Noel byl poslán proti Mahmoudovi, ten však vyvolal kmenové povstání, nařídil zatčení všech britských zaměstnanců, a poražen byl až v bitvě o Kurdistán v červnu roku 1919.

Mezitím vzniklo Turecko pod vedením Mustafy Kemala Atatürka, což donutilo Brity odstoupit od slibů Kurdům daným Sèvreskou smlouvou roku 1920. V ní bylo počítáno s vytvořením kurdského státu v jihovýchodní Anatolii, přičemž Kurdové z Mosulského vilájetu[2] by měli možnost se k tomuto státu připojit. Lausannská smlouva z roku 1923, která tu sèverskou nahradila, kurdskou nezávislost nezmiňovala, a Kurdistán byl rozdělen mezi několik dalších států. Severní Kurdistán byl rozdělen mezi Turecko a Brity ovládaný Irák. Důvody, proč Britové potřebovaly Mosulský vilájet pod iráckou (ne tureckou) nadvládou, jsou dva, jednak byl zjištěn rozsah místních ropných zásob, jednak bylo britské námořnictvo po válce oslabeno a pokladna prázdná, obrana Mosulského vilajetu s jeho přirozenými hranicemi hor byla značně jednodušší a levnější než obrana planin jazíry.

Irácká vláda uznala Kurdy jako svoje občany, a ti se současným uspořádáním dali souhlas účastí ve volbách, nicméně se pořád domnívali, že jsou chráněni Brity, proto se obávali chystaného vstupu Iráku do Ligy národů a jeho osamostatnění se. Došlo k podepisování petic pro autonomní stát pod britskou záštitou, nespokojenost se šířila jak mezi kmeny, tak mezi městskými Kurdy. Roku 1930 se demonstrace zvrhla v násilí ústící v smrt čtrnácti civilistů. Mahmoud se znovu pokusil chopit moci, vrátil se do Iráku a vytvořil armádu, ale byl poražen v květnu 1931 a poslán do exilu. Kurdové byli nadále nespokojeni, kmenům šlo hlavně o vlastnictví půdy, městské inteligenci pak o kurdské sebeurčení. V srpnu roku 1946 vznikla Kurdská demokratická strana (KDP), která měla spojovat tradiční venkovské kurdské obyvatelstvo i jejich levicově orientované městské příbuzné.

V padesátých letech docházelo k postupnému zhoršování socioekonomické situace, populace rostla, ale zisky z ropných nalezišť se k převážně chudším vrstvám nedostávaly. Roku 1958 došlo k sesazení monarchie a Quasim, podporovaný KDP, vložil do provizorní ústavy větu, že Kurdové a Arabové jsou partneři v rámci iráckého národa, a umožnil návrat exilovaným politikům (vůdce KDP Barzani). Barzani v rámci upevňování moci zaútočil na kmeny, které s ním nesouhlasili, a povolal do zbraně všechny Kurdy na odpor proti Irácké vládě.

V šedesátých letech docházelo k dalším sporům uvnitř strany, opozici Barzanimu, který byl podporován Íránem a Izraelem tvořili politici jako Talabani, jež byl podporován Bagdádem. Kurdská revoluce však pokračovala a byla pod Barzaniho kontrolou. V roce 1968 se k moci vrátila strana Ba’th. Ani ta ale zatím nedokázala Barzaniho, který mezitím zaútočil na ropná zařízení, porazit. Saddám Hussein, viceprezident Iráku, byl pověřen zjednáním míru, výsledná březnová dohoda z roku 1970 byla nakonec nejlepší, jakou Kurdové měli do roku 2003. Spory o přítomnost irácké armády, oblast Kirkuku a zajištění íránské hranice nadále zůstávaly.

V sedmdesátých letech došlo mezi Saddámem Husseinem a íránským šáhem k dohodě (Alžírská dohoda), která zaručovala předání Shatt al-Arabu Íránu výměnou za zastavení podpory kurdských povstalců. Barzani byl donucen se vzdát a odešel do exilu, roku 1979 zemřel ve Washingtonu DC na rakovinu. Po jeho odchodu se kurdská levicová hnutí začal sdružovat kolem Jalala Talabaniho, který vytvořil Vlastenecký svaz Kurdistánu (PUK), a pokračovala i činnost KDP.[3]

V druhé polovině osmdesátých let došlo k operaci al-Anfal, genocidě ze strany irácké vlády, během níž bylo zničeno dva tisíce vesnic a zabito asi sto osmdesát tisíc lidí. Roku 1988 byly letadly shozeny chemické zbraně na město Halabja. Roku 1991 došlo k povstání proti irácké vládě, které však armáda potlačila, desetitisíce lidí uprchly do hor. Spojené státy, Británie a Francie vyhlásily bezletovou zónu a Saddám Hussein uvalil na Kurdistán vnitřní blokádu. KDP a PUK se roku 1994 rozešly, čímž vznikla další občanská válka, která skončila až roku 1998 Washingtonskou dohodou.

Roku 2003 bojovala oficiální kurdistánská armáda spolu s koalicí, aby osvobodila Irák od vlády Saddáma Husseina. O dva roky později proběhlo referendum, jehož výsledky potvrdily instituce jako Kurdistánská regionální vláda a Kurdistánský parlament, došlo ke spojení PUK a KDP.[4]

 

3.2.2.2       Turecko

Název „Kurdistán“ se používal na mapách let až do konce první světové války, kdy došlo k rozdělení regionu na základě mezinárodní dohody. V Turecku pak za působení Mustafy Kemala Atatürka a dále byl pak Kurdistán mazán z paměti, doklady o jeho předešlé existenci byly zakázány, jazyk potlačován, to vše pro budování silného a hlavně národnostně jednotného Turecka.

V 80. letech 20. století v Turecku došlo k obnově národních snah, spojených s vznikem moderního kurdského národního hnutí. Je nutno podotknout, že v této zemi, která je členem NATO a snaží se stát se členem EU, jsou základní práva Kurdů porušována nejhrubším způsobem. Dne 12. září 1980 došlo k vojenskému převratu vedenému generálem Evrenem, který byl následován brutálním potlačením protestů, mučením a popravami statisíců lidí, zejména v kurdských oblastech. V roce 1983 se stal prezidentem Turgut Ozal a o rok později začal partyzánský boj Strany kurdských pracujících (PKK), jejímž cílem bylo dosáhnout svobody Kurdů jako národa. Střety s tureckou armádou trvaly několik let a vedly ke ztrátám nejméně čtyřiceti tisíc životů. Turecká vláda popírala své zásahy a jeho pohled byl přijímán především místními médii jako pravdivý. Novináři nemohou v kurdských oblastech pracovat, takže informace podávané oběma stranami jsou prakticky neověřitelné.

V devadesátých letech došlo v Turecku k ještě větším zásahům proti Kurdům, což vedlo k rostoucí chudobě a masové migraci z kurdských regionů především do Evropy – Německa, Švédska a Velké Británie, ale i na periferie tureckých metropolí.

V roce 1991 došlo v Diyarbakiru k masakru desítek kurdských hostů na pohřbu kurdského politického aktivisty Vedata Aydina, kdy turecké protiteroristické jednotky střílely do davu. O rok později turecká armáda srovnala se zemí město Sirnak, a to jako odvetu za útok PKK. V následujících letech docházelo ke sponzoringu islamistické organizace Hizballáh protiteroristickými agenturami pro páchání vražd na významné kurdské osobnosti, jako byl například spisovatel Musa Anter nebo odborář – aktivista Zubeyir Akkoc. Mnohé zásahy turecké armády lze označit za zvěrstva, jedná se o mučení, pohřbívání těl do masových hrobů na utajená místa. Bohužel byly tyto činy pozorovány i v relativně nedávné době, naposledy snad v roce 2011.

5. listopadu 1996 došlo k Susurluku, incidentu, který odhalil úzkou spolupráci mezi politiky, policií, bezpečnostním aparátem a podsvětím v rámci tažení proti Kurdům. O rok později musela odstoupit vláda islamistického premiéra Erbakana a to pod tlakem armády. „Strana blahobytu“ byla ústavním soudem zakázána, ale vrátila se pod novým názvem „Strana ctnosti“. Z její reformní frakce vznikla Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), která se po volebním vítězství v roce 2002 stala dominantní stranou turecké politiky. Tato strana se především ze západního pohledu jevila jako nábožensky smířlivější a jako vhodný vzor pro jiné státy Blízkého východu. Přestože s sebou tato strana spolu s Erdoganem přinesla hospodářský růst a řadu reforem, otvírání se Kurdům bylo spíše snahou o zachování dobré tváře, protože Kurdské požadavky přijímány nebyly.[5]

 

3.2.3        Írán

Roku 1918 došlo k Simkovu povstání, což byl prakticky začátek kurdského národního hnutí, o sedm let později vznikl moderní íránský stát. Nacionalismus se dále posiloval a institucionalizoval, hnutí se snažilo o řešit vztahy mezi třídami vedoucí k silnému ekonomickému znevýhodňování Kurdů. Spoléhalo se především na jednání, nenásilný odpor (např. stávky a mírové protesty).

Roku 1979 proběhla Íránská revoluce. Zajímavým momentem pak byly následující rozpory v Kurdské demokratické straně Íránu (KDPI). Tato strana navíc soupeřilo s jinou, mladší íránskou kurdskou stranou Komala (vznikla o dvacet let později, v šedesátých letech) o kontrolu nad územím. Kurdové se také snažila vyjednávat a získávat podporu z irácké strany, ale irácká strana byla podstatně silnější než ta íránská, a celkově tato jednání vedla spíše k oslabení pozice íránských Kurdů. Od osmdesátých let získaly KDPI a Komala vliv, tudíž přeshraniční interakce ztratily ne významu. Od té kurdský nacionalismus nadále roste.[6]

 

3.3         Současná situace

3.3.1        Turecko

V Turecku došlo roku 2009 k pokusu o mírový proces, který však turecké nacionalistické strany nepodpořily s důvodem zachování etnická (a národní jednoty státu), zároveň Strana kurdských pracujících zaútočila na turecké vojáky. Roku 2010 zaútočilo turecké letectvo na některá kurdská sídla v Iráku, o rok později pak stát zakázal pod různými záminkami kandidaturu některých kurdských kandidátů, načež následovaly násilné protesty. Na přelomu let 2012 a 2013 došlo k výzvám k příměří z obou stran, PKK oznámila, že stáhne všechny své ozbrojené síly z Turecka do severního Iráku.

V následujících letech protesty a jejich násilná potlačování pokračovaly, za použití slzného plynu a vodních děl. Kromě toho pokračovaly snahy o omezování kurdského jazyka a kultury – názvy ulic se nemohou jmenovat podle kurdských osobností, byly zrušeny televizní kanály vysílané v kurdštině, od roku 2020 nemohou studenti psát diplomové práce v kurdštině.[7]

 

3.3.2        Irák

Od invaze USA do Iráku se kurdská hranice posunula výrazně jižněji. Nicméně, ani v rezoluci OSN z roku 2004, která se zabývala ustanovením prozatímní irácké vlády, Kurdové zmíněni nejsou.

Roku 2005 bylo iráckou ústavou zaručeno, že do konce roku vznikne Regionální vláda Kurdistánu (KRG). Navíc mělo dojít ke zrušení politiky vedoucí k poarabšťování obyvatelstva (v oblasti Kirkuku), bylo provedeno sčítání lidu, a obyvatelé si měli vybrat, jestli budou spadat pod správu centrální vlády v Bagdádu nebo KRG. Roku 2008 došlo k domluvě mezi kurdskou, iráckou a americkou vládou na dalším vyjednáváním co se území a životních podmínek Kurdů týče, jelikož změny nebyly do roku 2007 realizovány a ukázaly se být obtížnými. Ještě v roce 2014 zabral Kurdistán oblast Kirkuku a další sporné oblasti.[8]

 

3.3.3        Sýrie, Írán, Arménie

V Sýrii došlo roku 2004 k násilným střetům mezi kurdskými a arabskými fotbalovými fanoušky, které vedly ke smrti 65 lidí. Podle Kurdů měla použít syrská policie ostrou munici proti civilistům, zatčeny byly stovky lidí, kteří měli být podrobeni mučení.

Roku 2006 proběhly konference v americkém Senátu a v Evropském parlamentu, jejichž výsledkem byl vznik Kurdského národního shromáždění (KNAS). Toto uskupení se snažilo o rozvoj demokracie v Sýrii a vyrovnání práv Kurdů a Syřanů, a o přeměnu Sýrie na federaci.

V rámci protestů roku 2011 byl zabit jeden z kurdských vůdců, Mashaal Tammo, údajně státním agentem. Během jeho pohřbu měly státní složky střílet do davu a zabít několik osob, což vedlo k sérii protestů v následujících měsících a letech.

Kurdská národní rada podepsala dohodu s opoziční PYD, na jejímž základě vznikl Nejvyšší výbor pro správu kurdských oblastí. Pod vedením tohoto výboru vznikly Lidové ochranné jednotky (YPG), které zaútočily a dobily města Kobane, Amuda a Afrín, KNC a PYD je začaly řídit.

V letech 2018 a 2019 došlo k obsazení města Afrín tureckou armádou, která zároveň začala bombardovat i ostatní kurdské oblasti v Sýrii. Tato operace měla název Jaro míru.

V Sýrii (a Iráku) byl dlouho přímo existenční hrozbou Islámský stát (ISIS), ovládající zde rozsáhlá území a útočící na kurdská města. Kurdové se bránili (Peshmerga) za podpory Spojených států, které poskytovaly výcvik a finance.[9]

V Íránu od 90. let postupně sílí kurdské snahy o autonomii či nezávislost, a to hlavně kvůli násilnému potlačování kurdského aktivismu vládou.[10]

Kurdové žijí především v západní části Arménie, a jsou spolu s Yazidy počítáni jako samostatná etnická skupina. Od roku 2015 je v arménském parlamentu vyhrazeno jedno křeslo pro Kurdy.[11]

 

3.3.4        Přístup Spojených států a Evropské unie

Spojené státy americké nemají vůči Kurdům žádnou oficiální politiku, ta se utváří spíše jako vedlejší produkt politiky vůči Íránu, Iráku, Sýrii a Turecku. Kurdské snahy o nezávislost jsou v rozporu s cíli Spojených států, které se snaží o stabilizaci situace na Blízkém Východě a omezení konfliktů, což by zpochybňování místních vlád a destabilizace současných států mohly významně ohrozit. Komplikace nastaly po vítězství Kurdů nad ISIS, navíc přestává jednat o čtyři (případně pět) oddělených menšinových skupin na území různých států, ale o sjednocující se národ. Období, kdy bylo mezi Kurdy a USA a partnerství, bylo zejména v době svržení Saddáma Husseina. Kurdové tedy mohou být dočasnými spojenci Spojených států, v dlouhodobém horizontu jsou ale pro Washington komplikací při zachovávání stálých vztahů s a mezi státy Blízkého východu.[12]

Evropská unie rovněž nemá oficiální politiku směrem ke Kurdům, je tedy utvářena bilaterálními vztahy EU a zúčastněnými státy. Evropská unie se snaží podporovat mír a zasazovat se o lidská práva, což se zvlášť projevilo v době, kdy se Turecko snažilo o vstup do Unie[13], zlepšení situace Kurdů tak mělo být součástí kodaňských kritérií[14]. Ve většině případů se EU chová spíše podle svých ekonomických zájmů, jde jí tedy jak o dobré vztahy se samostatnými státy, tak s Kurdy, se kterými také obchoduje.[15]

Přístup Rusko a dříve Sovětského svazu je poněkud nekonzistentní. Rusko dokázalo s Kurdy spolupracovat bez narušení svých vztahů s dotčenými státy. Ačkoli se Rusko tváří nakloněno kurdským snahám, jde spíše o snahu získat co nejvíce zisku.[16]

Čína prohlašuje, že práva Kurdů by měla být respektována a chráněna, nicméně považuje Kurdské separatistické snahy o ohrožení pro stabilitu regionu[17], ideálnímu uspořádání je tedy pak nejblíže autonomní Kurdský region v Iráku.[18]

 

4           Závěr

Kurdové jsou etnikem, které za svou dlouhou historii nemělo jasnou pozici ani vlastní společný stát, v posledních sto letech však docházelo k postupnému stmelování a vzniku „národa“. V komplikované situaci Blízkého východu docházelo a stále ve větší či menší míře dochází k represi ze strany Iráku, Turecka, Íránu a Sýrie, v některých případech však byla Kurdům přiznána jistá práva, v Iráku a v Arménii i ta politická, kdy mají Kurdové v Iráku autonomní oblast, a v Arménii garantované místo v parlamentu.

Kurdské snahy o vlastní stát pravděpodobně v dohledné době zůstanou nevyslyšeny především kvůli komplikované situaci na Blízkém východě, který je trvale ve válečném stavu nebo na jeho pokraji, proti čemuž se snaží mezinárodní aktéři jako Spojené státy a Čína bojovat. Možností je tedy zlepšování podmínek pro Kurdy v rámci států jako například v Iráku, ačkoli i to je velmi obtížné a například v Turecku dosti nepravděpodobné.

 

5           Zdroje

————————–

Článek Kurdistán – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

]]> Život a dílo Dmitrije Šostakoviče – seminární práce https://studijni-svet.cz/zivot-a-dilo-dmitrije-sostakovice-seminarni-prace/ Fri, 17 Nov 2023 00:21:51 +0000 https://studijni-svet.cz/?p=25945   Otázka: Život a dílo Ruského skladatele Dmitrije Šostakoviče Předmět: Hudební výchova, Pedagogika Přidal(a): Václav Pfeffer   Úvod Výběr tohoto tématu byl pro mě jednoznačný, protože se o Šostakoviče a jeho hudbu zajímám od absolvování prvního stupně hry na klavír na Základní umělecké škole Uherské Hradiště. Absolvoval jsem s prvními dvěma tanci Tří fantastických tanců. Již v té ... Read more

Článek Život a dílo Dmitrije Šostakoviče – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

]]>

 

Otázka: Život a dílo Ruského skladatele Dmitrije Šostakoviče

Předmět: Hudební výchova, Pedagogika

Přidal(a): Václav Pfeffer

 

Úvod

Výběr tohoto tématu byl pro mě jednoznačný, protože se o Šostakoviče a jeho hudbu zajímám od absolvování prvního stupně hry na klavír na Základní umělecké škole Uherské Hradiště. Absolvoval jsem s prvními dvěma tanci Tří fantastických tanců. Již v té době jsem zkoumal jeho život, abych pochopil jeho dílo a docílil správné interpretace.

Cílem mé ročníkové práce je především zmapovat Šostakovičův život skrze události, které utvářeli jeho osobnost a hudbu. Zaměřil jsem se také na skladatelovi symfonie, ve kterých se krásně zrcadlí komponistovy životní situace. Druhá kapitola je necelým seznamem jeho děl bez filmové tvorby, vokálních skladeb a orchestrací. V kapitole třetí stručně rozebírám jednotlivé obrazy jeho opery Lady Macbeth Mcenského újezdu, kterou můžete znát téže pod její redakcí Kateřina Izmailová.

 

Život Dmitrije Šostakoviče

Dmitrij Šostakovič byl jeden z nejvýznamnějších představitelů hudební moderny 20. století a jeho hudba je stále známá po celém světě.

 

Dětství a studentská léta

Dmitrij Šostakovič se narodil 25. září roku 1906 v ruském Petrohradu a již od útlého věku prokazoval výjimečné hudební nadání. Ještě aby ne, když jeho otec Dmitrij Boleslavovič, který byl fyzikem na Ústavu měr a vah, měl rád hudbu a jeho matka Sofja Vasiljevna byla vynikající klavíristka, která studovala na petrohradské konzervatoři. Do Petrohradu se oba jeho rodiče přestěhovali z ruské Sibiře. Ač přes své hudební schopnosti začal se svým klavírním vzdělaním mladý Dmitrij v 9 letech.

Jeho první učitelkou hry na klavír byla jeho vlastní matka, která si všimla, jak rychle pokroky malý Míťa dělá. Proto ho zavedla k učiteli klavíru se slovy „Přivedla jsem vám skvělého žáka“, na což se jí dostalo odpovědi „Všechny matky mají skvělé děti… “ Dva roky navštěvoval Glasserovu hudební školu, v které se učil hře na klavír. Během tohoto studia si zvládl Šostakovič zahrát všechny Bachova preludia a fugy Dobře temperovaného klavíru. Souběžně s jeho studiem hry na klavír začal mladý Šostakovič komponovat. Tuto práci bral vždy vážně. K jeho raným dílům patří klavírní skladba Smuteční pochod na památku obětí revoluce. Tímto dílem reagoval jedenáctiletý klavírista na únorovou revoluci roku 1917.

V roce 1919 byl třináctiletý Šostakovič přijat na Leningradskou konzervatoř, která byla tehdy považována za nejlepší hudební akademii v Sovětském svazu. Započal zde studium ve hře na klavír a hudební skladbě. Díky svému talentu byl považován za zázračné dítě. I přes skvělou pověst této školy se tehdy na konzervatoři netopilo, protože byl v zemi značný chaos. Šostakovič byl jeden z nejvytrvalejších studentů. V roce 1922 píše Tři fantastické tance. V té době mu bylo 16 let.

V tomtéž roce umírá otec Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče a rodina se ocitá v existenční krizi a nemá z čeho žít. Sofie Vasiljevna se musela postarat o své tři děti. Byla to nejmladší dcera Zoja, která měla 13 let, starší dcera Marie, která měla 19 let a Dmitrij, který měl tehdy 16 let. Byli donuceni prodat i klavír, aby měli na nájem, který i tak nezaplatili. Marie a Dmitrij museli pracovat. Šostakovič si našel práci v biografu.

V biografu doprovází hudbou němé filmy. Znalci uvádějí, že tato práce byla pro Šostakoviče určitě prospěšná, ač na ni vzpomínal s odporem. Mimo jiné onemocněl tuberkulózou. I přes tyto skutečnosti se snažil být vždy vzorným a pilným žákem. Věděl o své genialitě, ale vždy si ji nechal pro sebe.

Jeho učitelem skladby byl Maximilian Steinberg, který se ho snažil vést ke tradici velkých ruských skladatelů 19. století. Šostakovičův styl se však přibližoval spíše Igoru Stravinskému nebo Sergeji Prokofjevovi.

Velký úspěch sklidila jeho absolventská práce 1. symfonie f moll, kterou složil v roce 1925. Poprvé ji předvedl orchestr pod vedením jednoho z nejvýznamnějších dirigentů Leningradské filharmonie. Tato skladba sklidila velké ovace a její sláva se rychle rozšířila. „Šostakovič byl považován za jednoho z nejnadanějších hudebníků nové generace“ napsal Solomon Volkov o jeho úspěchu s touto symfonií.

 

Mládí

Díky předchozím úspěchům dostal Šostakovič odměnu od Státního nakladatelství ve formě dobře placené objednávky k výročí deseti let Velké říjnové revoluce. Skladba se měla jmenovat Říjnu, ale později se z ní stala Druhá symfonie. Zajímavostí je, že 3. věta tohoto díla začíná tovární sirénou (znějící ve fis), která oznamuje příchod bolševiků. Šostakovič ovšem podotkl, že tuto sirénu lze nahradit unisonem lesních rohů, trubek a pozounů.

Na Chopinově klavírní soutěži ve Varšavě získal Šostakovič roku 1927 čestné uznání. Sólistická dráha však ustupuje Šostakovičovým četným skladatelským úspěchům. Skládá hudbu k filmům, operám a baletům. Na zakázku napsal spoustu rozsáhlých děl, např. jeho Třetí symfonie, které se říká Prvomájová.

V tomto období byla sovětská scéna bohatá a plná. Skladatelé nemuseli jezdit na Západ, protože Západ jezdil k nim. Sovětská avantgarda měla možnost si okusit mnoho skladeb a stylů, jako je i např. jazz. Ovšem Šostakovič byl i na krátké návštěvě v Berlíně. Toto období u skladatele vrcholí operou Nos na téma povídky od Nikolaje Gogoly.

Na konci 20. let končí doba volné hudby a nastává doba disciplíny a socialistického realismu. Po premiéře opery Nos byl nařčen z formalismu. Tato opera se znovu objevila na ruské scéně až roku 1974. V roce 1934 dokončuje též operu Lady Macbeth Mcenského Újezdu. Tato opera se dočkala během následujících dvou let 120 repríz. I přes tuto skutečnost vyšla roku 1936 nechvalně známá kritika v deníku Pravda s názvem Chaos místo hudby, pod kterým byl podepsán samotný Stalin. Gorkij napsal: „Jediné čeho článek v Pravdě docílil, je, že houf průměrných pisálků dostal příležitost všemi možnými způsoby Šostakoviče pronásledovat.“

Dá se říct, že tento článek byl napsán velice primitivně.  Avšak tato kritika nebyla přímo mířená vůči Šostakovičovi, ale proti všem svéhlavým umělcům. Šostakovič byl vybrán, protože byl v té době nejznámější a kritika na jeho osobu měla tvořit odrazový můstek pro kampaň vůči vzpurným umělcům. Byl nazván nihilistou, moralistou a formalistou. V té době to prakticky znamenalo deportaci do gulagu. Navzdory tomu Šostakovič přežil dvě stalinistické čistky.

I přes stoupající tlak Šostakovič doufá v provedení Symfonie č. 4, kterou dokončuje po otištění článku Chaos místo hudby. Šostakoviče se zmocnil strach a na premiéru této symfonie si musel počkat až do roku 1961. Toto dílo je však úplným protipólem socialistického realismu, už jen proto, že končí tragicky, tiše a mollově. Původně se měla premiéra konat v září roku 1936, což je doba po tzv. Moskevských procesech.

 

Předválečné, válečné a poválečné období

V roce 1937 nastupuje znovu na Leningradskou konzervatoř, ale tentokrát jako učitel. Opačný osud než jeho 4. symfonie měla 5. symfonie. V této symfonii skladatel záměrně zjednodušoval hudební jazyk a snažil se dát důraz na melodiku.

Po vypuknutí války SSSR a Německa zůstává v Leningradu, kde píše svoji nejznámější symfonii. Je to Symfonie č. 7 téže zvaná jako Leningradská. Tuto skladbu dokončil po evakuaci do Kujbyševa. Zde byla provedena premiéra tohoto díla v roce 1942 orchestrem moskevského Velkého divadla. Toto dílo se stalo jedním z nejhranějších a nejnahrávanějších skladeb autora vůbec. Symfonie se stala i symbolem boje proti fašistickému Německu. Zvláště pak leningradská premiéra v srpnu roku 1942, která se hrála v tehdy stále obleženém městě.

Šostakovič poukazuje na paradox, že válka přinesla Sovětům svobodnější tvorbu. Autor v tomto období přichází s klavírním triem č. 2 e moll. Avšak tento úspěch nepřinesl Šostakovičovi politickou úlevu.

Po válce má za úkol složit oslavné dílo na Stalina. Je to 9. symfonie, která měla být velkou ódou na vůdce. Snad paradoxně si vybral trochu primitivní motiv Stalinova zemědělství.

Toto období poměrného klidu končí v roce 1948. Autorova díla byla režimem často zakazována a jeho rodina žila takřka v ústraní, odloučena od společenského života. Šostakovič, Chačaturjan, Prokofjev, Šebalin, Mjaskovskij a Popovbyli byli těžce obviněni z formalismu. Šostakovič se snaží rehabilitovat písňovým cyklem Z židovské lidové poezie, avšak vztah SSSR vůči nově vzniklému Izraeli se obrátil.

Nejodvážnějším jeho dílem této doby se stává Antiformalističeskij rajok. Jedná se o komorní, satirickou operu, která zesměšňuje Stalina. Je to jeho reakce na události roku 1948 a výsměch na antiformalistickou kampaň. Po tomto roce upadá Šostakovičovo postavení i přesto, že díky Leningradské symfonii už nikdy nepřestal být celebritou.

Jeho Houslový koncert č. 1 a již zmíněný cyklus Z židovské poezie nebyly nikde hrány. Přichází i o své posty na konzervatoři. Je nucen se živit filmovou hudbou a bizardními propagandistickými díly. Na tomto období je pozitivní to, že po Šostakovičově návštěvě v německém Lipsku, kde byl na bachovských slavnostech, vzniká jeho dílo 24 preludií a fug.

 

Období uvolnění

V roce 1949 zvedl skladatel telefon a bylo mu řečeno, že mu volá samotný Stalin. Po pár otázkách na Šostakovičovo zdraví přešlo téma na USA. Byl od Stalina požádán, zdali pojede jako člen sovětské kulturní a vědecké delegace. Šostakovič souhlasil, ale nebylo mu zcela jasné, jak může reprezentovat tuto delegaci, když velké množství jeho děl je v rodné zemi zakázáno. Na to se Stalin otázal stylem „Jak to myslíte zakázáno? Kdo je zakázal? Skladatel mu odpověděl, že Glavrepertkom. Stalin mu sdělil, že jeho hudbě nic nestojí v cestě a že musela někde nastat chyba. Dmitrij Šostakovič byl tehdy nejznámějším sovětským skladatelem na Západě.

Již v ten den Rada ministrů SSSR odvolala zákaz „formalistických“ děl. Šostakovič se svěřil jednomu ze svým studentů, že znovu může volně dýchat. Větší míra uvolnění nastává až po Stalinově smrti. Jeho vztah ke komunistickému režimu byl velmi složitý.

Skladatel přichází se svou Desátou symfonií. V této symfonii autor používá hodně skrytých kódů, jako je např. DSCH nebo odkaz na jeho blízkou žačku Elmiru Nazirovovou (E La MI Re A). Šostakovič dostává roku 1954 titul národního umělce SSSR a Mezinárodní cenu míru.

Po nečekaném úmrtí jeho manželky Niny se dostává do tvůrčí krize. Sílu nachází až v premiéře své 4. symfonie. Šostakovič po ní sděluje, že tuto symfonii považuje za své nejlepší dílo. Roku 1962 se žení s literární editorkou Irinou Supinskou, která byla o necelých dvacet let mladší než on.

 

Období vstupu do strany a pozdní období

Šostakovič i přes svůj odpor vstupuje do Komunistické strany. Je deprimovaný ztrátou důvěry u svých přátel, avšak toto rozhodnutí mu přineslo rozvětvení jeho tvorby. Časem se jeho preference obracejí ve prospěch písňové tvorby a smyčcových kvartetů.

Roku 1963 měla premiéru jeho opera Kateřina Izmailová, což byla redakce na operu Lady Macbeth Mcenského újezdu. Autor experimentuje a píše 12. kvintet a 13. kvintet. Šostakovič se brání komplikovaně strukturovaným skladbám a dává přednost intimnímu prožitku.

Mezi zásadní tvorbu závěrečného období patří 14. symfonie, Smyčcový kvartet č.15 es moll, který se skládá z šesti Adagií a Svita na verše Michelangela Buonarrotiho. Také píše další symfonickou báseň. V roce 1975 zkomponoval Sonátu pro violu a klavír.

Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič umírá 9. srpna 1975 s vážnými neurologickými potížemi a s rakovinou plic na infarkt. Téhož roku vydává Solomon Volkov ve Spojených státech amerických knihu s názvem Svědectví s pod titulem jak je vyslechl a zapsal Solomon Volkov. Toto dílo prokázala muzikoložka Laurel E. Fay za podvrh.

 

Dílo

Šostakovič je autorem celkem 15 symfonií, 2 komorních symfonií, symfonické básně, několika klavírních, houslových a violoncellových koncertů. Naspal 2 opery, 3 balety, velké množství filmové a scénické hudby, několik klavírních děl, operetu a mnoho dalšího. Jeho dílo je zahrnuto do 147 opusů.

 

Lady Macbeth Mcenského újezdu

Tato satirická tragédie byla poprvé představen v Leningradě 22. ledna roku 1934. Premiéru dirigoval Samuil Samosud. O dva dny později se konala další inscenace v Moskvě. Opera sklidila bouřivý úspěch a během dvou let se dočkala sto dvaceti provedení. Roku 1936 vychází nechvalně známý článek Chaos místo hudby, ve kterém byl obviněn z formalismu a naturalismu.

Lady Macbeth Mcenského újezdu je strukturovaná do 4 dějstvích v 9 obrazech.

 

První obraz

Objevuje se zde Kateřina, která je provdaná do rodiny Izmailových. Její tchán Boris ji viní za to, že její manželství se Zinovijem je bezdětné. Zinovij odjíždí a zůstává tady Kateřina a Boris. Boris ji nutí, aby před ikonou přísahala, že bude svému manželi věrná. Aksiňja, která je služebná u Izmailových, povídá Kateřině o novém dělníku Sergejovi.

 

Druhý obraz

Děj se odehrává na dvoře, kde dělníci znásilňují Aksiňju. Kateřina je přeruší a přesvědčuje je, že ženy jsou stejně statečné jako muži. Svůj vztek obrací vůči Sergejovi, který řekl, že se mílí a začal s ní zápasit. Sergej spadne na Kateřinu a v tom přichází Boris. Boris rozežene dělníky a řekne Kateřině, že vše poví Zinovijovi.

 

Třetí obraz

Sergej vchází Kateřině do ložnice pod záminkou, že nemůže usnout a chce si půjčit knihu. Kateřina však žádné knihy nemá, protože neumí číst. Sergej svádí Kateřinu, která mu nakonec podlehne.

 

Čtvrtý obraz

Sergej není jediný, kdo touží po Kateřině. Touží po ní i její despotický tchán Boris. Když v noci vyjde Boris ven, tak spatří, jak z ložnice Kateřiny vychází Sergej. Boris ho uvězní a rozhodne se ho ubít k smrti. To se mu však nepovede, protože ho Kateřina otráví jedem na krysy. Kateřina dala zavolat kněze, aby přišel k Borisově smrtelnému loži. Mezitím osvobodí Sergeje. Boris se marně snaží vysvětlit, že ho Kateřina otrávila a umírá.

 

Pátý obraz

Nečekaně se vrací Zinovij a spatří prchajícího Sergeje, který v roli milence není spokojen a chtěl by se stát pánem domu. Za nevěru Zinovij bije řemenem Kateřinua její křik uslyší Sergej, který se vrací. V potyčce společně Sergej a Kateřina Zinovije uškrtí. Mrtvolu schovávají do vinného sklepa.

 

Šestý obraz

Sergej se v klidu chystá na svatbu, ale Kateřina má výčitky svědomí. Mezitím opilec, pátrající po něčem k pití, se rozhodne vypáčit dveře od sklepa. Zde nenachází jen alkohol, který hledal, ale i mrtvolu Zinovije.

 

Sedmý obraz

Policisté si stěžují, že nejsou pozváni na svatbu. Když v tom přijde opilec, který jim řekne o nalezené mrtvole a policisté vyrážejí na svatbu.

 

Osmý obraz

Kateřina objeví vypáčené dveře od sklepa a chce se dát na útěk, avšak novomanželé jsou zatčeni.

 

Devátý obraz

Sergej s Kateřinou jsou deportováni na Sibiř. Kateřina podplatí stráž, aby se mohla sejít se Sergejem. Sergej jí ze všeho obviňuje a nešťastná Kateřina odchází. Sergej přestane stát o Kateřinu a začne svádět trestankyni Sonětu. Soněta chce jako svou cenu pár punčoch. Sergej se snaží oklamat Kateřinu a ta mu ony punčochy dá. Sergej předá punčochy Sonětě, která se nebohé Kateřině posmívá. Kateřina to neunese a strhne Sonětu i sebe do studené vody a obě umírají.

 

Postavy

  • Boris Timofějevič Izmailov (basbaryton)
  • Zinovij Borisovič Izmailov (tenor)
  • Kateřina Lvovna Izmailová (soprán)
  • Sergej (tenor)
  • Aksiňja (soprán)
  • Potrhaný dělník/pijan (tenor)
  • Soněta (alt)
  • Policista (bas)
  • Seržant (bas)
  • Stráž/hlídka (bas)
  • Policejní inspektor (bas)
  • Učitel/nihilista (tenor)
  • Starý odsouzený muž (bas)
  • Odsouzená žena (soprán)
  • První dělník (tenor)
  • Druhý dělník (tenor)
  • Třetí dělník (tenor)
  • Kněz (bas)
  • Duch Borise Timofějeviče (bas)

 

Závěr

Hudba Dmitrije Šostakoviče se může zdát nezkušenému posluchače příliš náročná, harmonická a těžká, ale jakmile posluchač pronikne do světa těchto skladeb, otevřou se mu dveře k intenzivnímu hudebnímu prožitku, ve kterém se dokonale střídají pocity smutku, vzteku, ale i okamžiky humoru a nadhledu. Šostakovičova hudba je velmi vrstevnatá a jsou v ní schovaná mnohá tajemství. Jeho tvorba nenechá člověka emocionálně chladného.

K docílení správné interpretace jeho děl je podle mého názoru zapotřebí, se seznámit s jeho životem a nelehkými životními situacemi, kterým musel skladatel čelit. V mojí práci jsem se právě snažil přiblížit Šostakovičův život v souvislostech a objasnit děj opery Lady Macbeth Mcenského újezdu, která nemůže nikoho nudit. Doufám, že z tohoto pohledu je má práce užitečná.

Článek Život a dílo Dmitrije Šostakoviče – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

]]> Winston Churchill – seminární práce https://studijni-svet.cz/winston-churchill-seminarni-prace/ Mon, 13 Nov 2023 00:20:38 +0000 https://studijni-svet.cz/?p=25930 Otázka: Winston Churchill Předmět: Dějepis Přidal(a): JitulkaN     Winston Churchill se narodil roku 1874, dne 30. Listopadu. Okolnosti jeho narození jsou v některých publikacích rozdílné. Autor Truchanovskij, ve své knize Winston Churchill uvádí, že toho dne Jeannette Churchillová odjela do paláce Blenheim kvůli plesu. Syna pak porodila v nedůstojné šatní místnosti. Norman Rose však informuje o ... Read more

Článek Winston Churchill – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

]]>
Otázka: Winston Churchill

Předmět: Dějepis

Přidal(a): JitulkaN

 

 

Winston Churchill se narodil roku 1874, dne 30. Listopadu. Okolnosti jeho narození jsou v některých publikacích rozdílné. Autor Truchanovskij, ve své knize Winston Churchill uvádí, že toho dne Jeannette Churchillová odjela do paláce Blenheim kvůli plesu. Syna pak porodila v nedůstojné šatní místnosti. Norman Rose však informuje o tom, že Jeannette Churchillová přijela 30. Listopadu do paláce Blenheim z důvodu lovu, kterého se zúčastnila. Během lovu jí hrbolatá cesta vyvolala porod.

Matka mladého Winstona se jmenovala, jak již bylo napsáno, Jeannette Churchilová. Otec se jmenoval Randolph. Celé Winstonovo jméno znělo Winston Leonard Spencer Churchill. Jméno Winston získal po zakladateli rodu, otci 1. vévody z Marlborough. Leonard přejal po dědovi, z matčiny strany, jenž byl bohatý americký podnikatel. Třetí jméno, Spencer, získal po předcích po přeslici.

V dětství byl Winston vychováván vychovatelkou Everestovou, v londýnském domě. V dané době byla výchova vychovatelem poměrně častým jevem, tradicí. Winston ke své vychovatelce choval velmi vřelý vztah. Ve svých 7 letech nastoupil Winston na internátní přípravnou školu v Ascotu. Na této škole byla pravidla ustanovena tak, že se dbalo spíše na výchovu, nežli na vzdělání. Winstonovi tato pravidla příliš nevyhovovala a měl s kázní problémy. Z toho důvodu byl trestán bitím. To podnítilo Winstonovu nenávist ke škole, konkrétně k vychovateli, který ho trestal. V 18 letech se dokonce rozhodl do této školy vydat, aby se pomstil tomuto vychovateli. Ředitel školy však během té doby zemřel a škola tak byla uzavřena.

Po nevyhovujícím studiu na škole v Ascotu, přešel Winston na přípravnou školu v Brightonu. Zde nebyly provozovány žádné fyzické tresty a Winston se zde rád učil například francouzskému jazyku, dějinám, plavání a jezdectví. Odtud jeho cesta vedla na internátní školu v Harrow. Zde se ale hned z počátku potýkal s nepříjemnostmi. Přijímací zkoušky byly v písemné podobě a v latině. Tu se mladý Churchill odmítl učit, i přes to se však na školu dostal. Vzdor si však zachoval a učil se jen ty předměty, které se mu líbily a které chtěl. Během studia na této škole se prokázala Winstonova skvělá paměť. Získal ocenění za přednes přibližně 1200 řádků z historické knihy o starém Řecku. Dále se chtěl uchýlit na anglickou vojenskou akademii, zde ale dvakrát propadl u přijímacích zkoušek. Z tohoto důvodu byl svěřen do rukou kapitána Jamese. Kapitán James se staral o mladé, neúspěšné lidi bez dostatečných schopností. Naléval do jejich hlav znalosti, které byly třeba ke složení zkoušek na vojenské učiliště.

V této době utrpěl Winston úraz při pádu z výšky. Měl těžký otřes mozku a léčba trvala skoro rok. Během tohoto roku pobýval doma a pozoroval svého otce a jeho návštěvy, když debatovali o politice. To zvýšilo do budoucna jeho zájem o politiku. Po uzdravení začala občas navštěvovat schůze Dolní sněmovny. Zároveň se vrátil do kurzu kapitána Jamese. Kurz úspěšně absolvoval roku 1893, kdy byl přijat na jezdeckou školu. To bylo velmi finančně náročné – vydržování důstojníka, několika koní – služební úkony, sport, lov.

V lednu, roku 1895, zemřel Winstonův otec a v červenci jej následovala i Winstonova vychovatelka z dětství. Winston byl z toho zdrcen a oddal se tak 4. Husarskému pluku.  V roce 1896 se tak vydává do Indie, kvůli povstání paštunských kmenů. Odjíždí pod vedením generála Bindona Blooda, jako válečný zpravodaj. Své příspěvky z cesty zasílá do Daily Telegraph. Tento materiál následně využívá k sepsání své knihy, Příběh málákandské polní armády, 1897.

Po návratu z Indie se roku 1899 vydává do ústřední kanceláře Konzervativní strany. Nemá však dostatek financí na volební obvod, proto má zatím jen projevy na schůzích. Naskytne se mu však možnost získat volební obvod Oldham, kde jsou vyhlášeny mimořádné volby z důvodu smrti předchozího poslance. V obvodu se ale nachází převážně dělnické obyvatelstvo a Winston neví, co jim nabídnout, jelikož neznal jejich potřeby. Proto v těchto mimořádných volbách neuspěl. Vydává se tedy opět na cesty, jako vojenský zpravodaj.

Tentokrát jeho cesty vedou do J Afriky. Zde právě vypuká búrská válka. Válečné zpravodajství publikuje v listu Morning Post a dostává za to okolo 250 liber za měsíc. Během války je zajat Búry, ale uprchne jim. Je na něj vypsána odměna za nalezení, 25 liber. Dne 19. Prosince 1899 se dostává do přístavu Lourenco Marques, který je pod vládou Portugalska. Ocitá se tedy v bezpečí a o svém dobrodružství pak píše opět do Morning Postu, na britském velitelství je vítán jako hrdina. Po návratu z Afriky přednáší o búrské válce a v roce 1900 se stává čerstvě zvoleným poslancem konzervativní strany.

O čtyři roky později, na konci května 1904, přechází k liberálům. Jedním z důvodů bylo to, že u konzervativců se cítil nevyužitý a tím i neklidný. Žil v představě, že umře velmi mlád a je předurčen k něčemu velkému, proto nechtěl ztrácet čas. Tento krok se mu vyplatil, jelikož roku 1906 se liberálové dostali k moci. Winston se stal nejprve náměstkem ministra pro kolonie, poté ministrem obchodu a ministrem vnitra. Winston Churchill byl jmenován 1. Lordem admirality a ministrem námořnictví. V roce 1911 nechal zřídit štáb admirality a pozměnil námořní válečné plány. Zasloužil se také o přechod z topení uhlím, na topení pomocí nafty. V květnu, roku 1915 byl z postu lorda admirality sesazen. Vnitřně ho toto sesazení velmi zasáhlo, začal se věnovat umění – malování.

K moci se opět dostávají konzervativci a Winston Churchill je jimi povolán zpět do strany, v roce 1917. O opětovný příchod do strany ho požádá Lloyd George. S ním Winston spolupracuje v letech 1917 – 1922. Stává se ministrem války a během tohoto postup přepracuje demobilizační plán. Mezi lety 1925 a 1929 se stává ministrem financí a vydává 5 svazků s názvem Světová krize. Za jeho působení ve funkci ministra financí se staly dvě důležité události. V roce 1925 se Anglie navrací ke zlatému standardu, což znamená, že nastává zhodnocení libry a na základě toho poklesnou mzdy. Mnoho lidí je propuštěno z práce a to se jim nelíbí. Proto hned v roce 1926 probíhá desetidenní generální stávka. Celou tuto situaci však nezapříčinil pouze Churchill sám, ale všichni ministři vlády.

V roce 1930 vystupuje Churchill ze stínového kabinetu konzervativců na protest proti politice appeasementu. Vystupuje s projevy proti této politice ustupování a ponižování. A také s varováním, že by se měla Velká Británie lépe ozbrojovat a mít na pozoru před Německem. Mezi lety 1930 a 1939 tak působí na svém venkovském sídle Chartwellu v Kentu, které si pořídil za výnosy z knihy Světová krize. Na svém sídle zedničil a zahradničil a vzorně zastával funkci otce. Pořádal politické debaty s přáteli a vedl novinářský a spisovatelský život. Svým „sloupkařením“ psal týdenní komentáře ke světové politice.

V září, roku 1938 začala selhávat Chamberlainova politika appeasementu. Dne 3. Září, 1939 Anglie vyhlašuje válku Německu. Churchill byl povolán zpět do vlády, do úřadu admirality. Ihned po zvolení navštívil loďstvo a zjistil, že lodě nejsou vybaveny torpédoborci. Churchill si je vědom slabosti Německa a tou je jeho pochybné válečné hospodářství – Německo nemělo dostatek surovin, konkrétně rudy. Tuto zásobu Německo získávalo ze Švédska, přes Narvik, dále lodí do Německa. Churchill vymýšlí plán, jak loděmi zatarasit cestu do Švédska. V říjnu se k Hitlerovi však tento plán dostává a anglické loďstvo je bombardováno německými letadly.

Ve dnech 7. a 8. května 1940 zasedá Dolní sněmovna a následujícího 10. května odstupuje Chamberlain z postu. Jako svého nástupce navrhuje ministra zahraničí Halifaxe. Ten však zasedá v Horní sněmovně, což bylo v rozporu se zvykovým právem, že premiér je členem Dolní sněmovny. Proto je nakonec na post premiéra dosazen Winston Churchill. Svojí první řečí zahájí jednání v parlamentu hned 13. května, roku 1940. Prosazuje nutnost zničení Hitlera. Kroky, kterými postupuje – vyřazení politiků appeasementu. Vyřazené politiky nikterak nesoudil, pouze je odsunul na posty úřadů, kde již nemohli rozhodovat o věcech, týkajících se války. Dále se snažil o urychlenou industrializaci mobilizace a udržoval soukromou korespondenci s Rooseveltem, za účelem uchování anglicko-americké aliance. Churchill sám sebe zvolil zároveň ministrem obrany, což byla zcela nová funkce. Touto funkcí však sesadil ministra války, ministra námořnictví a letectva na pomocné úředníky.

Svůj prví zákon navrhl dne 22. května a týkal se toho, že každá osoba a majetek v Anglii má být k dispozici vládě pro válečné účely. Anglie byla finančně vyčerpaná, ale byla dobře vyzbrojená. USA musely Anglii finančně pomoct, na čemž se domluvil Churchill s Rooseveltem ve svých dopisech. V prosinci 1941 Japonsko útočí na USA a Velká Británie vyhlašuje Japonsku válku. USA vstupuje do války také.

V roce 1943 se koná konference v Teheránu, na které se spojí Roosevelt se Stalinem, proti Churchillovi. Ujednají spolu invazi do Francie a střetnutí východu a západu uprostřed Evropy. Churchillova domněnka, že válčení Ruska proti Německu Rusko oslabí, ale nestalo se tak. Rusko bylo naopak materiálně i morálně silnější. Cestou z konference v Teheránu Churchill onemocněl zápalem plic a do Londýna se vrátil v roce 1944, kdy započala invaze do Francie. V roce 1945 umírá Roosevelt a v létě zaujímá Churchill tvrdé stanovisko proti Stallinovi. V následujících volbách téhož roku konzervativci, v čele s Churchillem, prohrávají. V roce 1945 je Churchill sedmdesátiletý muž, který je vyčerpán a na své okolí působí již jako nevrlý stařík.

V roce 1946 odmítá titul vévody. V případě, že by se stal vévodou, zasedla by tím v Horní sněmovně a nemohl by se tak stát premiérem, který dle pravidla vždy zasedal Dolní sněmovně. Anglická a americká města udělovala Churchillovi čestná občanství. Jeho knihy byly hojně prodávány. Účastnil se projevů ve Fultonu a Zurychu, kde prosazoval snahu o anglo-americké sjednocení. V roce 1951 byl opět zvolen premiérem a z nerudného starce se stal opět příjemný člověk. Jeho paměť však odpovídala jeho stáří a občas si pletl některé ministry. Svůj díl na tom také měla prodělaná slabá mozková mrtvice, ale jelikož se mu přihodila na dovolené, tak se o ní veřejnost nedozvěděla. V roce 1952 získal označení „premiér na půl úvazku“. Když v roce 1953 onemocněl ministr zahraničí, Anthony Eden, převzal dočasně Winston Churchill jeho post. Průběh studené války Churchill považoval za další příležitost ke spojenectví Anglie a USA. Lidé však jeho projevy s tímto obsahem nebrali příliš vážně. Po smrti Stalina Churchill ve svém projevu, ze dne 11. května, 1953 prohlašuje, že je zastáncem konce studené války, navrhuje, aby se sešla konference hlav států, a propaguje myšlenku celoevropského bezpečnostního systému. Rusko po jeho projevu zpozornělo, Německo bylo vyděšeno a Amerika překvapená. Anglie však pocítila hrdost, jelikož tím byla navrácena zpět do světového dění. Zároveň to byla poslední světová iniciativa, která vzešla ze strany Anglie.

Během příprav konference zastihla Winstona Churchilla další mozková mrtvice. V novinách se dne 27. června 1953 objevil článek o tom, že je Churchill přepracován a musí si od práce odpočinout. Pravda však byla taková, že byl ochrnut a neschopen řeči. Pobýval na svém venkovském sídle. V září opět vystupuje na veřejnost a v říjnu se zúčastní sjezdu konzervativní strany, kde pronáší opět úspěšný projev. O dva roky později odstupuje z postu premiéra. Londýnské noviny v té době však stávkovaly a tak nemohl vydat žádný článek na rozloučenou. Na oslavu jeho 80. narozenin a zároveň jako rozloučení s premiérským postem mu byla uspořádána oslava, které se zúčastnila i královna, což byla pro Churchilla velká pocta. Churchill byl oblečen do dvorní uniformy a celý zářil. Své odstoupení, ačkoliv byla na velkou žádost členů konzervativců, nebral jako prohru, ale jako dobrovolné rozhodnutí o odstoupení. Následujících několik let i přesto docházel do Dolní sněmovny, kde měl rohové sedadlo u středové uličky. Zpravidla to bylo místo, určené pro stranické rebely. Jednáním však už pouze naslouchal, nezasahoval do nich.

V roce 1962 uklouzl a zlomil si stehenní kost. Úraz, který je pro člověka nepříjemný i v mladším věku, natož v 88 letech. Dva měsíce měl nohu v sádře a noviny si chystaly nekrology. Churchill však tuto „bitvu“ vyhrál a jeho odchod z nemocnice byl doprovázen jásotem a údivem lidí. Na pozdrav zvedl svou paži a prsty naznačil své tradiční „V“ na znamení vítězství – „V for victory“. O tři roky později, 24. ledna, ve věku 91 let zemřel, po 14 dnech v komatu. Kolem jeho domu se utvořil dav lidí. Jeho poslední slova byla o tom, že všechno kolem je tak nudné.

Winston Churchill si nepřál, aby byl pohřben ve Westminsterském opatství, či katedrále sv. Pavla. Jeho námořní rakev byla donesena k Temži, po té plula vzhůru po řece, po železniční dráze nedostala do vesnice Bladon v Oxfordském hrabství a zde byl Churchill pohřben, stejně jako jeho otec.

Článek Winston Churchill – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

]]> Bloomova taxonomie – seminární práce https://studijni-svet.cz/bloomova-taxonomie-seminarni-prace/ Wed, 30 Aug 2023 23:26:42 +0000 https://studijni-svet.cz/?p=25525   Otázka: Bloomova taxonomie Předmět: Pedagogika Přidal(a): Taofek     Tvorba otázek za použití Bloomovy taxonomie kognitivních cílů Téma 1: Vymezení základních pojmů Definujte pojem andragogika. Andragogika je vědní a studijní obor zaměřený na veškeré aspekty vzdělávání a učení se dospělých. Existují rozdílná pojetí andragogiky. V našem pojetí je andragogika specifická součást věd o výchově, vzdělávání ... Read more

Článek Bloomova taxonomie – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

]]>

 

Otázka: Bloomova taxonomie

Předmět: Pedagogika

Přidal(a): Taofek

 

 

Tvorba otázek za použití Bloomovy taxonomie kognitivních cílů

Téma 1: Vymezení základních pojmů

Definujte pojem andragogika.

Andragogika je vědní a studijní obor zaměřený na veškeré aspekty vzdělávání a učení se dospělých. Existují rozdílná pojetí andragogiky. V našem pojetí je andragogika specifická součást věd o výchově, vzdělávání a vyučování.

Andragogika je vědní disciplína zabývající se veškerými procesy a souvislostmi učení a vzdělávání dospělých, proto má též význam pro rozvoj mediace a probace. Další oblast zájmu andragogice vědy představuje poradenství.

 

Definujte pojem „projekt“.

Projektem se rozumí dočasný souhrn činností a úsilí k vytvoření výrobku, poskytnutí služby nebo dosažení výsledku. Každý projekt má tedy svůj počátek a svůj konec.

Projektem rozumíme činnost, která má jasně daný začátek a konec, je systematicky a logicky uspořádána a řízena, etatizována, podrobována zpětné vazbě a především orientována na efektivní dosažení cíle. Projekt se také dá definovat jako algoritmus kroků postupně vedoucích k dosažení cíle. Výstupem projektu může být hmotný i nehmotný výstup: stavba, předmět, ale též softwarová aplikace či kurz.

 

Vysvětlete pojem paradigma.

Jako paradigma označujeme momentálně převládající vědecký názor, jakým byla ve své době například newtonovská mechanika. Badatelé takový názor pak přijímají jako vzorový.

Za paradigma považuji obecně uznávané výsledky, které v dané chvíli představují pro společenství odborníků model problémů a model jejich řešení.

 

Vlastními slovy popište, čím se zabývá andragogická didaktika.

Andragogická didaktika je aplikovaná věda, která se zabývá procesy, které probíhají v průběhu učebního procesu vzdělávání dospělých. Jedná se o vědu, která zkoumá různé aspekty uvedeného učebního procesu jako například, jak dlouhé by měly být učební celky, jak dlouhý by měl být daný kurz či studium, v jakém prostředí by měl probíhat a podobně.

 

Vysvětlete, co znamená pojem „informační gramotnost“?

Informační gramotnost představuje soubor schopností, které jsou potřebné k vyhledávání informací, jejich třízení a další využívání. Zpravidla je tento pojem spojen s tzv. počítačovou gramotností. Jedná se o schopnosti přiřazovat získaným informacím prioritu a hodnotit jejich spolehlivost. Informační gramotnost představuje v dnešním světě velmi důležitou vlastnost a její získání zásadním způsobem ovlivňuje zaměstnatelnost osob a zvyšuje využitelný lidský kapitál.

 

Téma 2: Metody a formy vzdělávání dospělých

Vyjádřete vlastními slovy, co chápete pod pojmem „Formy vzdělávání dospělých“. 

Pod tímto pojmem si představuji vnější uspořádání učebního procesu. Jedná se o část andragogice didaktiky, která je zaměřena například na délku trvání vyučovacího celku, celkovou délku a rozvržení četnosti a časové dotace pro daný druh vzdělání. Součástí je také prostředí, ve kterém výuka probíhá, tedy například aspekty jako vyučovací třída, přednášková místnost a podobně. Současně tento pojem zahrnuje také druhy andragogické interakce, tedy zda je učební proces veden vyučujícím, či je výuka zprostředkována například pomocí médií. Současně se formy vzdělávání zabývají také velikostí studijní skupiny a dalšími faktory.

 

Navrhněte vhodnou metodu vzdělávání dospělých pro pětičlennou skupinu ekonomického kurzu.

U volby metody vzdělávání vycházíme především z velikosti studijní skupiny a zaměření vzdělání. Studijní skupina pěti studentů vyučujícímu umožňuje zvolit adekvátnější metody jako například seminář či diskusní metody (řízenou diskusi, panelovou diskusi). V případě konkrétních ekonomických problémů je možno výuku organizovat metodou případové studie či workshopu. Při volbě metod je vždy potřeba respektovat stanovené cíle učebního procesu.

 

Aplikujte vhodnou formu vzdělávání dospělých z hlediska délky trvání u distančního vzdělávání vysokoškolského studia. 

U vysokoškolských studentů již předpokládáme vyšší schopnost soustředění a udržení pozornosti. Z tohoto důvodu je možné vyučovat studenty v delších učebních blocích. Při organizaci je ovšem nutné zohlednit také zaměření výuky a její celkovou náročnost. Současně je distanční vzdělávání charakteristické svými nároky na využití stanoveného času. Při vhodné kombinaci zaměření přednášek, způsobu výuky i použití didaktických pomůcek je tedy možné výuku organizovat do 90 minutových bloků, mezi kterými je zařazena minimálně 15 minutová přestávka. V poledních hodinách je následně vhodné zařadit delší přestávku na oběd a delší odpočinek. Vzhledem k poklesu soustředění a aktivity v odpoledních hodinách je poté vhodnější organizovat výuku do klasických 45 minutových bloků s 15 minutovými přestávkami. U dané problematiky je ovšem potřeba vnímat jednotlivé souvislosti a nesoustřeďovat se na jednotlivé aspekty zcela izolovaně. 

 

Navrhněte situaci, ve které je vhodné využít metodu brainstormingu.

Brainstorming je metoda vhodná k nalézání velkého množství řešení daného problému. Z charakteru této metody je jasné, že její uplatnění je vhodnější pro situace, ve kterých obvyklá řešení nejsou ideální, nebo situace, kdy je třeba nalézt nová kreativní řešení. Takovými situacemi mohou být například hledání nových způsobů podpory prodeje, nové návrhy na výrobu produktů či hledání nových příležitostí k uplatnění pracovníků. Pro názornost například uveďme hledání nových způsobů podpory prodeje. Pokud příslušný management uzná, že klasické způsoby v dané situaci nestačí, je vhodné uspořádat pracovní schůzku, na které jednotliví účastníci navrhují libovolné návrhy na podporu prodeje. Vzájemně se přitom ovlivňují a inspirují a tak jsou v průběhu schůzky nalézána nová řešení situace.

 

Proveďte rozbor klasické vyučovací hodiny ekonomie na střední škole z hlediska formy vzdělávání.

Základní časovou jednotkou klasické hodiny ekonomie na střední škole je vyučovací hodina, která trvá zpravidla 45 minut. Mezi jednotlivými hodinami (ať už stejného či odlišného předmětu) zpravidla následuje 15 minutová přestávka. Frekvence aktivity záleží na typu střední školy, ovšem obvyklá frekvence je 1-2 hodiny týdně. Výuka zpravidla probíhá v prostředí školní třídě, tedy v místnosti (která může, ovšem nemusí být vybavena specializovanými didaktickými prostředky). Výuka zpravidla probíhá přímou interakcí mezi vyučujícím a skupinou studentů. Vzdělávací proces je zaměřen na získávání nových vědomostí v oblasti ekonomie. Uplatňovány jsou především monologické a dialogické didaktické formy. Složení účastníků je trvalé s minimálními změnami. Typ vzdělání je zpravidla prezenční. Jednotlivé prvky tohoto systému jsou vzájemně úzce propojeny a jejich výběr je volen tak, aby došlo k vytvoření komplexního systému a jeho pomocí k naplnění stanovených edukačních cílů.

 

Téma 3: Cíle, funkce, obsah a úlohy vzdělávání dospělých.

Proveďte rozbor cílů vzdělávání dospělých dle míry ztotožnění účastníka s cílem.

Cíle dle míry ztotožnění účastníka můžeme rozdělit do dvou skupin. První skupinu představují cíle vnitřní, nebo také autonomní. Tyto cíle účastník považuje za velmi důležité, cítí vlastní potřebu těchto znalostí a zpravidla je také hojně využívá. Často se tyto cíle projevují jako například motivace. Druhou skupinou jsou cíle vnější, nebo také heterogenní. Tyto cíle jsou určovány zpravidla zaměstnavatelem nebo vycházejí ze zastávání jistých sociálních rolí. Tyto cíle účastník často nepovažuje za prioritní, jejich splnění bývá obtížnější a časově náročnější. Rozdíl mezi jednotlivými skupinami je především v tom, kdo cíle určuje. Vnitřní cíle si osoba určuje sama, vnější zpravidla okolí osoby (rodina, zaměstnavatel, jiné osoby), Cílem andragogického pracovníka je mimo jiné transformace daných vnějších cílů na vnitřní a tím zlepšit motivaci a průběh učebního procesu.

 

Analyzujte základní funkce vzdělávání dospělých. 

Základní funkce vzdělávání dospělých většinou dělíme do tří skupin. První skupinou je zprostředkování vědění.  Tato funkce může být označena také jako funkce kvalifikační nebo reprodukce kultury. Druhou funkcí je přidělení sociálního statusu neboli tzv. selekční funkce. Na základě vzdělání je absolventovi společností přisuzován určitý status, prestiž a umožněno vykonávání určitých zaměstnání, pravomocí a podobně. Třetí skupinou je sociální kontrola. Tato funkce bývá nazývána také integrační a alokační funkce. Význam funkce je odvozován od potřeby zajistit určitý konsenzus na úrovni společnosti i podniku. Někdy bývá mezi základní funkce vzdělávání dospělých zařazován také podíl vzdělávání na společenských a kulturních změnách. Tato funkce je spojována například s úmrtností novorozenců v méně rozvinutých zemích, na souvislosti pokroku a úrovně vzdělanosti.

 

Kategorizujte obsah vzdělávání dospělých. 

Obsahem vzdělávání dospělých jsou:

  • fakta, informace, poučky, vědecké poznatky (vzděláváním se stávají vědomostmi);
  • výkony, činnosti, operace, praktické aktivity technické, umělecké, vědecké (dokonalým zvládnutím se stávají dovednostmi);
  • složité poznávací procesy – procesy myšlení, pozornosti, vnímání atp. (postupným rozvíjením ve vzdělávacím procesu se z nich stávají intelektuální schopnosti);
  • poznatky, poučky, hodnoty (vzdělávacím a výchovným působením se mění v postoje).

 

Navrhněte nový nástroj pro určování cílů vzdělávání dospělých vhodný pro použití při projektovém řízení. 

K tvorbě nového nástroje využijeme prvky z již existujících systémů. Kritériem výběru bude užitečnost jednotlivých prvků pro účel nástroje. Prvním systémem, jehož prvky můžeme využít je Niemierkova taxonomie afektivních cílů. Z tohoto systému vybereme první tři prvky, tedy účast na činnosti, naladění k činnosti a přijímání činnosti. Druhým systémem je klasifikace parametrů cílů SMART. Z tohoto systému vypereme prvky specifičnost, akceptovatelnost a reálnost. Pomocí kombinování těchto vybraných prvků vytvoříme nový nástroj, vhodný pro použití při projektovém řízení. Smyslem tohoto nástroje je aplikace prvků z různých systémů tak, aby byla zajištěna vyšší produktivita a účelnost činnosti. Námi vytvořený nový nástroj pomáhá rychle a jednoznačně stanovit cíle projektového řízení s ohledem na jejich konkretizaci, pravděpodobnost jejich kladného přijetí a reálnost jejich samotného splnění. Mimo to zároveň zdůrazňuje význam účasti pracovníků na činnosti (stanovuje jednotlivé povinnosti i pravomoci), jejich motivaci a ztotožnění se s cíli projektu. Z uvedeného vyplývá, že nástroj je určen především pro počáteční fáze projektu a jeho účelem je vhodná volba cílů projektu a motivace pracovníků k jejich splnění.

 

Uveďte klady a zápory Bloomovy taxonomie kognitivních cílů.

Hlavní předností Bloomovy taxonomie kognitivních cílů je rozpracovanost problematiky do jednotlivých kategorií a definování pomocných sloves. Pomocí těchto nástrojů se z poměrně obtížné problematiky stává srozumitelná pomůcka pro pedagogické pracovníky. Velkou předností této taxonomie je rovněž také její samotný smysl. Je velice potřebné zamýšlet se nad tím, do jaké hloubky (tedy kolik z uvedených kategorií) je vzdělávající se osoba schopna danou problematiku pochopit. Je rovněž žádoucí, aby přednášející adaptoval taxonomii do svých přednášek a zahrnul ji do svého výkladu, neboť výrazným způsobem napomáhá k praktickému smýšlení studentů a utvrzuje získané poznatky a vědomosti. Mezi hlavní nevýhody taxonomie patří její obecná složitost. K řádnému pochopení této taxonomie je potřeba čas, v mnoha případech také lektor a praktické příklady. Neméně obtížné je odlišení některých kategorií, neboť často se prakticky značně překrývají. Například pochopení SWOT analýzy se značně překrývá s její analýzou. I v tomto případě ovšem najdeme mezi jednotlivými kategoriemi rozdíly. Další nevýhodou je obtížná aplikace všech kategorií u některých témat. Například kategorie syntéza předpokládá existenci prvků a jejich integraci do systému. Pokud se snažíme danou kategorii aplikovat na problematiku, která není ze své podstaty systémem, je syntéza velmi obtížná, až nemožná.  

Článek Bloomova taxonomie – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

]]> Záchrana tonoucího – seminární práce https://studijni-svet.cz/zachrana-tonouciho-seminarni-prace/ Thu, 27 Apr 2023 23:24:58 +0000 https://studijni-svet.cz/?p=24703   Téma: Záchrana tonoucího Předmět: Pedagogika, Teorie sportovní přípravy Přidal(a): Tee   Obsah Česká legislativa a záchrana tonoucího Utonutí a Tonutí První pomoc Rozdíl mezi tonoucími osobami   Úvod Záchrana tonoucího je věc, kterou by měl znát každý. Je to podstatná část plaveckého výcviku. Jedná se o krizovou situaci, při které jde o život daného člověka. ... Read more

Článek Záchrana tonoucího – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

]]>

 

Téma: Záchrana tonoucího

Předmět: Pedagogika, Teorie sportovní přípravy

Přidal(a): Tee

 

Obsah

 

Úvod

Záchrana tonoucího je věc, kterou by měl znát každý. Je to podstatná část plaveckého výcviku. Jedná se o krizovou situaci, při které jde o život daného člověka. Proto je nutné tuto činnost nepodcenit. V této práci se budu snažit objasnit veškerý proces tonutí i záchrany.

 

Česká legislativa a záchrana tonoucího

Zákon o péči o zdraví lidu – č. 20/1966 Sb., §9, odstavec 4, písmeno b

V zájmu svého zdraví a všech ostatních je každý povinný poskytnout, nebo být nápomocen k zprostředkování pomoci osobě, která je v nebezpečí smrti nebo je vážně ohrožena na životě.

 

Trestní zákon – č. 140/1961 Sb., § 207 a § 208

Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, i když může bez toho, aby ublížil sobě nebo ostatním, je potrestán odnětím svobody až na jeden rok. Pokud je pak přítomna taková osoba, která je podle povahy svého zaměstnání povinna poskytnout takovou pomoc, bude potrestán odnětím svobody až na 2 roky nebo zákazem činnosti.

U řidiče dopravního prostředku, který je u dopravní nehody, a měl na ni účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla zranění, potřebnou pomoc, může učinit bez nebezpečí sobě nebo někoho jiného, bude potrestán odnětím svobody až na 3 roky nebo zákazem činnosti.

 

Utonutí a Tonutí

Utonutí

je udušení po ponoření do tekutiny. Tento termín se uvádí pro úmrtí do 24 hodin od ponoření. Projevuje se nedostatkem kyslíku, zástavou dechu, kvůli tomuto pak nastává ztráta vědomí a zástavě krevního oběhu, při tomto ději se pak také křečovitě stahují svaly hrtanu a dochází tak k bodu, kdy se dostane voda do plic a plicního prostoru.

 

Příčiny utonutí

Jedním z hlavních příčin utopení je konzumace alkoholu, nedodržování zásad bezpečnosti nebo podcenění nebezpečí. Velké riziko je také alkohol v krvi, ten nám obvykle snižuje smysli atak nedokážeme pořádně odhadnout, co zvládneme a co ne. Opilý člověk pak také rychleji prochladne.

Důležité je také nepodceňovat dodržování zásad bezpečnosti např.: na člunu mít na sobě záchrannou vestu, nepřetěžovat člun apod.

Zmíněné podcenění vlastních schopností je také jedno z velkých faktorů utonutí. U plavců je to špatné odhadnutí fyzických sil

 

První pomoc

Při první pomoci je důležité dodržet několik pravidel:

  • Neriskovat vlastní život při zachraňování cizího
  • V nutném případě očistit dutiny ústní od cizích předmětů
  • Podle stavu vědomí a dýchání začít resuscitovat
  • Nejprve provést 5× umělé vdechy z úst do úst, pokračovat srdeční masáží v poměru 30 stlačení a 2 vdechy
  • Zavoláme záchrannou službua uložíme do zotavovací polohy, v případě že by daný člověk začal zvracet ho musíme umístit do zotavovací polohy

 

Jsem v situaci sám, nebo je tam více lidí

Pokud jsem v situaci sama musím myslet na to, že si musím udělat všechno sám. To znamená, že pokud se začne někdo topit tak mi nemá, kdo pomoct. Tonoucímu tak musím dostat z vody ven ve správné poloze, poté mu dát umělé dýchání, pokud nedýchá a nereaguje. Musím pak ještě zajistit příjezd záchranné služby. V kolektivu se snižuje riziko únavy zachránce, protože při resuscitace se můžete střídat.

 

Záchrana tonoucího z vody

Jako první se musí tonoucí dostat z vody v tažební poloze. V této poloze zachránce plave nohama prsa, ruce má podél těla a drží tonoucího. Po vytažení z vody by měla přijít na řadu resuscitace.


Rozdíl mezi tonoucími osobami

Vyčerpaný plavec

Je takový plavec, který je vyčerpaný může dýchat a při tom volat o pomoc. Pohyby končetin se ještě zvládne udržet na hladině. Poloha těla je tak horizontální či vertikální.  Pohyb je velmi pomalý až postupně zmizí.

 

Aktivní tonoucí

Dýchání je zřetelně zkrácené, tonoucí obtížně volá o pomoc, nebo vůbec. Nohy bez pohybu, ruce pak na hladině s malými pohyby, poloha je vertikální. Tělo se nepohybuje jen plave na místě. V této fázi je pak tonutí nejnebezpečnější i pro zachránce – tonoucí se může snažit se zachránit trhanými pohyby, kterými může stáhnout zachránce pod hladinu. K takovému tonoucímu se přistupuje s největší opatrností, nejlépe s nějakou pomůckou.

 

Pasivní tonoucí

Tento plavec nedýchá s hlavou ponořenou do vody či pod hladinou, záchrana se nám tak komplikuje. Tonoucí je jen na jednom místě, vznáší se na vodě a nereaguje vůbec.

 

Závěr

V této práci jsem se Vám snažila objasnit, jak se zachovat při záchraně tonoucího. Jak rozeznat o jaký typ tonoucího se jedná a jak mu pak pomoci. V práci je uvedeno, jak se na toto téma dívá, čeká legislativa.

 

Zdroje

  • https://is.muni.cz/th/rlnl2/Bakalarska_prace_Hnatovicova.pdf?fbclid=IwAR3hVf3fESPYWunodlrF0Wyu3VdfRuaaKJNJQMU0KA-mI5DOkwTNm5_9OQQ
  • https://www.wikiskripta.eu/w/Tonut%C3%AD
  • https://cs.wikipedia.org/wiki/Tonut%C3%AD
  • https://eforms.zpmvcr.cz/jforum/posts/list/85.page
  • https://www.pdf.upol.cz/fileadmin/userdata/PdF/VaV/2017/odborne_seminare/FTK_Zachrana_tonouciho.pdf

Článek Záchrana tonoucího – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

]]> Fobie – seminární práce https://studijni-svet.cz/fobie-seminarni-prace/ Mon, 24 Apr 2023 07:46:15 +0000 https://studijni-svet.cz/?p=24681   Otázka: Fobie Předmět: Psychologie, Společenské vědy Přidal(a): Michal Badinka   Obsah Úvod 1        Definice základních pojmů 2        Specifické fobie 2.1        Příčiny specifických fobií 2.2        Průběh specifické fobie 2.3        Léčba specifických fobií 3        Sociální fobie 3.1        Příčiny sociální fobie 3.2        Průběh sociální fobie. 14 3.3        Léčba sociální fobie. 16 4        Agorafobie. 19 4.1        Průběh agorafobie. ... Read more

Článek Fobie – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

]]> psychologie

 

Otázka: Fobie

Předmět: Psychologie, Společenské vědy

Přidal(a): Michal Badinka

 

Obsah

 

Úvod

V této práci se dozvíme informace o různých druzích fobií. Nejdříve si definujeme základní pojmy spojené s fobiemi. Poté si popíšeme rozličné příčiny vzniku každého druhu fobie. Dále si řekneme, jaké jsou příznaky těchto fobií a jejich konkrétní průběh. Zjistíme i způsoby léčby těchto fobií, různé postupy, léky, či terapie užívané pro léčbu fobií.

Můj důvod k výběru tématu fobie je založen na traumatickém zážitku z dětství, který si detailně pamatuji dodnes. Bylo mi asi 5 let a jeli jsme s rodinou na naši chatu uprostřed lesa na Slovensku. Tam jsem měl dva stejně staré sousedy, se kterými jsme si hráli celý den až do večera. Přibližně v 7 hodin večer jsme pobíhali po lese a najednou cítím prudký nával bolesti na zádech. Se sousedy jsme rychle běželi zpět k chatě, vešli dovnitř a za námi se přiletěl celý roj vos. Mí staří rodiče všechny vosy zahnali, ale také při tom dostali pár žihadel. Když bylo po všem, všiml jsem si, že mám na zádech, na nohou, obličeji i břiše hromadu vyrážek. Naštěstí se žádná z vos nedostala do nosu, očí ani úst. Přesto se mi tento incident zaryl do paměti a od té doby vždy, když vidím vosu, zpanikařím. Je nutné ji buď urychleně zabít či vzdálit se co možná nejdál. V dnešní době už zvládám být s vosou v jedné místnosti, ale v případě, že si nějaké všimnu, zbystřím smysly, mohu mít k ostatním agresivní reakce a zhorší se moje schopnost soustředit se na jiné věci. Na základě těchto zkušeností jsem uvážil, že bych o fobiích chtěl vědět něco více, abych se mohl v budoucnu naučit pomoci ostatním s tímto závažným problémem, který mě také do jisté míry postihl.

Pro seminární práci jsem si vybral všeobecný popis všech druhů fobií, proto nebudu zacházet do přílišných detailů u jednotlivých strachů. Pro skupinu fobií by měla platit podobná léčba, podobné příznaky i podobné způsoby vzniku. Není tudíž nutné zabývat se konkrétními příklady lidí a průběhem či léčbou jejich fobie.

V hlavě mi v souvislosti s fobiemi vzniká několik otázek: Jak je možné, že jeden člověk po traumatické situaci fobii získá, ale druhý nikoliv? Souvisí to s rodinným zázemím? Mohou být fobie vrozené, nebo jsou čistě naučené? Je možné fobii vyléčit i v případě, že s ní člověk žije desítky let? Co když léčba fobie nezabere? Existují i jiné druhy léčebných procedur, které může člověk použít? Nevím, jestli budu schopen přijít na odpovědi pro všechny tyto otázky, ale i nalezení několika odpovědí je bráno jako úspěch.

 

1         Definice základních pojmů

Fobie – Iracionální strach ze situace, kde běžně lidé velký strach nemívají. (Praško, 2005, s. 25)

Úzkost – Stav, kdy jedinec má strach, jehož příčinu nedokáže identifikovat a má pocit, že s ním musí něco udělat, i když neví co.

Strach – Obava z něčeho konkrétního neboli obava, co má příčinu.

Panická porucha – Často předchází agorafobii. Dochází k náhlým epizodám strachu až hrůzy, jež se objevují bez vnější příčiny. (Praško, 2008, Specifické…, s. 21)

Posttraumatická stresová porucha (PTSP) – Úzkostná porucha rozvíjející emočně těžké, stresující události, která závažností přesahuje obvyklou lidskou zkušenost a bývá traumatická pro většinu lidí. Například výbuch bomby, pád letadla, potopení lodi. Zažití podobné situace může vést k vytvoření fobie z daného objektu/aktivity. (Praško, 2008, Specifické…, s. 25)

Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) – V případě této poruchy je člověk často obtěžován vtíravými nepříjemnými myšlenkami vedoucími k psychické nepohodě. Zpravidla tyto myšlenky zahrnují předpoklad katastrofických následků dané situace neboli obsese. Toto chování nastává například po otevření trouby, doteku kliky u dveří nebo podávání ruky. Řadí se mezi jeden z příznaků fobií. (Praško, 2008, Specifické…, s. 26)

Fobický podnět – Objekt nebo situace, ze které má člověk trpící fobií nesnesitelný strach (létání, vosy, hadi).

Sociální úzkost – Strach z přítomností ostatních lidí. Vyvolávají ji situace, kdy je člověk nervózní, z toho že by mohl být kritizován (mluvení na veřejnosti, setkání se slavnou osobou). (Praško, 2005, s. 27)

 

2         Specifické fobie

Jedná se o iracionální strachy spojené s konkrétní (specifickou) situací, se kterou má člověk problém. Patří sem například fobie z létání či fobie z pavouků. Abychom strach z určité situace mohli nazvat fobií, musí tato situace zasahovat do života člověka nebo mu způsobovat výrazný stres. Strachy, které nejsou nadměrné nebo nezasahují do každodenního života, nemůžeme považovat za fobii, jelikož v takovém případě jde opravdu jen o strach. Nemůžeme například pokládat strach z přepadení v noci ve velkoměstě nebo strach z tropické nemoci za fobii. Mezi specifické fobie však můžeme zařadit třeba strach podívat se z okna v 8. patře, strach ze štěkajícího psa za plotem nebo strach že vám žralok ukousne nohu při plavání v jezeře. Lidé trpící specifickou fobií se nemusí nutně obávanému předmětu vyhýbat. Například člověk, který se bojí výšek, zvládne mít důležitý pracovní konferenci v prosklené budově v 10. patře. Musí se však předtím připravit buď zvýšenou konzumací alkoholu, léků nebo silným stresem, který nastává již několik dní před konferencí. Pro konstatování, že člověk opravdu má danou fobii, musí danou situaci zvládat se silnou úzkostí nebo se jí kompletně vyhýbat, což vede k neschopnosti provádět úkoly každodenního života (Praško, 2008, Specifické…, s. 12-13).

Specifické fobie zpravidla vznikají již v dětství či rané dospělosti a bez správné léčby mohou přetrvávat desítky let. Závažnost jejich omezujícího charakteru záleží na schopnosti člověka se dané fobické situaci vyhýbat. U jednotlivých typů fobií je věk počátku zcela odlišný. Například u fobie ze zvířat je 4,4 roku, zatímco u fobií situačních je to 22,7 let (Praško, 2008, Specifické…, s. 13). U lidí s fobií se bez konfrontace s podnětem nevyskytují žádné příznaky jakéhokoli problému, ale v průběhu času se může ve vážných případech každodenní život výrazně omezit. Ze začátku může problém, například u fobie ze psů, nastat pouze když je člověk v blízkosti jednoho plemene psa. Postupně s narůstající úzkostí se tento problém přesune na všechny psy, poté se přesune na parky, na veřejná prostranství a v nejhorším případě na veškeré venkovní prostory. Některé strachy však nejsou fobiemi. Jelikož definice fobie je, že se jedná o „iracionální strach“, je například zcela přirozené a normální bát se volných elektrických drátů, nebo tygra, který utekl z cirkusu a nyní je volný. Důležité je také zmínit, že lidé trpící specifickou fobií jsou si ve většině případů vědomi absurdity svého strachu, ale při vystavení obávanému objektu jim to není nic platné a prožívají stále stejnou úzkost a stres. Ovšem většina fobií je založena na pravdě, třeba pes může člověka usmrtit, výšková budova se může zřítit, ale pravděpodobnost, že se něco takového stane, je nesmírně nízká. (Praško, 2008, Specifické…, s. 16)

Moderní pojetí rozděluje specifické fobie na několik subtypů:

  • Přírodní fobie, mezi které patří strach z bouřky, vody a jiných přírodních jevů a začínají většinou v dětství až dospívání. (Praško, 2008, Specifické…, s. 18)
  • Fobie ze zvířat jako třeba strach z ptáků, psů či pavouků. Je pro ni typické, že začíná v dětském věku, dříve než všechny ostatní druhy fobií. Jelikož se malé děti bojí mnoha podnětů, je fobie diagnostikována, až když je velmi intenzivní a trvá více než 6 měsíců. (Praško, 2008, Specifické…, s. 18)
  • Fobie z injekcí, krve a zranění souvisí se strachem z poranění, injekcí nebo krve. Lidé trpící touto fobií se vyhýbají nemocnicím a lékařům. Fobickou reakcí u této fobie je na rozdíl od ostatních často omdlévání. (Praško, 2008, Specifické…, s. 18-19)
  • Situační fobie se vyskytují při cestování letadlem, řízení auta, v uzavřených prostorech, ve výtahu, ve výškách atd. Objevují se spíše v pozdním věku kolem 20. roku. Společně s nimi přichází i úzkostné poruchy, jako panická porucha a agorafobie. (Praško, 2008, Specifické…, s. 19
  • Jiné fobie jsou fobie z dalších specifických objektů či situací. Řadí se mezi ně třeba fobie z určitých zvuků, barev, z mříží, z blatníků apod. (Praško, 2008, Specifické…, s. 19)

Často se také setkáváme s lidmi trpícími více fobiemi zároveň. Podle některých studií můžeme dokonce pozorovat, že přítomnost jedné fobie zvyšuje šanci na vznik druhé (zpravidla stejného typu). (Praško, 2008, Specifické…, s. 19)

 

2.1       Příčiny specifických fobií

Jak jsme si již uvedli u poddruhů výše, fobická reakce převážně vzniká v dětském věku a dospívání. Fobie jsou všeobecně považovány za naučené strachy získané přímým nebo zástupným podmíněním, kde se pod pojmem zástupné podmínění rozumí strach získaný z odpozorování v televizi, od staršího sourozence, rodičů apod. Na tuto problematiku existuje také Evoluční pohled, podle kterého jsou lidské strachy založeny na problémech s danými živočichy/situacemi v primitivním prostředí. Například strach z hadů byl kdysi u lidí žijících v tropech účelný, ale nyní je jedovatých hadů v přírodě poměrně málo. Při vzniku fobií se také uplatňuje, tzn. zděděná zátěž, kde se pracuje s předpokladem, že jsou určité strachy děděné z generace na generaci postupným ujišťováním potomků o nebezpečnosti daného podnětu, nebo případně čistě geneticky. Čistě geneticky fobie vznikají v 30-40% případů zatímco 60-70% je naučeno. (Praško, 2008, Specifické…, s. 32-33)

Další teorií je teorie učení, jež pojednává o tom, že se člověk většinu fobií naučí imitací vzorů (rodiče, sourozenci), nepříjemným zážitkem (pád ze stromu, pokousání psem), informačním přenosem (dívání na pád letadla v televizi, soused vypráví o jeho autonehodě) a identifikací s obětí (někdo jiný krvácí a člověk si představuje, že krvácí sám). Často se však přesná příčina fobie nedá určit vůbec. Je také možné, že se u člověka, který trpí fobií, nevyskytuje žádný traumatický zážitek, nebo naopak člověk s traumatickým zážitkem netrpí fobií. (Praško, 2008, Specifické…, s. 34-35)

 

2.2       Průběh specifické fobie

Hlavními příznaky fobie je strach a úzkost, které následně způsobují tři složky symptomů. Jedná se o tělesné pocity, chování a myšlenky. Pod tělesné pocity patří vše, co se děje na těle, třeba ztížené dýchání, pocení, zvýšené bušení srdce. Chování je to, co uděláme, když se setkáme s fobickým podnětem. Zde řadíme útěk, vyhýbání se, naříkání atd. Mezi myšlenky patří představy a přesvědčení, co si říkáme, představy, co se může stát v dané situaci a různé jiné katastrofické situace v naší mysli (Co když se to letadlo zřítí?). Úzkost i strach zasahují celý organizmus bez výjimek. Častým jevem při těchto příznacích je připisování jejich závažnosti k nebezpečnosti fobického podnětu, třeba když zrychleně člověk dýchá ve výtahu, myslí si, že to je pro nedostatek vzduchu, když se v realitě jedná o symptom úzkosti. (Praško, 2008, Specifické…, s. 38-39)

Důležitou součástí průběhu fobie jsou udržovací faktory. Díky udržovacím faktorům může specifická fobie trvat desítky let, i když víme, že je strach iracionální a přehnaný. (Praško, 2008, Specifické…, s. 52)

 

2.2.1        Vyhýbavé chování

Nejdůležitější udržující faktor, jehož principem je vyhýbání se situacím spojeným s jeho specifickou fobií. Například člověk se strachem z výšek dobrovolně nepůjde na rozhlednu a díky tomu se upevňuje myšlenka, že rozhledny jsou nebezpečné. Věří, že když na rozhlednu nepůjde, nemá šanci spadnout, ale neuvědomuje si, že se tím také připravuje o šanci zjistit, jak nebezpečná tato situace opravdu je. Vyhýbavé chování se dále dělí na zjevné a skryté. Při zjevném vyhýbavém chování člověk ze situací přímo uniká a vyhýbá se jim (místo výtahu člověk použije i do vyšších pater schody). Na druhou stranu u skrytého vyhýbavého chování člověk zvládá fobickou situaci, ale nemyslí na ni (jede výtahem, ale usilovně myslí, na to že je doma). Vyhnutí přináší vlnu úlevy, což dále upevňuje pocit nutnosti tohoto chování. Zároveň se tím však upevňuje i strach. (Praško, 2008, Specifické…, s. 52)

 

2.2.2        Zabezpečovací chování

Člověk se v stresové situaci zabezpečí, opírá se o tzv. signály bezpečí. Například při fobii z pavouků potřebuje jiného člověka, aby prošel místnost, do které se chystá vstoupit, jestli tam náhodou nejsou nějací pavouci nebo při fobii z létání si potřebuje před letem dát alkohol. Toto chování rovněž upevňuje pocit nebezpečnosti obávaného podnětu, protože si člověk začne myslet, že kdyby třeba neměl někoho, kdo vstoupí do místnosti a zkontroluje, jestli jsou tam pavouci, určitě by jich tam bylo mnoho a „skočili“ by na něj. (Praško, 2008, Specifické…, s. 52-54)

 

2.2.3        Selektivní pozornost a přecitlivělost

Člověk si postupně rozvíjí selektivní pozornost pro věci spojené s fobií. V přítomnosti fobického podnětu se jeho pozornost výrazně zbystří. Třeba osoba s fobií z vos ve všem létajícím hmyzu vidí vosu, slyší všude bzučení apod. Takzvaná Hypervigilance znamená monitorování okolí, či ujišťování ze strany ostatních, zda „vzduch je čistý“ a v opačném případě dochází k přehnaným reakcím (zrychlený dech, bušení srdce, napětí svalů). Snížení přecitlivělosti se dá docílit expozicí či nácvikem relaxace, o kterých si něco řekneme později. (Praško, 2008, Specifické…, s. 54)

 

2.2.4        Úzkostné předpovědi a domněnky

Důležitým udržujícím faktorem jsou katastrofické myšlenky, které s fobií často spojujeme. Například si můžeme říkat: „Když půjdu do toho parku, bude tam nějaký neposlušný pes a určitě mě kousne!“, nebo „Nemůžu si zavřít dveře na záchodě, co když se zasekne zámek a zůstanu tu zavřená.“. K těmto domněnkám může dojít při samotné konfrontaci s podnětem, ale také ještě před ní. Nejúčinnější způsob, jak se předpovědí a domněnek zbavit, je expozice, protože si poté můžeme porovnat naši domněnku se skutečností: „Prošel jsem parkem a žádný pes mě nekousl, ani si nevšiml, že jsem vůbec tady.“.  (Praško, 2008, Specifické…, s. 54-55)

 

2.2.5        Zkreslené hodnocení minulosti

V případě, že je fobie založena na důležité události (autonehoda, pokousání psem, pokousání hadem) je velmi jednoduché si vzpomenout, jak jsme se cítili v dané situaci a přenášet tento pocit do dalších setkání s podobnou situací. V léčbě je důležité zaznamenávat si úspěchy ihned, protože máme často tendenci více si pamatovat problémy a špatné situace než úspěchy a zvládnuté situace. Máme pocit, že o normálních situacích ani nemá cenu mluvit, a tak dochází ke zkreslenému vnímání minulosti. (Praško, 2008, Specifické…, s. 56)

 

2.2.6        Závislost na druhých

Při některých fobiích se může stát, že je postižený člověk závislý na svých přátelích a blízkých až do nezdravé míry. Třeba bez nich není schopen jít nakoupit, nebo bez nich řídit auto atd. Kvůli těmto situacím si blízká osoba může připadat spoutaná, což vede ke konfliktům, které ještě zhoršují danou fobii. (Praško, 2008, Specifické…, s. 56)

 

2.2.7        Fobii „posilující“ chování okolí

Blízké osoby se mohou snažit člověku s fobií pomoci, ale musí si dávat pozor, aby situaci ještě nezhoršovali. V případě že se o člověka starají příliš, není možné se fobickému podnětu opravdu vystavit a fobie se tak posiluje. Na druhou stranu když jsou blízcí odmítaví a nechtějí člověku pomoci vůbec, fobie se rovněž posiluje, protože se zvyšuje úroveň celkové úzkosti. (Praško, 2008, Specifické…, s. 56-57)

 

2.3       Léčba specifických fobií

Přes přesvědčení většiny lidí, že fobie je součást jejich charakterového rysu a tudíž se s ní nedá nic dělat, existují dvě úspěšné možnosti, jak specifické fobie léčit. Jednou z nich je léčba léky, která zabírá u 30-50 % postižených a druhou psychoterapie, jejíž úspěšnosti je mezi 70-80 % lidí. (Praško, 2008, Specifické…, s. 58)

 

2.3.1        Léčba léky

U situačních fobií (klaustrofobie) mohou pomoci léky účinné u panické poruchy (antidepresiva typu SSRI, SNRI, klasická třícyklická antidepresiva a benzodiazepiny). Léky na uklidnění (anxiolytika) nejsou doporučována v kombinaci s expoziční terapií, protože její účinek bývá menší – člověk zvládnutí situace připisuje lékům a ne sobě. Tyto léky jsou užitečné třeba v případě životní situace, na kterou se nedá dostatečně dopředu připravit, ale musíme ji podstoupit (let letadlem na pracovní jednání). Při užití některých léků je důležité vzít v potaz možnost následné závislosti; hlavně u lidí potýkajících se se závislostmi v minulosti. Celkově léky jsou spíše užitečné a jejich hlavní využití souvisí s přípravou na další expoziční léčbu, či návratu lidí se silnou fobií do běžného života. (Praško, 2008, Specifické…, s. 58-59)

 

2.3.2        Psychoterapie

Hlavním způsobem léčby fobií pomocí psychoterapie je tzn. expozice. Expozice má několik poddruhů a sama se řadí do kognitivně-behaviorální terapie. Nejdříve si pacient společně s psychologem fobii zhodnotí a následně si vytvoří hierarchii situací, kterým se postupně bude vystavovat. Tento postup se nazývá odstupňovaná expozice. Ta může probíhat buď „na živo“, nebo v těžších případech fobií v imaginaci. Pacient postupně prochází celým žebříčkem, až se dostane na úroveň nejtěžší fobické situace. Výhodou této léčby je, že z pohledu její úspěšnosti dojde u přibližně 80 % pacientů k střednímu až výraznému zlepšení. Druhý postup se nazývá zaplavení a jeho principem je, že se pacient vystaví bez jakékoli další přípravy nejtěžší situací, aby vyprovokoval maximální strach. V této situaci se pacient snaží vydržet tak dlouho, až strach z podnětu úplně zmizí. Tento postup je sice mnohem méně časově náročný, ale většina lidí se neodhodlá ho podstoupit, protože je oproti šetrné metodě odstupňované expozice několikanásobně psychicky obtížnější. (Praško, 2008, Specifické…, s. 60-64)

 

Průběh léčby odstupňovanou expozicí

Nejdříve by si měl pacient vytvořit tabulku fobických situací seřazených od 1 do 10. Těmto situacím je postupně pacient vystavován v následujících týdnech, svůj pokrok si vždy zaznamená a projde s psychologem na dalším sezení. Když se s nějakou situací vyskytne problém, doporučuje se stanovit si cíle léčby. Cíle by měly být konkrétní: „Na konci terapie bych chtěl být schopen vyjet výtahem v práci do osmého poschodí.“. Je také dobré opatřit si „pomocníka“ v podobě partnera nebo jiné blízké osoby. Tento člověk by vás měl povzbuzovat k pokračování v léčbě, může vám pomoci zvládat složitější situace například tím, že je podstoupí před vámi a ukáže, že není čeho se obávat. Měl by vás také povzbuzovat za každý úspěch, kterého dosáhnete. Terapie se považuje za úspěšnou, když pacient sám úspěšně zvládne podstoupit nejtěžší situaci v jeho hierarchii situací.

(Praško, 2008, Specifické…, s. 60-90)

 

Základní léčebné přístupy

Při léčbě je možné narazit na některé komplikace a je nutné se jim vyrovnat, aby nás nadále netížili. Hlavním problémem bývají katastrofické myšlenky, které pacient prožívá před setkání s fobií. Tyto myšlenky je nejprve třeba identifikovat, poté napravit reálnými informacemi o nebezpečí. Důvodem, proč si myslíme, že daná situace je nebezpečná až katastrofická může být fakt, že lidé si rádi potvrzují svoji pravdu, své předešlé postoje. Hledají důkazy, které potvrzují jejich názor a zároveň přehlíží informace, které ho vyvracejí. Tak dochází ke zkreslení informací o dané situaci. Třeba člověk se strachem z blesku si zapamatuje článek, že před pěti lety někoho zasáhl blesk ve městě, ale úplně přehlíží fakt, že za tu dobu bylo v tom městě nesčetně dalších bouřek a nikdo další bleskem uhozen nebyl. Nebo například člověk se strachem z vos si může myslet, že vosí bodnutí často vede ke smrti, ale při otázce, jestli zná někoho, kdo na následky bodnutí zemřel, je jen malá šance, že někoho takového opravdu zná. (Praško, 2008, Specifické…, s. 90-100)

Dalším důležitým typem léčby je relaxace, kdy se pacient snaží naučit zvládat své úzkosti s klidnou myslí. Je třeba se ji naučit používat rychle v případě okamžité potřeby. Její postup je následovný: Začneme postupným napínáním a uvolněním jednotlivých svalů, čímž se naučíme napnutí, a uvolnění navzájem odlišovat. Po cvičení zklidníme mysl myšlenkami na něco příjemného, dýcháme pomalu nosem a pohybujeme se pomalu a klidně. V dalším kroku si relaxaci zkrátíme tím, že si vypracujeme podmíněný reflex – před každým nádechem si řekneme nahlas slovo „nádech“ a před výdechem slovo „uvolnit“. Posadíme se a dýcháme za použití těchto dvou slov. Když toto zvládneme, pokračujeme tím, že zvedneme jednu ruku, zatímco zbytek těla je uvolněný, poté druhou ruku a pak nohy. Tím se naučíme napínat vždy jen konkrétní část těla za uvolnění zbytku. Dále se snažíme relaxaci uplatnit v životě prováděním 20-30 vteřinových relaxačních cvičení v běžných nestresových situacích. V těchto cvičeních je zahrnut třikrát nádech a výdech, s tím že před každým výdechem si řekneme uvolnit a pak se snažíme uvolnit také co nejvíce svalů. Poslední finální fáze relaxace je aplikovat ji do běžných stresujících životních situací. (Praško, 2008, Specifické…, s. 107-112)

U fobie z krve a zranění se díky častým netypickým příznakům (pokles tlaku, mdloby, zrychlení tepu) vyskytuje pravý opak relaxace – aplikovaná tenze. Jejím principem je napnout na 10-15 vteřin velké svaly a pak je povolit do normálního stavu. (Praško, 2008, Specifické…, s. 113)

Systematická desenzibilizace se užívá při neschopnosti pacienta vystavit se fobii přímo na živo, nebo složitosti se s fobickým podnětem potkat v každodenním životě (létání, bouřky). U desenzibilizace (zvyšování odolnosti) se začíná konstrukcí scénářů v představách, jejichž úroveň strachu se podobně jako u expozice na živo zvyšuje. Před systematickou desenzibilizací je doporučeno provést krátkou relaxaci a po ní si člověk má vybavit sebe sama v klidné scéně a aspoň minutu v této scéně zůstat. (Praško, 2008, Specifické…, s. 113-122)

 

3         Sociální fobie

Sociální fobie jsou charakterizovány velkou nervozitou a napětí ve společnosti ostatních lidí. Jedná se hlavně o strachy z odmítnutí, kritiky a hodnocení druhých. Člověk chce na ostatní udělat dojem, ale myslí si, že dělá jen to nejhorší, a tak se vyhýbá situacím, kde špatný vytvoření špatného dojmu hrozí. (Praško, 2005, s. 19)

Sociální fobie začíná nejčastěji v pubertě a dospívání mezi 14. a 20. rokem. Jedná se hlavně o strach z pátravých či zvědavých pohledů druhých lidí. Ve většině případů jsou konkrétní fobické situace lehce určitelné a vede zpravidla k vyhýbání styku se společností jiných lidí. Fobické situace jsou buď velmi specifické (nakupování v obchodě, pití před ostatními lidmi, telefonování, přednášení před ostatními lidmi apod.), nebo difutestezní (skoro všechny sociální interakce mimo rodinu). Jsou často spojeny s obavou z autorit, strachem z kritiky či nízkým sebehodnocením. (Praško, 2005, s. 19-20)

Strach z odmítnutí bývá soustředěn na některé specifické fenomény. Ty mohou být založeny na chování, jako třes rukou či pohled z očí do očí, ale také na tělesných rysech – akné, velký nos, malá hlava apod. Sociální fobie se vyskytují asi u 3-13 % populace někdy v průběhu jejich života. U sociálních fobií nezáleží na pohlaví, inteligenci, povolání ani vzdělání. Může se vyskytnout naprosto u kohokoli. (Praško, 2005, s. 20)

 

3.1       Příčiny sociální fobie

Tento strach je založen již na primitivních společnostech, kdy vyloučení z kmene znamenalo většinou jistou smrt. Příčiny fobie nejsou vždy tak jasně určeny. Může vznikat následkem traumatu, po několika menších sociálních neúspěších, nebo také díky nedostatečnému množství sociálních dovedností v dětství. Není také vyloučeno, že je sociální fobie věcí vrozenou. Vědci prokázali, že u lidí se sociální fobií dochází k úbytku neurotransmiterů (chemických látek přenášejících signál mezi jednotlivými buňkami) na jednom místě v mozku a nadbytku v místě druhém. Mezi neurotransmitery způsobující sociální fobii patří serotonin, noradrenalin a dopamin. Konkrétně fobii způsobuje nedostatek serotoninu a dopaminu spojen s nadbytkem noradrenalinu – tím dochází k vzniku úzkosti. (Praško, 2005, s. 22-23)

 

3.2       Průběh sociální fobie

Lidé se sociální fobií mají velké těžkosti s hledáním partnera, problémy oddělit se od svých rodičů a žít samostatně, studijní problémy (zejména ze zkoušení před třídou) a pracovní problémy (obava z neformálních kontaktů se spolupracovníky, strach mluvit na schůzích). Také u nich vzniká často závislost na alkoholu a psychotických látkách, které dočasně snižují jejich úzkost. U těchto lidí jsou bohužel zvýšené šance i na pokusy o sebevraždu. Spolu se sociální fobií se u těchto lidí může vyskytovat i panická porucha, agorafobie nebo generalizovaná úzkostná porucha. Často lidé se sociální fobií ani nevyhledávají odbornou pomoc, protože si myslí, že stydlivost je normální lidská vlastnost a jsou přesvědčeni, že neexistuje účinná léčba. (Praško, 2005, s. 23-24)

Nejčastější obávanou situací u většiny lidí je mluvení na veřejnosti a druhou nejčastější mluvení s cizím člověkem. Mezi vzácnější strachy patří třeba strach z psaní, pití či jezení před ostatními lidmi, ale tyto druhy jsou ve společnosti relativně vzácné. Ne všechny druhy sociálních fobií však kořen v odmítnutí, někteří se bojí, že budou působit před ostatními hloupě, jiní se bojí své vlastní reakce na situaci. (Praško, 2005, s. 25)

Nejvýraznějším příznakem sociální fobie je sociální úzkost. Nejdříve si však musíme ujasnit, že existuje i sociální úzkost bez sociální fobie, což je mnohem častější situace. V této situaci člověk často kritizuje i sám sebe uvnitř v duchu a ve svém životě ji někdy zažije skoro každý. Rozdíl mezi sociální fobií a sociální úzkostí je, že člověk se sociální fobií se těmto stresovým situacím vyhýbá a člověk se sociální úzkostí je dokáže zvládat. V druhém případě se proto nemluví o sociální fobii, ale pouze o sociálním strachu či studu. (Praško, 2005, s. 27)

Strach z druhých lidí vzniká tehdy, kdy si člověk myslí, že má nějakou skrytou vadu, která nesmí být odhalena, nebo když si myslí, že nedostane dobré hodnocení od ostatních. Nejčastějším strachem z druhých lidí je strach z autorit, který svazuje schopnost jednat a otevřeně za sebe mluvit. Dalším strachem z jiných lidí je strach z osob s vysokým sebevědomím. Lidé s tímto strachem se takovým osobám vyhýbají hlavně proto, že jejich sebevědomí nahání strach (u nejistých osob se zvýrazňuje jejich nejistota). (Praško, 2005, s. 28)

Kromě sociální úzkosti jsou příznaky sociální fobie i úzkostné myšlenky, kognitivní omyly v myšlení, negativní emoce, vyhýbavé a zabezpečovací chování, nedostatek konverzačních dovedností a negativní sebeobraz. Úzkostné myšlenky se projevují pocitem, že situace dopadne tím nejhorším způsobem. Dochází k tvorbě takzvaných automatických myšlenek, což jsou myšlenky, které přicházejí na mysl bez dalšího přemýšlení nad nimi. Tvoří komentář k aktuálním situacím, které prožíváme. Většinou jsou neutrálního charakteru (Zeptám se pana průvodčího, kolik stojí lístek do Brna), ale v případě, že jsou úzkostné, výrazně ovlivňují naše postavení vůči dané situaci a jsou zpravidla následovány povzbudivými myšlenkami (Co když bude průvodčí mojí otázkou otráven a řekne, že si to mám zjistit sám? Nevadí, v nejhorším případě se zeptám paní u pokladny). (Praško, 2005, s. 30-32)

 

Významným příznakem jsou kognitivní omyly v myšlení, které způsobují negativní cykly automatických myšlenek konstantními úsudky a hodnoceními. Kognitivních omylů je mnoho, zde jsou některé z nich:

  • Přehánění a katastrofizování, kvůli kterým v každodenních situacích hledáme ty nejhorší scénáře a naše chyby přehnaně zveličujeme. (Nezvládl jsem pomoci se zadaným úkolem, všichni se mi vysmějí, neumím nic.)
  • Nadměrné zevšeobecňování se projevuje zobecněním pravidla na základě jedné konkrétní situace. (Přišel jsem jednou pozdě – Nikdy nechodím včas – Jsem stále nezodpovědný.)
  • Diskvalifikace pozitivního je přehlížení pozitivních myšlenek, protože se naše mysl zaměřuje na ty negativní a pozitivní myšlenky přeměňuje na další negativní. (Chválila mě málo, určitě jsem to celé pokazil.)
  • Selektivní abstrakce je jev, kdy přijímáme pouze fakta potvrzující naše přesvědčení a ignorujeme všechno ostatní. (Při přednášce jeden člověk zívá, určitě je můj přednes nudný a nikoho nezajímá.)
  • Negativní věštby: Ještě před započetím situace si v hlavě představujeme, jak špatně to dopadne, i když pravděpodobnost toho, že to tak opravdu dopadne, může být minimální. (Z toho všeho napětí při prezentaci omdlím, budu jen pro smích.)
  • Personalizace: Přebíráme zodpovědnost za průběh určité situace, přestože s námi nemá daná situace nic společného. (Ostatní mlčí, určitě to je tím, že mě nenapadá, co říct.)
  • Mentální černý filtr: Tendence porovnávat se s ostatními, s tím že druhé vnímáme jako produktivní, spokojené a sebe jako pravý opak. Kritika je maximalizována, zatímco pochvaly přehlíženy. (Nikdy se mu nevyrovnám!)
  • Značkování: Jev, kdy si člověk sám sobě dá nějakou negativní „značku“, se kterou se v ten moment ztotožňuje. (To jsem ale neschopný hlupák!)
  • Čtení myšlenek: Podle chování ostatních člověk předpovídá, co si asi o něm myslí. (Nemluví, určitě se v mé přítomnosti nudí.)

(Praško, 2005, s. 33-42)

 

U sociálních fobií se vyhýbavé a zabezpečovací chování projevuje zakrýváním úzkosti jinými emocemi, nebo odvedením pozornosti jinam. Když se člověk sociální interakci vyhne, cítí krátkodobě úlevu, ale v dlouhodobém hledisku dochází k snížení počtu aktivit, jichž se člověk účastní. Zabezpečovací chování se projevuje užíváním léků, alkoholu, nebo třeba i nenápadným oblékáním ve společnosti. S tím souvisí bludný kruh sociální fobie, kdy tělesné příznaky (pocení, rychlé dýchání) způsobují další vyhýbavé chování, ze kterého zase vzniká pocit úzkosti a ten tvoří další tělesné příznaky. (Praško, 2005, s. 49-58)

 

3.3       Léčba sociální fobie

U léčby sociální fobie najdeme opět dva typy léčby: léčbu léky a psychoterapií. U obou typů je úspěšnost mezi 70-80 % pacientů. (Praško, 2005, s. 65)

 

3.3.1        Léčba léky

Nejvhodnější na léčbu jsou antidepresiva rozličných typů: RIMA, SSRI, SNRI či NDRI. Tyto léky umožňují lepší přenos signálů v neurotransmiterových systémech v mozku zvyšováním dostupnosti chemických přenašečů na nervových zakončeních. Konkrétně se jedná o serotonin, noradrenalin a dopamin. První účinky antidepresiv se objevují už po 8-12 týdnech, ale je doporučeno užívat je ještě minimálně rok až 18 měsíců po odeznění sociální fobie, při závažnějším průběhu i déle. Velkou výhodou antidepresiv je, že na nich většinou nevzniká závislost. (Praško, 2005, s. 67)

 

3.3.2        Psychoterapie

Pro změnu úzkostných myšlenek musíme podstoupit čtyři základní kroky: Identifikace automatických myšlenek, zjištění vlivu automatických myšlenek na chování, testování automatických myšlenek a určení rozumné odpovědi na spouštěcí situaci. (Praško, 2005, s. 68)

K identifikaci automatických myšlenek si musíme ujasnit rozdíl mezi událostmi a myšlenkami. Události jsou pozorovatelná fakta, která mohou být vnímána našimi smysly. Událostí může být třeba otázka posluchače (sluch), nebo úsměv posluchače (zrak). Události je možné zachytit objektivně, například fotoaparátem. Myšlenky a domněnky na rozdíl od událostí objektivně zachytit nejde. Jedná se o subjektivní interpretaci situace člověkem. Například v případě, že posluchač zívá (událost), si může člověk myslet, že je nudný (domněnka). Kdybychom tento moment natočili na kameru, či vyfotili, není přímo zřejmé, že je přednášející nudný, ale s určitou jistotou můžeme říct, že posluchač zívá.

(Praško, 2005, s. 68-70)

Když identifikujeme naše automatické myšlenky, musíme se zaměřit na jejich vliv na naše chování. Pacient má za úkol zapisovat si situace, kdy cítí nepříjemné emoce a automatické myšlenky. Ke každé situaci je také důležité napsat, na kolik procent dané automatické myšlence věří a jak moc jsou emoce intenzivní (0 % nevěří vůbec, 100 % věří ji maximálně). V tomto kroku pomáhá ptát se na otázky jako „Co nejhoršího by se mohlo stát?“ a „Co si o svém chování říkám?“. Tím přímo konfrontujeme automatické myšlenky a jsme schopni je změnit. (Praško, 2005, s. 70-73)

Při následném testování automatických myšlenek se doporučuje ptát se otázky jako: „Co svědčí pro a co proti platnosti této myšlenky?“, „Co by si ve stejné situaci mohli pomyslet jiní lidé?“, „Nejsou možná i jiná vysvětlení? Jaká?“. Tyto otázky nám pomohou přijít na důvod, proč se určitá automatická myšlenka vyskytuje a k čemu vlastně „slouží“. K zapsání jsou užitečná pouze fakta, nikoli pocity. Zapisování pocitů při testování automatických myšlenek může vést k dalším negativním automatickým myšlenkám, což má přesně opačný efekt, než kterého chceme dosáhnout. (Praško, 2005, s. 73-76)

Určení rozumné odpovědi na spouštěcí situaci neboli přerámování je přetvoření naší negativní automatické myšlenky na rozumné odpovědi. Tyto odpovědi musí být pravdivé a je nutné, aby jim člověk věřil. Snažíme se o odstranění katastrofických myšlenek a jejich nahrazení pravdivými a rozumnými myšlenkami. Rozumné myšlenky nemusí být zpravidla příjemné, ale pravdivé. Například při kritice od jiného člověka si musíme přiznat chybu a zkusit se z toho poučit, místo toho abychom si mysleli, že to dělá, protože jsme neschopní a nezvládneme udělat nic pořádně. (Praško, 2005, s. 76-79)

V překonávání sociální fobie se také musíme naučit základním sociálním dovednostem, obzvláště v případě kdy nám naši rodiče v tomto směru nebyli zrovna nejlepším příkladem. Základem je neverbální chování: oční kontakt při rozhovoru s jinou osobou, výraz tváře odpovídající probíranému tématu, postoj otevřený a uvolněný, mluvení dostatečně nahlas a jasně se zřetelnou artikulací apod. Konverzace také většinou nezačíná pouze slovy. Před prvním vysloveným slovem dochází k neverbálnímu navázání kontaktu (úsměvem, gestem). Rovněž není nutné, aby konverzace byla o nějakém odborném tématu. Naopak ve většině případů lidé probírají jednoduché věci jako počasí, čas či věci v přímém okolí. K udržení konverzace není potřeba mít stále o čem mluvit, stačí být dobrým posluchačem, klást otevřené otázky a občas dodat něco o sobě. Zároveň k uzavření konverzace používáme některé fráze, kterými druhému dáme najevo, že už dále nechceme pokračovat v rozhovoru. Například „Je to moc zajímavé, ale umírám hladem. Půjdu si něco koupit.“ Nebo „Bylo příjemné si s vámi popovídat, ale ráda bych si dočetla knihu.“. Při ukončování rozhovoru si musíme dát pozor na pokládání dalších otázek, jelikož to je signál pro druhou osobu, že chceme dále pokračovat v konverzaci. (Praško, 2005, s. 84-88)

Nejhlubší úrovní uvažování jsou takzvaná jádrová schémata. Mezi jádrová schémata patří výroky, které vnímáme jako absolutní a zpravidla o nich nepřemýšlíme. Takovéto výroky se mohou vztahovat k naší osobě (Jsem nula), k druhým lidem (Ostatní jsou lepší než já), nebo dokonce celkově k světu (Život je příliš těžký). Tato přesvědčení vznikají často v dětském věku a přenášejí se do věku dospělého. Když nám třeba v dětství rodiče říkají, že „chlapi nepláčou“, přeneseme si toto pravidlo i do dospělosti a tvoří se tím problémy v zpracovávání negativních pocitů. Většinou nás ani nenapadne si pomyslet, že by tyto zkušenosti platné v našem dětství byly jinak v dospělosti, a tak nám zůstávají v podobě 100% pravdivých pravidel a zásad. (Praško, 2005, s. 108-109)

Stejně jako při specifických fobiích pomáhá k léčbě sociální fobie expozice, kterou jsme si popsali detailně v předchozí části textu. Jedním z výrazných rozdílů však je, že s lidmi se běžný člověk setkává každodenně, proto je expozice prakticky nevyhnutelná. Společně s expozicí v imaginaci a expozicí na živo se u sociální fobie vyskytuje i expozice v cvičných podmínkách, kdy místo v každodenní situaci simulujeme nějakou podobnou situaci a vyzkoušíme si v ní naše reakce. U sociální fobie také pomáhá relaxace, jejíž přesný postup je zmíněn výše.

(Praško, 2005, s. 96-104)

 

4         Agorafobie

Pojem agorafobie je všeobecně definován jako úzkostná porucha navazující na panickou poruchu. Doslovným překladem to znamená strach z otevřeného prostoru (agora=tržiště, fobie=strach). Projevuje se nadměrným iracionálním strachem v situacích, kdy není k dispozici pomoc či rychlý útěk. Všeobecně se tato fobie mylně vykládá jako strach z těchto konkrétních otevřených prostor, ale v realitě se jedná o strach z panických situací a z pobývání v těchto prostorech. Vznikají domněnky, že v panické situaci jedinec zkolabuje, dostane infarkt, či se zblázní, a tak se vyhýbá místům způsobujícím potíže bez doprovodu jiné osoby. Touto fobií trpí 3-6 % lidí společně s panickými záchvaty a 2-4 % bez panických záchvatů. Objevuje se v průměru dvakrát častěji u žen než u mužů a zpravidla vzniká mezi 20. a 30. letem života, i když je možnost jejího vzniku v jakémkoli věku. Nejdůležitějším rysem agorafobie je být daleko od domova, nebo od blízké osoby, proto se postižení lidé často vyhýbají samostatnému cestování, jízdě autem a v horších případech i vycházení z bytu bez doprovodu druhého člověka. (Praško, 2008, Agorafobie…, s. 17-20)

 

4.1       Průběh agorafobie

Jako u jiných druhů fobií zde dochází k několika příznakům v podobě úzkostných myšlenek, úzkostných emocí, úzkostného tělesného prožívání a úzkostného chování. Kombinace těchto čtyř jevů tvoří takzvaný bludný kruh úzkosti. Ten začíná stresovou situací nebo dokonce i imaginací stresové situace, která vede k úzkostným myšlenkám a emocím. Následně se začnou vyskytovat tělesné příznaky, které člověk zaznamená a vysvětlí dalšími úzkostnými myšlenkami. Když se tento cyklus opakuje vícekrát, eskaluje až na úroveň paniky. Konkrétně stresové agorafobické situace vyvolává mezi jiným pobývání mimo domova, jízda veřejnými dopravními prostředky nebo místa s velkou koncentrací  lidí (náměstí, obchodní domy). (Praško, 2008, Agorafobie…, s. 21-27)

Udržovacími faktory agorafobie je přecitlivělost na obávané tělesné pocity, vyhýbavé chování, nepřiměřené obavy, úzkost posilující chování okolí, ale především závislost na druhé osobě. S přecitlivělostí, vyhýbavým chováním a nepřiměřeným obavám ve spojení s fobickými situacemi se setkáváme i u ostatních fobií, proto zde nebudu jejich charakteristiku více rozvíjet. Úzkost posilující chování okolí je u agorafobie pocítěno velmi výrazně. Může být jak v podobě nadměrné péče, tak v podobě odmítání. Nadměrná péče není pozitivní, protože když kupříkladu partner začne za jedince dělat úkoly, které mu jeho fobie neumožňuje, jedinec si připadá bezvýznamný, bezcenný. Odmítavé chování ostatních na druhou stranu ještě více odměňuje jedincovo vyhýbavé chování a dává mu opravdu pocítit, že má závažný problém, což vede k dalším úzkostným myšlenkám a reakcím. Závislost na druhých je problémem, kdy agorafobie „spoutává“ blízké osoby jedince a nutí je být neustále v jejich přítomnosti. To může vést ke konfliktům a zhoršení úzkostných pocitů z fobie. (Praško, 2008, Agorafobie…, s. 27-31)

 

4.2       Příčiny agorafobie

Bohužel nám ještě přes všechny získané znalosti nejsou dostupné detailní znalosti o příčinách panických poruch či agorafobie. Zvládneme však určit faktory podílející se na zranitelnosti k úzkosti. Mezi tyto patří:

  • Vrozené faktory: Panická porucha ani agorafobie se sice nedědí, ale temperamentové vlastnosti na její vznik mají velký vliv. Například u hyperkinetických dětí je větší šance na rozvinutí stresové reakce.
  • Biochemické faktory: V případě nedostatku serotoninu v mozku vznikají úzkostné reakce, ale stále jistě nevíme, zda je tento fenomén příčinou úzkosti, či jen její součástí. Zde však významně pomohou antidepresiva, která hladinu serotoninu zvýší a normalizují biologickou rovnováhu.
  • Podmínky vývoje v dětství a výchova: Tím nejdůležitějším, co mohou rodiče dítěti dát je pocit bezpečí. Při absenci tohoto pocitu například při příliš přísné výchově, nebo při absenci jednoho či obou rodičů mají děti větší šanci k získání agorafobie.
  • Rysy osobnosti: Agorafobie má větší tendenci se vyskytovat u lidí s některými konkrétními osobnostními rysy. Mezi takovéto lidi patří lidé, co si dělají přehnané starosti, ti co jsou závislí na hodnocení druhých, nebo lidi vyrábějící katastrofické scénáře z minimálních odchylek tělesného fungování.
  • Stres: Agorafobie je většinou založen na základě stresu. Lidé žijící v stresových podmínkách v mnoha případech podléhají agorafobii. Tento stres může být jednak psychický (hádky) či tělesný (nemoc).
  • Životní události: Vzniku agorafobie může také předcházet důležitá životní událost (smrt blízké osoby, odchod partnera).
  • Tělesná onemocnění: Úzkost může souviset přímo s tělesným onemocněním, obzvláště u starších lidí. Může navazovat na vysoký krevní tlak, Parkinsonovu chorobu apod.
  • Léky, drogy a alkohol: Rozvoj úzkostné reakce může být také spojen s užíváním nějakých léků, nejčastěji se objevuje po požití drog, jako třeba marihuana, extáze, LSD. (Praško, 2008, Agorafobie…, s. 31-35)

 

4.3       Léčba agorafobie

Mezi léky užívané na její zmírnění patří antidepresiva, benzodiazepiny, propranolol a kombinace psychofarmak. Co se psychoterapie týče, je opět důležité porozumět pojmům panická porucha a agorafobie. Postižený se musí naučit jejich příznakům, důsledkům, spouštěčům a souvislostem. V souvislosti s přerušením úzkostných myšlenek při agorafobii a panické poruše se vyskytuje takzvaná stop technika, kdy pacient v případě vybavení si úzkostné myšlenky nejdříve hlasitě poté v duchu zakřičí „stop“. Tím zmanipuluje svou pozornost a odvede ji od úzkostných myšlenek na něco jiného. Dále se zde uplatňuje podobný postup testování automatických myšlenek jako u sociální fobie. Pokračujeme nácvikem relaxace (viz. Základní léčebné postupy s. 11) a expoziční terapií (viz. Psychoterapie str. 11). (Praško, 2008, Agorafobie…, s. 52-59)

Pacient si rovněž musí stanovit cíle a problémy terapie. Problémy potřebuje definovat co nejkonkrétněji, aby byla definice srozumitelná a přesná (Nezvládám sám sedět v kině uprostřed řady, Neumím jít nakoupit bez pomoci partnera). Cíle b měly být stejně jako problémy co nejpřesnější a realistické. Jedná se o aktivity, které by chtěl pacient po absolvování terapie provádět (Na konci terapie bych chtěl zvládnout jít sám na procházku po lese, Na konci terapie bych chtěla umět nakoupit v supermarketu bez pomoci partnera). (Praško, 2008, Agorafobie…, s. 120-124)

Při agorafobii se léčba spoléhá i na rodinu pacienta, aby mu s jeho problémem pomohla. Je mnoho způsobů, jak může rodina pomoci. Například neobviňováním osoby za jeho stav, podporováním jeho rozhodnutí navštívit odborníka, nezlehčováním jeho stavu, oceňováním pokroku, či citovou podporou.  (Praško, 2008, Agorafobie…, s. 78-80)

 

5         Závěr

V této práci jsme zjistili, jaké jsou druhy fobií, jejich jednotlivé příznaky, uvedli jsme si příčiny jejich vzniku a nakonec jsme u každé popsali způsob léčby. Jsou konkrétně tři druhy fobií: Specifické fobie, sociální fobie a agorafobie. Každý typ se do určité míry liší příznaky, dobou a způsobem vzniku i samotnou léčbou.

O specifických fobiích jsme se dozvěděli, že příčina jejich vzniku je většinou traumatický zážitek z dětství, který se přenese v podobě fobie do dospělosti. Je možné, že fobie vznikne bez jakéhokoli traumatického zážitku, nebo že po traumatickém zážitku žádná fobie nevzniká. Definovali jsme pojem specifická fobie jako iracionální strach s konkrétního fobického podnětu. Fobickým podnětem se rozumí situace nebo objekt, který v člověku vyvolává nepřirozenou až iracionální úzkostlivou reakci. Řekli jsme si, že se specifické fobie dělí na pár dalších podtypů: Přírodní fobie, fobie ze zvířat, fobie z injekcí/krve/zranění, situační fobie a jiné fobie. Každý z těchto subtypů má jiné příčiny vzniku a jiné příznaky. Uvedli jsme jednotlivé udržovací faktory specifických fobií a sdělili si jejich podrobnější popis. Hlavními udržovacími faktory jsme si určili udržovací a zabezpečovací chování. Co se léčby specifických fobií týče, může být jednak za pomocí léků, nebo za pomoci psychoterapie. Hlavním principem psychoterapeutické léčby je takzvaná odstupňovaná expoziční terapie, která spočívá ve vytvoření tabulky strachů v pořadí od 1 do 10 a postupným vystavováním jednotlivých stupňů buď expozicí „in vivo“ neboli „na živo“, anebo expozicí v imaginaci. Popsali jsme si podrobně některé základní léčebné postupy: systematickou desenzibilizaci pro ulehčení imaginace fobické situace, způsob provádění relaxace před vystavením stresové situaci a v případě strachu z krve či zranění i její pravý opak – aplikovanou tenzi.

Sociální fobie začínají později než fobie specifické a souvisí se strachem z rozličných mezilidských interakcí. Příčinou jejich vzniku může být nedostatek komunikačních dovedností, trauma, nebo několik menší trapných sociálních situací v minulosti. Příznaky sociální fobie jsou vyhýbavé a zabezpečovací chování společně s vytvářením katastrofických myšlenek. Nejčastější sociální fobií je strach z mluvení na veřejnosti a strach ze setkání s významnou osobou. Léčit se mohou antidepresivy nebo psychoterapií. Při léčbě psychoterapií je nejdůležitější zbavit se takzvaných úzkostných automatických myšlenek. Toho učiníme ve čtyřech krocích: Nejdříve automatické myšlenky identifikujeme, poté zaznamenáme jejich vliv na naše chování, testujeme naše automatické myšlenky pokládáním různých otázek a nakonec určíme rozumné odpovědi na stresovou situaci. Když se zbavíme úzkostlivých automatických myšlenek, je nutné pro vyléčení fobie naučit se základním komunikačním dovednostem.

Agorafobie je těsně spjata s panickou poruchou. Nejedná se o strach z otevřených prostor jako takových, ale o strach, že daleko od domova a blízkých nedostaneme v případě potřeby jakoukoli pomoc. Příznaky jsou vyhýbavé a zabezpečovací chování, útěk z fobické situace, špatné tělesné pocity a podobně. Léčbou jsou agorafobie podobné sociálním i specifickým fobiím. Mohou se léčit antidepresivy nebo psychoterapií. K přerušení automatických úzkostlivých myšlenek používáme takzvanou stop techniku, kdy nahlas nebo v duchu křičíme slovo „stop“, čímž přesuneme naše soustředění z úzkostlivých myšlenek jinam. K celkovému vyléčení agorafobie se využívá terapie odstupňované expozice spojené s postupem zbavování se negativní automatických myšlenek.

Tato práce by mohla být užitečná pro osoby trpící některou z probíraných fobií, známým těchto osob, nebo psychologům řešícím tento problém u svých pacientů. Hlavním důvodem zpracování tohoto tématu bylo zjištění co největšího množství informací o fobiích a jejich léčbě. Byla přínosná poskytnutím charakteristik příznaků fobií, teorií o jejich možných příčinách, či rozličných způsobů léčby, které budou do budoucna velmi užitečné.

 

6         Seznam literatury

  • PRAŠKO, Ján. Sociální fobie: jak překonat nadměrný stud. Praha: Portál, 2005. Rádci pro zdraví. ISBN 80-736-7031-3.
  • PRAŠKO, Ján, Hana PRAŠKOVÁ a Jana PRAŠKOVÁ. Specifické fobie. Praha: Portál, 2008. Rádci pro zdraví. ISBN 978-80-7367-300-0.
  • PRAŠKO, Ján. Agorafobie a panická porucha: jak je překonat. Praha: Portál, 2008. Rádci pro zdraví. ISBN 978-80-7367-336-9.

Internetové zdroje:

  • https://www.healthline.com/health/list-of-phobias
  • https://is.muni.cz/th/yb7zj/DIPLOMKA_komplet.pdf
  • https://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/neuroticke-poruchy/antidepresiva-a-anxiolitika-v-lecbe-neurotickych-p/

 

7         Přílohy

Článek Fobie – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

]]> Vzpomínky pamětníků – seminární práce https://studijni-svet.cz/vzpominky-pametniku-seminarni-prace/ Sat, 05 Nov 2022 00:05:23 +0000 https://studijni-svet.cz/?p=24039   Otázka: Vzpomínky pamětníků Předmět: Dějepis Přidal(a): _Chr1ss   Ke své práci jsem si vybral téma měnové reformy roku 1953. Bylo to období po 2. světové válce, kdy lidé neměli ničeho nazbyt, a proto i z mála, které měli, se snažili ušetřit nějaké úspory pro případ nouze. Válka je hluboce poznamenala, a tak chtěli vlastní prací ... Read more

Článek Vzpomínky pamětníků – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

]]> dějepis

 

Otázka: Vzpomínky pamětníků

Předmět: Dějepis

Přidal(a): _Chr1ss

 

Ke své práci jsem si vybral téma měnové reformy roku 1953. Bylo to období po 2. světové válce, kdy lidé neměli ničeho nazbyt, a proto i z mála, které měli, se snažili ušetřit nějaké úspory pro případ nouze. Válka je hluboce poznamenala, a tak chtěli vlastní prací získat finanční zabezpečení. Nikdo neměl ponětí o tom, co se chystá v nejbližších dnech za apokalyptickou událost. Veškeré úspory byly den ze dne znehodnoceny a lidé přišli o pracně vydobyté úspory.

Zeptal jsem se na tyto události své babičky, která v té době byla sice ještě dítětem, ale přesto má tyto události zaryté v paměti, protože její rodina přišla za prací ze Slovenska, zažili na vlastní kůži, co je bída a věděli, co je může čekat v případě ztráty skromného majetku uloženého v bance.
ROZHOVOR:

 

OTÁZKA Č. 1: Babičko, pamatuješ si na rok 1953, kdy proběhla nečekaná měnová reforma?

V roce 1953 jsem měla 4 roky a bydlela jsem s rodiči v Ostravě, blízko „Čapkovy sokolovny“, v činžovním domě o 5 „partajích“, který se nacházel v klidnější části Ostravy. Přesto i zde se odrážela tehdejší aktuální ekonomická i politická situace ve společnosti velmi vzrušeně.

Na dny, které se tehdy svými důsledky odrazily ve všech domácnostech, si vzpomínám z pohledu dítěte, před kterým rodiče tehdy tuto situaci prožívali.

Po nějakou dobu se mezi lidmi nesla zpráva, že peníze asi nebudou mít stávající hodnotu. Mluvilo se o tom při potkávání sousedů, v konzumech – obchodech, v zaměstnání. Tehdejší komunistická vláda však tyto zprávy rozptylovala prohlášeními, že jsou to jen fámy, které se mezi lidi dostávají z řad bývalých bohatých lidí a „západní“, nepřátelské strany.

Po několik dnů se u nás doma poslouchalo rádio, zejména zprávy s tím, že bude lidem oznámeno, na co se mají lidé připravit a jestli k „měně“ dojde.

Vím, že tatínek mou maminku ubezpečoval, že vláda by přece lidem nelhala, zvláště když v rozhlase všechny „uklidnil“ a „ubezpečil“ sám dělnický prezident – Antonín Zápotocký.

Maminka ale stále poukazovala na to, že lidé vykupují všechno v obchodech, co se koupit dá, jen aby o své peníze nepřišli. Panovala všude velká nervozita a 1. června 1953 „zčista jasna“ opravdu došlo k zásadním změnám. Měnily se peníze v určitém poměru. Jak dnes lze zjistit z dostupných materiálů – do částky 300,- Kč to bylo směněno v poměru 1:5, nad částku vyšší byla směna v poměru 1:50. Není divu, že se to dotklo všech, bez rozdílu.

Pamatuji si, že lidé vybíhali ze svých bytů, aby se vzájemně ubezpečili v tom, že to, co právě slyšeli, je pravda, vycházeli na ulice, kde nejdříve v malých hloučcích rozrušeně diskutovali a vykřikovali. Vím, a to už z povídání mezi rodiči a sousedy, že byly i protesty v různých městech po celé republice, někde proti nim použila vláda i násilí, následovalo i zatýkání a tresty.

Z vyprávění rodičů, kteří se ještě po dlouhých letech k této situaci vraceli, vím, že i oni přišli o své, pro ně pracně nastřádané, peníze. Byli z toho opravdu velice nešťastní, protože šetřili tehdy opravdu na všem, na čem se aspoň trošku dalo. Chtěli si tenkrát koupit aspoň základní nábytek do bytu, který jim byl přidělen při nástupu tatínka do práce v Ostravě. Přestěhovali se zde ze Slovenska a on byl zaměstnán jako řidič nákladních vozů. Daným krachem peněz bylo po plánech a iluzích. Za dané situace koupili levnější nábytek, jak říkali „po Němcích“. Ten byl k mání také jen na základě „povolení“ k nákupu. Nábytek byl z domovů německých rodin – v pohraničí, kteří byli po válce tzv. odsunuti do Německa.

 

OTÁZKA Č. 2: Proč si myslíš, že se to stalo? Co tomu předcházelo?

Abych pravdu řekla, v té době jsem, jako dítě, vnímala jen to, že atmosféra nejen u nás doma, ale i v našem okolí, byla velmi smutná a napjatá. Později mi to rodiče vysvětlovali ze svého pohledu a něco jsem se pak dočetla i já sama.

Po ukončení války byl velký nedostatek všeho, stále platil tzv. „přídělový“ systém na nákup potravin i některého oblečení. Pamatuji si, že k nám domů, vždy v určitý den v měsíci, chodila paní domovnice, která podle počtu osob v domácnosti, odstříhávala z určitých bločků „čtverečky“ s uvedeným množstvím určitého zboží a moje maminka převzetí musela vždy potvrdit podpisem.

Za tohoto nedostatku se rozmáhal tzv. „černý trh“ s různým zbožím, např. káva i maso, potřebné věci, které na příděl nebyly, ale stály mnohonásobně více. Lidé by si i rádi nakoupili za své peníze, ale zásobování v republice bylo nedostatečné. Takže se stalo, že se tehdejší vláda dohodla na určitých změnách, které by omezily množství peněz mezi lidmi a došlo by k jejich určité řízené regulaci a také řízeného zásobování zbožím v obchodech a tím odstranění „černého trhu“, kde byly ceny zboží daleko vyšší a stát nad tím ztrácel kontrolu. S připravovanou změnou měnového systému měl být zrušen a také byl, přídělový systém zboží na „lístky“.

Tato situace souvisela částečně i s předchozí měnovou reformou v roce 1945, ihned po válce. Po ukončení války se platilo různými penězi – Čechy, Morava a Slezsko měli „protektorátní“ peníze, platilo se i německými penězi či slovenskými korunami. Ti, kteří si za války nastřádali velké množství peněz, měli je v záložnách, ale nemohli je vybírat, jen na výjimečné účely a na úřední povolení. O tyto peníze střadatelé měnovou reformou o 8 let později přišli zřejmě zcela. Těch válečných peněz bylo moc, takže vláda potřebovala tím vyřešit i tento problém.

 

OTÁZKA Č. 3: Jak tato významná reforma probíhala?

To, že tato změna bude provedena a kdy, věděl jen úzký okruh zainteresovaných lidí, aby nedošlo ještě před tím mezi lidmi k panice a k nežádoucím nepokojům. Bylo to provedeno po vzoru Sovětského svazu, který pak měl vliv na další vývoj života v Československu. Poměr směny starých a nových peněz byl dán určitým klíčem, jak jsem už výše uvedla. Rozdíl byl např. i v tom, zda se jednalo o soukromé osoby, kdy byli zvýhodněni komunisté, nebo podniky – např. státní zemědělská družstva, či soukromí podnikatelé, kterých však už ubývalo.

Pro srovnání – za dřívější cenu 50 housek byla nově jen 1 houska. Výplatu dříve dělníci dostávali ve 2 částkách – tzv. „zálohu“ v první polovině měsíce a doplatek závěrem za odpracovaný měsíc. Při přepočtu vyplacené zálohy přišli někdy lidé na to, že jim nezbylo na živobytí do výplaty nic. Proto také byly zaznamenány i nepokoje zejména dělníků.

Souhrnem lze říci, že stát své vlastní občany obral, o co mohl.

 

OTÁZKA Č. 4: Proč o tom představitelé den před tím lhali?

Domnívám se, že se vládní činitelé sami obávali, co by mohlo nastat, kdyby tento záměr dali veřejnosti ve známost už dříve. Lidé by vykupovali, co by bylo možné. To stejně údajně probíhalo, protože někteří buď tušili, nebo se k nim dostala nějaká hláška, že něco bude, ale nevěděli přesně kdy. Další velké obavy určitě byly i z velkých demonstrací proti komunistické vládě, která by své vládnutí nemusela ustát.

 

OTÁZKA Č. 5: Jaká byla nálada ve společnosti?

O náladě ve společnosti se dá už vytušit, že nebyla nikterak jásavá. Sama vím, že se např. v naší rodině rodiče a příbuzní navzájem povzbuzovali, že snad zase bude líp, ale strach, jestli se zase něco takového znovu nestane, přetrvával dlouho. Na měnovou reformu totiž doplatili zejména obyčejní lidé, kteří přišli i o to málo, co měli.

 

OTÁZKA Č. 6: Věřili lidé stále vládě, když jim takto lhali?

Nedůvěra společnosti po této zkušenosti přetrvávala řadu let. Vím, že při různých debatách dospělých, vyjadřovali pochyby, jestli to, co vláda chystá pro zlepšení života, je pravda nebo jen nevýznamné řeči, které mají pomoci jen ke zlepšení obrazu vládnoucí strany. Lidé nemohli zapomenout, jak se jim do posledních dnů lhalo. Vládnoucí funkcionáři si na dlouhou dobu u většiny lidí důvěru získávali jen velmi těžce. Řada poctivých komunistů také doplatila na to, že jim vedení říkalo, aby se nezúčastňovali velkých nákupů, jak se začalo pár dnů před tím projevovat. Poslechli a své úspory neutratili a také o ně přišli. I jejich důvěra ve vedení byla silně zviklaná.

 

OTÁZKA Č. 7: Jakým způsobem se bankovky směňovaly?

Ve starých novinách – Rudém právu – je možné se i dnes dočíst, že oznámení předsedy vlády o konci platnosti stávající měny bylo uskutečněno předposlední den v květnu 1953,a  že platí jen do 31. 5., tj. následující den. Byl to pro všechny opravdu velký šok, protože 31. 5. byla neděle a obchody nebyly otevřené. Úspory lidí se staly téměř bezcenné.

Výměna peněz od 1. 6. 1953 začala probíhat na řadě míst – nejen v bankách, ale i na poštách, na národních výborech dokonce i v hospodách a i jinde, kde na to měly dohlížet stanovené komise. Při vší té kalamitě, byli na tom lépe ti, kteří měli peníze uloženy v bance, kde se měnily úspory při méně než 5.000,-  Kč v poměru 1:5, což byl asi v danou chvíli nejvýhodnější kurz.  Čím vyšší byla uspořená částka, tím více nevýhodný kurz směny – při 20.000,- Kč dostali lidé 10x méně, do 50.000,- Kč směnili v kurzu 25:1, nad 50.000,- Kč v kurzu 30:1. Nejhorší pak bylo, když měl někdo peníze nastřádány doma – směna u nich byla v kurzu 50:1. Myslím, že to byl právě případ mých rodičů, kteří se chystali k nákupu už zmíněného nábytku, nálada proto u nás doma byla velice ponurá. Nevím ale, kolik měli mí rodiče našetřeno, určitě to nebyly závratné sumy, protože šetřili jen z výplaty tatínka, ale rozhodně je to hodně poškodilo. Maminka byla tenkrát vyměnit peníze v bance, když jsme se vrátily domů, seděla dlouho bez hnutí, nemluvila a plakala. Když přišel domů tatínek, nebylo mu taky do řeči, ale vím, že řekl „hlavně že žijem“. To jsem si zapamatovala napořád, a když se něco zrovna nedaří, vždycky si na tu jeho větu vzpomenu.

Nové bankovky byly – papírové,  v hodnotách – 100,- Kč/ 50,- Kč/ 25,- Kč/ 10,- Kč/ 5,- Kč/ 3,- Kč/ 1,- Kč a mince (niklové) – v hodnotách 25 hal./ 10 hal./ 5 hal./ 1 haléř, přičemž 1 Kč obsahovala 100haléřů.

 

OTÁZKA Č. 8: Získaly po čase banky opět důvěru?

Myslím, že to nějakou dobu trvalo. Lidé se báli, že jejich peníze nejsou jisté ani v bankách.  Nějaký čas trvalo, než začali bankovní úřady lidé vnímat tak, že jim mohou svěřit své úspory. Po nějakém roce i mí rodiče po menších částkách ukládali peníze „do banky“. Bylo tam určité procento zhodnocení a to se vždycky připsalo při novém vkladu do „vkladní knížky“. Byla ve formátu trochu menší A5, v červených měkčích deskách a pro mě tehdy až magicky tajemná. Asi proto, že se neukazovala pokaždé a každému. V bance se mi tenkrát, jako malé, moc líbilo. V bance, kam jsme s maminkou chodily, byla velice prostorná hala, s řadou přepážek a uprostřed haly byly dlouhé, tmavě hnědé sedačky. Čekalo se vždy na vyvolání čísla, které se vyzvedlo vždy při příchodu, a do té doby lidé mohli využít měkkého sezení.

 

OTÁZKA Č. 9: Vyřešilo to problém s přídělovými lístky?

Přídělové lístky na potraviny a šatstvo měly původně řešit vždy nedostatek zásobování zbožím, kdy selhává stát. U nás byly aktuálně zavedeny za 2. světové války Německem a jakkoli si lidé mysleli, že válkou tento systém skončí, nebylo tomu tak. Dokonce se říkalo, že za války byl příděl i vyšší, než po skončení války. Protože náš stát nestíhal také zásobovat lidi potřebným zbožím a lidé měli dost peněz na nákup, ale neměli je za co udat, systém se udržel do měnové reformy v roce 1953. Po zrušení přídělových lístků chvíli trvalo, než se lidé po krachu svých peněz vzpamatovali a zjistili, co a kolik čeho si mohou za své peníze koupit. Stát mezitím stačil pozvolna srovnávat zásobování trhu s poptávkou a lidé si na život bez přídělového systému záhy zvykli.

 

Dnes můžeme říci, že si nikdo takové vypjaté situace neumí představit. I když lidé mají všeho dostatek a mnohdy si někteří toho neváží, současná doba začíná být náročná, v souvislosti se zdražováním téměř všeho. Důsledek nepokojů ve světě je alarmující a ať chceme nebo ne, má vliv i na okolní svět, který není součástí těchto konfliktů.

Jsem rád, že v dnešní době se zatím nemusí řešit tyto výše popsané problémy a doufám, že se v budoucnu nebudou opakovat. Pro dnešní život by to bylo pro obyvatele dost náročné a mnozí by se s tím těžko vyrovnávali.

 

Zdroje:

  • https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskoslovensk%C3%A1_m%C4%9Bnov%C3%A1_reforma_(1953)
  • https://edu.ceskatelevize.cz/video/3026-menova-reforma-1953
  • https://www.idnes.cz/ekonomika/domaci/menova-reforma-1953-listky-uspory-ksc-zlodejina.A180601_405038_ekonomika_hm1

Článek Vzpomínky pamětníků – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

]]> Informační systémy v dopravě – seminární práce https://studijni-svet.cz/informacni-systemy-v-doprave/ Sun, 30 Oct 2022 01:58:47 +0000 https://studijni-svet.cz/?p=24024   Otázka: Informační systémy v dopravě Předmět: Informační systém firmy Přidal(a): Henja   Seminární práce Slezská univerzita v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, Katedra ekonomiky a managementu   Obsah ÚVOD INFORMAČNÍ SYSTÉMY V DOPRAVĚ INFORMAČNÍ SYSTÉMY V SILNIČNÍ DOPRAVĚ IDOS NÁKLADNÍ SILNIČNÍ DOPRAVA INFORMAČNÍ SYSTÉMY V ŽELEZNIČNÍ DOPRAVĚ INISS-Integrovaný informační systém stanice MAVIS OSTATNÍ ... Read more

Článek Informační systémy v dopravě – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

]]> informatika

 

Otázka: Informační systémy v dopravě

Předmět: Informační systém firmy

Přidal(a): Henja

 

Seminární práce

Slezská univerzita v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, Katedra ekonomiky a managementu

 

Obsah

 

ÚVOD

Neustále rozvíjející se doprava si žádá i vznik stále zvětšujícího se okruhu užívání informačních technologií. Tato seminární práce se věnuje základním informačním systémům užívaných v dopravě, jak z pohledu cestujícího, tak i podniku, jež využívá dopravu jako primární či sekundární část.

Samotná práce je rozdělena do čtyř kapitol. Seminární práce obsahuje pouze základní informace a technologie, které se v jednotlivých odvětvích dopravy vyskytují.

První kapitola se věnuje popisu informačních systému.

Druhá kapitola je věnována silniční dopravě. Její podkapitola je zaměřena na základní Informační systémy používané na území České republiky převážně ve veřejné silniční dopravě.

Kapitola třetí je věnována železniční dopravě. Obsahuje tři podkapitoly. V úvodu této kapitoly jsou popsány prvky informačních systému na železnici. První podkapitola informuje o informačním systému INISS, a druhá o informačním systému MAVIS. V závěru kapitoly jsou základními informacemi popsány zbylé informační systémy užívané na české železnici.

Čtvrtá kapitola je věnována dopravě letecké.  Zaměřuje se na rezervační systémy pro cestující. Seminární práce popisuje dva nejvíce užívané rezervační systémy AMADEUS A GALILEO.

Práce je věnována informačním systémům zamřených převážně na cestující využívající hromadnou dopravu.

 

1.     INFORMAČNÍ SYSTÉMY V DOPRAVĚ

Informační systém můžeme klasifikovat jako soubor propojených informací. Mezi jeho články můžeme zařadit:

  • informace,
  • informační technologie,
  • lidé,
  • organizace práce,
  • řízení chodu systému

Informační systémy (dále jen IS) v dopravě můžeme zařadit mezi její bezprostřední rozvoj. IS lze chápat jako zařízení sloužící ke sběru, kontrole, zpracování a následnému poskytování dat. Informační systémy můžeme rozdělit do dvou základních kategorií a to:

  • počítačové,
  • papírové

Hlavní úlohou samotných IS je tak efektivní informování všech uživatelů informačních systémů. [1]

I přes tyto společné základní funkce-výhody, má každá firma svá specifická přání. Jiné požadavky na informační systém bude mít zcela jistě firma, která má dopravu jako hlavní činnost než podnik, jež má dopravu pouze jako činnost doplňkovou. Díky těmto výhodám se staly IS nedílnou součástí práce managementu, a dokážou firmu stavět do její konkurenceschopnosti.

Pojem informace je v literatuře mnohokrát zmiňován a definován. V nejobecnějším slova smyslu se informace chápe jako údaj o reálném prostředí. O jeho stavu a procesech v něm probíhajících. Informace snižuje nebo odstraňuje neurčitost systému (např. příjemce informace); množství informace je dáno rozdílem mezi stavem neurčitosti systému (entropie), kterou měl systém před přijetém informace a stavem neurčitosti, která se přijetím informace odstranila. [2]

 

V současné době můžeme rozdělit potřebu informovanosti dle následujících funkčností IS:

  • IS poskytující před jízdou
  • IS poskytující informace během jízdy
  • IS ve vozidlech veřejné hromadné dopravy a MHD
  • IS používané pro optimalizace a plánování dopravy[3]

 

2.     INFORMAČNÍ SYSTÉMY V SILNIČNÍ DOPRAVĚ

Pojem silniční doprava je chápána jako individuální či veřejná doprava probíhající za použití dopravního prostředku zpravidla po silnicích či zpevněných cestách.

Silniční doprava jako důležitý úsek lidské činnosti je díky neustálému vývoji lidské společnosti brána jako nepodstatná část každodenního života. Doprava jako taková vznikla primárně díky přebytkům výroby, které se zasloužily o zárodek výměnného obchodu. Původ prvních dopravních „vozidel“ je datován 5000 let zpět. Postupně se vývoj vozidel probral přes dvoukolá vozidla od římských a egyptských konstruktérů až po vychytané a konstruktérsky výjimečné sportovní vozy.

Také tehdejší síť nebyla zanedbávána. Například Číňané začali své širé cesty, určené pro přemístění jak osob, tak i věcí, stavět okolo roku 4000 př. n. l. Egypťané a Babyloňané své cesty začali dláždit. Avšak Římané dokázali číslo silnic a dálnic vytáhnout až na úctyhodných 150 000 km. Cesty byly široké až bezmála 8 m. Skládaly se z celkem čtyř vrstev. Kolem těchto silnic byly po celé délce vystaveny milníky, které informovaly o délce vzdálenosti od východiska cesty. Už v těchto dávných dobách můžeme mluvit o informačních systémech využívaných v dopravě.

Osobní silniční hromadná doprava také nezůstává zapomenuta a cestující mají stále rozšiřující se množství aplikací informujících o dopravě. Tato doprava je provozována za předem určených tarifních a přepravních podmínek. [4]

 

a.      IDOS

Jedním z nejrozšířenějších a základních informačních systému týkající se silniční osobní dopravy je IDOS (Informační dopravní systém) užívaný jak v počítačové verzi, tak ve verzi mobilní. Díky svému jednoduchému ovládaní a skvělé přehlednosti dokáže IDOS používat téměř každý. Systém dokáže shromáždit data týkající se téměř všech druhů dopravy. Dokáže vyhledávat jak vnitrostátní, tak mezinárodní spojení. V jeho databázi jsou zařazeny i mezinárodní spoje mající na našem území pouze zastávky. Nejčastějšími poskytovateli dat do této databáze jsou dopravci, provozovatelé dráhy či krajské a městské úřady.

IDOS nabízí svým uživatelům základní funkce a to:

  • vyhledání optimálního spoje a případných přípojů,
  • odjezdy z dané stanice či zastávky,
  • doplňující informace k výše uvedeným funkcím (řazení vlaku, omezení jízdy, kilometrická vzdálenost mezi stanicemi, výše jízdného apod.),
  • volba užitých dopravních prostředků, volba počtu přestupů, časové vymezení pro spoj apod.

S neustále zvětšující se náročností cestujících zde přibyla i možnost zakoupení jízdenek přímo přes systém IDOS. Ten dokáže nejen vyhledávat spojení z místa A do místa B, ale mimo jiné dokáže v rámci polohy najít nejvhodnější variantu cesty. Aplikace IDOS má mimo jiné informace ze všech měst, která nabízí pro své občany MHD. K dispozici má také jízdní řády vlaků a autobusů na území České republiky.[5]

 

b.      NÁKLADNÍ SILNIČNÍ DOPRAVA

Ani nákladní silniční doprava není v tomhle ohledu ochuzena. Pro kontrolu pohybu vozidel a přepravu zásilek jsou používány nejrůznější systémy, které dokážou logisticky rozmístit a naplánovat cestu jak zásilky, tak vozidla. Na českém trhu se takovými systémy zabývá firma Eltodo, která používá pro řízení dopravy svůj vlastní systém s názvem Gantry Server Dis Els-Dis 2.0. [6]

 

3.     INFORMAČNÍ SYSTÉMY V ŽELEZNIČNÍ DOPRAVĚ

Část železniční se zabývá informačními systémy v železniční dopravě převážně z pohledu cestujícího. Základní informační zařízení z pohledu cestujícího lze chápat jako odjezdové a příjezdové tabule a tabule na nástupištích.

Tyto tabule, jež jsou v majetku SŽDC (Správa železniční dopravní cesty-provozovatel dráhy v ČR), jsou prvotním informačním systémem, se kterým se cestující během přepravy setká.

Mezi další prvky informačního systému v železniční dopravě pro cestující patří základní knižní jízdní řád, vývěsné jízdní řád či seznamy příjezdů a odjezdů vlaků.[7]

Doby, kdy České dráhy (dále jen ČD) vlastnily monopol pro přepravu cestujících nákladní i osobní drážní dopravy jsou ještě nedávnou minulostí. V současné sobě můžeme na českých železničních dopravních cestách vidět mimo jiné i soukromé dopravce. Zaměříme-li se na hlavní koridorovou trať Ostrava-Praha, můžeme zde volit hned tři dopravce. V pravidelných intervalech zde odjíždí modré vlaky ČD, žluté soupravy společnosti Regio Jet a černé jednotky společnosti Leo Express.

S neustále rostoucím množstvím cestujících roste přímo úměrně i potřeba informovat a předávat informace dále. Přímo úměrně roste i náročnost informovanosti cestujících. Zaměříme-li se na cestující s omezenou možností pohybu, je zde potřeba informovanosti mnohokrát větší než u běžných průměrných cestujících.

Informační systémy mají tvořit komplexní funkční celek s cílem poskytovat aktuální, přesné a ucelené podávané informace. K dosažení tohoto cíle došlo ke spojení informačních a komunikačních technologií přímo s vozy jednotlivých dopravců. Cestujícím jsou tak díky těchto informačních systémů předávány aktuální informace o poloze, následujících stanicích a zastávkách. Někteří dopravci svým cestujícím předávají také informace o aktuálním zpoždění, aktuální provozní rychlosti či návazných autobusových či vlakových spojení.

Nejčastěji zaváděným informačním systémem je Integrovaný informační systém stanice INISS. Systém byl uveden do provozu Českými dráhami roku 1999 a od té doby je zaváděn do všech zrekonstruovaných nebo nově zřizujících se stanic.

 

a.      INISS-Integrovaný informační systém stanice

Informační systém byl Českými dráhami zaveden do stanic v roce 1999. od tohoto roku je postupně zaváděn do zrekonstruovaných a nove zřizujících se stanic.

INISS zavádí audio-vizuální poskytování informací automatickým procesem. Je schopen sám obstarat hned několik procesů pro informování cestujících, poskytuje informace například o:

  • příjezdech a odjezdech vlaků či autobusů, obsazení kolejí, nástupišť apod.,
  • mimořádných událostech, které nastaly,
  • návazných dopravních spojích (MHD, návazná vlaková spojení apod.),

Konečná informace se k cestujícímu dostane formou staničního hlášení-audio část systému, a vizuální formou pomocí elektrotechnických tabulí a monitorů umístěných ve stanici.

 

INISS ovšem není výhodou pouze pro cestující, ale i samotným pracovníkům je tím to systémem odlehčeno. Z pohledu usnadnění práce pracovníkům INISS dokáže například:

  • provádět automatický provoz staničního rozhlasu, který následně synchronizuje s výpisy na tabulích,
  • automatické řízení hlasitosti staničního rozhlasu dle denní doby,
  • přiřazení informací k tabulím podle dat zadaných v časovém harmonogramu a mnoho dalších funkcí.

Samotný systém je velmi komplexní. V budoucnu se dá hovořit o umožnění plné automatizace procesů, které se týkají vysílání informací k cestujícím.

 

b.      MAVIS

Dalším systémem, se kterým se cestující nejčastěji setká je audiovizuální informační systém MAVIS, jež je součástí železničních vozidel. Hlavní funkcí systému je přenos informací o zastávkách a stanicích jak současných, tak následujících. MAVIS dokáže také předat informace cestujícímu o návazných spojích.

Základním prvkem sestavení informací jsou data o cílové stanici a trase vlaku. Systém je založen na principu jedné řídící jednotky umístěné na stanovišti strojvedoucího. Řídící jednotka zpracuje informace, které dále poskytuje cestujícím v podobě hlasových a vizuálních informací.

 

c.       OSTATNÍ INFORMAČNÍ SYSTÉMY

Mimo výše zmíněné dva informační systémy je v českých stanicích a zastávkách instalována celá řada dalších informačních systému. V seminární práci jsou více rozpracovány pouze dva výše zmíněné, jsou totiž více orientovány na cestujícího než na provoz dopravy jako samotné. [8]

 

4.     INFORMAČNÍ A REZERVAČNÍ SYSTÉMY V LETECKÉ DOPRAVĚ

Letecká doprava, jakožto nejbezpečnější odvětí osobní dopravy, je sama o sobě specifická. Vyniká nejen specifickými potřebami pro dopravní cestu, ale také například i omezeným počtem odbavených cestujících.

S růstem náročnosti cestujících jsou na leteckou dopravu kladeny i vysoké nároky na komfort. V dnešní době má cestující u většiny leteckých společností možnost si vybrat z několik cestovních tříd. Nejčastěji využívanou je druhá třída často označovaná jako Economy class. Jednotlivé cestovní třídy se také liší poskytovaným servisem a poskytovanými službami v rámci tříd.

Nejen pohodlí během cesty je možnost volby komfortu, ale letecké společnosti nabízí také doplňkové služby v rámci odbavení. Do těchto služeb můžeme zařadit přednostní odbavení, vstup do VIP salónků.

Všechny tyto služby je potřeba rezervovat právě přes rezervační systém dané letecké společnosti.

 

a.      GDS-Global Distribution System

Prvotní rezervační systém byl vyvinut pro rezervace letů společnosti American Airlines ve spolupráci se společností IBM. Rezervační systém se používal pro rezervaci míst v letadlech. I přes tuto možnost si však významné letecké společnosti té doby-Delta Airlines či United Airlines, vynalezly své vlastní rezervační systémy. Díky GDS se mohlo do tohoto systému zapojit více jak 600 leteckých společností. Systém neumožňuje pouze rezervaci letu, ale také ubytování či dalších návazných služeb jako například návaznost pozemní dopravy, půjčovny aut a hotely.

V Evropě se vývoj rezervačních systémů trhnul trochu jiným směrem. Jako reakce na americký dominantní postoj v této oblasti byly představeny rezervační systémy AMADEUS A GALLILEO.

 

b.      Rezervační systém AMADEUS

Roku 1987 se na trh dostává, s cílem sjednotit a zabránit vniku amerických systémů, rezervační systém společnosti Amadeus. Za jeho založení se považuje moment, kdy letecké společnosti Lufthansa, Air France, Iberia a SAS, se rozhodly založit vlastní rezervační systém. V současné době Amadeus neobsahuje pouze letecké společnosti, ale také autobusové a železniční dopravce, hotely a další tisícovku služeb.

 

c.      Rezervační systém GALILEO

Zatímco v Evropě vzniká systém AMADEUS, USA vydávají téhož roku obdobný rezervační sytém s názvem GALILEO. Systém zabírá odhadem 35 % evropského trhu. Od založení systému bylo hlavním cílem automatizovat služby cestovního ruchu. Galileo International nabídlo první PC produktu určeného cestovním agenturám fungujícího na principu Windows. Tímto se stala společnost Galileo International průkopníkem elektronického ticketingu či systémů, kde si cestující vytvářejí rezervace sami. [9]

 

ZÁVĚR

Cílem seminární práce bylo popsat základní informační systémy v dopravě. Práce se zabývala převážně základním popisem informačních systémů, které jsou k dispozici pro cestující ve všech odvětvích dopravy.

Seminární práce nepřímo naznačuje, že ne všechna místa využívána cestujícími jsou plně vybavena informačními systémy tak, jako je zvyklost ve větších, dopravně významnějších místech.

Informační systémy jsou dnes nedílnou součástí celkového rozvoje hromadné a individuální dopravy. S rozvojem informačních technologií a zvyšování potřeby informovanosti cestujících se neustále rozvíjí i potřeba zavádět informační systémy do vozidel. Nedílná součást a vybavení dnešních vozů ve všech typech dopravy si žádá cestujícími vyžadovanou Wi-Fi síť. Ta je většinou nedílnou součástí k používání informačních aplikací.

Seminární práce poukazuje na možnosti získávání informací cestujících, návazných spojů a rezervačních systémů používaných v letecké dopravě.

Z pohledu dnešního cestujícího, dle mého názoru, je velmi bohatá možnost, jak získávat informace o dopravních situacích, přípojných spojích a mnoho dalších výhod, právě díky informačním systémům a informačních technologií.

Seminární práce také poukazuje na fakt, že informační systémy jsou dnes nedílnou součástí každodenního fungování veřejné i individuální dopravy.

 

Seznam elektronických zdrojů

  • RAITROVÁ, Hana. Informační systémy pro cestující na železnici [online]. Praha, 2013 [cit. 2020-05-08]. Dostupné z: https://vskp.vse.cz/36837_informacni_system_pro_cestujici_na_zeleznici. Bakalářská práce. Vysoká škola ekonomická v Praze.
  • JONÁK, Zdeněk. Informace. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2020-05-04]. Dostupné z: https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000000456&local_base=KTD.
  • Řízení dopravy ve městech [online]. [cit. 2020-05-04]. Dostupné z: https://www.eltodo.cz/produkty-a-sluzby/dopravni-systemy/rizeni-dopravy-ve-mestech
  • BRABEC, David. Analýza informačních systémů pro cestující ve veřejné dopravě [online]. Pardubice, 2009 [cit. 2020-05-07]. Dostupné z: https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/34140/BrabecD_Analyza%20informacnich_VM_2009.pdf?sequence=1&isAllowed=y. Bakalářská práce. Dopravní fakulta Jana Pernera Univerzity Pardubice.
  • VALENOVÁ, Bc. Jitka. INFORMAČNÍ A NAVIGAČNÍ SYSTÉMY V DOPRAVĚ [online]. Pardubice, 2009 [cit. 2020-05-07]. Dostupné z: https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/34332/ValenovaJ_Informacni%20a%20navigacni_JJ_2009.pdf?sequence=1&isAllowed=y. Diplomová práce. Univerzita Pardubice.
  • IDOS. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2020-05-07]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/IDOS
  • [1] VALENOVÁ, Jitka. Informační a navigační systémy. Dopravní fakulta Jana Pernera, 2009. Diplomová práce. Univerzita Pardubice. Vedoucí práce Ing. Jindřich Ježek, Ph.D.
  • [2] JONÁK, Zdeněk. Informace. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2020-05-04]. Dostupné z: https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000000456&local_base=KTD.
  • [3] VALENOVÁ, Bc. Jitka. INFORMAČNÍ A NAVIGAČNÍ SYSTÉMY V DOPRAVĚ [online]. Pardubice, 2009 [cit. 2020-05-07]. Dostupné z: https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/34332/ValenovaJ_Informacni%20a%20navigacni_JJ_2009.pdf?sequence=1&isAllowed=y. Diplomová práce. Univerzita Pardubice.
  • [4]VALENOVÁ, Bc. Jitka. INFORMAČNÍ A NAVIGAČNÍ SYSTÉMY V DOPRAVĚ [online]. Pardubice, 2009 [cit. 2020-05-07]. Dostupné z: https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/34332/ValenovaJ_Informacni%20a%20navigacni_JJ_2009.pdf?sequence=1&isAllowed=y. Diplomová práce. Univerzita Pardubice..
  • [5] IDOS. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2020-05-07]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/IDOS
  • [6] Řízení dopravy ve městech [online]. [cit. 2020-05-04]. Dostupné z: https://www.eltodo.cz/produkty-a-sluzby/dopravni-systemy/rizeni-dopravy-ve-mestech/
  • [7] BRABEC, David. Analýza informačních systémů pro cestující ve veřejné dopravě [online]. Pardubice, 2009 [cit. 2020-05-07]. Dostupné z: https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/34140/BrabecD_Analyza%20informacnich_VM_2009.pdf?sequence=1&isAllowed=y. Bakalářská práce. Dopravní fakulta Jana Pernera Univerzity Pardubice.
  • [8] RAITROVÁ, Hana. Informační systémy pro cestující na železnici [online]. Praha, 2013 [cit. 2020-05-08]. Dostupné z: https://vskp.vse.cz/36837_informacni_system_pro_cestujici_na_zeleznici. Bakalářská práce. Vysoká škola ekonomická v Praze.
  • [9] RAITROVÁ, Hana. Informační systémy pro cestující na železnici [online]. Praha, 2013 [cit. 2020-05-08]. Dostupné z: https://vskp.vse.cz/36837_informacni_system_pro_cestujici_na_zeleznici. Bakalářská práce. Vysoká škola ekonomická v Praze.

Článek Informační systémy v dopravě – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

]]> Uzlové momenty poválečného vývoje ve světě https://studijni-svet.cz/uzlove-momenty-povalecneho-vyvoje-ve-svete/ Thu, 07 Apr 2022 12:46:18 +0000 https://studijni-svet.cz/?p=23306   Otázka: Uzlové momenty poválečného vývoje ve světě Předmět: Dějepis (seminární práce) Přidal(a): xx   Celý poválečný vývoj byl rozhodujícím způsobem ovlivněn výsledky a důsledky II. světové války. Můžeme jej rozdělit do několika etap.   1945 – 1948 Doznívání válečné spolupráce mezi velmocemi, ale už se objevují vážné rozpory, SSSR nedodržuje dohodnuté smlouvy a závazky. ... Read more

Článek Uzlové momenty poválečného vývoje ve světě se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

]]> dějiny

 

Otázka: Uzlové momenty poválečného vývoje ve světě

Předmět: Dějepis (seminární práce)

Přidal(a): xx

 

Celý poválečný vývoj byl rozhodujícím způsobem ovlivněn výsledky a důsledky II. světové války. Můžeme jej rozdělit do několika etap.

 

1945 – 1948

Doznívání válečné spolupráce mezi velmocemi, ale už se objevují vážné rozpory, SSSR nedodržuje dohodnuté smlouvy a závazky. Pomocí nátlaku SSSR  se kolem něj formuje blok socialistických států, vzniká světová socialistická soustava. Státy ještě spolupracují při vzniku OSN (1945, hl. orgány jsou Valné shromáždění a Rada bezpečnosti, prvním generálním tajemníkem byl norský diplomat Trygve Lie, dnes António Guterres) Poslední věc, na které se velmoci dohodly, byly mírové smlouvy s německými satelity v roce 1947. Jinak se mezinárodní vztahy postupně zhoršují. Zodpovědnost nese především Sovětský svaz, který manipulací s volbami a nátlakem podpořil vznik komunistických režimů v Polsku, Bulharsku, Maďarsku, Rumunsku, Albánii, Československu, rozjíždí se také problém v uspořádání Německa. První, kdo si všiml tohoto vývoje, byl W. Churchill, který již v březnu 1946 pronesl památný projev ve Fultonu – konstatoval rozdělení Evropy na Východ a Západ, přičemž na Východě se k moci dostaly komunistické strany, ačkoliv neměly většinovou podporu, obvinil je z totality. Evropa je podle něj rozdělena „železnou oponou“. Zásadnější spory se objevují v roce 1947 v souvislosti s Marshallovým plánem – plán americké pomoci Evropě, pojmenovaný podle státního tajemníka USA George Marshalla, který plán přednesl na mezinárodní konferenci v Paříži. Američané nabízejí velkorysou pomoc při obnově Evropy, ale podmiňují ji dvěma faktory – obnova bude probíhat na principu vzájemné spolupráce mezi státy, tedy žádné dělení na vítěze a poražené, ale společný postup, druhou podmínkou je americká kontrola toho, jak jednotlivé státy zacházejí s poskytnutou pomocí. Plán byl určen všem evropským zemím, které byly poškozeny válkou, tedy i Sovětskému svazu a jeho satelitům. SSSR ale nabídku odmítl a donutil k odmítnutí i své partnery (trapná role ČSR). Plánu se tak zúčastnily jen země mimo sovětskou zónu. Výsledek byl skvělý, už v roce 1949 se účastnické státy dostaly na předválečnou úroveň, začala fungovat ekonomika, ale hlavní bylo to, že se státy naučily spolupracovat – impuls k evropské integraci. Marshallův plán byl ekonomickou variantou nové americké politiky, která byla vyjádřena prostřednictvím tzv. Trumanovy doktríny. Autorem doktríny je americký diplomat G. F. Kennan, vyhlásil ji americký prezident Harry Truman v roce 1947. Principem je zadržování komunismu – zabránit šíření komunismu tam, kde to ještě jde. Šlo o finanční pomoc státům, kde hrozí komunistický převrat – prvními adresáty se tak staly Řecko (probíhá občanská válka mezi demokraty a komunisty) a Turecko (snaha SSSR o ovládnutí Bosporu a Dardanel nátlakem na tureckou vládu). Obě země obdržely vysoké finanční částky na vybudování vojenských základen a na zlepšení domácí ekonomické situace.

Sovětský svaz na situaci reaguje utužením nadvlády nad svými satelity, nyní odmítá jakoukoliv odchylku od své politiky, odmítá respektovat specifika vývoje v jednotlivých zemích a povolena je pouze tzv. sovětská cesta vývoje. Tato politika je také důvodem k pozdější roztržce s Jugoslávií. Nástrojem této nové sovětské politiky se stává Informbyro – orgán sdružující komunistické strany, ty měly být prostřednictvím Informbyra řízeny a ovládány z Moskvy. Členy se staly KS celého sovětského bloku, ale také KS Francie a Itálie, kde bylo komunistické hnutí poměrně silné a KS byly i ve vládě (důkaz nárůstu prestiže kom. ideologie po II. svět. válce). V čele byl A. A. Ždanov. Projevem této nové politiky SSSR je vyslání sovětských poradců do satelitních zemí, ekonomické reformy po vzoru Sovětského svazu (industrializace, kolektivizace), politické procesy atd.

 

1948 – 1956

Vrcholná fáze tzv. Studené války – jde o soupeření dvou protikladných světových soustav, které se odehrává všemi prostředky kromě otevřené války. Soupeří se ve všech oborech lidské činnosti. Válce se oba bloky vyhýbají, protože od r. 1949 disponuje i Sovětský svaz atomovou bombou a obě supervelmoci vědí, že jaderná válka by vedla ke zničení celé planety („jaderný šach“), tak hledají jiné formy boje a usilují o vzájemné oslabení či zničení. Je dokončeno budování obou soustav, vznikají organizační struktury jak v sovětském, tak v americkém táboře.

 

a) Evropská integrace – navazuje na Marshallův plán, západní Evropa si ověřila výhodnost spolupráce, a tak ještě před skončením MP začíná hledání cest k prodloužení vzájemné spolupráce. Už v roce 1949 vzniká Rada Evropy (politický orgán), důležitější je ale vznik tzv. Montánní unie (Evropské sdružení uhlí a oceli, 1951). Iniciátory se stávají západoněmecký kancléř Konrád Adenauer a francouzský ministr zahraničí Robert Schumann. Jde o spolupráci v oblasti těžby a zpracování uhlí a železa – viz název, členy se stávají státy Beneluxu, dále Francie, SRN a Itálie. Jde o první krok evropské integrace, rozšířený v polovině 50. let římskou smlouvou – ta už zahrnuje celkovou hospodářskou spolupráci, vzniká Evropské hospodářské společenství a Euroatom – organizace pro mírové využití atomové energie. Zvyšuje se také počet členských zemí – není nutno dále rozvádět. Spolupráce se rozjíždí i v oblasti vojenské – v roce 1949 vzniká NATO (Severoatlantický pakt) – sdružuje státy demokratického bloku, založeno na principu kolektivní sebeobrany – útok na jednoho člena je útokem na celé společenství.

 

b) Integruje se i sovětská zóna – Po Informbyru, které má na starosti politické záležitosti vzniká v roce 1949 RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci). Ta je založena na dlouhodobém plánování ekonomického vývoje v celém sovětském bloku, hlavním principem je, aby ta spolupráce byla nejvýhodnější pro SSSR, který musí být ekonomicky silný na souboj se Západem. Ekonomiky socialistických zemí byly podřízeny zájmům Sovětského svazu, takže třeba ČSR s tradicí lehkého a spotřebního průmyslu bylo vtlačeno do pozice „velmoci“ v oblasti těžkého průmyslu – těžba uhlí a zpracování oceli – vznikají velké průmyslové podniky v Ostravě, na Kladně atd. – dodnes problémy, protože jsme neměli ani dost uhlí ani železnou rudu – vše se dováželo ze SSSR. Platili jsme uranem, který těžili političtí vězni. V roce 1955 pak vzniká také orgán vojenské spolupráce – Varšavská smlouva. Záminkou ke vzniku se staly tzv. Pařížské dohody, podle kterých získává SRN plnou suverenitu, tedy může mít vlastní armádu a vstupuje do NATO i dalších evropských struktur. Varšavská smlouva měla vojenské velení, které mělo na starosti vojenské operace, a politické vedení, které koordinovalo politiku členských zemí a postupně převzalo funkci Informbyra, které bylo zrušeno v roce 1956.

 

Dochází také k prvním střetům mezi velmocemi – zásadní spory se objevují při řešení tzv. německé otázky – tedy poválečného uspořádání Německa. To bylo rozděleno na 4 zóny pod správou jednotlivých velmocí (USA, SSSR, F, VB) a měl být realizován program 4D (viz důsledky II. sv. války). Od začátku ale úplně jiný vývoj v západních zónách – obnoven pluralitní politický systém (obnoveny 4 pol. strany – sociální demokracie, liberálové, křesťanští demokraté a komunisté), zahájeny ekonomické reformy založené na principu tržní ekonomiky, zóny se zapojují do Marshallova plánu. V sovětské zóně obnovena jen jedna politická strana – Jednotná socialistická strana Německa (SED), ostatní zakázány, probíhají ekonomické reformy podle sov. vzoru – znárodňování, pozemková reforma, kolektivizace atd. Nezapojení do MP. Od začátku tedy velké rozdíly ve vývoji. V roce 1947 vzniká spojením britské a americké zóny tzv. Bizónie, v dubnu 1948 je připojena i francouzská část a vzniká Trizónie. Na konferenci v Londýně je rozhodnuto o vytvoření státu z Trizonie. Proti tomu protestuje Stalin, chce alespoň celý Berlín, který se nachází v sovětské zóně a je také rozdělen. Po neúspěchu zahajuje v 7/1948 blokádu Berlína – 1. berlínská krize. Chce odříznout západní Berlín a vynutit si jeho připojení. USA ale reagují vytvořením tzv. leteckého mostu a zásobují západní Berlín ze vzduchu. V 5/1949 uznal Stalin porážku a blokádu ukončil. Spor končí vznikem dvou německých států – 9/1949 vzniká ze tří západních zón Spolková republika Německo (prezident Th. Heuss, kancléřem K. Adenauer). Stát se zapojuje do demokratických evropských struktur. 10/1949 pak je vyhlášena Německá demokratická republika (prezident W. Pieck, premiér Otto Grottewohl). Stát se stává dalším sovětským satelitem.

 

Korejská válka – místo nejtěžšího střetu mezi supervelmocemi. Korea osvobozena z jihu Američany, ze severu Sovětským svazem, území rozděleno podle 38. rovnoběžky. Roku 1948 je rozdělení potvrzeno vznikem dvou států – na severu Korejská lidově demokratická republika pod nadvládou komunistů, podporována SSSR, v čele Kim Ir-Sen, na jihu Korejská republika, podporována USA, v čele Li Syn Man. R. 1950 zaútočila severokorejská armáda podporována SSSR na jižní Koreu, obsazena většina území až na tzv. Pusanský perimetr.  Jižní Korea se obrací na OSN, ta označuje KLDR za agresora a rozhoduje o mezinárodním vojenském zásahu (16 zemí, ale 90 % Američanů). Intervence změnila poměr sil, Severokorejci vytlačeni, naopak obsazena většina severní Koreje, fronta se blíží k čínským hranicím – zásah milionu čínských „dobrovolníků“ vrací frontu na úroveň 38. rovnoběžky (11/1950), tady boje pokračují až do roku 1953. Neustále probíhají mírové rozhovory, ale Stalin je blokuje, doufá ve sjednocení pod komunistickou nadvládu. Příměří nakonec uzavřeno až na pařížské konferenci v 7/1953 po Stalinově smrti. Potvrzuje rozdělení poloostrova na dva samostatné státy. Výsledkem je více než 5 mil. mrtvých, z toho asi 54 tisíc Američanů, vznik SEATO, ANZUS.

Vnitřní vývoj v západním bloku – zvyšování napětí se promítlo i do situace v USA – ve vnitřní politice se projevuje obava z komunismu – vrcholí „honem na čarodějnice“, který rozpoutal senátor MC Carthy – „mccarthysmus“ – fanatické vyhledávání a pronásledování komunistů v USA – poprava manželů Rosenbergových (špioni pro SSSR, díky nim pravděpodobně Sovětský svaz získal tu atomovku), Ch. Chaplin nevpuštěn zpět do USA kvůli „podivným“ kontaktům atd. V zahraniční politice uplatněna tzv. Eisenhowerova doktrína – přechod od zadržování k zatlačování komunismu (D. Eisenhower vystřídal ve funkci prezidenta H. Trumana – 1952). Šlo o snahu co nejvíce omezit šíření komunismu, hlavně tam, kde byla šance vývoj zvrátit.

 

Sovětský blok – posíleno komunistické hnutí o Čínu, kde komunisté pod vedením Mao Ce – tunga dovedli úspěšně ke konci desetiletí trvající občanskou válku (1949), naopak dokončena roztržka s Jugoslávií – spor mezi Stalinem a Josipem Broz – Titem vrcholí vyloučením Jugoslávie ze svazku socialistických zemí. Tito se jako jediný diktátor vzepřel Stalinovi, Jugoslávie vstupuje do tzv. třetího světa (ve spojitosti s dekolonizací – viz dále). Důsledkem roztržky je upevňování vlivu Sovětské svazu v satelitech, vrcholí politické procesy se všemi, kteří by se mohli protivit Stalinově vůli (viz politické procesy v ČSR). Stalin v roce 1953 umírá a všichni doufají v obrat ve vývoji (nepokoje v NDR, Polsku, ČSR), bohužel naděje se nepotvrdily. Stalina po boji mezi stranickými špičkami v SSSR vystřídal Nikita Sergejevič Chruščov. Ten v roce 1956 na XX. sjezdu KSSS odhalil Stalinovy zločiny, odsoudil jeho kult osobnosti a stalinismus označil za zločinecký režim. Nová naděje pro sovětské satelity, ale opět marná, jak ukázal další vývoj.

 

1956 – 1975

Tzv. 1. fáze koexistence dvou rozdílných soustav. Končí nejhorší období konfrontace, oba bloky začínají hledat cestu ke vzájemnému soužití, hledají se možnosti spolupráce. Klesá hrozba světové války. Tato cesta začíná již v roce 1955 na ženevské Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Sešli se zástupci SSSR, VB, USA a Francie a jednali o německé otázce (nedohodli se) a také o Rakousku (dohoda o stažení vojsk, sjednocení země, která vyhlašuje neutralitu). Následuje uvolnění napětí v mezinárodních vztazích, začínají se rozvíjet kontakty. Přesto se objevuje v mezinárodních vztazích několik kritických momentů:

a) II. berlínská krize – příčinou je tzv. odliv mozků z NDR do SRN, způsobený obrovským rozdílem ve vývoji obou německých států, SRN prosperuje a rozvíjí se, V NDR trvalá hospodářská krize, nízké mzdy, drahota, nízká životní úroveň. Proto během 50. let emigrovalo z NDR více než 2 miliony lidí, nejvíce představitelů inteligence – vědci, lékaři, učitelé, umělci atd., většinou přes rozdělený Berlín. Chruščov tedy v roce 1960 opět žádá sjednocení Berlína pod vládou NDR, a když mu ostatní velmoci nevyhověly, bylo rozhodnuto o stavbě Berlínské zdi (1961), která izolovala západní část Berlína, přerušeno veškeré spojení obou částí, průchod jen přes Braniborskou bránu. Později při pokusech o překonání zdi zabity desítky lidí, kteří se přes ni snažili emigrovat.

 

b) Karibská krize – způsobena situací na Kubě – 1959 – provedli komunisté pod vedením Fidela Castra převrat, svržen diktátor F. Batista a nastolen komunistický režim. Castro provádí sociální a ekonomické reformy, které končí katastrofou – narůstá nespokojenost, která vrcholí v roce 1961 invazí v zátoce Sviní – pokus kubánských emigrantů o svržení Castra, podporovaný a organizovaný CIA, skončil fiaskem. Do situace se vložil Sovětský svaz, kterému vyhovuje spojenec v těsné blízkosti USA. Začínají sovětské dodávky potravin a dalších surovin na Kubu. Roku 1962 se Rusové pokoušejí dopravit na Kubu komponenty k jaderným raketám. Objeveno výzvědnými letouny USA. Začíná karibská krize. Prezident USA J. F. Kennedy má dvě řešení – radikální – potopit sovětský konvoj (jestřábi) = hrozba světové války, nebo umírněný – zabránit lodím v přistání blokádou a vyjednávat (holubice). Kennedy volí druhou možnost a vyjednává s Chruščovem – nalezen kompromis – SSSR stáhne rakety a již nikdy je tam nepošle, za to USA uznají Castrův režim a stáhnou vojáky z Turecka. Hrozba války zažehnána. Chruščova to o 2 roky později stálo pozici v čele SSSR. Byl odvolán a nahrazen neostalinistou I. Brežněvem.

 

c) Vietnamská válka – po úspěšné válce za nezávislost proti Francii (končí masakrem u Dien Bien Phu, 1954) vznikají dva státy, na jihu Jižní Vietnam, v čele diktátor Ngho Dinh Diem, opírá se o podporu USA, na severu Vietnamská demokratická republika, v čele Ho Či Min, komunistický režim, který má řadu sympatizantů i na jihu. Diemův režim ztrácí podporu, 1963 je diktátor svržen a zavražděn, moc přebírají generálové, hrozí invaze ze severu. USA chtějí zabránit šíření komunismu a hledají záminku k zásahu – 1964 – incident v Tonkinském zálivu (ostřelování amerického plavidla severovietnamskými děly), poté zahajují USA podporu jihovietnamského režimu. Začíná vietnamská válka, kdy bojují jednotky jižního Vietnamu společně s Američany proti Vietcongu (S. Vietnam), který podporují i jihovietnamští partyzáni. Boj veden převážně v džungli, krutosti na obou stranách, likvidace civilistů, defolianty, napalm… atd. Počet Američanů roste, na konci 60. let dosáhl počtu půl milionu vojáků. Válka ale ztrácí podporu i v USA (hippies). Definitivní zlom přináší r. 1968 tzv. ofenzíva TET, kdy jednotky Vietcongu zaútočily na důležitá města na jihu. Útok byl tvrdě odražen, ale brutalita vyvolala v USA vlnu protestů a po ní začíná stahování amerických vojáků z Vietnamu. To je ukončeno r. 1973 – vietnamizace konfliktu – začíná převaha severu, která vrcholí roku 1975 spojením celého území pod komunistickou nadvládou. Pro USA obrovské trauma, dodnes existuje vietnamský komplex, zemřelo asi 57 000 Američanů.

 

Přesto pokračoval mírový proces, který vrcholí v 1. polovině 70. let – zmírnění napětí v Evropě – tzv. východní politika západoněmeckého kancléře Willy Brandta – podepsána řada smluv, zmírňujících napětí v Evropě (Německo konečně uznalo polské hranice, podepsány dohody mezi oběma německými státy, které se teprve teď uznaly tzv. de iure a mohly oba vstoupit do OSN, podepsána pražská dohoda – omluva Německa za Mnichov a okupaci a česká omluva za odsun Němců po válce). Probíhají i odzbrojovací rozhovory mezi USA a SSSR – podepsána dohoda SALT I o omezení jaderných zbraní (R. Nixon a L.I. Brežněv). Uvolnění vrcholí v roce 1975 podpisem Závěrečného aktu KBSE v Helsinkách –dohoda mezi Východem a Západem o mírové spolupráci, zásady nevměšování se do jiných záležitostí, socialistické státy přijaly do svých ústav dokumenty o lidských právech, potvrzeny hranice států v Evropě a závazek mírového řešení sporů. Podepsaly téměř všechny státy Evropy, ale i USA, Kanada a další světové velmoci. Víra v lepší budoucnost…

Vývoj v blocích: v západním bloku pokračuje proces integrace a všestranně prospěšné spolupráce, zvyšuje se počet členů EHS, rozvoj demokracie.

 

Sovětský blok: Chruščovův projev na XX. sjezdu KSSS vyvolal naděje na změnu – 1956 – nepokoje v NDR a Polsku – potlačeny, pokus o změnu poměrů v Maďarsku – nejvážnější krize v sovětském táboře v 50. letech – nepokoje a demonstrace v Budapešti, do čela Imre Nagy, povstání se šíří, Nagy vyhlašuje neutralitu Maďarska a vystoupení z VS a RVHP. Zákrok sovětských tanků, stovky mrtvých, povstání potlačeno, Nagy a jeho kolegové popraveni, do čela dosazen János Kádár. Tisíce lidí emigrují (podrobněji SD). Další krize přichází v 60. letech – pokus o reformu v Československu, vrcholící „pražským jarem 1968“ (viz ČSR po válce) Tento i další pokusy ale tvrdě potlačeny = tvrdý kurz Brežněvova neostalinismu – potvrzen tzv. Brežněvovou doktrínou omezené suverenity – jednotné hlasování na půdě OSN podle pokynů SSSR, právo vojenského zásahu všude, kde podle názoru SSSR bude ohrožen socialismus.

 

1975 – 1989

Druhá fáze koexistence. Po uvolnění v první polovině 70. let přichází velké zhoršení mezinárodních vztahů. To je způsobeno především tím, že SSSR nedodržuje zásady dohodnuté v Helsinkách, angažuje se v revolucích v Africe a především v roce 1978 začíná ruská invaze do Afghánistánu, která přerůstá ve válku. To vede ke zvýšení napětí, což se projevuje rozmisťováním jaderných raket středního doletu ve střední Evropě. U nás a v NDR ruských, V SRN amerických, projevuje se i americkým bojkotem olympijských her v Moskvě (následně soc. tábor bojkotuje OH r. 1984 v Los Angeles). Američané začínají s programem Strategické obranné iniciativy (projekt tzv. hvězdných válek), jde o to, kdo vojensky ovládne vesmír (prezident R. Reagan). To stojí obrovské peníze, Američané se zadlužují, ale SSSR se dostává na pokraj ekonomické katastrofy. Objevují se další protesty v socialistickém táboře. Ty největší v Polsku, kde vzniká hnutí Solidarita, v čele s Lechem Walesou, usilující o ekonomické a politické reformy v Polsku. Před vojenským zásahem SSSR zachránil Polsko gen. Wojciech Jaruzelski, který se zmocnil vlády, vyhlásil výjimečný stav a potlačil nepokoje. Změna nastává až v polovině 80. let, kdy se do čela SSSR dostává Michail Gorbačov. Ten chce odvrátit katastrofu a zahajuje mírové rozhovory s USA (řada schůzek mezi Reaganem a Gorbačovem, vedoucích ke skutečnému snižování počtu jaderných zbraní). Gorbačov přichází také s novou politikou, která je charakterizována pojmy perestrojka (přestavba) – jedná se o řadu politických, společenských a ekonomických reforem a glasnosť (otevřenost, informovanost) – o reformách se má otevřeně diskutovat, nesmí být dělány bez účasti veřejnosti, odborníků atd. Mění se také postoj vůči sovětským satelitům. Gorbačov dává najevo, že nebude bránit nikomu v opuštění socialistického tábora, ve všech zemích se rozbíhá proces uvolňování napětí, který pak vrcholí na konci 80. let rozpadem socialistické soustavy. Na přelomu 80. – 90. let probíhají v socialistických zemích změny, vedoucí k obnově demokracie, rozpadá se Sovětský svaz, sjednocuje se Německo, končí Varšavská smlouva i RVHP (podrobněji viz SD).

V demokratickém světě pokračuje proces integrace, Evropská společenství se mění v Evropskou unii, snaha o společnou měnu, bezpečnostní politiku, koordinaci hospodářství, volný trh atd. V 90. letech se se do těchto demokratických struktur postupně zapojují také bývalé socialistické země. (Česká republika vstupuje do NATO v roce 1999, do EU v roce 2004)

Článek Uzlové momenty poválečného vývoje ve světě se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

]]> Válka v Podněstří – seminární práce https://studijni-svet.cz/valka-v-podnestri-seminarni-prace/ Tue, 22 Feb 2022 08:59:35 +0000 https://studijni-svet.cz/?p=23203   Otázka: Válka v Podněstří Předmět: Zeměpis Přidal(a): freon     Obsah Válka v Podněstří Území konfliktu Přírodní podmínky Obyvatelstvo Konflikt Aktéři konfliktu Historie a příčiny konfliktu Průběh konfliktu Ozbrojený konflikt Důsledky konfliktu   Území konfliktu Podněstří, neboli Podněsterská moldavská republika. Jedná se o nezávislý stát ve východní Evropě, který nemá mezi sousedními státy velkou podporu ... Read more

Článek Válka v Podněstří – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

]]>

 

Otázka: Válka v Podněstří

Předmět: Zeměpis

Přidal(a): freon

 

 

Obsah

 

Území konfliktu

Podněstří, neboli Podněsterská moldavská republika. Jedná se o nezávislý stát ve východní Evropě, který nemá mezi sousedními státy velkou podporu a v současné době je podporován téměř jen Ruskem. Původně byl součástí Moldavské SSR, od které se ovšem roku 1991 odtrhl. Moldavská SSR vznikla propojením velké části území Besarábie, která byla obsazena Rudou armádou roku 1940. Zanikla v srpnu roku 1991, a to konkrétně vyhlášením samostatné Moldavské republiky. Podněstří nikdy nezískalo uznání samostatnosti ze strany Moldavské republiky, tamní úřady mluví o Podněsterské republice jako o ,,Levém břehu Dněstru”. Na území Podněstří se dokonce nacházejí části kontrolované Moldavskem, takzvané enklávy. Enklávy jsou území, pod nadvládou jiného státu (v tomto případě Moldavska), ovšem obklopené územím státu jiného.

Podněstří zatím neuznal žádný jiný stát, krom Náhorního Karabachu, Jižní Osetie a Abcházie samostatným. Nutno podotknout, že se také jedná spíše o sporná území, než o státy. Jižní Osetie je velmi sporné území na Kavkazu a Abcházie je prakticky nekontrolované území, které je z právního hlediska součástí Gruzie. Neustálé spory o území s Moldavskem byla jedna z Příčin oné války v Podněstří.

 

Přírodní podmínky

Celé území Podněstří leží ve velmi nížinatých oblastech, v okolí řeky Dněstr. Jedná se o jedinou velkou řeku v této oblasti. V Podněstří se nenachází žádná velká pohoří ani hory. Na severu zasahuje pouze Volyňsko-Podolská vyvýšenina, kde se nachází nejvyšší bod Podněstří. Jde pouze o malou vyvýšeninu uprostřed polí v obci Ploť. Ta dosahuje výšku pouze 273 m. n. m. a je velmi snadno přístupná z pozemní komunikace.

 

Obyvatelstvo

Obyvatel v Podněsterské republice během posledních pár let značně ubývá. Například v roce 2004 bylo obyvatel v Podněstří kolem 550 tisíc obyvatel, ovšem v roce 2014 jich bylo téměř o 50 tisíc méně. V roce 2013 činil přirozený úbytek obyvatelstva -2042 lidí. Logicky jedním z největších problémů současného Podněstří je úbytek pracovních sil a stárnutí obyvatelstva. Česká republika zde působí od roku 2006 v podobě organizace Člověk v tísni, což je humanitární, vzdělávací a lidskoprávní organizace.

 

Konflikt

Jednalo se o konflikt rozpoutaný v květnu roku 1992 a ukončený na konci července téhož roku. Konflikt probíhal mezi ozbrojenými silami Podněstří a Moldavskou armádou. Podněstří bylo navíc podporováno armádou Ruské federace.

 

Aktéři konfliktu

Na jedné straně působily ozbrojené síly Podněstří. Takzvaná Podněsterská armáda. Jedná se o armádu doplňovanou také povinnou vojenskou službou. Dle informací z podněsterských úřadů by mělo být k dispozici asi kolem 80ti tisíc vojáků v záloze, takzvaných záložníků. Může se ovšem jednat o informaci značně zkreslenou. Struktura podněsterské armády není nijak výjimečná, její hlavní jádro tvoří až čtyři motostřelecké brigády. Aktuální počet vojáků (kolem sedmi a půl tisíce) naznačuje, že se jedná o brigády nepříliš početné a slabé.

Pozemní techniku tvoří například osmnáct tanků T-64BV, třicet prehistorických vozidel BMP-1 a pár dalších bojových vozidel a automobilů. Za zmínku stojí snad jen raketomet BM-21 Grad či UAZ-469.

Dále se v arzenálu Podněstří dříve nacházelo deset vojenských vrtulníků, z nichž jsou ovšem ve službě už jen dva (jeden transportní a jeden víceúčelový).

Podněsterská armáda byla ve válce masivně podporována armádou Ruskou, která měla značně větší sílu a širší paletu vybavení. Vojska Ruské federace se v téže roce (1992) účastnila i mnoha dalších konfliktů. Za zmínku stojí například mimo válku v Podněstří i třeba válka v Jižní Osetii či občanská válka v Tádžikistánu.

Proti těmto dvěma silám stála armáda Moldavská, která se připravovala na boj v Podněstří mimo rok 1992 i v roce 2017, kdy tehdejší nový ministr obrany vyhrožoval útokem.

 

Historie a příčiny konfliktu

Během poválečného období se majorita průmyslu celé Moldavské SSR soustředila právě v Podněstří. Pracovní síla nemohla pocházet pouze z Moldavska, tudíž pracovníci přicházeli také z okolních zemí. Hlavně z Ruska a Ukrajiny. Tento příliv pracujících zapříčinil takzvanou ,,Rusifikaci Podněstří”. V Moldavském obyvatelstvu to vzbudilo nacionalistické tendence a byl podán návrh zákona na ustanovení moldavštiny jediným úředním jazykem celé Moldavské SSR.

Tento krok vyvolal obrovskou vlnu nevole v řadách rusky mluvícího obyvatelstva, nejvíce na onom levém břehu Dněstru, kde tvořili Rusové až dvě třetiny obyvatel. Roku 1990 se konal sjezd podněsterských poslanců, kteří se shodli na vznesení požadavku na autonomní Podněsterskou Moldavskou SSR. Tento krok by umožnil Podněstří mít další úřední jazyk (v tomto případě Ruštinu), a vyjít tak vstříc rusky mluvícímu obyvatelstvu. Moldavsko se k návrhu postavilo striktně negativně.

Vzhledem k odmítnutí návrhu ze strany Moldavska se v září téhož roku konal další sjezd, kde byla vyhlášena takzvaná Podněsterská Moldavská Sovětská Socialistická Republika. Jednalo se o svazovou republiku SSSR s konexemi právě na Sovětský svaz.

Ovšem 25. srpna roku 1991 se konal již v pořadí čtvrtý sjezd poslanců v Podněstří, který měl reagovat na těžkou krizi, ve které se nacházel Sovětský svaz. Právě z důvodů této svízelné situace v SSSR byla v Podněstří vydána deklarace o nezávislosti (deklarace o nezávislosti PMR).

Prezidentem byl zvolen Igor Nikolajevič Smirnov, což byl známý podněsterský politik původem z Ruska.

 

Průběh konfliktu

Dvacátého sedmého srpna roku 1991 byl Moldavskými tajnými složkami zajat takřka nově zvolený Podněstří Igor Smirnov spolu s gagauzským představitelem. Tento odvážný, leč dle mého hloupý, krok vedl k extrémnímu vyostření vztahů mezi Moldavskem a Podněstřím.

Oba představitelé byli poměrně dlouho zajati. osvobodit se je podařilo až podněsterskou blokádou velmi důležité tratě Kišiněv-Tiraspol-Oděsa.

 

Ozbrojený konflikt

Válka jako taková vypukla už v roce 1990. Ostrý boj započal až v na jaře roku 1992, nicméně skončil už v létě téhož roku. Nejtěžší boje probíhaly ve městě Bendery.

Bendery: Jedná se o město v Moldavsku, které ovšem náleží právě Podněsterské Moldavské republice. Město obývají právě rusky mluvící lidé. Převažují Rusové a Ukrajinci (kolem 65%). Dále zde žijí minoritně také Moldavané nebo Bulhaři.

Bendery jsou jediné město na pravém břehu Dněstru, které náleží právě Podněstří (je s ním spojeno jediným mostem). Právě to, spolu s převahou Rusů, zapříčinilo líté boje právě na tomto místě.

Ozbrojené boje jako takové trvaly pouhých 80 dní. Napětí mezi Podněstřím a Moldavskem ovšem nezmizelo do nynějška. Konflikt si, i přes své krátké trvání, vyžádal přes tisíc obětí, z toho kolem čtyř set civilistů.

 

Důsledky konfliktu

Válka žádný přímý důsledek nepřinesla. Konflikt a neshody mezi oběma stranami přetrvává prakticky do dnešních dní, byť ve studené formě. Rusko je stále jakýmsi externím patronem Podněstří. Ovšem Podněsterská republika stále nemá sebemenší uznání autonomie z okolních států. Neustálé konflikty v této oblasti určitě na pověsti Podněsterské republice nepřidávají.

 

Citace

  • Válka v Podněstří – Wikipedie. [online]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1lka_v_Podn%C4%9Bst%C5%99%C3%AD
  • Podněsterská armáda – Wikipedie. [online]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Podn%C4%9Bstersk%C3%A1_arm%C3%A1da
  • Tighina – Wikipedie. [online]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Tighina
  • [online]. Copyright © 1996 [cit. 17.12.2020]. Dostupné z: https://blisty.cz/art/88784-moldavska-armada-se-chysta-na-boj-s-ruskem-v-podnestri.html
  • Podněstří – Wikipedie. [online]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Podn%C4%9Bst%C5%99%C3%AD
  • Moldavská sovětská socialistická republika – Wikipedie. [online]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Moldavsk%C3%A1_sov%C4%9Btsk%C3%A1_socialistick%C3%A1_republika
  • Role Ruska v mediaci zamrzlého konfliktu v Podněstří. Valka.cz | Homepage [online]. Copyright © ISSN [cit. 17.12.2020]. Dostupné z: https://www.valka.cz/14499-Role-Ruska-v-mediaci-zamrzleho-konfliktu-v-Podnestri

Článek Válka v Podněstří – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

]]>