Otázka: Psychické zdraví a nemoci

Předmět: Společenské vědy, Psychologie

Přidal(a): Medovník

Psychopatologie = oblast psychologie zabývající se psychickými poruchami a obtížemi, zaměřuje se na činitele, které tyto poruchy vyvolávají a metody, které je odstraňují

DUŠEVNÍ PORUCHY

= změna některých psychických jevů, která se projevuje v chování a prožívání jedince a způsobuje mu problémy v sociální komunikaci a interakci

Příčiny vzniku duševních chorob

• dědičné – zvýšený předpoklad duševní poruchy
  • dědičné vady / zatížení
  • poškození plodu v těhotenství
  • poškození při porodu
• organické – poškození mozku a dalších nervů během života následkem infekční choroby nebo fyzickým poškozením
• chemické – způsobeny chem. látkami – léky, psychoaktivní látky
• sociální– nepříznivé sociální prostředí, způsobeny vnějším působením

Neurózy

• funkční nervová porucha bez onemocnění mozku
• často přechodný charakter
• např. neurastenie (chronický únavový syndrom) nebo fobie (silný iracionální strach)

Psychózy

• vážné neuropsychické poruchy narušující osobnost člověka
• schizofrenie (rozdvojení osobnosti, narušení schopnosti vnímat, co je reálné) nebo bipolární porucha (střídání manických a depresivních stavů)

KLASIFIKACE DUŠEVNÍCH NEMOCÍ

Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (DSM)

• klasifikační schéma, kde jsou poruchy rozděleny do kategorií

ÚZSKOSTNÉ PORUCHY

• = poruchy, pro které je charakteristická úzkost
• panická porucha = bezpříčinný nával úzkosti
• fobie = silný iracionální strach
• obsedantně-kompulzivní porucha = neovlad. myšlení na opakování určité činnosti

SOMATOFORMNÍ PORUCHY

• = poruchy typické poruchou tělesných funkcí, jež mají psychickou podstatu
• hypochondrie = člověk se abnormálně zabývá svým zdravím, strach z nemoci

DISOCIATIVNÍ PORUCHY

• = přechodné změny vědomí a narušení vnímání vlastní identity
• vícečetná osobnost = dva či více osobnostních systémů

PORUCHY NÁLAD

• = chorobné změny nálad
• deprese = pocit smutku, zoufalství, méněcennosti
• manie = abnormálně veselá nálada
• bipolární afektivní porucha = střídání manie a deprese

SCHIZOFRENIE A SCHIZOFRENNÍ PORUCHY

• = ztráta kontaktu s realitou, porucha vnímání, stihomam, halucinace

PORUCHY OSOBNOSTI

• = dlouhodobé nevyléčitelné a sociálně nežádoucí chování
• histrionská porucha osobnosti = trvalá potřeba pozornosti

PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY

• = strach z tloušťky, abnormální pozornost k tělu jedince
• mentální anorexie = hladovění za účelem ztráty hmotnosti
• mentální bulimie = záchvaty přejídání a následné zvracení

STRES

• = stav těle. a psychického přetížení vznikající dlouhodobým působením silného podnětu
• stresor = stresový činitel, negativní životní faktory

DRUHY STRESORŮ

Podle druhu vzniku:

• biologické = v těhotenství, hormonální výkyvy
• fyzikální = hluk, příliš vysoká teplota, otřesy
• psychické = životní události (smrt blízkého, frustrace, maturita)
• sociální faktory = problémy v mezilidských vztazích

Podle délky:

• krátkodobé = nepříjemná situace
• dlouhodobé = úmrtí v rodině

KDE STRES PŮSOBÍ

• myšlení = negativní myšlení, overthink
• emoce = špatná soustředěnost, pokud dlouhodobě – deprese
• chování = plačtivost, vzteklost
• tělesná oblast = zrychlení dechu, nechuť k jídlu

ŘEŠENÍ ZÁTĚŽOVÝCH SITUACÍ

• adaptivní = konstruktivní chování, přijetí situace
  • techniky zvládání stresu
    • relaxace = uvolnění napětí
    • meditace = hluboké zamyšlení
    • imaginace = soustředění se na představu uklidňující atmosféry
• maladaptivní = destruktivní chování (agresivita, návykové látky)

OBRANNÉ MECHANISMY PODLE SIGMUNDA FREUDA

= převážně nevědomé mechanismy, které pomáhají jedinci překonat nepříjemnou situaci

• vytěsnění = vytlačení bolestných podnětů a vzpomínek do nevědomí
• racionalizace = rozumové ospravedlnění chování
• projekce = připisování vlastních motivů, vlastností atd. někomu jinému, případně také přičítání viny za vlastní neúspěch někomu jinému
• regrese = chování nepřiměřené věku
• kompenzace = snaha vyvážit neúspěch v jedné oblasti úspěchem v oblasti jiné
• somatizace = útěk do nemoci

PSYCHOHYGIENA

• = soubor pravidel, které slouží k udržení či znovuzískání duševní rovnováhy
• Duševní zdraví = stav duševní pohody, kdy všechny duševní pochody probíhají nejlepším možným způsobem a díky tomu jedinec může správně vnímat vnější skutečnosti, přiměřeně reagovat na podněty, řešit úkoly a sebezdokonalovat se.

VÝZNAM DUŠEVNÍ HYGIENY

• prevence somatických a psychických nemocí
• lepší pracovní výkonnost
• fungující sociální vztahy
• subjektivní spokojenost

Článek Psychické zdraví a nemoci – maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Téma: Problematika záměrného sebepoškozování ve společnosti

Předmět: Společenské vědy, Psychologie

Přidal(a): anonymous

Obsah

Úvod

• Teoretická část
• • Terminologie
  • Kdo se sebepoškozuje?
    • Hraniční typ emočně nestabilní osobnosti
    • Alexithymie
    • Věk
    • Pohlaví
  • Metody sebepoškozování
    • Fyzické sebepoškozování
    • Mentální sebepoškozování
  • Vyhledání pomoci
    • Jak můžu podat pomocnou ruku?
    • Jak můžu pomoct sobě?
  • Řeč, která prozradí více než slova
    • Když mluví gesta
    • Umění
• Praktická část
• • Skutečný příběh
  • Dotazníkové šetření
    • Dotazník v českém jazyce
    • Dotazník v anglickém jazyce
• Závěr
• Seznam použité literatury

Úvod

Sebepoškozování může být podobně jako zneužívání návykových látek způsobem zvládání zátěže nebo únikem od kruté, bolestivé reality a mělo by být chápáno jako důkaz hluboké duševní nepohody, jenž vyžaduje pozornost širší veřejnosti. Když slyšíme pojem „sebepoškozování“, mnozí z nás si představí akt, kdy si jedinec fyzicky ubližuje, jenže jizvy, které si způsobí, nemusí být nutně viditelné, poněvadž záměrné sebepoškozování není pouze formou fyzického, ale taktéž psychického sebetrýznění.

Odpověď na otázku, proč jsem si jako téma pro svou seminární práci vybrala zrovna sebepoškozování, je poměrně prostá – sama jsem se ve svém okolí setkala se sebepoškozujícím jedincem. Tato dívka je mi velmi blízká, a když jsem si plně uvědomila závažnost problému, s nímž se potýká, nabyla jsem odhodlání dozvědět se o problematice sebepoškozování co nejvíce, abych byla s to pochopit její nitro a myšlenkové pochody a mohla jí nabídnout všechnu pomoc, která je v mých silách. Chci, aby má seminární práce byla této milující, laskavé dívce a jiným lidem, kteří bojují s jakoukoli formou sebepoškozování, důkazem, že na nich záleží, na nic nejsou sami a že jsou viděni a slyšeni.

Cílem této seminární práce je rozšíření povědomí o závažnosti problematiky sebepoškozování, neboť toto téma je společností stále tabuizováno a lidé si mnohdy neuvědomují fatálnost následků, informovat čtenáře o podstatě poskytnutí či vyhledání pomoci a rovněž se sama dozvědět nové informace.

Tato seminární práce je dělena do dvou částí, a to teoretické a praktické. V teoretické části se zaměřuji na vytvoření přehledného teoretického rámce zkoumané problematiky a zabývám se poskytnutím pomoci těm, kteří ji potřebují. V praktické části pak krátce představuji příběh výše zmíněné dívky a analyzuji výsledky dvou dotazníků, jednoho v českém a druhého v anglickém jazyce.

1        Teoretická část

1.1            Terminologie

V první řadě je nutné pozorněji se zaměřit na to, co pojem „sebepoškozování“ ve skutečnosti znamená, abychom jej byli schopni plně pochopit. Podle Mental Health Foundation (2006) je sebepoškozování chápáno jako jakýkoli druh aktu, jímž si jedinec ubližuje, obvykle za účelem vyrovnat se s myšlenkami či pocity, které mu způsobují trápení. Ačkoli se nejčastěji vyskytuje formou řezání, pálení nebo pravidelného předávkování, je jím prakticky jakékoli chování, které způsobuje újmu či zranění, přičemž na míře jeho rizikovosti nezáleží.

Terminologie, používající se v souvislosti se záměrným sebepoškozováním, je velice rozmanitá, a proto je časté, že pracovníci z různých profesních odvětví někdy používají různé termíny k popisu stejného konceptu. Mnohdy dokonce dochází k zaměňování pojmů a jejich špatnému užívání, což bohužel může vyústit v problémy v podobě zkreslených výsledků ve statistických průzkumech a nejasnost a zmatenost v problematice sebepoškozujícího chování mezi širokou veřejností. Na první pohled se nemusí zdát míra fatálnosti následků, které tyto nejasnosti mohou způsobit, příliš markantní, faktem však je, že může dojít k prohloubení mylných chápání a zejména odmítání sebepoškozujících jedinců ve společnosti.

The Guideline Development Group (National Collaborating Centre for Mental Health, 2004) vedla o terminologii mnoho diskusí, v nichž se mimo jiné řešila i sporná otázka ohledně užívání slov „záměrné“ či „úmyslné“ („deliberate“ či „intentional“) v souvislosti s problematikou sebepoškozování – v některých případech si totiž jedinci ubližují při disociativních stavech, při nichž si nejsou vědomi svých činů, a tudíž jejich sebepoškozující akt nemůže být považován za záměrný. S touto myšlenkou přišli někteří autoři již dříve – Farber a Pembroke. Pembroke roku 1994 označil termín záměrného sebepoškozování za sporný, poněvadž implikuje promyšlenost, přičemž poukázal na již zmíněný fakt sebepoškozování při disociativních stavech (Kriegelová, 2008). Nicméně Armando Favazza (Simeon, Favazza, 2001) nesouhlasí a opírá se o fakt, že jedinci skutečně mohou mít v průběhu sebepoškozujícího aktu narušené vnímání, a dokonce si jej nemusí ani pamatovat, ovšem záměr ublížit si bývá před aktem zpravidla vědomý. Ze svých informačních materiálů vyškrtl užívání přívlastku „záměrné“ National Health Service ve Velké Británii, avšak mnozí autoři užívání termínu záměrné sebepoškozování nadále schvalují a podporují, a dokonce ani Světová zdravotnická organizace od jeho používání ve svých metodických materiálech neupustila (Kriegelová, 2008).

Jak uvádí Marie Kriegelová (2008), pro správnou definici záměrného sebepoškozování je potřeba vymezit tento pojem v souvislosti s dalším sebepoškozujícím chováním. Záměrné sebepoškozování („Deliberate Self-Harm“ nebo také „Self-Harm“) je kategorizováno jako druh sebepoškozujícího chování („Self-Destructive Behaviour“) a je velmi důležité, aby se odlišovalo od rizikového chování („Risk-Taking Behaviour“) a suicidálního jednání („Suicidal Behaviour“), jež do sebe zahrnuje spektrum chování od pokusu o sebevraždu a přípravy na ni, až po samotnou sebevraždu (Moutier, 2021).

Při studiu problematiky záměrného sebepoškozování se můžeme setkat s následujícími pojmy: „Self-harm“, „Deliberate self-harm“, „Intentional self-harm“, „Parasuicide“, „Attempted suicide“, „Non-fatal suicidal behaviour“ a „Self-inflicted violence“. The Guideline Development Group všechny kategorizuje jako synonyma pro záměrné sebepoškozování a jako podtypy uvádí „Self-poisoning“, „Self-injury“ a „Self-mutilation“ (National Collaborating Centre for Mental Health, 2004). Nicméně spousta odborníků termíny „Parasuicide“, „Attempted suicide“ a „Non-fatal suicidal behaviour“ nezařazuje do sebepoškozujícího chování, nýbrž suicidálního jednání.

Podle rozdělení způsobů záměrného sebepoškozování, které zpracovala Jan Suttonová, jsou dva z podtypů charakterizovány následovně (Kriegelová, 2008):

„Self-poisoning“ (sebetrávení, předávkování) – záměr je nejasný a poškození nezmírnitelné; jedná se o předávkování se předepsanými či nepředepsanými léky

„Self-injury“ (sebezraňování) – záměr je jasný a poškození okamžité; jedná se o řezání, pálení, propichování kůže, vytrhávání vlasů, sebebití, sebekousání atd.

Třetí podtyp („Self-mutilation“) charakterizoval např. Platt et al. (Kriegelová, 2008) jako „akt s non-fatálním výstupem, ve kterém jedinec záměrně iniciuje chování, které bez intervence další osoby vede k sebepoškození, nebo zneužije větší množství určité substance s cílem změnit svůj fyzický stav vytouženým způsobem“.

V současné literatuře se klade významný důraz na přesnost definice záměrného sebepoškozování a vymezení jeho nejčastějších podob. Přestože i nadále dochází k zaměňování pojmů a tím ke zmatkům v odborných pracích a výzkumech, zdá se, že se většina odborníků konečně v terminologii začíná shodovat.

1.2            Kdo se sebepoškozuje?

V široké veřejnosti stále převládá hluboce zakořeněné přesvědčení, že se sebepoškozují pouze mladí lidé, a to z touhy po pozornosti. Tato domněnka však byla již dávno vyvrácena – neexistuje nic jako „typický mladý člověk, jenž se sebepoškozuje“, poněvadž záměrné sebepoškozování nadále zůstává něčím, co může postihnout kohokoli z nás.

Každý člověk má jiný způsob, jak se vypořádává s problémy, jež jej sužují – někteří se svěří přátelům a rodině, zatímco jiní se uzavřou do sebe. Potlačujeme-li své emoce a skrýváme se ve svém nitru, namísto abychom mluvili o našem vzteku, žalu a bolesti, nátlak na naši duši i tělo, jemuž se snažíme odolávat, se stane neúnosným. V tuto chvíli se někteří lidé uchýlí k jedinému východisku, které jim z jejich pohledu zbývá – otočí svou bolest a vztek proti sobě samým a využijí své tělo jako způsob, jak vyjádřit myšlenky a pocity, které nemohou či se obávají říct nahlas. Je těžké zapomenout bolest, mnohem těžší však je pamatovat si šťastné chvíle, poněvadž nemáme žádnou jizvu, která by nám je připomínala, což může být pro ty, kteří se sebepoškozují, nesmírně složité a mít fatální následky. Občas jim totiž nic nedává smysl a celý jejich svět se rozpadá, a když si uvědomí, že není v jejich silách to zastavit či změnit, uchýlí se k nejsnadnějšímu řešení, které jim přináší úlevu, a zamotají se do začarovaného kruhu bolesti a trápení ještě více.

Cyklus záměrného sebepoškozování, který ve své knize představila Mental Health Foundation[1], nám krásně ukazuje, že jedinci, kteří se sebepoškozují, tak nečiní rádi, ačkoli si to mnozí lidé mohou myslet. Dočasná úleva, kterou jedinci pocítí, když si ublíží, jim přinese chvilkový záblesk naděje, brzy nato se však dostaví zármutek a emocionální trápení, které přeroste v emocionální přetížení, nato nastává panika a opětovné sebepoškození. Je potřeba poskytnout pomoc co nejdříve, poněvadž čím déle tento cyklus trvá, tím beznadějněji se jedinec cítí a tím složitější je z něj uniknout.

Všichni jsme individuálními osobnostmi a je proto důležité pamatovat na to, že každý prožíváme a cítíme jiným způsobem a v jiné míře. Příčina sebepoškozování jednoho člověka proto může být naprostou maličkostí pro druhého, a přesto by ničí pocity či myšlenky v žádném případě neměly být zlehčovány – pokud se někdo trápí natolik, až si jakkoli ublíží, měla by mu být co nejdříve poskytnuta pomoc. O způsobech, jak vyhledat pomoc či pomoci někomu jinému, se ještě zmiňuji v textu níže.

Důvodů, proč si jedinec začne ubližovat, může být spousta a je takřka nemožné vyjmenovat je všechny. Někteří vidí sebepoškozování jako snahu komunikovat s ostatními, jiní touží pocítit úlevu v obtížné situaci či emočním stavu, a dokonce se mohou najít i tací, kteří jen chtějí, aby si jich okolí všimlo. Ať už však za sebepoškozováním stojí cokoli, účel je ve valné většině případů stejný – touha najít někoho, kdo v tom bude s vámi. Volání o pomoc je to i v případě, že od sebe dotyčný odhání ty, kteří by mu ji mohli poskytnout, nebo se své jizvy aktivně pokouší skrývat.

National Health Service ve Velké Británii poskytuje hodnocení faktorů zranitelnosti (Kriegelová, 2008):

Dlouhodobé faktory – zneužívání v dětství, týrání, náhlá ztráta milující osoby, duševní onemocnění, charakter

Krátkodobé faktory – momentální problémy ve vztahu s blízkou osobou, nedostatek podpory, problémy v práci či škole, zdravotní problémy, užívání návykových látek

Precipitující faktory – jsou přítomné několik dní před sebepoškozením a jedná se o úmrtí blízké osoby, finanční potíže, období volna a státních svátků

Někteří lidé jsou k sebepoškozování náchylnější než jiní ať už kvůli tomu, čím si prošli, prostředí, v němž žijí, a lidem, se kterými se stýkají, anebo z důvodu duševní poruchy. Nejčastějšími duševními poruchami, které byly diagnostikovány u jedinců, kteří se záměrně poškozují, jsou hraniční typ emočně nestabilní osobnosti, posttraumatická stresová porucha a porucha kontroly impulzů v rámci jiných návykových a impulzivních poruch (Kriegelová, 2008).

1.2.1       Hraniční typ emočně nestabilní osobnosti

Marie Kriegelová charakterizuje výše zmíněný hraniční typ emočně nestabilní osobnosti následovně: „Hraniční typ emočně nestabilní osobnosti, často obecně nazýván hraniční porucha osobnosti, je charakterizován emoční nestálostí, narušenými představami o sobě a svých preferencích, intenzivními a nestálými vztahy, strachem z odmítnutí, pocity prázdnoty a sebepoškozujícím chováním.“ (Kriegelová, 2008)

Kriegelová, citující Kreismana a Strause, také uvádí, že hraniční jedinci mají velké problémy s interpersonálními vztahy. Je pro ně složité udržet si odstup od ostatních, a to zejména těch, na nichž jim záleží nejvíce, což vede k jejich zmítání se v extrémech – v jednu chvíli od sebe daného člověka odstrkují a snaží se udržovat si odstup a v té druhé se k němu naopak snaží těsně přilnout; někdy druhého zahrnují láskou a upřímným vděkem, jindy k němu chovají hlubokou iracionální nenávist; touží po intimitě, ale mají z ní strach…

V kontextu se sebepoškozujícím chováním se hraniční jedinci vyznačují záměrným sebepoškozováním, suicidálním chováním, rizikovým chování a setrváváním v násilném vztahu. Někteří autoři chápou záměrné sebepoškozování u hraničních jedinců jako snahu upoutat na sebe pozornost či manipulaci druhými, jiní však tvrdí, že se jedná o metodu, kterou se jedinci snaží sami sebe ochránit tak, že od sebe budou ostatní udržovat v dostatečné vzdálenosti.

1.2.2       Alexithymie

Za psychickou poruchu spojovanou se sebepoškozováním lze označit i alexithymii, která se vyznačuje neschopností identifikovat, vyjádřit a popsat své pocity (Merriam-Webster). Metaanalýza založená na pětadvaceti výzkumech potvrdila úzký vztah mezi záměrným sebepoškozováním a alexithymií se střední velikostí účinku (g = 0.57, 95 % CI 0.46-0.69). „Velikost účinku vztahu byla signifikantně větší u vzorků dospívajících ve srovnání se vzorky dospělých a u žen ve srovnání se vzorky mužů.“ (Norman et al., 2020) Ze studie vyplývá, že alexithymie má úzce spjatou souvislost s modelem sebepoškozování, ve kterém si jedinci ubližují za účelem regulace emocionálního požitku, kterému špatně rozumí.

1.2.3       Věk

V podvědomí široké veřejnosti stále převládá přesvědčení, že záměrné sebepoškozování je výhradním problémem adolescentů. Adolescence sice stále zůstává obdobím, kdy je míra sebepoškozování nejvyšší, nicméně studie dokazují, že si člověk může začít ubližovat kdykoli, nehledě na jeho věk. Dle psychiatričky MUDr. Andrey Wolné se sebepoškozování zpravidla nejčastěji vyskytuje ve věkové kategorii od deseti do třiceti let, přičemž osobně se s největším zastoupením sebepoškozujících jedinců setkává ve věkové kategorii od čtrnácti do osmnácti let. To je v souladu s fakty, jež ve své knize uvádí Krieglová, která také zmiňuje, že se počátek problému „stále posouvá k nižší věkové hranici“ (Kriegelová, 2008). Důvodem, proč se se záměrným sebepoškozováním nejčastěji setkáváme v adolescenci, je častá obtíž adekvátně regulovat silné emoce.

Kriegelová, shrnující výzkumy Arnoldové, uvádí, že 44 % sebepoškozujících jedinců začalo v období adolescence, 30 % před dvanáctým rokem života (nejnižší věková hranice byla 6 let) a 26 % až v dospělosti. Suttonová, kterou Kriegelová taktéž cituje, se s výsledky Arnoldové víceméně shoduje, tvrdí však také, že až u 6 % jedinců došlo k první epizodě již před dovršením pěti let. Ačkoli se ve starší dospělosti sebepoškozování vyskytuje v mnohem menší míře než v adolescenci, důsledky jsou mnohdy fatálnější – až u každého pátého jedince dochází k sebevraždě. (Kriegelová, 2008)

Výzkum z roku 2002 přišel s výsledky, které nám říkají, že se sebepoškozuje mezi 4,6 % a 6,6 % celkové populace Velké Británie. Ve školním průzkumu téhož roku se k sebepoškozování přiznalo 13 % studentů ve věku patnácti a šestnácti let, přičemž 7 % z nich tak učinilo předchozího roku. Ve výzkumu zahrnujícím 12 529 dětí a mladých lidí ve věku od pěti do patnácti let bylo zjištěno, že 1,3 % z nich se sebepoškozovalo či se o akt pokusilo. Naproti tomu 5 % z celkového množství sebepoškozujících jedinců ve Velké Británii spadá na jedince ve věkové kategorii nad pětašedesát let. (National Collaborating Centre for Mental Health, 2004)

Výzkumy pro prevalenci záměrného sebepoškozování jsou nesmírně nezbytnou součástí pro řešení problematiky, je však důležité pamatovat na to, že spousta případů povšimnutí unikne, a proto by se na výsledky výzkumů mělo nahlížet pouze jako na přibližné a minimální možné hodnoty.

1.2.4       Pohlaví

Při řešení otázky genderových rozdílů záměrného sebepoškozování se studie shodují v jednom – výskyt je u žen i mužů téměř rovnoměrně rozložen. Záznamy ambulantních ošetření a hospitalizací sice uvádí, že se ženy sebepoškozují častěji, nicméně jsou také často zkresleny faktem, že právě ženy se častěji odhodlají vyhledat pomoc i pro mírné formy záměrného sebepoškozování. Genderovým rozdílem může také být skutečnost, že muži agresi spíše externalizují, zatímco ženy ji v sobě potlačují a obrací proti sobě. Muži také mnohem častěji zneužívají návykové látky a alkohol. (Kriegelová, 2008)

Co se týče závažnosti sebepoškození, muži se častěji uchylují k fatálnějším způsobům, které vyžadují zásah lékaře, naproti tomu ženy si ubližují spíše povrchově bez nutnosti lékařského ošetření. (Kriegelová, 2008)

1.3     Metody sebepoškozování

Jak jsem již zmínila v kapitole „Terminologie“, sebepoškozování je chápáno jako jakýkoli druh aktu, kdy si jedinec ubližuje. Ačkoli je prakticky nemožné vyjmenovat všechny techniky, pokusím se některé z nich shrnout do krátkého seznamu, který, ač není úplný, nám pomůže pochopit, co všechno se dá do sebepoškozujícího chování zahrnout.

1.3.1       Fyzické sebepoškozování

Valná většina lidí si pod pojmem sebepoškozování představí akt, kdy si jedinec fyzicky ubližuje, a opomene skutečnost, že záměrné sebepoškozování zahrnuje i psychické trýznění sebe sama. Nicméně ani povědomí o metodách fyzického sebepoškozování, které je považováno za to „klasické“, není v široké veřejnosti dostatečně rozšířeno a spousta z nich povšimnutí uniká.

Mezi možné způsoby sebepoškozujícího chování může patřit: řezání se, hladovění či přejídání se, zarývání nehtů do kůže, sebetlučení, škrábání či propichování kůže, vpravování předmětů pod kůži (jehel, trnů), kousání se (do tváří, kůže, okusování nehtů), nadměrné cvičení až do úplného vyčerpání, trhání řas či vlasů, pálení kůže, upírání spánku, zabraňování zacelení rány, opařování se (sprcha vařící vodou), obsesivní mytí (až do krvácení), předávkování, odříznutí si části těla atd.

1.3.2       Mentální sebepoškozování

Podle psychiatričky MUDr. Andrey Wolné se mentálního nebo také psychického sebepoškozování dopouští každý z nás. Člověka ovlivňuje a determinuje prostředí, v němž žije, a velký vliv má jeho charakter, který formují situace, jimiž si prošel v raném dětství. Mentální sebepoškozování nejčastěji vychází z raných traumat a ve většině případů si neuvědomujeme, že se jej dopouštíme. Může se jednat o podceňování se, kdy jedinec vše dopředu vzdává a označuje se za neschopného, upírání si věcí či aktivit, které člověka dělají šťastným, odhánění milovaných osob, autoakuzace a sociální izolace, které zároveň mohou být jedním z příznaků deprese. Na rozhraní psychického a fyzického sebepoškozování se nachází poruchy příjmu potravy a závislosti. Je to právě mentální sebepoškozování, co vede k suicidálnímu pokusu.

Mentální sebepoškozování je stejně jako to fyzické způsobem volání o pomoc, bohužel se však na jedinci nedá poznat, a dokonce ani on sám si ve valné většině případů neuvědomuje, že si ubližuje, a potřebuje, aby mu někdo pomohl na problém ukázat.

1.4     Vyhledání pomoci

Pro sebepoškozující jedince je bolest, kterou si způsobují, často tím jediným, co jim dává smysl, a je pro ně nesmírně obtížné s ní skoncovat. V této kapitole se pokusím shrnout možnosti, které by mohly vést k záchraně někoho vám blízkého či vás samotných.

1.4.1       Jak můžu podat pomocnou ruku?

Tato otázka teď pravděpodobně pálí na jazyku většinu z nás a odpověď na ni je vlastně poměrně prostá – buďme tématu otevření. Nejčastějším důvodem, proč se člověk se sebepoškozováním nesvěří, je strach ze zklamání druhých a odsouzení okolím. Sebepoškozující jedinci mívají pocity méněcennosti a trpí utkvělými představami, že jsou na vše sami – aby se tací lidé byli s to otevřít s něčím tak bolestivým a niterným, jako je záměrné sebepoškozování, je nezbytně nutné získat si jejich důvěru. Chceme-li, aby nás k sobě pustili a my tu pro ně tak mohli být, je potřeba ukončit tabuizování tohoto tématu ve společnosti a přestat jej brát na lehkou váhu.

Prvním krokem na cestě k uzdravení je konverzace s blízkou osobou a pokud vytoužené ovoce nepřinese přátelský rozhovor, měla by na řadu přijít okamžitá návštěva psychologa. Mnozí lidé se domnívají, že je u sebepoškozujících jedinců jediným řešením psycholog, nicméně občas to jediné, co člověk potřebuje, je pouze dobrý přítel.

Abychom co nejefektivněji pomohli, měli bychom se řídit radami, které představuje Royal College of Psychiatrists (2020):

Měli bychom – brát sebepoškozování vážně a přistupovat k němu s klidem, pozorně a klidně naslouchat, nesoudit, pomoct danému člověku najít copingové strategie a ujistit se, jestli o tom můžeme mluvit s jeho přáteli/rodinou

Měli bychom se vyvarovat – silným a negativním reakcím, užívání přívlastků „manipulativní“ a „toužící po pozornosti“, vzteku a soustředění se na sebepoškozování jako takové namísto příčin (já bych ještě dodala znehodnocování a podceňování pocitů daného člověka kvůli tomu, že „lidé na tom jsou i hůře“)

1.4.2       Jak můžu pomoct sobě?

„Měl/a bych to někomu říct?“ Jedná se o jednu z nejčastějších otázek, kterou si sebepoškozující jedinci kladou, a odpověď na ni je prostá: „Ano. Tisíckrát ano.“ Komunikace je základem řešení problému a ačkoli není jednoduché se odhodlat mluvit o sebepoškozování a důvodech, které za tím stojí, jedná se o zásadní krok k uzdravení. Člověk by neměl mít strach požádat o pomoc, kdykoli potřebuje, a mluvení o svých pocitech neznačí slabost, naopak svěřit se se sebepoškozováním vyžaduje kuráž a sílu. Ne vždy je jednoduché popsat, co se nám odehrává v nitru, a proto je běžné, že člověk při vyjadřování svých emocí může působit chaoticky, nemělo by nás to však odradit – když nedokážeme najít vhodné slovo, jež by naše trápení vystihlo, nezdráhejme se popisovat, jak jen dokážeme.

Je třeba pamatovat na to, že naslouchat může naprosto kdokoli. Mluvit o natolik závažném problému a niterných pocitech dokáže být velmi složité, a proto je důležité, aby se člověk svěřil někomu, s kým se cítí komfortně a komu bezmezně důvěřuje. Může jít o přátele, partnera, rodinu, učitele, psychologa či psychiatra, někoho, kdo se s tím taktéž potýká, nebo lze vyhledat pomoc anonymně na internetu. Možnostem, komu své nitro otevřít, se meze nekladou a je nesmírně důležité, aby o tom někdo věděl a člověk na to nebyl sám. Někdy se může stát, že se po vyhledání pomoci cítíte mnohem hůře, ale je důležité myslet na to, že se jedná o naprosto normální reakci a věřte, že z dlouhodobého hlediska vám bude lépe.

Mental Health Foundation (2006) představila techniky, které mohou rozptýlit, cítí-li člověk nutkavou touhu si ublížit, a já bych zde některé z nich ráda zmínila:

Sepište myšlenky a pocity, které vás znepokojují, a případně papír roztrhejte (způsob zbavení se těchto ošklivých myšlenek). Udeřte nebo se vykřičte do polštáře (způsob, jak bezbolestně ventilovat svůj vztek a frustraci). Projděte se (čerstvý vzduch a pobyt na veřejném místě mohou redukovat vaše nutkání si ublížit). Ventilujte své emoce hlasitými zvuky, jako je zpěv nebo hra na hudební nástroj. Meditujte, kontrolujte svůj dech. Uchylte se ke kreativnímu tvoření. Povídejte si s někým, koho máte rádi.

V souvislosti se sebepoškozováním byl vytvořen takzvaně „The Butterfly Project“ (v doslovném překladu „Motýlí projekt“) a je určen těm, kteří jsou připraveni si přestat ubližovat a potřebují motivaci a podporu tak učinit. (Elysium Healthcare) Myšlenka je jednoduchá – nakreslíte si motýla tam, kde si ubližujete, a pokud kresba vybledne, aniž by došlo k sebepoškození, znamená to, že jste jej udrželi naživu a on tak mohl odletět. Pokud si však ublížíte, motýla musíte umýt a začít od začátku. Projekt je založen na radosti z úspěchu, která sebepoškozujícím jedincům dodá motivaci a posílí vůli, a myšlence, že člověk po malých krůčcích dokáže dojít k vytouženému cíli.

Pravidla jsou jednoduchá:

• Cítíte-li nutkání si ublížit, nakreslete si na dané místo motýla.
• Pojmenujte jej po milující osobě, nebo někom, kdo si přeje, aby vám bylo lépe.
• Vašim cílem je udržet motýla naživu – nechte jej vyblednout přirozeně!
• Pokud si ublížíte, než motýl z vašeho těla zmizí, zemře. Pokud ne, přežije.
• Motýla vám může nakreslit i někdo jiný. O toho se dobře starejte, poněvadž je výjimečný.

1.5            Řeč, která prozradí více než slova

Ačkoli je sebepoškozování zoufalým pokusem volání o pomoc, pro ty, kteří si jakýmkoli způsobem ubližují, je typické skrývání svého trápení a neschopnost o záchranu požádat přímo. Každý z nás může mít ve svém okolí někoho, kdo se sebepoškozuje, a ani o tom nemusíme vědět; často se koneckonců jedná o ty, u nichž bychom to čekali nejméně. Jak ale poznat, komu nabídnout pomocnou ruku? V tuto chvíli je třeba naučit se číst mezi řádky, protože pokud nám o svém problému neřeknou sami, mohou nám o něm povyprávět jejich gesta a činy.

1.5.1       Když mluví gesta

Typickým vzorcem chování pro sebepoškozující jedince je zatajování problému a lhaní o psychické pohodě. Slova však nejsou našim jediným prostředkem pro sdělování informací, a proto ve chvíli, kdy nám lžou lidská ústa, je na čase začít poslouchat jejich gesta. Neverbální komunikace dokáže o člověku prozradit ledacos a pokud se naučíme všímat si detailů v lidském chování, i o těch nejzkušenějších lhářích nám řekne špetku pravdy. V identifikaci sebepoškozujících jedinců má znalost řeči těla významnou roli a je třeba pochopit alespoň její základy, které nám mohou ukázat na ty, kterým je nutné podat pomocnou ruku.

Joe Navarro, bývalý agent FBI, své znalosti neverbální komunikace zdokonaloval celých pětadvacet let. O výsledky, které nasbíral v terénu za své působení u bezpečnostních složek a které nemůže přinést žádný vědecký výzkum, se po odchodu do penze podělil s ostatními prostřednictvím knihy „Tajemství řeči těla“, ze které jsem pro tuto seminární práci vybrala několik gest, jež lidem mohou být nápomocna k rozpoznání sebepoškozujících jedinců. Je však důležité mít na paměti, že každý jsme individuální osobnost, a umění řeči těla spočívá i ve schopnosti brát v potaz charakter daného člověka, jeho zdravotní stav a situaci, v níž se nachází. Je proto nutné umět s níže zmíněnými poznatky zacházet a nevyvozovat zbytečně unáhlené závěry.

Prohrabávání vlasů slouží jak u žen, tak u mužů ke zmírnění stresu. Jsme-li zneklidnění, frustrovaní či rozrušení, podvědomě si prohrabáváme vlasy (nebo si je nadzvedáváme z krku), abychom si provětrali hlavu a dotykem stimulovali nervy v kůži. (Navarro, 2019) Pokud se konverzace stočí k tématu záměrného sebepoškozování a člověk, který doposud vyzařoval klidem, si začne opakovaně pohrávat s vlasy, pravděpodobně jej zachvátila úzkost či obavy a bylo by proto rozumné si jej začít více všímat.

Občas se nám může stát, že hlavou přitakáme v rozporu se slovy, např. na otázku odpovíme „ne“, ale přikývneme. Tento pohyb je často nepatrný, prozrazuje nám však, že to, co daný člověk říká, nemusí být tak úplně pravda. (Navarro, 2019)

Říká se, že oči jsou branami do naší duše, a v neverbální komunikaci skutečně hrají významnou roli a pokud je člověk pozorný, může z nich mnoho vyčíst. Zúžené zorničky signalizují negativní pocity a sdělují nám, že se právě přihodilo něco nepříjemného. Zúžení očních důlků vlivem stažení svalů ukazuje, že člověk cítí obavy, strach nebo pochybnosti, a chvění pod očima prozradí znepokojení či úzkost, neboť drobné svaly pod očima jsou velice citlivé na stres. (Navarro, 2019) Objeví-li se tyto podvědomé reakce u někoho, kdo byl náhle vtažen do konverzace o sebepoškozování, může to znamenat probuzení nepříjemných pocitů a vzpomínek a tím i zvýšené napětí a stres – v tuto chvíli by bylo vhodné dávat na danou osobu pozor. Časté může být i rychlé těkání očima či intenzivní mrkání.

Člověk, který se „pokradmu dotýká nosu a jemně si jej tře ukazováčkem“ se s největší pravděpodobností snaží skrýt napětí a ujistit ostatní, že je vše v pořádku. Podobně je to se zadržováním dechu, které je součástí reakcí útěk, útok a ustrnutí – pokud někdo náhle zadrží dech (někdy až do bodu, kdy se zapomíná nadechnout) ve chvíli, kdy mu byla položena otázka ohledně sebepoškozování, nejspíše zažívá úzkost a zvažuje svou odpověď. (Navarro, 2019)

Nedílnou součástí přetvářky jsou předstírané úsměvy. Jak je ale rozpoznat od upřímných? Podle Navarra „se do hraného úsměvu zpravidla zapojuje pouze jedna strana tváře, případně se stává, že rty při tomto úsměvu směřují k uším, nikoli k očím.“  Je ale třeba si uvědomit, že lidé, kteří jsou ve lhaní zběhlí, ve většině případů zvládají upřímné úsměvy spolehlivě napodobit. (Navarro, 2019)

Některé jedince spolehlivě prozradí poklesnutí brady – v takovém případě se dotyčný cítí ohrožený nebo myslí na něco bolestivého či negativního. Pokud je pro člověka probírané téma bolestivou záležitostí nebo ví něco, co si nepřeje prozradit, může se stát, že bradu natočí k rameni jako to dělávají děti a ve tváři se mu usadí plachý výraz. S tímto chováním se nejčastěji setkáme, když jedinec odpovídá na otázku. (Navarro, 2019)

Velice častým gestem, kterého se podvědomě dopouštíme, cítíme-li se ohrožení a rozrušení, je zakrývání hrdelní jamky nebo hraní si s náhrdelníkem či límečkem košile. Mozek nás instinktivně nutí zakrýt si jedno z nejcitlivějších míst na těle a tím prozrazuje, že se něco děje, a zároveň nám pomáhá zmírnit náhlý příval stresu. Někteří lidé si však s náhrdelníkem pohrávají, pokud jsou znudění, a proto je nutné všímat si zejména odchylek od jedincova běžného chování. Znepokojení a strach taktéž signalizuje náhlé poskočení ohryzku, který je neobyčejně citlivý na emoční stresory a prozrazuje, že daný člověk pravděpodobně zaslechl něco, co jej vykolejilo – u sebepoškozujících jedinců se může jednat například o stočení konverzace na téma sebepoškozujícího chování. (Navarro, 2019)

Ačkoli si to mnohdy neuvědomujeme, i ruce o nás mohou prozradit nepředstavitelné věci. Bylo prokázáno, že lidé, kteří náhle začnou lhát, výrazně méně gestikulují rukama a do gest, která použijí, dají méně důrazu než obvykle. (Navarro, 2019) Troufám si tvrdit, že je gestikulace často podceňována, a tudíž nám může posloužit jako jeden z nejspolehlivějších ukazatelů, že někdo lže.

1.5.2       Umění

Je obecně známým faktem, že umění je pro mnohé prostředkem pro vyjádření emocí a sdělení toho, co slovy nedokážou. Pro některé znamená skvělý způsob zábavy a odreagování, jiným je definicí krásy a někomu odráží jeho duši. Výskyt psychických poruch je u umělců, a obzvlášť těch úspěšných, poměrně častý a v jejich tvorbě mnohdy můžeme vidět zřetelný odraz trápení, která je sužují. Například malba Výkřik (Edvard Munch) byla pro autora prostředkem pro pochopení jeho emocí a symbolizuje temná období jeho života, kdy se vypořádával s psychickými poruchami, traumatem a jinými emocionálními trápeními jako ztrátou, samotou a strachem (Beams, 2019), a jeden z nejznámějších malířů Vincent van Gogh, jehož incident s uříznutím levého ucha je považován za sebepoškozující chování, stále toužil malovat, i když pociťoval „málo až žádnou naději“. (Van Gogh Museum, Amsterdam)

Ve spoustě případech si můžeme prvotních náznaků jak duševních poruch a každodenních strastí, tak samotného sebepoškozování povšimnout v uměleckém působení daného člověka. Častým vodítkem může být jedincova přehnaná snaha skrývat svou tvorbu před okolním světem, což může značit strach z toho, že by okolí mohlo v jeho duši odhalit něco, co si přeje, aby zůstalo utajeno. V případě, že vám tento člověk dovolí nahlédnout do své tvorby, kterou obyčejně nikomu neukazuje, říká tím, že vám důvěřuje, a může, ale nemusí se jednat o volání o pomoc. Je ale třeba mít na paměti, že mnozí lidé mají o svých uměleckých schopnostech nízké mínění nebo netouží po pozornosti, takže toto chování nemusí nutně znamenat přítomnost sebepoškozujícího jednání či duševní poruchy.

2        Praktická část

2.1            Skutečný příběh

Jak jsem již zmínila v úvodu, osobně znám dívku, o níž vím, že se se záměrným sebepoškozováním potýká. Když jsem poprvé uviděla její rány a zasáhlo mne bolestivé uvědomění, nabyla jsem odhodláním, že udělám vše pro to, aby byla šťastná. Byla to právě touha jí pomoci, která rozhodla o výběru tématu mé seminární práce. Ráda bych zde stručně představila její pocity, trápení jedné úžasné dívky s překrásnou duší, která v jistém období svého života neviděla nic než temné stíny. Pro zachování anonymity jí říkejme Margaret.

Margaret mne poprosila, abych byla opatrná a nenapsala nic, co by čtenáře mohlo zavést k její identitě, a proto jsem se rozhodla pojmout její příběh poněkud jiným způsobem. Tato krátká kapitolka se nezabývá jejím sebepoškozováním jako takovým a je pouhým nástinem jejích niterných pocitů a emocí. Vysvětlila mi, že je pro ni nesmírně důležité, aby lidé pochopili zmatek, který se jí odehrává v mysli, a protože mu nedokáže dát strukturu ona, pokusím se tak učinit já.

Jak jsem pochopila, Margaret si dlouhou dobu nedokázala přiznat, že to, čeho se dopouští, je záměrné sebepoškozování. Její epizody byly v samých počátcích mírné a dle jejích slov ji rány nebolely a pouze ji fascinovalo, s jakou lehkostí se jí malé ranky zacelovaly a hojily. Já se nicméně domnívám, že její mysl – za účelem malou dívku ochránit – jen bolest vytěsnila a ona si ji z toho důvodu pouze nepamatuje. Tvrdila, že to přece nebylo sebepoškozování, protože si jako malá dívenka určitě nechtěla ublížit, a nevěřila mi, dokud jsem ji nenechala přečíst si jednu z kapitol, kde Marie Kriegelová představuje metody záměrného sebepoškozování.

Margaret mi vysvětlila, že jediné, co si z období od svých jedenácti do čtrnácti let pamatuje, je způsob, jakým si ublížila (povrchové zasouvání předmětu pod kůži, škrábání rukou a kousání se do tváří), a stres, od kterého si tím ulevovala. Na sebevraždu pomyslela pouze párkrát a vždy ji vnímala spíš jako východisko v budoucnosti, než že by se o ni v tu dobu chtěla pokusit.

Ačkoli má své emoce v samých počátcích v mlze, to, co cítila a na co myslela, když se poprvé řízla, si pamatuje, jako by to bylo včera. Zezačátku ji do toho nutila nenávist – nenáviděla, jak ji chlapci a muži vnímali a jakými pohledy ji sledovali, když dovršila patnácti let, a (ačkoli dnes přiznává, že byly tyto myšlenky pošetilé a naivní) doufala, že když bude její tělo poseté ranami, muže to znechutí a oni s tím přestanou. Na otázku, zda to pomohlo, se však jen smutně pousmála a zakroutila hlavou.

Řezání bylo v Margaretině případě přechodnou záležitostí a jakmile přerušila kontakt s mužem, který s ní manipuloval a psychicky jí ubližoval, přestala s tím, nicméně dva roky nato přišla o blízkou osobu a opět pocítila nutkání se ke starému zvyku vrátit. Pocity, které v tu chvíli cítila, přirovnala k nočním můrám: „Je to jako když trpíš nočními můrami – jsi strašně unavená, ale i tak se mermomocí snažíš neusnout, protože víš, že když upadneš do říše snů, zase se probudíš s křikem. S mým malým problémem to ale nakonec dopadlo úplně stejně… Ať jsem se snažila sebevíc, nakonec jsem stejně usnula.“

Před tím, než si znovu ublížila, se ale se svým problémem poprvé odhodlala někomu svěřit. Jak mi vysvětlila, měla strach, že pokud by do začarovaného cyklu znovu upadla, už by se z něj nedokázala vymanit, a doufala, že když o tom někdo bude vědět, pomůže jí, pokud se její strachy stanou skutečností. Margaret se mi přiznala, že jediné, po čem tehdy toužila, byl opravdový přítel, a proto se nakonec dokázala otevřít, a to tomu jedinému, komu bezmezně důvěřovala. Také mi řekla, že i přesto, jak slabá se v tu chvíli cítila a jak moc ji bolelo vidět mu v očích lítost a zoufalství, byla na sebe pyšná, že o svém problému dokázala promluvit. Jenže i přesto, že se o svých pocitech pokoušela mluvit, pár měsíců na to si opět ublížila.

Dnes je Margaret téměř osmnáctiletou dívkou, která nadále bojuje se záměrným sebepoškozováním. Ačkoli má před sebou dlouhou, trnitou cestu, v tuto chvíli, kdy tu sedím u počítače, jsou to dva týdny, co si zvládla neublížit. Na mou otázku, co jí pomáhá vydržet, řekla jediné: „Motýli a lidé.“

Margaretin příběh je jasným důkazem, že i lidé, do kterých byste to nikdy neřekli, se mohou potýkat se strašlivými problémy, na něž by neměli být sami. Co tuto dívku každým dnem zachraňuje, je právě vědomí, že má ve svém životě milující přátele, kteří jí jsou oporou, a že má naději na lepší zítřek. Ačkoli by se mnou nesouhlasila, je neobyčejně silnou mladou dámou, která by se za svá trápení neměla stydět.

2.2            Dotazníkové šetření

V rámci praktické části své seminární práce jsem vytvořila dva dotazníky, jeden v českém a druhý v anglickém jazyce, za účelem porovnat přístup a pohled na problematiku záměrného sebepoškozování mezi českou národností a národnostmi jinými. Oba dotazníky obsahovaly devatenáct totožných otázek, anglický pak navíc ještě jednu ohledně národnosti respondenta.

2.2.1       Dotazník v českém jazyce

První dotazník jsem rozeslala všem studentům i zaměstnancům Gymnázia Jaroslava Žáka, načež mi svou odpověď v časovém rozmezí od 5.  prosince 2022 do 14. prosince 2022 poskytlo 101 respondentů, z toho 66 žen a 35 mužů v zastoupení všech věkových kategorií vyjma dětí mladších jedenácti let. Nejpočetnější skupinou pak byli mladiství ve věku 14 až 18 let.

Kolik vám bylo let, když jste poprvé slyšeli o sebepoškozování? – Pětapadesát respondentů jako svou odpověď uvedlo věkové rozmezí 11 až 15 let, třináct pak označilo možnost „více než 19 let“ a pět uvedlo 16-18 let. Co mne však zaskočilo, bylo procentuálně vysoké zastoupení lidí, kteří uvedli, že o sebepoškozování poprvé slyšeli, když jim bylo méně než 11 let – jedná se o 28 respondentů, což činí 27,7 % z celkového počtu.

Kde o sebepoškozování slýcháte? – Podle výsledků průzkumu lidé o problematice nejčastěji slýchají na internetu (78,2 % responzí), nejméně pak v rodinném kruhu (11,9 %). Mile mě překvapilo, že 59 respondentů (58,4 %) o sebepoškozování slýchá ve škole, poněvadž jsem přesvědčena, že je neobyčejně důležité, aby tato problematika nebyla ve školním prostředí v žádném případě tabuizována.

Slyšeli jste někdy o mentálním/psychickém sebepoškozování? – Jak jsem již zmínila v teoretické části, jsem si vědoma skutečnosti, že většina lidí nemá o existenci mentálního sebepoškozování ani ponětí – koneckonců ani já, než jsem se o problematiku sebepoškozování začala více zajímat, jsem si příliš neuvědomovala, jak závažným problémem tento způsob může být –, a proto jsem se nemohla dočkat, až si přečtu statistiku odpovědí u této otázky. Možnost „Ano, vím, o co se jedná“ uvedlo 49 respondentů (48,5 %), což mě, upřímně, udivilo. Osmatřicet respondentů (37,6 %) označilo odpověď „Ano, ale nejsem si jistý/á, o co se jedná“ a čtrnáct (13,9 %) se nechalo slyšet, že o mentálním sebepoškozování nikdy neslyšelo.

Myslíte si, že je sebepoškozování fenoménem dnešní doby? – S poměrně kontroverzním tvrzením souhlasilo 51 respondentů (50,5 %), nesouhlasilo 44 respondentů (43,6 %) a 6 jedinců se rozhodlo vyjádřit svůj názor v otevřené odpovědi. Některé responze pak vypadaly následovně: „Může to tak vypadat, ale mám pocit, že v minulosti se o tom, stejně jako o spoustě dalších věcí, jen nemluvilo“ „existovalo i dříve, mění se forma, způsob, vliv mají i sociální sítě“ „Bylo a vždycky bude, dnes jsme jenom díky internetu informovanější.“

Domníváte se, že se o problematice sebepoškozování mluví dostatečně? – Pětaosmdesát respondentů s tvrzením nesouhlasí, zatímco jedenáct se domnívá, že se o problematice mluví dostatečně, a čtyři lidé pak vyjádřili svůj názor v otevřené odpovědi. Jeden z respondentů napsal např.: „Nevím, diskuze může na problém upozornit, ale pro některé může být i „návodem“. Podle mě je důležitější nejprve si všímat a pak mluvit cíleně.“

Co si myslíte o lidech, kteří sebepoškozováním trpí? – V tomto případě se jednalo o otevřenou otázku, kterou dotyčný mohl přeskočit, necítil-li se na její zodpovězení. Otázku vyplnilo 30 respondentů, což činí 29,7 % z celkového počtu všech responzí. Odpovědi jsou velice rozmanité, ve spoustě z nich se však objevují podobné myšlenky, a proto je poměrně jednoduché je rozřadit do třech následujících skupin. Spousta lidí vyjádřila lítost a uvedla, že by měla být sebepoškozujícím jedincům nezbytně poskytnuta pomoc a že by na ně nemělo být nahlíženo jako na slabé či nemocné; jiní tvrdí, že jsou sebepoškozující jedinci „psychicky narušení“ a že je ubližování si hloupé a zbytečné, a našli se i tací, kteří svůj názor vyjádřili poněkud hrubším způsobem a napsali, že „se jim to hnusí“.

Tato otevřená otázka mi dokázala, že skutečně nezáleží na tom, jak je člověk starý, poněvadž v téměř každé věkové kategorii se objevili lidé, kteří jsou schopni se do sebepoškozujících jedinců vcítit, a stejně tak i ti, kteří mi – ať svými hrubými slovy nebo tvrzeními jako „Sebepoškozováním lidi netrpí, je to jejich vlastní hloupé rozhodnutí, nic na světě není tak hrozné, aby se člověk musel sebepoškozovat. Je to úplně zbytečné“ – dokázali, že mentalitu sebepoškozujících jedinců nedokážou pochopit. První, početnější skupina lidí pro mne znamená naději, že se vnímání jedinců, kteří si záměrně ubližují, ve společnosti každým dnem zlepšuje, a ta druhá mě jen utvrdila v přesvědčení, že bychom neměli polevovat ve snaze vzdělávat širokou veřejnost o této problematice.

Jakožto někdo, jehož blízká přítelkyně si v jisté fázi svého života ubližovala, jsem pročítala odpovědi s jistou nervozitou a jsem upřímně ráda, že můžu říct, že se našlo nespočet překrásných odpovědí, které mi byly s to vyhrknout slzy do očí. Například nevinná odpověď jedné dívky (14-18 let), jež uvedla, že „jim chybí kamarádi, kterým by se mohli svěřit“, nebo slova respondentky ze stejné věkové kategorie: „Nemají se komu svěřit. Myslí si, že jsou na vše sami, utíkají před problémy a takovým osvobozením je pro ně smrt. Lidé by jim měli více naslouchat, ať už se řežou, pálí či něco jiného. Člověk je živá bytost mající city, tak by se měla tato vlastnost využívat všude.“

Znáte osobně někoho, kdo se sebepoškozuje? – Až 62 respondentů uvedlo, že znají někoho, kdo se sebepoškozuje či v minulosti tak učinil, což činí 61,4 %. Je to až děsivě vysoké číslo, které je jasným důkazem, že je sebepoškozování ve společnosti velmi rozšířeným negativním jevem, jímž bychom se měli zabývat.

Jak jste reagovali, když jste se o tom dozvěděli? – Promluvit si se sebepoškozujícím jedincem se pokusilo 47 respondentů, 11 dotazovaných problém neřešilo, 4 o tom řekli kamarádovi, 3 učiteli a pouze 2 rodičům. Jeden z respondentů uvedl: „Pokusil jsem jim pomoc podle situace. Někde jsem s nimi mluvil, někdy jsem jim rozvíjel iluze, a jindy je to mimo mě a požádám o pomoc jinde.“ Jsem přesvědčena, že jestli by měl existovat nějaký doporučený přístup, kterého bychom se měli držet, ten jeho bych s čistým svědomím dávala příkladem.

Přemýšleli jste někdy nad sebevraždou? – Nad sebevraždou nikdy nepřemýšlelo 47 respondentů. Z čeho mne však mrazí, jsou zbylá čísla, která říkají, že 42 respondentů na sebevraždu někdy pomyslelo, 8 o ní často přemýšlí a jedna dívka se o ni pokusila. Čistě teoreticky pak nad sebevraždou uvažovali 3 lidé.

Máte se sebepoškozováním vlastní zkušenost? – Vlastní zkušenost se sebepoškozováním nemá 71 respondentů, 14 z nich o tom však přemýšlelo. V jisté fázi svého života si ubližovalo 26 respondentů a 9 se s tím potýká v současné době.

Kolik vám bylo let, když jste si poprvé ublížili? – Odpovědi těch, kteří mají se sebepoškozováním vlastní zkušenost, nám říkají, že 48,6 % z nich mělo svou první epizodu, když jim bylo 14-18 let, 34,3 % začalo v 11-13 letech, 8,6 % si svou první epizodu nepamatuje a 8,6 %, což činí tři osoby, si poprvé ublížilo již před dovršením jedenácti let.

Kolik vám bylo let, když jste se sebepoškozováním přestali? – Patnáct respondentů přestalo ve věku 14-18 let, 6 ve věku 11-13 let, 5 z nich si to nepamatuje a 9 si ubližuje v současné době.

Z jakého důvodu jste si ubližovali/ubližujete? – Jak již bylo zmíněno v teoretické části seminární práce, důvodů, které zapříčiní výskyt sebepoškozujícího chování, může být nespočet, a jen ojediněle je příčinou pouze jeden faktor – to mi dotazníkové šetření potvrdilo, poněvadž valná většina respondentů označila minimálně dvě z uvedených příčin a někteří případně dopsali svou. Největší procentuální zastoupení má v dotazníku stres (21 respondentů, což je 58,3 %), dále sebenenávist (18 respondentů), přehlušení psychické bolesti fyzickou (16 respondentů), problémy ve škole (13 respondentů), problémy v rodině (13 respondentů), deprese (13 respondentů), touha zemřít (8 respondentů), nezájem okolí (8 respondentů), touha něco pocítit (7 respondentů), zvědavost „zkusit něco nového“ (4 respondenti), šikana (4 respondenti), týrání (3 respondenti), snaha upoutat na sebe pozornost (2 respondenti), nespokojenost se svým tělem a sexuální narážky (v tomto případě spolužáci a strýc – 1 respondent).

Jakým způsobem jste si ubližovali/ubližujete? – Z odpovědí je patrné, že fyzické sebepoškozování (78 %) u dotazované skupiny lidí sice převládá, nicméně i mentální sebepoškozování má hojné procentuální zastoupení (22 %). Konkrétní odpovědi respondentů pak vypadaly následovně: sebeřezání (20 respondentů), hladovění či přejídání se (19 respondentů), zarývání nehtů do kůže (18 respondentů), úplná sociální izolace (10 respondentů), sebetlučení (10 respondentů), upírání si věcí či aktivit, které mě dělají šťastným/šťastnou (9 respondentů), škrábání či propichování kůže (9 respondentů), kousání se (8 respondentů), závislosti (7 respondentů), nadměrné cvičení až do úplného vyčerpání (5 respondentů), trhání řas či vlasů (3 respondenti), sebepálení (3 respondenti), kousání nehtů (1 respondent), upírání spánku či nadměrné spaní (1 respondent) a 1 respondent od sebe odhání ty, na kterých mu záleží nejvíce.

Svěřili jste se někdy s vašim sebepoškozováním někomu? Pokud ano, komu? – Říct si o pomoc dokáže být neobyčejně obtížné, a proto mě, bohužel, nepřekvapuje těch 14 respondentů, kteří se nikdy se svým sebepoškozováním nikomu nesvěřili, věřím však, že se jednou odhodlají vystoupit ze stínů a začnou o svém problému mluvit, myslím na ně a držím jim palce. Kamarádovi se svěřilo 15 respondentů, 5 svému partnerovi, 5 psychologovi či psychiatrovi, 3 jiným, kteří si taktéž ubližují, 2 učiteli, 2 rodině a jeden chlapec – což mne vehnalo slzy do očí – napsal: „Vlastně jenom teď tady.“

Toužíte vyhledat odbornou pomoc? – Až 20 respondentů odpovědělo, že ne, 8 by chtělo, ale má strach tak učinit, 6 ji již vyhledalo, žádný z respondentů, kteří si ubližují, se vyhledat odbornou pomoc aktivně nesnaží a jeden chlapec uvedl: „Snad ji nepotřebuji, asi jsem se psychicky zocelil.“

Chcete-li ještě něco sdělit, zde máte více prostoru se rozepsat. – Tento bod jsem do dotazníku dala čistě ze zvědavosti – mým cílem bylo podnítit respondenty k vyjádření jejich názoru na problematiku, čímž by mi poskytli poslední střípky a já si tak mohla dotvořit ucelený pohled na přístup studentů a zaměstnanců českého gymnázia k sebepoškozujícím jedincům a sebepoškozování jako takovému. Kromě vyjádření podpory při psaní mé seminární práce, která mi vykouzlila úsměv na tváři a za něž bych ráda poděkovala, mi respondenti v mnoha případech vyjádřili dík za to, že jsem se toto téma rozhodla otevřít, a tím mi dokázali, že je mezi námi mnoho lidí, které tato problematika zajímá a kteří jí přikládají na důležitosti. Ráda bych tu některá krásná slova zmínila, poněvadž se domnívám, že by mohla povzbudit každého, kdo se momentálně v začarovaném kruhu sebepoškozování nachází a trápí se, neboť má strach, že je na vše sám.

„V pomáhání člověku s tímto problémem je nejdůležitější diskrétnost. Nejhorší co můžete udělat je to slepičit kolem. Neopovrhujme těmito lidmi, nepokladejme to za slabost. Může se to stát každému. Pomáhejme jim, naslouchejme jim. A když na to nestačime… přivolejme odbornou pomoc.“ (muž, 14-18 let)

„Sama jsem se dřív se sebepoškozováním potýkala a vím, jaké to je, když se člověk cítí úplně bezmocný. Doufám, že se o tom ve společnosti začne více mluvit a že vymizí odsuzující předsudky, aby na tyhle hrůzy lidi nebyli sami.“ (žena, 14-18 let)

„Mám tě hrozně moc ráda a jsem nadšená, že sis vybrala tohle téma <3“ (žena, 14-18 let)

„Jsem rád že se o to někdo zajímá“ (muž, 11-13 let)

„Chtěla bych říci, že je úžasné dělat o tomto tématu práci. Myslím si, že by se o tom mělo více mluvit. Lidé by měli vědět jak pomoc dotyčné osobně, měli by umět rozeznat příznaky. Všem kteří se s tím potýkají přeji hodně sil <3 Tobě přeji úspěchy se seminární prací 🤍“ (žena, 14-18 let)

„Děkuju za otevření tohohle tématu. Hodně štěstí při psaní seminárky!“ (žena, 19-29 let)

2.2.2       Dotazník v anglickém jazyce

Druhý dotazník jsem rozeslala lidem z celého světa, načež mi svou odpověď v časovém rozmezí od 10. prosince 2022 do 3. února 2023 poskytlo 19 respondentů, z toho 13 žen, 5 mužů a jeden „agender“ ve věku od čtrnácti let. Nejpočetnější skupinou pak byli lidé ve věku 19 až 29 let.

Otázky byly pokládány v angličtině, pro účely své seminární práce je však budu společně s odpověďmi respondentů v této kapitole uvádět ve volném překladu.

Jaká je vaše národnost? – Kvůli rozmanitosti dotazované skupiny museli hned na začátku dotazníku respondenti vyplnit, z jaké země pocházejí, a výsledný seznam národností (v závorce počet respondentů) vypadá následovně: německá (4), americká (3), česká (2), švýcarská (2), polská (1), italská (1), peruánská (1), maďarská (1), slovenská (1), ruská (1), bulharská (1) a jedna respondentka si nepřála národnost uvádět. Z českých respondentů jeden žije přes třicet let ve Spojených státech a ten druhý, když dostal mezi oběma dotazníky na vybranou, se rozhodl pro tento, poněvadž dle jeho slov své pocity dokáže upřímněji a snadněji vyjádřit, má-li možnost se schovat za angličtinu.

Kolik vám bylo let, když jste poprvé slyšeli o sebepoškozování? – Stejně jako v českém dotazníku nejvíce respondentů (8) uvedlo věkové rozmezí 11-15 let, dále 5 respondentů označilo možnost „více než 19 let“, 4 respondenti „méně než 11 let“ a 2 respondenti o sebepoškozování poprvé slyšeli ve věku od 16 do 18 let.

Kde o sebepoškozování slýcháte? – Odpovědi byly v porovnání s českým dotazníkem velmi podobné, neboť v obou případech respondenti uvedli, že o sebepoškozování nejčastěji slýchají na internetu (63,2 %) a mezi přáteli (42,1 %) a nejméně pak v rodinném kruhu (5,3 %).

Slyšeli jste někdy o mentálním/psychickém sebepoškozování? – Podobné překvapení jako v českém dotazníku na mě u odpovědí na tuto otázku čekalo i zde. Deset respondentů, což činí celých 52,6 % z celkového počtu responzí, přiznalo, že o mentálním sebepoškozováním slyšelo a ví, co to znamená, 6 lidí o něm nikdy neslyšelo a 3 si nejsou jistí, oč se jedná.

Myslíte si, že je sebepoškozování fenoménem dnešní doby? – I zde mezi respondenty převažují ti, kteří se domnívají, že je sebepoškozování fenoménem dnešní doby, a jejich procentuální zastoupení činí 63,2 %. Jedna respondentka (Polka, 19-29 let) vyjádřila svůj názor a zkušenost následovně: „Mám pocit, že obzvlášť kolem roku 2010 došlo k prudkému nárůstu sebepoškozování kvůli jeho intenzivnímu a škodlivému vyobrazení v médiích.“ Další respondent (Američan, 19-29 let) pak uvedl: „Myslím si, že se forma sebepoškozování mění v průběhu generací.“

Domníváte se, že se o problematice sebepoškozování mluví dostatečně? – Nesouhlasí 15 respondentů, 3 se pak domnívají, že ano. Jedna dívka (Němka, 14-18 let) zastává názor, že je problematika dostatečně diskutována na sociálních sítích, avšak ve škole by se jí mělo začít věnovat více pozornosti.

Co si myslíte o lidech, kteří sebepoškozováním trpí? – Otázku vyplnilo 16 respondentů, což činí 84,2 % z celkového počtu všech responzí. Na rozdíl od odpovědí v českém dotazníku se zde neobjevila jediná, která by vyjadřovala negativní či nenávistný postoj k sebepoškozujícím jedincům, což mne zahřálo u srdce. Mou domněnkou je, že je český národ uzavřenější a náchylnější k předsudkům než národy jiné a možná to je příčinou výše zmíněného rozdílu mezi výsledky dotazníků, nicméně stoprocentně jistá si být nemohu, protože to taktéž může být způsobeno skupinou lidí, ke kterým se můj dotazník dostal.

Oproti českým respondentům se odpovědi v anglickém dotazníku taktéž vyznačují větší barvitostí a promyšleností. Některé responze byly poměrně prosté a vyjadřovaly soucit či lítost: „Ne negativně, většinou se soucitem.“ (Maďarka, 19-29 let) Nebo: „Je mi líto, že mají problémy a že je sebepoškozování jedinou cestou, jak je vyřešit.“ (Ruska, 14-18 let) Spousta respondentů se však rozepsala a dokázala mi na problematiku poskytnout nejrůznější pohledy a názory, které by mohly pomoct pochopit, s jakými pocity a myšlenkami se sebepoškozující jedinci mohou potýkat, a proto jsem vybrala čtyři respondenty, jejichž myšlenky bych zde ráda představila.

„Jsou to lidé, kteří hluboce bojují s vlastním obrazem, obvykle depresí a celkově duševním zdravím. Jsou to lidé, kteří trpí ve svém nitru a potřebují navenek ukázat, jak se cítí uvnitř. Potřebují pomoc a podporu. Vím to, protože jsem se sebepoškozovala spoustu let. Od mých dvanácti let – teď je mi jednadvacet.“ (Američanka, 19-29 let)

„Myslím si, že se nemají dostatečně rádi a svůj vztek obrací proti sobě. Možná respektují lidi kolem sebe tak moc, že na ně nedokážou být agresivní, takže je nahrazují svými vlastními těly.“ (Čech, 30-39 let)

„Museli si v minulosti zažít trauma a z nějakého důvodu se za to viní, nebo se nějakým způsobem snaží uniknout svému vlastnímu tělu.“ (Němka, více než 50 let)

„Soucítím s nimi, protože to jsou obvykle lidé, kteří nikdy nebyli naučeni vhodnému východisku pro své intenzivní emoce.“ (Polka, 19-29 let)

Znáte osobně někoho, kdo se sebepoškozuje? – Stejně jako v českém dotazníku i zde více než polovina respondentů uvedla, že osobně zná někoho, kdo se sebepoškozuje, a to konkrétně jedenáct z nich. Sedm lidí pak nikoho nezná a jeden nemá sebemenší ponětí.

Jak jste reagovali, když jste se o tom dozvěděli? – Šest respondentů se pokusilo s dotyčným promluvit, pět o tom řeklo svému kamarádovi (z čehož jeden takovému, který byl danému člověku bližší než on sám), jeden rodinnému příslušníkovi, jeden neudělal nic a jeden o tom řekl lékaři. Oproti českému dotazníku, kde spousta lidí problém neřešila, se zde v téže skupině objevuje pouze jediný člověk, což, dle mého názoru, poukazuje na uzavřenost českého národa a jeho nezvyk řešit natolik niterné a bolestivé záležitosti.

Přemýšleli jste někdy nad sebevraždou? – Nad sebevraždou nikdy nepřemýšlelo 10 respondentů, zato sedm ano a z toho jedna dívka (Peruánka, 14-18 let) uvedla, že nad ní přemýšlí často. Dva lidé pak nad sebevraždou uvažovali pouze teoreticky, aby pochopili ty, kteří se o ni pokusili.

Máte se sebepoškozováním vlastní zkušenost? – Se sebepoškozováním nemá zkušenost 11 lidí, ale jeden respondent o tom uvažoval, zato 3 lidé si v jisté fázi svého života ubližovali a 4 se s tím nadále potýkají.

Kolik vám bylo let, když jste si poprvé ublížili? – Tři lidé si poprvé ublížili v rozmezí 14 až 18 let, dva mezi 11. a 13. rokem života, jeden respondent mezi 19 a 30 lety a objevila se i odpověď, kdy dané osobě bylo při první epizodě více než 30 let.

Kolik vám bylo let, když jste se sebepoškozováním přestali? – Tři respondenti, kteří si v současné době již neubližují, označili jako odpověď věkové rozmezí 14-18 let, 19-30 let a více než 30 let. Čtyři lidé se sebepoškozováním bohužel stále bojují.

Z jakého důvodu jste si ubližovali/ubližujete? – Na rozdíl od českého dotazníku, kde měl největší procentuální zastoupení stres, je zde nejčastější příčinou sebepoškozování deprese (4 respondenti, což činí 57,1 %). Dále sebenenávist (3 respondenti), přehlušení psychické bolesti fyzickou (3 respondenti), problémy ve škole (3 respondenti), stres (3 respondenti), touha zemřít (2 respondenti), šikana (2 respondenti), nezájem okolí (2 respondenti), touha něco pocítit (2 respondenti), problémy v rodině (2 respondenti).

Jakým způsobem jste si ubližovali/ubližujete? – I zde převládá fyzické sebepoškozování (75,9 %) nad mentálním (24,1 %) a jejich procentuální poměr vychází téměř totožně jako v českém dotazníku. Konkrétní odpovědi respondentů pak vypadaly následovně: sebeřezání (5 respondentů), hladovění či přejídání se (5 respondentů), závislosti (3 respondenti), úplná sociální izolace (3 respondenti), škrábání či propichování kůže (3 respondenti), zarývání nehtů do kůže (3 respondenti), trhání řas či vlasů (2 respondenti), sebepálení (2 respondenti), nadměrné cvičení až do úplného vyčerpání (1 respondent), kousání se (1 respondent) a jeden respondent od sebe odhání ty, na kterých mu záleží nejvíce.

Svěřili jste se někdy s vašim sebepoškozováním někomu? Pokud ano, komu? – I v tomto případě mají lidé největší důvěru ke svým přátelům, poněvadž 4 respondenti uvedli, že se svěřili právě svému kamarádovi. Psychologovi či psychiatrovi se svěřili 3 lidé, partnerovi jeden člověk, rodinnému příslušníkovi taktéž jeden člověk a jeden respondent o svém problému nikomu neřekl. Tato otázka je jasným důkazem, že by se o sebepoškozování mělo začít mnohem více mluvit v rodinném kruhu, poněvadž analýza výsledků v obou dotaznících ukazuje, jak málo jedinců se svěřilo rodině, což může pramenit z nedostatku důvěry či strachu o problému mluvit.

Toužíte vyhledat odbornou pomoc? – Počet respondentů se rovnoměrně rozložil po dvou mezi tři následující možnosti – „Ne“, „Chtěl/a bych, ale mám strach tak učinit“ a „Ano, aktivně se o to snažím“. Pouze jediný člověk odbornou pomoc již vyhledal.

Chcete-li ještě něco sdělit, zde máte více prostoru se rozepsat. – Možnost vzkázat něco na závěr využilo 7 respondentů a já si opět dovolím tu některá slova zmínit, protože mám-li možnost dodat naději komukoli, kdo ji potřebuje, jsem připravená tak učinit.

„Zůstaňte na pozoru. Občas jsou to lidé, u kterých to čekáte nejméně.“ (Němka, 19-29 let)

„Sebepoškozování je obrovským problémem ve společnosti a nemluví se o tom dostatečně. O psychickém zdraví se nemluví dostatečně. Pracovávala jsem v psychiatrické léčebně a dovol mi říct, že celý systém je podělanej. Musíme v této zemi revolucionizovat péči o duševní zdraví. Jak to udělat? Nejsem si jistá. Ale vím, že to potřebujeme.“ (Američanka, 19-29 let)

„Naše tělo nám bylo darováno, takže bychom se k němu měli chovat právě tak, jak se chováme ke každému jinému daru.“ (Čech, 30-39 let)

„Život je příliš krátký na to strávit další den ve válce s vlastním já. Jsi svá největší zbraň, jsi svá největší síla. Jsi milován a jsi dost. Připomeň si, život jde překrásně dál a já půjdu také.“ (žena, 19-29 let)

Jedna respondentka (Italka, 19-29 let) uvedla: „Mám pocit, že se rozpláču, pokud se rozepíšu. Takže raději ne.“ Chtěla bych říct, že i tento přístup je naprosto v pořádku a pokud o svých problémech nedokážete mluvit či je vám to nepříjemné, do ničeho se nenuťte a v žádném případě byste se za to neměli nenávidět. Dejte tomu čas a vyhledejte pomoc, až na to budete připraveni.

V dotazníku se objevila i odpověď v italštině, která zní následovně: „Vorrei che finisse tutto.“ V doslovném překladu to pak znamená „kéž by to všechno skončilo“ a myslím si, že tato slova jedné respondentky dokážou vyjádřit zoufalství a trápení, jimiž si lidé, kteří si záměrně ubližují, prochází, mnohem lépe a barvitěji, než by to dokázal jakýkoli odborník.

Závěr

Ve své seminární práci jsem se pokusila nahlédnout na problematiku sebepoškozování ve společnosti. V teoretické části jsem se zaměřila na vytvoření přehledného teoretického rámce zkoumané problematiky, což jsem dokázala, a domnívám se, že praktická část fakta, o kterých se v teorii píše, potvrdila a rozvinula.

Praktická část je rozdělena do dvou kapitol. V první kapitole jsem se pokusila nastínit příběh adolescentní dívky, která se potýká se záměrným sebepoškozováním, čímž jsem umožnila nahlédnout do jejího nitra, což, jak se domnívám, pomohlo pochopit, s jakými pocity a myšlenkami sebepoškozující jedinci bojují, a zároveň jsem této dívce dokázala, že nemusí mít strach o svých trápeních mluvit, poněvadž je viděna a slyšena. Druhá kapitola byla zaměřena na dotazníkové šetření, kdy jsem se pokusila porovnat postoj ke zkoumané problematice mezi dvěma dotazovanými skupinami, a to cizinci všech věkových kategorií a studenty a zaměstnanci českého gymnázia. Rozdíly v odpovědích na otázky byly z valné většiny nepatrné, přesto se však objevily významné odlišnosti, které dokazují, že má český národ k problematice mnohem skeptičtější postoj a přistupuje k ní uzavřenějším způsobem než národy jiné.

Na závěr bych ráda řekla, že pro mě bylo napsání této seminární práce velmi přínosné, neboť prohloubilo mé znalosti o problematice záměrného sebepoškozování, které budu moct využít v praktickém životě, bude-li to nutné. Pokud si ubližujete nebo znáte někoho, kdo se s tímto problémem potýká, nebojte se požádat o pomoc. Neznačí to slabost, naopak tím prokážete svou odvahu a odhodlanost.

Seznam použité literatury

• BEAMS, Sophia. The Scream: A Deeper Analysis of Edvard Munch’s Anxiety-Wrought Piece. Everything Art [online]. 2019 [cit. 2022-12-30]. Dostupné z: https://medium.com/everything-art/the-scream-a-deeper-analysis-of-edvard-munchs-anxiety-wrought-piece-c36d9bbbb4cd
• KRIEGELOVÁ, Marie. Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci. Praha: Grada, 2008. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-2333-4.
• MERRIAM-WEBSTER. (n.d.). Alexithymia. In: Merriam-Webster.com medical dictionary [online]. [cit. 2022-12-28]. Dostupné z: https://www.merriam-webster.com/medical/alexithymia
• MOUTIER, Christine. Suicidal Behavior. In: MSD Manual Professional Edition [online]. 2021 [cit. 2022-11-18]. Dostupné z: https://www.msdmanuals.com/professional/psychiatric-disorders/suicidal-behavior-and-self-injury/suicidal-behavior
• NATIONAL COLLABORATING CENTRE FOR MENTAL HEALTH. Self-Harm: The Short-Term Physical and Psychological Management and Secondary Prevention of Self-Harm in Primary and Secondary Care [online]. British Psychological Society (UK), 2004 [cit. 2022-11-19]. ISBN 1-85433-409-3. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/books/NBK56385/
• NAVARRO, Joe. Tajemství řeči těla: gesta, která prozradí více než slova. Přeložil Lenka VLČKOVÁ. Praha: Grada, 2019. ISBN 978-80-271-2477-0.
• NORMAN, Hilary, Andrea OSKIS, Lisa MARZANO a Mark COULSON. The relationship between self-harm and alexithymia: A systematic review and meta-analysis. Scandinavian journal of psychology [online]. 24 July 2020, 2020 [cit. 2022-12-28]. Dostupné z: doi:10.1111/sjop.12668
• Phoenix House adopts the Butterfly Project. Elysium Healthcare [online]. [cit. 2023-01-21]. Dostupné z: https://www.elysiumhealthcare.co.uk/butterflyproject/
• RICHARDSON, Celia. The truth about self-harm: for young people and their friends and families [online]. Mental Health Foundation, 2006 [cit. 2022-11-18]. ISBN 978-1-903645-99-4. Dostupné z: https://www.mentalhealth.org.uk/sites/default/files/2022-07/MHF-The-truth-about-self-harm-guide.pdf
• ROYAL COLLEGE OF PSYCHIATRISTS. Self-harm and suicide in adults: Final report of the Patient Safety Group [online]. London: Royal College of Psychiatrists, 2020 [cit. 2023-01-01]. Dostupné z: https://www.rcpsych.ac.uk/docs/default-source/improving-care/better-mh-policy/college-reports/college-report-cr229-self-harm-and-suicide.pdf?sfvrsn=b6fdf395_10
• SIMEON, D. G.; FAVAZZA, A. R. (2001): Self-injurious behaviors: Phenomenology and assessment. In SIMEON, D. G.; HOLLANDER, E. Self-injurious behaviors: Assessment and treatment. Washington, D.C.: American Psychiatric Publishing, Inc.
• Vincent’s Illness and the Healing Power of Art: About Van Gogh’s psychiatric disorder. Van Gogh Museum [online]. Amsterdam [cit. 2022-12-30]. Dostupné z: https://www.vangoghmuseum.nl/en/art-and-stories/stories/vincents-illness-and-the-healing-power-of-art

Přílohy

Příloha č. 1 – Tabulky s výsledky české verze dotazníku

1. Jaké je vaše pohlaví?

2. Váš věk?

3. Kolik vám bylo let, když jste poprvé slyšeli o sebepoškozování?

4. Kde o sebepoškozování slýcháte?

5. Slyšeli jste někdy o mentálním/psychickém sebepoškozování?

6. Myslíte si, že je sebepoškozování fenoménem dnešní doby?

7. Domníváte se, že se o problematice sebepoškozování mluví dostatečně?

8. Co si myslíte o lidech, kteří sebepoškozováním trpí?

9. Znáte osobně někoho, kdo se sebepoškozuje?

10. Jak jste reagovali, když jste se o tom dozvěděli?

11. Přemýšleli jste někdy nad sebevraždou?

12. Máte se sebepoškozováním vlastní zkušenost?

13. Kolik vám bylo let, když jste si poprvé ublížili?

14. Kolik vám bylo let, když jste se sebepoškozováním přestali?

15. Z jakého důvodu jste si ubližovali/ubližujete?

16. Jakým způsobem jste si ubližovali/ubližujete?

17. Svěřili jste se někdy s vašim sebepoškozováním někomu? Pokud ano, komu?

18. Toužíte vyhledat odbornou pomoc?

19. Chcete-li ještě něco sdělit, zde máte více prostoru se rozepsat.

Příloha č. 2 – Tabulky s výsledky anglické verze dotazníku

1. What is your gender?

2. What is your nationality?

3. How old are you?

4. How old were you when you first learned of the concept of self-harm?

5. Where do you usually hear about self-harm?

6. Have you ever heard of mental self-harm?

7. Do you think people self-harm more nowadays compared to the previous era?

8. Do you think the issue of self-harm is talked about enough?

9. What do you think about people who self-harm?

10. Do you personally know anyone who self-harms?

11. How did you react when you found out?

12. Have you ever thought about suicide?

13. Do you have a personal experience with self-harm?

14. How old were you when you first self-harmed?

15. How old were you when you stopped self-harming?

16. What was/is the reason for your self-harm?

17. What was/is your method of self-harm?

18. Have you confided your self-harm to anyone? If so, to whom?

19. Do you want to seek out professional help?

20. If there is anything more you would like to say, feel free to do it now.

Příloha č. 3 – Cyklus záměrného sebepoškozování

• https://www.mentalhealth.org.uk/sites/default/files/2022-07/MHF-The-truth-about-self-harm-guide.pdf

Článek Problematika sebepoškozování – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Struktura osobnosti

Předmět: Společenské vědy

Přidal(a): _mad_scientist_

Pojem osobnost

• Nositel lidské psychiky
• Celek duševního života
• Souhrn vlastností, procesů, stavů, návyků, postojů apod., které tvoří celistvou strukturu a dynamiku, individualitu konkrétního člověka
• Každá osobnost má své jedinečné psychické, biologické a sociální vlastnosti

Determinanty lidské psychiky

• Osobnost se utváří v průběhu celého života
• Jedinec je tedy jak produktem, tak i spolutvůrcem
• Osobnost je formována:
• Vnitřními činiteli (geny)
• Vnějšími činiteli – prostředí (přírodní a společenské)
• Vlastní aktivitou

Psychická struktura osobnosti (psychické vlastnosti)

• Promítá se v ní jednota prožívání a chování
• Je relativně stálá
• Známe-li strukturu osobnosti jedince, můžeme vyvozovat, co pravděpodobně udělá v tu či onu chvíli, jak zareaguje

Složky struktury osobnosti

• Schopnosti
• Temperament
• Rysy
• Charakter

Typ osobnosti – pozorovaná konstelace vlastností a rysů osobnosti, které spolu souvisejí – vyjadřuje podstatnou, ne však vyčerpávající charakteristiku osobnosti

Schopnosti

• Vlastnosti osobnosti, které jsou předpokladem pro dosahování vysokého výkonu v určitém oboru, oblasti
• Jsou ukazatelem toho, jaký rozdíl bude v kvalitě, rychlosti a snadnosti osvojení si určitého výkonu u různých lidí za stejných vnějších podmínek
• Předpoklad rozvoje schopnosti – vloha (vrozená genetická dispozice)
• Vloha naznačuje jak možnosti, tak i meze dalšího vývoje
• Stupně rozvoje schopností:
• Nadání (nadprůměrné výkony)
• Talent (vysoce nadprůměrný souhrn schopností)
• Genialita (mimořádně rozvinutý talent)

Dělení schopností

• Primární – podmiňují rozvoj dalších schopností (vnímání, myšlení, …)
• Sekundární – všechny ostatní, vzniklé na základě primárních

Druhy schopností

• Verbální (chápání vztahů mezi slovy)
• Numerické (operace s číselnými symboly)
• Paměťové
• Percepční pohotovost (schopnost rychlého postřehu)
• Prostorová představivost (orientace v prostoru, vizualizace – schopnost představit si vzájemné vztahy předmětů v určitých polohách)
• Psychomotorické (schopnost koordinovat dva a více současných pohybů)
• Umělecké (literární, hudební, výtvarné, …)
• Inteligence
• Kreativita (tvořivost)

Inteligence

• Obecný základ všech schopností
• Soubor schopností sloužící k poznávání a řešení problémů
• Schopnost učit se a využívat naučené
• Nejdůležitější součásti inteligence – přizpůsobivost, učenlivost, schopnost zobecňovat, samostatně myslet, chápat, abstrahovat, schopnost verbálního vyjadřování

Znaky inteligentního chování

• Dobrá orientace a dobré myšlení, tj. soudnost, pohotové a přesné vyjadřování
• Přesné vnímání a dobrá paměť (pohotové vybavování informací z paměti)
• Schopnost koncentrace na objekt činnosti s pružným a správným myšlením

Druhy inteligence

• Fluidní – vrozená, nezávislá na dřívějším učení, během lidského života se již nevyvíjí
• Krystalická – založená na zkušenostech, vědomostech získaných učením a na schopnostech je využívat

Měření inteligence

• Pomocí tzv. testů inteligence
• První test sestavil roku 1905 fr. psycholog Alfred Binet
• Inteligenční kvocient (IQ) zavedl William L. Stern
• IQ se vypočítá podle vzorce

                        mentální věk

IQ = ———————— x 100

                        chronologický věk

Škály IQ

• 140 a víc                     vysoce nadprůměrná
• 120-139                      nadprůměrná
• 110-119                      mírný nadprůměr
• 90-109                        průměrné IQ
• 80-89                          lehký podprůměr
• 70-79                          lehká debilita
• pod 69                         imbecilita až idiocie

Využití měření IQ

• Při zjišťování školní zralosti
• Intelektová porucha – např. demence – nevratné zhoršování intelektových schopností

ALE!

• Vysoké skóre v IQ testu není zárukou dobrého školního prospěchu či úspěšného uplatnění v zaměstnání apod.

Předpoklady inteligence

• 75% geny
• 25% výchova a vzdělání

Emoční inteligence

• Schopnost vcítění (empatie)
• Orientace v emocích druhých
• Schopnost porozumění
• Znalost vlastních emocí
• Zvládání vlastních emocí
• Schopnost sám sebe motivovat

Sociální inteligence

• Schopnost orientovat se v sociálních vztazích a situacích
• Schopnost dosahovat dobrých mezilidských vztahů

Kreativita (tvořivost)

• Z lat. creo = tvořím
• Zvláštní soubor schopností, které umožňují tvůrčí činnost, jejímž výsledkem je něco nového, originálního, popř. tvůrčí řešení problémů

Rysy tvořivé osobnosti

• Má tvořivé a flexibilní myšlení
• Je intuitivní a empatická, psychicky náladová, má zájem o lidské jednání
• Je otevřená, vnímavá, má v oblibě nové přístupy
• Není svázána přesností a pečlivostí
• Je ráda nezávislá (autonomní)
• Má sklon k netypičnosti

Vztah mezi inteligencí a tvořivostí

• Všichni vysoce tvořiví lidé bývají vysoce inteligentní
• Ne všichni inteligentní lidé jsou tvořiví

Rysy osobnosti

• Psychické vlastnosti
• Projevují se určitým způsobem jednání, chování a prožívání
• Relativně stálé
• Příznačné pro určitého člověka

Bipolární škály (mají dva protilehlé póly)

• Extrovert
• • Zaměřený na vnější svět, společenský, přístupný, otevřený, aktivní, snadno přizpůsobivý, zbrklý, povrchní, známé označuje jako přátele
• Introvert
• • Zaměřený do svého nitra, plachý, nejistý, málo průbojný, intenzivní vnitřní život, hluboké city
• Stabilita (yrovnanost) x labilita (nevyrovnanost)
• Dominance (potřeba vést, mít převahu) x submise (podřizování se, potřeba být veden)
• Optimismus x pesimismus
• Aktivita x pasivita
• Egocentrismus x altruismus
• Maskulinita x feminita
• Afiliance (potřeba lásky) x hostilita (nepřátelskost vůči sobě i jiným)

Temperament

• Soubor vrozených vlastností
• Vztahují se k citovému reagování
• Určují intenzitu prožívání dané situace i projevy chování (někdo reaguje na stejnou situaci klidně, jiný bouřlivě, …)
• Temperament je ovlivňován od narození (porod), výchovou, sociálním prostředím

Kontrola projevů svého temperamentu

• Nácvik stresových situací
• Nácvik asertivity
• …

Typologické koncepce

• Hippokrates (5. stol. př. n. l.)
• Galenos (2. stol. př. n. l.)
• Temperamentum = smícháno v určitém poměru (4 tělní tekutiny)
• Sanguis = krev
• Phlegma = hlen, sliz
• Cholé = žluč
• Melaina cholé = černá žluč
• Současná věda vysvětluje rozdíly v temperamentu vlastnostmi nervových procesů (I. P. Pavlov – teorie o vyšší nervové činnosti – síla, vyrovnanost, pohyblivost)

Temperamentové skupiny

• Sangvinik – veselý, optimistický, snadno přizpůsobivý, pohotový, nekonfliktní, společenský, čilý, citově nestálý, vlezlý, žoviální
• Flegmatik – klidný, někdy až lhostejný, apatický, pomalý, rozvážný, snášenlivý, přátelský, pasivní, málo iniciativní, spolehlivý
• Cholerik – vzteklý, často podrážděný až agresivní, prosazuje se v kolektivu, má výraznou mimiku, rychle pracuje, vznětlivý
• Melancholik – převládá u něj ponurá, smutná nálada, je pomalý, svědomitý, zodpovědný, důkladný, jeho city jsou hluboké a trvalé, často bojácný, vážný

Hans J. Eysenck (1916-1997)

• britský psycholog něm. původu
• spojil temperamentové skupiny s několika rysy osobnosti – introverzí x extraverzí a s labilitou x stabilitou

Charakter

• Psychické vlastnosti, které souvisí s morálkou osobnosti a které se projevují v mravní stránce chování a jednání
• Umožňuje řídit jednání člověka podle všeobecně přijímaných společenských norem
• Formuje se především působením výchovy
• Je ovlivněn vlastním sebehodnocením a temperamentem
• Projevuje se zejména ve čtyřech oblastech:
  • ve vztahu k ostatním lidem, hodnotám společnosti
  • ve vztahu k životnímu prostředí
  • ve vztahu k práci, k plnění povinností
  • ve vztahu k sobě

Charakterní člověk – pro každého něco jiného – ten, kdo nikdy nemění názor, ten, kdo umí  přiznat, že se mýlil, ten, kdo umí přiznat prohru, ten, kdo nikdy nelže, nepodvádí, …

S charakterem souvisí pojem svědomí – systém morální kontroly a seberegulace; jakýsi vnitřní hlas, který jedinci říká, co je správné a co špatné.

Svědomí přináší člověku uspokojení, pokud jednal v souladu s morálními zásadami, nebo mu působí výčitky, pokud tyto zásady porušil.

Článek Struktura osobnosti – maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Základy psychologie

Předmět: Společenské vědy, Psychologie

Přidal(a): Pavlina

Vznik a vývoj psychologie

• Psychologie byla do 19. století součást filozofie, poté tvořila samostatnou vědu
• Etapy vývoje: 1) nauka o duši, 2) nauka o vědomí

Základní směry

Experimentální psychologie

• Wilhelm Wundt – zakladatel psychologie – první experimentální laboratoř
  • Poznávání duše pomocí introspekce – poznávání vnitřních psychických jevů 1879

Behaviorismus

• John B. Watson – zkoumá pouze chování, zanedbává introspekci (protože to, co je uvnitř se nedá poznat)
  • Přeceňování role výchovy, neuznávání vrozených psychických dispozic – člověk se chová pouze podle toho, co jej ovlivňuje
• Reflexologie – I. P. Pavlov – studium nepodmíněných (vrozených – dýchání, polykání, mrkání) a podmíněných (naučené – pokus se psy) reflexů

Psychoanalýza

• Sigmund Freud – rozdělil psychologii na vědomí (ego) a nevědomí (superego, id); rozhodující činitel – pudy
  • Studoval původ hysterie (prudkých rekcí na podněty) – podle něj za nimi stojí zkušenost, která je potlačena do nevědomí, které tuto reakci řídí – zkušenost se dá vyvolat hypnózou7
  • Domníval se, že si lidé vybírají partnery podle svých rodičů – Oidipovský/Elektřin komplex (soustava pocitů, myšlenek, vzpomínek a vjemů ovlivňující člověka)
  • Rodiče – předávají pravidla, hodnoty a normy prostřednictvím výchovy a tradic; dítě – pudy (života – sexuální, smrti); tradice – co mám dělat x co musím dělat

Analytická psychologie

• Carl Gustav Jung – teorie o kolektivním nevědomí lidstva lidstvo – soubor archetypů (= společně sdílené nevědomí), ze kterých vznikla kultura
  • Představa – názorový obraz něčeho, co v daný okamžik nepůsobí na naše smyslové orgány, zakládá se na minulém vnímání

Humanistická psychologie

• Abraham Maslow, Carl Rogers – opozice behaviorismu, klade důraz na prožívání člověka a jeho tvořivost, vědomí, sebeuvědomění, seberealizaci – totožnost, postoje a očekávání sebe samého

Hlubinná psychologie

• Zahrnuje Freudovu psychoanalýzu, Jungovu analytickou psychologii a Adlerovu individuální psychologii
• Nevědomí, pudy, psychoanalýza

Kognitivní psychologie

• George A. Kelly – rozhodující jsou poznávací procesy, kterými se tvoří obrazy vnějšího světa – schopnost sebereflexe, utváření vlastních hodnot

Systém psychologických věd

• Psychologické vědy (disciplíny) dělíme na základní a aplikované

Základní

• Obecná psychologie – Základní teoretické otázky psychologie – poznávací procesy, city, zaměřenost, seberegulace – podává celkový obraz o člověku
• Psychologie osobnosti – struktura a vývoj osobnosti, zkoumá odlišnosti mezi lidmi
• Vývojová psychologie – Charakterizuje vývojová období člověka a činitele ovlivňující vývoj
• Sociální psychologie – Mechanismy začleňování do společenských vztahů, skupin a institucí
• Psychopatologie – Psychické poruchy – zjišťování příčin, vzniku, prevence a léčby

Aplikované

• Pedagogická psychologie – Psychologické aspekty vývoje člověka v podmínkách výchovy
• Klinická psychologie – Diagnostika duševních nemocí, psychoterapeutická pomoc
• Poradenská psychologie – školní, výchovné, manželské, pracovní poradenství
• Forenzní psychologie – psychologie zločinu, psychologické rozbory pro soud

Pracovní metody

Metody psychologického výzkumu

• Pozorování – extrospekce, introspekce
• Experiment
• Rozbor slovních projevů
  • Rozhovor
  • Dotazník
  • Rozbor vedlejších slovních projevů – deníky, dopisy, slohové práce atd.
• Rozbor výsledků činnosti

Psychologické diagnostické metody

• Netestové – rozhovor, pozorování, rozbor produktů činnosti, přirozený experiment
• Testové – inteligenční testy, dotazníky, projekční techniky
• Sociometrie
• Statistické metody
• Životopis

Psychika

• Odraz vnitřního prožívání

Prožívání

• Všechny vnitřní subjektivní psychické procesy a stavy – vjemy, představy, emoce, rozhodování, vybavování z paměti) – vědomé (člověk si prožívání uvědomuje) x nevědomé
  • Stavy – dlouhodobější – nálada
  • Procesy – krátkodobý stav – city, afekt
  • Vlastnosti – trvalý rys osobnosti

Chování

• Všechny vnější projevy, vyjádření vnitřní situace člověka – pohyby, úkony, mimika, jednání atd.
  • Expresivní – vyjadřuje skutečné smýšlení a pocity, adaptivní – chování přizpůsobené situaci
  • Pozorujeme řeč a vnější výrazy – reakce (nepodmíněný reflex), odpovědi (podmíněný reflex) a jednání (regulované chování)

Biologická podmíněnost

• Tělesný stav a růst organismu – zdravotní stav, momentální tělesný stav (únava)
• Biologické potřeby – jejich uspokojení má vliv na psychickou činnost – dýchání, potrava, rozmnožování, vyměšování
• Dědičnost – to, co jedinec získává od rodičů
• Endokrinní žlázy – produkují hormony (oxytocin, adrenalin, testosteron), regulují činnost organismu (metabolismus, hospodaření s vodou, růst, rozmnožování); poruchy – zvýšená/snížená činnost, předčasná/opožděná funkce

Sociální podmíněnost

• Psychika se nemůže správně vyvíjet bez sociální prostředí, závisí na jeho kvalitě; narušení sociálního prostředí = narušení psychiky (vlčí děti)
• Sociální prostředí – lidé, společenské normy a lidské výtvory
• Lidé
  • Jedinec – jedinec; jedinec – společenská skupina (socializace); společenská skupina – jedinec (společenská role jedince ve skupině); skupina – spol. skupina (kolektivní vědomí – my a oni)
• Společenské normy
  • Zvyky – co se sluší a co ne; mravní obyčeje – morální a nemorální chování; zákony – přípustné a trestné chování; společenské tabu – chování nemorální, nepřípustné
• Lidské výtvory
  • Vše, co nás obklopuje, s čím přicházíme do styku, co nás ovlivňuje, bez čeho nemůžeme být – vzdělání, dům, komunikace, oblečení, peníze

Vývojová podmíněnost

• Fylogeneze (=vývoj druhů organismů), historický vývoj lidské psychiky; změny anatomické (vzpřímení, ztráta ochlupení, zvětšení mozkovny), způsobu života, v sociálních vztazích
• Antropogeneze – evoluce člověka, hominizace – proces polidštění v tělesné/sociální oblasti, sapientace – další rozvoj mozku, myšlení a psychiky

Článek Základy psychologie – maturitní otázka (2) se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Patopsychologie – přehled psychických poruch

Předmět: Psychologie, Marketing

Přidal(a): Marie Klimešová

Obsah

• 1   Vymezení pojmů
•   1.1 Média
•     1.1.1 Typologie médií
•     1.1.2 Historie/druhy médií
•   1.2 Masa
•   1.3 Masová média
•   1.4 Persvaze
•   1.5 Manipulace
• 2   Manipulace masových médií
•   2.1 Podle Noama Chomskyho
•   2.2 Spirála mlčení
•   2.4 Propaganda
•   2.5 Cenzura

1 Vymezení pojmů

Pro pochopení tématu je důležité si vysvětlit základní pojmy a co znamenají. Nejprve představím pojem média, jelikož se v této práci zaobírám jejich manipulací, popíšu i její druhy a historii. Dále budou rozebrány termíny související s médii, a nakonec samotné techniky přesvědčování.

1.1 Média

Pojem médium je převzaté slovo z latiny a znamená zprostředkovatel, kterým označujeme všechno, co něco přenáší. Médiem může být například kouř, kterým si strážní hlídky v Číně posílali signály. V komunikaci se jím myslí jakýkoli kanál, který přenáší informace. Může zahrnovat cokoli od tištěného papíru po digitální data a zahrnuje umění, zprávy, vzdělávací obsah a mnoho dalších forem informací.

1.1.1 Typologie médií

Média jsou široká oblast komunikačních prostředků, takže se nedají dělit jedním způsobem. Rozebereme jen základní dělení, které nám pomůže lépe pochopit jejich vlastnosti a podoby. Nejzákladnější členění je forma a technická úroveň média. Z tohoto hlediska je dělíme na:

• papírová – typ médií, který přenáší informace v tištěné, hmotné formě (např. časopisy a noviny)
• digitální – médium přenáší informaci díky numerickému kódování dat (materiály fotografické, audiální, audiovizuální a textové)

Další členění pomohli definovat například čeští mediologové Jaromír Volek, Jan Jirák a Barbara Köpplová (Volek – Jirák – Köpplová 2006)1 a to z hlediska teorie komunikace:

• primární – základ lidské komunikace, patří do nich neverbální komunikace i jazyk
• sekundární – dokáží komunikovat přes jakoukoliv časovou i prostorovou bariéru a pouze sdělující potřebuje použít technologii (např. telegraf a tisk)
• terciární – masová média, oslovuje více lidí, sdělující i příjemce musí použít technologii (např. televize a počítač)
• kvartérní (také síťová) – celosvětové elektronické propojení, které podporuje terciární média (např. Internet)

Kanadský filozof Marshall McLuhan (česky 2000)2 také zavedl myšlenku, že každé médium v sobě obsahuje jiné médium. Masový tisk (terciární) je složen z písma (sekundární) a dorozumívání pomocí jazyku (primární) je zase využívaná na online sociálních sítích ve formě video hovoru. McLuhan také ve své knize  Jak rozumět médiím (1964) přispěl dělením médií podle naplněnosti dat:

• horká (nebo-li vysokodefiniční) – působí intenzivně na emoce člověka a více jeho smyslů. Jsou naplněna informacemi, takže si člověk nemusí nic doplňovat a zůstává pasivní. (např. televize a přednáška)
• chladná (nebo-li nízkodefiniční) – obsahuje málo informací, takže se člověk musí aktivně zapojovat a doplňovat si data (např. noviny a propagační předměty)

Sám McLuhan nedokázal zformulovat přesnou definici, protože se média dokážou ochlazovat nebo ohřívat v závislosti na společnosti. Posledním rozlišením médií, které budu zmiňovat je podle účelu funkce, které rozlišili Burton a Jirák3:

• zábavní – snaha pobavit
• informační – poskytují zprávy a informace
• kulturní – popis kulturních zvyků
• sociální – interakce společnosti
• politické – zprávy o politickém dění

1.1.2 Historie médií

Za vznik médií můžeme považovat první známky poštovního systému z roku 550 př.n.l. ve starověké Persii. Aby si mohli snadno předávat důležité zprávy, vytvořili si síť silnic, po které si je štafetovitě předávali. Přítomnost reklamy dokazuje už ve 14. století postava trhovce z nejstaršího českého dramatu Mastičkář, kde dělá propaguje vonné masti. Krátce poté v 15. století se začaly jednotlivé části Evropy rozvíjet. Lidé se přistěhovávali do měst za prací a s vývojem obchodu a průmyslu se rozvinula i masová média. Svoboda projevu byl vždy důvod revolucí a sporů a             v dnešní době je přítomnost médií snad všude.

1.1.2.1 Tisk

Historie tisku sahá až do 9. Století, kdy v Číně vznikly deskové tisky. Tato metoda ale nebyla příliš efektivní a knihy psané rukou byly velmi vzácné. Kvůli tomu se tisk jako masové médium rozšířil až v 15. století, kdy Johannes Gutenberg vynalezl mechanický knihtisk.

Knihtisk přispěl jazykovému i kulturnímu rozvoji a vůbec prvnímu rozšiřování textů společnosti.   V 17. století se rozšířil trend rutinního tisku, kterému dnes říkáme noviny. Ovšem ty spíš připomínaly letáky a rubriky, ale narozdíl od nich obsahovaly informace z různých oblastí a později i reklamu. Letáky byly snadnější vytisknout, takže se zvýšila efektivnost a rychleji se předávaly důležité zprávy. Od 19. století se tisk zautomatizoval a jeho oblíbenost/rozšířenost? vzrostla. Prvně se noviny využívaly k politické propagandě, nebo-li stranickému tisku. Ten ale pak ustoupil a vystřídal ho tisk komerční, který byl mířen na lidi s nízkým vzděláním. Koncem 19. století dominoval seriózní tisk a noviny se staly objektivnější, formálnější formou šíření zpráv, nejlépe    bez vlivu politických stran. Po první světové válce se popularita novin snížila, kvůli rozšířenosti levnějších a modernějších médií, jako je rádio a později televize. V dnešní době se dává přednost digitální formě novin a tou je internet.

1.1.2.2 Rozhlas

Začátky vývoje rozhlasu sahají až do začátku 19. století, ale opravdový průlom nastal roku 1906, kdy se elektrotechnikovi R. A. Fessendenu podařilo odvysílat krátký rozhlasový přenos. Rozhlas byl používán během první světové války, díky čemuž došlo k jeho technickému vývoji                        a rozšířenosti. V Pittsburghu, dva roky po válce, vznikla první komerční rozhlasová stanice KDKA a tu následovala společnost British Broadcasting Company (zkráceně BBC), která existuje dodnes. S dalšími zeměmi se přidala i Československá republika, která pod vedením společnosti Radiijournal spustila své první vysílání v roce 1923 a dva roky později zazněl první projev prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Kvůli politickým změnám v roce 1948 se Československý rozhlas zestátněl a stal se nástrojem komunistické mediální manipulace a propagandy. Po sametové revoluci se rozhlas opět stal vzdělávací a informativní.

1.1.2.3 Televize

Pravidelné vysílání mechanické televize, sestrojenou inženýrem Johnem L. Bairdem, proběhlo v roce 1929 na vlnách BBC. První pravidelné televizní vysílání bylo zahájeno v roce 1936.

Do Československa se televizní vysílání konalo v roce 1948 v Tanvaldu, ale zatím jen pokusné, a pravidelné o čtrnáct let později z Měšťanské besedy. Z počátku byla televize chápána jako rozhlas   s obrazem, a proto bylo převzato mnoho rozhlasových pořadů. Až v roce 1970 se začal na československých televizí vysílat druhý program, do té doby byl pouze jeden, a tři roky na to se začalo vysílat barevně. V moderní době vlastní každá druhá domácnost televizi, jelikož je to hlavní zdroj informací, zpráv ale i zábavy a rozptýlení.

1.1.2.4 Internet

Historie Internetu začíná společně s agenturou ARPA (dnes DARPA), která byla založena Ministerstvem obrany USA pro vývoj vojenské technologie. Sestavili sítě volně zapojených počítačů, které pojmenovali ARPANET a do výzkumu zapojili i čtyři americké univerzity, k nimž se později přidaly i evropské instituce. Elektrotechnik Bob Kahn a informatik Vint Cerf dokázali propojit vzdálené a různé sítě, které nazvali Internetem. Ten byl nejdříve umožněn jen akademické komunitě, ale už v roce 1987 na Internetu bylo připojeno 28 000 počítačů. Postupně se rozvíjely aplikace a spolu s nimi i jazyk HTML, ve švýcarském výzkumném centru. V 90. letech se Internet zpřístupnil veřejnosti a vzrostl počet osobních počítačů. V roce 1990 používalo Internet 3 miliony lidí a o deset let později toto číslo vzrostlo na 413 milionů. Stalo se tak z něj jedno z největších masových médií.

1.2 Masa

Podle analýzy kolektivního chování tento pojem vyjadřuje neorganizovanou skupinu osob, které se mezi sebou neznají a nemají žádný přímý kontak. Bývají objektem manipulace a cíleného ovlivňování. „Rané užívání tohoto pojmu obvykle vyvolávalo negativní asociace. Původně odkazovalo k představě davu či k „prostému lidu“, jenž byl vzpurný, ba dokonce surový. Výraz však bylo možno použít i v pozitivním slova smyslu, což se projevilo zejména v socialistické tradici, kde „masa“ vyvolává představu síly a solidarity obyčejných pracujících lidí, kteří se zorganizovali, aby se postavili za společné zájmy nebo čelili útlaku. Sousloví typu „masová podpora“, „masové hnutí“ či „masová akce“ poslouží jako příklady, kdy lze velké množství lidí jednajících společně vnímat v pozitivním světle.“(McQuail, D., 1999, s.58)14

1.3 Masová média

Teoretik Denis McQuail označil masová média za ,,ustavené společenské instituce s vlastní svébytnou množinou pravidel a postupů, která je ale v celém rozsahu svých činností určována a omezována společností, v níž působí.“^[1](McQuail, D., 2003, s.22)

Masová média slouží k jednosměrné komunikaci, kdy dané médium osloví velké množství lidí. Vlastnostmi jsou anonymita a neosobní přístup uživatelů a odesílatelu zpráv. Obsah přenosu je veřejný a participace v médiích je zcela dobrovolná. I přesto je velkým tématem diskuze negativní dopad digitálních médií na psychiku jejich uživatelů

1.4 Persvaze

Persvaze je (latinsky persuasio) funkce přesvědčování a ovlivňování lidí okolo nás, ale narozdíl od nátlaku je u persvaze možnost volby. Je nedílnou součástí publicistického stylu, kde můžeme najít i rétorické a reklamní texty, ale může se objevovat i v komunikaci. Jde o snahu změnit něčí názory, postoje a činy jednoho nebo více jedinců. Aby persvaze byla co nejúčinnější, musí být brány v potaz i správné jazykové prostředky. Dvěma nejdůležitějšími z nich jsou:

• Srozumitelnost – interpretace textu musí být srozumitelný recipientovi, bere se v potaz identifikaci hlásek, jednoznačný výklad a u textu i kompozici
• Kredibilita – důvěryhodnost, správné výrazové prostředky, prezentace textu ap.

První použití persvaze můžeme vidět již v dílech sofistů ve starověkém Řecku. V 5. století před naším letopočtem se význačně rozvinul právní systém a lidé měli nárok vlastní obhajoby. Často hledali pomoc právě u sofistů, kteří byli odborníci na argumentaci. Kladli důraz na kvalitu projevu a jaký efekt měla jejich slova na publikum. Persvazi studoval i řecký filozof Aristoteles, který určil tři rétorické prostředky:

• Ethos – týká se morálních zásad řečníka a jeho povahy
• Pathos – zaměřen na vzbuzení emocí a citů posluchače
• Logos – logické vysvětlení řečníkova postoje, opírá se o fakta a statistiky

1.5 Manipulace

V sociologii tento pojem označuje snahu ovládat a působit na mysl a chování jiných osob. Manipulovat s lidmi se dá vědomě i nevědomě, ale vždy je to pro prospěch manipulátora. Ten se snaží působit tak, aby si manipulovaný nevšiml jeho vlivu. Cíl tedy je, aby skutečný záměr manipulátora zůstal utajený. Každý se běžně s manipulací setkává, a to nejčastěji právě v médiích, kde se firmy snaží o komerční výdělky na masách, ale klidně i v běžné konverzaci. Je proto důležité je rozeznat, jak u nás, tak u ostatních, abychom předešli pocitům nejistoty a nedůvěře ve vztazích.

2  Manipulace masových médií

V této kapitole budou uvedeny manipulační techniky, které masová média využívají. Měla by vysvětlit cíle a motivy manipulátorů – podle profesora Noama Chomskyho (1928)

1) Strategie odvedení pozornosti

Tato strategie spočívá v rozptýlení a odvedení pozornosti společnosti od závažných problémů. Zprávy a média jsou přeplněna irelevantními zprávami, aby připravily lidi o čas na přemýšlení a byli neustále zaměstnaní. Dalším cílem je, aby se veřejnost nedostala ke znalostem a informacím z oblasti ekonomie, lékařství, psychologie a dalších pokročilých věd. Bez těchto vědomostí nebudou zpochybňovat, co se řekne v televizi, přijdou o kritické myšlení a stanou se snadněji zmanipulovaní.

2) Problém – reakce – řešení

Tato metoda vytvoří situaci za účelem dostat z lidí určitou reakci. Mocnosti vytvoří ve společnosti problém, který potřebuje řešení, které ony mohou nabídnout. Chomsky uvádí jako příklad zintenzivnění násilí ve městech, aby byl ve společnosti vyvolán strach a ona sama žádala vládu o bezpečnostní zákony a politiky na úkor své svobody.

3) Postupná strategie

Aby bylo nepřijatelné opatření akceptováno, musí se zavádět postupně i po dobu několik let.

Chomsky opět uvádí příklad, kdy byly v 80. a 90. letech nastoleny nové socioekonomické podmínky (neoliberalismus): privatizace, masová nezaměstnanost, omezené funkce státu a nedostačující mzdy. Kdyby byly všechny tyto změny provedeny najednou, je možné, že by vyvolaly revoluci.

4) Strategie odkladu

Lidé snadněji přijme nepopulární opatření, když je představeno jako “bolestné a nutné”, a jeho zavedení je odloženo v budoucnosti. To, že se nestane okamžitě, společnost uklidní a vede ji k naději, že se jim podaří se vyžadované oběti vyhnout. Tímto dostanou více času nepříjemnou změnu zprocesovat, připravit se na ni a později se jí podrobit a přijmout ji

5) Zacházení s lidmi jako s dětmi

Tato strategie se často vyskytuje v reklamách, kdy se k divákovi promlouvá jako k malému dítěti nebo mentálně zaostalému jedinci. Při použití dětské intonace a jednoduchých/infantilních slov se člověk (díky sugesce) začne kritickým myšlením podobat dítěti.

6) Emoce nad racionalitou

Tato technika se snaží zamlžit racionální analýzu a kritické myšlení diváka využitím emocí. Podvědomě člověku vnutí pocity touhy, naděje, nebo naopak strachu a úzkosti.

7) Udržování veřejnosti v nevědomosti a průměrnosti

Aby se s lidmi dalo manipulovat, nesmí chápat ani vědět o metodách používaných k manipulaci.

Podporuje diference mezi vzděláním nižších a vyšších vrstev, aby se nižší třídy nikdy nevyšplhaly na jejich úroveň.

8) Spokojenost s průměrností

Systém a mocnosti propagují společnosti myšlenku, že je v módě povrchní životní styl, hloupost, vulgarita a ignorance. Lidé jsou pak spokojeni se svou nevědomostí a nestojí o to se více vzdělávat.

9) Posílení sebeobviňování

Tato strategie chce přimět lidi, aby si mysleli, že za své problémy mohou jen oni sami. Jejich okolí je dokonalé a za vše, co se stane, může jejich neschopnost, nedostatek úsilí a inteligence. Lidé se pak snaží zapadnout do svého okolí a cítí se provinile, že se jim to nedaří. Veškerý hněv, který v nich systém vyvolává si vybíjejí na sobě a místo vzpoury proti systému se přivedou ke stavu deprese a nečinnosti.

Zdroje

• https://www.jsns.cz/projekty/medialni-vzdelavani/bulletin-medialni-vzdelavani/ceska-medialni-krajina/1.dil-uvod-do-sveta-medii
• https://wikisofia.cz/wiki/Média
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Média
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Kouřový_signál
• Volek, Jaromír – Jirák, Jan – Köpplová, Barbara. 2006. „Mediální studia: Východiska a výzvy.“ Pp. 8-19 in Mediální studia, 1(1).  1
• McLuhan, Marshall. 2000. Člověk, média a elektronická kultura: Výbor z díla. Brno: Jota.  2
•  JIRÁK, Jan a Barbara KÖPPLOVÁ. Média a společnost: [stručný úvod do studia médií a mediální komunikace]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003, s. 20. ISBN 80-7178-697-7.  3
• McQUAIL, Denis. Úvod do masové komunikace. Str. 58.  14
• https://is.muni.cz/th/uuxx3/Katka_bakalarka_final.pdf
• https://czwiki.cz/Lexikon/Média
• https://www.stoplusjednicka.cz/nejvetsi-rise-staroveku-1-jak-se-zrodila-proc-skoncila-prvni-perska-rise
• https://www.memento-historia.cz/clanek/177/pocatky-perske-rise-v-obrim-imperiu-zila-temer-polovina-svetove-populace
• https://wikisofia.cz/wiki/Tisk
• https://plus.rozhlas.cz/ze-sveta-tisku-6647787
• https://clanky.rvp.cz/clanek/c/ZVOF/550/MEDIALNI-TECHNOLOGIE—ROZHLAS.html
• https://mediagram.cz/dejepis/vyvoj-medii-od-knihtisku-po-internet
• https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Masa
• https://mediagram.cz/uzivatele/co-je-verejnost
• https://czwiki.cz/Lexikon/Masmédia#cite_note-:0-7
• https://is.muni.cz/el/1421/podzim2012/IMK001/um/uvod_do_novych_medii_-_Jakub_Macek_-_OSU_2011.pdf
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Persvaze
• http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7689
• https://wikijii.com/wiki/Persuasion#Brief_history
• https://is.ambis.cz/th/hr8bl/JURKOVIC_Metody_presvedcovani__prakticke_vyuziti.pdf
• https://www.idnes.cz/technet/audio-foto-video/bbc-80-let-vysilani.A161102_120557_tec_video_vse
• https://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/historie/ceskoslovenska-televize/prehistorie/
• https://ourworldindata.org/internet
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Dějiny_internetu
• ^[1] McQuail, D. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 2003, str. 22

Článek Manipulační techniky médií – seminární práce se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Etapy vývoje člověka, současné psychologické směry

Předmět: Společenské vědy, Psychologie

Přidal(a): Natálie Urbanová

Charakteristika vývojových období

Prenatální vývoj

• období nitroděložního vývoje, začíná početím a končí porodem
• 3 stádia (preembryonální 1. až 2. týden; embryonální 3. až 9. týden, fetální 9. týden až porod)
• na vývoj plodu mají vliv biologické faktory i vnější prostředí, duševní stav

Novorozenec

• prvních 6 týdnů života
• dochází k osifikaci (zkostnatění) kostí, dokončují se nervové dráhy
• důležité jsou vrozené reflexy=polykací, sací, vyměšovací (důležité k přežití)

Kojenec

• první rok života
• kojenec začíná reagovat na okolí, učí se stabilitě, začíná chodit s oporou, rozeznává známé a cizí tváře, dělá aktivity pro něj zajímavé
• objevuje se separační úzkost od rodičů, navazuje silný vztah s matkou

Batole

• 2. až 3. rok života
• rozvíjení řeči, zdokonaluje pohyb, motoriku (malování, stavění Lega), dokáže samo chodit
• objevení období vzdor= uvědomuje si vlastní já, vynucuje větší autonomii (samosprávu)
• dokáže si hrát samo (především samostatně), stále fixace na matku

Vývoj vůle a sebeuvědomění

• sebechvála= hodnotí samo sebe
• sebeovládání= určuje si hranice
• citlivost k selhání a nezdaru, snaží se udělat věci samo (obléknout se)
• poznání sebe sama v zrcadle, na fotografiích

Rozboj a diferenciace hry

• dítě si hraním rozvíjí své schopnosti, vyrovnává se s konflikty, se kterými si neví rady (zklamání, rozrušení)
• hraním rozvíjí představivost, motoriku, organizační vlohy
• batole miluje smyslové zábavy (zvuky, hmat-voda, písek, pohyb-po kládě, pozpátku, kutálení)
• důležité hry kdy si batole hraje na různé role (princezna, drak, král)

Předškolní věk

3. až 6. rok života

• dítě schopno vytvářet jednoduché věty, později souvětí
• dochází ke zdokonalování motoriky
• odpoutávání od matky, zaměřeno na okolí (začíná kooperace, hledá si kamarády)
• rozlišuje ženské a mužské role, objevuje se svědomí
• myšlení se vyznačuje např.:
  • egocentrismem (vše vnímá skrz sebe, je centrum světa)
  • antropomorfismem (polidšťování předmětů-usmívající se Slunce)
  • magičností (přiřazuje jevům magická vysvětlení)

Mladší školní věk

6. až 11. rok života, začíná chodit do školy

• rozvinutá řeč, delší věty, souvětí, zvládá lépe gramatiku
• zdokonaluje pohyb, motoriku, představivost, eidetismus (vizuální představy, vybavuje si je ze vzpomínek z minulosti), rozvoj paměti
• dítě se učí, jak se má učit, učí se plánovaně a záměrně
• schopno jednoduchých logických operací, lze změřit IQ
• osvojování si svých soc. rolí – kamarád, žák, dcera, vnučka
• rozvoj autonomní morálky (vnitřní kontroly)

Problémy a poruchy vývoje

• dítě neumí řešit problémy, vznik neurotických poruch
  • Neurastenie= poruchy spánku, jezení
  • Psychostenie= pomočování, úzkost, koktání, hyperaktivita
• dyslexie (čtení), dyskalkulie (čísla), dysgrafie (psaní), dysortografie (učení)

Pubescence

11. až 15. rok života

• tělesné změny, nutnost přijetí vlastního těla
• u dívek první menstruace, u chlapců poluce (noční výron semene)
• emoční labilita, hledá vlastní identitu, odpoutává se od rodiny, hledání vzorů
• důležití vrstevníci

Adolescence

20. až 22. rok života

• období přípravy na dospělost, dokončování tělesného vývoje
• zraje osobní identita, budování sebevědomí, myšlení dosahuje vrcholu-využívá všechny
• myšlenkové operace, dokáže diskutovat, ověřovat si informace a vytváří si vlastní stanoviska a postoje
• dochází ke stabilizaci emocí, snaží se vyniknout, touží po uznání

Mladší dospělost

20. až 30. rok života

• myšlení, fyzická stránka a inteligence jsou na vrcholu
• emočně stabilní, vytváření sebejistoty, dochází k osamostatnění od rodiny
• budují kariéru, hledají partnera, mají sexuální vztah, začínají mít děti

Střední dospělost

30. až 45. rok života

• dochází k prvním stárnoucím změnám=vrásky, řídnutí vlasů, snížení výkonnosti paměti
• již mají stálou kariéru, rodinu, partnera
• dochází ke krizi středního věků=hodnotí svůj dosavadní život, řeší existenci a identitu

Pozdní dospělost

45. až 65. rok života

• dochází k poklesu výkonnosti, smyslového vnímá
• u žen dochází k přechodu= pokles ženských hormonů, ukončení menstruačního cyklu (doprovázeno návaly horka, pocení, podrážděnost, emoční labilita)
• u mužů dochází také k poklesů hormonů (problémy s prostatou)
• dochází přechod do důchodu, dochází k ztrátě sebevědomí a pocitu méněcennosti
• může nastat syndrom prázdného hnízda= děti už odešly, cítí se opuštěný
• nastává nová role prarodičů, ve které se znovu realizují a získávají ztracenou sebeúctu

Stáří

65. rok a více

• pokles tělesné výkonnosti, objevování nemocí, zhoršení pamětí (hlavně krátkodobá)
• ačíná závislost na pomoci, srovnávají se s konečností života

Jean Piaget

• představitel psych. strukturalismu
• vývoj člověka člení od narození do dospělosti na čtyři etapy (z hlediska poznávacích procesů a způsobu myšlení)
• a) senzomotorické (0-2 roky) = hlavní úlohu hraje pohyb a vnímání, rozvíjí se záměrné jednání (dítě plácá do chrastítka k vyvolání zvuku), dítě schopné vystihnout vztah mezi pohybem a výsledkem
• b) předoperační stadium (2-7 let) = dítě si užívá symbolů (krmí panenku, ví že je to jen jako), slova označují jako před pojmy (určitého psa – psa Zaca, ne psa jako druh)
• c) stadium konkrétních operací (4-8 let) = schopno vyjádřit pojmy, myšlení řízeno pozorováním, ne logickými operacemi
• d) stadium formálních operací a abstraktního myšlení (11 až 12 let) = intelekt dosahuje velké úrovně, začíná používat abstraktní myšlení

Erik Hombuerger Erikson

• navázal na teorii Sigmunda, kterou přetvořil a doplnil
• 0-1 rok= dítě musí získat základní pocit důvěry, důležitá péče a vztah s matkou
• 1-3 rok= dítě musí zvládnout rozpor, pocit studu, které vznikají ze závislosti na své okolí
• 3-6 let= dítě řeší konflikty vlastní iniciativou a pocity viny, vyvíjí se sebevědomí
• 6-12 let=dítě si musí získat vlastní pocit snaživosti a bránit se pocitům méněcennosti
• 12-19 let= dítě hledá vlastní identitu
• 15-19 let= jedinec připraven na splynutí s totožností jiného člověka v intimitě
• 25-50 let= jedinec vytváří a uplatňuje pocit generativy (potřeba zplození a výchovy nové generace)
• 50 let+= jedinec by měl dosáhnout vlastní osobní integrity (přijetí vlastního života, objevuje se strach ze smrti)

Současné psychologické směry

Humanistická psychologie

• Představitelé = Rogers, Maslow
• staví se proti analogii lidského a zvířecího chování (podnět-reakce)
• do popředí staví člověka
• zaměřuje se na porozumění jedince, jeho duševní život, a nikoliv na chování jeho organismu (behaviorismus)
• ústředním pojmem je seberealizace, sebenaplnění a sebe uskutečnění
• Maslow říká, že nejdříve je potřeba uspokojit potřeby nižší, potom vyšší
• nižší potřeby= jídlo, vzduch teplo, bezpečí, jistota
• vyšší potřeby= nalezení lásky, pocit úcty, seberealizace

Transpersonální psychologie

• zakladatel Grof
• zabývá se rozšířeným vědomím, které přesahuje rozměr individuálního života, času i prostoru (zážitky z nitroděložního vývoje)
• tohoto se většinou dosahuje halucinogeny, holotropního dýchání

Hlubinná psychologie

• zakladatel Adler
• lidské prožívání a chování ve vztahu ke konečnému cíli
• stanovené cíle jsou ovlivňovány pocitem sounáležitosti (potřeba cítit, že někam patří), touhou po moci

Neobehaviorismus

• zakladatel Tolman
• tvrdí, že na základě analýzy vztahů mezi podněty a vnějšího prostředí a chováním organismů
• vznikají určité pochody uvnitř organismu, které tyto podněty zprostředkovávají

Sociální psychologie

• zkoumá chování lidí ve společnosti jiných lidí, jejich postoje, motivaci, chování
• zaměřuje se na chování lidí v organizacích a při práci

Elisabeth Kubler Ross

• a) Popírání
• b) Hněv
• c) Smlouvání
• d) Deprese
• e) Smíření.

Článek Etapy vývoje člověka, současné psychologické směry se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Otázka: Pedagogická profese a osobnost pedagoga

Předmět: Pedagogika, Psychologie

Přidal(a): vv

Pedagog = osoba, která realizuje edukaci

• formativně působí na jedince nebo skupinu
• připravuje žáka na vstup do společnosti
• opírá se o to co žákovi dala rodina
• je to formativní činitel

Osobnost = určité způsoby chování a jednání, které má každý jedinec

• = někdo, koho obdivujeme, kdo má něco, co ostatní nemají (nějaký náš vzor)
• např. malé děti berou pedagoga jako vzor, napodobují jeho chování, protože v něm vidí autoritu a jeho jednání bere jako to správné

Druhy osobností pedagoga

• pedagogem může být rodič i přes to, že nemá potřebnou odbornou kvalifikaci pro vzdělávání
• učitel MŠ, ZŠ, SŠ, VŠ, ZUŠ
• vychovatel v ŠD, DM ne družinář
• vedoucí kroužků či volnočasových aktivit, trenér
• animátor = připravuje program
• mentor = pracuje s jedinci, předává jim zkušenosti
• tutor = stará se o určitou skupinu žáků či studentů a konzultuje, procvičuje, probírá s nimi nějakou látku

Pedagog: řídí činnost žáků

• Organizuje: žáka, prostředí, výběr metod pro výuku
• Kontroluje: práci žáka, vhodnost metod
• Vysvětluje: cíle, postupy
• Využívá: metody, zásady, motivaci a různé organizační formy (práce ve skupině, dvojicích) + určuje místo pro tyto aktivity
• Vychází: z plánů, řádů, příprav, vzdělávacích programů

Předpoklady pro kvalitní výkon pedagogické práce

• osobnostní předpoklady vlastnosti
  • kladný vztah k práci, k žákům, všeobecný životní rozhled
  • pedagogický takt, empatie, obětavost
  • aktivita, přímost, čestnost, skromnost, cit pro spravedlnost, důslednost
  • sebekritika, konstruktivní kritika, sebeovládání, rozhodnost, vytrvalost a zásadovost
  • schopnost rozpoznat jeho individuální potřeby
  • schopnost vytvořit bezpečné prostředí pro edukanty,
• dovednostní předpoklady
  • ovládání základů pedagogiky
  • praktické dovednosti z kurzů
  • základy z výchov
  • ovládání metodiky výchovy
• všeobecné vzděláni
  • rozšířené obzory aby dokázala poradit
  • všeobecný přehled, abychom uměli odpovědět dítěti na dotaz popřípadě ho odkázat na zdroj kde si odpověď může dohledat protože ani učitel není vševědoucí
• odborné vzdělání

Typologie pedagoga

• = rozdělení pedagogů do skupin podle nějakých společných vlastností
• každý typ pedagoga je namíchaný s jiným typem (nikde nenajdeme ryze čistý typ pedagoga)

1. pedagog preferuje objekt vzdělávání anebo rozumovou stránku vzdělávání ( z hlediska obsahu výchovy)

• a) pajdotrop (paidos=dítě) – preferuje žáka jako osobnost
  • přistupuje po emocionální stránce
  • reaguje na potřeby edukantů, improvizuje, snaží se získat si jejich důvěru a zájem
  • nejvíce v MŠ + 1. stupni ZŠ
  • převahuje citová stránka nad rozumovou
  • dobrý pro mladší děti
  • většinou tolik nenaučí
• b) logotrop (logos=slova) – preferuje výklad
  • přesně a přísně dodržuje vzdělávací program
  • preferuje rozumovou stránku nad citovou
  • od 2.stupně ZŠ výše
  • hodiny bývají monotoní
  • chybí individuální přístup
  • stihne probrat více učiva
  • chybí empatie
  • někomu může vyhovovat

2. podle přístupu k žákům

• a) autoritářský typ
  • na žáky má své vlastní požadavky (vysoké, náročné
  • nebere v potaz názory ani potřeby žáků
  • žákům moc nevěří a neustále je kontroluje
  • autoritu si vynucuje přísností,
  • paradoxně dosahuje dobrých výsledků (děti se ho bojí, a proto se učí)
  • žák bývá pasivní, neprojevuje aktivitu, protože ví, že není vítána
• b) liberální typ (Kubátová, Černá)
  • žáci mívají až bezmeznou volnost
  • jeho práce je nepromyšlená a chaotická
  • žáci volnosti zneužívají, pedagog nemá mezi nimi vedoucí roli
• c) demokratický typ
  • vychází žákům vstříc, ale má určitá pravidla
  • respektuje názory žáků, dokáže přijmout i nesouhlas
  • smysl pro kompromis
  • spolupracuje s žáky
  • dosahuje dobrých výsledků a děti s ním spolupracují
• d) autoritativní typ
  • něco mezi autoritářským a demokratickým typem
  • má přirozenou autoritu
  • je přísný směrem k plnění požadavků, žáci ho ale respektují, protože i on respektuje je
  • žáci sním rádi spolupracují a nebojí se ho

3. podle vztahu k výchovně-vzdělávací (edukační) práci

• a) vědecko-systematický typ
  • pedagog, který má promyšlené metody
  • upřednostňuje přesně daný sytém, který i dodržuje
  • téměř vůbec neimprovizuje
  • náhoda a improvizace nemá v jeho práci místo
  • klade důraz na vědomosti, znalosti a návyky
  • je cílevědomý
  • učivo vysvětluje odborně
• b) umělecký typ
  • člověk pracující spontánně, přirozeně; improvizuje
  • má velkou fantazii a představivost
  • působí hodně na citovou stránku žáka
  • rozvíjí nápady žáků
• c) praktický typ
  • hravě si poradí i s větší skupinou žáků
  • zručný, oblíbený, sportovní typ
  • organizuje různé soutěže
  • rovnoměrně rozvíjí žáka
  • málo improvizuje
  • často se dostává do vedoucích funkcí

Způsoby nabytí odbornosti

• vystudujeme: -střední pedagogickou školu (předšk. a mimošk. PG, pedagog. Lyceum)
• VOŠ PG (titul dis. =diplomovaný specialista)
• VŠ – pedagog. Fakulty (jakýkoliv zvolený obor + jeho didaktika; složení kurzu pedagog. minima)

Co kdo očekává od pedagoga

• dítě: laskavost, že ho dokáže zabavit, nebude na něj křičet, že si s ním bude učitelka hrát, bude se mu věnovat
• rodič: zodpovědnost, spolehlivost, individuální přístup při práci s jeho dítětem
• nadřízený: zodpovědnost k práci, dobrý vztah s kolektivem, dochvilnost, dodržování pracovní doby,
• kolegové: respekt, vstřícnost, spolupráci, nápomocnost, upřímnost, nekonfliktnost, originalitu, schopnost přijímat a dávat rady
• společnost: všeobecný, společenský rozhled, rozhled v rámci výchov, metodiky a věd, určité charakterové a volní vlastnosti, potřebnou kvalifikaci pro výkon profese

Pracovní činnosti pedagoga

• co budeme splňovat pro nadřízeného:
  • podílet se na přípravě ŠVP,
  • plánu školní družiny, tvorbě plánu pro nezvýhodněného jedince, plánu pedagogické podpory
  • hledá vhodné metody a způsoby pro realizaci edukace
  • provádí evaluační činnosti = sleduje a posuzuje účinnost vzdělávacího programu, hodnotí výsledky své práce, pokroky dětí a podle výsledků upravuje TVP
  • přizpůsobovat výuku věkovým a individuálním potřebám žáků, snahu se o individuální přístup k nim
  • dále se sám vzdělává
  • zajistit dětem pocit dobrého, bezpečného prostředí, podporovat a vzdělávat je takovým způsobem, aby z učení měly radost
• co budeme splňovat pro rodiče:
  • vytvořit partnerské vztahy mezi školou a rodiči
  • neznevažování výchovy a názorů a činnosti rodičů
  • vedení dialogu o prospěchu a aktivitě jejich dítěte
  • zapojení rodičů do výuky pomocí dotazníků a např diskuse

Jaké schopnosti(dovednosti) by měl pedagog mít? (co se od něj očekává?)

• projekční neboli plánovací schopnosti – schopnost přípravy, plánování
• řídící schopnosti – organizační, dovede řídit činnost dětí
• komunikativní schopnosti – dokáže komunikovat s žáky, rodiči, ostatními učiteli
  • je nutné mít s dítětem dobrou komunikaci
  • komunikace by měla mít svá pravidla, aby došlo k porozumění; jiná pravidla bude mít komunikace s rodiči a kolegy
• diagnostické schopnosti – na základě porozumění či dialogu a jiných metod získat co nejvíce informací, abych dokázal dítě diagnostikovat => co už umí, neumí jestli nemá např ADHD atd.

(Trendy v přípravě pedagogů:)

• společnost v dnešní době klade na pedagogy velké nároky
• požadujeme, aby byl dobrý didaktik a odborník ve svém oboru, měl všeobecný rozhled, orientoval se ve speciální pedagogice
• je dobré zařadit do VŠ studia více hodin praxe (chceme více praktiků než teoretiků)
• je potřeba pozvednout status pedagoga v očích společnosti (člověk by se neměl stydět za to, že pracuje v pedagogické oblasti)
• přínosná je praxe v zahraničí v rámci zahraničních výměnných pobytů
• rozšiřování práce s IT technikou
• pedagogové by měli v rámci osobnostních předpokladů oplývat schopností individuálního přístupu k edukantům (každý člověk je jiný, pedagog by to měl chápat a svou práci tomu přizpůsobit)
• pedagog musí být schopen reagovat na rodinu a její změny; nutnost připravovat pedagogy na to, že budou přicházet s rodinou do interakce

Článek Pedagogická profese a osobnost pedagoga se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Psychologie

Přidal(a): EvaD

Úvod do tématu

Definice sebevražd

• Slovo sebevražda nebo také suicidium pochází z latinského slova caedere sui, které v překladu znamená zhuntovat se, zabít se.
• Sebevražda je čin, při kterém si jedinec sám dobrovolně vezme život ať už z jakéhokoliv důvodu. Sebevrahem můžeme nazvat vojáka, který dobrovolně vstupuje do bitevního pole. Sebevrahem také můžeme nazvat člověka, který z vlastní vůle zasáhne a postaví se skupině ozbrojených zlodějů. Stejně tak i narkomana, který si dobrovolně aplikuje drogu (jed) do žíly.
• Sebevražda má jednoduše několik definic, ale jednoznačná definice, co přesně pod pojem sebevražda spadá neexistuje.

Jedny z definic sebevraždy jsou:

• dobrovolný úmysl jedince ukončit svůj život
• cílevědomě zaměřené jednání vedoucí ke smrti
• Zkoumáním sebevražd se zabývá obor kriminalistiky a úzce s tím souvisí další vědní obory jako je psychologie, psychiatrie, sociologie, filozofie a pedagogika.
• Definice sebevraždy dle T. G. Masaryka v jeho díle – Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty.
• „V užším smyslu, je jenom ten sebevrahem, kdo učiní svému životu konec úmyslně a vědomě, kdo si smrti jako takové přeje a je si jist, že si svým jednáním, či opomenutím smrt přivodí. V širším slova smyslu znamená nepřirozený způsob smrti, jenž byl přivozen neúmyslným vsahováním v životní proces, ať kladným, činným vlastním jednáním, či záporným, trpným chováním se vůči nebezpečí života.“

Fáze sebevraždy

• Každému sebevražednému chování, které nebylo způsobeno chvilkovým zkratem může předcházet tzv. presuicidiální syndrom.
• V první fázi člověk ztrácí zájem o věci, o které se dříve zajímal, začne vše méně prožívat, sociálně se distancuje a nevidí v ničem smysl a budoucnost.
• Ve druhé fázi začne být jedinec agresivní, ke svému okolí nebo i k sobě samému.
• Ve třetí fázi se objevují sebevražedné fantazie. Ty jsou oproti předchozím myšlenkám na sebevraždu mnohem živější a častější. Může je doprovázet i přemýšlení o vlastním pohřbu nebo to, jak zareagují na sebevraždu blízcí a lidé z okolí.

Sebevraždy u mladistvých a u dětí

• U dětí a mladistvých je velice častá vetší pestrost ve způsobu provedení sebevraždy.
• Velice častou zvláštností u dětí v pubertálním věku je pohrávání si se sebevražednými myšlenkami. Těchto dětí je spousta a nejsou to pouze děti léčeny na psychiatrii. V drtivé většině to zůstává jen u myšlenek na sebevraždu a jejím snění, k realizaci suicidiálního pokusu dochází jen málokdy.
• U dětí a mladistvých také velmi často dochází k suicidiálním výhružkám, které již mohou upozornit na potíže jedince. Těmito výhružkami se jedinec snaží dosáhnout zmírnění výchovného nátlaku, domáhá se lásky či přátelství. Častý mýtus u sebevražedných myšlenek je, že ten, kdo sebevraždou vyhrožuje ji skutečně nikdy nespáchá.
• Dalším typem sebevraždy u dětí bývá suicidium jako pomsta či trest rodičům, kdy je dítě zoufalé a neví, jak lépe dosáhnout toho co chce a čeho se dožaduje. Rodiče tedy potrestá svojí smrtí, často napíše dopis na rozloučenou, ve kterém rodičům zmíní, že oni jsou ten důvod proč si jejich dítě sáhlo na vlastní život.
• Nejrannější věk, kdy může dojít u sebevraždy u dítěte bývá kolem 6–10 roku, kdy dítěti poprvé přichází do života smrt (úmrtí staršího člena rodiny, smrt domácího mazlíčka). Ojediněle se může stát, že se taktéž dítě pokusí o svůj život přijít, aniž by si uvědomovalo veškeré souvislosti. Nejčastější důvod suicidia u dítěte bývá změna v rodinném prostředí, špatná sociální úroveň rodiny, hádky, alkoholismus v rodině, násilí v rodině, nemoc nebo smrt někoho blízkého. U dospívajících to bývá i nešťastná láska. Na děti a mladistvé působí negativně i nátlak rodičů a učitelů na jejich školní výsledky a budoucí vzdělávání. Tento nátlak na dobré výsledky ze všech stran může být pro jedince tak stresující, že se pokusí o sebevraždu i při pouze mírně zhoršeném prospěchu (jedničkář dostane na vysvědčení trojku). U školy může být problém i šikana. Šikana a kyberšikana mezi dětmi a mladistvými je velice častá, může se jednat ale i o šikanu ze strany vyučujícího což může být pro dítě velice složité. Dítě neví, komu se má svěřit a může to skončit tragicky.
• Jednoduše řečeno, škola a rodinné prostředí má obrovský vliv na jedince, hraje velkou roli v jeho psychickém vývoji a formuje budoucího dospělého jedince. Jakákoliv odchylka od normálu či patologický jev může jedince v nejhorším případě dohnat až ke spáchání sebevraždy.

Psychické poruchy

• Mezi odborníky z různých vědních oborů se objevuje nedorozumění ve smyslu, zdali každá provedená sebevražda byla spáchána na základě duševní poruchy či ne. Někteří tvrdí, že jedinec má právo rozhodovat o svém životě i o jeho osudu, takže ukončení života je jeho svobodné rozhodnutí a nemusí být spojeno s žádnou duševní poruchou.
• „Pokud nahlédneme do statistik, zjistíme, že nejčastější duševní porucha uvedená v souvislosti s dokonanou sebevraždou v roce 2000 byla efektivní porucha. Tato je konstatována v 7,19 % všech případů. Duševní porucha nebyla zjištěna v 74,06 %.“
• U dokonaných sebevražd nelze provést diagnostiku prodělané duševní poruchy, lze pouze v případě, že byl jedinec dříve diagnostikován s psychickou poruchou. U sebevražedných pokusů je to možné díky povinnému hlášení a důkladnému psychiatrickému a psychologickému vyšetření.
• Sebevražda nikdy není důsledek jednoho jediného spouštěče, je to komplexní problém, který vzniká kombinací biologických, psychických a sociálních faktorů.

Deprese

• Nejčastější psychickou poruchou u sebevražd bývá depresivní syndrom. Deprese je dlouhotrvající, vážná psychická porucha projevující se nulovou nebo sníženou schopností prožívat radost, smutkem a špatnou náladou. Je způsobena nerovnováhou hormonů. Počet lidí trpící depresemi za několik desítek let stoupl. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) depresemi v České republice trpí kolem půl milionu lidí.
• Deprese dětí předškolního věku se projevuje afektivními výbuchy, jako jsou záchvaty pláče, křikem, ztrátou zvídavosti, nesoustředěnosti a odmítáním hry. Mohou to být i poruchy spánku a nechutenství
• Deprese u dětí mladšího školního věku se projevuje špatnou komunikací nebo neschopností komunikace se svými vrstevníky či s dospělými. Děti jsou nesoustředěné, nemotivované k učení. U dětí staršího školního věku se deprese projevuje velkým smutkem. Prvním alarmujícím příznakem počínající deprese je ztráta zájmů, komunikace, sociální distanc, časté spaní či odpočinek.
• „Při rozboru 127 případů dětí a dospívajících, kteří byli hospitalizováni na Dětské psychiatrické klinice FNM po suicidiálním pokusu v letech 1995-1999, byla různě těžká depresivní symptomatika zjištěna v 92 případech, tedy u 72,5 %.“

Vlivy

Drogová závislost a suicidium – mezi sebou velice propojena

• Česká republika se řadí mezi největší konzumenty alkoholu. Alkohol má obrovský vliv na naše duševní zdraví, nadužívání alkoholu dlouhodobě může způsobovat deprese. Častým případem bývá požití alkoholu před provedením sebevraždy. Je to proto, že alkohol uvolňuje a působí euforické stavy, tím pádem dodá odvahu jedinci sebevraždu provést. Také užívání měkkých i tvrdých drog bývá časté u lidi páchající sebevraždu. Při užívání jakékoliv drogy vzniká závislost a sebevražedný moment může být způsoben náhlou abstinencí. Sebevražda bývá také často provedena předávkováním omamné látky a je za těžko stanovit, zda bylo předávkování úmyslné (vidina sebevraždy, konec života) anebo zdali šlo o předávkování omylem (špatné odhadnutí síly omamné látky). Nebezpečím, kdy může dojít k sebevraždě anebo i vraždě pod vlivem drogy dochází při užívání halucinogenní látky. Příběhy kdy zdrogovaný má halucinogenní představu o tom, že mu narostli křídla a umí létat a vyskočí z okna. Nebo naopak má halucinogenní sen a vidí medvěda či jiné zvíře a v rámci sebeobrany jej zabije, ve skutečnosti ale zabije svého kamaráda, se kterým drogu užíval.
• Příběh, ve kterém se prolíná několik aspektů, které můžou dohnat mladistvého k sebevraždě, těmi jsou: drogová závislost, ambicióznost rodičů, vliv party.
• „Patnáctiletá dívka byla přijata na dětskou psychiatrickou kliniku po předchozí hospitalizaci na anesteziologicko – resuscitačním oddělení. Tam byla převezena po závažném sebevražedném pokusu po požití léků z domácí lékárničky. Při vyšetření a rozboru její situace se ukazuje, že dívka před dvěma roky začala experimentovat s drogami. Nejdříve zkoušela kouřit marihuanu, posléze přešla s několika kamarády z diskoték a klubů na tvrdší drogy, zejména pervitin. Zpočátku pervitin šňupala, později si aplikovala pervitin injekčně. Další drogou, kterou užívá, se stal heroin. Dívka je žákyní deváté třídy. Dříve se učila dobře, předpokládalo se, že půjde studovat střední školu. V současnosti má neomluvené absence, hrozí jí snížená známka z chování. V rodině žijí oba rodiče a mladší bratr, který je neproblematický. Rodiče tvoří tzv. dvoukariérové manželství, oba jsou výrazně zaměřeni na svoji práci a cení hlavně výkon a úspěšnost. Preferují mladšího syna, kterého naší pacientce dávají za vzor. Závislosti na drogách u dcery si rodiče nepovšimli až do doby, kdy se doma začaly ztrácet peníze a u dcery nastaly výraznější výchovné problémy. Například, když nepřišla přes noc domů. K jasné konfrontaci s faktem, že dcera fetuje, došlo až při vyšetřování dcery policií. Policie dceru vyšetřovala v souvislosti s distribucí drog. Aby si vydělala peníze na potřebnou dávku drog, zapojila se do jejich distribuce. Pro rodinu bylo toto zjištění šokující. Nastaly dramatické konflikty, rodiče začali dceru doma zamykat. V této situaci došlo u ní k závažnému sebevražednému pokusu. K realistickému řešení situace mohlo dojít až po hospitalizaci dívky na psychiatrické klinice.“

Škola

• Škola v našem životě zaujímá velice důležitý post. Škola a školní docházka se stává naší první povinností v životě. Náš školní systém dítě hodnotí velice jednoduše a není zde moc prostoru pro odlišnost a jedinečnost. Hodnotící systém (známky 1–5) neumožňuje dítě hodnotit komplexně a všeobecně. Hlavní hodnotou našeho vzdělání je výkon a úspěch. Jako první, co dítě od svých rodičů uslyší při příchodu domů ze školy je: „Co bylo ve škole?“  co ale rodiče zajímá jsou známky a úspěch dítěte. Neptají se na to, jak si den užilo, co nového se naučilo. Jak strávilo volné chvíle se svými kamarády. První, co rodiče zajímá je prospěch. Na dítě je vyvíjen ze stran rodičů obrovský tlak na úspěch nejen ve škole, ale i v zájmových kroužcích, a to převážně v nějakém sportu. Dnešním rádoby trendem u rodičů bývá aktivní dítě, které je zahlceno několika zájmovými aktivitami. Dítě je pak unavené, vyčerpané ale ve snaze nezklamat své rodiče se dále snaží být ve všem nejlepší i na úkor totálního vyčerpání. Úspěšné dítě ve škole i v zájmových kroužcích bývá pro rodiče dobrá vizitka, něco, čím se můžou chlubit.
• „Setkali jsme se s dívkou, která se učila několik hodin denně, chtěla být nejlepší ve třídě. Rodiče jí v její snaze podporovali. Když se však u dívky dostavily příznaky přetížení, rodiče svůj postoj změnili. Na radu lékařů se jí snažili ve školním výkonu spíše brzdit. Děvče však pokračovalo ve stejně intenzivní práci, původně zvnějšku od rodičů přijímané postoje definitivně zabudovalo do svého hodnotového žebříčku. Důležitým faktorem školní úspěšnosti dítěte může být i jeho vlastní postoj a očekávání“
•  Také velký vliv na sebevražedné chování u dětí má šikana, která se na školách hojně vyskytuje.
• Definice šikany dle metodického pokynu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci sociálně patologických jevů u dětí a mládeže:
• „Šikanou se rozumí jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit jedinci, ohrozit nebo zastrašovat jiného žáka, případně skupinu žáků. Je to cílené a obvykle opakované užití násilí jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině žáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeží, poškozování věcí druhé osobě, tak i útoky slovní.“

Sebevraždy

Vývoj sebevražednosti

• Český statistický úřad shromažďuje údaje o sebevraždách po dobu několika let. Dle ČSÚ bylo v letech 2005-2010 spácháno 46 sebevražd ve věkovém rozhraní 15-19 let a 2 sebevraždy do věkové hranice 14 let. Co je o dost méně než v předchozích sledovaných letech. V letech 2001-2005 každý rok v průměru spáchalo sebevraždu 56 osob do věku 20 let. Celkem za tohle sledované období spáchalo 226 mladistvých sebevraždu a z toho 21 případu bylo dítě do 15 let.
• Dlouhodobě platí pravidlo, že největší počet sebevražd bývá v jarních měsících, některé zdroje uvádí, že to může být způsobeno dlouhým nedostatkem vitamínu D ze slunce. Jinde se zase dozvíme, že jarní deprese a následně i sebevraždy jsou spojeny s radostí ostatních lidí. Jednoduše řečeno, na jaře začíná být déle světlo, je větší teplo, lidi tráví více času venku, začnou nosit barevnější oblečení a jsou jednoduše šťastnějšími. To pro mnohé, kteří již trpí depresí může být nepříjemné až otravné.
• Věková hranice sebevrahů za několik desítek let stoupla a nejvyšší počet sebevrahů je ve vyšším produktivním věku 35–50 let. Každoročně platí, že více sebevražd konají muži. Pro představu, v Jihomoravském kraji došlo minulí rok – rok 2019 k 155 sebevraždám, z toho se jednalo o 126 mužů a 29 žen.

Mýty a skutečnosti o sebevraždách

• Mýty:
  • Sebevražda je vždy impulzivní čin.
  • Lidé, kteří mluví o sebevraždě, to nikdy neudělají.
  • Sebevražda je dědičná.
  • Pouze lidé s duševními nemocemi páchají sebevraždu.
  • Sebevražda je sobecký čin.
• Skutečnosti:
  • Sebevražda je často výsledkem dlouhodobého boje s psychickými problémy.
  • Lidé, kteří mluví o sebevraždě, často hledají pomoc a podporu.
  • Sebevražda není dědičná, ale může být ovlivněna rodinnými a sociálními faktory.
  • Sebevraždu mohou spáchat lidé bez diagnostikované duševní nemoci.
  • Sebevražda je často výsledkem pocitu beznaděje a zoufalství, ne sobeckosti.

Prevence a řešení

• Řešení a prevence sebevražd je složitým a nelehko řešitelným společenským problémem. Stejně tak, jako u všech onemocnění, šikany, domácího násilí atd. je velice důležitá prevence. Prevencí se dá zamezit nejen samotné sebevraždě ale i tomu co jí může předcházet. Suicidiálnímu jednání se dá předcházet, protože většinu je předcházeno varovnými příznaky. Mezi preventivní opatření patří linka důvěry, která je zdarma a díky její inzerci na internetu, v televizi nebo v prostředcích hromadné dopravy je snadno zapamatovatelná a jednoduchá k využití. V takovýchto krizových centrech pracují vyškolení odborníci, kteří jsou připraveni volajícího vyslechnout, pomoct mu s akutním problémem, popřípadě ho nasměrovat dál k další pomoci. Dále k nim patří krizová centra, stacionáře pro drogově závislí a jiné. K prevenci sebevražd taky mimo jiné patří léčba psychických onemocnění, které jak už jsem v této práci jednou zmínila z velké časti sebevraždě předcházejí.
• Nejdůležitější prevencí suicidia je redukce rizikových faktorů – léčba psychických poruch a včasná diagnostika. Důležitou roli hraje také úloha praktického (dětského) lékaře, protože velká část lidí, která se o sebevraždu buď pokusí nebo ji i dokonají, v posledním půl roce předtím z nějakého důvodu navštíví lékaře.
• Jednoduchou prevencí u dětí a dospívajících je zamezení jim přístupu k sebevražednému nástroji jako jsou střelné zbraně, léky, drogy a jiné.
• Prevenci sebevražednosti dělíme do třech základních skupin dle knihy Kocourková J. a Koutek J. – Sebevražedné chování
• Primární prevence – cílem je snížení výskytu poruchy v populaci prostřednictvím eliminace příčinných a rizikových faktorů, které se podílí na vzniku poruchy. Provádí se u osob, které nemusejí nést klinické znaky poruchy. Důležitá je i podpora ochranných faktorů a duševního zdraví.
• Sekundární prevence – včasné zachycení a léčba klinických projevů. Její součástí je krizová intervence. Provádí se u jedinců s klinickými projevy poruchy či zvýšeně rizikových.
• Terciální prevence – snaží se zmírnit následky klinické poruchy a zabránit jejímu opakování.
• Problematikou sebevraždy a její prevencí se zabývá WHO (World Health Organisation) – Světová zdravotnická organizace, která sbírá a doplňuje data o sebevražednosti, také zařadila školní preventivní programy proti sebevražednosti jako hlavní strategii v boji proti sebevražednosti v mnoha zemích Evropy.
• Aby se dala snížit míra sebevražednosti, je potřeba provést zásadní změny nejen na úrovni jedince, ale na úrovni skupin a celé společnosti.
• Současné preventivní programy z velké části spoléhají na dobrovolnictví. Dobrovolník je někdo, kdo dobrovolně pomáhá někomu, koho nezná bez nároku na odměnu. Dobrovolné skupiny se nezabývají pouze pomocí někomu, kdo nad sebevraždou uvažuje nebo někomu kdo se o ní pokusil, pomáhají i rodinám a lidem, kteří přišli o blízkou osobu, která si vzala dobrovolně život nebo se o to pokusila. Spousta těchto dobrovolnických skupin je vedena a provozována lidmi, kteří se sami v minulosti pokusili o sebevraždu.

Školní preventivní programy

• Jak už jsem zmínila, škola a školní prostředí hraje v životě velkou roli, proto jsou školní programy, nejen proti sebevraždě velice přínosné a důležité.
• Autoři knihy Suicide and attempted suicide – Hawton a van Heering dělí preventivní programy ve školách do dvou skupin
• Na ty, které chtějí zlepšit povědomí o sebevražednosti
• Na ty, které zlepšují povědomí o depresi, protože sebevražednost a depresivnost spolu úzce souvisí.

Psychoedukační programy

• Patří mezi nejrozšířenější a nejpopulárnější preventivní programy proti sebevražednosti. Někdy bývají nazývány smíšené programy, protože spojují prvky naučné se screeningem. Podle odborníků a učitelů jsou vhodné a více účinné pro prevenci než samotné screeningové programy. Psychoedukační programy chtějí mladistvé informovat o sebevražednosti, tak jak ve skutečnosti je a zároveň programy testují jejich znalosti a povědomost. Tyto programy fungují na základně porozumění a rozpoznávání varovných signálů. Programy se snaží naučit studenty nebát se vyhledat pomoc, když jí budou potřebovat oni samy, nebo někdo v jejich okolí, také se snaží zvyšovat schopnost zaměstnanců škol a rodičů rozpoznat a popřípadě získat pomoc pro ohroženého jedince.

Screeningové programy

• Tyto programy obsahují sebehodnotící dotazníky a individuální rozhovory, s cílem identifikovat mladistvé s rizikem sebevražedného chování a doporučit je v případě potřeby do klinické péče. Screeningy zahrnují několik složek, těmi jsou deprese, problémy se závislostí, poruchy příjmu potravy, sebevražedné myšlenky a předchozí sebevražedné pokusy. Screeningové programy bývají někdy provozovány pomocí internetu.

Gatekeeper programy

• Jsou programy, které se zaměřují na proškolení a zlepšení dovednosti v problematice sebevražednosti u zaměstnanců školy, protože právě oni jsou ti, kteří mohou jako první poznamenat známky sebevražedného chování a sebevražedných signálů a nabídnout jedinci jejich pomoc. Mezi tyto programy patří pravidelné proškolení zaměstnanců psychologickými odborníky, zaměřující se na zlepšení znalostí, změnu postojů, rozpoznání studentů, kteří jsou potencionálně rizikový.

Terapie suicidiálních dětí a mladistvých

• Léčba suicidiálních pacientů plně záleží na dané diagnóze, to znamená, že nejprve je nutné provést důkladné psychologické a psychiatrické vyšetření a následně se pak může stanovit léčebný plán. Léčba může probíhat ambulantně nebo hospitalizací. Při ambulantním postupu je výhodou stálý kontakt jedince s rodinou, kamarády a školní prostředí. Nevýhodou je ovšem malá kontrola pacienta a z toho vyplívá riziko suicidiálního jednání.

Rodinná terapie

• Rodina hraje v roli dítěte obrovskou roli, spolupráce s celou rodinou je důležitá pro další vývoj. V rodinné terapii je důležité zapracovat na rodinných konfliktech, důležité jsou vztahy mezi sourozenci, rodiči ale i mezi ostatními členy mezi sebou.  Pro rodiče také často bývá potřeba individuální psychoterapie, kladou si otázky, proč tak je jich dítě učinilo, hledají vinu v sobě. Na druhou stranu můžou mít zlost na dítě, nechápou, proč to chtělo udělat, berou to jako nevděk. Obě tyhle situace mají nepříznivý vliv na psychiku dítěte po suicidiálním jednání.

Individuální psychoterapie

• Účelem je posílení psychiky dítěte, kompletní rozbor jeho samotného. Individuální terapie je zaměřena na odkrývání a vyřešení veškerých psychických konfliktů. Psychoterapie musí být přizpůsobena věku jedince, v případě že se jedná o dítě, může se terapie provádět pomocí her.

Skupinová terapie

• Skupinová terapie může být užita v ambulantní i lůžkové formě léčby. Je zaměřena na oblast vztahů mezi vrstevníky a na oblast sociálních dovedností. Psychoterapeutická skupin bývá často poskládány podle věku, podle pohlaví či podle psychického problému.

Farmakoterapie

• U farmakoterapie je důležité stanovení diagnózy.
• Benzodiazepiny – jejich užívání bývá jednorázové, ke zklidnění, při přetrvávající úzkosti. Tuto skupinu léčiv je potřeba užívat jednorázově, jelikož se na ní lehce vytvoří závislost.
• Neuroleptika – Jsou indikovány zejména při poruch schizofrenního rázu. K diagnostikování takové nemoci by bylo zapotřebí hospitalizace.
• Antidepresiva – Jejich indikací je depresivní porucha, nástup účinku trvá delší dobu a léky se užívají dlouhodobě.
• U všech těchto léčiv bývá velice častá kontraindikace s jinými léčivými látkami, proto je vždy důležité důkladné zjištění farmakologické anamnézy.

Ostatní způsoby terapie

• Jak jsem již zmínila u dětí může být velice nápomocná terapie pomocí her, mezi to patří i arteterapie což je léčba výtvarným uměním. V arteterapii se v kresleném projevu jedince mohou objevit jiné psychologické problémy, které z rozhovoru úplně nevyplívají. Dále to může být i muzikoterapie nebo relaxační techniky.

Článek Programy zaměřené na prevenci sebevražd u mládeže se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Psychologie, Společenské vědy

Přidal(a): Veronika Kovarik

Náročné životní situace

• Náročnou situací rozumíme takovou situaci, kdy je třeba na cestě k cíli překonat určitou překážku
• Pro někoho to může být např: obtížné cvičení z matematiky, neúspěch u zkoušky, příliš velké pracovní vytížení, nutnost hospitalizace
• S náročnou situací souvisí také stres, frustrace, konflikt a deprivace
• Na cestě k cíli musíme překonat určitou nemalou překážku
• Různé situace – u každého člověka je vnímání situace jiné – test z matematiky, hospitalizace, kontakt s cizím člověkem, úmrtí, rozchod…

Náročné situace může člověk:

• Zvládnout – účelné a společensky přijatelné chování
• Nezvládnout – nepřiměřené, neúčelné chování = další náročná životní situace a komplikace

Adaptace = přizpůsobení se

• Aktivní – situaci si přizpůsobím svým potřebám
• Pasivní – přizpůsobení se dané situaci

Coping

• Schopnost poradit si s mimořádně obtížnou situací
• Někteří lidé se poddávají nemoci, bezmocnosti a rezignují
• Nemocný člověk je pasivní, apatický a zvýšeně závislý, plačtivý, neochotný komunikovat – potřeba zvýšené péče, dát psychologickou podporu, ale je výskyt lidí, kteří si na péči zvyknou, i když se dokáží o sebe postarat, ale potřebují pomoc (= naučená bezmocnost)
• Řešení svízelných situací má vliv na osobnost jedince, způsoby zvládání

Copingové strategie

• Řešení problému – změna stresové situace
• Rozumové přeznačkování – hledání pozitiva na problému, přehodnocení
• Vyjádření emocí, křik, pláč, smích
• Vyhledávání sociální opory – telefonát, návštěva
• Vyhýbání se problému – dělat něco jiného
• Únik do fantazie – únik od reality
• Sebeobviňování, sebekritika 
• Sociální izolace – člověk chce být sám, vstřebat situaci

Stres

• Zatížení nebo přetížení organismu různými podněty a situacemi, které jedinec vnímá jako nadměrnou zátěž

Podněty mohou být:

• Fyziologické – hlad, žízeň, horko, chlad, nadměrný hluk, nedostatek spánku
• Psychické – strach ze selhání, strach z výkonu, z nemoci, z vývoje choroby, ze ztráty zaměstnání, ze ztráty někoho blízkého
• Strach může být dále vyvolaný: přetížením informacemi, množstvím práce, nedostatkem odpočinku, dlouhodobě napjatými vztahy mezi lidmi, neshodami v rodině
• Mírný stres může zvýšit výkon, mobilizovat síly k dosažení náročného cíle
• Velký stres vede k poklesu výkonu, k chybám, k selhání
• Dlouhotrvající nebo opakující se duševní stres může vést ke zhoršení obranyschopnosti organismu, dochází k častějším somatickým onemocněním

Důsledky:

• Zhoršení obranyschopnosti organismu
• Narušení životosprávy, nechuť k jídlu, zvýšený příjem potravy
• Pocit únavy, poruchy spánku
• Přílišná vzrušivost nebo projevy apatie
• Nesoustředěnost
• Příznaky somatického onemocnění: bolesti hlavy, žaludku, žlučníku, bušení srdce atd…

Zvládání stresu:

• úspěšně se daří zvládnout stres jakoukoliv činností nebo pohybovou aktivitou, od úklidu domu, práce na zahradě až po sportovní činnosti
• při vyrovnání se stresem je důležitá podpora blízkých lidí
• člověk by si měl najít to, co ho baví, co ho potěší
• stresor = negativně působící vliv na člověka

vnitřní

• tělesné – neuspokojení základní potřeby (hlad, žízeň, bolest, únava,…)
• psychické – negativní emoce (strach, úzkost, nervozita)

vnější

• sociální – závažné životní události (úmrtí, rozvod, svatba, vězení,…)
• fyzikální – dlouhotrvající hluk, chlad, teplo

stresové reakce – „boj“ nebo „únik“, „zamrznutí“

Frustrace

• jedná se o psychický stav, který prožíváme, pokud nejsou uspokojovány naše potřeby 
• řešení situace:
• pozitivní, vhodné, přijatelné
• méně vhodné, nežádoucí
• rezignovat, vzdát se, aniž bychom se vůbec pokusili o zdolání překážky, opustit původní cíl
• překonat překážku, dosáhnout cíle zvýšeným úsilím, mobilizací sil
• obejít překážku, dosáhnout cíle jinými cestami, někdy i náročnějším způsobem, ale nevzdávat se původního cíle
• oddálit splnění cíle na pozdější dobu nebo změnit cíl
• ustoupit od původního cíle na pozdější dobu nebo změnit cíl
• ustoupit od původního záměru a utéci se do snění – k fantazijním představám

frustrační tolerance

• schopnost odolávat frustraci bez vážnějších výkyvů psychofyziologické rovnováhy a bez následků narušení zdraví

faktory ovlivňující frustrační toleranci

• dědičné vlivy 
•  temperament a specifika nervové soustavy
• typologické vlivy 
• osobnost
• vyčerpávání, oslabení, úraz, nemoc, handicap 
•  např. koktavost, problémy se zrakem
•  Člověk je dvakrát frustrovaný a zvýšeně citlivý v oblasti své vady
• věk 
• s rostoucím věkem stoupá, ale v určitých chvílích člověk může klesat
• malé děti a starší lidé mají nízkou frustrační toleranci (nedokáží odložit reakci a vyrovnat s napětím z nezdaru)
• v určitých obdobích života se frustrační tolerance snižuje (puberta, odchod do důchodu)
• nedodržování správné životosprávy
• spánkový režim, špatná strava, nedostatek pohybu a nízká fyzická kondice
• mentální defekty
• lidé se nestačí vyrovnávat s nároky prostředí a mohou trpět nereálností svých cílů
• výchova
• správná výchova vede k přiměřené adaptaci na neúspěchy a nezdary
• přílišné hýčkání a protektivní výchova vedou ke vzniku nižší frustrační tolerance

Deprivace

• je závažnější forma frustrace
• častější je psychická – dítě v nemocnici (odděleno od rodičů, málo hraček, málo lidského kontaktu = apatie, nezájem, zástava vývoje a návrat ve vývoji – regrese)
• trvá-li příliš dlouho, vzniká trvalé poškození psychiky

dělení

• biologická – nedostatek potravy, tepla, spánku
• motorická – nemožnost přiměřeného pohybu – uzavření v jedné místnosti
• smyslová – nedostatek podnětů
• sociální – ztráta sociálního kontaktu (samotka)
• citová – neuspokojení potřeby lásky, jistoty

Konflikt

• Je jednou z náročných životních situací 
•  Jde o střetnutí protichůdných sil na cestě k cíli 
•  Jako konfliktní vnímáme situaci, v níž je nutno vybrat z určitých variant či alternativ jednu
• Je přirozenou součástí života 
• Příležitost, jak si uvědomit vlastní odlišnosti nebo to, co nás spojuje s ostatními lidmi

Do konfliktu se dostávají:

• Potřeby 
• Zájmy 
• Cíle 
• Názory 
• Hodnoty 
• Konflikty mohou nastat v činnostech, které realizujeme

Pocity při konfliktu:

• Rozčilení
• Napětí
• Úzkost
• Strach
• Lítost
• Pocit viny
• Pocit křivdy
• Bezmoc
• Zlost
• Agrese

Dělíme na:

Intrapersonální

• Odehrává se v rámci zkušeností jedince, mezi jeho motivy, názory, pocity
• Konflikt dvou kladných sil
• Konflikt dvou záporných sil
• Konflikt mezi kladnou a zápornou silou

Intrapersonální

• Konflikty, které se týkají alespoň dvou jedinců 
• V případě konfliktů mezi skupinami hovoříme o sociálním konfliktu

Konflikt je:

• Dynamický, mnohovrstevný
• Sám o sobě není negativním jevem
•  Negativně v něm působí nejistota, strach, agrese 
• Obsahuje konstruktivní prvky 
• Je zdrojem změn
•  Zabraňuje stagnaci
• Stimuluje zájem
• Podněcuje k vyřešení problémů
• Ověřuje a zhodnocuje vztahy
• Uvolňuje napětí

Konfliktní situace:

• Prvky racionální (obsahové, věcné)
• Prvky iracionální, emocionální 
• Čím jsou vztahy mezi konfliktními stranami těsnější a dlouhodobější, tím se konflikt stává intenzivnějším

Zvládání konfliktu:

• Hledání různých alternativ
• Zpravidla neexistuje jen jedno jediné „správné“ řešení konfliktu
• Postupné řešení problému
• Naučit se předvídat důsledky navržených řešení
•  Vybírat vhodná řešení
• Přináší „zisky“ všem účastníkům konfliktu
•  Je realistické, uskutečnitelné 
• Je přijatelné pro obě strany (nemusí být ideální, ale je přijatelné)
• Předchází opakovanému objevení konfliktu
• Je to řešení společné

Obranné mechanismy 

• Obranné reakce jsou využívány jednak v prožívání nemoci, tak běžném životě
• Pomáhají udržovat duševní rovnováhu a zdraví, snižují psychické napětí, mohou být určitou formou adaptace
• Jednotlivé reakce se mohou jednotlivě kombinovat a doplňovat
• Jakmile se však stanou převládajícím či jediným způsobem řešení náročných situací, jsou ukazatelem maladaptace neboli špatnému přizpůsobení

Únik

• Unikání id reality, např. užívání alkoholu, cigarety, drogy, léky, přejídání, workoholismus, sexuální promiskuita, změna zaměstnání, odstěhování, sebevražda

Agrese

• Nepřiměřené agresivní chování a jednání jak vůči sobě, tak vůči druhému
• Slovní nebo fyzická (brachiální) – facky,…

Regrese

• Ústup, krok zpátky ve vývoji
• Dospělý člověk se začne chovat jako dítě, používá pláč, sliby,…

Sebeobviňování

• Člověk se na sebe dívá kriticky
• Snaha o obviňování osoby, která přesahuje únosnou míru

Projekce

• Podsouvání vlastních negativně hodnocených či potlačovaných vlastností druhým lidem
• Žárlivost, pověry, předsudky

Vytěsnění

• Odsunutí, vytlačení nepříjemní věci ze složky vědomí do podvědomí

Disociace

• Rozpad, rozklad
• Odpojení se od určité oblasti myšlenek, od nějakého trama
• Může se projevit ztrátou paměti
• Vystupňované vytěsnění
• Mohou se objevit ztráty hybnosti 

Potlačení

• Odstranění nepříjemného z myšlení, hovoru
• Účinná při krátkodobém zvládání stresu, náročné situace
• Slouží pro nabrání síly, než začne problém řešit

Represe

• Člověk potlačí nápady nebo přání ještě dříve, než ho vysloví

Bagatelizace

• Zlehčování problému

Racionalizace

• Rozumové zdůvodňování nějakých situací, chování

Fantazie

• Dosažení nedosažitelného cíle ve světě fantazie

Identifikace

• Ztotožnění
• S osobou, která tentýž problém také prožívala a zvládla ho
• Př. On se vyléčil, tak já taky
• Může být špatný i dobrý vzor

Fixace

• Zastavení vývoje jedince, který se nepřizpůsobí situaci a řeší problémy stále stejným, neproduktivním způsobem
• Člověk ustrne na stejném způsobu chování

Opačné reagování

• Chování protichůdné s tím, co si člověk přeje nebo prožívá
• Podstatou bývá strach
• Pacient se chová jako veselý, i když prožívá úzkost, strach

Kompenzace

• Vzájemné vyrovnání, poskytnutí náhrady
• Snažíme se vyniknout v jiné oblasti než v té, kde máme limity
• Př. Nevidomý hudebník, pinpongáři vozíčkáři

Egocentrismus

• Člověk se snaží být stále středem pozornosti a zájmu

Izolace

• Vystupňovaná forma úniku, která umožňuje vyhnout se neúspěchu, potížím, zklamání
• Straní se lidí, je osamocený
• Pravděpodobnost nastání konfliktů a frustrací
• Může dojít k trvalé izolaci

Péče o duševní zdraví

• Pro zachování duševního zdraví je nutné dodržování klasických zásad správné životosprávy:
• Pravidelný příjem potravy
• Racionální strava
• Čas na odpočinek a spánek
• Aktivní odpočinek
• Přiměřený pohyb
• Omezení příjmu škodlivých látek (nikotin, alkohol, drogy)

Aktivní odpočinek

• S fyzickou námahou
• Takto by měli odpočívat lidé se zvýšenou duchovní námahou
• Fyzické sporty, turistika, práce na zahradě, procházka, venčení psa

Pasivní odpočinek

• Měl by aktivizovat mysl
• Měli by vykonávat lidé, kteří pracují se zvýšenou fyzickou námahou
• Četba, sudoku, filmy, plánování něčeho
• U profesí se zvýšeným tlakem na psychickou rovnováhu je další možností duševní hygieny tzv. psychohygiena = systém návodů a pravidel sloužících k udržení, prohloubení nebo znovuzískání duševního zdraví a duševní rovnováhy. Způsob je individuální, každému vyhovuje něco jiného
• Některé relaxační postupy jsou krátkodobé. Slouží k rychlému uvolnění napětí, dobytí klidu a energie. Jiné slouží k celkovému zklidnění, trvalé harmonii. Některé užíváme občas, jiné každý den. 

Možnosti relaxace:

Dechová relaxace

Tělesná relaxace

• Autogenní trénink
• Svalová relaxace
• Masáž
• Baby masáž
• Jóga
• Antistresová masáž

Meditace

Aromaterapie

Muzikoterapie

Arteterapie

• Léčba výtvarnou činností
• Malování
• Modelování
• Hlína
• Textilie
• Způsob relaxace a v psychologii jako diagnostika

Taneční terapie

Imaginace

• Relaxace pomocí představ, fantazie
• Tzv. snění ve dne

Zoo terapie

• Podpůrná léčba
• Rehabilitace a relaxace pomocí zvířat
• Felinoterapie = terapie pomocí koček
• Canisterapie = terapie pomocí psů
• Hippoterapie = pomocí koní
• Ornitoterapie = pomocí ptáků
• Farmterapie = terapie na farmě, starají se o zvířata, obdělávají pole.

Článek Náročné životní situace a vyrovnávání se s nimi se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.

Předmět: Psychologie, Společenské vědy

Přidal(a): Veronika Kovarik

Pro zachování duševního zdraví je nutné dodržování klasických zásad správné životosprávy:

• Pravidelný příjem potravy
• Racionální strava
• Čas na odpočinek a spánek
• Aktivní odpočinek
• Přiměřený pohyb
• Omezení příjmu škodlivých látek (nikotin, alkohol, drogy)

Aktivní odpočinek

• S fyzickou námahou
• Takto by měli odpočívat lidé se zvýšenou duchovní námahou
• Fyzické sporty, turistika, práce na zahradě, procházka, venčení psa

Pasivní odpočinek

• Měl by aktivizovat mysl
• Měli by vykonávat lidé, kteří pracují se zvýšenou fyzickou námahou
• Četba, sudoku, filmy, plánování něčeho
• U profesí se zvýšeným tlakem na psychickou rovnováhu je další možností duševní hygieny tzv. psychohygiena = systém návodů a pravidel sloužících k udržení, prohloubení nebo znovuzískání duševního zdraví a duševní rovnováhy. Způsob je individuální, každému vyhovuje něco jiného
• Některé relaxační postupy jsou krátkodobé. Slouží k rychlému uvolnění napětí, dobytí klidu a energie. Jiné slouží k celkovému zklidnění, trvalé harmonii. Některé užíváme občas, jiné každý den. 

Možnosti relaxace:

Dechová relaxace

Tělesná relaxace

• Autogenní trénink
• Svalová relaxace
• Masáž
• Baby masáž
• Jóga
• Antistresová masáž

Meditace

Aromaterapie

Muzikoterapie

Arteterapie

• Léčba výtvarnou činností
• Malování
• Modelování
• Hlína
• Textilie
• Způsob relaxace a v psychologii jako diagnostika

Taneční terapie

Imaginace

• Relaxace pomocí představ, fantazie
• Tzv. snění ve dne

Zoo terapie

• Podpůrná léčba
• Rehabilitace a relaxace pomocí zvířat
• Felinoterapie = terapie pomocí koček
• Canisterapie = terapie pomocí psů
• Hippoterapie = pomocí koní
• Ornitoterapie = pomocí ptáků
• Farmterapie = terapie na farmě, starají se o zvířata, obdělávají pole.

Článek Péče o duševní zdraví – maturitní otázka se nejdříve objevil na Studijni-svet.cz.